Zámek 15 страница

Udivovalo jen, ž e se o Č erné m, aspoň v hospodě U mostu, př ece jen mluvilo s jistou ú ctou, i když š lo spí š e o smě š né než ú ctyhodné vě ci, i Gí za byla do té to ú cty pojata. Př esto vš ak bylo nesprá vné, ž e se Č erný jako pomocný uč itel cí til ně jak obzvlá š ť nadř azený K., tato nadř azenost neexistovala; š kolní k je pro vš echny uč itele, a dokonce i pro takové uč itele jako Č erný, velmi dů lež itou osobou, jí ž nelze beztrestně pohrdat, a když už se ně kdo ze stavovský ch dů vodů nedoká ž e takové ho pohrdá ní vzdá t, musí je alespoň na oplá tku uč init snesitelný m. K. si to chtě l př i vhodné př í lež itosti př ipomenout, také mě l u ně ho Č erný od první ho več era vroubek, který se nijak nezmenš il tí m, ž e ná sledují cí dny daly vlastně jeho př iví tá ní za pravdu. Kvů li Č erné mu se veš kerá pozornost ú ř adů hned od první hodiny zcela nesmyslně zamě ř ila na K., který - ješ tě naprosto cizí ve vsi, bez zná mý ch, bez ú toč iš tě, vysí len pochodem, bezmocně lež e na slamní ku - byl vydá n na pospas jaké mukoli ú ř ední mu zá sahu. Jen o jedinou noc pozdě ji mohlo vš echno probě hnout docela jinak, klidně, napů l skrytě; rozhodně by o ně m nikdo nic nebyl vě dě l, nepodezí ral ho nebo aspoň nevá hal nechat ho jako vandrovní ho jeden den u sebe; poznali by jeho už iteč nost a spolehlivost, rozkř iklo by se to v sousedství a patrně by brzy ně kde naš el mí sto jako č eledí n. Ú ř adu by to ovš em neuš lo. Avš ak byl podstatný rozdí l v tom, jestli se kvů li ně mu vprostř ed noci vyburcovala ú stř ední kancelá ř, č i kdo to byl tehdy u telefonu, jestli se vyž adovalo okamž ité rozhodnutí - se zdá nlivou pokorou, avš ak př ece jen s dotě rnou neoblomností, nadto od Č erné ho, který byl patrně nahoř e v nemilosti -, nebo jestli by mí sto toho vš eho K. druhý den v ú ř ední ch hodiná ch zaklepal u starosty a jaksepatř í se ohlá sil jako cizí vandrovní, který má již u jisté ho mí stní ho obč ana nocleh a nazí tř í patrně potá hne dá l; ledaž e by se snad stala docela nepravdě podobná vě c a on tu naš el prá ci, jen na pá r dní ovš em, neboť dé le se rozhodně nechce zdrž et. Tak nebo podobně by to bylo dopadlo, nebý t Č erné ho. Ú ř ad by se byl tou zá lež itostí zabý val i nadá le, jenž e klidně, ú ř ední cestou, neruš en netrpě livostí strany, jež mu patrně byla obzvlá š ť protivná. K. byl tedy na tom vš em bez viny, vinen byl Č erný, avš ak Č erný byl syn kastelá na a navenek si poč í nal korektně, pykat tedy musel jedině K. A smě š ná př í č ina toho vš eho? Tř eba Gí zin nemilostivý rozmar ten den, kvů li ně muž Č erný nemohl spá t, toulal se v noci a poslé ze se na K. odš kodnil za své trá pení. Z druhé strany by se zase dalo ř í ci, ž e K. mů ž e hodně dě kovat tomu, jak se Č erný zachoval. Jedině Č erné ho chová ní mu umož nilo ně co, č eho by K. sá m nikdy nedosá hl, nikdy si netroufl dosá hnout a k č emu by zas ú ř ad sotva kdy př ivolil, ž e totiž od samé ho zač á tku, bez intrik, otevř eně, tvá ř i v tvá ř př edstoupil př ed ú ř ad, pokud je to vů bec mož né. Byl to vš ak nedobrý dar; uš etř il sice K. spoustu lhaní a pletich, ale zá roveň ho uč inil té mě ř bezbranný m, v kaž dé m př í padě ho poš kodil v boji a on by si byl mohl zoufat, kdyby si nemusel př iznat, ž e mocenský rozdí l mezi ú ř adem a jí m je tak nesmí rný, ž e jaká koli lež a ú skok, jí ž je schopen, by nedoká zala zmenš it ten rozdí l v jeho prospě ch. To vš ak byla jen myš lenka, kterou se K. sá m utě š oval, Č erné ho vroubek př esto zů stá val, jestliž e tehdy K. uš kodil, mů ž e podruhé tř eba prospě t, K. bude i nadá le potř ebovat pomoc v tě ch nejnepatrně jš í ch vě cech, v tě ch nejprvně jš í ch př edpokladech, vž dyť se např í klad zdá, ž e i Barnabá š opě t selhá vá.

