Zámek 16 страница

K. byl sice vš emi tě mi nepř í znivý mi novinkami, jež mu Olga ř ekla, zaraž en, avš ak do znač né mí ry ho s nimi usmiř ovalo to, ž e zde nalezl lidi, jimž se aspoň navenek dař ilo podobně jako jemu, k nimž se tedy mů ž e př ipojit, s nimiž se mů ž e v mnohé m dorozumě t, ne pouze v ně č em jako s Frí dou. Pozbý val sice pomalu nadě je v ú spě ch Barnabá š ova poselství, ale č í m hů ř se Barnabá š ovi vedlo nahoř e, tí m bliž š í mu byl zde dole, nikdy by si byl K. nepomyslel, ž e odtud ze vsi mů ž e vzejí t tak neš ť astné snaž ení, jako bylo snaž ení Barnabá š e a jeho sestry. Nebylo mu ovš em ješ tě ani zdaleka jasné a mohlo se nakonec zvrá tit v opak; č lově k se Olž inou jistou nevinností nesmě l dá t hned své st k tomu, aby uvě ř il i Barnabá š ově upř í mnosti. „Zprá vy o Klammově vzhledu zná Barnabá š velmi dobř e, “ pokrač ovala Olga, „mnoho jich sesbí ral a porovnal, snad až př í liš mnoho, sá m jednou zahlé dl Klamma ve vsi oké nkem koč á ru, č i aspoň myslel, ž e jej zahlé dl, byl tedy dostateč ně př ipraven, aby ho poznal, a př ece - jak mi tohle vysvě tlí š? -, když př iš el na zá mek do jedné kancelá ř e a mezi ně kolika ú ř ední ky mu uká zali jednoho a ř ekli, ž e to je Klamm, nepoznal ho, a ani potom si dlouho nemohl zvyknout, ž e by to mě l bý t Klamm. Zeptá š -li se vš ak Barnabá š e, č í m se onen muž liš í od obecné př edstavy o Klammovi, nedovede odpově dě t, nebo. spí š e odpoví a popí š e toho ú ř ední ka na zá mku, avš ak popis se př esně shoduje s popisem Klamma, jak my ho zná me. _Nu tak, Barnabá š i, ' ř í ká m, _nač pochybuješ, nač se trá pí š? ' Nač ež on ve zjevný ch nesná zí ch zač ne vypoč í tá vat zvlá š tnosti zá mecké ho ú ř ední ka, ale jako by si je spí š vymý š lel, než lí č il, a mimoto jsou tak malicherné - např í klad obzvlá š tní pokyvová ní hlavou nebo taky jen rozepjatá vesta -, ž e je nelze brá t vá ž ně. Ješ tě dů lež itě jš í mi př ipadá způ sob, jak Klamm jedná s Barnabá š em. Barnabá š mi to č asto popisoval, dokonce i nakreslil. Obyč ejně zavedou Barnabá š e do jedné veliké kancelá ř ské mí stnosti, avš ak není to kancelá ř Klammova, vů bec to není kancelá ř jedné osoby. Po dé lce je tato mí stnost rozdě lena jediný m pultem, sahají cí m od jedné stě ny k druhé, na dvě č á sti, jednu ú zkou, kde se dva lidé taktak vyhnou, to je prostor pro ú ř ední ky, a druhou š irokou, to je prostor pro strany, divá ky, sluhy, posly. Na pultě lež í jedna vedle druhé rozevř ené veliké knihy a u vě tš iny stojí ú ř ední ci a č tou. Nezů stá vají vš ak stá le u stejné knihy, a př itom si nevymě ň ují knihy, ný brž mí sta, nejví ce Barnabá š e udivuje, jak se př i tom stř í dá ní mí st musí jeden př es druhé ho tlač it prá vě kvů li stí sně né mu prostoru. Vpř edu, tě sně u pultu, jsou ní zké stoleč ky, u nich sedí pí sař i, kteř í na př á ní ú ř ední ků pí š í podle jejich diktá tu., Barnabá š se vž dycky diví, jak to probí há. Nikdy ú ř ední ci nic vý slovně nenař í dí, také se nediktuje nahlas, nikdo by nepoznal, ž e se diktuje, spí š e se zdá, ž e ú ř ední k č te jako př edtí m, jenom si př i tom ješ tě š eptá a pí sař to slyš í. Č asto diktuje ú ř ední k tak tiš e, ž e to pí sař vsedě ani nezachytí, musí pak vž dycky vyskoč it, zachytit diktá t, honem si sednout a