Zámek 23 страница

K. spal, uzavř en vš emu, co se dě lo. Hlava, která mu nejdř í ve lež ela na levé paž i nahoř e na postranici, sklouzla ve spaní a visela teď volně, pomalu klesají c ní ž a ní ž; opora paž e nahoř e již nestač ila. K. si bezdě č ně opatř il novou tak, ž e se pravou rukou opř el o př ikrý vku, př ič emž ná hodou uchopil zrovna Bü rgelovu nohu, rý sují cí se pod př ikrý vkou. Bü rgel se podí val tí m smě rem a ponechal mu nohu, jakkoli mu to snad bylo na obtí ž.

Vtom se ozvalo silné zaklepá ní na boč ní stě nu. K. se vytrhl ze spá nku a podí val se na stě nu. „Není tam země mě ř ič? “ ozvalo se. „Ano, je, “ ř ekl Bü rgel, vyprostil nohu a protá hl se najednou divoce a rozpustile jako malý chlapec. „Ať sem tedy už koneč ně př ijde, “ ř ekl hlas; na Bü rgela nebo na to, ž e by snad Bü rgel mohl ješ tě K. potř ebovat, ohledy nebral. „To je Erlanger, “ ř ekl Bü rgel š eptem, zdá lo se, ž e ho vů bec nepř ekvapuje, ž e Erlanger je vedle v pokoji. „Hned za ní m jdě te, už se zlobí, snaž te se ho uchlá cholit. Má dobré spaní; ale my jsme se př ece jen bavili př í liš nahlas; č lově k neovlá dne sá m sebe, ani svů j hlas, př ijde-li ř eč na jisté vě ci. Nu, tak jdě te, vypadá to, jako byste se nemohl z toho spaní probrat. Jdě te, co tu ješ tě chcete? Ne, nemá te se co omlouvat za ospalost, proč pak? Tě lesné sí ly stač í jen po urč itou mez; kdo za to mů ž e, ž e prá vě ta mez je i jinak vý znamná? Ne, za to nemů ž e nikdo. Tak svě t sá m sebe opravuje ve své m bě hu a udrž uje rovnová hu. Je to vý borné, zas a zas nepochopitelně vý borné zař í zení, i když z druhé strany také bezú tě š né. Nu jdě te, neví m, proč se na mne tak dí vá te. Jestli budete ješ tě dlouho otá let, př ijde na mne Erlanger, tomu bych se velmi rá d vyhnul. Tak jdě te; kdo ví, co vá s tam č eká, vž dyť tady je vš ude plno př í lež itostí. Jenž e jsou ovš em př í lež itosti, které jsou jaksi př í liš veliké, než aby se jich využ ilo, jsou vě ci, které neztroskotají na nič em jiné m než na sobě samý ch. Ano, je to kupodivu ú ž asné. Doufá m teď ostatně, ž e si př ece jen trochu zdř í mnu. Je ovš em už pě t hodin a brzy tu bude hluč no. Kdybyste vy už aspoň š el! “

Otupen nenadá lý m probuzení m z hluboké ho spá nku, pociť uje ješ tě nekoneč nou potř ebu spá t, s tě lem celý m rozbolavě lý m od nepohodlné polohy, nemohl se K. dlouho rozhodnout, aby vstal, drž el si č elo a dí val se do klí na. Ani neustá lé Bü rgelovo louč ení by ho nepř imě lo k odchodu, jedině pocit, ž e je naprosto zbyteč né setrvá vat dá l v tomto pokoji, ho k tomu pomalu př imě l. Pokoj se mu zdá l nepopsatelně pustý. Nevě dě l, jestli tak zpustl teď, nebo jestli byl takový odjakž iva. Ani by se mu tu nepodař ilo znovu usnout. Tato jistota dokonce rozhodla; usmí vaje se trochu, vstal, opí ral se, kde se mu jen naskytla opora, o postel, o stě nu, o dveř e, a jako by se už s Bü rgelem dá vno rozlouč il, vyš el bez pozdravu ven.

