Zámek 19 страница

Ř ekl sice - nemluvil již tak zř etelně jako dř í v, kdysi mluvil až př í liš zř etelně -, ž e by teti už byl potř eboval jen docela má lo peně z, zí tra nebo už dnes by se byl vš echno dově dě l a teď ž e je vš echno nadarmo, jedině na peně zí ch ž e to ztroskotalo a tak dá le, ovš em tó n jeho ř eč i prozrazoval, ž e už tomu vš emu nevě ř í. A hned v tu chví li př iš el s nový mi plá ny. Jež to se mu nepodař ilo proká zat svou vinu a ná sledkem toho nemohl ú ř ední cestou nič eho dosá hnout, musí se spolehnout č istě na proš ení a obrá tit se osobně na ú ř ední ky. Jsou mezi nimi jistě i lidé s dobrý m, soucitný m srdcem, jemuž sice v ú ř adě nesmě jí povolit, ale mimo ú ř ad snad ano, př ekvapí -li je č lově k v př í hodnou chví li. “

Zde K., který doposavad Olgu oddaně poslouchal, př eruš il vyprá vě ní otá zkou: „A ty myslí š, ž e to není pravda? “ Dalš í vyprá vě ní mu na to sice muselo odpově dě t, ale on to chtě l vě dě t hned.

„Ne, “ ř ekla Olga, „o soucitu a podobný ch vě cech nemů ž e bý t ani ř eč. Jakkoli jsme byli mladí a nezkuš ení, tohle jsme vě dě li a i otec to ovš em vě dě l, avš ak zapomně l na to, stejně jako na vě tš inu ostatní ho. Usmyslil si, ž e se postaví poblí ž zá mku na silnici, kudy př ijí ž dě jí vozy ú ř ední ků, a jak to trochu pů jde, př ednese svou prosbu o odpuš tě ní. Upř í mně ř eč eno, naprosto nerozumný plá n, i kdyby snad doš lo k nemož né mu a prosba se opravdu dostala až k uchu ně jaké ho ú ř ední ka. Copak mů ž e jednotlivý ú ř ední k sá m odpouš tě t? To by př ece mohlo bý t leda vě cí celé ho ú ř adu, avš ak ani ten patrně nemů ž e odpouš tě t, ný brž pouze soudit. Avš ak mů ž e si vů bec ú ř ední k, i kdyby se mu chtě lo vystoupit a zabý vat se tou vě cí, udě lat o vě ci obraz podle toho, co mu zamumlá otec, ubohý unavený, zestá rlý muž? Ú ř ední ci jsou nadmí ru vzdě laní, ale př ece jen jednostranně, v jeho oboru stač í ú ř ední kovi jediné slovo, aby nará z prohlé dl celé myš lenkové ř etě zce, avš ak vě ci z jiné ho oddě lení mu mů ž eš vyklá dat hodiny, bude snad zdvoř ile př ikyvovat, ale rozumě t nebude ani slovu. To vš echno je př ece samozř ejmé; jen ať se ně kdo sá m pokusí porozumě t byť i jen drobný m ú ř ední m zá lež itostem tý kají cí m se jeho samé ho, tě m nepatrný m vě cič ká m, jež takový ú ř ední k odbude pokrč ení m ramen, jen ať se ně kdo pokusí pochopit to až do zá kladů a bude mí t celý ž ivot co dě lat a konce nedojde. A kdyby i otec trefil na př í sluš né ho ú ř ední ka, nemů ž e př ece ten ú ř ední k nic zař í dit bez př edbě ž ný ch spisů, a vů bec už ne na silnici, nemů ž e prostě odpouš tě t, ný brž pouze ú ř ední cestou vyř izovat a za tí m ú č elem opě t jen odká zat na ú ř ední postup, jí mž se vš ak otci ani př edtí m nepodař ilo dosá hnout vů bec nič eho. Jak daleko to už muselo s otcem dojí t, když myslel, ž e s tí mto nový m plá nem ně jak prorazí! Kdyby existovala sebemenš í taková mož nost, muselo by se to na silnici jen hemž it prosební ky, ale prá vě ž e je to nemož nost zř ejmá i č lově ku s nejzá kladně jš í m š kolní m vzdě lá ní m, je tam pusto a prá zdno. Snad i to dodá valo otci nadě je, ž ivil ji vš í m mož ný m. Také jí tu bylo velice zapotř ebí; č lově k se zdravý m rozumem se ani nemusel pouš tě t do oně ch dalekosá hlý ch ú vah, již na první pohled musel jasně poznat nemož nost toho vš eho. Jedou-li ú ř ední ci do vsi nebo zpá tky na zá mek, nejsou to př ece vý lety, na vsi i na zá mku na ně č eká prá ce, proto jednou co nejrychleji. Také jim ani nenapadne vyhlí ž et z oké nka vozu a hledat venku ž adatele, vozy jsou napě chované spisy, jež ú ř ední ci studují. “

„Já jsem ale vidě l vnitř ek jedně ch ú ř ední ch saní, kde nebyly ž á dné spisy, “ ř ekl K. Olž iný m vyprá vě ní m se mu otevř el tak veliký, takř ka neuvě ř itelný svě t, ž e si nemohl odpustit, aby se ho dotkl svý mi zá ž iteč ky a tak se zř ejmě ji př esvě dč il jak o jeho bytí, tak i o své m vlastní m.

