Zámek 22 страница

Teprve teď si K. vš iml, jak je na chodbě najednou ticho, nejen tady v té to č á sti chodby, kde byl s Frí dou a která, zdá se, patř í k hospodá ř ský m prostorá m, ný brž i v té dlouhé chodbě, v její chž pokojí ch bylo př edtí m tak ž ivo. Tak př ece tedy pá ni koneč ně usnuli. I K. byl velmi unaven, mož ná ž e z ú navy se nebrá nil Jeremiá š ovi tak, jak mě l. Mož ná ž e by bý valo chytř ejš í ř í dit se podle Jeremiá š e, který své nastuzení zjevně př ehá ně l - jeho zbě dovanost nepochá zí od nastuzení, ale je vrozená a ž á dný zdravotní č aj ji nemů ž e zahnat -, ř í dit se ú plně podle Jeremiá š e, stejně vystavovat na odiv svou doopravdy velikou ú navu, klesnout tu na chodbě, což samo o sobě by už muselo udě lat č lově ku dobř e, trochu si zdř í mnout a pak se snad dá t také trochu oš etř ovat. Jenž e by to bylo nedopadlo tak př í znivě jako u Jeremiá š e, který by urč itě a patrně prá vem zví tě zil v té to soutě ž i o soucit a zř ejmě. i v kaž dé m jiné m boji. K. byl tak unaven, ž e pomý š lel na to, jestli by nemohl zkusit vejí t do jednoho z tě ch pokojů, z nichž ně které byly jistě volné, a vyspat se v krá sné posteli. Soudil, ž e by se tak za mnohé odš kodnil. I ná poj pro spaní tu byl př ipraven. Na podnosu s ná dobí m; který Frí da nechala lež et na zemi, byla malá karafa s rumem. K. nelitoval ná mahy, vrá til se a vypil lahvič ku do dna.

Teď se aspoň cí til dost silný, aby př edstoupil př ed Erlangera. Hledal dveř e Erlangerova pokoje, ale poně vadž sluhu ani Gerstä ckera už nebylo nikde vidě t a vš echny dveř e byly stejné, nemohl Erlangerovy nají t. Ale zdá lo se mu, ž e si vzpomí ná, v který ch mí stech chodby ty dveř e asi byly, i rozhodl se, ž e otevř e dveř e, které podle jeho mí ně ní jsou pravdě podobně ty pravé. Nemohl to bý t nijak zvlá š ť nebezpeč ný pokus, bude-li to Erlangerů v pokoj, Erlanger ho jistě př ijme, bude-li to pokoj ně koho jiné ho, bude se př ece moci omluvit a zase jí t, a bude-li host spá t, což je nejví ce pravdě podobné, ani si K-ovy ná vš tě vy nevš imne; zlé to bude jen tehdy, jestliž e bude pokoj prá zdný, poně vadž potom K. sotva odolá pokuš ení lehnout si do postele a nekoneč ně dlouho spá t. Ješ tě jednou se rozhlé dl chodbou napravo i nalevo, jestli př ece jen ně kdo nepř ijde, kdo by ho mohl pouč it a uš etř it ho toho troufalé ho poč inu, ale dlouhá chodba byla tichá a prá zdná. Pak poslouchal K. u dveř í, ani tady nebyl ž á dný host. Zaklepal tak tiš e, ž e spí cí ho by to vů bec nemohlo probudit, a když ani teď se nic neozvalo, nesmí rně opatrně otevř el dveř e. Tu vš ak ho uví tal slabý vý kř ik.

