Zámek 24 страница

Mezití m doš li až do vý č epu; nebylo dost jasné, proč hostinský př es vš echen svů j hně v ješ tě vede K. až sem, snad př ece jen poznal, ž e je K. př í liš unaven,. aby mohl opustit dů m. Aniž č ekal na vyzvá ní, aby si sedl, př í mo se zhroutil na jeden ze sudů. V té tmě mu bylo dobř e. Ve veliké mí stnosti sví tila teď jen slabá ž á rovka nad pivní mi kohoutky. I venku byla ješ tě hluboká tma, zdá lo se, ž e chumelí. Č lově k musel bý t vdě č en, ž e je tu v teple, a starat se, aby ho nevyhnali. Hostinský s hostinskou poř á d ješ tě stá li př ed ní m, jako by př ece jen pro ně ješ tě znamenal ně jaké nebezpeč í, jako by př i jeho naprosté nepř í č etnosti vů bec nebylo vylouč eno, ž e se najednou sebere a znovu se pokusí proniknout do chodby. Byli té ž sami unaveni tí m noč ní m leknutí m a př edč asný mi vstá vá ní m, zvlá š tě hostinská, která mě la na sobě hedvá bné, š ustivé, hně dé, trochu nepoř á dně zapnuté a př epá sané š aty s š irokou sukní - kde je v tom spě chu sebrala? -, hlavu jakoby zlomenou opí rala o manž elovo rameno, jemný m š á teč kem si lehce otí rala oč i a mezití m vrhala dě tsky zlobné pohledy na K. Aby manž ele uklidnil, ř ekl K., ž e vš echno, co mu teď vyprá vě li, je pro ně ho ú plná novinka, ž e by snad byl př es tu neznalost vě ci př ece jen nezů stá val tak dlouho v chodbě, kde opravdu nemě l co dě lat, a urč itě nechtě l nikoho trá pit, ný brž ž e se to vš e stalo jen z veliké ú navy. Podě koval jim, ž e ukonč ili tu trapnou scé nu, kdyby byl volá n k odpově dnosti, jen by to uví tal, neboť jen tak by mohl zabrá nit, aby se jeho chová ní ve vš em vš udy š patně nevyklá dalo. Je tí m prý vinna jen ú nava a nic jiné ho. Ta ú nava vš ak pochá zí z toho, ž e si ješ tě nezvykl na namá havé vý slechy. Vž dyť tu není ješ tě tak dlouho. Až v tom bude zkuš eně jš í, nebude se ně co podobné ho moci opakovat. Snad bere ty vý slechy př í liš vá ž ně, ale to př ece samo o sobě není zá vada. Prodě lal krá tce po sobě dva vý slechy, jeden u Bü rgela a druhý u Erlangera, zvlá š tě první ho znač ně vyč erpal, druhý, pravda, netrval dlouho, Erlanger ho jen pož á dal o ně jakou ú sluhu, ale oba dohromady byly ví c, než mů ž e najednou sné st, mož ná ž e by taková vě c byla i pro jiné ho, tř eba pro pana hostinské ho, př í liš. Od druhé ho vý slechu se vlastně už jen odpotá cel. Byla to té mě ř své ho druhu opilost; vž dyť oba ty pá ny vidě l a slyš el poprvé a ješ tě jim musel odpoví dat. Vš echno, pokud ví, dopadlo dobř e, pak se ale stalo to neš tě stí, jež mu vš ak po tom, co př edchá zelo, sotva mů ž e bý t př ič í tá no za vinu. Bohuž el jen Erlanger a Bü rgel rozpoznali, v jaké m je stavu, a jistě by se ho byli zastali a zabrá nili vš emu ostatní mu, ale Erlanger prý musel hned po vý slechu odejí t, patrně jel na zá mek, a Bü rgel usnul, nejspí š e unaven vý slechem - jak by ho tedy mohl K. př está t bez ú jmy? -, a zaspal dokonce celé rozdí lení spisů. Kdyby byl K. mě l tuto mož nost, s radostí by jí byl použ il a rá d by se zř ekl vš í zaká zané, podí vané, tí m spí š, ž e př ece ve skuteč nosti nebyl v stavu cokoli vidě t, a proto i ti nejcitlivě jš í pá nové se př ed ní m mohli bez ostychu uká zat.

Zmí nka o obou vý sleš í ch - obzvlá š tě o vý slechu u Erlangera - i respekt, s ní mž K. mluvil o obou pá nech, mu hostinské ho naklonily. Zdá lo se, ž e už hodlá splnit K-ovu prosbu, aby si smě l polož it na sudy prkno a prospat se na ně m aspoň do sví tá ní, hostinská vš ak zř ejmě byla proti tomu, ustavič ně vrtě la hlavou, zbyteč ně si tu a tam popotahují c š aty, jejichž nepoř á dnost si teprve teď uvě domila. Opě t hrozil propuknout jaký si patrně dá vný spor o č istotu domu. pro znavené ho K. nabyl rozhovor manž elů nesmí rné ho vý znamu. Bý t odtud zase vyhná n mu př ipadalo jako neš tě stí, které př esahovalo vš e, co dosud zaž il. K tomu nesmě lo dojí t, i kdyby se hostinský s hostinskou proti ně mu mě li spojit. Č í havě oba pozoroval krč e se na sudu, až hostinská, její ž neobyč ejná citlivost byla K. dá vno ná padná, najednou ustoupila stranou - hovoř ila patrně s hostinský m už o jiný ch vě cech, a zvolala: „Jak se to na mne dí vá! Poš li ho už koneč ně pryč! “ Avš ak K., chá paje se př í lež itosti a teď již ú plně, až do neteč nosti př esvě dč en, ž e zů stane, ř ekl: „Nedí vá m se na tebe, jen na tvé š aty. “

„Proč na mé š aty? “ zeptala se hostinská rozč ileně. Pokrč il rameny.

„Pojď! “ ř ekla hostinská hostinské mu. „Vž dyť je opilý, ten hulvá t. Ať se tu vyspí z opice! “ A poruč ila ješ tě Pepině, která se na její zavolá ní rozcuchaná, unavená, lí ně drž í c v ruce koš tě, vynoř ila ze tmy, aby K. hodila ně jaký polš tá ř.

