Zámek 21 страница

Najednou se dal Jeremiá š do bě hu. Barnabá š, který si ho v rozč ilení dosud sotva vš iml, se zeptal: „Copak chce Jeremiá š? “ - „Př edbě hnout mne u Erlangera, “ ř ekl K., rozbě hl se za Jeremiá š em, dohonil ho, zavě sil se do ně ho a ř ekl: „To tě tak najednou popadla touha po Frí dě? Má touha není o nic menš í, a tak pů jdeme stejný m krokem spolu. “

Sedmná ctá kapitola

PŘ ED TEMNÝ M Panský m hostincem stá la skupinka muž ů, dva nebo tř i mě li sví tilny, takž e ně které tvá ř e se daly rozpoznat. K. uvidě l jen jednoho zná mé ho, povozní ka Gerstä ckera. Gerstä cker ho př iví tal otá zkou: „Ty jsi poř á d ješ tě ve vsi? “ - „Ano, “ ř ekl K., „př iš el jsem natrvalo. “ - „Mně po tom nic není, “ ř ekl Gerstä cker, prudce se rozkaš lal a obrá til se k ostatní m.

Uká zalo se, ž e vš ichni č ekají na Erlangera. Erlanger už dorazil, avš ak dř í v než př ijme strany, jedná ješ tě s Momusem. Vš echen hovor se toč il kolem toho, ž e se nesmí č ekat v domě, ný brž ž e se musí stá t tady venku ve sně hu. Nebyla sice ž á dná zvlá š tní zima; př esto bylo bezohledné nechat strany, aby č ekaly tř eba celé hodiny v noci př ed domem. Nebyl tí m ovš em vinen Erlanger, ten byl naopak velice ú č inlivý, sotva o tom vě dě l, a urč itě by se byl velmi zlobil, kdyby se mu to doneslo. Byla tí m vinna hostinská, která ve své chorobné snaze po vybraný ch způ sobech nechtě la strpě t, aby chodilo do Panské ho hostince mnoho stran najednou. „Když už to musí bý t a oni musí chodit, “ ř í ká vala, „pak proboha jenom jeden po druhé m. “ A vymohla si, ž e strany, které nejdř í v č eká valy jednoduš e na chodbě, pozdě ji na schodech, potom v prů jezdu, nakonec ve vý č epu, byly poslé ze vystrč eny na ulici. A ani to jí ješ tě nestač ilo. Nesná š ela, aby byla ve vlastní m domě neustá le „oblé há na“, jak ř í kala. Nechá pala, k č emu je vů bec ten styk se stranami. „Aby se vepř edu umazaly schody, “ ř ekl jí jednou jeden ú ř ední k na její otá zku, patrně rozzloben; jí to vš ak př ipadalo velmi vý stiž né a s oblibou ten vý rok opakovala. Usilovala o to, a to se i shodovalo s př á ní m stran, aby se naproti Panské mu hostinci zř í dilo staveni, kde by mohly strany č ekat. Nejradě ji by byla, kdyby se i pohovory se stranami a vý slechy konaly mimo Panský hostinec, ale tomu se vzepř eli ú ř ední ci, a když se ú ř ední ci ně č emu vá ž ně vzepř ou, hostinská ovš em neprorazí, ač koli ve vedlejš í ch vě cech dí k své neú navné a př itom ž ensky jemné horlivosti vyví jela jakousi malou tyranii. Pohovory a vý slechy bude vš ak hostinská podle vš eho i nadá le muset trpě t v Panské m hostinci, neboť pá ni ze zá mku odmí tli opouš tě t ve vsi kvů li ú ř ední m zá lež itostem Panský hostinec. Neustá le spě chají, jen proti své vů li bý vají ve vsi, nemají nejmenš í chuť protahovat svů j pobyt zde nad nezbytnou nutnost a nelze proto od nich ž á dat, aby jen z ohledu na domá cí klid v Panské m hostinci co chví li putovali se spisy př es ulici do jiné ho domu a ztrá celi tak č as. Vž dyť ú ř ední ci nejradě ji vyř izují ú ř ední zá lež itosti ve vý č epu nebo u sebe v pokoji, pokud mož no př i jí dle nebo v posteli př ed usnutí m, nebo rá no, když jsou př í liš unaveni, aby vstali, a chtě jí se ješ tě trochu protá hnout v posteli. Naproti tomu se zdá lo, ž e otá zka zř í zení č eká renské budovy se blí ž í př í znivé mu vyř eš ení, ovš em hostinská byla citelně vytrestá na tí m - lidé se tomu trochu smá li -, ž e prá vě zá lež itost č eká rny vyž aduje spoustu pohovorů a chodby domu se netrhnou lidmi.