Devatená ctá kapitola

BYL BY PRAVDĚ PODOBNĚ minul stejně lhostejně Erlangerů v pokoj, kdyby byl Erlanger nestá l v otevř ený ch dveř í ch a nepokynul mu. Jediné krá tké pokynutí ukazová kem. Erlanger byl již zcela př ichystá n k odchodu, mě l na sobě č erný kož eš inový plá š ť s př ilé havý m, upnutý m lí mcem. Sluha mu zrovna podá val rukavice a v ruce drž el ješ tě kož eš inovou č epici. „Mě l jste př ijí t už dá vno, “ ř ekl Erlanger. K. se chtě l omlouvat. Erlanger naznač il unavený m př imhouř ení m oč í, ž e o to nestojí. „Jde o toto, “ ř ekl. „Ve vý č epu slouž ila dř í ve jistá Frí da; zná m ji jen podle jmé na, ji samu nezná m, nestará m se o ni. Tato Frí da nosí vala ně kdy pivo Klammovi, teď je tam, zdá se, jiné dě vč e. Ta změ na je tedy př irozeně bezvý znamná, patrně pro kaž dé ho a pro Klamma docela urč itě. Č í m vě tš í je vš ak ně jaká prá ce, a Klammova prá ce je samozř ejmě nejvě tš í, tí m mé ně sil zbý vá na obranu proti vně jš í mu svě tu, proto mů ž e pak kdejaká bezvý znamná změ na bezvý znamné vě ci pová ž livě ruš it. Sebemenš í změ na na psací m stole, odstraně ní skvrny, která tam byla od nepamě ti, to vš echno mů ž e ruš it a stejně tak nová č í š nice. Nuž e, i když toto vš echno kaž dé ho druhé ho př i které koli prá ci ovš em ruš í, Klamma to neruš í; o tom nemů ž e bý t ani ř eč. Př esto je naš í povinností peč ovat o Klammovo pohodlí tak, ž e odstraň ujeme i ta vyruš ení, která pro ně ho vyruš ení m nejsou - a jeho pravdě podobně nevyruš í vů bec nic -, př ipadají -li ná m jen jako mož ná vyruš ení. Neodstraň ujeme ta ruš ení kvů li ně mu, kvů li jeho prá ci, ný brž kvů li sobě, pro své svě domí a klid. Proto se teď musí ta Frí da ihned zase vrá tit do vý č epu, mož ná ž e bude ruš it prá vě tí m, ž e se vrá tí; nuž e, pak ji tedy zase poš leme pryč, prozatí m se vš ak musí vrá tit. Vy s ní ž ijete, jak jsem slyš el, zař iď te tedy okamž itě, aby se vrá tila. Na osobní city se př itom nelze ohlí ž et, to je př ece samozř ejmé, proto naprosto nehodlá m vé st o té vě ci ně jaké dlouhé ř eč i. Dě lá m už mnohem ví c, než je zapotř ebí, když podotý ká m, ž e osvě dč í te-li se v té to malič kosti, mů ž e vá m to bý t př í lež itostně ku prospě chu! To je vš e, co vá m chci ř í ci. “ Poký vl K. na rozlouč enou, nasadil si kož eš inovou č epici, kterou mu sluha podal, a ná sledová n sluhou, odchá zel chodbou, rychle, ale s lehký m kulhá ní m.

Ně kdy se tu vydá vají rozkazy, které je velmi snadno vyplnit, avš ak ta snadnost K. netě š ila. Nejen proto, ž e se ten rozkaz tý kal Frí dy a byl sice mí ně n jako rozkaz, ale K. zně l jako vý smě ch, ný brž př edevš í m proto, ž e z ně ho na K. zí rala zbyteč nost veš keré ho jeho snaž ení. Mimo ně j š ly vš echny ty rozkazy, nepř í znivé i př í znivé, a i ty př í znivé mě ly koneckonců nepř í znivé já dro, v kaž dé m př í padě vš ak š ly mimo ně j a on stá l př í liš hluboko a nemohl do nich zasá hnout nebo je dokonce umlč et, aby byl slyš en jeho hlas. Jestliž e Erlanger odmí tavě má vne rukou, co chceš dě lat; a když nemá vne odmí tavě rukou, co mu mů ž eš ř í ci? K. si byl sice vě dom, ž e ú nava mu dnes uš kodila ví c než vš echna nepř í zeň pomě rů, ale jak je mož né, ž e on, který mě l za to, ž e se mů ž e spolehnout na své tě lo, a bez tohoto př esvě dč ení by se byl na cestu vů bec nevydal, jak je mož né, ž e nevydrž el pá r š patný ch a jednu probdě lou noc, proč na ně j padla tak nepř ekonatelná ú nava prá vě tady, kde nikdo není unaven, č i spí š kde kaž dý je neustá le unaven, aniž to vš ak š kodí jeho prá ci; ba spí š jako by jí to bylo na prospě ch. Z toho se dalo soudit, ž e to je ú plně jiná ú nava než K-ova. Zde to je spí š ú nava uprostř ed š ť astné prá ce; ně co, co navenek vypadá jako ú nava a ve skuteč nosti to je neotř esitelný klid, neotř esitelný mí r. Je-li č lově k v poledne trochu unaven, patř í to k př irozené mu prů bě hu dne. Ti pá ni zde mají ustavič né poledne, ř ekl si K.

