Zámek 25 страница

Pepina skonč ila. S povzdechem si setř ela z oč í a tvá ř í ně kolik slz a zadí vala se pak na K., pokyvují c hlavou, jako by chtě la ř í ci, ž e vlastně nejde ani tak o její neš tě stí, ona je ponese a nepotř ebuje k tomu nič í pomoci ani ú tě chy, a nejmé ně už K-ovy, ona př es své mlá dí zná ž ivot a její neš tě stí pouze potvrzuje to, co ví, ale o K. teď jde, jemu chtě la nastavit jeho obraz, poklá dala to za nutné poté, co se zhroutily vš echny její nadě je. „Jakou to má š divokou fantazii, Pepino, “ ř ekl K. „Vž dyť vů bec není pravda, ž es na vš echny ty vě ci př iš la teprve teď; vž dyť to př ece není nic jiné ho než sny z vaš eho tmavé ho, tě sné ho dí vč í ho pokojí ku dole, jež tam jsou na mí stě, ale zde, v prá zdné m vý č epu, se vyjí mají podivně. S takový mi myš lenkami jsi tady nemohla pochodit, to je př ece samozř ejmé. Už tvé š aty a ú č es, jimiž se tak vychloubá š, jsou jenom vý plody oné tmy a oně ch postelí ve vaš em pokoji. Tam jsou jistě velice krá sné, ale tady se jim kdekdo potají nebo veř ejně vysmí vá. A cos to ješ tě vyklá dala? Já jsem byl tedy zneuž í vá n a klamá n? Nikoli, milá Pepino, já byl stejně má lo zneuž í vá n a klamá n jako ty. Je pravda, Frí da mě v té to chví li opustila, nebo jak ty ř í ká š, utekla mi s pomocní kem, jaký si zá blesk pravdy jsi zahlé dla, a opravdu je také velmi nepravdě podobné, ž e se ješ tě stane mou ž enou, avš ak naprosto není pravda, ž e by mě omrzela nebo ž e bych ji byl dokonce už př í š tí tý den vyhnal nebo ž e by mě podvá dě la, jako snad jiná ž ena podvá dí muž e. Vy pokojské má te ve zvyku slí dit klí č ovou dí rkou a podle toho vypadá vaš e myš lení, ž e totiž z malič kosti, kterou skuteč ně zahlé dnete, stejně velkoryse jako nesprá vně usuzujete na celek. Ná sledek je, ž e např í klad já v tomto př í padě ví m mnohem mé ně než ty. Já si nedovedu ani zdaleka tak př esně jako ty vysvě tlit, proč mě Frí da opustila. Nejpravdě podobně jš í mi př ipadá vysvě tlení, které ho ses ty dotkla a z ně hož jsi nic nevytě ž ila, totiž ž e jsem ji zanedbá val. To je bohuž el pravda, zanedbá val jsem ji, to vš ak mě lo zvlá š tní dů vody, které sem nepatř í; byl bych š ť asten, kdyby se ke mně vrá tila, ale zase bych ji hned zač al zanedbá vat. Je to tak. Dokud byla u mne, byl jsem ustavič ně na pochů zká ch, který m se ty tak posmí vá š; teď, když je pryč, nemá m skoro co dě lat, jsem unaven, touž í m po stá le ú plně jš í m nicnedě lá ní. Nemá š pro mne ně jakou radu, Pepino? “ - „Má m, “ ř ekla Pepina, která ná hle ož ila, a uchopila K. za rameno, „oba jsme podvedeni, zů staň me spolu. Pojď se mnou dolů k dě vč atů m! “ - „Dokud si budeš stě ž ovat, ž e jsi podvedená, “ ř ekl K., „nedomluví me se spolu. Chceš bý t poř á d podvá dě na, protož e ti to lichotí a dojí má tě to. Pravda je vš ak, ž e se pro to mí sto nehodí š. Jak zř ejmé to asi je, když to vidí m i já, č lově k podle tebe ze vš ech nejnevě domě jš í. Jsi hodné dě vč e, Pepino; ale není tak snadné poznat to, mně ses např í klad nejdř í ve zdá la krutá a domý š livá, taková ty vš ak nejsi, jen tohle mí sto tě tak mate, poně vadž se na ně nehodí š. Neř í ká m, ž e to mí sto je pro tebe př í liš vysoké; vž dyť to není ž á dné zvlá š tní mí sto, snad je př i bliž š í m pohledu trochu č estně jš í