Dvacá tá kapitola

KDYŽ SE K. PROBUDIL, zdá lo se mu nejdř í v, ž e vů bec nespal; v mí stnosti bylo stejně prá zdno a teplo, vš echny stě ny ve tmě, ž á rovka nad pivní mi kohoutky zhasnutá, i za okny byla noc. Když se vš ak protá hl, polš tá ř spadl a lož e i sudy zapraskaly, hned tu byla Pepina, teď se dově dě l, ž e už je več er a on ž e spal hodně př es dvaná ct hodin. Hostinská se po ně m ně kolikrá t za den ptala, rovně ž Gerstä cker, který tu rá no č ekal potmě u piva, když K. mluvil s hostinskou, ale pak už si netroufal K. ruš it, se tu byl mezití m jednou na K. podí vat, a koneč ně prý př iš la i Frí da a postá la chvilku u K. ; ale nepř iš la ani tak kvů li ně mu, spí š si tu potř ebovala vš elicos př ipravit, neboť več er má zase nastoupit na staré mí sto. „Ona tě už asi nemá rá da? “ zeptala se Pepina, př iná š ejí c ká vu a kolá č e. Ale už se neptala zlomyslně jako dř í v, ný brž smutně, jako by zatí m byla poznala zlobu svě ta, př ed ní ž vš echna vlastní zloba je bezmocná a nesmyslná; jako s druhem v utrpení mluvila teď s K., a když ochutnal ká vu a jí se zdá lo, ž e mu není dost sladká, odbě hla a př inesla mu plnou cukř enku. Smutek jí ovš em nezabrá nil, aby se dnes nevyš ň oř ila snad ješ tě ví c než posledně; ve vlasech mě la vpletenou spoustu maš lí a stuh, nad č elem a podle spá nků byly vlasy peč livě naondulované a na krku mě la ř etí zek, který jí visel do hluboké ho vý stř ihu blů zy. Když K., spokojený, ž e se koneč ně jednou vyspal a ž e se mů ž e napí t dobré ká vy, potají sá hl po jedné z maš lí a pokouš el se ji rozvá zat, ř ekla Pepina unaveně: „Nech mě, “ a sedla si na sud vedle ně ho. A K. se jí ani nemusel vyptá vat na její trá pení, zač ala hned vyprá vě t sama s pohledem strnule upř ený m do K-ova š á lku, jako by se i př i vyprá vě ní potř ebovala rozptý lit, jako by se své mu trá pení nemohla zcela oddat ani ve chví li, kdy se jí m obí rá, neboť je nad její sí ly. Př edevš í m se K. dově dě l, ž e Pepinino neš tě stí zavinil vlastně on, ale ona ž e mu to nemá za zlé. A př i vyprá vě ní horlivě ký vala hlavou, aby zabrá nila K-ovu odporová ní. Nejdř í ve prý vzal Frí du z vý č epu a tí m Pepině umož nil postup. Jinak si vů bec nelze př edstavit nic, co by Frí du př imě lo, aby se vzdala své ho mí sta, sedě la ve vý č epu jako pavouk v sí ti, vš ude mě la svá vlá kna, jež znala jen ona sama; dostat ji odtamtud proti její vů li bylo prý zcela nemož né, vyhnat ji odtud mohla jen lá ska k ně komu ní zké mu, tedy ně co, co se nesrovná valo s její m postavení m. A Pepina? Copak ona ně kdy pomyslela na to, aby to mí sto zí skala? Byla pokojskou, mě la bezvý znamné mí sto bez zvlá š tní ch vyhlí dek, snila o velké budoucnosti jako kaž dé dě vč e, sny si č lově k nemů ž e zaká zat, ale vá ž ně na postup nikdy nepomý š lela, smí ř ila se s tí m, č eho dosá hla. A tu najednou Frí da z vý č epu zmizela, stalo se to tak najednou, ž e hostinský nemě l hned po ruce vhodnou ná hradu, hledal a jeho pohled padl na Pepinu, která se ovš em jaksepatř í tlač ila dopř edu. Milovala tehdy K., jako ješ tě nikdy nikoho nemilovala; celé mě sí ce sedě la dole ve své malič ké, temné komů rce a byla př ipravena, ž e tam nepovš imnuta strá ví lé ta a v nejhorš í m i celý ž ivot, a tu se najednou objevil K., hrdina, osvoboditel dí vek, a uvolnil jí cestu nahoru. Nevě dě l o ní samozř ejmě, neudě lal to kvů li ní, tu noc, než mě la bý t uvedena do mí sta - uvedení bylo ješ tě nejisté, ale př ece jen už velmi pravdě podobné -, strá vila celé hodiny tí m, ž e s ní m rozprá vě la, š eptala mu do ucha své dí ky. A v její ch oč í ch byl jeho č in ješ tě o to vě tš í, ž e to byla Frí da, již na sebe vzal jako bř í mě; byla to až nepochopitelně neziš tná obě tavost, ž e si udě lal z Frí dy milenku, aby Pepinu vynesl nahoru, z Frí dy, toho nehezké ho, postarš í ho, hubené ho dě vč ete s krá tký mi, proř í dlý mi vlasy, nadto ú skoč né ho dě vč ete, které má poř á d ně jaké tajnosti, což nejspí š souvisí s její m vzhledem; je-li už ubohost její tvá ř e i tě la mimo pochybnost, musí mí t př ece aspoň jiná tajemství, jež si nikdo nemů ž e ově ř it, tř eba ten ú dajný pomě r s Klammem. A i takové to myš lenky napadaly tehdy Pepinu: je to mož né, aby K. doopravdy miloval Frí du, neklame sá m sebe, anebo klame snad dokonce jen Frí du, a bude snad jediný m vý sledkem vš eho toho př ece jen Pepinin vzestup, a zpozoruje pak K. svů j omyl nebo ho už nebude chtí t skrý vat a nebude již vidě t Frí du, ný brž jen a jen Pepinu, což vů bec př ece nemusí bý t Pepinin š í lený dohad, neboť s Frí dou se jako dí vka mů ž e zajisté klidně mě ř it, což nikdo nebude popí rat, a K. př ece v první chví li oslnilo př edevš í m Frí dino postavení a lesk, jehož mu Frí da umě la dodat. A tu snila Pepina, ž e zí ská -li to postavení, př ijde k ní K. s prosí kem a ona teti bude mí t na vybranou, buď K. vyslyš et a ztratit mí sto, nebo ho odmí tnout a stoupat dá l. A ona si usmyslila, ž e se vš eho vzdá a skloní se k ně mu a nauč í ho pravé lá sce, jí ž by u Frí dy nikdy nepoznal a jež je nezá vislá na vš ech poctá ch svě ta. Jenž e pak se to zbě hlo jinak. A