A s tí m plně souhlasilo, ž e teď kolem pá té hodiny bylo už vš ude po straná ch chodby ž ivo. V té smě sici hlasů v pokojí ch bylo ně co nadmí ru veselé ho. Jednou to zně lo jako já sot dě tí, které se chystají na vý let, jindy jako pozdviž ení v kurní ku, jako radost z naprosté ho souladu s probouzejí cí m se dnem, ně kde dokonce jeden pá n napodoboval kokrhá ní kohouta. Na chodbě bylo sice ješ tě prá zdno, ale dveř e už byly v pohybu, co chví li se ně které trochu pootevř ely a rychle zase zavř ely, v chodbě to bzuč elo otví rá ní m a zaví rá ní m dveř í, tu a tam zahlé dl K., jak se nahoř e v mezeř e mezi stropem a stě nou objevují a opě t mizí hlavy, po rá nu rozcuchané. Z dá lky se pomalu blí ž il malý, sluhou taž ený vozí č ek se spisy. Druhý sluha š el vedle, v ruce mě l ně jaký seznam a patrně podle ně ho srovná val č í sla dveř í s č í sly spisů. U vě tš iny dveř í se vozí č ek zastavil, obyč ejně se pak také otevř ely dveř e a do pokoje byly podá ny př í sluš né spisy, ně kdy také jen malý lí stek - tu pak dochá zelo k malé vý mě ně slov mezi pokojem a chodbou, patrně bylo sluhovi cosi vytý ká no. Jestliž e dveř e zů staly zavř eny, narovnal sluha spisy peč livě na prá h. V takový ch př í padech se K. zdá lo, ž e pohyb za okolní mi dveř mi neustá vá, ač koli tam už byly spisy př idě leny, ný brž spí š e sí lí. Mož ná ž e ostatní chtivě pokukovali po spisech lež í cí ch na prahu a z nepochopitelný ch dů vodů nevyzvednutý ch, nemohli pochopit, jak je mož né, ž e ně komu stač í jen otevř í t dveř e, aby zí skal své spisy, a př ece to neudě lá; mož ná dokonce ž e definitivně nevyzvednuté spisy budou pozdě ji rozdě leny mezi ostatní pá ny, kteř í už teď co chví li vyhlí ž eli a př esvě dč ovali se, lež í -li spisy poř á d ješ tě na prahu a mají -li tedy poř á d ješ tě nadě ji. Ostatně ty spisy, které zů stá valy lež et na zemi, byly obzvlá š ť velké balí ky; a K. mě l za to, ž e tam zatí m zů stá vají z jaké si chvá stavosti č i zlomyslnosti nebo také z oprá vně né hrdosti, jež kolegy povzbuzuje. V té domně nce ho utvrzovalo to, ž e ně kdy, vž dycky když se zrovna nedí val, byl stoh, vystavený už dostateč ně dlouho na odiv, najednou rychle vtaž en do pokoje a dveř e pak zase zů staly stejně nehybné jako př edtí m, rovně ž okolní dveř e se pak uklidnily, zklamá ny nebo také spokojeny tí m, ž e př edmě t nepř etrž ité ho drá ž dě ní byl koneč ně odstraně n, pak se vš ak zase pozvolna dostá valy do pohybu.