„To je mož né, “ ř ekla Olga, „avš ak pak je to ješ tě horš í ř í zení, pak má ú ř ední k tak dů lež ité ř í zení, ž e spisy jsou př í liš drahocenné nebo př í liš objemné, aby je mohl vzí t s sebou, takoví ú ř ední ci pak jezdí vají tryskem. Rozhodně ž á dné mu z nich nezbý vá č as na otce. A kromě toho: na zá mek vede ví ce cest. Jednou je v mó dě ta, pak jezdí vě tš ina po ní, jindy zase jiná, pak se vš echno hrne tamtudy. Č í m se to stř í dá ní ř í dí, ješ tě nikdo nevypá tral. Jednou ují ž dě jí v osm rá no vš ichni po druhé silnici, za deset minut nato zase po tř etí, pů lhodinu nato zase po první a př i té zů stanou už celý den, jenž e kaž dou chví li je tu mož nost změ ny. Sice se poblí ž vsi vš echny př í jezdové silnice spojují, ale tam už se vozy ř í tí, kdež to v blí zkosti zá mku je tempo ješ tě trochu mí rně jš í. A jako je vý jezdní ř á d, pokud jde o silnice, nepravidelný a nevyzpytatelný, stejně je tomu i s poč tem vozů. Bý vají př ece č asto dny, kdy neuvidí š jediný vů z; pak jich zase jezdí spousty. A proti tomu vš emu si teď př edstav naš eho otce. V nejlepš í ch svý ch š atech - brzy to budou jeho jediné - vyrazí den co den rá no z domu doprová zen naš í m ž ehná ní m. Bere si s sebou malý hasič ský odzná č ek, který si vlastně neprá vem ponechal, a za vesnicí si ho př ipne, ve vsi se ho bojí uká zat, ač koli je tak malý, ž e ho ze dvou kroků sotva vidí š, avš ak podle otcova mí ně ní má prá vě on na otce upozornit kolemjedoucí ho ú ř ední ka. Nedaleko př í jezdu k zá mku je zahradnictví, patř í jisté mu Bertuchovi, dodá vá na zá mek zeleninu, tam na ú zké podezdí vce zahradní ho plotu si otec vybral své stanoviš tě. Bertuch to trpě l, protož e bý val otcový m př í telem a té ž jední m z jeho nejvě rně jš í ch zá kazní ků, má totiž trochu zmrzač enou nohu a vě ř il, ž e jen otec mu doká ž e udě lat dobř e padnoucí botu. Tam teď otec vysedá val den co den, byl tehdy poš mourný, deš tivý podzim, otci vš ak na poč así vů bec nezá lež elo; rá no v urč itou hodinu bral za kliku a kynul ná m na rozlouč enou, več er př ichá zel - zdá lo se, ž e je den ze dne shrbeně jš í - skrz naskrz promoč ený a hodil sebou do kouta. Ze zač á tku ná m vyprá vě l o svý ch drobný ch zá ž itcí ch, tř eba ž e mu Bertuch ze soucitu a staré ho př á telství hodil př es plot př ikrý vku nebo ž e se mu zdá lo, ž e v kolemjedoucí m voze rozezná vá toho č i onoho ú ř ední ka, nebo ž e zase jeho tu a tam ně který koč í už pozná a ž ertem o ně ho zavadí bič em. Pozdě ji př estal o tě ch vě cech vyprá vě t, zř ejmě už nedoufal, ž e tam č ehokoli dosá hne, bral to už jen jako svou povinnost, jalové povolá ní, dojí t tam a strá vit tam den. Tehdy mu zač aly revmatické bolesti, blí ž ila se zima, brzy zač al padat sní h, u ná s zač í ná zima velmi č asně; nu, a tak tam sedě l jednou na kamenech mokrý ch od deš tě, jindy zase ve sně hu. V noci sté nal bolestí, rá no ně kdy nevě dě l, jestli má jí t, potom se vš ak př ece jen př emohl a š el. Matka se na ně ho vě š ela a nechtě la ho pustit; on se asi zač al trochu bá t, poně vadž ho ú dy již př está valy poslouchat, dovolil jí, aby š la s ní m, a tak zachvá tily bolesti i matku. Č asto jsme byli za nimi, nosili jsme jim jí dlo nebo jsme se na ně zaš li jen podí vat nebo jsme se je pokouš eli př emluvit, aby se vrá tili domů; jak č asto jsme je tam zastihli skleslé, opí rají cí se