Zámek 18 страница

Amá liin trest

„Ale krá tce nato se na ná s ze vš ech stran zač aly sypat otá zky kvů li té historce s dopisem, př ichá zeli př á telé i nepř á telé, zná mí i cizí; nikdo se vš ak nezdrž el dlouho, nejlepš í př á telé se louč ili nejrychleji. Lasemann, jinak vž dycky pomalý a dů stojný, veš el dovnitř, jako by se chtě l jen podí vat, jak je svě tnice veliká, př ejel pohledem kolem dokola a hotovo, vypadalo to jako ně jaká straš ná dě tská hra, když Lasemann prchal a otec se vytrhl ostatní m lidem a hnal se za ní m až na prá h domu a potom se vzdal; Brunsví k př iš el a dal otci vý pově ď; ž e prý se chce udě lat pro sebe, ř ekl to docela poctivě, chytrá hlava, která dovedla využ í t pravou chví li; zá kazní ci chodili a vyhledá vali si v otcově skladu své boty, které tam č ekaly na sprá vku, nejdř í ve se otec pokouš el zá kazní ky př emluvit - a my mu v tom ze vš ech sil pomá hali -, poslé ze se otec vzdal a mlč ky pomá hal lidem hledat, ř á dek za ř á dkem š krtal v knize zaká zek, vydá val zá soby ků ž e, které u ná s lidé mě li, dluhy se splatily, vš echno probí halo bez jediné ho sporu, vš ichni byli rá di, když se jim podař ilo rychle a ú plně s ná mi př eruš it styky, ať už př i tom tř eba ztratili, na to se nehledě lo. A koneč ně, jak se dalo č ekat, př iš el Seemann, velitel hasič ů; ješ tě vidí m tu scé nu př ed sebou: Seemann, veliký a silný, ale trochu sehnutý, nemocný na plí ce, vž dycky vá ž ný, vů bec se nedovede usmá t, stojí př ed otcem, jehož obdivoval, jemuž v dů vě rný ch chví lí ch př islí bil mí sto zá stupce velitele, a teď mu má ozná mit, ž e ho spolek propouš tí a ž á dá ho, aby vrá til diplom. Lidé, kteř í u ná s zrovna byli, nechali své vě ci bý t a natlač ili se do kruhu kolem obou muž ů. Seemann není s to vypravit ze sebe slova, poř á d jen poklepá vá otci na rameno, jako by chtě l z otce vyklepat slova, která má ř í ci sá m a která nenachá zí. Př itom se poř á d smě je, č í mž patrně chce sebe i ostatní upokojit; ale protož e se nedovede smá t a nikdo ho ješ tě neslyš el se smá t, nikomu ani nenapadne, ž e by to mohl bý t smí ch. Otec je ale z celé ho dne už př í liš unavený a zoufalý, než aby mohl ně komu pomoci, vypadá př í liš unaveně, než aby vů bec př emý š lel, oč jde. My byli ovš em rovně ž zoufalí, ale protož e jsme byli mladí, nechtě lo se ná m uvě ř it v tak naprosté zhroucení, stá le jsme si ř í kali, ž e v ř adě tě ch mnoha ná vš tě vní ků př ijde koneč ně př ece jeden, který ř ekne Stá t! a př inutí vš echno vrá tit se pozpá tku zpě t. Seemann se ná m, nerozumů m, zdá l k tomu obzvlá š ť vhodný. Napjatě jsme č ekali, ž e se z toho ustavič né ho smí chu koneč ně vyklube jasné slovo. Copak tu teď bylo k smí chu, leda to hloupé bezprá ví, jež se ná m dě lo. Pane veliteli, pane veliteli, pově zte to př ece tě m lidem, ř í kali jsme si a tlač ili jsme se k ně mu, což ho vš ak př imě lo pouze k tomu, ž e se zač al divně kroutit. Koneč ně př ece jen spustil, ne sice, aby splnil naš e