Zámek 20 страница

Olga zmlkla. Bylo ticho až na tě ž ký, chví lemi chrč ivý dech rodič ů. K. ř ekl jen tak ledabyle, jako na doplně ní Olž ina vyprá vě ní: „Př etvař ovali jste se př ede mnou. Barnabá š mi př edal dopis jako starý, velmi zamě stnaný posel a ty stejně jako Amá lie, která tentokrá t byla s vá mi zajedno, jste si poč í nali, jako by poslovská služ ba a dopisy bylo jen tak ně co vedlejš í ho. “ - „Musí š mezi ná mi rozliš ovat, “ ř ekla Olga. „Barnabá š e promě nily ty dva dopisy opě t v blaž ené dí tě, př es vš echny pochyby, jež o své prá ci má. Tyto pochyby má jen pro sebe a pro mne; vů č i tobě si vš ak považ uje za č est vystupovat jako skuteč ný posel, tak, jak podle jeho př edstav skuteč ní poslové vystupují. Tak jsem mu např í klad musela - ač koli teď př ece jeho nadě je na ú ř ední odě v stouply - bě hem dvou hodin př eš í t kalhoty tak, ž e se aspoň podobají př ilé havý m kalhotá m ú ř ední ho odě vu a on v nich mů ž e obstá t př ed tebou, které ho lze v tomto ohledu ovš em snadno oklamat. To je celý Barnabá š. Amá lie vš ak doopravdy pohrdá poslovskou služ bou a teď, když to vypadá, ž e Barnabá š má trochu ú spě ch, což snadno mů ž eš poznat na ně m a na mně i podle toho, jak spolu posedá vá me a š uš ká me si, teď jí pohrdá ješ tě ví ce než dř í ve. Mluví tedy pravdu, nenech se nikdy oklamat pochybami o tom. Jestliž e jsem vš ak já ně kdy sniž ovala poslovskou služ bu, K., nedě lala jsem to s ú myslem oklamat tě, ný brž ze strachu. Ty dva dopisy, které dosud Barnabá š ovi proš ly rukama, jsou po tř ech letech první, př itom ovš em ješ tě dosti pochybné znamení milosti, jehož se naš í rodině dostalo. Tento obrat, je-li to obrat a ne pouze klam - klamy jsou č astě jš í než obraty -, souvisí s tvý m př í chodem, ná š osud se stal jaksi zá vislý m na tobě, mož ná ž e jsou ty dva dopisy jen zač á tek a Barnabá š ova č innost se rozš í ř í i mimo poslovskou služ bu tý kají cí se tebe - doufejme v to, pokud smí me -; zatí m vš ak je vš echno zamě ř eno jenom na tebe. Tam nahoř e se musí me spokojit s tí m, co ná m př idě lí, avš ak tady dole př ece jen snad mů ž eme sami ně co udě lat, to jest: zajistit si tvou př í zeň nebo aspoň neupadnout u tebe v nemilost, nebo, což je nejdů lež itě jš í, chrá nit tě ze vš ech svý ch sil a zkuš eností, abys neztratil spojení se zá mkem, z ně hož bychom snad mohli bý t ž ivi. Jak to teď vš echno nejlé pe navlé ci? Abys proti ná m nepojal podezř ení, př iblí ž í me-li se ti, neboť jsi zde cizí, a proto jistě v kaž dé m smě ru podezř í vavý, prá vem podezř í vavý. Kromě toho jsme př ece v opovrž ení a ty jsi ovlivně n vš