než tvé dř í vě jš í mí sto, vcelku vš ak není rozdí l velký, spí š je jedno k nerozezná ní podobné druhé mu; ba dalo by se skoro tvrdit, ž e bý t pokojskou je ně co ví c než vý č ep, neboť tam je č lově k neustá le mezi tajemní ky, zde vš ak, i když v hostinský ch pokojí ch smí obsluhovat př edstavené tajemní ků, se př ece jen musí zahazovat i s nejniž š í m lidem, např í klad se mnou; já se př ece podle prá va nesmí m zdrž ovat nikde jinde než prá vě zde ve vý č epu, a je to snad tak ná ramná č est moci se se mnou stý kat? Nu, ty myslí š ž e ano a snad pro to má š i dů vody. Ale prá vě proto se sem nehodí š. Je to mí sto jako kaž dé druhé, ale pro tebe je to uč ině né nebe, proto se pouš tí š do vš eho s př ehnanou horlivostí, zdobí š se tak, jak si myslí š, ž e jsou ozdobeni andě lé - ti jsou vš ak ve skuteč nosti jiní -, strachy se o to mí sto tř eseš, má š pocit, ž e jsi ustavič ně proná sledová na, vš echny, kdo tě podle tvé ho ná zoru mohou podpoř it, se snaž í š zí skat neú mě rnou př í vě tivostí, tí m je vš ak obtě ž uješ a odpuzuješ, poně vadž oni chtě jí mí t v hospodě pokoj a nechtě jí k svý m starostem ješ tě starosti č í š nic. Je mož né, ž e po Frí dině odchodu si nikdo ze vzneš ený ch hostů té udá losti vlastně ani nevš iml, dnes vš ak o tom vě dí a opravdu touž í po Frí dě, neboť Frí da si př ece asi ve vš em poč í nala jinak. Ať je jinak jaká koli, a ať si jakkoli dovedla vá ž it své ho mí sta, v služ bě mě la bohaté zkuš enosti, chladnou rozvahu a dovedla se ovlá dat, sama to př ece zdů razň uješ, ale nijak ses z toho ovš em nepouč ila. Vš imla sis ně kdy, jak se ona dí vá? To už nebyl ani pohled č í š nice, to byl už skoro pohled hostinské. Vidě la vš e a př itom i kaž dou jednotlivost a v pohledu, který jí zbyl pro jednotlivce, bylo ješ tě dost sí ly, aby si ho podmanila. Co na tom, ž e je snad trochu hubená, postarš í, ž e snad jiné mají č istš í vlasy, to jsou malič kosti ve srovná ní s tí m, co je na ní doopravdy, a ten, komu tyto malič kosti vadí, dokazuje pouze, ž e mu chybí smysl pro vě ci vě tš í. Toto se jistě Klammovi vyč í tat nedá a jen to, ž e se ve své mladistvé nezkuš enosti nedovedeš na vě ci sprá vně dí vat, brá ní ti uvě ř it v Klammovu lá sku k Frí dě. Klamm se ti zdá - a prá vem - nedosaž itelný, a proto si myslí š, ž e se ani Frí da nemohla ke Klammovi př iblí ž it. Mý lí š se. Dů vě ř oval bych v té vě ci jedině tomu, co ř í ká Frí da, i kdybych pro to nemě l neklamné dů kazy. Ať ti to př ipadá jakkoli neuvě ř itelné, a i když si to nedovedeš srovnat se svý mi př edstavami o svě tě a ú ř ední cí ch a vzneš enosti a ú č inku ž enské krá sy, je to př ece jen pravda, tak jako my tu vedle sebe sedí me a já beru tvou ruku do svý ch, tak asi sedali vedle sebe Klamm a Frí da, jako by to byla ta nejsamozř ejmě jš í vě c na svě tě, a on dobrovolně př ichá zel dolů, ba dokonce spě chal dolů, nikdo na ně ho neč í hal na chodbě a nezanedbá val svou ostatní prá ci, Klamm se sá m musel obtě ž ovat a sejí t dolů a chyby na Frí dině obleč ení, nad nimiž ty bys hrů zou trnula, mu vů bec nevadily. Ty jí nechceš vě ř it! A neví š, jak se tí m blamuješ, jak tí m prá vě prozrazuješ svou nezkuš enost! I ten, kdo by vů bec nic nevě dě l o její m vztahu ke Klammovi, musel by na její m charakteru poznat, ž e ho utvá