K. to vš e sledoval nejen zvě davě, ale i ú č astně. Bylo mu té mě ř dobř e uprostř ed toho shonu, př ihlí ž el chvilku tu, chvilku tam a postupoval - i když v patř ič né vzdá lenosti - za sluhy, kteř í se po ně m ovš em už ně kolikrá t př í sně ohlé dli, se skloně nou hlavou, naš pulený mi rty, a dí val se, jak rozdá vají. Č í m dá l prá ce pokrač ovala, tí m hů ř jim š la od ruky, buď nebyl seznam docela v poř á dku, nebo se sluha dost nevyznal ve spisech, nebo mě li pá ni z jiný ch dů vodů ná mitky; na kaž dý způ sob se aspoň stá valo, ž e ně které př í dě ly se musely ruš it, pak se vozí č ek vrá til a š kví rou mezi dveř mi se vyjedná valo o vrá ceni spisů. Už sama ta jedná ní dě lala velké potí ž e, ale stá valo se dost č asto, ž e když teď š lo o vrá cení, byly neú prosně zavř eny zrovna ty dveř e, které př edtí m byly v nejž ivě jš í m pohybu, jako kdyby už o vě ci vů bec nechtě ly ani slyš et. Pak teprve nastaly ty pravé potí ž e. Ú ř ední k, který si myslel, ž e má na spisy ná rok, byl krajně netrpě livý, dě lal v pokoji veliký rá mus, tleskal, dupal, neustá le vykř ikoval mezerou mezi dveř mi do chodby urč ité č í slo spisu. Jeden sluha byl zamě stná n chlá cholení m netrpě livce, druhý bojoval u zavř ený ch dveř í o vrá cení. Oba mě li co dě lat. Netrpě livec byl ze samé ho chlá cholení č asto ješ tě netrpě livě jš í, nemohl už ani slyš et sluhovy ř eč i, nechtě l ú tě chy, chtě l spisy; jeden takový pá n vylil mezerou u stropu na sluhu plné umý vadlo. Druhý sluha, patrně s vyš š í hodností, to vš ak mě l ješ tě mnohem tě ž š í. Jestliž e dotyč ný pá n vů bec př istoupil na vyjedná vá ní, mluvilo se vě cně, př ič emž se sluha odvolá val na svů j seznam, pá n na své zá znamy a prá vě na ty spisy, které mě l vrá tit, které vš ak zatí m pevně drž el v ruce, takž e ž á dostivé oč i sluhovy z nich zahlé dly sotva cí pek. Sluha pak také musel bě hat pro nové dů kazy k vozí č ku, který sá m od sebe vž dycky trochu popojel na mí rně se svaž ují cí chodbě, nebo musel zají t za pá nem dož adují cí m se oně ch spisů a tam ná mitky dosavadní ho drž itele vymě nit za nové protiná mitky. Takové jedná ní trvalo velmi dlouho, ně kdy se dohodli, pá n vydal tř eba č á st spisů nebo dostal na odš kodně nou jiné spisy, jelikož š lo jen o zá mě nu; stá valo se vš ak také, ž e se ně kdo musel vzdá t pož adovaný ch spisů nadobro, buď ž e ho sluha svý mi dů kazy zahnal do ú zký ch, nebo ž e už byl umoř en ustavič ný m vyjedná vá ní m, potom vš ak nedal spisy sluhovi, ný brž jimi v ná hlé m odhodlá ní mrš til daleko na chodbu, až se tkanice rozvá zaly a listy rozlé tly, a sluhové mě li co dě lat, aby je zase dali do poř á dku. To vš echno vš ak bylo ješ tě pomě rně jednoduš š í, než když sluha na své prosby o vrá cení spisů vů bec nedostal odpově ď, stá l pak př ed zavř ený mi dveř mi, prosil, zapř í sahal, citoval svů j seznam, dovolá val se př edpisů, vš echno nadarmo, pokoj zů stá val ně mý a vstoupit bez dovolení zř ejmě nemě l sluha prá vo. Pak se ně kdy i tento vý teč ný sluha př estal ovlá dat, š el k vozí č ku, sedl si na spisy, setř el si pot s č ela a chví li nedě lal vů bec nic, než bezmocně klá til nohama. Zá jem o vě c byl kolem dokola veliký, vš ude se š uš kalo, sotva které dveř e byly v klidu, a nahoř e nad okrajem zdi sledovaly veš keré dě ní tvá ř e, jež byly kupodivu skoro celé zakukleny v š á tcí ch a nadto nepostá ly chvilku na mí stě. Uprostř ed vš eho toho neklidu bylo K. ná padné, ž e Bü rgelovy dveř e zů staly celou dobu zavř ené a ž e sluhové již proš li tuto č á st chodby, avš ak Bü rgelovi ž á dné spisy nepř idě lili. Snad spal, což by bylo dů kazem velice zdravé ho spá nku, ale proč nedostal ž á dné spisy? Jen velice má lo pokojů, nadto patrně neobydlený ch, bylo takto opominuto. Zato v Erlangerově pokoji byl už nový a obzvlá š ť neklidný host, nejspí š Erlangera v noci vylož eně vypudil, to se má lo hodilo k Erlangerově chladné, rozlož ité povaze, avš ak to, ž e musel na K. č ekat na prahu, tomu př ece jen nasvě dč ovalo.

