Zámek 17 страница

Amá liino tajemství

„Suď sá m, “ ř ekla Olga, „ostatně to zní velmi jednoduš e, č lově k hned nepochopí, proč by to mě lo mí t velký vý znam. Na zá mku je jeden vysoký ú ř ední k, jmenuje se Sortini. “ - „Už jsem o ně m slyš el, “ ř ekl K., „mě l podí l na tom, ž e mě sem povolali. “ - „Tomu nevě ř í m, “ ř ekla Olga. „Sortini nevychá zí na veř ejnost. Nepleteš si to se Sordinim, psá no s d? “ - „Má š pravdu, “ ř ekl K., „Sordini to byl. “ - „Ano, “ ř ekla Olga, „Sordini je velmi zná mý, jeden z nejpilně jš í ch ú ř ední ků, hodně se o ně m mluví; Sortini naproti tomu je docela v ú straní a pro vě tš inu lidí je nezná mý. Př ed ví ce než tř emi lety jsem ho vidě la poprvé a naposled. Bylo to tř etí ho č ervence př i slavnosti hasič ské ho spolku, zá mek se té ž ú č astnil a vě noval novou stř í kač ku. Sortini, který se prý č á steč ně zabý vá hasič ský mi zá lež itostmi (mož ná ale ž e tu byl jen v zastoupení - vě tš inou se ú ř ední ci vzá jemně zastupují, a je proto tě ž ké poznat, pro co je který z nich př í sluš ný ), ú č astnil se př edá ní stř í kač ky; př iš li samozř ejmě i jiní lidé ze zá mku, ú ř ední ci i služ ebnictvo, a Sortini byl, jak je v jeho povaze, docela v pozadí. Je to drobný, slabý, zamyš lený pá n; co bylo ná padné vš em, kdo ho vů bec zpozorovali, byl způ sob, jak se mu sklá dá č elo do vrá sek - je jich spousta, ač koli mu jistě není ví c než č tyř icet -, tá hnou se mu totiž př í mo vě jí ř ovitě po č ele smě rem ke koř eni nosu, nikdy jsem nic takové ho nevidě la. Nuž e, byla tedy ta slavnost. Amá lie i já jsme se už na to celé tý dny tě š ily, svá teč ní š aty jsme zč á sti mě ly nově př eš ité, zvlá š tě Amá liiny š aty byly krá sné, bí lou blů zu mě la vpř edu bohatě nabranou, jednu ř adu krajek nad druhou, zá vidě la jsem jí tenkrá t a proplakala jsem př ed slavností polovinu noci. Teprve když se na ná s rá no př iš la podí vat hostinská z hospody U mostu. “ - „Hostinská z hospody U mostu? “ zeptal se K. „Ano, “ ř ekla Olga, „hodně se s ná mi př á telila, př iš la tehdy, musela př iznat, ž e Amá lie vypadá lí p, a tak aby mne upokojila, pů jč ila mi svů j vlastní ná hrdelní k z č eský ch graná tů. Ale když jsme pak byly uchystá ny na cestu, Amá lie stá la př ede mnou, my vš ichni jsme ji obdivovali a tatí nek ř ekl: _Vzpomeň te si na mne, ž e dnes Amá lie najde ž enicha, ' tu jsem si, ani neví m proč, sundala ná hrdelní k, svou pý chu, a pově sila jsem ho Amá lii kolem krku, vů bec jsem jí už nezá vidě la. Sklonila jsem se př ed její m ví tě zství m a myslela jsem si, ž e se př ed ní musí sklonit kaž dý, snad jsme byli tehdy př ekvapeni, ž e vypadá jinak než my, neboť krá sná vlastně nebyla, avš ak její zachmuř ený pohled, který jí od té doby už zů stal, mí ř il vysoko nad ná s a č lově k se př ed ní skoro doopravdy a bezdě č ně sklonil. Vš ichni si toho vš imli, i Lasemann se ž enou, kteř í pro ná s př iš li. “ - „Lasemann? “ zeptal se K. „Ano, Lasemann, “ ř ekla Olga. „Byli jsme tehdy ve velké vá ž nosti a např í klad slavnost by se bez ná s nemohla ani poř á dně zač í t, protož e tatí nek byl u hasič ů tř etí m cvič itelem. “ - „Takový chlapí k byl ješ tě tatí nek? “ zeptal se K. „Tatí nek? “ zeptala se Olga, jako by dobř e nerozumě la, „př ed tř emi lety byl ješ tě takř ka mladí k; např í klad jednou př i pož á ru v Panské m hostinci vynesl jednoho ú ř ední ka, tě ž ké ho Galatera, v poklusu na zá dech z domu. Sama jsem byla př i tom, nebylo sice nebezpeč í ohně, jen se zač alo kouř it ze suché ho dř í ví u kamen, ale Galater dostal strach, kř ič el z okna o pomoc, př iš li hasič i a otec ho musel vyné st, ač koli oheň už byl uhaš en. Nu, Galater se tě ž ko pohybuje a v takový ch př í padech musí bý t opatrný. Vyprá ví m to jen kvů li tatí nkovi, od té doby