Byl to malý pokojí k ví c než z poloviny zaplně ný š irokou postelí, na noč ní m stolku sví tila elektrická lampa, vedle ní stá la cestovní braš na. V posteli, avš ak ú plně skryt pod př ikrý vkou, se ně kdo neklidně hnul a zaš eptal mezerou mezi př ikrý vkou a prostě radlem: „Kdo je to? “ Teď už K. nemohl jen tak beze vš eho odejí t, mrzutě hledě l na kyprou, ž el vš ak nikoli prá zdnou postel, př ipomně l si pak otá zku a ř ekl své jmé no. Zdá lo se, ž e to dobř e zapů sobilo, muž v posteli stá hl trochu př ikrý vku z oblič eje, ale byl ustraš eně př ipraven hned se zase celý zakrý t, kdyby venku nebylo ně co v poř á dku. Potom ale bez rozmý š lení př ikrý vku odhodil a posadil se. Erlanger to urč itě nebyl. Byl to malý dobř e vypadají cí pá n, v jehož oblič eji se zrač il rozpor, tvá ř e totiž mě l dě tsky kulaté, oč i dě tsky veselé, ale vysoké č elo, š pič atý nos, tenká ú sta, jejichž rty sotva drž ely pohromadě, té mě ř se ztrá cejí cí brada nebyly vů bec dě tské, ný brž prozrazovaly př evahu myš lení. Asi proto, ž e s tí m byl spokojen, ž e byl spokojen sá m se sebou, zachoval si tolik zdravé dě tskosti. „Zná te Bedř icha? “ zeptal se. K. zavrtě l hlavou. „Ale on vá s zná, “ ř ekl pá n s ú smě vem. K. př iký vl, o lidi, kteř í ho znali, nebyla nouze, byla to dokonce jedna z hlavní ch př eká ž ek na jeho cestě. „Já jsem tajemní k, “ ř ekl pá n, „mé jmé no je Bü rgel. “ - „Promiň te mi, “ ř ekl K. a sá hl po klice, „spletl jsem si bohuž el vaš e dveř e s jiný mi. Jsem totiž povolá n k tajemní ku Erlangerovi. “ - „To je š koda, “ ř ekl Bü rgel. „Ne ž e jste povolá n jinam, ale ž e jste si spletl dveř e. Jak mě totiž jednou ně kdo vzbudí, urč itě už neusnu. Nu, to vá s ale nemusí vů bec rmoutit, to je mé osobní neš tě stí. Proč se tu také nedají ty dveř e zamknout, ž e? Ovš emž e to má svů j dů vod. Podle jednoho staré ho rč ení mají bý t totiž dveř e tajemní ků vž dycky otevř ené. Ale tak doslova by se ovš em ani to nemuselo brá t. “ Bü rgel se zadí val tá zavě a vesele na K., př es vš echny ná ř ky vypadal ná ramně odpoč atě; tak unaven, jak byl K. teď, nebyl asi Bü rgel ješ tě jakž iv. „Kampak chcete teď jí t? “ zeptal se Bü rgel. „Jsou č tyř i hodiny. Kaž dé ho, k ně muž byste chtě l zají t, byste musel vzbudit, ne kaž dý vš ak je tak zvyklý na vyruš ová ní jako já, ne kaž dý to př ijme tak trpě livě, tajemní ci jsou nervó zní č elá dka. Zů staň te tu tedy chvilku. Kolem pá té se tu zač í ná vstá vat, pak bude vhodné, abyste se dostavil na své př edvolá ní. Pusť te tedy už prosí m koneč ně tu kliku a sedně te si ně kam, mí sta je tu ovš em má lo, nejlé pe, kdybyste se se posadil sem na pelest. Diví te se, ž e tu nemá m ani ž idli ani stů l? Nu, mě l jsem na vybranou, buď ú plné pokojové zař í zení s ú zkou hotelovou postelí, nebo tuto velkou postel a jinak nic než umý vadlo. Vybral jsem si velkou postel, v lož nici je př ece postel hlavní vě c! Ach, kdo se tak mů ž e natá hnout a dobř e spá t, tahle postel by pro dobré ho spá č e musela bý t opravdu skvostná vě c. Ale i mně, který jsem poř á d unaven a př itom nemohu spá t, je v ní př í jemně, setrvá vá m v ní valnou č á st dne, vyř izuji tu vš echnu korespondenci, prová dí m tu vý slechy stran. Jde to docela dobř e. Strany si tu ovš em nemají kam sednout, ale ož elí to, i pro ně je př ece př í jemně jš í, jestliž e samy stojí a protokolista se cí tí dobř e, než sedí -li si pohodlně a př itom se na ně ně kdo osopuje. Pak už mohu poskytnout jen tohle mí sto na pelesti, ale to není ú ř ední mí sto a je urč eno pouze pro noč ní hovory. Ale vy jste takový zamlklý, pane země mě ř ič i? “ - „Jsem velice unaven, “ ř ekl K., který si na vyzvá ní ihned ztě ž ka, beze vš eho respektu sedl na pelest a opř