Ode vš ech postranní ch pozorová ní vracel se pak K. vž dycky zase brzy k sluhovi. Na tohoto sluhu se vě ru nehodilo to, co K. jinak vyprá vě li o sluzí ch vů bec, o jejich zahá lč ivosti, jejich pohodlné m ž ivobytí, jejich nadutosti, byly asi i vý jimky mezi sluhy nebo, což bylo pravdě podobně jš í, rů zné skupiny, neboť tady byly, jak K. pozoroval, č etné př ehrady, jež dosud zahlé dl sotva v ná znaku. Obzvlá š ť sluhova neú stupnost se mu velmi lí bila. V boji s tě mi malý mi, zatvrzelý mi pokojí ky - K. to č asto př ipadalo jako boj s pokoji, protož e obyvatele stě ž í zahlé dl - sluha nepovoloval. Ochabl sice - kdo by neochabl? -, za chví li se vš ak zase zotavil, sklouzl z vozí č ku a zpř í ma, se zať atý mi zuby vykroč il znovu proti dveř í m, aby jich dobyl. A stá valo se, ž e byl dvakrá t č i tř ikrá t odraž en, velmi jednoduchý m způ sobem ovš em, pouze tí m zapeklitý m mlč ení m, a př ece nebyl př emož en. Když shledal, ž e pouhý m ú tokem nedosá hne nič eho, zkusil to jinak, např í klad, pokud to K. sprá vně pochopil, lstí. Naoko pak nechal ty dveř e bý t, aby jaksi vyč erpaly svou mlč enlivost, obrá til se k jiný m dveř í m, po chví li se opě t vrá til, zavolal na druhé ho sluhu, vš echno ná padně hlasitě, a jal se vrš it spisy na prá h zavř ený ch dveř í, jako by změ nil svů j ú mysl a pá novi podle prá va nemě lo bý t nic vzato, ný brž spí š e př idá no. Pak pokrač oval dá l, z dveř í vš ak nespouš tě l pohled, a když pak pá n opatrně otevř el, aby si spisy př itá hl, což se také obyč ejně stalo, byl sluha ně kolika skoky u ně ho, vsunul nohu mezi dveř e a donutil tak pá na, aby s ní m jednal aspoň tvá ř í v tvá ř, což pak obyč ejně mě lo př ece jen jakž takž uspokojivý vý sledek. A jestliž e se to nepodař ilo takto, nebo jestliž e se mu to u ně který ch dveř í nezdá lo vhodné, zkusil to jinak. Vě noval se pak např í klad pá novi, který si na ty spisy č inil ná rok. Pak odstrč il druhé ho, vž dy pouze mechanicky pracují cí ho sluhu, naprosto bezcennou pracovní sí lu; a sá m zač al pá novi domlouvat, š eptem, potají, strkaje hlavu hluboko do pokoje, patrně mu ně co sliboval a také ho ujiš ť oval, ž e př i př í š tí m rozdí lení bude druhý pá n potrestá n, aspoň ně kolikrá t uká zal na protivní kovy dveř e a smá l se, pokud mu to ú nava dovolovala. Pak byly př í pady, jeden č i dva, kde se ovš em vzdal veš kerý ch pokusů, avš ak i zde mě l K. za to, ž e se vzdá vá jen naoko nebo aspoň z dobrý ch dů vodů, neboť klidně pokrač oval dá l, sná š el rá mus poš kozené ho pá na, ani se neohlé dl, jedině to, ž e chví lemi dlouze př ivř el oč i, naznač ovalo, jak tí m hlukem trpí. Pá n se pak té ž pomalu uklidnil, jako neutuchají cí dě tský plá č pomalu př ejde v stá le ojedině lejš í vzlyky, tak to bylo i s jeho kř ikem; a i když už bylo docela ticho, př ece jen se ješ tě chví lemi ozval ojedině lý vý kř ik nebo se letmo otevř ely a př ibouchly dveř e. Rozhodně se uká zalo, ž e i tu si patrně sluha poč í nal naprosto sprá vně. Nakonec zbyl jen jediný pá n, který se nechtě l utiš it, nadlouho umlkal, ale jen aby si oddechl, pak spustil nanovo, o nic slabě ji než př edtí m. Nebylo docela zř ejmé, proč tolik kř ič í a nař í ká, mož ná ž e to nebylo ani kvů li rozdě lová ní spisů, Mezití m sluha skonč il prá ci; jen jediný spis, vlastně jen ně jaký papí rek, lí stek z bloku, zů stal vinou pomocné sí ly ve vozí č ku a teď se nevě dě lo, komu ho př idě lit. To by mohl bý t docela dobř e mů j spis, projelo K. hlavou. Starosta mluvil př ece poř á d o nejnepatrně