tajné př á ní, ný brž aby vyhově l povzbudivé mu nebo zlostné mu pokř iková ní lidí. Poř á d ješ tě jsme mě li nadě ji. Zač al velkou chvá lou na otce. Nazval ho ozdobou spolku, nedostiž ný m vzorem dorostu, nepostradatelný m č lenem, jehož odchod spolek té mě ř znič í. To vš echno bylo velmi krá sné; ké ž by to tady bylo skonč ilo! On vš ak mluvil dá l. Jestliž e se spolek př esto rozhodl pož á dat otce, aby odeš el, pouze doč asně ovš em, uzná kaž dý, jak vá ž né jsou dů vody, které k tomu spolek nutí. Mož ná ž e to bez otcový ch skvě lý ch vý konů př i vč erejš í slavnosti vů bec nemuselo dospě t tak daleko, jelikož prá vě tyto vý kony prý obzvlá š tě podní tily pozornost ú ř adů; spolek stojí teď v plné m svě tle zá jmu a ješ tě ví ce než dosud musí dbá t své č istoty. A nyní do toho ta urá ž ka posla; vzal na sebe tě ž ké poslá ní ozná mit mu to. Nechť mu to otec ješ tě neztě ž uje. Jak byl Seemann rá d, ž e to koneč ně ze sebe vypravil, takové sebedů vě ry mu to dodalo, ž e zanechal př ehnaný ch ohledů, uká zal na diplom visí cí na zdi a pokynul prstem. Otec př iký vl a š el pro ně j, nemohl jej vš ak chvě jí cí ma se rukama sundat z hř ebí ku; stoupla jsem si na ž idli a pomohla jsem mu. A od té chví le byl se vš í m konec; ani nevyndal diplom z rá mu, dal Seemannovi vš echno, jak to bylo. Pak si sedl do kouta, ani se nepohnul a s niký m už nepromluvil, sami jsme museli jednat s lidmi, jak se dalo. “ - „A v č em tu vidí š vliv zá mku? “ zeptal se K. „Zatí m, jak se zdá, ješ tě nezasá hl. To, co jsi zatí m lí č ila, byla jen bezmyš lenkovitá ustraš enost lidí, radost z ú jmy bliž ní ho, nespolehlivé př á telství, vě ci, s který mi se setká š vš ude, a u tvé ho otce ovš em také - aspoň se mi to zdá - jistá malichernost; nebol onen diplom, co to bylo? Potvrzení jeho schopností, a ty mu př ece zů staly, jestliž e ho č inily nepostradatelný m, tí m lé pe, a veliteli by byl opravdu ztí ž il celou vě c jedině tí m, kdyby mu byl hned př i druhé m slově hodil diplom pod nohy. Obzvlá š ť př í znač né se mi ale zdá, ž e se slovem nezmiň uješ o Amá lii, Amá lie, která to vš echno př ece zavinila, si patrně klidně stá la v pozadí a dí vala se na tu spouš ť. “ - „Ne, “ ř ekla Olga, „nikomu se nedá nic vyč í tat, nikdo nemohl jednat jinak, to vš echno už byl vliv zá mku. “ - „Vliv zá mku, “ opakovala Amá lie, která se nepozorovaně vrá tila ze dvora, rodič e už dá vno byli v posteli. „Vyprá ví te si zá mecké historky? Poř á d tu ješ tě spolu sedí te? A tys př ece chtě l hned jí t, K., a teď už tá hne na desá tou. Snad se taky nestará š o tyhle historky? Jsou tu lidé, kteř í se takový mi historkami ž iví. Sednou si spolu, jako vy tu sedí te, a jeden druhé ho jimi č astuje; ty mi ale nepř ipadá š jako jeden z tě chto lidí. “ - „Ale ano, “ ř ekl K., „prá vě k nim patř í m; zato nemá m valné mí ně ní o lidech, kteř í se o ty historky nestarají a nechají starat se druhé. “ - „Nu ano, “ ř ekla Amá lie, „ale zá jmy lidí jsou vš elijaké, slyš ela jsem jednou o