el se o č elo postele. „Samozř ejmě, “ ř ekl Bü rgel s ú smě vem, „tady je kaž dý unaven. Není to kupř í kladu malá prá ce, kterou jsem vč era i dnes už vykonal. Je také ú plně vylouč eno, ž e bych teď usnul, kdyby se vš ak ta nejnepravdě podobně jš í vě c př ece jen stala a já ješ tě usnul, dokud tu budete, pak prosí m buď te zticha a neotví rejte ani dveř e. Ale ž á dný strach, urč itě neusnu, a v nejlepš í m př í padě jen na pá r minut. Se mnou je to totiž tak, ž e př ece jen ješ tě nejspí š usnu ve společ nosti, asi proto, ž e jsem tolik zvyklý na styk se stranami. “ - „Jen prosí m spě te, pane tajemní ku, “ ř ekl K., jehož ta zvě st potě š ila, „dovolí te-li, trochu si pak také zdř í mnu. “ - „Kdepak, “ usmá l se Bü rgel zase, „na pouhé vyzvá ní bohuž el usnout nedovedu, jen bě hem rozmluvy se k tomu mů ž e naskytnout př í lež itost, nejspí š mě uspí rozmluva. Ano, př i naš em zamě stná ní nervy trpí. Já jsem např í klad spojovací tajemní k. Vy neví te, co to je? Nu, já jsem nejsilně jš í spojkou -“ př itom si z bezdě č né radosti rychle zamnul ruce „mezi Bedř ichem a vesnicí, obstará vá m spojení mezi jeho zá mecký mi a vesnický mi tajemní ky, vě tš inou jsem ve vsi, ne vš ak natrvalo; kaž dou chví li musí m bý t př ipraven odjet na zá mek. Vidí te tu cestovní braš nu, neklidné ž ivobytí, není to pro kaž dé ho. Na druhé straně je pravda, ž e už bych bez takové prá ce nemohl bý t, kaž dá jiná prá ce by mi př ipadala suchopá rná. Jakpak je to se země mě ř ič ství m? “ - „Nedě lá m tu prá ci, nejsem zamě stná n jako země mě ř ič, “ ř ekl K., byl myš lenkami ně kde jinde, hoř el vlastně nedoč kavostí, aby už Bü rgel usnul, ale i to jen z jaké hosi pocitu odpově dnosti k sobě, v hloubi duš e jako by vě dě l, ž e chví le Bü rgelova usnutí je ješ tě v nedohledné dá lce. „To je podivné, “ ř ekl Bü rgel, ž ivě pohodil hlavou a vytá hl zpod př ikrý vky zá pisní k, aby si ně co poznamenal. „Vy jste země mě ř ič a nemá te země mě ř ič skou prá ci. “ K. mechanicky př iký vl, natá hl si nahoř e př es č elo postele levou ruku a opř el si o ni hlavu, pokouš el se už na rů zný způ sob pohodlně uvelebit, tato poloha byla vš ak nejpohodlně jš í ze vš ech, mohl teď také spí š dá vat pozor na to, co Bü rgel ř í ká. „Jsem ochoten tu vě c prozkoumat, “ pokrač oval Bü rgel. „Urč itě tu na tom nejsme tak, abychom smě li nechá vat odbornou sí lu nevyuž itou. A i pro vá s to př ece musí bý t urá ž livé; což pak tí m netrpí te? “ - „Trpí m tí m, “ ř ekl K. pomalu a usmá l se pro sebe, neboť zrovna teď tí m netrpě l ani trochu. Také na ně j Bü rgelova nabí dka udě lala pramalý dojem. Byla ú plně diletantská. Nevě da nic o okolnostech, za nichž byl K. povolá n, o obtí ž í ch, s nimiž se toto povolá ní setkalo v obci i na zá mku, o zá pletká ch, jež buď už vznikly za K-ova pobytu zde, nebo se hlá sily, nevě da nic o tom vš em, ba nedá vaje ani najevo, ž e má o tom aspoň potuchy, což by se od tajemní ka dalo už samo sebou oč eká vat, nabí zí se tu, ž e snadno a rychle s pomocí své ho zá pisní č ku uvede tu vě c nahoř e do poř á dku. „Zdá se, ž e vá s už potkala ně jaká zklamá ní, “ ř ekl Bü rgel a doká zal tí m př ece jen jistou znalost lidí, jakož K. vů bec od chví le, kdy vstoupil do pokoje, co chví li sá m sebe vyzý val, aby Bü rgela nepodceň oval, jenž e v jeho stavu bylo tě ž ké sprá vně posoudit cokoliv jiné ho než svou vlastní ú navu. „Ne, “ ř ekl Bü rgel, jako by odpoví dal na ně jakou K-ovu myš lenku a chtě l mu tak ohleduplně uš etř it ná mahu mluvení. „Nedejte se odstraš it zklamá ní mi. Vypadá to, jako by tu leccos bylo zař í zeno na odstraš ová ní, a když sem př ijde č lově k nový, př ipadají mu ty př eká ž ky naprosto nepř ekonatelné. Nechci zkoumat, jak to vlastně