eobecný m mí ně ní m, zejmé na svou snoubenkou; jak k tobě proniknout, aniž bychom se např í klad, jakkoli to vů bec nemá me v ú myslu, nepostavili proti tvé snoubence a neurazili tě tak. A vzkazy, které jsem si pozorně př eč etla, než jsi je dostal - Barnabá š je neč etl, jako posel si to nedovolil -, nepů sobily na první pohled zvlá š ť vý znamně, spí š zastarale, samy se o vý znamnost př ipravovaly tí m, ž e tě odkazovaly na starostu. Jak jsme se teď v tomto ohledu mě li k tobě chovat? Zdů razní me-li jejich vý znamnost, staneme se podezř elý mi, ž e př eceň ujeme ně co tak zjevně nevý znamné ho a sebe ti vychvalujeme jako doruč ovatele tě chto zprá v, ž e sledujeme své cí le a ne tvé, ba mohli bychom tí m v tvý ch oč í ch ty zprá vy té ž znehodnotit a tak tě - naprosto proti své vů li - klamat. Kdybychom vš ak tě m dopisů m nepř iklá dali valnou hodnotu, stali bychom se stejně podezř elý mi, protož e nač se pak zabý vá me doruč ová ní m tě chto nedů lež itý ch dopisů, proč si naš e č iny a naš e slova odporují, proč tak klameme nejen tebe, adresá ta, ný brž i své ho zamě stnavatele, který ná m ty dopisy zajisté nepř edal proto, abychom je svý mi vý klady př ed adresá tem znehodnocovali. A zachovat stř ední cestu mezi tí m dvojí m př ehá ně ní m, tedy sprá vně dopisy posoudit, je, pravda, nemož né, samy neustá le mě ní hodnotu, ú vahy, k nimž podně cují, nemají konce, a kde s nimi př estaneš, urč uje pouze ná hoda, tedy i tento ná zor je ná hodný. A když se teď k tomu př ipojí ješ tě strach o tebe, vš echno se zmate, nesmí š má slova posuzovat př í liš př í sně. Když např í klad, jak se už jednou stalo, př ijde Barnabá š se zprá vou, ž e jsi nespokojen s jeho poslovskou služ bou a on ž e se v první m leknutí a bohuž el ne docela bez jisté poslovské citlivosti nabí dl, ž e se vzdá své služ by, pak ovš em ve snaze napravit chybu jsem ochotná klamat, lhá t, podvá dě t, konat vš emož né zlo, jen když to pomů ž e. Ale dě lá m to pak - aspoň v dobré ví ř e - stejně kvů li tobě jako kvů li ná m, “

Ozvalo se zaklepá ní. Olga bě ž ela ke dveř í m a odemkla. Do tmy padl prouž ek svě tla od zlodě jské lampič ky.

Pozdní ná vš tě vní k se š eptem ptal a š eptem dostal odpově ď, nehodlal se jí vš ak spokojit a chtě l dovnitř do svě tnice. Olga už asi nebyla s to zadrž et ho a zavolala na Amá lii, oč eká vala zř ejmě, ž e Amá lie, aby uchrá nila spá nek rodič ů, udě lá vš e, aby ná vš tě vní ka zapudila. Opravdu také př ispě chala, odstrč ila Olgu, vyš la na ulici a zavř ela za sebou dveř e. Trvalo to jen chví li, hned byla zase zpá tky, tak rychle doká zala to, co pro Olgu bylo nemož né.