jeden o druhé ho na ú zké m sedá tku, př ikrč ené pod tenkou př ikrý vkou, která je sotva zahalovala, kolem dokola nic než š edivina sně hu a mlhy a daleko š iroko celé dny ani č loví č ek, ani vů z, byl to pohled, K., byl to pohled! Až pak jednoho rá na nedostal už otec ztuhlé nohy z postele, bylo to zoufalé, v lehké horeč ce se mu zdá lo, ž e vidí, jak prá vě teď zastavil nahoř e u Bertucha vů z, vystoupil ně jaký ú ř ední k, hledal kolem plotu otce a vrtě hlavou, mrzutě se vrá til do vozu. Otec př i tom vyrá ž el takové vý kř iky, ž e to vypadalo, jako by odtud chtě l na sebe ú ř ední ka upozornit a vysvě tlit mu, ž e nemů ž e za svou nepř í tomnost. A byla z toho dlouhá nepř í tomnost, už se tam vů bec nevrá til, celé tý dny musel lež et v posteli. Amá lie na sebe vzala obsluhová ní, oš etř ová ní, lé č ení, vš echno, a s př está vkami jí to vlastně zů stalo dodnes. Zná bylinky na utiš ení bolestí, skoro nepotř ebuje spá t, nic ji nepoleká, nič eho se nebojí, nezná netrpě livost, dě lá pro rodič e vš echno, co je potř eba; zatí mco my jsme neklidně poletovali kolem a v nič em jsme neumě li pomoci, zachová vala ona chladný klid. Ale když byl pak otec z nejhorš í ho venku a opatrně, podpí rá n zprava i zleva, se opě t mohl vyhrabat z postele, ustoupila Amá lie hned stranou a př enechala ho ná m. “

Olž iny plá ny

„Nyní š lo o to, nalé zt pro otce ně jaké zamě stná ní, na ně ž by ješ tě stač il, ně co, co by ho aspoň udrž ovalo ve ví ř e, ž e tak pomá há zbavit rodinu bř emene viny. Nají t ně co takové ho nebylo tě ž ké, tak ú č elné jako vysedá vá ní př ed Bertuchovou zahradou bylo vlastně vš echno, já vš ak naš la ně co, co i mně vnukalo jistou nadě ji. Kdykoli byla na ú ř adech nebo u pí sař ů nebo jinde ř eč o naš í rodině, vž dycky znovu se uvá dě la pouze urá ž ka Sortiniho posla, dá l se nikdo neodvá ž il. Nuž e, ř ekla jsem si, ví -li obecné mí ně ní, tř eba jen zdá nlivě, pouze o urá ž ce posla, dalo by se, tř eba zase jen zdá nlivě, vš echno napravit, kdyby se posel udobř il. Nedoš lo př ece ž á dné udá ní, jak ná m bylo ř eč eno, vě c tedy ješ tě není v rukou ž á dné ho ú ř adu a je jen na poslovi, aby ná m za svou osobu, o nic ví c př ece nejde, odpustil. To vš e nemohlo mí t ovš em nijak rozhodují cí vý znam, bylo to jen zdá ní a nic než zdá ní z toho zase nemohlo vzejí t, ale otci by to př ece jen udě lalo radost a vš echny ty informá tory, kteř í se ho tolik natrá pili, bychom tak snad k jeho zadostuč ině ní mohli zahnat trochu do ú zký ch. Nejdř í ve ovš em bylo zapotř ebí nají t toho posla. Když jsem svů j plá n vylož ila otci, zlobil se nejdř í ve, zač al bý t totiž znač ně umí ně ný, domní val se jednak - vzniklo to bě hem jeho nemoci -, ž e jsme mu vž dycky na poslední chví li př ekazili ú spě ch: nejdř í ve zastavení m peně ž ní podpory, teď tí m, ž e ho drž í me v posteli, jednak už vů bec nebyl s to docela pochopit cizí myš lenky. Ješ tě jsem ani nedomluvila, už byl mů j plá n zavrž en. Otec soudil, ž e musí nadá le vyč ká vat u Bertuchovy zahrady, a poně vadž už tam jistě nebude schopen denně dochá zet, musí me ho tam prý vozit na ká ř e. Já vš ak nepovolila a on se poslé ze s tou myš lenkou smí ř il, vadilo mu jen to, ž e byl v té vě ci docela zá vislý na mně, neboť jen já jsem tehdy zahlé dla toho posla, on ho neznal. Pravda, jeden sluha je podobný druhé mu a ani já si nebyla docela jista, ž