ně jaké m mladí kovi, které ho ve dne v noci zamě stná valy myš lenky na zá mek, o nic jiné ho nedbal, bá li se o jeho zdravý rozum, vš echen rozum mě l totiž nahoř e na zá mku. Nakonec vš ak vyš lo najevo, ž e mu vlastně neš lo o zá mek, ný brž o dceru jedné uklí zeč ky z kancelá ř í, tu samosebou dostal a zase bylo vš echno v poř á dku. “ - „Ten č lově k by se mi, myslí m, lí bil, “ ř ekl K. „Ž e by se ti ten č lově k lí bil, o tom pochybuji, “ ř ekla Amá lie, „zato mož ná jeho ž ena. Ale teď už se nedejte ruš it, já jdu ovš em spá t a budu muset zhasnout, kvů li rodič ů m; usnou sice okamž itě tvrdě, ale za hodinu je po tom sprá vné m spá nku a pak je ruš í sebemenš í zá blesk svě tla. Dobrou noc. “ A opravdu byla hned tma, Amá lie se asi ulož ila na zem ně kam k posteli rodič ů. „Kdopak je ten mladí k, o které m mluvila? “ zeptal se K. „Neví m, “ ř ekla Olga. „Snad Brunsví k, i když se to na ně j nehodí ú plně, ale mož ná také ně kdo jiný. Není snadné Amá lii docela porozumě t, č lově k totiž č asto neví, jestli mluví ironicky nebo vá ž ně. Vě tš inou vá ž ně, avš ak zní to ironicky. “ - „Nech tě ch vý kladů, “ ř ekl K. „Jak to, ž e jsi na ní tak silně zá vislá? Bylo to tak už př ed tí m velký m neš tě stí m? Nebo teprve potom? A nikdy sis nepř á la bý t na ní nezá vislá? A má ta zá vislost ně jaký rozumný dů vod? Je nejmladš í a mě la by tedy poslouchat. Ať je vinná nebo nevinná, př ivedla rodinu do neš tě stí. Mí sto aby za to den co den kaž dé ho z vá s znovu prosila za odpuš tě ní, nosí hlavu vý š než vš ichni ostatní, nestará se o nic, leda jen z milosti o rodič e, do nič eho nechce bý t zasvě cová na, jak ř í ká, a když s vá mi koneč ně jednou promluví, pak vě tš inou vá ž ně, jenž e to zní ironicky. Č i snad vlá dne svou krá sou, o ní ž ses kolikrá t zmí nila? Nu, jste si vš ichni tř i hodně podobní, od vá s dvou se liš í spí š ve svů j neprospě ch, už jak jsem ji prvně vidě l, zdě sil jsem se její ho neteč né ho, nelaskavé ho pohledu. A pak, je sice nejmladš í, ale na její m zevně jš ku to vidě t není, má neurč itý vzhled ž en, které nestá rnou, ale které taky vlastně sotva kdy byly mladé. Ty ji vidí š denně, ani si nevš imneš, jak tvrdý má oblič ej. Proto také, když o tom uvaž uji, nemohu brá t moc vá ž ně ani Sortiniho ná klonnost, snad ji chtě l tí m dopisem jen potrestat a ne př ivolat. “ - „O Sortinim nechci mluvit, “ ř ekla Olga, „u pá nů ze zá mku je mož né vš echno, ať jde o nejkrá sně jš í nebo o nejoš klivě jš í dě vč e. Jinak se vš ak v Amá lii ve vš em vš udy mý lí š. Podí vej se, nemá m př ece, proč bych tě ně jak zvlá š ť zí ská vala pro Amá lii, a jestliž e se o to př esto pokouš í m, pak jen kvů li tobě. Amá lie byla kdysi př í č inou naš eho neš tě stí, to je jisté, avš ak ani otec, který byl př ece neš tě stí m postiž en nejkrutě ji a nikdy se neumě l ve slovech moc ovlá dat, a teprve už ne doma, ani otec neř ekl Amá lii v tě ch nejhorš í ch dobá ch jediné slovo vý č itky. A to ne snad proto, ž e by byl Amá liino