Kvů li Frí dě vá hal K. celý den př eptat se u Barnabá š e v bytě; aby ho nemusel př ijí mat př ed Frí dou, pracoval venku a ješ tě po prá ci tu zů stá val oč eká vaje Barnabá š e, avš ak Barnabá š nepř ichá zel. Nezbý valo teď nic jiné ho než zají t za sestrami, jen na chvilič ku, jen na prahu se chtě l pozeptat, hned bude zase zpá tky. I zarazil lopatu do sně hu a rozbě hl se. Bez dechu dorazil k Barnabá š ovu domu, po krá tké m zaklepá ní vrazil do dveř í a otá zal se, nedbaje toho, jak to ve svě tnici vypadá: „Ješ tě poř á d se Barnabá š nevrá til? “ Teprve teď si vš iml, ž e Olga není doma, oba stař í ci ž e opě t sedí a klimbají u vzdá lené ho stolu, ješ tě si ani neuvě domili, co se to u dveř í dě je, a teprve pomalu k ně mu obracejí tvá ř e, a koneč ně ž e Amá lie lež í pod př ikrý vkami na lavici u kamen a v první m leknutí nad K-ový m př í chodem se vztyč ila a drž í si ruku na č ele, aby se vzpamatovala. Kdyby tu byla Olga, byla by hned odpově dě la a K. by zase mohl jí t, takhle musel udě lat aspoň pá r kroků k Amá lii, podat jí ruku, již mlč ky stiskla, a poprosit ji, aby zabrá nila vyplaš ený m rodič ů m v jaké mkoli putová ní, což také ně kolika slovy uč inila. K. se dově dě l, ž e Olga š tí pe na dvoř e dř í ví, Amá lie ž e si musela př ed chví lí celá vyč erpaná lehnout - dů vod neř ekla - a Barnabá š ž e sice ješ tě nepř iš el, ale musí př ijí t kaž dou chví li, protož e př es noc na zá mku nikdy nezů stá vá. K. podě koval za zprá vu, mohl teď zase jí t, avš ak Amá lie se zeptala, jestli nechce ješ tě poč kat na Olgu; on vš ak bohuž el už nemá č as. Pak se Amá lie zeptala, jestli už dnes s Olgou mluvil; s ú divem ř ekl, ž e ne, a zeptal se, chce-li mu Olga sdě lit ně co zvlá š tní ho. Amá lie zkř ivila ú sta jakoby s mí rnou nevolí, mlč ky ký vla - bylo to zř ejmě na rozlouč enou - a opě t ulehla. Lež í c si ho prohlí ž ela, jako by se divila, ž e tu ješ tě je. Její pohled byl studený, jasný, nehnutý jako vž dy; neupí ral se př í mo na př edmě t, který pozorovala, ný brž jej - to bylo ruš ivé - nepatrně, sotva znatelně, ale nepochybně mí jel, nezdá lo se, ž e by to bylo ze slabosti č i z rozpač itosti č i z nepoctivosti, ný brž z ustavič né, nad jaký mkoli jiný m citem př evlá dají cí touhy po samotě, již si snad sama uvě domovala jen tí mto způ sobem. K. se zdá lo, ž e si vzpomí ná, ž e ho tento pohled zaujal hned první več er, ž e dokonce patrně celý ten oš klivý dojem, jí mž na ně j tato rodina ihned zapů sobila, pramenil z tohoto pohledu, který sá m o sobě nebyl oš klivý, ný brž pyš ný a ve své uzavř enosti upř í mný. „Jsi poř á d tak smutná, Amá lie, “ ř ekl K. „trá pí tě ně co? Nemů ž eš to ř í ci? Takové dě vč e jako ty jsem na venkově ješ tě nevidě l. Teprve dnes, teprve teď mě to vlastně napadá. Pochá zí š odtud z vesnice, narodila ses tady? “ Amá lie př isvě dč ila, jako by K. vyslovil jen tu poslední otá zku, pak ř ekla: „Poč ká š tedy na Olgu? “ - „Neví m, proč se ptá š poř á d na jedno, “ ř ekl K. „Nemohu tu už dé le zů stat, poně vadž doma č eká má snoubenka. “