jš í m př í padu. A K., ač koli jemu samé mu ta domně nka v podstatě př ipadala za vlasy př itaž ená a smě š ná, se pokouš el př itoč it k sluhovi, který lí stek zamyš leně prohlí ž el; nebylo to tak snadné, neboť sluha zle oplá cel K. jeho př í chylnost, i v nejvě tš í m ná valu prá ce si vž dycky naš el č as, aby na K. vrhl zlý, netrpě livý pohled, prová zený nervó zní m š kubnutí m hlavy. Teprve teď, když skonč il rozdí lení, se zdá lo, ž e na K. trochu zapomně l, jakož i jinak upadl do lhostejnosti, bylo to pochopitelné př i jeho znač né m vyč erpá ní, ani s tí m lí stkem se př í liš nenamá hal, snad ho vů bec ani neč etl, jen se tak tvá ř il, a ač koli by tu na chodbě udě lal patrně kaž dé mu pá novi radost, kdyby mu lí stek př idě lil, rozhodl se jinak, mě l už po krk rozdí lení, s ukazová č kem na rtech naznač il své mu prů vodci, aby mlč el, roztrhal lí stek na kousky - K. se k ně mu dá vno ješ tě nedostal - a strč il je do kapsy. Byla to první zá vada, kterou K. uvidě l v zdejš í m kancelá ř ské m provozu, bylo ovš em mož né, ž e i ji š patně pochopil. A i když to byla zá vada, dala se prominout; v pomě rech, jež tu vlá dly, nemohl sluha pracovat bez chyby, jednou musel nashromá ž dě ný vztek, nashromá ž dě ný neklid propuknout, a projevil-li se jen roztrhá ní m malé ho lí steč ku, bylo to ješ tě až dost nevinné. Vž dyť v chodbě poř á d ješ tě ječ el hlas nič í m neutiš itelné ho pá na a kolegové, kteř í se k sobě jinak nechovali př í liš př á telsky, byli, zdá lo se, pokud jde o hluk, ú plně zajedno; pomalu jako by si ten pá n vzal za ú kol dě lat rá mus za vš echny ostatní, kteř í ho pokř iková ní m a ký vá ní m hlavou povzbuzovali, aby pokrač oval. Ale sluha se teď o to vů bec nestaral, byl se svou prací hotov, uká zal druhé mu sluhovi, aby se chopil drž adla vozí ku, a tak zase odtá hli, jak př iš li, jen spokojeně jš í a tak rychle, až př ed nimi vozí č ek poskakoval. Jen jednou sebou ješ tě trhli a ohlé dli se, když ustavič ně kř ič í cí pá n, př ed jehož dveř mi se teď ometal K., poně vadž by byl rá d př iš el na to, co vlastně pá n chce, objevil patrně knoflí k elektrické ho zvonku a nadš en zř ejmě, jak se mu teď uleví, zač al mí sto kř iku nepř etrž itě zvonit. Nato zač alo z ostatní ch pokojů velké mumlá ní jakoby na souhlas, zdá lo se, ž e ten pá n uč inil ně co, co by ostatní byli už dá vno rá di uč inili, a co jen z nezná mý ch dů vodů nesmě li uč init. Chtě l snad pá n zvoně ní m př ivolat obsluhu, snad Frí du? To bude zvonit dlouho, vž dyť Frí da je zaneprá zdně na tí m, ž e balí Jeremiá š e do mokrý ch obkladů, a i když je snad už Jeremiá š zdrá v, nemá Frí da kdy, neboť pak mu Lež í v ná ruč í. Ale zvoně ní mě lo př ece jen okamž itý ú č inek. Z dá lky se sem už hnal sá m hostinský, celý v č erné m a upnutý jako vž dy; ale utí kal tak, jako by zapomně l na svou dů stojnost; paž e mě l napů l rozpř až ené, jako by ho volali k ně jaké mu veliké mu neš tě stí, a on př ichá zel, aby je popadl a ihned udusil na svý ch prsou, a př i kaž dé drobné nepravidelnosti ve zvoně ní jako by povyskoč il a ješ tě př idal do kroku. Znač ný kus za ní m se teď objevila jeho ž ena, i ona utí kala s paž emi rozpř až ený mi, a její kroky byly krá tké a strojené a K. si pomyslel, ž e př ijde př í liš pozdě, ž e mezití m hostinský vykoná vš e potř ebné. A aby uvolnil bě ž í cí mu hostinské mu mí sto, stoupl si K. tě sně ke zdi. Ale hostinský se zastavil př í mo u K., jako by on byl jeho cí lem, a už tu byla i hostinská a oba ho zahrnuli vý č