neuplynuly ví ce než tř i roky a podí vej se teď, jak tam sedí. “ Teprve teď si K. vš iml, ž e Amá lie je už zase ve svě tnici, ale byla daleko u rodič ů u stolu, krmila matku, která nemohla hý bat revmatický ma rukama, a př itom domlouvala otci, aby mě l ješ tě trochu strpení s jí dlem, hned prý ho př ijde nakrmit. Ale napomí nala ho nadarmo, neboť otec, celý už lač ný polé vky, př emohl ochablost a snaž il se chví lemi srkat polé vku lž icí, chví lemi pí t rovnou z talí ř e a zlostně bruč el, když se mu nevedlo ani jedno, ani druhé, lž í ce byla dá vno prá zdná, než doš la k ú stů m, a do polé vky se nikdy neponoř ila ú sta, vž dycky jen zplihlý kní r, až to kapalo a stř í kalo na vš echny strany, jen ne jemu do ú st. „Tohle z ně ho udě laly tř i roky? “ zeptal se K., ale poř á d ješ tě necí til k stař í ků m a k celé mu tomu koutu s rodinný m stolem soucit, jedině odpor. „Tř i roky, “ ř ekla Olga pomalu, „nebo př esně ji, pá r hodin jedné slavnosti. Slavnost se konala na louce př ed vesnicí u potoka, byla tam už veliká tlač enice, když jsme př iš li, i ze sousední ch vesnic př iš la spousta ná roda, č lově k byl celý popletený hlukem. Nejdř í ve ná s otec samosebou vedl ke stř í kač ce, smá l se radostí, jak ji uvidě l, byl š ť astný z nové stř í kač ky, zač al ji ohmatá vat a vyklá dat ná m o ní, nestrpě l u druhý ch odpor ani otá lení; když se ně co mě lo prohlé dnout zespoda, museli jsme se vš ichni sehnout a má lem vlé zt pod stř í kač ku; Barnabá š, který se tenkrá t vzpouzel, dostal za to vý prask. Jen Amá lie se o stř í kač ku nestarala, stá la tam vzpř í mená ve svý ch krá sný ch š atech a nikdo se neodvaž oval jí ně co ř í ci, chví lemi jsem k ní př ibí hala a brala ji pod paž í, ale ona mlč ela. Dodnes si nedovedu vysvě tlit, jak se stalo, ž e jsme stá li u stř í kač ky tak dlouho, a teprve když se od ní otec odtrhl, zpozorovali jsme Sortiniho, který stá l patrně celou tu dobu za stř í kač kou opř ený o spouš tě cí pá ku. Tenkrá t byl ovš em straš ný rá mus, ne jen jako bý vá obyč ejně př i slavnostech. Zá mek vě noval totiž hasič stvu ješ tě ně kolik trumpet, zvlá š tní ch ná strojů, na ně ž se s nepatrnou ná mahou - malé dí tě by to doká zalo - daly vyloudit nejdivoč ejš í zvuky; jak to č lově k uslyš el, pomyslel si, ž e už jsou tady Turci, a nemohl si na to zvyknout, př i kaž dé m nové m zatroubení sebou š kubl. A protož e to byly nové trumpety, chtě l je kaž dý vyzkouš et, a ž e byla lidová slavnost, dovolovalo se to. Zrovna kolem ná s bylo ně kolik takový ch trubač ů, snad je př ilá kala Amá lie; bylo tě ž ké zachovat si rozum, a mě l-li č lově k podle otcova př í kazu vě novat ješ tě pozornost stř í kač ce, byl to vrcholný vý kon, a tak jsme si neobyč ejně dlouho nepovš imli Sortiniho, které ho jsme také př edtí m ani neznali. _Tamhle je Sortini, ' zaš eptal nakonec Lasemann otci - já stá la u toho. Otec se hluboce uklonil a rovně ž ná m rozč ileně naznač il, abychom se uklonili. Aniž ho znal, uctí val otec odedá vna Sortiniho jako odborní ka v hasič ský ch zá lež itostech a č asto o ně m doma mluvil, bylo pro ná s tedy ně č í m nadmí ru př ekvapují cí m a vý znamný m spatř it teď Sortiniho ve skuteč nosti. Sortini se o ná s vš ak nestaral - nebyla to jen jeho zvlá š tnost, vě tš ina ú ř ední ků se na veř ejnosti zdá nevš í mavá -, také byl unaven, pouze ú ř ední povinnost ho drž ela zde dole; nejsou to ti nejhorš í ú ř ední ci, kteř í zrovna takové reprezentač ní povinnosti pociť ují jako obzvlá š ť tí ž ivé; jiní ú ř ední ci a sluhové, když už tu jednou byli, vmí sili se mezi lid; on vš ak zů stal u stř í kač ky a kaž dé ho, kdo se mu chtě l př iblí ž it, s prosbou č i lichotkou, zahnal svý m mlč ení m. Tak se stalo, ž e ná s zpozoroval ješ tě pozdě ji než my jeho. Teprve když jsme se uctivě