Amá lie se opř ela o loket, nevě dě la o ž á dné snoubence. K. ř ekl jmé no. Amá lie ji neznala. Zeptala se, ví -li Olga o zasnoubení; K. mě l za to, ž e ano, Olga ho př ece s Frí dou vidě la, takové zprá vy se té ž po vsi rychle roznesou. Amá lie ho vš ak ujistila, ž e o tom Olga neví a ž e z toho bude velmi neš ť astná, neboť se zdá, ž e miluje K. Př í mo prý o tom nemluvila, je totiž velmi zdrž enlivá, ale lá ska se př ece prozradí chtě j nechtě j. K. byl př esvě dč en, ž e se Amá lie mý lí. Amá lie se usmá la a tento ú smě v, tř eba byl smutný, rozjasnil zasmuš ile sevř enou tvá ř, dal promluvit ně motě, zdů vě rnil cizost, vydal tajemství, vydal vlastnictví dosud chrá ně né, jež sice bylo mož no vzí t zpě t, ale nikdy už ne docela. Amá lie ř ekla, ž e se urč itě nemý lí ; ba ž e ví i ví ce, ví, ž e K. té ž chová ná klonnost k Olze a ž e jeho ná vš tě vy pod zá minkou vš elijaký ch Barnabá š ový ch vzkazů platí ve skuteč nosti Olze. Teď vš ak, když Amá lie o vš em ví, nemusí si už poč í nat tak upjatě a smí zají t č astě ji. Jen to mu prý chtě la ř í ci. K. zavrtě l hlavou a př ipomně l své zasnoubení. Amá lie to zasnoubení zř ejmě nebrala moc vá ž ně, pro ni byl rozhodují cí bezprostř ední dojem z K., jak tak př ed ní stá l; zeptala se jen, kdy se s tí m dě vč etem sezná mil, je př ece ve vsi teprve pá r dní. K. vyprá vě l o onom več eru v Panské m hostinci, nač ež Amá lie pouze zkrá tka poznamenala, ž e byla velmi proti tomu, aby ho do Panské ho hostince vodili. Dovolá vala se jako svě dka Olgy, která zrovna veš la s ná ruč i dř í ví, svě ž í a vylouhovaná chladný m vzduchem, č ilá a silná, jako promě ně ná prací ve srovná ní s tí m, jak jindy ve svě tnici tě ž kopá dně postá vala. Hodila dř í ví na zem, nenuceně pozdravila K. a hned se ptala po Frí dě. K. se vý znamně podí val na Amá lii, ta se vš ak, jak se zdá lo, necí tila usvě dč ena. K. to trochu popudilo a vyprá vě l proto o Frí dě obš í rně ji, než by to byl udě lal jindy, lí č il, jak v obtí ž ný ch podmí nká ch př ece jen vede jakousi domá cnost, a tak se v chvatné m vyprá vě ní zapomně l - chtě l př ece hned jí t domů -, ž e př i rozlouč ení pozval obě sestry, aby ho jednou navš tí vily. Teď se ovš em polekal a zarazil, př ič emž Amá lie okamž itě, nepouš tě jí c ho už k slovu, prohlá sila, ž e pozvá ní př ijí má; tu se i Olga musela př idat a uč inila to. Avš ak K., na ně jž neustá le dolé halo pomyš lení, ž e se teď už musí rychle rozlouč it, a který se cí til neklidný př ed Amá liiný m pohledem, nerozpakoval se doznat bez vš ech př í kras, ž e vyř kl pozvá ní docela nepř edlož eně a jen pod vlivem své ho osobní ho citu, ž e vš ak na ně m bohuž el nemů ž e trvat, protož e mezi Frí dou a