zapsat jej, pak znovu vyskoč it a tak dá l. Jak je to podivné! je to skoro nesrozumitelné. Barnabá š má ovš em dost č asu vš echno pozorovat, neboť postá vá v prostoru pro divá ky celé hodiny a ně kdy celé dny, než na ně j padne Klammů v pohled. A i když ho Klamm už zahlé dne a Barnabá š se postaví do pozoru, ješ tě není nic rozhodnuto, neboť Klamm se ješ tě mů ž e od ně ho obrá tit ke knize a zapomenout na ně j; to se stá vá č asto. Co je to vš ak za poslovskou služ bu, když je tak má lo dů lež itá? Vž dycky mne zabolí u srdce, když Barnabá š rá no ř ekne, ž e jde na zá mek. Ta pravdě podobně ú plně zbyteč ná cesta, ten pravdě podobně ztracený den, ta pravdě podobně marná nadě je. K č emu to vš echno? A tady se hromadí š evcovská prá ce, kterou nedě lá nikdo a na niž Brunsví k nalé há. “ - „Nu dobrá, “ ř ekl K., „Barnabá š musí dlouho č ekat, než dostane př í kaz. To je pochopitelné, zdá se, ž e je tu nadbytek zamě stnanců, ne kaž dý mů ž e denně dostat př í kaz, nad tí m nemusí te nař í kat, to se asi stá vá kaž dé mu. Nakonec ale př ece snad i Barnabá š ně jaké př í kazy dostane, mně samé mu už donesl dva dopisy. “ - „Je jistě mož né, ž e nemá me prá vo nař í kat, “ ř ekla Olga, „zvlá š tě já, když to vš echno zná m jen z doslechu a jako dí vka tomu nemohu ani tak dobř e rozumě t jako Barnabá š, který ovš em také leccos zatají. Ale poslechni si, jak to chodí s dopisy, např í klad s dopisy pro tebe. Tyto dopisy nedostá vá př í mo od Klamma, ný brž od pí sař e. Jednoho libovolné ho dne v libovolnou hodinu - proto taky je ta služ ba, napohled lehká, velice ú navná, neboť Barnabá š musí bý t stá le ve stř ehu - vzpomene si na ně j pí sař a pokyne mu. Klamm, jako by nic nebyl nař í dil, si dá le č te v knize; ně kdy ovš em - to vš ak i jinak dě lá č asto - si zrovna č istí skř ipec, když Barnabá š př ichá zí, a tř eba se na ně j př itom podí vá; př edpoklá dá me-li, ž e vů bec vidí bez skř ipce, Barnabá š o tom pochybuje, Klamm má pak oč i té mě ř zavř ené, vypadá, ž e spí a jen ve snu si č istí skř ipec. Mezití m pí sař vyhledá ve spoustě spisů a korespondence, které má pod stolem, dopis pro tebe, ne tedy dopis prá vě napsaný, spí š je to, soudě podle obá lky, hodně starý dopis, který tu lež í už dá vno. Je-li to vš ak starý dopis, proč nechali Barnabá š e tak dlouho č ekat? A patrně i tebe? A koneč ně i ten dopis, neboť teď už asi zastaral. A Barnabá š e tí m př ivedou do ř eč í, ž e je š patný, pomalý posel. Pí sař si to ovš em usnadní, dá dopis Barnabá š ovi a ř ekne: _Od Klamma pro K., ' a s tí m Barnabá š e propustí. Nu a pak př ijde Barnabá š domů, bez dechu, s koneč ně ukoř istě ný m dopisem pod koš ilí na holé m tě le a pak si sedneme tady na lavici jako teď a on vyprá ví a potom zkoumá me kaž dou jednotlivost a odhadujeme, č eho dosá hl, a nakonec zjistí me, ž e dosá hl velmi má lo a ž e to má lo je ješ tě pochybné, a Barnabá š odlož í dopis a vů bec nemá chuť jej doruč ovat, nechce se mu vš ak ani spá t, pustí se do š evcová ní a prosedí na verpá nku celou noc. Tak je to, K., a to jsou má tajemství a teď už se snad nediví š, ž e s nimi Amá lie nechce nic mí t. “ - „A ten dopis? “ zeptal se K. „Dopis? “ ř ekla Olga. „Nu, po ně jaké m č ase, když jsem se Barnabá š e dost např emlouvala, mezití m tř eba uplynuly celé dny i