e tamtoho znovu pozná m. Zač ali jsme pak chodit do Panské ho hostince a hledat mezi služ ebnictvem. Byl to tehdy sice sluha Sortiniho a Sortini už do vsi nechodil, ale pá ni č asto mě ní své sluhy, docela dobř e by se mohl objevit ve skupině jiné ho pá na, a kdyby i sá m nebyl k nalezení, bylo by se snad po ně m mož no př eptat u ostatní ch sluhů. K tomu bylo ovš em tř eba bý t v Panské m hostinci več er co več er a ná s nikde nevidě li rá di, natož na takové m mí stě; taky jsme tam nemohli chodit jako platí cí hosté. Ale uká zalo se, ž e bychom jim př ece mohli k ně č emu bý t; ví š př ece, jaké trá pení mí vala Frí da se služ ebnictvem, v podstatě jsou to vě tš inou klidní lidé, lehká služ ba je zhý č kala a udě lala z nich neotesance. _Mě j se jak sluha, ' ž ehná vají se ú ř ední ci navzá jem, a opravdu, co do blahobytu jsou prý sluhové na zá mku ti praví pá ni, dovedou si toho také vá ž it a na zá mku, kde podlé hají mí stní m zá konů m, se chovají tiš e a dů stojně - z mnoha stran to má m potvrzeno -, a i tady najdeš mezi sluhy zbytky toho chová ní, ale jen zbytky, jinak jsou jako promě ně ni tí m, ž e už pro ně ve vsi zá mecké zá kony tak docela neplatí; divoká, vzpurná č elá dka, kterou mí sto zá konů ovlá dají nenasytné pudy. Jejich nestoudnost nemá meze, š tě stí pro vesnici, ž e se smě jí z Panské ho hostince vzdá lit jen na rozkaz, v hostinci samé m vš ak s nimi č lově k musí hledě t vyjí t; bylo to pro Frí du velmi tě ž ké, a tak jí př iš lo vhod, ž e mů ž e k upokojení sluhů použ í t mě; ví c než dva roky už trá ví m aspoň dvě noci v tý dnu se sluhy ve stá ji. Dř í v, když otec ješ tě mohl chodit do Panské ho hostince se mnou, vyspal se vž dycky ně kde ve vý č epu a tam č ekal na zprá vy, které rá no př inesu. Hledané ho posla jsme dodnes nenaš li, je prý stá le ješ tě v služ bá ch Sortiniho, který si ho velmi vá ž í, a š el prý s ní m, když se Sortini uchý lil do vzdá leně jš í ch kancelá ř í. Vě tš inou ho sluhové nevidě li stejně dlouho jako my, a ř í ká -li ně který, ž e ho vidě l, asi se mý lí. Mů j plá n tedy vlastně ztroskotal; a př ece ne tak docela, posla jsme ovš em nenaš li a otci vlastně to chození do Panské ho hostince a př enocová ní tam, mož ná i soucit se mnou, pokud je ho ješ tě schopen, bohuž el dodaly, a je už té mě ř dva roky v tom stavu, v jaké m jsi ho vidě l, a př ece se mu vede snad ješ tě lé pe než matce, její ž skon oč eká vá me den co den, jen nesmí rné Amá liino ú silí jej oddaluje. Č eho jsem vš ak př ece jen v Panské m hostinci dosá hla, bylo jisté spojení se zá mkem; neopovrhuj mnou, ř eknu-li, ž e nelituji toho, co jsem udě lala. Jaké pak velké spojení se zá mkem to mů ž e bý t, pomyslí š si mož ná. A má š pravdu; velké spojení to není. Zná m teď sice mnoho sluhů, sluhy vš ech pá nů skoro, kteř í v poslední ch letech př iš li do vsi, a kdybych jednou snad př iš la na zá mek, nebudu tam cizí. Ovš em zná m jen sluhy ve vsi, na zá mku se ú plně promě ní a nikoho už patrně nepoznají a obzvlá š ť ne ně koho, s ký m se stý kali ve vsi, tř eba mu v stá ji stokrá t př í sahali, ž e se tě š í na shledá ní v zá mku. Sama jsem už ostatně zkusila, jak má lo takové sliby platí. Ale to vů bec není to nejdů lež itě jš í. Nemá m spojení se zá mkem, jen př es sluhy, ale mož ná doufejme, ješ tě i tak, ž e ně kdo, kdo shora pozoruje mne a mé poč í ná ní - a spravová ní veliké ho služ ebnictva (je ovš em vrcholně dů lež itá a sví zelná souč á st ú ř ední č innosti -, ž e tedy ten, kdo mě takto pozoruje, bude soudit mí rně ji než ostatní, ž e snad pozná, ž e byť uboze, př ece jen také ně jak bojuji za naš i rodinu a pokrač uji v otcově usilová ní. Kdo se na vě c dí vá takto, odpustí mi snad i to, ž e př ijí má m od sluhů pení ze a už í vá m jich pro svou rodinu. A ješ tě ně č eho jsem dosá hla, co mi ovš em i ty př ipoč teš k vině. Dově dě la jsem se od pacholků leccos o tom, jak se dostat do zá mecký ch služ eb oklikou, bez obtí ž né ho a lé ta trvají cí ho veř ejné ho př ijí mací ho ř í zení, nejsi potom sice veř ejný m zamě stnancem, ný brž jsi k ú ř adu př ipuš tě n jen skrytě a napů l, nemá š ani prá va ani povinnosti, to, ž e nemá š povinnosti, je horš í, avš ak jedno má š: jsi nablí zku vš eho. Mů ž eš poznat a využ í t vhodné př í lež itosti, nejsi zamě stnanec, ale ná hodou se mů ž e nají t ně jaká prá ce, zamě stnanec není zrovna po ruce, zavolají, př ispě chá š, a č í m jsi ješ tě př ed chví lí nebyl, tí m jsi teď - zamě stnancem. Ovš em kdy se naskytne taková př í lež itost? Ně kdy sotva př ijdeš, sotva se rozhlé dneš, a už je př í lež itost tady, kaž dý ani nemá tu duchapř í tomnost, aby se jí jako nová č ek hned chopil, ale jindy to trvá zase ví ce let než veř ejné př ijí mací ř í zení a takový napů l př ipuš tě ný č lově k už vů bec ani nemů ž e bý t př ijat ř á dně a veř ejně. Pochybností je tu tedy až dost; umlkají vš ak, uvá ž í me-li, jak ú zkostlivě se vybí rá př i veř ejné m př ijí má ní, a ž e č len rodiny s ně jak poš patně lou pově stí je př edem zamí tnut, podrobí se např í klad tomuto ř í zení, lé ta se pak tř ese o vý sledek, od první ho dne se ho ze vš ech stran udiveně ptají, jak se mohl ně č eho tak beznadě jné ho odvá ž it, on vš ak př ece doufá, jak by jinak mohl ž í t; ale po mnoha letech, mož ná už jako stař ec, se najednou doví, ž e byl odmí tnut, doví se, ž e vš e je ztraceno a jeho ž ivot ž e byl marný. I zde jsou ovš em vý jimky, proto prá vě se dá č lově k tak lehko zlá kat. Stá vá se, ž e prá vě lidé s nedobrou pově stí jsou nakonec př ijati, existují ú ř ední ci, kteř í př í mo proti své vů li milují pach takové zvě ř iny, př i př ijí mací ch zkouš ká ch vě tř í ve vzduchu, š pulí ú sta, kroutí oč ima, jako by jim takový č lově k jaksi nesmí rně drá ž dil apetit a oni se musejí velmi pevně drž et zá konů, aby odolali. Ně kdy to ovš em takové mu č lově ku nepomů ž e k př ijetí, ný brž jen k nekoneč ný m prů tahů m př ijí mací ho ř í zení, jež se pak vů bec nikdy neskonč í, ný brž po jeho smrti pouze př eruš í. Je tedy jak v zá konné m, tak i v jiné m př ijí má ní spousta zjevný ch i skrytý ch sví zelí, a než se č lově k do ně č eho takové ho pustí, je velmi radno vš e dů kladně rozvá ž it. Nu, to jsme tedy s Barnabá š em neopominuli. Pokaž dé, když jsem př iš la z Panské ho hostince, sedli jsme si spolu, já vyprá vě la, co nové ho jsem se dově dě la, celé dny jsme to probí rali a prá ce v Barnabá š ový ch rukou odpoč í vala č asto dé le, než bylo zá hodno. A tady snad má m podle tebe jakousi vinu. Vě dě la jsem př ece, ž e na ř eč i pacholků není spoleh, vě dě la jsem, ž e se jim nikdy nechce vyprá vě t mi o zá mku, vž dycky odvá dě jí ř eč jinam, o kaž dé slovo se dají prosit, potom vš ak, když se dostanou do proudu, rozvá ž ou, ž vaní nesmysly, naparují