uklonili a otec se ná s snaž il omluvit, podí val se k ná m, po ř adě se zahledě l z jednoho na druhé ho, unaveně; vypadalo to, jako by si vž dycky povzdechl, ž e vedle kaž dé ho z ná s je ješ tě dalš í, až se poslé ze zastavil u Amá lie, k ní ž musel vzhlé dnout, neboť byla daleko vyš š í než on. Vtom se zarazil, př eskoč il oj, aby se dostal k Amá lii blí ž, my to zprvu š patně pochopili a chtě li jsme se pod vedení m otcový m k ně mu př iblí ž it, on vš ak ná s zdviž enou rukou zarazil a pokynul ná m, abychom odeš li. To bylo vš echno. Hodně jsme pak Amá lii š ká dlili tí m, ž e teď doopravdy naš la ž enicha, ve své nevě domosti jsme byli celé odpoledne ná ramně veselí; Amá lie vš ak byla zamlklejš í než kdy jindy. _Ú plně se zblá znila do Sortiniho, ' ř ekl Brunsví k, který je vž dycky trochu hrubý a pro povahy, jako je Amá liina, nemá pochopení; ale tentokrá t ná m jeho pozná mka př ipadala skoro sprá vná; vů bec jsme byli ten den ně jak poblá zně ni a vš ichni - až na Amá lii - jako omá meni sladký m zá mecký m ví nem, když jsme se po pů lnoci vraceli domů. “ - „A Sortini? “ zeptal se K. „Ano, Sortini, “ ř ekla Olga, „Sortiniho jsem bě hem slavnosti ješ tě ně kolikrá t letmo zahlé dla, sedě l na oji, ruce mě l zkř í ž ené na prsou a setrval tak, až pro ně j př ijel ze zá mku vů z. Nepř iš el ani na hasič ské cvič ení, př i ně mž se otec vyznamenal př ede vš emi svý mi vrstevní ky, doufaje, ž e Sortini př ihlí ž í. “ - „A už jste o ně m neslyš eli? “ zeptal se K. „Zdá se, ž e má š Sortiniho ve velké ú ctě. “ - „Ano, v ú ctě, “ ř ekla Olga. „Ano, a slyš eli jsme o ně m taky ješ tě. Druhý den rá no ná s probudil z opilé ho spá nku Amá liin vý kř ik; ostatní padli zase zpá tky do postele, já vš ak byla docela vzhů ru a bě ž ela jsem k Amá lii. Stá la u okna a drž ela v ruce dopis, který jí prá vě ně jaký muž podal oknem, ješ tě č ekal na odpově ď. Amá lie už dopis př eč etla - byl krá tký - a drž ela ho v sklesle visí cí ruce; jak jsem ji milovala, vž dycky když byla tak unavená. Klekla jsem si vedle ní a tak jsem dopis př eč etla. Sotva jsem skonč ila, podí vala se Amá lie krá tce na mne a zase pozvedla dopis, nesebrala vš ak už sí ly, aby si ho znovu př eč etla, roztrhala ho, ú trž ky hodila tomu č lově ku venku do tvá ř e a zavř ela okno. To bylo ono rozhodují cí rá no. Ř í ká m mu rozhodují cí, ale kaž dý okamž ik př edchozí ho odpoledne byl stejně rozhodují cí. “ - „A co stá lo v dopise? “ zeptal se K. „Ano, to jsem ješ tě nevyprá vě la, “ ř ekla Olga. „Dopis byl od Sortiniho, adresová n byl té dí vce s graná tový m ná hrdelní kem. Obsah nemohu opakovat. Vyzý val ji, aby za ní m př iš la do Panské ho hostince, a to ihned, neboť za pů l hodiny musí odjet. Psaní bylo slož eno z nejsprostš í ch vý razů, jaké jsem ješ tě nikdy neslyš ela a jejichž smysl jsem uhodla jen ze souvislosti. Kdo Amá lii neznal a př eč etl si ten dopis, musel dí vku, které si ně kdo troufá takhle napsat, považ ovat za zneuctě nou, i kdyby byla zcela nedotč ená. A nebyl to milostný dopis, ani jedno lichotivé slovo v ně m nebylo, Sortini byl zř ejmě spí š rozezlený, ž e ho pohled na Amá lii tak uchvá til, odvedl od pracovní ch zá lež itostí. Pozdě ji jsme si to vylož ili tak, ž e se Sortini chtě l tehdy patrně vrá tit na zá mek hned več er, ž e zů stal ve vsi jen kvů li Amá lii a rá no, ze vzteku, ž e ani v noci se mu na ni nepodař ilo zapomenout, napsal ten dopis. Ten dopis musel nejprve pobouř it i toho nejchladnokrevně jš í ho, pak by vš ak patrně u kaž dé jiné než u Amá lie př evá ž il strach ze zlé ho, vý hrů ž né ho tó nu, Amá lie setrvala v pobouř ení, strach ona nezná, ani o sebe, ani o druhé. A zatí mco já jsem zalezla zpá tky do postele a opakovala si ú trž ek zá vě reč né vě ty: _Ať tedy hned př ijdeš, jinak -! ', zů stala Amá lie