Barnabá š ový m domem je veliké, jemu ovš em zcela nepochopitelné nepř á telství. „To není ž á dné nepř á telství, “ ř ekla Amá lie, vstala z lavice a př ikrý vku hodila za sebe, „nic tak veliké ho to není, to je jen papouš ková ní vš eobecné ho mí ně ní. A teď jdi, jdi si za svou snoubenkou, vidí m, ž e má š naspě ch. Taky se neboj, ž e př ijdeme, ř ekla jsem to hned poprvé ž ertem, ze zlomyslnosti. Ty ale mů ž eš př ijí t č astě ji, tomu snad nic nebrá ní, mů ž eš vž dycky př ece př edstí rat Barnabá š ovy vzkazy. A abych ti to usnadnila ješ tě ví c, ř ekla jsem, ž e i když ti Barnabá š př inese ze zá mku vzkaz, nemů ž e ti ho zase chodit vyř izovat až do š koly. Nesmí se chudá č ek tolik š tvá t, ztrhá se služ bou, budeš si muset chodit pro zprá vy sá m. “ K. ješ tě neslyš el mluvit Amá lii tak dlouho a souvisle, také to zně lo jinak, než jak mluvila obvykle, jaká si vzneš enost v tom byla, již nepociť oval jen K., ný brž zř ejmě i Olga, která př ece byla na sestru zvyklá. Stá la trochu stranou s rukama v klí ně, teď už zas zeš iroka jako obvykle, trochu př edkloně ná, oč i upř ené na Amá lii, zatí mco Amá lie se dí vala pouze na K. „To je omyl, “ ř ekl K., „veliký omyl, jestliž e si myslí š, ž e to s č eká ní m na Barnabá š e neberu vá ž ně. Mé nejvyš š í, vlastně mé jediné př á ní je urovnat své zá lež itosti s ú ř ady. A Barnabá š mi v tom má pomoci, mnohé své nadě je vklá dá m do ně ho. Jednou mě už sice velmi zklamal; ale to byla spí š má vina než jeho, stalo se to ve zmatku první ch hodin, myslel jsem si tehdy, ž e vš eho dosá hnu jednou malou več erní prochá zkou, a když se nemož né uká zalo nemož ný m, mě l jsem to za zlé jemu. Mě lo to vliv i na mů j ú sudek o vaš í rodině, o vá s. To je pryč, myslí m, ž e vá m teď lé pe rozumí m, jste dokonce. “ K. hledal sprá vné slovo, nenaš el je hned a spokojil se bě ž ný m - „jste mož ná hodně jš í než leckdo z lidí ve vsi, pokud je zatí m zná m. Ale teď mě zase, Amá lie, mateš tí m, ž e sniž uješ ne-li služ bu své ho bratra, tedy aspoň vý znam, který pro mne má. Mož ná ž e nejsi zasvě cena do Barnabá š ový ch zá lež itostí, pak je to dobré a nechá m vě ci, jak jsou, ale mož ná ž e jsi zasvě cena - a já má m spí š tento dojem -, pak je to zlé, neboť to by znamenalo, ž e mě tvů j bratr klame. “ - „Buď klidný, “ ř ekla Amá lie, „nejsem zasvě cena, za nic na svě tě bych se nedala zasvě tit, za nic na svě tě, ani kvů li tobě, a pro tebe bych př ece leccos udě lala, neboť, jak jsi ř ekl, jsme hodní lidé. Avš ak zá lež itosti mé ho bratra patř í jemu, neví m o nich nic ví c, než kolik se o nich proti své vů li ná hodou tu a tam doslechnu. Zato Olga tě mů ž e dů kladně zpravit, neboť je jeho dů vě rnicí. “ A Amá lie odeš la, nejdř í ve k rodič ů m, s nimiž si š eptala, pak do kuchyně; odeš la od K. bez pozdravu, jako by vě dě la, ž e se ješ tě dlouho zdrž í a ž e není tř eba se louč it.