se, př edhá ně jí jeden druhé ho v nadsá zká ch a vý myslech, takž e v tom nekoneč né m pokř iku, kdy jeden stř í dal druhé ho v té temné stá ji, mohlo bý t v nejlepš í m př í padě obsaž eno pá r hubený ch ná znaků pravdy. Já vš ak Barnabá š ovi vyklá dala vš echno, jak jsem si to zapamatovala, a on, který vů bec ješ tě nebyl schopen rozliš ovat mezi pravdou a lž í a vzhledem k situaci naš í rodiny té mě ř umí ral dychtivostí po tě chto vě cech, on to vš echno hltal a prahl po dalš í ch zprá vá ch. A skuteč ně, na Barnabá š ovi spoč í val mů j nový plá n. U pacholků se už nedalo dosá hnout nič eho. Sortiniho posel nebyl k nalezení a asi nikdy nebude, po ř á d ví c, jak se zdá, uniká Sortini, a tedy i posel, nejeden už zapomně l na jejich vzhled i jmé no a já je musela č asto dlouho popisovat, č í mž jsem dosá hla jen toho, ž e se na ně s ná mahou rozpomně li, ale ně co ví c o nich ř í ci nedovedli. A pokud jde o mů j ž ivot s pacholky, nemě la jsem samozř ejmě vů bec vliv na to, co se o tom soudilo, mohla jsem jen doufat, ž e to bude př ijí má no tak, jak to bylo uč ině no, a ž e za to bude odeč teno ně co má lo z viny naš í rodiny, avš ak vně jš í ch zná mek ně č eho podobné ho se mi nedostá valo. Př esto jsem př i tom setrvala, neboť jsem nevidě la pro sebe jinou mož nost, jak pro ná s na zá mku ně č eho dosá hnout. Pro Barnabá š e vš ak jsem takovou mož nost vidě la. Z vyprá vě ní č eledí nů jsem mohla vyrozumě t - kdyby se mi chtě lo, a mně se nadmí ru chtě lo -, ž e ten, kdo je př ijat do zá mecký ch služ eb, mů ž e velmi mnoho udě lat pro svou rodinu. Ovš em, co bylo na tom poví dá ní vě rohodné ho? To se nedalo zjistit, jasné bylo jen, ž e velmi má lo. Neboť když mě např í klad takový pacholek, které ho už jakž iva neuvidí m nebo které ho, i kdybych ho uvidě la, už nepozná m, slavnostně ujiš ť oval, ž e mé mu bratrovi dopomů ž e k mí stu na zá mku nebo ž e ho aspoň, kdyby se snad dostal na zá mek jinak, bude podporovat, to jest tř eba obč erstvovat - podle vyprá vě ní č eledí nů se totiž stá vá, ž e č ekatelé na mí sto bě hem př edlouhé ho č eká ní omdlí nebo se pomatou a pak je s nimi konec, jestliž e se o ně př á telé nepostarají -, vyklá dal-li mi tohle a spoustu jiné ho, pak to byly patrně oprá vně né vý strahy, ale sliby s tí m spojené byly naprosto liché. Pro Barnabá š e ne; varovala jsem ho sice, aby jim nevě ř il, ale už to, ž e jsem mu o nich vyklá dala, stač ilo, aby se pro mé zá mě ry zaujal. Co jsem uvá dě la v jejich prospě ch, pů sobilo na ně ho mé ně, hlavně na ně ho zapů sobila vyprá vě ní pacholků, a tak jsem byla vlastně odká zá na sama na sebe, s rodič i se kromě Amá lie nedomluvil vů bec nikdo, č í m ví c jsem svý m způ sobem sledovala dá vné otcovy zá mě ry, tí m ví ce se př ede mnou Amá lie uzaví rala, př ed tebou nebo př ed jiný mi se mnou ješ tě promluví, sama nikdy, pro pacholky z Panské ho hostince jsem byla hrač kou, kterou se zuř ivě snaž ili rozbí t, jediné ho dů vě rné ho slova jsem za ty dva roky s niký m z nich nepromluvila, jen ú skoky nebo lž i nebo blá zniviny, zbý val mi tedy jen Barnabá š a Barnabá š byl ješ tě př í liš mladý. Když jsem př i svý ch vý kladech vidě la, jak se mu lesknou oč i, což mu od té doby už zů stalo, ulekla jsem se, a př ece jsem nepř estala, zdá lo se mi, ž e je ve hř e př í liš mnoho. Ovš em, ty veliké, byť marné plá ny své ho otce jsem nemě la, chybě