tý dny, vezme př ece jen dopis a jde ho doruč it. V takový ch vně jš kový ch zá lež itostech je př ece jen velmi zá vislý na mně. Doká ž u se totiž vž dycky zase vzchopit, když př ekoná m první dojem z jeho vyprá vě ní, což on - snad proto, ž e ví prá vě ví c - nedoká ž e. A tak mu potom mohu vž dycky ř í ci tř eba: _Co vlastně chceš, Barnabá š i? O jaké ž ivotní drá ze, o jaké m cí li to vlastně sní š? Chceš snad dojí t tak daleko, abys ná s, abys mě musel nač isto opustit? Je tohle snad tvů j cí l? Což pak si to snad nemusí m myslet, když by jinak bylo nepochopitelné, proč jsi s tí m, č ehos dosá hl, tak straš ně nespokojen? Rozhlé dni se kolem, jestli to ně který z naš ich sousedů už dotá hl tak daleko. Pravda, jejich situace je jiná než naš e a oni nemají dů vod pachtit se ješ tě mimo své vlastní hospodá ř ství, ale i když nebudeme srovná vat, je př ece nutno uznat, ž e u tebe je vš e na nejlepš í cestě. Jsou tu př eká ž ky, pochybnosti, zklamá ní, ale to př ece znamená jen ně co, co jsme už př edem vě dě li, totiž ž e ti nic nebude darová no, ž e si naopak budeš muset kaž dou jednotlivou malič kost sá m vybojovat; o dů vod ví c, abys byl hrdý a ne sklí č ený. A pak, př ece bojuješ i za ná s? Neznamená to pro tebe vů bec nic? Nedá vá ti to nové sí ly? A ž e já jsem š ť astná a skoro pyš ná na takové ho bratra - což ti to vů bec nedodá vá jistoty? Po pravdě, nepů sobí š mi zklamá ní tí m, č ehos dosá hl na zá mku, ale tí m, č eho já jsem dosá hla u tebe. Smí š na zá mek, jsi stá lý m ná vš tě vní kem kancelá ř í, celé dny trá ví š v jedné mí stnosti s Klammem, jsi veř ejně uzná vaný m poslem, má š ná rok na ú ř ední odě v, dostá vá š k rozná š ce dů lež ité pí semnosti; to vš echno jsi, to vš echno smí š, a potom př ijdeš dolů, a mí sto abychom samý m š tě stí m plakali a objí mali se, vypadá to, jako by tě př i pohledu na mne opouš tě la vš echna odvaha; o vš em pochybuješ, jen to š evcovské kopyto tě lá ká, a dopis, zá ruku naš í budoucnosti, nechá š lež et. ' Tak do ně ho mluví m, a když to opakuji celé dny, vezme jednou s povzdechem ten dopis a jde. Ale pravdě podobně to vů bec není ú č inek mý ch slov, spí š ho to jen znovu ž ene na zá mek, a kdyby nevyř í dil př í kaz, netroufl by si tam jí t. “ - „Ale vž dyť ty má š také ve vš em, co mu ř í ká š, pravdu, “ ř ekl K. „Obdivuhodně sprá vně jsi vš echno vystihla. To je ú ž asné, jak jasně myslí š! “ - „Ne, “ ř ekla Olga, „klame tě to a stejně asi já klamu jeho. Č ehopak dosá hl? Smí vstoupit do jedné kancelá ř e, ale snad to ani není kancelá ř, spí š př edpokoj kancelá ř e, snad ani to ne, snad jen mí stnost, kde zadrž ují vš echny ty, kteř í nesmě jí do skuteč ný ch kancelá ř í. Mluví s Klammem, ale je to Klamm? Není to spí š e ně kdo, kdo je Klammovi trochu podobný? Tajemní k tř eba, př inejlepš í m, který je Klammovi trochu podobný a namá há se, aby mu byl ješ tě podobně jš í, a pak si dodá vá dů lež itosti Klammový m ospalý m, zasně ný m způ sobem. Tato č á st jeho bytosti se dá nejsná ze napodobit, o to se mnozí pokouš ejí, pokud ovš em jde o jeho vlastní bytost, do toho z opatrnosti prsty nestrkají. A muž tak č asto ž á daný a tak zř í dka dosaž itelný jako Klamm snadno na sebe v př edstavá ch lidí bere rů zné podoby. Tady má Klamm např í klad vesnické ho tajemní