K. se pak od Olgy dově dě l, ž e. ná vš tě va platila jemu; byl to jeden z pomocní ků, který ho z Frí dina př í kazu hledá. Olga chtě la K. př ed pomocní kem uchrá nit, jestliž e se K. chce pozdě ji Frí dě př iznat ke své ná vš tě vě zde, nechť to udě lá, š lo vš ak o to, aby to neodhalil pomocní k. K. to schvá lil. Avš ak Olž inu nabí dku, aby zde př enocoval a poč kal na Barnabá š e, odmí tl; samu o sobě by ji byl snad př ijal, bylo už totiž pozdě a zdá lo se mu, ž e ať chce č i nechce, je teď do té mí ry spjat s touto rodinou, ž e př enocovat zde z jiný ch dů vodů by snad bylo trapné, avš ak vzhledem k té spjatosti je to to nejpř irozeně jš í mí sto ve vsi, př esto odmí tl, pomocní kova ná vš tě va ho vylekala, nemohl pochopit, jak se Frí da, která př ece zná jeho vů li, a pomocní ci, kteř í se ho nauč ili bá t, zase natolik spolč ili, ž e se Frí da nestydí poslat pro ně j jednoho z pomocní ků, ostatně pouze jednoho, druhý zů stal asi u ní. Zeptal se Olgy, jestli má bič, nemě la jej, ale zato mě la pě knou bř ezovou metlu, tu si vzal, potom se zeptal, má -li dů m ně jaký druhý vý chod, byl tu takový vý chod dvorem, jen se pak musel př elé zt plot sousedovic zahrady a tou zahradou projí t až na silnici. K. to chtě l udě lat. Když ho Olga vedla př es dvů r k plotu, snaž il se ji K. rychle upokojit v její ch starostech, prohlá sil, ž e se na ni vů bec nehně vá pro její drobné ú skoky ve vyprá vě ní, ný brž ž e jí velmi dobř e rozumí, podě koval jí za dů vě ru, kterou k ně mu má a kterou svý m vyprá vě ní m proká zala, a ulož il jí, aby Barnabá š e, hned jak se vrá tí, poslala do š koly, i kdyby to bylo v noci. Barnabá š ovy vzkazy nejsou sice jeho jedinou nadě jí, to by na tom byl š patně, ale vzdá t se jich nechce v ž á dné m př í padě, chce se jich drž et a nezapomenout př itom na Olgu, neboť ješ tě dů lež itě jš í skoro než ty vzkazy je prý pro ně ho Olga sama, její stateč nost, její prozí ravost, její moudrost, její obě tavost pro rodinu. Kdyby si mě l vybrat mezi Olgou a Amá lií, nemusel by prý dlouho uvaž ovat. A ješ tě jí srdeč ně stiskl ruku a vyš vihl se na plot sousední zahrady.

Š estná ctá kapitola

KDYŽ SE PAK dostal na silnici, uvidě l, pokud to poš mourná noc dovolovala, kousek vý š př ed Barnabá š ový m domem pomocní ka, jak poř á d ješ tě př echá zí sem a tam, obč as se zastaví a snaž í se posví tit si zataž ený m oknem do svě tnice. K. na ně ho zavolal; ani se patrně neulekl, nechal š pehová ní a š el ke K. „Koho hledá š? “ ř ekl K. a zkouš el o stehno pruž nost bř ezové metly. „Tebe, “ ř ekl pomocní k př ichá zeje. „Kdopak jsi? “ ř ekl K. najednou, neboť se zdá lo, ž e to není pomocní k. Zdá lo se, ž e je starš í, unaveně jš í, vrá sč itě jš í, ale v oblič eji plně jš í, i jeho krok byl ú plně jiný než sviž ný, v kloubech jakoby elektrizovaný krok pomocní ků, byl pomalý, trochu kulhavý, vzneš eně churavý. „Ty mě nepozná vá š? “ zeptal se muž. „Jeremiá š, tvů j starý pomocní k. “ - „Tak, “ ř ekl K. a opě t trochu povytá hl metlu, kterou už schová val za zá dy. „Vypadá š ale ú plně jinak. “ - „To proto, ž e jsem sá m, “ ř ekl Jeremiá š. „Když jsem sá m, pak i radostné mlá dí je totam. “ - „Kdepak je Artur? “ zeptal se K. „Artur? “ zeptal se Jeremiá š. „Ten milá č ek? Utekl ze služ by. Vš ak jsi taky byl na ná s trochu hrubý a tvrdý. Ta ně ž ná duš e to nesnesla. Vrá til se na zá mek a podá vá na tebe stí ž nost. “ - „A ty? “ zeptal se K. „Já mohl zů stat tady, “ ř ekl Jeremiá š, „Artur podá vá stí ž nost i za mne. “ - „Nač pak si stě ž ujete? “ zeptal se K. „Na to, “ ř ekl Jeremiá š, „ž e vů bec nerozumí š legraci. Copak jsme udě lali? Trochu jsme ž ertovali, trochu jsme se zasmá li, trochu jsme š ká dlili tvou snoubenku. Ostatně vš echno dle př í kazu. Když ná s k tobě Galater posí lal -. “ - „Galater? “ zeptal se K. „Ano, Galater, “ ř ekl Jeremiá š. „Zastupoval tehdy zrovna Klamma. Když ná s k tobě posí lal, ř ekl - př esně jsem si to zapamatoval, na to se př ece odvolá vá me -: _Jdete tam jako pomocní ci země mě ř ič e. ' My ř ekli: _Ale my té prá ci vů bec nerozumí me. ' On na to: _To není to nejdů lež itě jš í; když to bude nutné, zauč í vá s. Nejdů lež itě jš í vš ak je, abyste ho trochu obveselovali. Má m zprá vy, ž e bere vš echno př í liš vá ž ně. Teď př iš el do vsi a hned z toho dě lá bů hví co a př itom ve skuteč nosti to př ece vů bec nic není. Tomu ho musí te nauč it. '„ - „Nu, “ ř ekl K., „mě l Galater pravdu a splnili jste př í kaz? “ - „To neví m, “ ř ekl Jeremiá š. „V tak krá tké době to asi ani nebylo mož né. Ví m jen, ž es byl velmi hrubý, a na to si stě ž ujeme. Nechá pu, ž e ty, který jsi taky jen zamě stnanec a ani ne zá mecký zamě stnanec, nedovedeš pochopit, ž e taková služ ba je tě ž ká prá ce a ž e je velmi nesprá vné tak své volně, skoro dě tinsky ztě ž ovat dě lní kovi prá ci, jak jsi to dě lal ty. Ta bezohlednost, s ní ž jsi ná s nechal mrznout u plotu, nebo jak jsi na matraci má lem pě stí zabil Artura, č lově ka, jehož zlé slovo bolí ně kolik dní, nebo jak jsi mě odpoledne honil sem tam ve sně hu, ž e jsem se pak hodinu z té š tvanice vzpamatová val. Nejsem př ece už mladí k! “ - „Milý Jeremiá š i, “ ř ekl K., „v tom vš em má š pravdu, jen bys to mě l př edné st Galaterovi. Poslal vá s o své vů li, já si vá s od ně ho nevyž á dal. A poně vadž jsem o vá s než á dal, mohl jsem vá s také poslat zpá tky a byl bych to také radě ji udě lal po dobré m než ná silí m, ale vy jste zř ejmě nedali jinak. A proč jsi vů bec hned, jak jste př iš li, nemluvil tak otevř eně jako teti? “ - „Protož e jsem byl ve služ bě, “ ř ekl Jeremiá š. „To je př ece samozř ejmé. “ - „A teď už nejsi ve služ bě? “ zeptal se K. „Teď už ne, “ ř ekl Jeremiá š. „Artur na zá mku služ bu vypově dě l nebo aspoň probí há ř í zení, které ná s má služ by definitivně zprostit. “ - „Ale ty mě tu hledá š, jako bys byl ve služ bě, “ ř ekl K. „Ne, “ ř ekl Jeremiá š. „Hledá m tě jen proto, abych