ř el ně kdo, kdo je ví c než ty a já a vš ichni ze vsi, a ž e jejich zá bavy př esahovaly ž ertová ní, jež je obvyklé mezi hosty a č í š nicemi a jež je podle vš eho cí lem tvé ho ž ivota. Ale já ti kř ivdí m. Vž dyť ty jsi sama velmi dobř e rozpoznala Frí diny př ednosti, vš imla sis její ho pozorovací ho daru, její rozhodnosti, její ho vlivu na lidi, jenž e si ovš em vš echno nesprá vně vyklá dá š, myslí š si, ž e ona vš eho sobecky využ í vá jen k své mu prospě chu a k zlé mu, nebo dokonce jako zbraně proti tobě. Ne, Pepino, ani kdyby mě la takové š í py, na tak malou vzdá lenost by je nemohla vystř elit. A sobecká? Spí š by se dalo ř í ci, ž e obě tovala to, co mě la, a to, č eho se mohla nadí t, a poskytla ná m př í lež itost osvě dč it se na vyš š í m mí stě, my oba vš ak ž e jsme ji zklamali a př í mo ji nutí me vrá tit se sem zase zpá tky. Neví m, je-li to tak, také mi není vů bec jasné, jaká je má vina, jen když si tak srovná m ná s dva, napadají mě takové vě ci, jako bychom se byli oba př í liš usilovně, př í liš hluč ně, př í liš dě tinsky, př í liš nezkuš eně snaž ili vynutit si plá č em, š krabá ní m, tahá ní m ně co, co by se např í klad s Frí diný m klidem, s Frí dinou vě rností dalo zí skat snadno a nepozorovatelně, - tak jako když dí tě tahá za ubrus, ale nezí ská nic, jen shodí celou tu ná dheru na zem, takž e je pak pro ně navž dy nedosaž itelná -; neví m, je-li to tak, ale urč itě ví m, ž e je to tak spí š, než jak ty ř í ká š. “ - „Nu ano, “ ř ekla Pepina, „ty jsi do Frí dy zamilová n, protož e ti utekla, není tě ž ké bý t do ní zamilová n, když je pryč. Ale i kdyby to bylo, jak ty chceš, a i kdybys mě l ve vš em pravdu, i v tom, ž e mě zesmě š ň uješ, co chceš teď dě lat? Frí da tě opustila, ani podle mé ho, ani své ho vý kladu nemá š nadě ji, ž e se k tobě vrá tí, a i kdyby se snad vrá tila, ně kde zatí m musí š bý t, je chladno a ty nemá š ani prá ci, ani postel, pojď k ná m, mé př í telkyně se ti budou lí bit, udě lá me ti pohodlí, budeš ná m pomá hat př i prá ci, která je pro samotné dí vky opravdu př í liš tě ž ká, my dí vky nebudeme odká zá ny jen samy na sebe a v noci se už nebudeme bá t. Pojď k ná m! Mé př í telkyně také znají Frí du, budeme ti o ní vyprá vě t historky, až toho budeš mí t po krk! Tak pojď tedy! Má me i Frí diny obrá zky a uká ž eme ti je. Tenkrá t ješ tě bý vala Frí da skromně jš í než dnes, ani ji nepozná š, leda podle oč í, které už tehdy č í haly. Tak pů jdeš tedy? “ - „Což pak je to dovoleno? Vž dyť ješ tě vč era dě lali veliký skandá l, když mě př istihli na vaš í chodbě. “ - „Protož e tě př istihli, ale když budeš u ná s, nepř istihnou tě. Nikdo o tobě nebude vě dě t, jen my tř i. Ach to bude veselé. Už mi ten ž ivot tam př ipadá mnohem snesitelně jš í než ješ tě př ed chvilkou. Snad teď ani tolik neztrá cí m, když musí m odtud pryč, Ví š, my jsme se ani ve tř ech nenudily, č lově k si musí ten trpký ž ivot osladit, vž dyť ná m ho už v mlá dí ztrpč ují, nu, my tř i drž í me dohromady, ž ijeme si tak hezky, jak se dole dá, zvlá š ť Jindř iš ka se ti bude lí bit, ale Emilka také, už jsem jim o tobě vyprá vě la, tana dole poslouchá č lově k takové historky nedů vě ř ivě, jako by se mimo pokoj vlastně nemohlo nic dí t, je tam teplo a tě sno a my se k sobě ješ tě ví c tiskneme; kdepak, ač