O vš ech tě ch vě cech se č ekají cí polohlasem bavili, K. bylo ná padné, ž e nespokojenosti bylo sice až dost, nikdo si vš ak netroufal nic namí tat proti tomu, ž e si Erlanger povolá vá strany vprostř ed noci. Zeptal se na to a dostal vysvě tlení, ž e za to je dokonce Erlangerovi tř eba bý t velmi vdě č ný. Vž dyť jedině jeho dobrá vů le a vysoké pojetí vlastní ho ú ř adu ho vedou k tomu, ž e vů bec do vsi př ijde; mohl by, kdyby chtě l - a snad by to dokonce lé pe odpoví dalo př edpisů m - poslat ně jaké ho niž š í ho tajemní ka, aby sepsal protokoly. Ale to on vě tš inou odmí tá, sá m chce prý vš echno vidě t a slyš et, musí vš ak na to obě tovat noci, neboť v jeho ú ř ední m plá nu se nepoč í tá s č asem na cesty do vsi. K. namí tl, ž e př ece i Klamm př ichá zí za dne do vsi, a dokonce tu zů stá vá i ně kolik dní; je snad Erlanger, který je př ece pouze tajemní kem, nahoř e nepostradatelně jš í? Ně kteř í se dobromyslně usmá li, jiní zaraž eně mlč eli, tě ch bylo ví c a K. se sotva dostalo odpově di. Jen jeden vá havě ř ekl, ž e Klamm je samozř ejmě nepostradatelný na zá mku i ve vsi.

Tu se otevř ely domovní dveř e a objevil se Momus mezi dvě ma sluhy se sví tilnami. „První, kteř í budou vpuš tě ni k panu Erlangerovi, “ ř ekl, „jsou: Gerstä cker a K. Jsou oba zde? “ Hlá sili se, avš ak ješ tě př ed nimi vklouzl do domu Jeremiá š se slovy: „Já jsem tu pokojový č í š ní k, “ Momus ho na pozdrav s ú smě vem klepl na rameno. Budu si muset dá vat na Jeremiá š e vě tš í pozor, ř ekl si K., př ič emž si byl i nadá le vě dom toho, ž e Jeremiá š je pravdě podobně mnohem mé ně nebezpeč ný než Artur, který proti ně mu pracuje na zá mku. Snad bylo dokonce moudř ejš í dá t se od nich trá pit jako od pomocní ků než nechat je, aby se tu potulovali jen tak bez dozoru a volně si provozovali své intriky, k nimž mají, jak se zdá, obzvlá š tní vlohy.

Když š el K. kolem Momuse, tvá ř il se Momus, jako by v ně m teprve teď pozná val země mě ř ič e.

„Á pan země mě ř ič, “ ř ekl, „ten, který se tak nerad dá vá vyslý chat, se hrne k vý slechu. U mne by to bý valo tehdy jednoduš š í. Nu ovš em, je tě ž ké vybrat si ten pravý vý slech. “ Když se K. chtě l po tomto oslovení zastavit, ř ekl Momus: „Jdě te, jdě te! Tehdy jsem potř eboval vaš e odpově di, teď ne. “ Př esto K. ř ekl, dotč en Momusový m chová ní m: „Vy myslí te vš ichni jen na sebe. Já neodpoví dá m pouze kvů li ú ř adu; ani tehdy, ani dnes. “ Momus ř ekl: „Na kohopak má me myslet? Kdopak tu ješ tě je? Jdě te! “ V prů jezdu se jich ujal sluha a vedl je K. zná mou cestou př es dvů r, pak skrze vrata a do ní zké, trochu se svaž ují cí chodby. V horní ch poschodí ch bydleli zř ejmě jen vyš š í ú ř ední ci, kdež to tajemní ci bydleli na té to chodbě, Erlanger té ž, ač koli byl jední m z nejvyš š í ch. Sluha zhasl lucernu, nebol tady bylo jasné elektrické osvě tlení. Vš echno tu bylo malé, ale zdobně provedené. Prostor byl co mož ná nejví ce využ it. Chodba zrovna stač ila, aby v ní č lově k mohl jí t vzpř í meně. Po straná ch byly skoro jedny dveř e vedle druhý ch. Postranní zdi nesahaly až ke stropu, patrně kvů li vě trá ní, neboť pokojí ky v té hluboké sklepní chodbě byly asi bez oken. Nevý hodou tě chto neuzavř ený ch stě n byl neklid na chodbě, a tedy nutně i v pokojí ch. Zdá lo se, ž e mnohé mí stnosti jsou obsazené, ve vě tš ině z nich byli ješ tě vzhů ru, ozý valy se hlasy, rá ny kladiva, cinká ní sklenic. Ale č lově k př itom nemě l dojem zvlá š tní ho veselí. Hlasy byly tlumené, sotva bylo tu a tam rozumě t slovo, také neš lo zř ejmě o zá bavu, patrně jen ně kdo ně co diktoval nebo př edč í tal, zrovna z pokojů, odkud př ichá zely zvuky sklenic a talí ř ů, nebylo slyš et ani slovo a rá ny kladiva př ipomně ly K., co ně kde slyš el vyprá vě t, ž e totiž ně kteř í ú ř ední ci, aby se zotavili z ustavič né duš evní ná mahy, se č as od č asu vě nují truhlá ř ství, jemné mechanice a podobný m vě cem. Chodba sama byla prá zdná, jen př ed jedně mi dveř mi sedě l ně jaký bledý, hubený, veliký pá n v kož ichu, zpod ně hož vykukovalo noč ní prá dlo; nejspí š mě l v pokoji př í liš dusno, sedl si tedy ven a č etl noviny, ale nikterak pozorně, č asto zí val a nechá val č tení, př edklá ně l se a dí val se do chodby; snad č ekal na ně jakou stranu, kterou si pozval a která nepř ichá zela. Když př eš li kolem ně ho, ř ekl sluha Gerstackerovi: „Pinzgauer! “ Gerstä cker ký vl. „Už dá vno nebyl tady dole. “ - „Už hodně dá vno, “ př isvě dč il sluha.