poč í ná ní schvaloval; jak by je mohl on, Sortiniho obdivovatel, schvalovat; ani zdaleka je nemohl pochopit; sebe i vš echno, co mě l, by byl rá d Sortinimu obě toval, nikoli ovš em tak, jak se to teď doopravdy stalo, pravdě podobně vlivem Sortiniho hně vu. Pravdě podobné ho hně vu, neboť my jsme o Sortinim už nikdy neslyš eli; jestliž e doposud ž il v ú straní, pak od nyně jš ka jako by ho vů bec nebylo. A tu bys mě l vidě t v té době Amá lii. Vš ichni jsme vě dě li, ž e se nedostaví ž á dný vý slovný trest. Jen se od ná s vš ichni odtahovali. Jak zdejš í lidé, tak zá mek. Odklon lidí bylo pochopitelně zná t, avš ak ze strany zá mku nebylo zná t vů bec nic. Vž dyť jsme ani př edtí m nepozorovali nijakou pé č i ze strany zá mku, jak bychom teď mohli pozorovat obrat. Ten klid byl nejhorš í. Zdaleka ne odklon lidí, nedě lali to z ně jaké ho př esvě dč ení, snad ani proti ná m nic vá ž né ho nemě li, neexistovalo ješ tě dneš ní opovrž ení, jen ze strachu to udě lali a teď č ekali, co bude dá l. Ani nouze jsme se zatí m nemuseli bá t, vš ichni dluž ní ci ná m zaplatili, vyú č tová ní bylo pro ná s vý hodné, pokud se ná m nedostá valo potravin, pomohli ná m potají př í buzní, bylo to snadné, byly př ece ž ně, pole jsme ovš em nemě li ž á dné a pracovat ná s nikde nenechali, prvně v ž ivotě jsme byli odsouzeni té mě ř k zahá lce. A tak jsme sedě li vš ichni pohromadě př i zavř ený ch oknech, v č ervencové m a srpnové m horku. Nedě lo se nic. Ž á dné př edvolá ní, ž á dné zvě sti, ž á dné zprá vy, nic. “ - „Nuž e, když se nic nedě lo a ani ž á dný vý slovný trest se nedal č ekat, č eho jste se bá li? “ ř ekl K. „Co jste to za lidi? “ - „Jak ti to má m vylož it? “ ř ekla Olga. „Nebá li jsme se nič eho, co př ijde, trpě li jsme už tí m, co prá vě bylo, ž ili jsme v trestu. Lidé ve vsi č ekali př ece jen na to, až k nim př ijdeme, až zase otec otevř e dí lnu, až Amá lie, která umě la š í t př ekrá sné š aty, ovš em jen pro nejvzneš eně jš í lidi, zase př ijde pro objedná vky, vš ichni př ece litovali toho, co udě lali; je-li ve vsi najednou ú plně vyř azena ně jaká vá ž ená rodina, kaž dý tí m ně jak utrpí, mě li za to, ž e vykonali jen svou povinnost, když se od ná s odtá hli, my bychom si na jejich mí stě nepoč í nali jinak. Ani př esně nevě dě li, oč tehdy š lo, jen ž e se posel vrá til do Panské ho hostince s hrstí plnou papí rový ch ú trž ků. Frí da ho vidě la vychá zet a pak se vracet, promluvila s ní m pá r slov, a co se dově dě la, ihned š í ř ila dá l; ale zase vů bec ne z nevraž ivosti k ná m, ný brž prostě z povinnosti, jak by to v takové m př í padě bylo povinností kohokoli druhé ho. A jak jsem ř ekla, š ť astné vyř eš ení vš eho toho by teď bylo př iš lo lidem nejví ce vhod. Kdybychom najednou z nič eho nic byli př iš li se zprá vou, ž e už je vš echno v poř á dku, ž e to např í klad bylo jen nedorozumě ní, jež se zatí m ú plně vysvě tlilo, nebo ž e sice doš lo k prohř eš ku, ale ten ž e už je odč ině n, nebo - i to by bylo lidem stač ilo - ž e ná m zná mosti na zá mku pomohly vě c ututlat; docela urč itě by ná s byli opě t s otevř enou ná ruč í př ijali, doš lo by na lí bá ní, objí má ní, oslavy, ně kolikrá t jsem to už zaž ila u druhý ch. Ale ani takové zprá vy by nebylo zapotř ebí ; kdybychom byli pouze sami od sebe př iš li a nabí dli se, znovu navá zali staré styky, slovem se nezmiň ují ce o historii s dopisem, bylo by to stač ilo, s radostí by zanechali ř eč í o té vě ci; vž dyť kromě strachu př imě la lidi hlavně trapnost celé vě ci k tomu, aby se od ná s odvrá tili, prostě aby o tom nemuseli slyš et, mluvit, př emý š let, aby tou vě cí nebyli nijak dotč eni. Když Frí da tu vě c vyzradila, pak nikoli proto, ž e jí to dě lalo radost, ný brž proto, aby př ed ní sebe i ostatní uchrá nila, aby upozornila obec, ž e se tu udá lo ně co, od č eho je tř eba se co nejpeč livě ji drž et dá l. Neš lo o ná s jako o rodinu, ný brž pouze o vě c, o ná s pak š lo jen kvů li vě ci, do ní ž jsme se zapletli. Kdybychom tedy byli opě t pouze vyš li ven, nechali minulost minulostí, svý m chová ní m dali najevo, ž e jsme vě c př ekonali, lhostejno jak, a veř ejnost tak nabyla př esvě dč ení, ž e vě c, ať to s ní dopadlo jakkoli, už nepř ijde na př etř es, i tak by zase bylo vš echno v poř á dku; vš ude bychom byli naš li pomocnou ruku jako dř í v, i kdybychom byli na vě c zapomně li jen neú plně, pochopili by to a pomá hali by ná m zapomenout docela. Mí sto toho jsme vš ak sedě li doma. Neví m, nač jsme č ekali, snad na Amá liino rozhodnutí, toho rá na na sebe strhla vedení rodiny a pevně je drž ela. Bez zvlá š tní ch opatř ení, bez rozkazů, bez proš ení, té mě ř jen mlč ení m. My ostatní jsme se ovš em poř á d a poř á d domlouvali, od rá na do več era se ustavič ně š eptalo a ně kdy mě otec v ná hlé ú zkosti zavolal k sobě a já strá vila polovinu noci na jeho pelesti. Nebo jindy jsme spolu dř epě li, já a Barnabá š, který tomu vš emu zatí m moc má lo rozumě l a neustá le se horlivě dož adoval vysvě tlení, vě dě l už jistě, ž e bezstarostná lé ta, která č ekala na ostatní kamará dy, jsou pro ně ho už pryč, sedě li jsme spolu - ú plně tak, K., jako teď my dva - a zapomně li jsme, ž e př iš la noc a zase rá no. Matka byla z ná s nejslabš í, asi proto, ž e nenesla pouze společ né trá pení, ný brž spolu s ní m i trá pení jednoho kaž dé ho z ná s, a tak jsme na ní s hrů zou pozorovali změ ny, které, jak jsme tuš ili, č ekaly celou rodinu. Její oblí bené mí sto bylo v koutě jednoho kanape - dá vno už je nemá me -, stojí v Brunsví kově velké m pokoji, tam sedala a - č lově k nevě dě l poř á dně, co to je - jestli dř í má, nebo vede dlouhé samomluvy, jak se zdá ly nasvě dč ovat pohybují cí se rty. Bylo př ece tak př irozené, ž e jsme ustavič ně nahoru a dolů př emí lali tu historii s dopisem do vš ech urč itý ch podrobností a do vš ech neurč itý ch mož ností a ž e jsme se ustavič ně př edhá ně li ve vymý š lení prostř edků ke zdá rné mu vyř eš ení, bylo to př irozené a nevyhnutelné, ale nikoli