koli jsme na sebe odká zá ny, ješ tě jsme se jedna druhé neomrzely; naopak, když si pomyslí m na př í telkyně, jsem skoro rá da, ž e se zase vrací m; proč bych to já mě la dotá hnout dá l než ony? To ná s prá vě drž elo pohromadě, ž e jsme vš echny tř i mě ly stejně zatarasenou budoucnost. A teď já jsem př ece jen prorazila a odlouč ila se od nich. Ovš em, nezapomně la jsem na ně a první má starost byla, jak bych pro ně mohla ně co udě lat; mé vlastní postavení bylo ješ tě nejisté - ani jsem nevě dě la, jak nejisté bylo -, a už jsem s hostinský m promluvila o Jindř iš ce a Emilce. Pokud jde o Jindř iš ku, byla s ní m ješ tě ř eč, ovš em pro Emilku, která je mnohem starš í než my, je asi tak ve Frí dině vě ku, mi nedal ž á dnou nadě ji. Ale jen si pomysli, ony vů bec nechtě jí pryč, vě dí, ž e tam vedou ubohý ž ivot, ale už se s ní m smí ř ily, ty dobré duš e, myslí m, ž e př i louč ení plakaly hlavně ze smutku nad tí m, ž e musí m opustit společ ný pokoj, jí t ven do té zimy - ná m př ipadá, ž e vš ude mimo pokoj je zima - a bí t se ve veliký ch cizí ch mí stnostech s velký mi cizí mi lidmi pro nic jiné ho, než abych si uhá jila ž ivobytí, jenž e to se mi př ece dař ilo i doposud, kdy jsme hospodař ily společ ně. Nebudou se asi vů bec divit, když se teď vrá tí m, a jen aby mi vyhově ly, poplá č í si trochu a budou nař í kat nad mý m osudem. Ale potom uvidí tebe a pochopí, ž e př ece jen bylo dobř e, ž e jsem byla pryč, Budou celé š ť astné, ž e má me teď muž e jako pomocní ka a ochrá nce, a př í mo nadš eny budou tí m, ž e vš echno musí zů stat v tajnosti a ž e tí m tajemství m budeme ješ tě pevně ji spojeny než dř í ve. Pojď, ó prosí m, pojď k ná m! Vž dyť tě to nebude nikterak zavazovat, nebudeš jako my navž dy spoutá n s naš í m pokojem. Až bude pak jaro a ty si najdeš jiné př í stř eš í a př estane se ti u ná s lí bit, mů ž eš př ece jí t; jenom musí š ovš em i potom zachovat to tajemství a ne ná s zradit, neboť to by pak byla naš e poslední hodinka v Panské m hostinci, a i jinak musí š bý t samozř ejmě opatrný, budeš -li u ná s, neukazovat se nikde, kde se ná m to nezdá zcela bezpeč né, a vů bec musí š poslouchat naš e rady; jedině tí m jsi vá zá n a na tom ti př ece musí také zá lež et stejně jako ná m, jinak jsi vš ak ú plně volný, prá ce, kterou ti př idě lí me, nebude př í liš tě ž ká, toho se neobá vej. Tak pů jdeš tedy? “ - „Jak dlouho má me ješ tě. do jara? “ zeptal se K. „Do jara? “ opakovala Pepina. „Zima je u ná s dlouhá, velmi dlouhá zima a jednotvá rná. Na to si vš ak my dole nestě ž ujeme, př ed zimou jsme chrá ně ny. Nu, jednou př ijde jaro a lé to a to také ovš em má svů j č as; jenž e teď ve vzpomí nce se zdá jaro i lé to tak krá tké, jako by to nebyly mnohem ví c než dva dny, a i v ty dny, i v ten nejkrá sně jš í den padá ješ tě ně kdy sní h. “