na lavici u okna a vyhlí ž ela ven, jako by č ekala dalš í posly a byla př ipravena nalož it s kaž dý m tak jako s první m. “ - „Takoví tedy jsou ti ú ř ední ci, “ ř ekl K. zaraž eně, „takové exemplá ř e se mezi nimi najdou. Co udě lal otec? Doufá m, ž e si na př í sluš né m mí stě dů razně na Sortiniho stě ž oval, nedal-li př ednost kratš í a jistě jš í cestě do Panské ho hostince. Nejohavně jš í na té historii není ovš em urá ž ka Amá lie, ta se snadno dala odč init, neví m, proč zrovna na to kladeš tak nadmě rnou vá hu; proč by mě l Sortini takový m dopisem navž dy Amá lii zostudit? Podle tvé ho vyprá vě ní by si to č lově k myslel, jenž e prá vě to je př ece nemož né, Amá lii se snadno mohlo dostat zadostuč ině ní a za pá r dní byl ten př í pad zapomenut; Sortini neudě lal ostudu Amá lii, ný brž sobě. Sortiniho se tedy dě sí m, mož nosti takové ho zneuž ití moci. Co se nepodař ilo v tomto př í padě, jelikož to bylo ř eč eno na plnou pusu a docela prů hledně a Amá lie se uká zala suveré nní m protivní kem, to se v tisí ci př í padech za trochu mé ně nepř í znivý ch podmí nek mů ž e podař it ú plně a př itom to mů ž e uniknout vš em zraků m, i zraků m toho, kdo je zneuž it. “

„Ticho, “ ř ekla Olga, „Amá lie se sem dí vá. “ Amá lie skonč ila s krmení m rodič ů a teď odstrojovala matku; prá vě jí rozepjala sukni, př ehodila si matč iny paž e kolem krku, trochu ji nadzvedla, stá hla sukni a zase ji jemně posadila. Otec, poř á d nespokojený, ž e matka je obsluhová na první, což se vš ak patrně dě lo jen proto, ž e matka byla ješ tě bezmocně jš í než on -, pokouš el se, snad také aby vytrestal dceru za domně lou pomalost, svlé kat sá m, ale ač koli zač al s tí m nejzbyteč ně jš í m a nejsnadně jš í m, s obrovitý mi pantoflemi, v nichž mu nohy vě zely docela volně, nikterak se mu je nedař ilo zout; za sí pavé ho chroptě ní toho musel poslé ze nechat. a opě t se toporně opř el v ž idli.

„Rozhodují cí okolnost nezná š, “ ř ekla Olga, „snad má š ve vš em pravdu, ale rozhodují cí bylo, ž e Amá lie do Panské ho hostince neš la; jak nalož ila, s poslem, to by ješ tě samo o sobě š lo, to by se dalo ututlat; tí m vš ak, ž e tam neš la, byla uvalena na naš i rodinu kletba a tu se pak i zachá zení s poslem stalo ně č í m neodpustitelný m, ba pro veř ejnost to bylo postaveno na. první mí sto. “ - „Což e! “ zvolal K. a ihned ztlumil hlas, když Olga prosebně zvedla ruce. „Ty, sestra, snad př ece nechceš ř í ci, ž e Amá lie mě la Sortiniho poslechnout a bě ž et do Panské ho hostince? “ - „Ne, “ ř ekla Olga, „chraň mě bů h př ed takový m podezř ení m; jak tě to mohlo napadnout? Nezná m nikoho, kdo by ve vš em, co dě lá, byl tak neotř esitelně v prá vu jako Amá lie. Kdyby byla š la do Panské ho hostince, dala bych jí ovš em stejně za pravdu; ž e vš ak neš la, bylo hrdinství. Pokud jde o mne, př izná m se ti upř í mně, kdybych já dostala takový dopis, byla bych š la. Nesnesla bych strach z toho, co př ijde, to doká zala jen Amá lie. Byla tu ovš em jistá vý chodiska, jiná např í klad by se pě kně vystrojila a př i tom by chvilka utekla a pak by př iš la do Panské ho hostince a dově dě la se, ž e Sortini je už pryč, mož ná ž e odjel hned, jak vyslal posla, je to dokonce pravdě podobné, neboť rozmary pá nů jsou vrtkavé. Ale Amá lie neuč inila ani to, ani nic podobné ho, byla př í liš hluboce uraž ena a odpově dě la bez vý hrad. Kdyby byla poslechla jen naoko, kdyby byla jen zavč as př ekroč ila prá h Panské ho hostince, mohl bý t osud odvrá cen, má me tu velmi chytré advoká ty, kteř í z nič eho doká ž í udě lat vš echno, co chceš, ale v tomto př í padě tu nebylo ani to př í znivé nic; naopak, bylo tu ješ tě ono zneuctě ní Sortiniho dopisu a urá ž ka posla. “ - „Ale jaký pak osud, “ ř ekl K., „jací advoká ti; nebylo př ece mož no kvů li