itkami, jimž pro spě ch a př ekvapení nerozumě l, zvlá š tě když se do toho mí sil pá nů v zvonek a dokonce i jiné zvonky zač aly pracovat, teď už ne z nouze, ale kvů li hř e a z př emí ry radosti. Protož e K. velmi zá lež elo na tom, aby plně pochopil svou vinu, byl zcela srozumě n s tí m, ž e ho hostinský vzal pod paž í a odchá zel s ní m z toho hluku, který neustá le vzrů stal, neboť za nimi - K. se vů bec neotá č el, jelikož do ně ho mluvil hostinský a ješ tě ví ce z druhé strany hostinská - se teď otví raly dveř e dokoř á n, chodba ož ila, zdá lo se, ž e se tu probouzí provoz jako v ž ivé ú zké ulič ce, dveř e př ed nimi zř ejmě netrpě livě č ekaly, až K. koneč ně př ejde, aby už mohly propustit pá ny; a do toho vš eho zvonily zvonky, znovu a znovu se rozezní valy jako na oslavu ví tě zství. Tu koneč ně - byli už zase na tiché m, bí lé m dvoř e, kde č ekalo ně kolik saní - se K. pomalu dově dě l, oč š lo. Ani hostinský, ani hostinská nedovedli pochopit, jak se K. mohl ně č eho takové ho odvá ž it. „Ale copak jsem provedla“ Ptal se poř á d dokola, dlouho to vš ak nemohl vyzvě dě t, neboť obě ma byla vina př espř í liš zř ejmá a ani zdaleka jim proto nepř iš lo na mysl, ž e jednal v nejlepš í vů li. Trvalo dlouho, než vš echno pochopil. Nemě l prá vo bý t v té chodbě, vů bec mě l př í stup pouze do vý č epu, a i to jen z milosti a do odvolá ní. Př edvolá -li ho ně jaký pá n, musí se samosebou dostavit na mí sto př edvolá ní, avš ak stá le si musí bý t vě dom toho - má snad př ece aspoň normá lní lidský rozum? -, ž e je ně kde, kam vlastně nepatř í, kam ho jen s krajní m odporem povolal jeden z pá nů jedině proto, ž e to vyž adovala a omlouvala ú ř ední zá lež itost. Mě l se proto rychle dostavit, podrobit se vý slechu, potom vš ak pokud mož no ješ tě rychleji zmizet. Což tam na té chodbě vů bec nemě l pocit veliké nepř í stojnosti? Ale kdyby ho byl mě l, jak by se tam byl mohl potloukat jako dobytek na pastvě? Copak nebyl př edvolá n k noč ní mu vý slechu a neví, proč jsou noč ní vý slechy zavedeny? Noč ní vý slechy - a tu se K. dostalo nové ho vysvě tlení jejich smyslu - mají př ece jedině ten ú č el, aby se strany, na ně ž se pá ni nevydrž í dí vat za dne, vyslechly rychle, v noci, za umě lé ho osvě tlení, a aby pá ni mě li mož nost hned po vý slechu vš echnu tu oš klivost zaspat. Ale K-ovo chová ní bylo vý smě chem vš em bezpeč nostní m opatř ení m. I straš idla k rá nu zmizí, ale K. tam zů stal s rukama v kapsá ch, jako by č ekal, ž e neodejde-li on, odejde celá chodba se vš emi pokoji i pá ny. A to by se bylo také docela urč itě stalo - tí m si mů ž e bý t jist -, kdyby to jen bylo ně jak mož né, jenž e jemnocit pá nů je bezmezný. Nikdo K. tř eba nevyž ene, ani mu neř ekne to, co je ovš em samozř ejmé, totiž aby koneč ně š el; nikdo to neudě lá, ač koli se za jeho př í tomnosti patrně tř esou rozč ilení m, a rá no, jejich nejmilejš í č as, jim zhoř kne. Mí sto aby proti K. zakroč ili, radě ji trpí, př ič emž ovš em se patrně kojí nadě jí, ž e K. musí př ece koneč ně pochopit to, co bije do oč í, a jako trpí pá ni, tak i on sá m bude muset nesnesitelně trpě t tí m, jak straš ně nevhodně vš em na oč í ch tu po rá nu postá vá v chodbě. Marná nadě je. Nevě dí nebo nechtě jí ve své laskavosti a blahosklonnosti vě dě t, ž e jsou i necitelná, tvrdá srdce, jež ž á dná ú cta neobmě kč í. Což i noč ní mol, to ubohé zví ř e, nevyhledá tichý kout, když př ichá zí den, tam se př iplá cne, nejradě ji by se ztratil a je neš ť astný, ž e nemů ž e? Naproti tomu K. si