Vtom se otevř ely dveř e. Pepina sebou trhla, př í liš se v myš lenká ch vzdá lila z vý č epu, avš ak nebyla to Frí da, byla to hostinská. Tvá ř ila se udiveně, ž e tu ješ tě K. nachá zí. K. se omlouval, ž e na ni č eká, zá roveň dě koval, ž e mu dovolili, aby zde př enocoval. Hostinská nechá pala, proč na ni K. č ekal. K. ř ekl, ž e mě l dojem, ž e s ní m chce hostinská ješ tě mluvit, prosí o prominutí, jestliž e se mý lil, ostatně musí teď samozř ejmě jí t, př í liš dlouho zanedbá val š kolu, kde je š kolní kem, tí m vš í m je vinno to vč erejš í př edvolá ní, je v tě ch vě cech ješ tě př í liš nezkuš ený, urč itě už ví ckrá t nezpů sobí paní hostinské takovou nepř í jemnost jako vč era. A uklonil se na rozlouč enou. Hostinská na ně j hledě la jako ve sná ch. Ten pohled zadrž el K. dé le, než chtě l. Teď se také ješ tě slabě usmá la a teprve K-ů v udivený oblič ej ji jaksi probudil. Vypadalo to, jako by oč eká vala odpově ď na svů j ú smě v a jako by procitla, teprve když se odpově ď nedostavila, „Byl jsi vč era, zdá se mi, tak drzý, ž e jsi ř ekl ně co o mý ch š atech. “ K. si nevzpomí nal. „Nevzpomí ná š si? K drzosti se vž dycky dodateč ně druž í zbabě lost. “ K. se omlouval vč erejš í ú navou, je jistě mož né, ž e vč era ně co ž vanil, rozhodně si už nevzpomí ná. Co by také mohl ř í kat o š atech paní hostinské. Ž e tak krá sné ješ tě nikdy nevidě l. Alespoň ješ tě nikdy nevidě l v tak krá sný ch š atech ž á dnou hostinskou př i prá ci. „Nech si ty pozná mky! “ ř ekla hostinská rychle. „Ani slovo už od tebe nechci slyš et o š atech. Nemá š se co starat o mé š aty. Zakazuji ti to jednou provž dy. “ K. se znovu uklonil a zamí ř il ke dveř í m. „Copak to má znamenat, “ zvolala za ní m hostinská, „ž es v takový ch š atech nevidě l ješ tě ž á dnou hostinskou př i prá ci. Co je to za nesmyslné pozná mky? To je př ece ú plný nesmysl. Co tí m chceš ř í ci? “ K. se otoč il a prosil hostinskou, aby se nerozč ilovala. Ovš em ž e ta pozná mka je nesmyslná. Vž dyť on se ani v š atech nevyzná. V jeho situaci mu už kaž dé nevyspravované a č isté š aty př ipadají jako drahocennost. Udivilo ho jen, ž e se tam v té chodbě, v noci, mezi vš emi tě mi poloustrojený mi muž i, objevila paní hostinská v tak krá sný ch več erní ch š atech, nic ví c. „Tak vida, “ ř ekla hostinská, „zdá se, ž e si koneč ně př ece jen vzpomí ná š na svou vč erejš í pozná mku a př idá vá š k ní dalš í nesmysl. Je pravda, ž e se vů bec nevyzná š v š atech. Potom ale - to bych si vá ž né vyprosila - nechtě j posuzovat, co jsou drahocenné š aty nebo nevhodné več erní š aty a podobně. Vů bec, “ - př itom jako by ji zamrazilo - „nemá š se co obí rat mý mi š aty, rozumí š? “ A když se chtě l K. opě t beze slova obrá tit, zeptala se: „Odkudpak má š své vě domosti o š atech? “ K. pokrč il rameny, ž e nemá ž á dné vě domosti. „To je pravda, “ ř ekla hostinská. „Nemá š se ale co domý š let, ž e ně jaké má š. Pojď naproti do pisá rny, uká ž u ti ně co, pak si snad navž dy nechá š zají t své drzosti. “ Proš la např ed dveř mi; Pepina př iskoč ila ke K., pod zá minkou, ž e má dostat od K. zaplaceno, se rychle domluvili, je to velmi snadné, nebol K. se vyzná na dvoř e, jehož vrata vedou do postranní ulice, vedle vrat jsou malá vrá tka, za nimi bude Pepina asi hodinu č ekat a na trojí zaklepá ní otevř e.

Soukromá pisá rna byla naproti vý č epu, stač ilo př ejí t prů jezd, hostinská už stá la v osvě tlené pisá rně a netrpě livě na K. č ekala. Ješ tě jednou vš ak byli vyruš eni. Gerstä cker č ekal v prů jezdu a chtě l s K. mluvit. Nebylo snadné zbavit se ho, hostinská té ž zasá hla a poká rala Gerstä ckera za dotě rnost. „Kampak? Kampak? “ bylo ješ tě slyš et Gerstä ckera, když už dveř e byly zavř eny a slova oš klivě splý vala s heká ní m a kaš lá ní m.