je, mož ná ž e zdá ní opravdu odpoví dá skuteč nosti, v mé m postavení mi chybí ten pravý odstup, abych to mohl zjistit, ale dejte pozor, naskytnou se pak zase obč as př í lež itosti, které skoro vů bec nejsou v souladu s celkovou situací, př í lež itosti, kdy jediný m slovem, pohledem, zná mkou dů vě ry lze dosá hnout ví c než celož ivotní m vyč erpá vají cí m namá há ní m. Zajisté, tak to je. Tyto situace jsou ovš em př ece jen potud v souladu s celkovou situací, ž e se jich nikdy nevyuž ije. Ale proč se jich nevyuž í vá, ptá m se vž dycky? “ K. nevě dě l; uznamenal sice, ž e se ho to, o č em Bü rgel mluví, patrně velice tý ká, ale mě l teti velký odpor ke vš em vě cem, jež se ho tý kaly, uhnul hlavou trochu na stranu, jako by uvolň oval cestu Bü rgelový m otá zká m a nemohl už jimi bý t dotč en. „Na to, “ pokrač oval Bü rgel, protá hl si paž e a zí vl, což bylo v matoucí m protikladu k vá ž nosti jeho slov, „na to si tajemní ci neustá le stě ž ují, ž e jsou nuceni prová dě t vě tš inu vesnický ch vý slechů v noci. Proč vš ak si na to stě ž ují? Protož e je to př í liš namá há? Protož e chtě jí radě ji využ í t noci k spaní? Ne, kvů li tomu si urč itě nestě ž ují. Samozř ejmě jsou mezi tajemní ky pilní a mé ně pilní, jako vš ude; ale na př í liš nou ná mahu si nestě ž uje ž á dný z nich, a vů bec už ne veř ejně. Není to prostě ná š způ sob. Nezná me v tom ohledu rozdí l mezi obyč ejnou a pracovní dobou. Takové rozliš ová ní je ná m cizí. Ale co tedy mají potom tajemní ci proti noč ní m vý slechů m? Jsou to snad ohledy ke straná m? Ne, ne, to také ne. Ke straná m jsou tajemní ci bezohlední, ovš em o nic bezohledně jš í než k sobě, ný brž jen zrovna tak bezohlední. Vlastně je ta bezohlednost pouze ž elezný m dodrž ová ní m a prová dě ní m služ by, je to nejvě tš í ohleduplnost, jakou si mohou strany př á t. Také se to v podstatě plně uzná vá - povrchní pozorovatel si toho ovš em nevš imne. Ba v tomto př í padě jsou straná m ví tá ny např í klad zrovna noč ní vý slechy, nedochá zejí ž á dné zá sadní stí ž nosti proti noč ní m vý slechů m. Proč tedy ten odpor tajemní ků? “ Ani to K. nevě dě l, vě dě l tak má lo, nerozeznal ani, ž á dá -li Bü rgel odpově ď jen naoko nebo vá ž ně. Pustí š -li mne k sobě do postele, ř í kal si, odpoví m ti zí tra v poledne nebo ješ tě radě ji več er na vš echny otá zky. Ale Bü rgel jako by si ho vů bec nevš í mal, př í liš ho zamě stná vala otá zka, již si sá m polož il; „Pokud jsem poznal a pokud ví m z vlastní zkuš enosti, namí tají tajemní ci proti noč ní m vý slechů m asi toto: Noc je proto mé ně vhodná pro jedná ní se stranami, ž e v noci je obtí ž né č i př í mo nemož né plně zachovat ú ř ední rá z jedná ní. Nezá lež í to na vně jš í ch okolnostech, na formá lní strá nku lze ovš em v noci po libosti dbá t stejně jako za dne. V tom to tedy není, zato trpí v noci ú ř ední posuzová ní. Č lově k má chtě nechtě sklon v noci posuzovat vě ci spí š e z hlediska soukromé ho, vý pově dí m stran se př iklá dá vě tš í vá ha, než jim ná lež í, do posuzová ní se mí sí zcela nepatř ič né ú vahy o ostatní situaci stran, o jejich ú trapá ch a starostech, uvolň uje se potř ebná př ehrada mezi stranami a ú ř ední ky, i když navenek vypadá nedotč ena, a kde by se jindy, jak ná lež í, stř í daly pouze otá zky a odpově di, tam jako by ně kdy dochá zelo k naprosto nemí stné zá mě ně osob. To aspoň ř í kají tajemní ci, tedy ovš em lidé, kteř í už z moci své ho povolá ní jsou nadá ni zcela mimoř á dně jemný m citem pro takové vě ci. Avš ak i oni - o tom se již č asto hovoř ilo v naš ich kruzí ch - pozorují př i noč ní ch vý sleš í ch pramá lo z tě ch nepř í znivý ch ú č inků; naopak, už př edem se jim usilovně snaž í č elit a nakonec se domní