kdo za to mohl? Př edevš í m K. a pak Frí dina prohnanost. K. př edevš í m, neboť co vlastně chce, co je on za divné ho č lově ka? Za č í m se to pachtí, jaké dů lež ité vě ci ho to zamě stná vají, ž e pro ně zapomí ná na to nejbliž š í, nejlepš í, nejkrá sně jš í? Pepina je obě ť a vš echno je hloupé a vš echno je ztraceno; a kdo by mě l tu sí lu, aby zaž ehl a spá lil celý Panský hostinec, ale doč ista, aby ani po ně m stopa nezbyla, aby ho spá lil jako papí r v kamnech, ten by byl dnes Pepininý m vyvolený m. Nuž e, Pepina tedy př iš la do vý č epu, dnes jsou tomu č tyř i dny, krá tce př ed obě dem. Není to tu snadná prá ce, je to skoro vraž edná prá ce, avš ak č eho tu lze dosá hnout, není také malič kost. Pepina ani př edtí m nebrala ž ivot na lehkou vá hu, a i když nikdy ani v nejsmě lejš í ch myš lenká ch si neč inila ná rok na toto mí sto, př ece jen si hodně vš í mala, vě dě la, co to mí sto vyž aduje, nepř evzala je nepř ipravená. Bez př í pravy je č lově k ani nemů ž e př evzí t, jinak je ztratí hned první hodinu. Natož kdyby si tu chtě l poč í nat jako pokojská! Jako pokojská si č lově k č asem př ipadá ú plně ztracený a zapomenutý; je to prá ce jako v dole, aspoň na chodbě tajemní ků, celé dny tam až na ně kolik má lo denní ch stran, které se mihnou sem tam a ani se netroufnou zvednout oč i, neuvidí č loví č ka kromě dvou tř í jiný ch pokojský ch a ty jsou stejně zatrpklé. Po rá nu se vů bec nesmí ven z pokoje, to chtě jí bý t tajemní ci sami mezi sebou, jí dlo jim nosí č eledí n z kuchyně, s tí m pokojské obyč ejně nemají co dě lat, ani bě hem jí dla se č lově k nesmí uká zat na chodbě. Jen když pá ni pracují, smě jí pokojské uklí zet, ale samozř ejmě nikoli v obydlený ch pokojí ch, pouze v tě ch, jež jsou zrovna prá zdné, a pracovat se musí potichu, aby prá ce pá nů nebyla ruš ena. Ale jak je mož né uklí zet potichu, když pá ni bydlí v pokojí ch ně kolik dní, kromě toho se tam ometají i pacholci, ta sebranka š pinavá, a když se pokoj koneč ně uvolní pro pokojskou, je v takové m stavu, ž e by ho ani potopa nevyč istila. Pravda, jsou to velcí pá ni, ale č lově k musí ze vš ech sil př emá hat hnus, má -li po nich uklí zet. Pokojské nemají př espř í liš prá ce, ale ta zato vydá. A odnikud dobré ho slova, stá le jen vý č itky, zvlá š tě ta nejtrý znivě jš í a nejč astě jš í ze vš ech, ž e se př i uklí zení ztratily spisy. Ve skuteč nosti se nic neztratí, kaž dý papí rek se odevzdá hostinské mu, ale spisy se ovš em ztrá cejí stejně, jenž e prá vě ne vinou dě vč at. A pak př ijdou komise a dě vč ata musejí opustit svů j pokoj a komise př ehrabe postele, dě vč ata př ece nemají nic své ho, tě ch jejich malič kostí je tak do nů š e, ale komise př ece hledá celé hodiny. Samozř ejmě ž e nic nenajde, jak by se tam spisy dostaly? Co je dě vč atů m po spisech? Ale nakonec př ijdou stejně znovu nadá vky a vý hrů ž ky zklamané komise, jež pak slyš í me od hostinské ho. A nikdy klid, ani ve dne, ani v noci, rá mus do pů lnoci a rá mus od samé ho rá na. Kdyby tam č lově k aspoň nemusel bydlet, ale to musí, poně vadž doné st v době mezi služ bou na objedná vku ně jakou malič kost z kuchyně je př ece vě cí pokojský ch, zvlá š tě v noci. Vž dycky z nič eho nic rá ny pě stí na dveř e pokojský ch, nadiktová ní objedná vky, rychle dolů do kuchyně, zburcovat spí cí kuchtí ky, postavit podnos s objednaný mi vě cmi př ede dveř e pokojský ch, odkud si to odnesou pacholci, jak je to vš echno ubohé. Avš ak to není to nejhorš í. Nejhorš í ze vš eho je, když nepř ijde ž á dná objedná vka, když se totiž kolikrá t pozdě v noci, když už by vš ichni mě li spá t a vě tš ina jich koneč ně také spí, zač ne př ede dveř mi pokojský ch ně co plí ž it. To pak dě vč ata vylezou z postelí - postele jsou nad sebou, je tam vš ude velmi má lo mí sta, celý pokoj dě vč at není vlastně nic jiné ho než veliká skř í ň s tř emi policemi -, poslouchají u dveř í, kleknou si, strachy objí mají jedna druhou. A poř á d je za dveř mi slyš et toho plí ž ila. Vš echny by už byly š ť astné, kdyby veš el dovnitř, ale ono se nedě je nic, nikdo nevejde dovnitř. A př itom je tř eba si ř í ci, ž e tu ani mož ná nehrozí nebezpeč í, tř eba je to jen ně kdo, kdo chodí sem a tam př ece dveř mi, rozmý š lí se, jestli má ně co objednat, a potom se k tomu př ece jen neodhodlá. Mož ná ž e je to jen to, mož ná vš ak, ž e je to ně co jiné ho. Vž dyť č lově k vlastně pá ny ani nezná, sotva je kdy zahlé dl. Ať tak č i onak, dě vč ata uvnitř umí rají strachy, a když je venku koneč ně ticho, opř ou se o stě nu a nemají ani dost sil, aby zase vylezla nahoru do svý ch postelí. Takový ž ivot zase Pepinu č eká, ješ tě dnes več er se má nastě hovat znovu na své staré mí sto v dí vč í m pokoji. A proč? Kvů li K. a Frí dě. Znovu zpá tky do toho ž ivota, jemuž sotva unikla, jemuž sice unikla s K-ovou pomocí, ale př itom i s nejvě tš í m vlastní m ú silí m. Neboť tam v té služ bě na sebe dě vč ata nedbají, ani ty nejpeč livě jš í. Pro koho by se pará dily? Nikdo je neuvidí, nanejvý š personá l; které to stač í, ta ať se pará dí. Jinak vš ak ustavič ně ve své m pokojí ku nebo v pokojí ch pá nů, do který ch