ka jmé nem Momus. Tak? Ty ho zná š? I on se ná ramně drž í v pozadí, ale já jsem ho př ece jen už ně kolikrá t vidě la. Mladý, statný pá n, ž e? A není tedy Klammovi patrně vů bec podobný. A př ece najdeš ve vsi lidi, kteř í by př í sahali, ž e Momus je Klamm a nikdo jiný. Tak lidé pracují na své m vlastní m zmatení. A musí to bý t na zá mku jiné? Ně kdo Barnabá š ovi ř ekl, ž e onen ú ř ední k je Klamm, a skuteč ně jsou si oba podobni, avš ak je to podoba, o ní ž Barnabá š neustá le pochybuje. A vš e mluví pro jeho pochyby. Klamm ž e by se tlač il tady ve společ né mí stnosti mezi ostatní mi ú ř ední ky, s tuž kou za uchem? To je př ece nanejvý š nepravdě podobné. Barnabá š ně kdy ř í ká vá trochu dě tinsky - to je ale už v dů vě ř ivé ná ladě: Ten ú ř ední k je velmi podobný Klammovi; kdyby sedě l ve vlastní kancelá ř i u vlastní ho psací ho stolu a kdyby na dveř í ch stá lo jeho jmé no - už bych nepochyboval. Je to dě tinské, ale př itom i rozumné. Ješ tě daleko rozumně jš í by bylo, kdyby se Barnabá š, když už je nahoř e, př eptal hned ně kolika lidí, jak se vě ci doopravdy mají; podle toho, co ř í ká, postá vá v té mí stnosti dost lidí. A i kdyby jejich ú daje nebyly o mnoho spolehlivě jš í než vý pově ď onoho č lově ka, který mu bez ř í ká ní Klamma uká zal, př ece by aspoň z jejich rozmanitosti musela vyplynout ně jaká vodí tka, ně jaké mož nosti srovná ní. Není to mů j ná pad, ný brž ná pad Barnabá š ů v, ale on se ho neodvaž uje prové st; ze strachu, aby pro bezdě č né poruš ení nezná mý ch př edpisů neztratil mí sto, se neodvaž uje nikoho oslovit, tak nejistý si př ipadá; tato vlastní ž alostná nejistota mi jeho postavení osvě tluje jasně ji než vš echny popisy. Jak pochybné a hrozivé mu tam asi vš echno př ipadá, když si ani netroufne otevř í t ú sta k nevinné otá zce. Uvá ž í m-li si to, dá vá m si vinu, ž e ho pouš tí m samotné ho do oně ch nezná mý ch prostorů, kde to chodí tak, ž e i on, který je spí š krkolomně odvá ž ný než zbabě lý, se patrně tř ese strachy. “

„Tady, myslí m, př ichá zí š k tomu rozhodují cí mu, “ ř ekl K. „To je ono. Po vš em, cos vyprá vě la, myslí m, ž e teď vidí m jasně. Barnabá š je př í liš mladý na takový ú kol. Nic z toho, co vyprá ví, nelze brá t ú plně doslova. Poně vadž umí rá strachy, nemů ž e nic pozorovat, a když ho tu dole nutí te, aby př esto podá val zprá vy, vyjdou z toho zmatené pohá dky. Nediví m se tomu. Ú cta k ú ř adů m je vá m vrozená, celý ž ivot se vá m pak nejrů zně jš í m způ sobem ze vš ech stran dá le vš tě puje a vy sami jste př i tom ná pomocni, jak jen dovedete. Proti tomu vš ak v podstatě nic nenamí tá m; je-li ú ř ad dobrý, proč k ně mu nemí t ú ctu. Jen pak nelze nepouč ené ho jinocha, jako je Barnabá š, který se nedostal ani za hranice své vsi, poslat najednou na zá mek a chtí t po ně m pravdivé zprá vy a kaž dé jeho slovo zkoumat jako slovo zjevení, na jehož vý kladu postaví te vlastní ž ivotní š tě stí. Nemů ž e bý t nic pochybeně jš í ho. I já jsem se jí m ovš em nechal mý lit stejně jako ty a vklá dal jsem do ně ho nadě ji a utrpě l zklamá ní kvů li ně mu a obojí se zaklá dalo jen na jeho slovech, tedy vlastně skoro na nič em. “ Olga mlč ela. „Není pro mne lehké, “ pravil K., „ruš it tvou dů vě ru v bratra, když vidí m, jak ho má š rá da a co od ně ho