la mi muž ská rozhodnost, stač ilo mi odč init urá ž ku posla a ješ tě jsem dokonce chtě la, aby mi ta skromnost byla př ič tena k zá sluhá m. Ale co se nepodař ilo mně, chtě la jsem teď jinak a s jistotou dosá hnout skrze Barnabá š e. Urazili jsme jednoho posla a zaplaš ili ho z př ední ch kancelá ř í; co bylo spí š nasnadě než nabí dnout v Barnabá š ově osobě nové ho posla, který by vykoná val prá ci za uraž ené ho posla, a umož nit tak uraž ené mu, aby klidně zů stal vzdá len tak dlouho, jak bude chtí t, jak bude potř ebovat, než na urá ž ku zapomene. Dobř e jsem si sice uvě domovala, ž e za vš í skromností tohoto plá nu se skrý vá i domý š livost, ž e to mů ž e vzbudit dojem, jako bychom chtě li ú ř adu diktovat, jak má uspoř á dat personá lní otá zky, jako bychom pochybovali o tom, ž e ú ř ad je schopen sá m od sebe ty vě ci nejlé pe zař í dit a ž e je dokonce zař í dil už dá vno př ed tí m, než jsme vů bec př ipadli na myš lenku, ž e by se zde dalo ně co udě lat. Pak jsem si vš ak zase pomyslela, ž e není mož né, aby mi ú ř ad tak š patně rozumě l, a jestliž e ano, pak by to č inil ú myslně, to znamená, ž e vš echno, co podniká m, by bylo už př edem bez bliž š í ho zkoumá ní zamí tnuto. Neustá vala jsem tedy a Barnabá š ova ctiž á dost vykonala své. V té to době př í prav Barnabá š tak zpychl, ž e jemu, nastá vají cí mu kancelá ř ské mu zř í zenci, š evcovská prá ce př ipadala najednou př í liš š pinavá; ba troufal si dokonce odporovat, a to zá sadně, Amá lii, když mu, ovš em zř í dkakdy, ně co ř ekla. Rá da jsem mu dopř á vala tuto krá tkou radost, nebol od první ho dne, kdy odeš el na zá mek, byla radost i pý cha, jak se snadno dalo př edví dat, ihned tatam. Teď zač ala ona zdá nlivá služ ba, o ní ž jsem ti už vyprá vě la. Bylo s podivem, jak Barnabá š poprvé docela bez nesná zí vkroč il do zá mku, č i lé pe ř eč eno do své kancelá ř e, která se takř í kají c stala jeho pracoviš tě m. Byla jsem tehdy z toho ú spě chu skoro š í lená; když Barnabá š př iš el več er domů a poš eptal mi to, př ibě hla jsem k Amá lii, chytila jsem ji, zatlač ila do kouta a lí bala ji rty i zuby, až bolestí a hrů zou plakala. Samý m rozč ilení m jsem ze sebe nemohla vypravit slova, také jsme spolu tak dlouho nepromluvily, odlož ila jsem to na př í š tí dny. Př í š tí dny ovš em nebylo už co ř í kat. Př i tom, č eho bylo tak rychle dosaž eno, už také zů stalo. Dva roky vedl Barnabá š tento jednotvá rný, stí sň ují cí ž ivot. Pacholci ú plně selhali, dala jsem Barnabá š ovi s sebou krá tký dopis, v ně mž jsem ho doporuč ovala pozornosti pacholků a zá roveň jim př ipomí nala jejich sliby, a Barnabá š, kdykoli ně které ho uvidě l, vytá hl dopis a strč il mu jej př ed oč i, a i když asi obč as také narazil na pacholky, kteř í mě neznali, a i když ty zná mé dopaloval jeho způ sob mlč ky př edlož it dopis - neboť promluvit si nahoř e netroufal -, př ece to byla ostuda, ž e mu nikdo nepomohl, a když potom jeden pacholek, jemuž byl dopis mož ná vnucová n už pokoliká té, papí r zmuchlal a hodil do koš e, bylo to vysvobození, jež jsme si ovš em mohli opatř it už sami a dá vno. Napadlo mi, ž e by byl př i tom skoro mohl ř í ci: _Podobně př ece zachá zí vá te s dopisy i vy. ' I když vš ak celá ta doba nepř inesla ž á dné vý sledky, na Barnabá š e pů sobila př í znivě, chceme-li nazvat př í znivý m to, ž e př edč asně dospě l, př edč asně se