vů bec jen vejí t v č istý ch š atech by byla lehkomyslnost a plý tvá ní. A poř á d v umě lé m svě tle a v zatuchlé m vzduchu - ustavič ně se tam topí -, a vlastně poř á d unavená. Jediné volné dopoledne v tý dnu strá ví č lově k nejlí p tak, ž e je ně kde vskrytu v kuchyni klidně a beze strachu prospí. Nač se tedy pará dit? Č lově k se dokonce sotva ustrojí. A teď najednou př elož ili Pepinu do vý č epu, kde je zapotř ebí pravý opak, chce-li se č lově k udrž et, kde je č lově k stá le lidem na oč í ch, a to i zhý č kaný m a vš í mavý m pá nů m, a kde by tedy mě l vypadat co mož ná vybraně a př í jemně. Nuž e, to byl obrat. A Pepina mů ž e ř í ci, ž e nezanedbala nic. Jak se vš echno bude utvá ř et pozdě ji, s tí m si Pepina starosti nedě lala. Vě dě la, ž e má schopnosti potř ebné pro to mí sto, byla si tí m zcela jista, je o tom př esvě dč ena i teď a nikdo jí to nevezme, ani dnes, v den její porá ž ky. Obtí ž byla jen v tom, jak obstá t první dobu, neboť byla př ece jen chudá pokojská, bez š atstva a bez š perků, a protož e pá ni nemají trpě livost č ekat, jak se č lově k vyvine, ný brž chtě jí mí t hned bez př echodu č í š nici jaksepatř í, jinak se odvrá tí. Zdá lo by se, ž e jejich ná roky nejsou tak velké, když je mohla uspokojit Frí da. To vš ak není pravda. Pepina se o tom hodně např emý š lela, také př ece č astě ji bý vala s Frí dou a ně jakou dobu s ní dokonce spá vala. Není snadné dostat se Frí dě na kobylku, a kdo si nedá pozor - a kteř í pá ni si dá vají zvlá š tní pozor? -, toho hned napá lí. Nikdo neví lí p než Frí da sama, jak uboze vypadá, když ji č lově k např í klad prvně vidí, jak si rozpouš tí vlasy, sprá skne soucitem ruce, takové dě vč e, kdyby š lo vš echno podle prá va, by se nemě lo stá t ani pokojskou; ona to také ví a mnohé noci nad tí m proplakala, tiskla se k Pepině a kladla si kolem hlavy Pepininy vlasy; ale jakmile je ve služ bě, vš echny pochyby zmizí, považ uje se za nejkrá sně jš í ze vš ech a dovede to kaž dé mu sprá vný m způ sobem vš tí pit. Zná lidi a to je její pravé umě ní. A rychle lž e a klame, aby lidé nemě li kdy poř á dně se na ni podí vat. Nevystač í to samozř ejmě natrvalo, lidé př ece mají oč i a ty nakonec dostanou za pravdu. Ale ve chví li, kdy Frí da takové nebezpeč í zpozoruje, má už po ruce jiný prostř edek, v poslední době např í klad svů j pomě r s Klammem. Její pomě r s Klammem! Jestli tomu nevě ř í š, mů ž eš si to př eci ově ř it. Jdi za Klammem a zeptej se ho! Jak chytré, jak chytré. A jestli si snad netroufá š jí t za Klammem s takový mi dotazy a jestliž e k ně mu nejsi př ipuš tě n mož ná s nekoneč ně dů lež itě jš í mi dotazy a Klamm je ti dokonce ú plně uzavř en - pouze tobě a takový m, jako jsi ty, nebol Frí da např í klad si k ně mu zaskoč í, kdy chce -, jestliž e je tomu tak, př esto si mů ž eš tu vě c ově ř it, stač í, abys jen vyč kal! Klamm př ece nemů ž e tak nepravdivé pově sti dlouho strpě t, je př ece urč itě divý po tom, co se o ně m vyprá ví ve vý č epu a v hostinský ch pokojí ch, to vš echno je pro ně j nanejvý š dů lež ité, a není -li to pravda, ihned to opraví.

Avš ak on to neopravuje; nuž e pak není co opravovat a je to č irá pravda. Vidě t je sice jen to, ž e Frí da nosí Klammovi do pokoje pivo a vrací se s peně zi; avš ak to, co není vidě t, Frí da vyprá ví a č lově k jí to musí vě ř it. A ona to ani nevyprá ví, nevyž vaní př ece takové tajnosti; ne, ty tajnosti se kolem ní vyž vaní samy od sebe, a když už jsou jednou vyž vaně ny, neostý chá se už samozř ejmě sama o nich mluvit, jenž e skromně, nic netvrdí, odvolá vá se jen na to, co se beztak vš eobecně ví. Ne na vš echno, např í klad o tom, ž e od té doby, co je ve vý č epu, vypije Klamm mé ně piva než dř í ve, ne mnohem mé ně, ale př ece jen znatelně mé ně, o tom nemluví, mů ž e to mí t př ece také rů zné př í č iny, je zrovna doba, kdy Klammovi pivo mé ně chutná, nebo dokonce pro Frí du zapomí ná pí t pivo. Rozhodně tedy, jakkoli je to s podivem, je Frí da Klammovou milenkou. Jak by se vš ak i druzí neobdivovali tomu, co stač í Klammovi; a tak, než se kdo nadá l, stala se z Frí dy veliká krasavice, dí vka prá vě taková, jaká je ve vý č epu potř eba; ba skoro př í liš krá sná, př í liš mocná, sotva už jí vý č ep stač í. A opravdu - lidem se zdá divné, ž e je poř á d ješ tě ve vý č epu; bý t č í š nicí znamená hodně, po té strá nce je spojení s Klammem velmi pravdě podobné, ale když už je č í š nice Klammovou milenkou, proč ji nechá vá ve vý č epu, a ješ tě k tomu tak dlouho? Proč ji nevede vý š? Lidem se mů ž e tisí ckrá t ř í kat, ž e v tom není ž á dný rozpor, ž e Klamm má urč ité dů vody, aby tak jednal, nebo ž e z nič eho nic jednou, tř eba už v nejbliž š í době, bude Frí da pový š ena, to vš echno nemá valný ú č inek; lidé mají urč ité př edstavy a natrvalo je od nich neodvrá tí š, ať dě lá š co chceš. Vž dyť už nikdo nepochyboval o tom, ž e Frí da je Klammovou milenkou, i ti, kteř í zř ejmě vě dě li ví c, byli již př í liš unaveni, než aby pochybovali. Bust si, u vš ech č ertů, Klammovou milenkou, mysleli si, ale když jí jseš, pak ať je to také vidě t na tvé m vzestupu. Ale vidě t nebylo