oč eká vá š. Avš ak musí to bý t, už pro tvou lá sku a tvá oč eká vá ní. Vž dyť se podí vej, poř á d a poř á d ti ně co brá ní - neví m, co to je -, abys plně rozpoznala, č eho Barnabá š ne snad dosá hl, ale co mu bylo darová no. Smí do kancelá ř í, nebo chceš -li, do př edpokoje; nu, pak je to tedy př edpokoj, avš ak jsou tu dveř e, které vedou dá l, př epá ž ky, jimiž lze projí t, je-li č lově k dost obratný. Mně např í klad je tento př edpokoj aspoň prozatí m zcela nepř í stupný. S ký m tam Barnabá š mluví, neví m, mož ná ž e onen pí sař je ten nejniž š í sluha, ale i kdyby byl nejniž š í, mů ž e vé st k nejblí ž e vyš š í mu, a nemů ž e-li k ně mu vé st, mů ž e ho aspoň jmenovat, a nemů ž e-li ho jmenovat, mů ž e př ece odká zat k ně komu, kdo ho bude moci jmenovat. Ať si ú dajný Klamm nemá se skuteč ný m ani to nejmenš í společ né ho, ať si ta podoba existuje jen pro Barnabá š ovy oč i osleplé vzruš ení m, ať si je nejniž š í m z ú ř ední ků, ať si není ú ř ední kem, ale ně jakou ú lohu u toho pultu př ece má, ně co č te ve své veliké knize, ně co š eptá pí sař i, ně co si myslí, když jednou za dlouhou dobu padne jeho pohled na Barnabá š e, a kdyby ani to vš echno nebylo pravda a ani on ani jeho poč í ná ní nemě li vů bec ž á dný vý znam, př ece ho ně kdo na to mí sto postavil a uč inil to s ně jaký m ú myslem. Tí m vš í m chci ř í ci, ž e tu ně co je, ně co se Barnabá š ovi nabí zí, aspoň ně co, a ž e je jen Barnabá š ova vina, jestliž e s tí m nedospě je k nič emu jiné mu než k pochybá m, strachu a beznadě ji. A to poř á d vychá zí m z toho nejnepř í znivě jš í ho př í padu, který je dokonce velmi má lo pravdě podobný. Neboť má me př ece v ruce dopisy, k nimž sice nemá m zvlá š tní dů vě ru, ale př ece jen vě tš í než k Barnabá š ový m slovů m. Ať jsou to tř eba staré, bezcenné dopisy, které byly vytaž eny z hromady stejně bezcenný ch dopisů namá tkou a stejně bez rozmyslu, jako když kaná r na pouti vyzobne z celé hromady ně č í ž ivotní ú dě l, i když je tomu tak, př ece jen mají tyto dopisy aspoň jaký si vztah k mé prá ci; zjevně jsou urč eny mně, i když snad nikoli mé mu už itku; jsou vyhotoveny vlastnoruč ně Klammem, jak dosvě dč il starosta i jeho ž ena a mají, opě t podle starosty, sice jen soukromý a ne docela prů hledný, ale př ece jen znač ný vý znam. “ - „Ř ekl to starosta? “ zeptala se Olga. „Ano, on to ř ekl, “ odpově dě l K. „Poví m to Barnabá š ovi, “ ř ekla Olga rychle, „to ho velmi povzbudí. “ - „Ale on nepotř ebuje povzbuzení, “ ř ekl K., „povzbuzovat ho znamená ř í kat mu, ž e má pravdu, ž e má jen dá l pokrač ovat dosavadní m způ sobem, ale prá vě tí m způ sobem nič eho nedosá hne. Mů ž eš sebeví c povzbuzovat ně koho, kdo má zavá zané oč i, aby se dí val skrz š á tek, př ece nikdy nic neuvidí; teprve když mu š á tek sejmeš, prohlé dne. Pomoc potř ebuje Barnabá š, nikoli povzbuzení. Uvaž jen: tam nahoř e je ú ř ad ve své nerozluš titelné velikosti než jsem sem př iš el, myslel jsem, ž e o ně m má m př ibliž nou př edstavu, jak to bylo vš echno dě tinské -, tam tedy je ú ř ad a proti ně mu vystoupí Barnabá š, jinak nikdo, jen on, ž alostně sá m, ješ tě př í liš velká č est pro ně j, nezů stane-li nadosmrti nezvě stně skrč ený ně kde v temné m koutě kancelá ř í. “ - „Nemysli si, K., “ ř ekla Olga, „ž