vají, ž e podali obzvlá š ť dobrý vý kon. Č tete-li ale pozdě ji protokoly, diví te se jejich oč ividný m slabiná m. A jsou to vady, a to vž dycky napolo neoprá vně né zisky stran, které aspoň podle naš ich př edpisů nelze napravit obvyklou krá tkou cestou. Zcela urč itě je jednou opraví ně který kontrolní ú ř ad, to vš ak prospě je pouze prá vu, avš ak oné straně to už neuš kodí. Nejsou za tě chto okolností stí ž nosti tajemní ků velmi oprá vně né? “ K. upadl na chvilku do jaké si polodř í moty, teď byl opě t vyruš en. Nač tohle vš echno? Nač tohle vš echno? ptal se sá m sebe a dí val se zpod pokleslý ch ví č ek na Bü rgela ne jako na ú ř ední ka, který s ní m probí rá obtí ž né otá zky, ný brž jako na ně co, co mu brá ní spá t a jehož jiné ho smyslu se nemů ž e dobrat. Bü rgel vš ak, zcela v zajetí svý ch myš lenkový ch pochodů, se usmá l, jako by se mu prá vě povedlo K. trochu zmá st. Avš ak byl ochoten ihned ho př ivé st zpě t na sprá vnou cestu. „Nu, “ ř ekl, „docela oprá vně né ty stí ž nosti také jen tak bez dalš í ho nelze nazvat. Noč ní vý slechy nejsou sice nikde př í mo př edepsá ny, nepř estupujeme tedy ž á dný př edpis, snaž í me-li se jim vyhnout, ale pomě ry, př emí ra prá ce, celý rá z č innosti ú ř ední ků na zá mku, jejich znač né zaneprá zdně ní, př edpis, ž e vý slech strany je nutno prové st až po ú plné m skonč ení ostatní ho š etř ení, potom vš ak okamž itě, to vš e a mnohé jiné uč inilo př ece z noč ní ch vý slechů nevyhnutelnou nutnost. Jestliž e se vš ak staly nutností - ř í ká m já -, je to př ece také, aspoň nepř í mo, vý sledek př edpisu a š ť ourat do podstaty noč ní ch vý slechů znamenalo by pak skoro - samozř ejmě trochu př ehá ní m, proto to smí m jako nadsá zku vyslovit - znamenalo by pak dokonce š ť ourat do př edpisů.

Naproti tomu mají ú ř ední ci mož nost, aby se v rá mci př edpisů hledě li zajistit proti noč ní m vý slechů m a jejich snad jen zdá nlivý m nevý hodá m, pokud to jde. Dě lají to také, a to ve znač né mí ř e, Př ipouš tě jí pouze takové jednací př edmě ty, jichž se v ž á dné m ohledu netř eba př í liš obá vat, dů kladně je př ed jedná ní m prokoumají, a ž á dá -li si to vý sledek zkoumá ní, odř eknu tř eba na poslední chví li veš keré vý slechy, posilují se tí m, ž e č asto desetkrá t př edvolají ně kterou stranu, než ji doopravdy př ijmou, s oblibou se dá vají zastupovat kolegy, kteř í nejsou př í sluš ní pro dotyč ný př í pad a mohou jej proto sná ze projedná vat, stanoví jedná ní aspoň na zač á tek nebo na konec noci a vyhý bají se stř ední m hodiná m, takový ch opatř ení je ješ tě spousta, dovedou si drž et lidi od tě la, pá ni tajemní ci, jsou skoro stejně odolní jako zranitelní. “ K. spal, nebyl to sice ten pravý spá nek, slyš el Bü rgelova slova mož ná lé pe než za smrtelně unavené ho bdě ní př edtí m, slovo za slovem mu buš ilo do uš í, avš ak tí ž ivé vě domí bylo totam, cí til se volně ji, nebyl už vá zá n na Bü rgela, jen sá m obč as po ně m sá hl, nebyl ješ tě v hlubiná ch spá nku, ale již se do ně ho noř il. Nikdo ho už o to nemž e př ipravit. A bylo mu, jako by tí m dosá hl veliké ho ví tě zství, a už zde také byla společ nost, aby to oslavila, a on nebo také ně kdo jiný zvedl sklenku š ampaň ské ho na poč est toho ví tě zství. A aby vš ichni vě dě li, oč jde, opakovaly se zá pas i ví tě zství ješ tě jednou, nebo snad ani ne opakovaly, ný brž teprve teď se odehrá valy a již př edtí m byly oslaveny a slavily se bez ustá ní dá l, protož e vý sledek byl naš tě stí jistý. Ně jaký tajemní k, nahý, velice podobný soš e jednoho ř ecké ho boha, byl v boji s K. zahná n do ú zký ch. Bylo to velmi komické a K. se tomu ze spaní lehce usmí val, jak svý mi vý pady neustá le tuš í tajemní ka v jeho