nic a Frí da zů stá vala ve vý č epu jako doposud a ješ tě byla v duchu velmi rá da, ž e to tak zů stá vá. Ale u lidí ztratila vá ž nost, to musela pozorovat, vž dyť ona obyč ejně zpozoruje vě ci ješ tě dř í v, než se objeví. Opravdu krá sná, pů vabná dí vka nemusí dě lat ž á dná zvlá š tní kouzla, když se jednou vpraví do prá ce ve vý č epu; dokud bude krá sná, zů stane č í š nicí, ledaž e by doš lo k ně jaké obzvlá š ť neš ť astné ná hodě. Ale dí vka jako Frí da musí mí t poř á d starost o mí sto, ovš em ž e to moudř e nedá vá zná t, spí š nař í ká a mí sto proklí ná. Potají vš ak neustá le pozoruje ná ladu. A tak vidě la, ž e lidé jsou stá le lhostejně jš í, nestojí jim už za to zvednout oč i, když se Frí da objeví, ani pacholci se už o ni nestarají, drž í se moudř e Olgy a podobný ch dě vč at, i na chová ní hostinské ho pozorovala, ž e už není tak nepostradatelná, poř á d nové historky o Klammovi si také vymý š let nemů ž e, vš echno má své meze, i rozhodla se milá Frí da k ně č emu nové mu. Kdo by to byl doká zal prohlé dnout! Pepina to tuš ila, ale bohuž el neprohlé dla. Frí da se rozhodla, ž e ztropí skandá l, ona, milenka Klammova, se spustí s ně jaký m, jedno jaký m č lově kem, pokud mož no s tí m nejnepatrně jš í m ze vš ech. To vzbudí rozruch, bude se o tom dlouho mluvit a koneč ně, koneč ně se lidé zase rozpomenou, co to znamená bý t Klammovou milenkou a co to znamená odvrhnout tuto č est v opojení nové lá sky. Tě ž ké bylo jenom nalé zt vhodné ho č lově ka, s ní mž by tu chytrou hru sehrá la. Nesmě l to bý t její zná mý, ani ž á dný z č eledí nů, ten by na ni nejspí š vykulil oč i a š el by dá l, hlavně by nedoká zal zachovat dost vá ž nosti a př i vš í vý ř eč nosti by se pak nedalo rozhlaš ovat, ž e Frí du př epadl, ona ž e se mu nemohla ubrá nit a ve chví li omá mení mu podlehla. A i když to snad bude ten nejnepatrně jš í ze vš ech, př ece jen to musí bý t ně kdo, o ně mž by se dalo dů vě ryhodně tvrdit, ž e př es svou tupou, neuš lechtilou povahu nezatouž il po nikom jiné m než prá vě po Frí dě a nic si nepř á l ví c než - mů j ty bož e! ož enit se s Frí dou. Ale i když to mě l bý t prostý muž, pokud mož no ješ tě niž š í než pacholek, mnohem niž š í než pacholek, tedy př ece to mě l bý t ně kdo, kvů li komu se č lově ku kaž dé dě vč e nevysmě je, na ně mž by tř eba jednou mohla i jiná soudná dí vka nalé zt ně co př itaž livé ho. Kde ale nají t takové ho muž e? Jiná dí vka by ho patrně marně hledala celý ž ivot. Frí dě př inese š tě stí do vý č epu země mě ř ič e; mož ná zrovna ten več er, kdy ji onen plá n poprvé napadne. Země mě ř ič! Ano, copak si K. myslí? Co to má v hlavě za divné vě ci? Dosá hne ně č eho obzvlá š tní ho? Dobré ho zamě stná ní, vyznamená ní? Chce ně co takové ho? Nuž e, to si to mě l od samé ho zač á tku zař í dit jinak. Vž dyť není nič í m, na jeho situaci je ž alostno pohledě t. Je země mě ř ič, to snad ně co je, nauč il se tedy ně č emu, ale když č lově k neví co s tí m, není to zase nic. A př itom si č iní ná roky a vů bec se nemá oč opř í t, č iní si ná roky, nikoli př í mo, avš ak je patrné, ž e si ně jaké ná roky č iní. Jestlipak ví, ž e i pokojská si trochu zadá vá, když s ní m dé le mluví. A se vš emi tě mi zvlá š tní mi ná roky padne hned první več er do té nejhrubš í pasti. Copak se nestydí? Co ho jenom na Frí dě tak okouzlilo? Teď by se př ece mohl př iznat. Copak se mu opravdu mohla zalí bit ta hubená, naž loutlá holka? Ale kde, vž dyť se na ni ani nepodí val. Ř ekla mu jen, ž e je Klammovou milenkou, na ně ho to jako novinka zapů sobilo a už byl ztracen! Ona se teď vš ak musela vystě hovat, nyní už pro ni samozř ejmě nebylo v Panské m hostinci mí sto. Pepina ji vidě la ješ tě rá no př ed odchodem, personá l se sbě hl, kaž dý byl př ece zvě dav na tu podí vanou. A tak velkou ješ tě mě la moc, ž e ji litovali, vš ichni, i její nepř á telé ji litovali; tak sprá vný se uká zal její vý poč et už na zač á tku; vš em př ipadalo nepochopitelné a jako rá na osudu, ž e se zahodila s takový m č lově kem, kuchtič ky, které se ovš em obdivují kaž dé č í š nici, nebyly k utiš ení. I Pepiny se to dotklo, ani ona se tomu nemohla docela ubrá nit, i když se vlastně její pozornost upí nala k ně č emu jiné mu. Bylo jí ná padné, jak má lo je Frí da zarmoucená. Vž dyť ji vlastně postihlo straš né neš tě stí. Dě lala také, jako by byla velice neš ť astná, ale to nestač ilo, tato hra nemohla Pepinu oklamat. Co ji tedy drž elo tak pevně na nohou? Snad blaž enství nové lá sky? Nu, tohle nepř ipadalo v ú vahu. Ale co jiné ho by to bylo? Co jí dá valo sí lu, aby se i k Pepině, která už tehdy byla poklá dá na za její ná stupkyni, chovala se stejnou chladnou př í vě tivostí jako vž dycky? Pepina tenkrá t nemě la kdy o tom př emý š let, byla př í liš zamě stná na př í pravami na nové mí sto. Mě la je nastoupit patrně za ně kolik hodin a ješ tě nemě la krá sný ú č es, elegantní š aty, jemné prá dlo, sluš né stř eví ce. To vš e bylo nutno opatř it v ně kolika hodiná ch; nemohl-li se č lově k ná lež itě vybavit, bylo lé pe vů bec se toho mí sta vzdá t, neboť pak o ně č lově k docela urč itě př ijde za pů l