uklidnil Frí du. Když jsi ji totiž opustil kvů li Barnabá š ovic dě vč atů m, byla velice neš ť astná, ani ne tak pro tu ztrá tu, jako pro tvou zradu; př edví dala to ovš em už dá vno a hodně se už pro to natrá pila. Š el jsem se zrovna podí vat oknem do tř í dy, jestli ses už snad neumoudř il. Ale nebyls tam, jen Frí da sedě la v jedné lavici a plakala. Š el jsem tedy k ní a domluvili jsme se. Vš echno je už také zař í zeno. Já dě lá m č í š ní ka pro pokoje v Panské m hostinci, aspoň dokud nebude má vě c na zá mku vyř í zena, a Frí da je opě t ve vý č epu. Je to tak pro Frí du lepš í. Nebylo pro ni vů bec rozumné, aby se stala tvou ž enou. Také jsi nedovedl ocenit obě ť, kterou ti chtě la př iné st. Teď vš ak má ta dobrá duš e poř á d ješ tě pochyby, jestli se ti nestalo bezprá ví, jestli jsi snad př ece jen nebyl jinde než u Barnabá š ový ch. Ač koli se samosebou vů bec nedalo pochybovat o tom, kde jsi, př ece jen jsem to ješ tě š el jednou provž dy zjistit; neboť po vš em tom rozč ilová ní si Frí da zaslouž í, aby se klidně vyspala, já ovš em taky. Tak jsem tedy š el a nejen ž e jsem tě naš el, ale mimochodem jsem ješ tě vidě l, jak tě ta dě vč ata poslouchají jako na drá tká ch. Zvlá š tě ta č erná, uč ině ná divoká koč ka, se o tebe brala. Nu, kaž dý podle své chuti, na kaž dý pá d ale nebylo potř eba, abys dě lal tu okliku př es sousedovu zahradu, zná m tu cestu. “

Tak tedy se př ece stalo to, co se dalo př edví dat, ale č emu nebylo mož no zabrá nit. Frí da ho opustila. Nemuselo to bý t nic koneč né ho, tak zlé to nebylo; Frí du bylo mož no dobý t zpá tky, cizí lidé na ni snadno zapů sobí, dokonce i tihle pomocní ci, kteř í si mysli, ž e Frí dino postavení se podobá jejich, a teď, když sami dali vý pově ď, př imě li k tomu i Frí du, avš ak stač í, aby za ní K. př iš el, př ipomenul jí vš echno, co svě dč í pro ně j, a zase bude kají cně jeho, zejmé na doká ž e-li ospravedlnit ná vš tě vu u tě ch dě vč at ně jaký m ú spě chem, za který bude vdě č it jim. Ale př es tyto ú vahy, jimiž se chtě l stran Frí dy uklidnit, klidný nebyl. Ješ tě nedá vno se Olze Frí dou vychloubal a nazý val ji jedinou svou oporou, nu, nebyla to zrovna nejpevně jš í opora, nemusel zasá hnout ani nikdo mocný, aby ho o ni oloupil, stač il i tento nepř í liš vá bný pomocní k, tohle tě lo, jež chví lemi č inilo dojem, ž e není docela ž ivé.

Jeremiá š byl už na odchodu. K. ho zavolal zpá tky. „Jeremiá š i, “ ř ekl, „chci bý t k tobě docela upř í mný, odpově z mi poctivě na jednu otá zku. Není už př ece mezi ná mi vztah pá na a sluhy, z č ehož se raduješ nejen ty, ale i já, nemá me tedy dů vod jeden druhé ho klamat. Zde př ed tvý ma oč ima lá mu metlu, jež byla urč ena na tebe, neboť nezvolil jsem cestu př es zahradu ze strachu př ed tebou, ný brž proto, abych tě př ekvapil a pá rkrá t o tebe tu metlu př etá hl. Nu, nemě j mi to už za zlé, to vš echno je za ná mi; kdybys nebyl sluhou, jehož mi vnutil ú ř ad, ný brž prostě ně