pyš né m postoji a jak tajemní k musí tř eba honem použ í t vztyč ené paž e č i zať até pě sti, aby kryl své slabiny, a jak je př itom vž dycky ješ tě př í liš pomalý. Boj netrval dlouho. Krok za krokem, a byly to veliké kroky, postupoval K. vpř ed. Byl to vů bec zá pas? Nebylo tu vá ž né př eká ž ky, jen tu a tam tajemní k vypí skl. Ten ř ecký bů h pí skal jako holka, když ji lechtají. A nakonec zmizel, K. byl sá m ve veliké m prostoru, bojovně se otá č el a hledal protivní ka; ale nebyl tu už nikdo, i společ nost se rozutekla, jen sklenka od š ampaň ské ho lež ela rozbitá na zemi. K. ji rozš lá pl nadobro. Ale stř epy pí chaly, s trhnutí m se znovu probudil, bylo mu zle jako dí tě ti, když je vzbudí. Př esto se ho př i pohledu na Bü rgelovu obnaž enou hruď ješ tě ze sna dotkla myš lenka: Tak tady má š toho své ho ř ecké ho boha! Vytá hni ho př ece z peř in. „Je vš ak, “ ř í kal Bü rgel, zamyš leně obraceje tvá ř ke stropu, jako by pá tral v pamě ti po př í kladech, ale nemohl je nají t, „je vš ak - př es vš echna bezpeč nostní opatř ení - jedna mož nost pro strany, jak pro sebe využ í t té noč ní slabosti tajemní ků - př edpoklá dejme stá le, ž e je to slabost. Ovš em, velice vzá cná, č i lé pe ř eč eno té mě ř se nenaský tají cí mož nost. Totiž ž e strana př ijde vprostř ed noci neohlá š ena, Je vá m mož ná divné, proč by se to mě lo naský tat tak zř í dka, ač koli je to př ece tak nasnadě. Nu ano, nejste obezná men s naš imi pomě ry. Ale i vá m už mohlo bý t ná padné, ž e ú ř ední organizace nemá mezer. Z té to bezmezerovitosti vš ak vyplý vá, ž e kaž dý, kdo má ně jaké nalé havé př á ní nebo z jiný ch dů vodů musí bý t vyslechnut, obdrž í okamž itě, bez prů tahů, př edvolá ní, vě tš inou dokonce ješ tě dř í ve, než si sá m vě c srovná v hlavě, ba ješ tě než se o ní vů bec doví. Tehdy ješ tě není vyslý chá n, vě tš inou ješ tě nebý vá vyslý chá n, tak zralá ta zá lež itost obyč ejně ješ tě není, ale př edvolá ní má, nikdy již nemů ž e př ijí t neohlá š en, nanejvý š mů ž e př ijí t nevhod, nu, pak se upozorní na datum a hodinu př edvolá ní, a př ijde-li pak znovu v pravou dobu, poš le se zpravidla pryč, to už nedě lá potí ž e; př edvolá ní v ruce strany a zá znam ve spisech, to jsou pro tajemní ky ne sice vž dy dostateč né, ale př ece jen silné obranné zbraně. To se ovš em vztahuje jen na tajemní ka př í sluš né ho př í mo pro tu vě c; př epadnout znenadá ní v noci ně které ho jiné ho má kaž dý dovoleno. Př esto to vš ak sotva ně kdo udě lá, je to té mě ř nesmyslné. Př edevš í m by tí m velmi roztrpč il př í sluš né ho tajemní ka, my tajemní ci nejsme sice na sebe, pokud jde o prá ci, jistě ž á rliví, kaž dý vě ru beze vš ech malicherný ch ohledů nese vrchovatě vymě ř ené pracovní bř í mě, jež je na ně ho nalož eno, avš ak vů č i straná m naprosto nesmí me strpě t naruš ová ní př í sluš nosti. Leckdo už prohrá l svou vě c, protož e se domní val, ž e na př í sluš né m mí stě nepokrač uje kupř edu, a pokusil se tedy proklouznout na nepř í sluš né m mí stě. Takové pokusy musí ostatně ztroskotat už proto, ž e nepř í sluš ný tajemní k, i když ho př epadnou v noci a on má nejlepš í vů li pomoci, prá vě pro svou nepř í sluš nost sotva mů ž e zasá hnout ví c než který koli advoká t, č i vlastně daleko mé ně, neboť se mu př ece nedostá vá - i kdyby jinak mohl ně co uč init, vž dyť zná tajné cesty prá va lé pe než vš ichni ti pá ni advoká ti -, nedostá vá se mu prostě na vě ci, pro ně ž není př í sluš ný, ani trochu č asu, ani chvilku na ně nemů ž e vynalož it. Kdopak by tedy př i takový chto vyhlí dká ch trá vil své noci tí m, ž e bude obtě ž ovat nepř í sluš né tajemní ky, i strany jsou př ece zaneprá zdně ny, jestliž e chtě jí vedle své ho ostatní ho zamě