hodiny. Nu, č á steč ně se to podař ilo. Na č esá ní má ona zvlá š tní talent, jednou si ji pozvala dokonce hostinská, aby ji uč esala, je jí dá na obzvlá š ť lehká ruka, ovš em její husté vlasy se té ž poddají, jak je potř eba. I s š aty si poradila. Obě její kolegyně stá ly vě rně př i ní, je to jaksi i pro ně č est, když se dí vka prá vě z jejich skupiny stane č í š nicí, a pak - až se dostane k moci, mohla by jim Pepina pozdě ji opatř it lecjakou vý hodu. Jedna z dí vek mě la už delš í dobu schovanou jakousi drahou lá tku, byl to její poklad, č asto se jim s ní chlubila, snad také snila o tom, ž e ji pro sebe jednou skvě le upotř ebí, a teď - bylo to od ní velmi hezké -, když ji Pepina potř ebovala, obě tovala ji. A obě jí ná ramně ochotně pomá haly se š ití m, kdyby byly š ily pro sebe, nemohly se snaž it ví c. Ta prá ce byla dokonce velmi radostná a ony byly př i ní š ť astné. Sedě ly nad sebou, kaž dá na své posteli, š ily a zpí valy si a jedna druhé podá valy nahoru a dolů hotové č á sti, a co k tomu bylo potř eba. Když si na to Pepina vzpomene, je jí č í m dá l tí ž u srdce, ž e to vš echno bylo nadarmo a ž e se zase vrá tí k př í telkyní m s prá zdný ma rukama. Jaké neš tě stí a jaká lehkomyslnost je zavinila, hlavně K-ova! Jakou mě ly tenkrá t vš echny radost z tě ch š atů, zdá lo se jim, ž e jsou zá rukou ú spě chu, a když se nakonec ješ tě naš lo mí sto pro stuž ku, zmizela poslední pochybnost. A nejsou snad ty š aty opravdu krá sné? Jsou teď už pomač kané a trochu uš pině né, Pepina totiž jiné nemá, tyhle musela nosit ve dne v noci, ale poř á d ješ tě je vidě t, jak jsou krá sné, ani ta prokletá Barnabá š ka by lepš í nesvedla. A ž e je lze po libosti stahovat a zase uvolň ovat, nahoř e i dole, ž e tedy jsou to sice jen jedny š aty, ale zato se dají mě nit - to je zvlá š tní vý hoda a vlastně její vyná lez. Na ni také ovš em není tě ž ko š í t, Pepina se tí m nevychloubá, mladý m, zdravý m dě vč atů m sluš í vš echno. Mnohem tě ž š í bylo sehnat prá dlo a stř eví ce, a tady je vlastně poč á tek neú spě chu. I tu př í telkyně pomohly podle svý ch mož ností, ale jejich mož nosti nebyly velké. To, co sehnala a slá tala dohromady, bylo jen hrubé prá dlo, a mí sto stř eví č ků na podpatcí ch se musela spokojit s domá cí mi stř eví ci, které č lově k spí š schová vá než ukazuje. Utě š ovaly Pepinu: Frí da také nebý vala zvlá š ť krá sně ustrojena a chodila ně kdy tak ucouraná, ž e se hosté dali radě ji obsluhovat od sklepní ků než od ní. Tak to opravdu bylo, ale Frí da to smě la dě lat, mě la již př í zeň a vá ž nost; když se dá ma tu a tam uká ž e š pinavá a nepoř á dně obleč ená, je to jen tí m svů dně jš í, ale nová č ek jako Pepina? A mimo to se Frí da nikdy nedovedla dobř e oblé kat, nemá př ece za nehet vkusu; když už má ně kdo naž loutlou ků ž i, ať ji má, ale nemusí př ece ješ tě nosit kré movou blů zu s hluboký m vý stř ihem jako Frí da. Až č lově ku ze samé ž luté př echá zejí oč i. A i kdyby toho nebylo, ona je př ece př í liš lakomá, než aby se dobř e strojila; vš echno, co vydě lala, schraň ovala, nikdo nevě dě l nač. Ve služ bě ž á dné pení ze nepotř ebovala, vystač ila s lhaní m a pletichami, tento př í klad Pepina nechtě la a ani nemohla napodobovat, a proto se prá vem tak š ň oř ila, aby se uplatnila po vš ech strá nká ch, zejmé na zpoč á tku. Kdyby k tomu byla mě la vydatně jš í prostř edky, pak př es vš echnu Frí dinu prohnanost, př es vš echnu K-ovu poš etilost by ví tě zství zů stalo její. Vž dyť zač á tek byl velmi dobrý. S tou trochou potř ebné dovednosti a znalosti se sezná mila už dř í ve. Hned byla ve vý č epu jako doma. Nikdo př i prá ci Frí du nepohř eš oval. Teprve druhý den se ně kteř í hosté vyptá vali, kde vlastně Frí da je. K ž á dné chybě nedoš lo, hostinský byl spokojen, první den byl ze strachu poř á d ve vý č epu, pozdě ji př iš el jen tu a tam, nakonec nechal už vš echno na Pepině, neboť pokladna byla v poř á dku, př í jmy byly dokonce v prů mě ru poně kud vyš š í než za Frí dy. Zavedla ně které novoty. Frí da, nikoli snad z pilnosti, ný brž z lakoty, z panovač nosti, ze strachu postoupit ně komu ně co ze svý ch prá v, dohlí ž ela té ž na pacholky, aspoň zč á sti, zejmé na když se ně kdo dí val, kdež to Pepina př enechala tuto prá ci zcela sklepní ků m, kteř í se pro ni př ece také lé pe hodí. Zbý valo jí tak ví c č asu na panské pokoje, hosté byli rychle obslouž eni; př esto mohla ješ tě s kaž dý m promluvit pá r slov, ne jako Frí da, která se prý uchová vala zcela jen pro Klamma, a kdykoliv s ní ně kdo promluvil nebo se k ní př iblí ž il, brala to jako urá ž ku Klamma. To ovš em bylo chytré, neboť když pak k sobě jednou ně koho pustila, byl to projev neslý chané př í zně. Pepina vš ak takové triky nená vidí, také zpoč á tku k nič emu nejsou. Pepina byla ke kaž dé mu př í vě tivá a kaž dý jí př í vě tivostí oplá cel. Vš ichni byli zř ejmě rá di té změ ně; když si ti př epracovaní pá ni mohou koneč ně na chvilku sednout k pivu, lze je jediný m slovem, jediný m pohledem, jediný m pohybem ramen doslova promě nit. Jedna př es druhou zají ž dě ly vš echny ruce Pepině do kadeř í, takž e snad