dobré, neustá le jsme se tak propadali hloub do toho, č emu jsme chtě li uniknout. A k č emu byly i ty nejznamenitě jš í ná pady; ž á dný se nedal prové st bez Amá lie, vš echno to byly jen př í pravy, nesmyslné už proto; ž e jejich vý sledky nedoš ly až k Amá lii, a i kdyby bily doš ly, nenalezly by nic jiné ho než mlč ení. Nu, naš tě stí rozumí m dnes Amá lii lé pe než tehdy. Nesla ví ce než my vš ichni; je nepochopitelné, jak to unesla a ž e dodnes ješ tě s ná mi ž ije. Matka nesla mož ná trá pení ná s vš ech, nesla je, neboť se na ni sesypalo, a nenesla je dlouho; nelze ř í ci, ž e by je ješ tě dnes nesla, a už tehdy byla její mysl pomatená. Avš ak Amá lie nejen nesla trá pení, ný brž mě la i rozum, aby je prohlé dla, my vidě li jen ná sledky, ona vidě la na dno, my doufali v ně jaké drobné prostř edky, ona vě dě la, ž e vš e je rozhodnuto, my jsme si š eptali, jí nezbý valo než mlč et, tvá ř í v tvá ř pravdě stá la a ž ila a sná š ela ten ž ivot stejně tehdy jako dnes. Oč lé pe se př i vš í naš í bí dě vedlo ná m než jí. Museli jsme ovš em opustit dů m. Brunsví k se tam nastě hoval, ná m př idě lil tady tu chatrč; na ně kolikrá t jsme ká rou př evezli svů j majetek, Barnabá š a já jsme tá hli, otec s Amá lií pomá hali tlač it, matka, kterou jsme sem dopravili hned první, ná s ví tala sedí c na bedně, neustá le tiš e nař í kají c. Ale vzpomí ná m si, ž e i bě hem tě ch namá havý ch jí zd - které byly také velmi zahanbují cí, neboť č asto jsme potkali vů z s obilí m, jehož doprovod př ed ná mi zmlkl a odvracel pohledy -, ž e jsme se s Barnabá š em ani bě hem tě chto jí zd nezdrž eli a poví dali jsme si o svý ch starostech a plá nech, takž e jsme se v rozhovoru ně kdy zastavili a teprve otcovo _haló! ' ná m zase př ipomně lo povinnost. Avš ak vš echny ty rozklady ani po př estě hová ní nezmě nily ná š ž ivot, ledaž e jsme teď pomalu zač ali pociť ovat nouzi. př í spě vky od př í buzný ch ustaly, naš e prostř edky byly skoro na dně a prá vě tehdy zač alo rů st opovrž ení k ná m, jak je dnes zná š. Lidé pozorovali, ž e nemá me silu vyhrabat se z té dopisové historie, a velmi ná m to zazlí vali, nepodceň ovali tí hu naš eho osudu, ač koli ji dobř e neznali, vě dě li, ž e by pravdě podobně sami neobstá li ve zkouš ce lé pe než my, ale tí m ví ce bylo zapotř ebí ú plně se od ná s oddě lit; kdybychom to byli př ekonali, byli by ná s jaksepatř í hluboce uctí vali, poně vadž se ná m to vš ak nepodař ilo, uč inili definitivně to, co dosud č inili jen prozatí m: vylouč ili ná s z kaž dé ho společ enství. Teď už o ná s př estali mluvit jako o lidech, naš e jmé no se už nevyslovovalo; když už o ná s museli promluvit, jmenovali ná s po Barnabá š ovi, nejnevinně jš í m z ná s, i naš e chatrč se stala vykř ič enou, a zamyslí š -li se poř á dně, př izná š mi, ž e i tobě, když jsi sem prvně vkroč il, př ipadlo to opovrž ení oprá vně né; pozdě ji, když k ná m lidé zase tu a tam zaš li, ohrnovali nos nad docela malicherný mi vě cmi, tř eba nad tí m, ž e nad stolem visí ta olejová lampič ka. Kde jinde by mě la viset než nad stolem, ale jim to př ipadalo nesnesitelné. Kdybychom ale pově sili lampu jinam, nic by to na jejich odporu nezmě nilo. Vš e, č í m jsme byli a co jsme mě li, stihlo stejné opovrž ení. “