stná ní vyhově t př edvolá ní m a pokynů m př í sluš ný ch mí st _plně zaneprá zdně ny' ovš em ve smyslu stran, což př irozeně zdaleka není toté ž jako _plně zaneprá zdně ny' ve smyslu tajemní ků. “ K. s ú smě vem př iký vl, zdá lo se mu teď, ž e vš emu dobř e rozumí; ne proto, ž e by se tí m zaobí ral, ný brž protož e byl teď př esvě dč en, ž e v nejbliž š í ch chví lí ch nadobro usne, tentokrá t beze snu a vyruš ová ní; mezi př í sluš ný mi tajemní ky na jedné straně a nepř í sluš ný mi na druhé a tvá ř í v tvá ř zá stupu plně zaneprá zdně ný ch stran se ponoř í do hluboké ho spá nku a tak vš emu unikne. Tolik si už zvykl na tichý, samolibý, k vlastní mu uspá ní zř ejmě marně pracují cí Bü rgelů v hlas, ž e jeho spá nku bude spí š e prospí vat, než aby ho ruš il. Klapej, mlý nku, klap, ř í kal si, klapeš jen pro mne. „Kde je tedy, “ ř ekl Bü rgel, pohrá vaje si dvě ma prsty se spodní m rtem, s oč ima dokoř á n, krkem napjatý m, jako kdyby se po namá havé m putová ní blí ž il ú chvatné vyhlí dce, „kde je tedy ona zmí ně ná, vzá cná, té mě ř nikdy se nenaský tají cí mož nost? Tajemství vě zí v př edpisech o př í sluš nosti. Vě c není totiž taková, a ve veliké ž ivoucí organizaci ani bý t nemů ž e, ž e by pro kaž dou zá lež itost byl př í sluš ný jen jeden urč itý tajemní k. Je to pouze tak, ž e jeden má hlavní př í sluš nost, avš ak ř ada dalš í ch má té ž jistou, i když menš í př í sluš nost. Kdopak by doká zal, i kdyby pracoval sebeví c, sá m udrž et na své m psací m stole veš keré souvztaž nosti i toho nejmenš í ho př í padu? Už to, co jsem ř ekl o hlavní př í sluš nosti, je př ehnané. Což není už v té nejmenš í př í sluš nosti obsaž ena veš kerá př í sluš nost? Což tu nerozhoduje vá š nivost, s ní ž se kdo vě ci chopí? A není zde ta vá š nivost vž dy a v plné sí le? Ve vš em se mohou mezi sebou tajemní ci liš it, a rozdí lů je nespoč et, ve vá š nivosti vš ak ne; ž á dný z nich nedá najevo zdrž enlivost, vznese-li se na ně ho pož adavek, aby se zabý val př í padem, pro ně jž je sebemé ně př í sluš ný. Navenek je ovš em tř eba ně jak uspoř á dat jednací mož nosti, a tak pro strany stojí v popř edí vž dycky urč itý tajemní k, jehož se mají v ú ř ední ch vě cech drž et. Avš ak nemusí to bý t vů bec tajemní k, který má pro ten př í pad hlavní př í sluš nost, to zá lež í na organizaci a na její ch zvlá š tní ch okamž itý ch potř ebá ch. Tak vě ci vypadají. A teď uvaž te, pane země mě ř ič i, mož nost, ž e ně jaká strana dí ky ně který m okolnostem př es vš echny již popsané, celkem ú plně dostač ují cí př eká ž ky př ece jen př ekvapí uprostř ed noci ně které ho tajemní ka, který má pro dotyč ný př í pad jistou př í sluš nost. Na takovou mož nost jste asi ješ tě nepomyslel? To vá m rá d vě ř í m. Také na ni není tř eba myslet, protož e skoro nikdy nenastane. Jaké podivné a docela zvlá š tně utvá ř ené, malé a obratné zrnko by musela taková strana bý t, aby proklouzla tí m nepř ekonatelný m sí tem? Myslí te, ž e se to vů bec mů ž e stá t? Má te pravdu, vů bec se to nemů ž e stá t. Ale jedné noci - kdo mů ž e ruč it za vš echno? - se to př ece jen stane. Nezná m sice mezi svý mi zná mý mi ani jednoho, komu by se to už př ihodilo, to vš ak dokazuje pramá lo, mé zná mosti jsou ve srovná ní s č í sly, jež tu př ichá zejí v ú vahu, omezené, a kromě toho není ani jisto, ž e tajemní k, jemuž se ně co takové ho př ihodilo, se k tomu také př izná, je to př ece jen zá lež itost velice osobní a vá ž ně se dotý kají cí jaksi ú ř ední ho studu. Nicmé ně vš ak má zkuš enost snad dokazuje, ž e jde o vě c do té mí ry vzá cnou, existují cí snad jen podle doslechu, jinak vů bec nepotvrzenou, ž e je tedy nanejvý š př ehnané obá vat se jí. I kdyby se snad skuteč ně stala, je