desetkrá t za den si musela upravovat ú č es, tě m svů dný m kadeř í m a maš lí m nikdo neodolá, ani K., který jindy bý vá tak bezmyš lenkovitý. Tak ubě hly vzruš ují cí dny plné prá ce, ale i ú spě chů. Ké ž by byly neubě hly tak rychle; ké ž by jich bylo trochu ví c. Č tyř i dny je př í liš má lo, i když se č lově k namá há až do ú padu, mož ná ž e už pá tý den by byl stač il, avš ak č tyř i dny bylo př í liš má lo. Pepina zí skala sice už za ty č tyř i dny př í znivce a př á tele, smě la-li vě ř it vš em pohledů m, když se blí ž ila s dž bá ny piva, tonula v moř i př á telství, jaký si pí sař jmé nem Bartmeier je do ní zblá zně n, vě noval jí tento ř etí zek s př í vě skem a do př í vě sku dal svů j obrá zek, což je ovš em opová ž livost; to i leccos jiné ho se stalo, ale př ece jen to byly pouhé č tyř i dny, jestliž e se Pepina vynasnaž í, mů ž e bý t za č tyř i dny Frí da skoro, ale př ece jen ne docela zapomenuta; a př ece by se na ni bylo zapomně lo snad ješ tě dř í ve, nebý t toho, ž e se svý m skandá lem př edví davě postarala o to, aby zů stala v lidský ch ř eč ech, stala se tí m pro lidi ně č í m nový m, už jen ze zvě davosti by ji byli zase rá di uvidě li; zá sluhou jinak ú plně lhostejné ho K. nabyla pro ně opě t pů vabu, ovš em Pepinu, dokud tu stá la a pů sobila svou př í tomností, by za to nedali, jenž e jsou to ponejví ce starš í pá ni s tě ž kopá dný mi zvyky, než si zvyknou na novou č í š nici, trvá to př ece jen pá r dnů, i když je vý mě na sebevý hodně jš í,. proti vlastní vů li pá nů to pá r dnů trvá, tř eba jen pě t dnů, ale č tyř i dny nestač í, Pepinu brali jen jako provizó rium. A pak, ta nejvě tš í snad pohroma: za ty č tyř i dny Klamm nepř iš el dolů do loká lu, ač koli byl první dva dny ve vsi. Kdyby byl př iš el, byla by to bý vala pro Pepinu rozhodují cí zkouš ka, ostatně zkouš ka, z ní ž mě la pramalý strach, na niž se spí š tě š ila. Nebyla by se stala Klammovou milenkou - takový ch vě cí je ovš em lé pe vů bec se slovy nedotý kat - a ani by nikomu nic takové ho nenalhá vala, avš ak sklenice s pivem by dovedla postavit na stů l aspoň stejně mile jako Frí da, bez Frí diny dotě rnosti by hezky pozdravila a hezky se porouč ela, a jestliž e Klamm vů bec ně co hledá v oč í ch ně jaké dí vky, v Pepininý ch oč í ch by toho byl nalezl až dosyta. Ale proč nepř iš el? Ná hodou? Pepina si to tehdy také myslela. Oba ty dny ho č ekala kaž dou chví li, i v noci č ekala. Teď Klamm př ijde, ř í kala si ustavič ně a pobí hala sem tam jedině proto, ž e byla ze samé ho č eká ní neklidná a ž e ho touž ila uvidě t první, hned jak vejde. To trvalé zklamá ní ji velmi unavovalo. Snad proto nebyla tak vý konná, jak mohla bý t. Jak mě la chvilku volnou, vplí ž ila se nahoru do chodby, kam bylo personá lu př í sně zaká zá no vstupovat, tam se př itiskla do vý klenku a č ekala. Ké ž by teď př ece jen Klamm př iš el, ř í kala si. Ké ž bych mohla toho pá na vzí t z jeho pokoje a vlastní ma rukama ho sné st dolů do loká lu. Pod takový m bř emenem bych neklesla, i kdyby bylo sebevě tš í. Ale on nepř ichá zel. Na té chodbě nahoř e je takové ticho, ž e si to nikdo nedovede př edstavit, pokud tam nebyl. Takové je to ticho, ž e se tam nedá dlouho vydrž et, to ticho č lově ka vyž ene. Ale poř á d znovu: desetkrá t byla Pepina zahná na, desetkrá t zase vyš la nahoru. Bylo to arci nesmyslné. Kdyby Klamm chtě l př ijí t, př iš el by, jestli vš ak nechce př ijí t, nevylá kala by ho Pepina, ani kdyby se v tom vý klenku samý m buš ení m srdce zalkla. Bylo to nesmyslné, ale jestliž e nepř ijde, je nesmyslné skoro vš echno. Dnes Pepina ví, proč Klamm nepř iš el. Frí da by se skvě le bavila, kdyby mohla vidě t Pepinu, jak si nahoř e na chodbě ve vý klenku tiskne obě ruce na srdce. Klamm nepř iš el dolů proto, ž e tomu zabrá nila Frí da. Ne ž e by ho uprosila, její prosby ke Klammovi neproniknou. Jenž e tenhle pavouk má styky, o který ch nikdo neví. Ř ekne-li Pepina ně co ně které mu hostu, ř ekne to př í mo, je to slyš et i u vedlejš í ho stolu. Frí da neř í ká nic, postaví pivo na stů l a jde; jen hedvá bná spodnič ka, jediné, nač vydá pení ze, jí zaš ustí. Ř ekne-li vš ak jednou ně co, pak nikdy př í mo, pak to hostovi poš eptá, nahý bá se k ně mu, až vedle u stolů natahují uš i. To, co ř í ká, je patrně bezvý znamné, ale př ece ne vž dycky, ona má styky, jedny podepí rá druhý mi, a když jich vě tš ina selž e - kdo by se natrvalo staral o Frí du? -, tu a tam př ece jen. ně který vydrž í. Tě chto styků zač ala teď využ í vat. K. jí to umož ň oval, mí sto aby u ní sedě l a hlí dal ji, sotva se zdrž el doma, potloukal se kdoví kde, vš ude vedl ř eč i, vš emu vě noval svou pozornost, jen Frí dě ne, a aby jí nakonec dal ješ tě ví c volnosti, př estě huje se z hospody U mostu do prá zdné š koly. Pě kně to zač í nají lí bá nky. Nu, Pepina by byla poslední, kdo by K. vyč í tal, ž e to s Frí dou nevydrž el; s ní se nedá vydrž et. Ale proč ji potom neopustil nadobro, proč se k ní znovu a znovu vracel, proč svý mi pochů zkami vzbouzel zdá ní, ž e o ni bojuje? Vypadalo to, jako by teprve př i setká ní s Frí dou shledal, jak je doopravdy nicotný, jako