Koneč ně př iš li př ed jedny dveř e, které se neliš ily od ostatní ch a za nimiž př ece, jak ozná mil sluha, bydlí Erlanger. Sluha se nechal od K. zvednout na ramena a podí val se nahoř e ú zkou š tě rbinou do pokoje. „Lež í, “ ř ekl sluha slé zaje, „na posteli, samosebou v š atech, ale př ece jen si myslí m, ž e dř í me. Ně kdy na ně j tady ve vsi padne takhle ú nava, jakmile změ ní způ sob ž ivota. Budeme muset poč kat. Až se probudí, zazvoní. Stalo se už ovš em také, ž e prospal celou dobu pobytu ve vsi, a když se probudil, musel hned zase odjet na zá mek. Vž dyť je to dobrovolná prá ce, co tu dě lá. “ - „Radě ji ať už teď spí až do konce, “ ř ekl Gerstä cker, „protož e když mu po probuzení zbude trochu č asu, je celý nevrlý, ž e spal, hledí vyř í dit vš echno ve spě chu a č lově k nemů ž e kloudně promluvit. “ - „Vy př ichá zí te kvů li zadá ní toho dovozu na stavbu? “ zeptal se sluha. Gerstä cker př iký vl, odtá hl sluhu stranou a tiš e do ně ho mluvil; ale sluha sotva poslouchal, dí val se ně kam př es Gerstä ckera, jehož př evyš oval ví c než o hlavu, a vá ž ně a zvolna si př ihlazoval vlasy.

Osmná ctá kapitola

JAK SE TAK bez cí le rozhlí ž el, uvidě l K. najednou v dá lce v jednom zá krutu chodby Frí du; dě lala, jako ž e ho nepozná vá, jen na ně j strnule hledě la, v ruce nesla podnos s prá zdný m ná dobí m. K. ř ekl sluhovi, který si ho vš ak vů bec nevš í mal - č í m ví c se na sluhu mluvilo, tí m ví c se zdá l duchem nepř í tomný -, ž e se hned vrá tí, a hnal se k Frí dě. Když byl u ní, popadl ji za ramena, jako by ji znovu bral do vlastnictví, prohodil pá r bezvý znamný ch otá zek a zkoumavě se jí př itom dí val do oč í. Avš ak její strnulost nepovolovala, roztrž itě se pokusila trochu př erovnat ná dobí na podnose a ř ekla: „Copak ode mne chceš? Jen si jdi k tě m - nu, vš ak ví š, jak se jmenují. Jdeš př ece zrovna od nich, vidí m to na tobě. “ K. rychle odvedl ř eč; nechtě l, aby ten rozhovor zač al tak najednou a hned od toho nejhorš í ho, pro ně ho nejnepř í znivě jš í ho. „Myslel jsem, ž e jsi ve vý č epu, “ ř ekl. Frí da se na ně j s ú divem zadí vala a pak mu jemně př ejela volnou rukou po č ele a po tvá ř í ch. Bylo to, jako by zapomně la jeho podobu a teď si ji zas chtě la př ivolat do pamě ti, i v její ch oč í ch byl ten zastř ený vý raz usilovné ho rozpomí ná ní. „Zase mě př ijali do vý č epu, “ ř ekla pak pomalu, jako by nebylo dů lež ité, co ř í ká, ale pod slovy jako by vedla ješ tě jiný rozhovor s K. a ten byl dů lež itě jš í. „Zde není prá ce pro mne, tu mů ž e zastat kaž dá jiná; kaž dá, která dovede ustlat a př í vě tivě se tvá ř it na hosty a neš tí tí se jejich obtě ž ová ní, spí š k ně mu dokonce ješ tě vyzý vá, kaž dá taková mů ž e dě lat pokojskou. Ale vý č ep, to je ně co jiné ho. Př ijali mě také rovnou zase do vý č epu, ač koli jsem ho tehdy opustila ne zrovna se ctí; mě la jsem teď ovš em protekci. Ale hostinský byl rá d, ž e má m protekci a ž e tak bude pro ně j snadně jš í znovu mě př ijmout. Bylo to dokonce tak, ž e mě museli nutit, abych to mí sto vzala; uvá ž í š -li, co mi vý č ep př ipomí ná, pochopí š to. Nakonec jsem to mí sto vzala. Tady jsem jen na vý pomoc. Pepina prosila, abych jí nedě lala takovou ostudu, a aby nemusela z vý č epu okamž itě, dali jsme jí tedy č tyř iadvacetihodinovou lhů tu, poně vadž př ece jen byla pilná a zastá vala vš ecko tak, jak jí to její schopnosti dovolovaly. “ - „To vš echno je velmi dobř e zař í zeno, “ ř ekl K., „až na to, ž e jsi jednou kvů li mně vý č ep opustila; a teď, když má me krá tce př ed svatbou, se tam najednou vrací š? “ - „Ž á dná svatba nebude, “ ř ekla Frí da. „Protož e jsem byl nevě rný? “ zeptal se K. Frí da př isvě dč ila. „Tak podí vej, Frí do, “ ř ekl K., „o té hle ú dajné nevě ř e jsme už č astě ji mluvili a vž dycky