Patná ctá kapitola

K. ZŮ STAL STÁ T s trochu udivený m oblič ejem, Olga se mu zasmá la, př itá hla ho k lavici u kamen, zdá lo se, ž e je doopravdy š ť astná, ž e tu s ní m teď mů ž e sedě t o samotě, ale bylo to poklidné š tě stí, urč itě nezkalené ž á rlivostí. A prá vě ž e tu nebylo ž á rlivosti a tedy jaké koli př í snosti, dě lalo K. dobř e; s potě š ení m hledě l do tě ch modrý ch oč í, nesvá divý ch, nepanovač ný ch, ný brž plaš e spoč í vají cí ch, plaš e odolá vají cí ch oč í. Jako by se po varová ní Frí dy i hostinské nestal k tomu vš emu tady citlivě jš í, ný brž spí š e pozorně jš í a bystř ejš í. A smá l se s Olgou, když se podivila, proč zrovna Amá lii nazval hodnou, Amá lie je prý leccos, jen hodná prý vlastně není. Nač ež K. prohlá sil, ž e chvá la platila vlastně jí, Olze, ale Amá lie ž e je tak panovač ná, ž e si nejen př ivlastní vš echno, co se v její př í tomnosti ř ekne, ale č lově k jí vš echno př isoudí dobrovolně. „To je pravda, “ ř ekla Olga a zvá ž ně la, „ví c pravda, než si myslí š. Amá lie je mladš í než já, mladš í i než Barnabá š, ale v rodině rozhoduje ona, v dobré m i zlé m; ona ovš em té ž na sobě nese ví c než vš ichni ostatní, v dobré m i zlé m. “ To se K. zdá lo př ehnané, prá vě př ece Amá lie ř ekla, ž e se např í klad o bratrovy zá lež itosti nestará, zato Olga ž e o tom ví vš echno. „Jak bych ti to vysvě tlila? “ ř ekla Olga. „Amá lie se nestará ani o Barnabá š e, ani o mne; nestará se vlastně o nikoho, jen o rodič e, o ty peč uje dnem i nocí, teď se jich zase ptala, co si př ejí, a š la jim do kuchyně uvař it, kvů li nim se př emohla a vstala, je totiž už od poledne nemocná a lež ela tu na lavici. Ale ač koli se o ná s nestará, jsme na ní zá vislí, jako by byla nejstarš í, a kdyby ná m radila v naš ich vě cech, urč itě bychom ji poslechli, jenž e ona to nedě lá, jsme jí cizí. Ty se př ece hodně vyzná š v lidech, př ichá zí š z ciziny; nepř ipadá ti taky obzvlá š ť moudrá? “ - „Obzvlá š ť neš ť astná mi př ipadá, “ ř ekl K., „ale jak to jde dohromady s vaš í m respektem k ní, když např í klad Barnabá š slouž í jako posel, ač koli to Amá lie neschvaluje a snad tí m dokonce opovrhuje. “ - „Kdyby vě dě l, co jiné ho dě lat, ihned by opustil mí sto posla, které ho vů bec neuspokojuje. “ - „Copak není vyuč ený š vec? “ zeptal se K. „Jistě ž e je, “ ř ekla Olga, „vž dyť také vedle toho pracuje pro Brunsví ka, a kdyby chtě l, mě l by ve dne v noci co dě lat a hodně by vydě lal. “ - „Nu tak by tedy mě l ná hradu za mí sto posla, “ ř ekl K. „Za mí sto posla? “ otá zala se Olga s ú divem. „Copak je vzal kvů li vý dě lku? “ - „Ať si, ale ty ř í ká š, ž e ho neuspokojuje, “ ř ekl K. „Neuspokojuje ho, a to z rů zný ch dů vodů, “ ř ekla Olga, „ale je to př ece služ ba na zá mku, př ese vš echno jaká si služ ba na zá mku, č lově k by si to aspoň myslel. “ - „Jakž e, “ ř ekl K., „dokonce i o tom jste na pochybá ch? “ - „Nu vlastně ani ne, “ ř ekla Olga; „Barnabá š chodí do kancelá