e podceň ujeme obtí ž nost ú kolu, který na sebe Barnabá š vzal. Ú cty k ú ř adů m má me př ece až dost, sá m jsi to ř ekl. “ - „Ale je to scestná ú cta, “ ř ekl K. „Ú cta na nepravé m mí stě, taková ú cta poniž uje svů j př edmě t. Dá se snad ješ tě nazvat ú ctou, když Barnabá š zneuž í vá daru své ho vstupu do oné mí stnosti k tomu, aby tam neč inně trá vil dny, nebo když př ijde dolů a podezř í vá a sniž uje ty, př ed nimiž se prá vě chvě l, nebo když ze zoufalství č i ú navy neroznese hned dopisy a nevyř í dí svě ř ené vzkazy? To už př ece jistě není ú cta. Ale vý tka mí ř í dá l, mí ř í i proti tobě, Olgo; nemohu tě té vý tky uš etř it. Ač koli myslí š, ž e chová š ú ctu k ú ř adu, poslalas Barnabá š e př i vš em jeho mlá dí a slabosti a opuš tě nosti na zá mek nebo aspoň jsi ho nezadrž ela. “

„Co mi vyč í tá š, vyč í tá m si už dá vno sama, “ ř ekla Olga. „Nedá se mi ovš em vyč í tat, ž e jsem poslala Barnabá š e na zá mek, neposlala jsem ho, š el sá m, ale mě la jsem ho od toho zdrž et vš emi prostř edky, ná silí m, lstí, př emlouvá ní m. Chtě la jsem ho zdrž et, avš ak kdyby dnes byl onen den, den rozhodnutí, a já cí tila Barnabá š ovu bí du, bí du naš í rodiny, tak jako tehdy a dnes, a kdyby se Barnabá š, jsa si jasně vě dom veš keré odpově dnosti i nebezpeč í, opě t ode mne s ú smě vem a ně hou odpoutal a š el, nezdrž ovala bych ho ani dnes, př es vš echny zkuš enosti, které jsem od té doby uč inila, a má m za to, ž e ani ty na mé m mí stě bys nemohl jinak. Nezná š naš i bí du, proto ná m kř ivdí š, hlavně vš ak Barnabá š ovi. Mě li jsme tehdy ví ce nadě je než dnes, ale velká ta nadě je nebyla ani tehdy, velká byla jen naš e bí da a velká zů stala. Copak ti Frí da o ná s nic nevyprá vě la? “ - „Jen ná znaky, “ ř ekl K., „nic urč ité ho; ale už vaš e jmé no ji rozč iluje. “ - „A ani hostinská nic nevyprá vě la? “ - „Ne, nic. “ - „A ani nikdo jiný? “ - „Nikdo. “ - „Ovš em, jak by kdo mohl ně co vyprá vě t. Kaž dý o ná s ně co ví, buď pravdu, pokud je lidem dostupná, nebo aspoň ně jaké př ejaté č i vě tš inou vymyš lené pově sti, a kaž dý na ná s myslí ví c, než je potř eba, ale př í mo vyprá vě t se nechce nikomu, kaž dý se ty vě ci ostý chá brá t do ú st. A mají pravdu. Je tě ž ké to vypově dě t, i tobě, K., a není snad také mož né, ž e až to vyslechneš, odejdeš a ví c o ná s nebudeš chtí t vě dě t, ač koli se tě to zdá nlivě netý ká? Pak tě ztratí me, a já se př izná m, ž e má š teď pro mne skoro vě tš í vý znam než Barnabá š ova dosavadní služ ba na zá mku. A př ece se to musí š dově dě t - tento rozpor mě trá pí už celý več er, neboť jinak nezí ská š př ehled o naš í situaci a budeš trvale nespravedlivý k Barnabá š ovi, což by mě zvlá š ť bolelo; chybě l by ná m plný soulad, jehož je zapotř ebí, a ty bys ná m nemohl pomoci, ani bys nemohl př ijmout naš i pomoc, jistě mimoř á dnou. Ale zbý vá ješ tě jedna otá zka: Chceš to vů bec vě dě t? “ - „Proč se na to ptá š? “ ř ekl K. „Je-li to nutné, chci to vě dě t; ale proč se tak ptá š? “ - „Z pově rč ivosti, “ ř ekla Olga. „Budeš zataž en do naš ich zá lež itostí, nevinně, ne o moc ví c vinen než Barnabá š. “ - „Vyprá vě j rychle, “ ř ekl K., „nebojí m se. Ve své ž enské ustraš enosti to dě lá š horš í, než to je. “

⇐ Предыдущая 15 16 17 18 192021 22 23 24 Следующая ⇒