jsi musela nakonec uznat, ž e to bylo nespravedlivé podezř ení. Od té doby se ale u mne nic nezmě nilo, vš e je tak nevinné, jak to bylo a jak ani jinak nemů ž e bý t. Muselo se tedy ně co změ nit u tebe, vlivem cizí ho naš eptá vá ní nebo ně č eho jiné ho. Kř ivdí š mi v kaž dé m př í padě; vž dyť se podí vej, jak to je s tě mi dvě ma dě vč aty? Ta jedna, ta č erná - skoro se stydí m, ž e se musí m takhle dopodrobna há jit, ale ty mě k tomu vyzý vá š -, ta č erná tedy je mi patrně nemé ně trapná než tobě; mohu-li se jí ně jak vyhnout, dě lá m to, a ona to také usnadň uje, nelze bý t ani zdrž enlivě jš í než ona. “ - „Ano, “ zvolala Frí da, slova z ní vychá zela jakoby proti její vů li, K. byl rá d, ž e se obrá tila jiný m smě rem; byla jiná, než chtě la bý t, „jen si ji mě j za zdrž enlivou, tu nejnestoudně jš í ze vš ech nazý vá š zdrž enlivou a myslí š to poctivě, tř eba to vypadá sebeneuvě ř itelně ji, nepř etvař uješ se, to ví m. Hostinská od Mostu o tobě ř í ká: _Cí tit ho nemohu, ale opustit ho také nemohu, č lově k se př ece také neovlá dne, když vidí malé dí tě, které ješ tě neumí poř á dně chodit a troufne si př í liš daleko; musí zasá hnout. '„ - „Vezmi si tentokrá t její pouč ení k srdci, “ ř ekl K. s ú smě vem, „ale to dě vč e, ať si je zdrž enlivá nebo nestoudná, mů ž eme nechat stranou, nechci o ní vě dě t. “ - „Ale proč ř í ká š, ž e je zdrž enlivá, “ ptala se Frí da tvrdoš í jně. K. považ oval to zaujetí za př í znivé znamení. „Vyzkouš el jsi to, nebo tí m chceš druhé poniž ovat? “ - „Ani jedno, ani druhé, “ ř ekl K., „ř í ká m to o ní z vdě č nosti, protož e mi usnadň uje, abych ji př ehlí ž el, a protož e by stač ilo, aby na mne jen č astě ji promluvila, a já bych tam nedoká zal znovu jí t, což by př ece byla pro mne znač ná ztrá ta, neboť já tam musí m chodit kvů li naš í společ né budoucnosti, jak ví š. A proto taky musí m mluvit s tí m druhý m dě vč etem, jehož si sice vá ž í m pro jeho zdatnost, rozhled a neziš tnost, o ně mž vš ak př ece nikdo nemů ž e tvrdit, ž e je svů dné. “ - „Pacholci jsou jiné ho mí ně ní, “ ř ekla Frí da. „V tomto i mnohé m jiné m ohledu, “ ř ekl K. „Z choutek pacholků chceš usuzovat na mou nevě ru? “ Frí da mlč ela a strpě la, aby jí K. vzal podnos z ruky, polož il ho na zem, vsunul jí ruku pod paž i a v malé m prostoru s ní zač al př echá zet sem a tam. „Ty neví š, co je to vě rnost, “ ř ekla brá ní c se lehce jeho blí zkosti. „Ať se k tě m dě vč atů m chová š jak chceš, to př ece není to nejdů lež itě jš í; už to, ž e do té rodiny vů bec jdeš a vrá tí š se v š atech, které pá chnou tou jejich svě tnicí, je pro mne nesnesitelnou hanbou. A uteč eš ze š koly, bez jediné ho slova, a dokonce si u nich zů staneš do pů lnoci. A když se po tobě ně kdo ptá, dá š se od tě ch dě vč at zapř í t, vá š nivě zapř í t, zvlá š ť od té, co je tak nesrovnatelně zdrž enlivá. Vyplí ž í š se z domu tajnou cestou, snad docela abys š etř il pově st tě ch dě vč at, pově st tě chhle dě vč at! Ne, o tom už nemluvme! “ - „O tom ne, “ ř ekl K., „zato o ně č em jiné m, Frí do, o tomhle se také nedá nic ř í ct. Proč tam musí m chodit, to ví š. Není to pro mne lehké, ale př emá há m se. Nemě la bys mi to dě lat tě ž š í, než to je. Dnes jsem si myslel, ž e tam zajdu jen na chvilku a pozeptá m se, jestli už koneč ně př iš el Barnabá š, který mi už dá vno mě l př iné st dů lež itý vzkaz. Nepř iš el zatí m, ale ujiš ť ovali mne, ž e musí př ijí t kaž dou chví li, č emuž se také dalo vě ř it. Nechtě l jsem, aby za mnou chodil do š koly, abych tě neobtě ž oval jeho př í tomností. Hodiny utí kaly a on bohuž el nepř ichá zel. Zato vš ak př iš el ně kdo jiný, kdo je mi protivný. Nemě l jsem nejmenš í chuť dá t se jí m š pehovat, a proš el jsem tedy sousedovou zahradou, ale ne abych se př ed ní m schová val, na