Sortiniho zloč inné mu jedná ní obž alovat, nebo dokonce potrestat Amá lii? “ - „Ale ano, “ ř ekla Olga, „bylo to mož né, nikoli ovš em cestou ř á dné ho procesu, a také nebyla potrestá na bezprostř edně, zato ji potrestali jinak, ji i celou naš i rodinu, a jak tě ž ký je to trest, to už snad zač í ná š pozná vat. Tobě to př ipadá nespravedlivé a nestvů rné, to je mí ně ní ve vsi zcela ojedině lé, pro ná s velice př í znivé a mě lo by ná s tě š it a také by ná s tě š ilo, kdyby se zjevně nezaklá dalo na omylech. Snadno ti to doká ž u, promiň, ž e př itom mluví m o Frí dě, avš ak mezi Frí dou a Klammem doš lo - nehledě k tomu, jak se vě c nakonec utvá ř ela - k ně č emu docela podobné mu jako mezi Amá lií a Sortinim, a př ece se ti to teď už zdá v poř á dku, i když ses tř eba zpoč á tku dě sil. A neznamená to, ž e sis zvykl, tak otupě t zvykem č lově k nemů ž e, jde-li o prosté posuzová ní, znamená to jen, ž e ses zbavil mylný ch ná zorů, “ - „Ne, Olgo, “ ř ekl K., „neví m, proč zatahuješ do té vě ci Frí du, ten př í pad je př ece docela jiný, nepleť dohromady zá lež itosti tak naprosto odliš né a vyprá vě j dá l. “ - „Prosí m tě, “ ř ekla Olga, „nemě j mi za zlé, trvá m-li na tom srovná ní, to je zbytek mylný ch ná zorů i co se ješ tě Frí dy tý č e, domní vá š -li se, ž e ji musí š brá nit proti takové mu srovná vá ní. Není ji proč brá nit, zasluhuje si jen chvá lu. Srovná vá m-li ty př í pady, netvrdí m př ece, ž e jsou stejné; mají se k sobě jako bí lá a č erná a bí lá je Frí da. V nejhorš í m př í padě se lze Frí dě smá t, jak jsem to ve vý č epu nezpů sobně udě lala já - pozdě ji jsem toho velmi litovala -, ale i kdo se tady smě je, je už zlomyslný a zá vistivý, ale př ece jen, lze se smá t. Amá lií vš ak, nejsi-li s ní pokrevně spojen, je mož no jen opovrhovat. Proto jsou to sice naprosto odliš né př í pady, jak ř í ká š, ale př itom i podobné. “ - „Ani podobné nejsou, “ ř ekl K. a mrzutě zavrtě l hlavou, „nech Frí du stranou, Frí da nedostala takový pě kný dopis jako Amá lie od Sortiniho a Frí da Klamma doopravdy milovala, a kdo o tom pochybuje, mů ž e se jí zeptat, miluje ho dodnes. “ - „Je v tom ale velký rozdí l? “ zeptala se Olga. „Myslí š, ž e by Klamm nemohl Frí dě napsat zrovna tak? Jak pá ni vstanou od psací ho stolu, jsou takoví, nevyznají se ve svě tě, z roztrž itosti vyř knou ty nejvě tš í hrubosti, ne vš ichni, ale mnozí z nich. dopis Amá lii mohl bý t př ece hozen na papí r v zamyš lení, docela bez ohledu k tomu, co bylo skuteč ně napsá no. Co my ví me o myš lenká ch pá nů? Copak jsi sá m neslyš el nebo neví š z vyprá vě ní, jaký m tó nem mluvil Klamm s Frí dou? Klamm je zná mý svou hrubostí; celé hodiny prý nepromluví slovo a pak najednou ř ekne takovou hrubost, ž e se č lově k zhrozí. O Sortinim tohle zná mo není, vů bec je velmi má lo zná mý. Vlastně se o ně m ví jen to, ž e jeho jmé no je podobné Sordiniho jmé nu; nebý t té podoby jmen, patrně by se o ně m vů bec nevě dě lo. I jako hasič ské ho odborní ka si ho lidé patrně pletou se Sordinim, který vlastně je tí m odborní kem a využ í vá podobnosti jmen, aby svalil na Sortiniho zejmé na reprezentač ní povinnosti a zů stal neruš en v prá ci. Když pak takový svě ta znalý muž jako Sortini zaplane lá skou k venkovské dí vce, vypadá to ovš em docela jinak, než když se zamiluje truhlá ř ský pomocní k odvedle. Také je tř eba uvá ž it, ž e mezi ú ř ední kem a š evcovskou dcerkou je př ece jen znač ný odstup, který je nutno ně jak př eklenout, Sortini to zkusil tí mto způ sobem, jiní by to tř eba udě lali jinak. Ř í ká se sice, ž e my vš ichni patř í me k zá mku a ž e nejsou vů bec ž á dné rozdí ly a není co př eklenout, a také to tak v obyč ejný ch př í padech je, my jsme vš ak mě li př í lež itost vidě t, ž e zrovna když na tom zá lež í, vů bec to není