by chtě l uká zat, ž e je jí hoden, jako by se chtě l ně jak vysoukat nahoru, zř ekl se tedy prozatí m společ né ho ž ivota, aby si pozdě ji mohl to odř í ká ní v klidu vynahradit. Zatí m Frí da neztrá cí č as, sedí ve š kole, kam patrně K. sama dovedla, a pozoruje Panský hostinec a pozoruje K.! Posly má po ruce znamenité: K-ovy pomocní ky, jež jí K. - č lově k to nechá pe, i když K. zná, nechá pe to - ú plně ponechá. Ona je posí lá k svý m starý m př á telů m, př ipomí ná se jim, stě ž uje si, ž e ji takový č lově k jako K. drž í v zajetí, š tve proti Pepině, ohlaš uje, ž e se brzy vrá tí, prosí o pomoc, zapř í sahá je, aby Klammovi nic neprozrazovali, dě lá, jako ž e Klamma je tř eba uš etř it, a proto ho rozhodně nesmě jí pustit dolů do vý č epu. Co má pro jednoho bý t š etrnost ke Klammovi, toho př ed hostinský m využ í vá jako své ho ú spě chu, upozorní, ž e Klamm již nepř ichá zí. Jakpak by mohl př ichá zet, když dole obsluhuje jen taková Pepina? Hostinský sice za nic nemů ž e, ta Pepina je př ece jen nejlepš í ná hrada, jaká se dala nají t, jenž e nestač í, ani na tě ch pá r dní. O celé té to Frí dině č innosti K. vů bec neví, pokud se ně kde nepotuluje, lež í jí nic netuš e u nohou a ona zatí m poč í tá hodiny, které ji ješ tě dě lí od vý č epu. Ale pomocní ci neslouž í jen jako poslové, slouž í k i tomu, aby v K. vzbouzeli ž á rlivost, nenechali ho vychladnout! Frí da se zná s pomocní ky od dě tství, urč itě už př ed sebou nemají ž á dná tajemství, ale K. na poč est zač nou po sobě touž it a K. se octne v nebezpeč í, ž e z toho bude velká lá ska. A dě lá Frí dě vš echno k vů li, i když si to sebeví c odporuje, nechá si od pomocní ků naoč kovat ž á rlivost, avš ak strpí př itom, aby zů stá vali vš ichni tř i pohromadě, zatí mco on sá m chodí po svý ch pochů zká ch. Je to skoro, jako by byl Frí diný m tř etí m pomocní kem. Tu se Frí da koneč ně na zá kladě svý ch pozorová ní odhodlá k veliké mu ú deru: rozhodne se, ž e se vrá tí. A opravdu je nejvyš š í č as, je obdivuhodné, jak to ta prohnaná Frí da rozpozná a využ ije; tato schopnost pozorovat a rozhodovat se je Frí dino nenapodobitelné umě ní; kdyby je Pepina ovlá dala, jak jinak by se utvá ř il její ž ivot. Kdyby byla Frí da zů stala ješ tě jeden dva dny ve š kole, nebylo by už Pepinu mož no vypudit, natrvalo by se stala č í š nicí, vš emi milovanou a podporovanou, vydě lala by si dost peně z, aby mohla skvě le doplnit chatrnou vý bavu, ješ tě den dva a ž á dné pletichy by Klamma neodvrá tily od hostinské ho pokoje, př iš el by, pil by, cí til by se dobř e, a jestliž e by si vů bec povš iml Frí diny nepř í tomnosti; byl by s tou změ nou nanejvý š spokojen, ješ tě den dva a Frí da by byla s celý m svý m skandá lem, se svý mi styky, pomocní ky, se vš í m vš udy doč ista zapomenuta, ani vidu ani slechu by po ní nebylo. Mohla by se pak snad tí m pevně ji př imknout ke K. a za př edpokladu, ž e je toho schopna, mohla by si ho opravdu zamilovat? Nikoli, ani to ne. Neboť ani K. už nepotř ebuje ví c než jeden den, aby se mu omrzela, aby poznal, jak hanebně ho klame, vš í m, svou domně lou krá sou, domně lou vě rností a hlavně domně lou Klammovou lá skou, jediný den, ví c ne, mu stač í, aby ji vyhnal z domu i s celý m její m neč istý m pomocnický m neř á dstvem; považ me, i K. stač í jediný den. A tu mezi tí mto dvojí m nebezpeč í m, když už se nad ní má lem zaví rá hrob - K. ve své prostomyslnosti jí otevř e ješ tě poslední ú zkou cestič ku - tou ona uteč e - sotva kdo už ně co takové ho č ekal, je to proti př í rodě - ná hle je to ona, kdo od sebe zaž ene K., jenž ji stá le ješ tě miluje, stá le ji proná sleduje, a kdo dí ky ná tlaku př á tel a pomocní ků se zjeví hostinské mu jako zachrá nkyně, dí ky své mu skandá lů mnohem svů dně jš í než dř í ve, o niž - jak lze doká zat -, se uchá zejí jak ti nejniž š í, tak ti nejvyš š í, ona vš ak propadnuvš i ní zké mu, jen na okamž ik ovš em, brzy je odvrhla, jak se sluš í, a jemu i ostatní m zů stala opě t nedosaž itelná jako dř í ve; jenž e dř í ve se o tom vš em už prá vem pochybovalo, kdež to teď jsou o tom vš ichni opě t př esvě dč eni. Vrá tí se tedy, hostinský s postranní m pohledem na Pepinu vá há - má obě tovat tu, která se tak osvě dč ila? -, avš ak brzy se dá př emluvit, př í liš mnoho vě cí mluví pro Frí du; př edevš í m zí ská př ece znova Klamma pro hostinskou mí stnost. Tak vypadá situace teď več er. Pepina nebude č ekat, až Frí da př ijde a triumfá lně př evezme služ bu. Pokladnu už př edala hostinské, mů ž e jí t. Palanda dole v dí vč í m pokoji je př ichystá na, př ijde tam, plač í cí př í telkyně ji uví tají, strhá ze sebe š aty, stuhy z vlasů a vš echno nacpe ně kam do kouta, kde to bude dobř e schová no a nebude to nadarmo př ipomí nat č asy, na ně ž je tř eba zapomenout. Pak vezme velký kbelí k a koš tě, zatne zuby a dá se do prá ce. Dř í ve vš ak musela ješ tě vš echno vypově dě t K., který by sá m od sebe ani teď ješ tě vš e nepochopil, aby jasně vidě l, jak oš klivě se k Pepině zachoval a do jaké ho neš tě stí ji př ivedl. I on byl př i tom ovš em zneuž it.

⇐ Предыдущая 21 22 23 24 25 26 272829 30 Следующая ⇒