ulici jsem k ně mu zamí ř il docela volně s ř á dně př ilé havou bř ezovou metlou v ruce, to př izná vá m. To je vš e, není tedy o tom tř eba ví c mluvit; zato vš ak o ně č em jiné m. Jakpak je to s pomocní ky, o který ch se zmiň uji té mě ř s takový m odporem, jaký cí tí š ty př i zmí nce o oné rodině? Srovnej svů j pomě r k nim s tí m, jak já se chová m k oné rodině. Chá pu tvů j odpor k oné rodině a dovedu ho sdí let. Jedině v zá jmu vě ci k nim dochá zí m, skoro se mi ně kdy zdá, ž e jim kř ivdí m, ž e jich využ í vá m. Kdež to ty a ti pomocní ci! Ani jsi nezapí rala, ž e tě proná sledují, a př iznala ses, ž e tě to k nim př itahuje. Nehně val jsem se proto na tebe, uznal jsem, ž e tu pů sobí sí ly, na ně ž nestač í š, byl jsem už š ť asten, ž e se aspoň brá ní š, pomá hal jsem tě chrá nit a jen proto, ž e jsem v tom na pá r hodin polevil v dů vě ř e v tvou vě rnost, ovš em i v nadě ji, ž e dů m je dokonale uzavř en, pomocní ci ž e jsou jednou provž dy zahná ni - obá vá m se, ž e je poř á d ješ tě podceň uji -, jen proto, ž e jsem v tom na pá r hodin polevil a onen Jeremiá š, př i bliž š í m pohledu nijak zvlá š ť zdravý, spí š obstarož ní chlapí k, mě l tu drzost, ž e př istoupil k oknu, jedině proto tě má m, Frí do, ztratit a mí sto pozdravu slyš et: _Ze svatby nebude nic. ' Jestlipak to nejsem vlastně já, kdo by mohl vyč í tat, a nevyč í tá m, poř á d ješ tě nevyč í tá m. “ A opě t se K. zdá lo zá hodno odvé st Frí dinu pozornost trochu jinam a prosil ji, aby mu př inesla ně co k jí dlu, neboť již od poledne nejedl. Frí da, jí ž se tí m zř ejmě té ž ulevilo, př iký vla a bě ž ela pro ně co, nikoli dá l chodbou, kde K. tuš il kuchyň, ný brž stranou, pá r schodů dolů. Za chví li př inesla talí ř s ná ř ezem a lá hev ví na, ale byly to už asi jen zbytky ně jaké hostiny: jednotlivé kousky byly ledabyle nově nasklá dá ny, aby se to nepoznalo, dokonce i slupky od salá mu tu byly zapomenuty a lá hev ze tř í č tvrtin prá zdná. Avš ak K. o tom neř ekl ani slovo a s chutí se pustil do jí dla. „Tys byla v kuchyni? “ zeptal se. „Ne, u sebe v pokoji, “ ř ekla, „má m tu dole pokoj. “ - „Ž es mě nevzala s sebou? “ ř ekl K. „Sejdu tam a sednu si k tomu jí dlu na chví li. “ - „Př inesu ti ž idli, “ ř ekla Frí da a už bě ž ela. „Dí ky, “ ř ekl K. a zadrž el ji, „ani nepů jdu dolů, ani už nepotř ebuji ž idli. “ Frí da vzdorně strpě la jeho stisk, hluboko sklonila hlavu a zať ala zuby do rtů. „Nu ano, je dole, “ ř ekla. „Č ekals ně co jiné ho? Lež í u mne v posteli, nachladil se venku, má zimnici, skoro nejedl. Vlastně je to vš echno tvá vina; nebý t toho, ž es vyhnal pomocní ky a bě ž el k tě m lidem, mohli jsme si teď v klidu sedě t ve š kole. Jedině ty jsi rozbil naš e š tě stí. Myslí š, ž e by si mě Jeremiá š, dokud byl ve služ bě, troufl uné st? To pak ani trochu nezná š zdejš í pomě ry. Chtě l se dostat ke mně, trá pil se, č í hal na mne, to vš ak byla jenom hra, jako si hraje hladový pes, a př ece se neodvá ž í vyskoč it na stů l. A stejně tak já. Př itahoval mě, je to mů j kamará d z dě tství - hrá vali jsme si spolu na strá ni zá mecké ho vrš ku, krá sné č asy to byly, nikdy ses mě nezeptal na mou minulost. - Ale to vš echno nebylo dů lež ité, dokud byl Jeremiá š vá zá n služ bou, neboť já př ece znala své povinnosti jako tvá nastá vají cí ž ena. Avš ak tys pak pomocní ky vyhni a chlubil ses tí m ješ tě, jako bys tí m udě lal ně co pro mne; nu, v jisté m smyslu je to pravda. U Artura se ti tvů j zá mě r zdař il, samosebou jen prozatí m, on je ú tlocitný, nemá Jeremiá š ovu vá š nivost, která se nelekne ž á dné obtí ž e, také jsi ho má lem znič il tou ranou pě stí v noci - ta rá na zasá hla i naš e š tě stí -, uprchl na zá mek, aby si stě ž oval, a i když se brzy vrá tí, je teď př ece jen pryč. Avš ak Jeremiá š zů stal. Ve služ bě