stoupne tam, kde je ho nejví c vidě t, a kdyby tí m mohl zarazit př í chod dne, udě lal by to. Zarazit ho nemů ž e, ale oddá lit, zabrzdit ho naneš tě stí mů ž e. Což nepř ihlí ž el rozdí lení spisů? Ně č emu, č emu nelze př ihlí ž et, až na nejbliž š í ú č astní ky. Ně č emu, co ani hostinský, ani hostinská ve vlastní m domě nesmě li spatř it. O č em jen v nará ž ká ch slyš eli vyprá vě t, jako tř eba dnes od sluhů. Což pak nepozoroval, s jaký mi obtí ž emi postupovalo rozdí lení spisů, což samo o sobě je nepochopitelné, neboť př ece kaž dý z pá nů slouž í jedině vě ci, nikdy nepomyslí na svů j prospě ch, a musí proto ze vš ech sil př ispí vat k tomu, aby rozdí lení spisů, ta dů lež itá, zá kladní prá ce, probí halo rychle a snadno a bezvadně? A což pak K. doopravdy ani vzdá leně nevytuš il, ž e hlavní př í č inou vš ech obtí ž í bylo to, ž e rozdí lení se muselo prová dě t př i té mě ř zavř ený ch dveř í ch, bez mož nosti př í mé ho styku mezi pá ny, kteř í by se mezi sebou ovš em v mž iku dohodli, kdež to prostř edková ní sluhů nutně zabere skoro hodinu, nikdy nemů ž e probí hat hladce, je ustavič nou muknu jak pro pá ny, tak i pro sluhy a uš kodí patrně i pozdě jš í prá ci. A proč se pá ni nemohli dorozumě t? Nu, což pak to K. poř á d ješ tě nechá pe? Ně co podobné ho se hostinské - a hostinský to za svou osobu té ž potvrdil - ješ tě nestalo a mě li už př ece co dě lat s vš elijaký mi odbojní ky. Vě ci, které si jinak č lově k netroufne vyslovit, musí se jemu dá vat po lopatě, protož e jinak nepochopí ani to nejnutně jš í. Nu tedy, když už se to musí ř í ci: kvů li ně mu, pouze a vý hradně kvů li ně mu nemohli pá ni vyjí t z pokojů, protož e jsou rá no, krá tce po probuzení, př í liš ostý chaví, př í liš zranitelní, než aby se vystavovali cizí m pohledů m. I když jsou ú plně obleč eni, př ipadají si vysloveně př í liš obnaž ení, než aby se ukazovali. Je tě ž ko ř í ci, proč se stydí, snad se ti vě č ní dě lní ci stydí jen proto, ž e spali. Ale snad ješ tě ví c než ukazovat se stydí se uvidě t cizí lidi; nechtě jí, aby to, co š ť astně př ekonali dí ky noč ní m vý slechů m, totiž pohled na tě ž ko pro ně snesitelné strany, na ně nanovo dorá ž elo teď po rá nu, najednou a bezprostř edně, se vš í př í rodní pravdivostí. Tomu prostě nedovedou č elit. Co to musí bý t za č lově ka, který to nerespektuje! Nu, musí to bý t č lově k jako K. Ně kdo, kdo v tupé lhostejnosti a ospalosti nedbá nič eho, ani zá kona, ani nejobyč ejně jš í ch lidský ch ohledů, jemuž vů bec nezá lež í na tom, ž e skoro znemož ní rozdí lení spisů a poš kodí pově st domu a provede ně co, co se ješ tě nikdy nestalo, takž e zoufalí pá ni př ekoná vají sami sebe a zač nou se brá nit, způ sobem pro obyč ejné ho č lově ka nepř estavitelný m, sá hnou po zvonku a př ivolají pomoc, aby zahnali K., jí mž už jinak nelze otř á st! Oni, pá ni, volají o pomoc! Což by už dá vno nepř ibě hl hostinský i hostinská a vš echen personá l, kdyby se jen byli odvá ž ili objevit se př ed pá ny nezavolá ni, po rá nu, byť i jen proto, aby poskytli pomoc a hned zase zmizeli? Tř esouce se rozhoř č ení m nad K., zoufalí z vlastní nemohoucnosti č ekali tu prý na zač á tku chodby a vysvobodilo je až zazvoně ní, jež vlastně vů bec neč ekali. Nu, z toho nejhorš í ho jsme už venku! Ach, ké ž by jen jediný m okem mohli zahlé dnout ten veselý shon pá nů, koneč ně osvobozený ch od K.! Pro K. ovš em nic nepominulo; z toho, co tu natropil, se urč itě bude muset zodpoví dat.

⇐ Предыдущая 21 22 23 24 25 262728 29 30 Следующая ⇒