Prosebné cesty

„A co jsme zatí m dě lali my? To nejhorš í, co jsme mohli udě lat, ně co, zač bychom zaslouž ili opovrž ení spí š, než zač ná mi ve skuteč nosti opovrhovali: zradili jsme Amá lii, odpadli jsme od její ho mlč enlivé ho rozkazu, nemohli jsme ž í t tak dá l a zač ali jsme kaž dý po své m prosbami č i ú toky dolé hat na zá mek, aby ná m odpustil. Vě dě li jsme sice, ž e nejsme s to ně co odč init, rovně ž jsme vě dě li, ž e jediné nadě jné spojení, které jsme mě li se zá mkem, totiž Sortini, ú ř ední k nakloně ný naš emu otci, se prá vě po té př í hodě stalo nepř í stupný m, př esto jsme se dali do prá ce. Otec zač al, zač aly nesmyslné prosebné cesty k starostovi, tajemní ků m, advoká tů m, pí sař ů m, vě tš inou ho nepř ijali, a jestliž e byl př ece jen lstí č i ná hodou př ijat - jak jsme zajá sali př i takové zprá vě a mnuli si ruce -, co nejrychleji jej odmí tli a ví ckrá t už nepř ijali. Bylo také velmi lehké odpově dě t mu, zá mek to má vž dycky tak lehké. Co vlastně chce? Co se mu stalo? Co mu má bý t odpuš tě no? Kdy a kdo na zá mku proti ně mu tř eba jen hnul prstem? Jistě, zchudl, ztratil zá kazní ky a tak dá le, ale to jsou ú kazy denní ho ž ivota, vě ci spojené s ř emeslem a s trhem, má se snad zá mek starat o vš echno? Vž dyť se ve skuteč nosti stará o vš echno, ale nemů ž e př ece hrubě zasahovat do vý voje prostě a jedině proto, aby poslouž il zá jmů m jedince. Má snad vyslat své ú ř ední ky, aby bě hali za otcový mi zá kazní ky a ná silí m je vodili zpá tky? Ale, namí tal pak otec - o vš ech tě ch vě cech jsme doma nejdř í ve podrobně rokovali namač kaní v koutě, jako bychom se schová vali př ed Amá lií, která sice vš echno pozorovala, ale nezasahovala -, ale, namí tal pak otec, on si př ece nestě ž uje, ž e zchudl, vš echno, co ztratil, prý zase dož ene, to vš echno je vedlejš í, jen když mu bude odpuš tě no. _Ale co mu má bý t odpuš tě no? ' odpoví dali mu, ž á dné udá ní na ně j dosud nepř iš lo, alespoň není zaneseno v protokolech, př i nejmenš í m ne v tě ch, které jsou advoká tské veř ejnosti př í stupné; ná sledkem toho, pokud se dá zjistit, nebylo proti ně mu ani nic podniknuto, ani se nic nechystá. Mů ž e snad uvé st ně jaké ú ř ední ř í zení, jež by bylo proti ně mu zavedeno? To otec nemohl. Č i doš lo k ně jaké mu zá sahu ú ř ední ho orgá nu? O tom otec nic nevě dě l. Nuž e tedy, jestliž e nic neví a jestliž e se nic nestalo, co pak vlastně chce? Co se mu má odpouš tě t? Nanejvý š to, ž e teď zbyteč ně obtě ž uje ú ř ady, jenž e prá vě to je neodpustitelné. Otec nepovolil, byl tehdy poř á d ješ tě silný a nucená zahá lka mu poskytovala spoustu. č asu. _Vrá tí m zase Amá lii č est, už to nebude dlouho trvat, ' ř í kal mně a Barnabá š ovi ně kolikrá t za den, ale