pravda. V kaž dé m př í padě ti po tom vš em bude Sortiniho jedná ní př ipadat pochopitelně jš í, ne už tak nestvů rné, a opravdu - ve srovná ní s Klammový m jedná ní m je mnohem pochopitelně jš í, a i když se č lově k na vě ci zblí zka podí lí, daleko snesitelně jš í. Napí š e-li Klamm ně ž ný dopis, je to trapně jš í než nejhrubš í dopis Sortiniho. Rozumě j mi dobř e, netroufá m si soudit Klamma, jen srovná vá m, poně vadž ty se srovná ní brá ní š. Klamm se př ece chová k ž ená m jako velitel, jednou poruč í té, podruhé oné, aby k ně mu př iš la, ž á dnou nesnese dlouho, a jako poruč í př ijí t, tak poruč í i odejí t. Ach, Klamm by se vů bec nenamá hal psá t dopis. A je snad teď ve srovná ní s tí m poř á d ješ tě tak nestvů rné, když si Sortini, který ž ije zcela v ú straní a o jehož vztazí ch k ž ená m se alespoň nic neví, jednoho dne sedne a krá sný m ú ř ednický m pí smem napí š e dopis, který je ovš em ohavný? A jestliž e tedy rozdí l nesvě dč í ve prospě ch Klammů v, spí š e naopak, má snad ten rozdí l doká zat Frí dina lá ska? Vě ř mi, ž e vztah ž en k ú ř ední ků m lze jen velmi tě ž ko, nebo spí š vž dy velmi lehko posuzovat. Tady nikdy lá ska nechybí. Neš ť astná ú ř ednická lá ska neexistuje. V tom ohledu není ž á dná chvá la ř í ci o ně jaké dí vce - zdaleka teď nemluví m jen o Frí dě -, ž e se oddala ú ř ední kovi jen proto, ž e ho milovala. Milovala ho a oddala se mu, tak to bylo, ale chvá lit př i tom není co. Amá lie vš ak Sortiniho nemilovala, namí tneš. Nu ano, nemilovala ho, ale mož ná ž e ho př ece jen milovala, kdo to rozsoudí? Ani ona ne. Jak si mů ž e myslet, ž e ho nemilovala, když ho odmí tla tak rá zně, jak patrně ješ tě nikdy ž á dný ú ř ední k nebyl odmí tnut? Barnabá š ř í ká, ž e i teď se ně kdy Amá lie zachvě je vzruš ení m, s ní mž př ed tř emi lé ty př ibouchla to okno. To je také pravda, a proto se jí nikdo nesmí vyptá vat; se Sortinim skoncovala a o nič em jiné m neví; miluje-li ho nebo ne, to neví. My vš ak ví me, ž e ž eny nemohou než milovat ú ř ední ky, jakmile k nim jednou ú ř ední ci obrá tí tvá ř, ba milují je už př edtí m, ať to jakkoli zapí rají, a Sortini nejen ž e k Amá lii obrá til tvá ř, on př eskoč il oj, jakmile ji uvidě l, nohama ztuhlý ma od prá ce za psací m stolem př eskoč il oj. Jenž e Amá lie je ovš em vý jimka, ř ekneš. Ano, to je, doká zala to, když odmí tla jí t za Sortinim, to je až dost velká vý jimka, ž e by vš ak kromě toho nebyla Sortiniho milovala, to už by byla př í liš ná vý jimka, to by se už vů bec nedalo pochopit. Jistě jsme byli to dopoledne raně ni slepotou, ale ž e ná m tehdy př i vš em tom zamlž ení př ipadalo, jako bychom pozorovali ně co z Amá liiny zamilovanosti, svě dč í př ece snad o jisté rozvaze. Vezmeme-li ale jedno s druhý m, jaký je potom rozdí l mezi Frí dou a Amá lií? Jedině ten, ž e Frí da uč inila to, co Amá lie odmí tla uč init. “ - „Mů ž e bý t, “ ř ekl K., „pro mne vš ak je hlavní rozdí l v tom, ž e Frí da je má snoubenka, kdež to o Amá lii se vlastně stará m jen potud, ž e je sestrou Barnabá š e, zá mecké ho posla, a její osud je snad spjat s Barnabá š ovou služ bou. Kdyby jí byl ně jaký ú ř ední k způ sobil tak do nebe volají cí bezprá ví, jak se mi zpoč á tku podle tvé ho vyprá vě ní zdá lo, velice by mě to bylo zaujalo, ale i tak spí š e jen jako veř ejná zá lež itost než jako Amá liino osobní trá pení. Teď vš ak po tvé m vyprá vě ní se obraz mě ní, a to způ sobem mně sice nesrozumitelný m, avš ak ž e to vyprá ví š ty, sdostatek vě rohodný m, proč ež tu vě c rá d ú plně pustí m z hlavy, hasič nejsem, co mi zá lež í na Sortinim. Zato mi ale ovš em zá lež í na Frí dě a tu je mi divné, proč se ty, jí ž plně dů vě ř uji a nadá le chci dů vě ř ovat, ji pokouš í š oklikou př es Amá lii napadat a vrhnout na ni podezř ení. Nedomní