dostane strach, jakmile pá n zamrká, avš ak mimo služ bu se nebojí nič eho. Př iš el a vzal mě s sebou; tebou opuš tě ná, jí m, starý m př í telem, ovlá dnuta, nemohla jsem se zdrž et. Neotevř ela jsem š kolní vrata, on rozbil okno a vytá hl mě ven. Uprchli jsme sem, hostinský si ho vá ž í, také hostů m nepř ijde nic ví c vhod než takový to pokojový č í š ní k, byli jsme tedy př ijati, nebydlí u mne, má me společ ný pokoj. “ - „Př esto, “ ř ekl K., „nelituji, ž e jsem vyhnal pomocní ka ze služ by. Jestliž e tvů j vztah byl takový, jak ho popisuješ, tvá vě rnost tedy podmí ně na jen služ ební vá zaností pomocní ků, pak je dobř e, ž e vš e skonč ilo. Nebylo by to valné manž elské š tě stí mezi tě mito dvě ma š elmami, které se skloní jen pod knutou. Pak jsem také vdě č en oné rodině, která bezdě č ně př ispě la svý m dí lem k tomu, ž e jsme se rozeš li. “ Mlč eli a znovu př echá zeli sem tam, př ič emž se nedalo poznat, kdo zač al. Frí da v K-ově blí zkosti se zdá la nahně vaná, ž e ji nevzal zase za paž i. „A tak by bylo vš echno v poř á dku, “ pokrač oval K., „a mohli bychom se rozlouč it, ty by sis mohla jí t za svý m panem Jeremiá š em, který je pravdě podobně nastydlý ješ tě ze š kolní zahrady a,, jehož jsi vzhledem k tomu nechala už př í liš dlouho o samotě, a já samotný bych mohl jí t do š koly nebo, jelikož tam bez tebe nemá m co pohledá vat, ně kam jinam, kde mě př ijmou. Jestliž e př esto vá há m, pak proto, ž e má m dů vod poř á d ješ tě trochu pochybovat o tom, cos mi vyprá vě la. Má m z Jeremiá š e prá vě opač ný dojem. Dokud byl ve služ bě, bě hal za tebou a já nevě ř í m, ž e by ho byla služ ba natrvalo udrž ela, aby se na tebe jednou vá ž ně nevrhl. Teď ale, od té doby, co považ uje služ bu za zruš enou, je jiný, odpusť, vyklá dá m-li si to takto: Od té chví le, co nejsi snoubenkou jeho pá na, nemá š pro ně j už tu př itaž livost jako dř í v. Mů ž eš bý t jeho př í telkyní z dě tství, ale on, podle mé ho ná zoru - zná m ho vlastně jen z jednoho krá tké ho rozhovoru dnes v noci - nepř iklá dá takový m citový m zá lež itostem zvlá š tní vá hu. Neví m, proč ti př ipadá jako vá š nivá povaha. Jeho způ sob myš lení se mi zdá spí š e nadmí ru chladný. Pokud jde o mne, dostal od Galatera ně jaký pro mne snad nijak zvlá š ť př í znivý ú kol, snaž í se jej ze vš ech sil splnit, př izná vá m, ž e s jistou služ ební horlivostí - není tu nijak vzá cná -, jeho souč á stí je rozbí t ná š vztah; zkouš el to asi rů zný mi způ soby, jeden z nich byl ten, ž e se tě snaž il zlá kat svou oplzlou nyvostí, druhý - tu ho podpoř ila hostinská - ž e si vybá snil mou nevě ru, ú klad se mu zdař il, snad tu pomohla jaká si vzpomí nka na Klamma, která jej obestí rá, př iš el sice o mí sto, ale mož ná zrovna ve chví li, kdy je už nepotř eboval, teď sklidí plody své prá ce a vytá hne tě š kolní m oknem, tí m vš ak jeho prá ce konč í, a jakmile ho opustila služ ební horlivost, je ná hle unaven, radě ji by byl na mí stě Artura, který si vů bec nestě ž uje, ný brž si jde pro chvá lu a nové př í kazy, avš ak ně kdo př ece musí zů stat tady, aby sledoval dalš í vý voj vě cí. Trochu ho tí ž í povinnost starat se o tebe. Po ně jaké lá sce k tobě není ani potuchy, otevř eně mi to doznal, jako ke Klammově milence má k tobě př irozeně ú ctu a urč itě mu dě lá moc dobř e uhní zdit se u tebe v pokoji a cí tit se jednou jako malý Klamm, to je ale vš echno, ty sama nejsi teď pro ně j nic, ž e tě tu ubytoval, udě lal jen ná davkem k své mu hlavní mu ú kolu; aby tě neznepokojoval, zů stal tu rovně ž, ale jen prozatí m, dokud nedostane nové zprá vy ze zá mku a dokud ho nevylé č í š z nastuzení. “ - „Jak ho pomlouvá š! “ ř ekla Frí da a sprá skla své drobné pě sti. „Pomlouvá m? “ ř ekl K. „Ne, nechci ho pomlouvat. Mož ná vš ak, ž e mu kř ivdí m, to je ovš