kdo zná mý, urč itě bychom se byli spolu dobř e sná š eli, př es to, ž e mě tvé vzezř ení obč as trochu rozč iluje. A mohli bychom př ece to, co jsme v tom ohledu zameš kali, dohnat teď. “ - „Myslí š? “ ř ekl pomocní k a zí vaje si mnul oč i. „Mohl bych ti tu vě c vylož it Podrobně ji, ale nemá m č as, musí m za Frí dou, č eká na mě, dě ť á tko, služ bu ješ tě nenastoupila, hostinský jí na mou př í mluvu dal ješ tě trochu č asu na zotavenou - chtě la se, nejspí š aby zapomně la, vrhnout do prá ce hned -, rá di bychom aspoň tu dobu strá vili spolu. Pokud jde o tvů j ná vrh, nemá m zajisté dů vod, abych tě obelhá val, ale stejně nemá m dů vod, abych se ti s ně č í m svě ř oval. Se mnou je to totiž jiné než s tebou. Dokud jsem byl k tobě v ú ř ední m pomě ru, byls pro mne samozř ejmě velmi dů lež itou osobou, ne kvů li svý m vlastnostem, ný brž vzhledem k služ ební mu pově ř ení, a já bych byl pro tebe udě lal vš echno, co bys chtě l, ale teď jsi mi lhostejný. Ani ta zlá maná metla mě nedojme, př ipomí ná mi jen, jak hrubé ho jsem mě l pá na, zí skat mě vš ak pro tebe už nemů ž e. “ - „Mluví š se mnou tak, “ ř ekl K., „jako by bylo docela jisté, ž e už se mě nikdy nebudeš mí t co bá t. Ale tak to vlastně není. Ješ tě ses mě pravdě podobně nezbavil, tak rychle se tu vě ci nevyř izují. “ - „Ně kdy ješ tě rychleji, “ prohodil Jeremiá š. „Ně kdy, “ ř ekl K., „nic vš ak nenasvě dč uje tomu, ž e se to stalo tentokrá t, aspoň nemá š ani ty, ani já v ruce ž á dné pí semné vyř í zení. Ř í zení tedy teprve probí há a já ješ tě vů bec nezasá hl svý mi styky, ale udě lá m to. Dopadne-li to pro tebe nepř í znivě, neudě lala toho př edem moc, aby sis své ho pá na naklonil, a mož ná ž e bylo dokonce zbyteč né lá mat tu metlu. A Frí du jsi sice odvedl pryč, z č ehož ti obzvlá š ť narostl hř ebí nek; ale př i vš em respektu k tvé osobě - který chová m, i když ty už ke mně nechová š ž á dný -, stač í, abych promluvil s Frí dou pá r slov, to ví m, a budou strhá ny lž i, do nichž jsi ji polapil. A jedině lž i mohly ode mne Frí du odvrá tit. “ - „Tohle vyhrož ová ní mě neleká, “ ř ekl Jeremiá š. „Ty mě př ece nechceš za pomocní ka, ty se mě př ece jako pomocní ka bojí š, ty se vů bec bojí š pomocní ků, jen ze strachu jsi zbil dobrá ka Artura. “ - „Mož ná, “ ř ekl K. „Bolelo to snad proto mí ň? Mož ná ž e dá m svů j strach př ed tebou ješ tě č astě ji najevo tí mto způ sobem. Vidí m-li, ž e ti pomocnictví dě lá malou radost, pak mně zase př es vš echen strach č iní obzvlá š tní potě š ení nutit tě k ně mu. A budu tentokrá t hledě t, abych dostal jen tebe samotné ho, bez Artura; budu ti pak moci vě novat vě tš í pozornost. “ - „Myslí š, “ ř ekl Jeremiá š, „ž e má m z toho vš eho sebemenš í strach? “ - „Myslí m, ž e ano, “ ř ekl K., „trochu strachu má š urč itě. A jsi-li chytrý, hodně strachu. Proč bys byl už jinak neš el za Frí dou? Pově z, má š ji vů bec rá d? “ - „Rá d? “ ř ekl Jeremiá š. „Je to dobrá, chytrá dí vka, bý valá