ř í, stý ká se se sluhy jako rovný s rovný mi, z dá lky ví dá i jednotlivé ú ř ední ky, dostá vá pomě rně dů lež ité dopisy, ně kdy dokonce i ú stní vzkazy mu svě ř ují, to je př ece hodně, a mohli bychom bý t hrdi na to, č eho vš eho v tak mladé m vě ku již dosá hl. “ K. př iký vl, na ná vrat teti nemyslel. „Má také vlastní livrej? “ zeptal se. „Myslí š tu kazajku? “ ř ekla Olga. „Ne, tu mu uš ila Amá lie, ješ tě než se stal poslem. Ale blí ž í š se bolavé mu mí stu. Mě l už dá vno dostat od ú ř adu ne livrej, ta se na zá mku nenosí, ale oblek, také mu ho př islí bili, avš ak v tomto ohledu jsou na zá mku velmi malí a nejhorš í je, ž e se nikdy neví, co ta pomalost znamená; mů ž e znamenat, ž e vě c je v ú ř ední m jedná ní, mů ž e ale také znamenat, ž e ú ř ední jedná ní ješ tě vů bec nezač alo, ž e tedy např í klad poř á d ješ tě chtě jí Barnabá š e nejdř í ve vyzkouš et, avš ak mů ž e koneč ně znamenat i to, ž e ú ř ední jedná ní už skonč ilo, z ně jaké ho dů vodu byl př í slib vzat zpě t a Barnabá š nedostane oblek nikdy. Nic bliž š í ho se o tom nelze dově dě t nebo teprve až po dlouhé době. Má me tu takové rč ení, mož ná ž e je zná š: Ú ř ední vý roky jsou plaché jak mladá dě vč á tka. “ - „To je dobrý postř eh, “ ř ekl K., bral to ješ tě vá ž ně ji než Olga, „dobrý postř eh, ú ř ední vý roky mohou mí t i jiné vlastnosti společ né s dě vč aty. “ - „Mož ná, “ ř ekla Olga. „Neví m ovš em, jak to myslí š. Tř eba to dokonce myslí š pochvalně. Ale ten ú ř ední oblek je zrovna jedna z Barnabá š ový ch starostí, a protož e má me starosti společ né, tedy je i má. Proč nedostá vá ú ř ední oblek, ptá me se marně. Jenž e celá ta vě c není tak jednoduchá. Ú ř ední ci např í klad, jak se zdá, vů bec nemají ú ř ední odě v; pokud je ná m to zná mo a podle toho, co Barnabá š vyprá ví, chodí ú ř ední ci v obyč ejný ch, ovš em pě kný ch š atech. Ostatně vidě l jsi př ece Klamma. Tedy ú ř ední kem, ani ú ř ední kem té nejniž š í kategorie Barnabá š jistě není a ani mu nepř ijde na mysl, ž e by jí m chtě l bý t. Avš ak ani vyš š í sluhové, které tu ve vsi ovš em ani nezahlé dneme, nenosí podle Barnabá š ova vyprá vě ní ú ř ední š aty; to je jistá ú tě cha, ř eklo by se, avš ak je to ú tě cha klamná, neboť je snad Barnabá š vyš š í m sluhou? Nikoli, ať mu č lově k př eje sebeví c, to se o ně m ř í ci nedá, vyš š í m sluhou není, už to, ž e chodí do vsi, ba dokonce tu bydlí, svě dč í proti tomu, vyš š í sluhové jsou ješ tě zdrž enlivě jš í než ú ř ední ci, mož ná prá vem, mož ná ž e stojí dokonce vý š než ně kteř í ú ř ední ci; leccos tomu nasvě dč uje: pracují mé ně a podle Barnabá š e je prý nevš ední podí vaná vidě t tyto vybrané vysoké, silné muž e, jak pomalu krá č ejí po chodbá ch. Barnabá š se pokaž dé kolem nich proplí ž í. Zkrá tka, nemů ž e bý t ani ř eč i o tom, ž e by Barnabá š byl vyš š í m sluhou. Mohl by tedy patř it k niž š í mu služ ebnictvu, ti zas ale mají ú ř ední š aty, aspoň pokud chodí dolů do vsi, není