ji mož no - zdá lo by se - takř ka zneš kodnit dů kazem, který je velmi snadný, ž e pro ni na tomto svě tě není mí sta. V kaž dé m př í padě je to ně co chorobné ho, ze strachu se př ed ní schová vat tř eba pod př ikrý vku a neodvaž ovat se na ni pohlé dnout. A i kdyby snad ta naprostá nepravdě podobnost vzala na sebe najednou skuteč nou podobu - je už snad potom vš e ztraceno? Naopak. Ž e by vš e bylo ztraceno, je ješ tě mé ně pravdě podobné než to nejnepravdě podobně jš í. Ovš em jakmile už je strana v pokoji, je to velmi zlé. Je to tí snivé. - Jak dlouho vydrž í š vzdorovat? ptá š se sá m sebe. Nebude tu vš ak ž á dné ho vzdoru, to je jasné. Musí te si jen sprá vně př edstavit tu situaci. Nikdy nespatř ená, stá le oč eká vaná, vpravdě ž í znivě oč eká vaná a stá le po zá konu rozumu nedosaž itelná strana sedí zde. Už svou mlč enlivou př í tomností zve, abyste vnikl do její ho ubohé ho ž ivota, př ič iň oval se tam jako ve vlastní m a sná š el utrpení její ch marný ch pož adavků. Toto pozvá ní za tiché noci je svů dné. Poslechnete je a vlastně př estanete bý t ú ř ední osobou. V té situaci bude pomalu nemož no odmí tnout jakoukoli prosbu. Př esně vzato, zoufá te si; ješ tě př esně ji vzato, jste nesmí rně š ť asten. Zoufá te si proto, ž e bezbrannost, s ní ž tu sedí te a č eká te na prosbu strany a ví te, ž e bude-li jednou vyslovena, musí te ji splnit, i kdyby, aspoň pokud to sá m odhadnete, př í mo rozervala ú ř ední organizaci: to je snad to nejhorš í, co se vá m v praxi mů ž e stá t. Př edevš í m proto - nehledě ke vš emu ostatní mu -, ž e si tu té ž na chví li ná silně osobujete nepř edstavitelné hodnostní pový š ení. Naš e postavení ná m vů bec nedá vá prá vo splň ovat prosby, jako jsou ty, o ně ž tu jde, avš ak blí zkostí té to noč ní strany ná m jaksi rostou i ú ř ední sí ly, zavazujeme se k vě cem, jež jsou mimo ná š dosah; a my je dokonce té ž provedeme. Jako lupič v lese vynucuje na ná s strana za noci obě ti, jichž bychom jinak nikdy nebyli schopni; nu dobrá, tak je tomu teď, dokud zde strana ješ tě je, posiluje ná s a pobí zí a podně cuje a vš e probí há napů l v bezvě domí; jak to vš ak bude pak, až bude po vš em, až ná s strana, nasycená a bezstarostná, opustí a my tu budeme stá t sami, bezbranní tvá ř í v tvá ř své mu zneuž ití ú ř ední moci - to ani nelze domyslet! A př esto jsme š ť astni. Jak sebevraž edné mů ž e bý t š tě stí! Vž dyť bychom si mohli dá t tu prá ci a zatajit straně pravý stav vě cí. Ona sama od sebe sotva ně co postř ehne. Domní vá se, ž e pravdě podobně z ně jaký ch lhostejný ch, ná hodný ch dů vodů - k smrti unavená, zklamaná, bezohledná a lhostejná ú navou a zklamá ní m - vnikla do jiné ho pokoje, než chtě la, sedí tu nic nevě douc, a v myš lenká ch se zamě stná vá, jestli se vů bec ně č í m zamě stná vá, svý m omylem č i svou ú navou. Nemohli bychom ji nechat př i tom? Nemů ž eme. S poví davostí š ť astný ch lidí jí musí me vš echno vysvě tlit. Musí me jí beze vš í š etrnosti k sobě samý m uká zat, co se stalo, z jaký ch dů vodů se to stalo, jak mimoř á dně vzá cná a jak jedineč ně velká je to př í lež itost, musí me uká zat, jak se sice strana k té př í lež itosti dotá pala s veš kerou bezmocí, jí ž není schopna ž á dná jiná bytost než prá vě jen strana, jak vš ak teď, jestliž e se jí jen zachce, pane země mě ř ič i, mů ž e ovlá dnout vš e a nemusí pro to uč init nic ví c než ně jak vyjá dř it svou prosbu, její ž splně ní je už př ichystá no, ba samo se nabí zí, to vš echno je tř eba uká zat; je to tě ž ká hodinka ú ř ední kova. Jestliž e vš ak i to bylo uč ině no, pane země mě ř ič i, pak se stalo vš e nejnutně jš í, je tř eba spokojit se s tí m a č ekat. “

⇐ Предыдущая 21 22 23 24 252627 28 29 30 Следующая ⇒