vá m se, ž e to č iní š ú myslně, nebo dokonce zlomyslně; jinak bych př ece už dá vno musel odejí t. Neč iní š to ú myslně, svá dě jí tě k tomu okolnosti; z lá sky k Amá lii ji chceš povzné st vysoko nad ostatní ž eny, a poně vadž pro to nenalé zá š u Amá lie samé dost vlastností k velebení, pomá há š si tí m, ž e ostatní ž eny sniž uješ. Amá liin č in je podivuhodný, ale č í m ví c o tom č inu vyprá ví š, tí m nesnadně jš í je rozhodnout, byl-li velký č i malý, moudrý č i poš etilý, hrdinský č i zbabě lý, jeho pohnutky skryla Amá lie ve své hrudi, nikdo jí je nevyrve. Frí da zatí m neuč inila nic podivuhodné ho, š la pouze za svý m srdcem, kaž dé mu, kdo se tí m obí rá s dobrou vů lí, je to jasné, kaž dý si to mů ž e ově ř it, pro pomluvy není mí sta. Já vš ak nechci ani sniž ovat Amá lii, ani há jit Frí du, chci ti jen vysvě tlit, jaký je mů j vztah k Frí dě a jak kaž dý ú tok na Frí du je zá roveň ú tokem na mou existenci. Z vlastní vů le jsem sem př iš el a z vlastní vů le jsem se tu zahryzl, ale za vš e, co se stalo od té doby, a př edevš í m za své vyhlí dky do budoucna - ať jsou jakkoli chmurné, př ece jen tu jsou -, za to vš e vdě č í m Frí dě a to nelze oddiskutovat. Byl jsem tu sice př ijat jako země mě ř ič, to vš ak bylo jen naoko, pohrá vali si se mnou, z kaž dé ho domu mě vyhá ně li, i dnes si se mnou ješ tě pohrá vají, ale oč obř adně jš í to dnes je, zí skal jsem jaksi na objemu a to už ně co znamená, má m - jakkoli nepatrné je to vš e - př ece jen už domov, postavení a skuteč nou prá ci, má m snoubenku, která za mne př evezme služ bu, když má m na prá ci ně co jiné ho, ož ení m se s ní a stanu se č lenem obce, kromě ú ř ední ch vztahů ke Klammovi má m k ně mu i vztahy osobní, dosud ovš em nepouž itelné. To snad není tak má lo. A př ijdu-li k vá m, koho uví tá te? Komu svě ř í š historii vaš í rodiny? Od koho oč eká vá š mož nost, tř eba nepatrnou, nepravdě podobnou mož nost jaké si pomoci? Př ece snad ne ode mne, od země mě ř ič e, které ho př í kladně ješ tě př ed tý dnem Lasemann a Brunsví k ná silí m vystrč ili z domu, oč eká vá š ji od č lově ka, který už má jisté mocenské prostř edky, za tyto mocenské prostř edky má m vš ak co dě kovat Frí dě, Frí dě, která je tak skromná, ž e kdyby ses ji pokusila na ně co takové ho zeptat, urč itě o tom nebude chtí t slyš et ani to nejmenš í. A př ece se po tom vš em zdá, ž e Frí da uč inila ve své nevinnosti ví c než Amá lie př i vš í své pý š e; podí vej se, má m dojem, ž e hledá š pomoc pro Amá lii. A u koho? Vlastně u nikoho jiné ho než u Frí dy. “ - „Opravdu jsem mluvila o Frí dě tak oš klivě? “ ř ekla Olga. „To jsem jistě nechtě la a myslí m, ž e jsem to taky neudě lala, avš ak mož né to je, naš e situace je taková, ž e jsme znesvá ř eni s celý m svě tem, a jak zač neme s ná ř kem, strhne ná s to, ani neví me kam. Má š také pravdu, teď je velký rozdí l mezi ná mi a Frí dou a je sprá vné jednou ho zdů raznit. Př ed tř emi lety jsme my byly mě š ť anské dí vky a Frí da byla sirotek, dě več ka v Panské m hostinci, chodily jsme kolem ní a okem jsme o ni nezavadili; jistě jsme byly př í liš pyš né, ale tak ná s vychovali. Z toho več era v Panské m hostinci jsi snad poznal, jak je tomu dnes: Frí da s bič em v ruce a já v houfu pacholků. Ale je to ješ tě horš í. Frí da ať ná mi opovrhuje, to je v souhlase s její m postavení m, skuteč né pomě ry k tomu nutí. Ale kdo vš echno ná mi neopovrhuje! Kdo se rozhodne ná mi opovrhovat, ihned postoupí do nejvyš š í společ nosti. Zná š Frí dinu ná stupkyni? Pepina se jmenuje. Poznala jsem se s ní teprve př edevč í rem več er; dosud byla pokojskou. Co do opovrž ení ke mně urč itě př ed“cí Frí du. Vidě la mě z okna, jak jdu pro pivo, bě ž ela ke dveř í m a zamkla, musela jsem dlouho prosit a slí bit jí stuž ku, kterou