to vlastně livrej, také jsou tu mnohé rozdí ly, ale př esto pozná š sluhy ze zá mku ihned podle š atů, vidě ls př ece ty lidi v Panské m hostinci. Nejná padně jš í na tě ch š atech je, ž e tě sně př ilé hají, sedlá k nebo ř emeslní k by takové š aty nemohl potř ebovat. Tak tedy takové š aty Barnabá š nemá; není to jen ostudné a poniž ují cí, to by se ješ tě dalo sné st, ale stá vá se, zvlá š tě ve chví lí ch sklí č enosti - a ty ně kdy, nezř í dka, př ichá zejí mně i Barnabá š ovi -, ž e č lově k pak kvů li tomu zač ne pochybovat o vš em. Koná vů bec Barnabá š služ bu na zá mku? ptá vá me se pak; jistě, chodí do kancelá ř í, avš ak jsou ty kancelá ř e vlastní zá mek? A i když kancelá ř e patř í k zá mku, patř í k ně mu prá vě ty, do nichž smí Barnabá š vstoupit? Př ichá zí do kancelá ř í; ale to je pouze č á st vš ech kancelá ř í, potom př ijdou př epá ž ky a za nimi jsou dalš í kancelá ř e. Nikdo mu př í mo nezakazuje chodit dá l, ale on př ece nemů ž e jí t dá l, když už své př edstavené naš el, oni ho vyř í dili a poslali pryč. Mimoto je tam č lově k pozorová n, aspoň si to myslí m. A i kdyby š el dá l, co by to bylo platné, když by tam nemě l nic ú ř ední ho na prá ci a byl by vlastně vetř elcem? Ty př epá ž ky si také nesmí š př edstavovat jako ně jakou urč itou hranici, na to mě Barnabá š vž dycky znovu upozorň uje. Př epá ž ky jsou i v kancelá ř í ch, kam on chodí; existují tedy i takové př epá ž ky, jimiž prochá zí, nevypadají o nic jinak než př epá ž ky, za ně ž ješ tě nepronikl, a nelze už proto př edem př edpoklá dat, ž e se za tě mito př epá ž kami nalé zají podstatně jiné kancelá ř e, než jsou ty, kde Barnabá š již byl. Jen v tě ch chví lí ch sklí č enosti si to č lově k zač ne myslet. A pochybnosti jdou pak dá l, nelze se tomu vů bec ubrá nit. Barnabá š mluví s ú ř ední ky, Barnabá š dostá vá vzkazy. Avš ak jací jsou to ú ř ední ci, jaké jsou to vzkazy? Teď je, jak ř í ká, př idě len Klammovi a př í mo od ně ho dostá vá př í kazy. Nu, to by bylo velmi mnoho, ani vyš š í sluhové to nedotá hnou tak daleko, bylo by to skoro až př í liš mnoho a to prá vě budí ú zkost. Pomysli si jen, bý t př idě len bezprostř edně ke Klammovi, mluvit s ní m tvá ř í v tvá ř: Ale je tomu doopravdy tak? Nu ano, je tomu tak, ale proč potom Barnabá š pochybuje o tom, ž e ú ř ední k, které ho tam označ ují jako Klamm, je doopravdy Klamm? “ - „Olgo, “ ř ekl K., „to snad ž ertuješ, jak je mož né pochybovat o Klammově vzhledu, je př ece zná mo, jak vypadá, sá m jsem ho vidě l. “ - „To urč itě ne, K., “ ř ekla Olga. „To nejsou ž erty, ný brž mé nejvá ž ně jš í starosti, nevyprá ví m ti to vš ak proto, abych ulevila své mu srdci a tvé snad obtí ž ila, ný brž proto, ž e ses ptal na Barnabá š e, ž e mi Amá lie ulož ila vyprá vě t, a protož e si myslí m, ž e i pro tebe bude už iteč né dově dě t se ně co bliž š í ho. I kvů li Barnabá š ovi to dě lá m, abys v ně j nevklá dal př í liš velké nadě je, aby tě nezklamal a sá m pak tvý