em mož né. To, co jsem o ně m ř ekl, nelež í tak docela zjevně na povrchu; dalo by se to vyklá dat i jinak. Ale pomlouvat? Pomlouvat bych ho mohl př ece jedině proto, abych potř el tvou lá sku k ně mu. Kdyby to bylo zapotř ebí a kdyby pomlouvá ní bylo vhodný m prostř edkem, nevá hal bych ho pomlouvat. Nikdo by mne za to nemohl odsuzovat, dí ky svý m nadř í zený m je proti mně v takové vý hodě, ž e já, který jsem odká zá n jen sá m na sebe, bych smě l taky trochu pomlouvat. Byl by to pomě rně nevinný a koneckonců i chabý obranný prostř edek. Nech tedy pě sti na pokoji. “ A K. vzal Frí dinu ruku do své; Frí da mu ji chtě la vytrhnout, avš ak s ú smě vem a bez valné ho ú silí. „Jenž e já nemá m proč pomlouvat, “ ř ekl K., „neboť ty ho př ece nemiluješ, jen se ti to zdá a budeš mi vdě č ná, zbaví m tě toho klamu. Podí vej, kdyby mi tě ně kdo chtě l odloudit bez ná silí, zato s ná lež itostí vypoč í tavostí, musel by k tomu použ í t tě ch dvou pomocní ků. Naoko dobř í, dě tinš tí, veselí, nezodpově dní chlapci, zavá lo je to sem seshora ze zá mku, k tomu trocha vzpomí nek na dě tství, to vš echno je už př ece k pomilová ní, obzvlá š ť když já jsem asi tak pravý opak toho vš eho, zato neustá le bě há m za zá lež itostmi, které ti nejsou docela jasné, které tě zlobí, které mě př ivá dě jí k lidem, jež nemů ž eš ani cí tit, a ně co z toho př i vš í mé nevinnosti př ená š ejí i na mne. To vš echno je jen zlovolné, ovš em velmi chytré využ í vá ní nedostatků naš eho vztahu. Kaž dý vztah má své nedostatky, natož ná š, vž dyť pochá zí me kaž dý z docela jiné ho svě ta, a co se spolu zná me, vydal se ž ivot kaž dé ho z ná s ú plně novou cestou, ješ tě se cí tí me nejistí, je to př ece př í liš nové. Nemluví m o sobě, to není tak dů lež ité, já byl vlastně poř á d obdarová vá n, od chví le, kdys na mne prvně pohlé dla; a zvyknout si na obdarová vá ní není zvlá š ť tě ž ké. Ty vš ak, nehledě ke vš emu ostatní mu, jsi byla odtrž ena od Klamma; nemohu posoudit, co to znamená, ale potuchu o tom př ece už jakž takž má m, č lově k se potá cí, v nič em se nevyzná, a tř eba jsem byl př ipraven kdykoli tě zachytit, nebyl jsem př ece vž dycky po ruce, a když jsem byl po ruce, ovlá daly tě ně kdy ty tvé př eludy nebo ješ tě ně co ž ivě jš í ho, jako tř eba hostinská; zkrá tka, byly doby, kdy jsi ode mne odvrá tila zrak, kdy jsi zatouž ila ně kam napů l do neurč ita, ubož á tko, a stač ilo, aby se v takové m mezidobí dostali do tvé ho zorné ho pole patř ič ní lidé, a bylas ztracena, podlehlas klamu, ž e to, co byly jen okamž iky, př í zraky, dá vné vzpomí nky, vlastně zaš lý a stá le dá l zanikají cí ně kdejš í ž ivot, to ž e je tvů j skuteč ný nyně jš í ž ivot. Omyl, Frí do, nic než poslední, po pravdě opovrž ení hodná př eká ž ka naš eho koneč né ho spojení. Vzpamatuj se, vzchop se; i když sis myslela, ž e pomocní ky posí lá Klamm, není to vů bec pravda, př ichá zejí od Galatera, a i když tě pomocí toho klamu dovedli obloudit tak, ž e se ti zdá lo, ž e v té jejich š pí ně a chlí pnosti nalé zá š Klammovy stopy - jako se ně komu zdá, ž e na hnojiš ti zahlé dl kdysi ztracený drahokam, ač koli ve skuteč nosti by ho vů bec nikdy nenaš el, i kdyby tam opravdu byl -, př esto jsou to jen chlapí ci toho druhu jako pacholci ve stá ji, až na to, ž e nemají jejich zdraví, trocha č erstvé ho vzduchu jim př ivodí nemoc a sklá tí je do postele, kterou si ovš em dovedou vybrat s mazaností pacholků. “ Frí da si polož ila hlavu K. na rameno, prochá zeli se mlč ky, objí mají ce se paž emi. „Kdybychom byli, “ ř ekla Frí da pomalu, klidně, skoro bezstarostně, jako by vě dě la, ž e je jí dopř á na jen docela malá chvilka klidu na K-ově rameni, tu vš ak ž e vychutná až doposledka, „kdybychom byli hned tu noc odeš li pryč, mohli jsme bý t ně kde v bezpeč í, poř á d spolu, tvá