jsem mě la ve vlasech, než mi otevř ela. Když jsem jí pak ale stuž ku dala, hodila ji do kouta. Nu, ať si mnou opovrhuje, zč á sti jsem př ece odká zá na na její blahovů li a ona je č í š nicí v Panské m hostinci; pravda, je jí jen prozatí m a jistě nemá vlastnosti potř ebné k tomu, aby ji zamě stnali natrvalo. Stač í si jen poslechnout, jak s ní mluví hostinský, a porovnat si to s tí m, jak mluvil s Frí dou. Ale to Pepině nebrá ní, aby neopovrhovala i Amá lií, Amá lií, její ž pouhý pohled by celou Pepinku se vš emi její mi copy a maš lemi stač il vyné st rychleji z mí stnosti, než by to kdy svedly Pepininy tlusté nož ič ky. Jaké nestydaté ž vá sty o Amá lii jsem od ní zase vč era musela vyslechnout, až se mě nakonec zastali hosté, ovš em tak, jak jsi už jednou vidě l. “ - „Má š př í liš né obavy, “ ř ekl K., „postavil jsem př ece Frí du jen na mí sto, které jí ná lež í, vá s jsem vš ak nechtě l sniž ovat, jak ty to teď bereš. I pro mne je na vaš í rodině ně co divné ho, tí m jsem se netajil; jak by vš ak to divné mohlo bý t dů vodem k opovrž ení, to nechá pu. “ - „Ach K., “ ř ekla Olga, „bojí m se, ž e i ty to pochopí š; což ti není jasné, ž e Amá liino chová ní k Sortinimu bylo první m dů vodem toho opovrž ení? “ - „To by bylo př ece jen prapodivné, “ ř ekl K., „obdivovat nebo odsoudit by se proto Amá lie dala, ale opovrhovat jí? A jestliž e skuteč ně Amá lií opovrhují, z pocitu mně nepochopitelné ho, proč vztahují opovrž ení i na vá s, na nevinnou rodinu? Ž e např í klad Pepina tebou opovrhuje, to je trochu moc a já jí to nezů stanu dluž en, až zase jednou př ijdu do Panské ho hostince. “ - „Kdybys chtě l, K., př emluvit vš echny, kdo ná mi opovrhují, “ ř ekla Olga, „dalo by ti to hodně prá ce, neboť vš echno pochá zí ze zá mku. Vzpomí ná m si ješ tě př esně na dopoledne po onom rá nu. Brunsví k, který byl tehdy u ná s tovaryš em, př iš el jako kaž dý jiný den, otec mu př idě lil prá ci a poslal ho domů, sedě li jsme pak u sní daně, vš ichni až na Amá lii a na mne byli velmi rozjař ení, otec bez ustá ní vyklá dal o slavnosti, mě l vš elijaké plá ny stran hasič ské č innosti, na zá mku totiž mají vlastní hasič ský sbor, který té ž vyslal na slavnost deputaci, s ní ž se o vš elič ems jednalo, př í tomní pá ni ze zá mku zhlé dli vý kony naš eho hasič stva, vyslovili se o nich velmi př í znivě, srovná vali je s vý kony zá mecký ch hasič ů, což dopadlo v ná š prospě ch, hovoř ilo se o nutnosti reorganizace zá mecké ho hasič ské ho sboru, k tomu bude tř eba instruktorů ze vsi, v ú vahu sice př ichá zelo ně kolik lidí, ale otec mě l př ece jen nadě ji, ž e zvolen bude on. O tom teď mluvil, a jak bý valo jeho milý m zvykem roztá hnout se ř á dně u stolu, sedě l tu objí maje paž emi pů l stolu, a jak tak vyhlí ž el otevř ený m oknem k nebi, mě l tvá ř mladou a plnou nadě jí; nikdy už jsem ho nemě la tak vidě t. Tu ř ekla Amá lie s př evahou, jakou jsme u ní neznali, ž e takový m ř eč em pá nů nelze př í liš dů vě ř ovat, pá ni př i takový ch př í lež itostech rá di ř í ká vají ně co př í jemné ho, ale vý znam to má nevelký nebo vů bec ž á dný, sotva to pustí z ú st, už to navž dy zapomně li, př i nejbliž š í př í lež itosti jim kaž dý ovš em znovu sedne na lep. Matka jí zaká zala takhle mluvit, otec se jen smá l její př emoudř elosti a zkuš enostem, pak se ale zarazil, jako by hledal ně co, co teprve teď najednou postrá dal, ale nechybě lo př ece nic a ř ekl, ž e Brunsví k poví dal ně co o ně jaké m poslu a ně jaké m roztrhané m psaní, a ptal se jestli o tom ně co neví me, o koho jde a jak to s tou vě cí je. Mlč eli jsme, Barnabá š, tehdy ješ tě mladý jak jehň á tko, ř ekl ně co obzvlá š ť hloupé ho č i nezvedené ho, zač alo se mluvit o jiné m a na vě c se zapomně lo. “

⇐ Предыдущая 16 17 18 19 202122 23 24 25 Следующая ⇒