milenka Klammova, tedy v kaž dé m př í padě hodná ú cty. A prosí -li mě ustavič ně, abych ji od tebe osvobodil, proč bych jí to neudě lal k vů li, zejmé na když tí m ani tobě nezpů sobí m ž á dné trá pení, utě š il ses př ece s tě mi zatracený mi Barnabá š kami. “ - „Teď vidí m, jaký má š strach, “ ř ekl K., „doč ista ubohý strach, snaž í š se mě nachytat na lž i. Frí da prosila pouze o jedno: aby byla osvobozena od zdivoč elý ch, jak pes mlsný ch pomocní ků; bohuž el jsem nemě l dost č asu, abych její př á ní docela splnil, a tady jsou teď ná sledky mé ho opominutí. “

„Pane země mě ř ič i, pane země mě ř ič i! “ volal ně kdo př es ulici. Byl to Barnabá š, Bez dechu př ibě hl, ale neopomně l se K. uklonit. „Podař ilo se mi to, “ ř ekl. „Co se podař ilo? “ zeptal se K. „Př ednesl jsi mou prosbu Klammovi? “ - „To neš lo, “ ř ekl Barnabá š. „Snaž il jsem se hodně, ale nebylo to mož né, dral jsem se dopř edu bez vyzvá ní, stá l jsem celý den tak blí zko u pultu, až mě jeden pí sař, jemuž jsem zaclá ně l, dokonce odstrč il, když Klamm vzhlé dl, hlá sil jsem se zdviž enou rukou, což je zaká zá no, ze vš ech nejdé le jsem zů stal v kancelá ř i, byl jsem tam už sá m jen se sluhy, ješ tě jednou jsem mě l to potě š ení uvidě t Klamma, jak se vrací, ale nebylo to kvů li mně, chtě l se jen honem na ně co podí vat do ně jaké knihy a hned zase odeš el, nakonec mě, když jsem se poř á d nehý bal, jeden sluha má lem vymetl koš tě tem ze dveř í. Př izná vá m se k tomu vš emu, abys zase nebyl nespokojen s mý mi vý kony. “ - „Co je mi platná vš echna tvá pí le, Barnabá š i, “ ř ekl K., „když vů bec nemá ú spě ch. “ - „Ale já mě l ú spě ch, “ ř ekl Barnabá š. „Když jsem vyš el ze své kancelá ř e - ř í ká m jí má kancelá ř -, vidí m, jak se ze vzdá leně jš í ch chodeb pomalu blí ž í ně jaký pá n, jinak už bylo vš ude prá zdno; bylo už totiž hodně pozdě. Rozhodl jsem se poč kat na ně j; byla to dobrá př í lež itost, jak tam ješ tě zů stat, nejradě ji bych tam byl vů bec zů stal, abych za tebou nemusel s tak š patný mi zprá vami. Ale i jinak se vyplatilo poč kat na toho pá na, byl to Erlanger. Ty ho nezná š? Je to jeden z Klammový ch první ch tajemní ků. Takový slabý, drobný pá n, trochu kulhá. A hned mě poznal, je proslulý svou pamě tí a znalostí lidí, svraš tí jen oboč í, to mu stač í, aby poznal kaž dé ho, pasto i lidi, které nikdy nevidě l, o nichž jen slyš el nebo č etl, mě např í klad sotva kdy mohl vidě t. Ale ač koli kaž dé ho hned pozná, zeptá se nejdř í v, jako by si nebyl jist. _Nejseš ty Barnabá š? ' ř ekl mi. A pak se zeptal: _Ty zná š toho země mě ř ič e, ne? ' A pak ř ekl: _To se hodí; jedu teď do Panské ho hostince. Ať mě tam země mě ř ič navš tí ví. Bydlí m v pokoji č í slo patná ct. Ale musel by př ijí t hned teď. Má m tam jen ně kolik pohovorů a v pě t hodin rá no se už zase vrací m. Ř ekni mu, ž e mi moc zá lež í na tom, abych si s ní m promluvil. '„

⇐ Предыдущая 19 20 21 22 232425 26 27 28 Следующая ⇒