Byla to malá, př etopená mí stnost. Př i už š í ch stě ná ch stá l psací pult a ž elezná pokladna, př i delš í ch stě ná ch skř í ň a otoman. Nejví c mí sta zabí rala skř í ň. Nejen ž e zaplň ovala celou dlouhou stě nu, té ž svou hloubkou znač ně zuž ovala pokoj, bylo tř eba trojí ch posuvný ch dveř í, aby se celá otevř ela. Hostinská uká zala K. na otoman, aby si sedl, sama se posadila na otá č ecí ž idli u pultu. ;, Neuč il ses ně kdy krejč í m? “ zeptala se hostinská. „Ne, nikdy, “ ř ekl K. „Č í mpak vlastně jsi? “ - „Země mě ř ič em. “ - „Copak je to? “ K. to vysvě tloval, ona z vý kladu zač ala zí vat. „Nemluví š pravdu. Proč pak nemluví š pravdu? “ - „Ty také nemluví š pravdu. “ - „Já? Zase už zač í ná š s drzostmi? A kdybych nemluvila, má m se snad tobě co zodpoví dat? A v č empak nemluví m pravdu? “ - „Nejsi jen hostinská, jak př edstí rá š. “ - „Podí vejme se! Nač ty na vš echno nepř ijdeš? Copak jsem ješ tě? Tvé drzosti teď už opravdu př esahují vš echny meze. “ - „Neví m, co jsi ješ tě. Vidí m jen, ž e jsi hostinská a kromě toho nosí š š aty, jaké se pro hostinskou nehodí a jaké tu ve vsi, pokud ví m, také jinak nikdo nenosí. “ - „Teď se tedy dostá vá me k vě ci. Vž dyť ty o tom nedovedeš mlč et, snad ani nejsi tak drzý, jsi jenom jako dí tě, které ví ně jakou hloupost a nič í m se nedá př imě t, aby o ní mlč elo. Mluv tedy! Co je na tě ch š atech zvlá š tní ho? “ - „Budeš se zlobit, když to ř eknu. “ - „Ne, zasmě ju se tomu, vž dyť to bude dě tinské ž vaně ní. Tak jaké jsou ty š aty? “ - „Když to chceš vě dě t: Nuž e, jsou z dobré ho materiá lu, velmi drahé, ale jdou nemoderní, př ezdobené, č asto př eš í vané, obnoš ené a nehodí se ani na tvů j vě k, ani na tvou postavu, ani na tvé postavení. Byly mi ná padné hned, jak jsem tě prvně uvidě l, asi př ed tý dnem, tady v prů jezdu. “ - „Tak tu to má me! Jsou nemoderní, př ezdobené a co ješ tě? A odkud to vš echno ví š? “ - „Vidí m to, o tom mě nikdo nemusí pouč ovat. “ - „Ty to tedy jen tak sá m od sebe vidí š. Nikde se nemusí š vyptá vat a hned ví š, č eho si mó da ž á dá. To se mi tedy ná ramně hodí š, neboť na krá sné š aty si samozř ejmě potrpí m. A co ř ekneš tomu, ž e tato skř í ň je plná š atů? “ Posunula jedny dveř e, bylo vidě t jedny š aty tě sně vedle druhý ch hustě po celé dé lce a š í ř ce skř í ně, vě tš inou to byly tmavé, š edivé, hně dé, č erné š aty, vš echny peč livě pově š ené a rozprostř ené. „To jsou mé š aty, vš echny nemoderní, př ezdobené, jak ty myslí š. Jsou to vš ak jen ty š aty, pro které už nahoř e v své m pokoji nemá m mí sto, tam jsou ješ tě dvě plné skř í ně, dvě skř í ně, kaž dá skoro tak velká jako tahle. Diví š se? “

„Ne, č ekal jsem ně co podobné ho, vž dyť jsem ř ekl, ž e nejsi jen hostinská, tvý m cí lem je ně co jiné ho. “

„Mý m cí lem je krá sně se strojit a ty jsi buď blá zen, nebo dí tě, nebo velmi zlý, nebezpeč ný č lově k. Jdi už teď, jdi! “

K. byl už v prů jezdu a Gerstä cker ho opě t drž el za ruká v, když za ní m hostinská zavolala: „Zí tra dostanu nové š aty, mož ná ž e pro tebe poš lu. “

⇐ Предыдущая 21 22 23 24 25 26 27 282930 Следующая ⇒