stal muž em; ba v lecč ems rozvahou a vá ž ností př esá hl vě k muž nosti. Je mi č asto velmi smutno, když se na ně j podí vá m a porovná m jej s chlapcem, jí mž byl ješ tě př ed dvě ma lety. A př itom vů bec nemá m ten pocit ú tě chy a opory, který by mi snad jako muž mohl poskytnout. Beze mne by se byl sotva dostal na zá mek, ale od té doby, co je tam, je na mně nezá vislý. Jsem jeho jediná dů vě rnice, ale vyprá ví mi urč itě jen malou č á st toho, co má na srdci. Vyprá ví mi hodně o zá mku, ale z jeho vyprá vě ní, z drobný ch faktů, které ř ekne, zdaleka nelze pochopit, jak jej mohl zá mek tolik promě nit. Obzvlá š ť nelze pochopit, jak tam nahoř e mohl teď jako muž tak docela pozbý t odvahy, jí ž mě l jako chlapec tolik, až jsme z toho bý vali zoufalí. Ovš em, to zbyteč né postá vá ní a č eká ní den co den a poř á d nanovo a bez nejmenš í vyhlí dky na změ nu, to č lově ka zlomí a uč iní pochybovač ný m a poslé ze dokonce neschopný m ně č eho jiné ho než toho zoufalé ho postá vá ní. Ale proč ani př edtí m nekladl ž á dný odpor? Zvlá š ť když brzy poznal, ž e jsem mě la pravdu a ž e se tam pro ctiž á dost nedá nic urvat, zato pro zlepš ení situace naš í rodiny snad ano. Tam je totiž vš echno - až na rozmary sluhů - velmi skromné, ctiž á dostivost tam hledá ukojení v prá ci, a poně vadž př itom nabude vrchu vě c sama, zmizí docela, pro dě tinská př á ní tam není mí sta. Nicmé ně Barnabá š ovi se zdá lo, jak mi vyprá vě l, ž e jasně vidí, jaká je moc a vě domosti i tě ch př ece hodně pochybný ch ú ř ední ků, v jejichž mí stnostech se smě l zdrž ovat. Jak diktují, rychle, s oč ima napolo zavř ený ma, s ú seč ný mi gesty, jak pouhý m ukazová č kem bez jediné ho slova odbý vají bruč avé sluhy, kteř í v tu chví li tě ž ce oddychují a š ť astně se usmí vají, nebo jak najdou v knihá ch ně jaké dů lež ité mí sto, silou na ně udeř í, a jak se druzí, pokud je to v tě ch stí sně ný ch pomě rech mož né, sbě hnou a natahují krky. Tyto a podobné vě ci vnukaly Barnabá š ovi veliké př edstavy o tě chto muž í ch a mě l dojem, ž e až dospě je tak daleko, ž e si ho vš imnou, a on s nimi bude smě t promluvit pá r slov - ne jako cizinec, ný brž jako kolega z kancelá ř e, ovš em podř í zený -, dalo by se dosá hnout pro naš i rodinu nedozí rný ch vě cí. Ale tak daleko to prá vě ješ tě nedospě lo a Barnabá š si netroufne podniknout ně co, co by ho př ivedlo dá l, ač koli už dobř e ví, ž e př es své mlá dí vzhledem k neblahý m pomě rů m postoupil v naš í rodině na odpově dné mí sto otce. A nyní abych ti doznala to poslední: př ed tý dnem jsi př iš el ty. Zaslechla jsem to od ně koho v Panské m hostinci, avš ak nestarala jsem se o to; země mě ř ič př iš el; ani jsem nevě dě la, co to je. Avš ak druhý den več er př ijde Barnabá š - chodí vala jsem mu jinak v urč itou hodinu kousek naproti - dř í ve domů než jindy, vidí ve svě tnici Amá lii, tá hne mě proto ven na ulici, př itiskne mi oblič ej na rameno a plá č e celé dlouhé minuty. Zase je to ten ně kdejš í chlapeč ek. Stalo se mu ně co, co je nad jeho sí ly. Jako by se př ed ní m najednou otevř el ú plně nový svě t, a on nemů ž e uné st š tě stí i starosti vš eho toho nové ho. A př itom se mu nepř ihodilo nic jiné ho, než ž e dostal ulož eno, aby ti př edal dopis. Ale je to ovš em první dopis, první prá ce, kterou vů bec kdy dostal. “

⇐ Предыдущая 18 19 20 21 222324 25 26 27 Следующая ⇒