ruka vž dycky tak nablí zku, aby se dala uchopit; jak má m zapotř ebí tvou blí zkost, jak jsem od té doby, co tě zná m, opuš tě ná bez tvé blí zkosti, tvá blí zkost je, vě ř mi, jediný sen, který sní m, ž á dný jiný. “ Vtom ně kdo zavolal z postranní chodby, byl to Jeremiá š, stá l na nejspodně jš í m schodu, byl jen v koš ili, ale mě l př es sebe př ehozený Frí din š á tek. Jak tam tak stá l s vlasy rozcuchaný mi, ř í dké vousy jako zmoklé, oč i usilovně, prosebně a vyč í tavě vyvalené, potemně lé tvá ř e celé zardě lé, ale jakoby z př í liš ř í dké ho masa, nahé nohy roztř esené zimou, až se i dlouhé tř á sně š á tku chvě ly, vypadal jak nemocný, který utekl z nemocnice a jemuž tvá ř í v tvá ř nemů ž ete myslet na nic jiné ho, než jak ho zase dostat zpá tky do postele. Tak to pochopila i Frí da, vyvinula se K. a už byla dole u ně ho. Její blí zkost, způ sob, jak mu peč livě př itá hla š á tek kolem tě la, jak se ho spě š ně chystala vtlač it zpá tky do pokoje, jako by mu už dodaly trochu sil; vypadalo to, ž e teprve teď pozná vá K. „Ach, pan země mě ř ič, “ ř ekl, chlá cholivě hladě po tvá ř í ch Frí du, která už nehodlala př ipustit ž á dnou zá bavu. „Odpusť te, ž e ruš í m. Není mi vš ak ani trochu dobř e, to př ece omlouvá. Myslí m, ž e má m horeč ku, musí m dostat č aj a vypotit se. Ten zatracený plot u š kolní zahrady, na ten asi hned tak nezapomenu, a teď jsem ješ tě nastydlý bě hal po nocí ch. Č lově k si to ani neuvě domí a obě tuje zdraví pro vě ci, které za to ve skuteč nosti nestojí. Vy ale, pane země mě ř ič i, se mnou nedejte ruš it, pojď te k ná m do pokoje, navš tivte nemocné ho a dopově zte př itom Frí dě, co je ješ tě tř eba ř í ci. Když se rozchá zejí dva, kteř í si zvykli, mají si samozř ejmě v poslední ch chví lí ch tolik co ř í ci, ž e to tř etí ani nemů ž e pochopit, zvlá š tě když lež í v posteli a č eká na slí bený č aj. Ale pojď te jen dá l, budu ú plně potichu. “ - „Dost, dost, “ ř ekla Frí da a tá hla ho za paž i. „Má horeč ku a neví, co mluví. Ty ale, K., s ná mi nechoď, prosí m tě. Je to Jeremiá š ů v a mů j pokoj, nebo spí š je to mů j pokoj, zakazuji ti vkroč it dovnitř. Ty mě proná sleduješ, K., ach, proč mě proná sleduješ? Nikdy, nikdy se k tobě nevrá tí m, dě sí mě jen pomyš lení na tu mož nost. Jdi si k svý m dě vč atů m; sedají kolem tebe na lavici u kamen jen tak v koš ili, jak jsem slyš ela vyprá vě t, a když pro tebe ně kdo př ijde, vyprsknou na ně j. Tam jsi nejspí š doma, když tě to tam tak tá hne. Vž dycky jsem ti brá nila, abys tam chodil, s malý m ú spě chem, ale př ece jen brá nila, s tí m je konec, jsi volný, Krá sný ž ivot má š př ed sebou, o tu jednu budeš mož ná muset trochu bojovat s pacholky, ale pokud jde o tu druhou, není nikoho na nebi ani na zemi, kdo by ti ji nepř á l. Tomu spojení je př edem pož ehná no. Neodporuj, jistě umí š vš echno vyvrá tit, ale nakonec není vyvrá ceno nic. Pomysli si, Jeremiá š i, on vš echno vyvrá til! “ Domluvili se ký vnutí m hlavy a ú smě vem. „Ale dejme tomu, “ pokrač ovala Frí da, „ž e by vš echno vyvrá til, č eho by se tí m dosá hlo, co je mi do toho? Jak to tam u tě ch chodí, je č istě jejich a jeho vě c, ne moje. Moje vě c je oš etř ovat tě tak dlouho, než budeš zase zdravý, jak jsi kdysi bý val, než tě kvů li mně K. ztý ral. “ - „Opravdu tedy nepů jdete s ná mi, pane země mě ř ič i? “ zeptal se Jeremiá š, ale Frí da, která se už na K. ani nepodí vala, ho definitivně odvlekla. Dole bylo vidě t malé dveř e, niž š í ješ tě než dveř e tady v chodbě - nejen Jeremiá š, i Frí da se musela sehnout, když vstupovala - uvnitř, jak se zdá lo, bylo svě tlo a teplo; bylo slyš et ješ tě trochu š eptá ní, patrně lá skyplné domluvy Jeremiá š ovi, aby zalezl do postele, pak se dveř e zavř ely.

⇐ Предыдущая 20 21 22 23 242526 27 28 29 Следующая ⇒