m zklamá ní m netrpě l. Je velmi citlivý; dnes v noci např í klad nespal, protož e jsi s ní m byl vč era več er nespokojen; ř ekls prý, ž e je pro tebe velice zlé, ž e má š jen takové ho posla, jako je Barnabá š. Tato slova mu nedala spá t. Ty sá m jsi z jeho rozč ilení asi moc nepozoroval, zá meč tí poslové se musí hodně ovlá dat. Ale nemá to lehké, ani s tebou ne. Ty na ně m podle své ho rozumu než á dá š jistě mnoho, př inesl sis urč ité př edstavy o poslovské služ bě a jimi mě ř í š své ná roky. Ale na zá mku mají jiné př edstavy o poslovské služ bě, nedají se srovnat s tvý mi, i kdyby se Barnabá š své služ bě docela obě toval, k č emuž je bohuž el ně kdy jak se zdá ochoten. Č lově k by se i podvolil, nic by nenamí tal, jen kdyby tu poř á d nebyla ta otá zka, jestli to, co dě lá, je opravdu poslovská služ ba. Př ed tebou o tom ovš em nesmí zapochybovat; znamenalo by to pro ně j podkopá vat vlastní existenci, kdyby to dě lal, hrubě poruš ovat zá kony, jimž, jak myslí, ješ tě podlé há, a ani se mnou nemluví svobodně, musí m z ně ho pochybnosti lá kat lichotkami a lí bá ní m, a i pak se ješ tě brá ní př iznat, ž e jeho pochyby jsou pochybami. Má v krvi ně co z Amá lie. A jistě mi neř ekne vš echno, ač koli jsem jeho jediná dů vě rnice. Ale o Klammovi obč as mluví me, sama jsem Klamma ješ tě nevidě la - ví š, ž e mě Frí da zrovna nemiluje a nikdy by mi nedopř á la pohled na ně j -, ale ve vsi je samozř ejmě zná mo, jak vypadá, ně kteř í ho vidě li, vš ichni o ně m slyš eli a z oč itý ch svě dectví, z pově stí i ně který ch klamavý ch postranní ch ú myslů vznikl poslé ze Klammů v obraz, který je snad v zá kladní ch rysech sprá vný, jenž e pouze v zá kladní ch rysech. Jinak je promě nlivý, ale ne snad tak promě nlivý jako Klammova skuteč ná podoba. Vypadá prý ú plně jinak, když př ijde do vsi, a jinak, když odtud odchá zí, jinak, než se napije piva, a jinak potom, jinak, když bdí, jinak, když spí, jinak o samotě, jinak v rozhovoru, a což je po tom vš em pochopitelné, skoro ú plně jinak nahoř e na zá mku. A dokonce už uvnitř ve vsi jsou podle zprá v dosti velké rozdí ly, rozdí ly co do vý š ky, drž ení tě la, tlouš ť ky, vousů, jen pokud jde o š aty, jsou zprá vy naš tě stí jednotné: má na sobě vž dycky stejné š aty, č erný ž aket s dlouhý mi š osy. Ve vš ech tě ch rozdí lech nejsou samosebou ž á dné č á ry, jsou velice pochopitelné, vznikají chvilkovou ná ladou, mí rou rozč ilení, nesč etný mi odstí ny nadě je č i zoufalství, jež zrovna naplň ují divá ka, který nadto vě tš inou zahlé dne Klamma jenom na chví li. Vyprá ví m ti to vš echno tak, jak mi to nejednou vyklá dal Barnabá š, a není -li č lově k na vě ci bezprostř edně ú č asten, mů ž e se tí m vcelku uspokojit. My nemů ž eme, pro Barnabá š e je to ž ivotní otá zka, jestli mluví doopravdy s Klammem, nebo ne. “ - „Pro mne nemé ně, “ ř ekl K. a oba si k sobě na lavici u kamen př isedli ješ tě tě sně ji.

⇐ Предыдущая 14 15 16 17 181920 21 22 23 Следующая ⇒