jen velmi tiš e, neboť Amá lie to nesmě la slyš et; př esto to ř í kal jen kvů li Amá lii, neboť ve skuteč nosti vů bec nepomý š lel na znovunabytí cti, ný brž pouze na odpuš tě ní. Ale aby se mu odpuš tě ní dostalo, musel nejprve zjistit vinu a tu mu př ece ú ř ady odpí raly. Př ipadl na myš lenku - a ta ukazovala, ž e př ece jen už slá bne na duchu -, ž e mu jeho vinu tají, poně vadž dost neplatí, dosud platil vž dycky jen př edepsané poplatky, které jsou aspoň na naš e pomě ry dosti vysoké. Teď si vš ak usmyslel, ž e musí platit ví c, což bylo urč itě nesprá vné, neboť naš e ú ř ady sice pro zjednoduš ení, aby se vyhnuly zbyteč ný m ř eč em, berou ú platky, ale dosá hnout se jimi nedá nic. Když vš ak do toho otec vklá dal nadě ji, nechtě li jsme mu př eká ž et. Prodali jsme, co jsme ješ tě mě li - byly to už té mě ř jen vě ci nepostradatelné -, abychom opatř ili otci prostř edky k jeho pá trá ní, a dlouho jsme kaž dý den rá no mí vali zadostuč ině ní, ž e když se otec po rá nu vydá na cestu, cinká mu aspoň v kapse pá r mincí. My ovš em př es den hladově li, př ič emž jediné, č eho jsme tí m shá ně ní m peně z doopravdy dosá hli, bylo, ž e otec byl jakž takž udrž ová n v nadě ji. To vš ak sotva byla vý hoda. Plahoč il se po svý ch pochů zká ch a to, co by bez peně z vzalo velmi brzy zaslouž ený konec, se protahovalo. Poně vadž mu za jeho př eplá cení opravdu nemohli poskytnout nic mimoř á dné ho, pokusil se obč as ně který pí sař aspoň naoko ně co vykonat, slí bil př eš etř ení, naznač il, ž e se už nalezly ně jaké stopy, jež nehodlají sledovat z povinnosti, ný brž jen kvů li otci; otec, mí sto aby ví c a ví c pochyboval, byl č í m dá le dů vě ř ivě jš í. Vracel se s takový mi zjevně nesmyslný mi př í sliby, jako by opě t př iná š el do domu š tě dré pož ehná ní, a byla to muka dí vat se, jak vž dycky Amá lii za zá dy, s pokř ivený m ú smě vem a vykulený ma oč ima ukazuje na Amá lii, aby ná m dal na srozumě nou, ž e zá chrana Amá lie - jež nikoho nepř ekvapí ví c než ji - je dí ky jeho snaž ení už na dosah, vš echno je vš ak ješ tě tajemství m a my je má me př í sně stř ež it. Jistě by to bylo takhle š lo hodně dlouho, nebý t toho, ž e jsme nakonec prostě už nemohli dá l otci poskytovat pení ze. Mezití m sice Brunsví k po dlouhé m proš ení př ijal Barnabá š e jako tovaryš e, ovš em jen s podmí nkou, ž e si več er za tmy dojde pro zaká zky a zase za tmy prá ci roznese - je tř eba př iznat, ž e kvů li ná m tu Brunsví k na sebe vzal jisté nebezpeč í pro svů j obchod, zato vš ak platil Barnabá š ovi velice má lo a Barnabá š ova prá ce je bezvadná -, př esto vš ak mzda stač ila prá vě tak k tomu, aby ná s uchrá nila př ed smrtí hlady. Velice š etrně a po dlouhý ch př í pravá ch jsme otci ozná mili, ž e s naš imi peně ž ní mi podporami je konec, ale on to př ijal ú plně klidně. Nebyl už s to rozumem pochopit beznadě jnost svý ch intervencí, avš ak ustavič ná zklamá ní ho př ece jen unavila.

⇐ Предыдущая 17 18 19 20 212223 24 25 26 Следующая ⇒