Zámek 14 страница

A proto, jako se př edtí m okamž itě chystal době hnout do hospody, byl stejně ochoten podle změ ně né ho rozkazu teď zase nejdř í ve uklidit mí stnost, aby se sem zase mohla vrá tit uč itelka se svou tř í dou. Ale s ú klidem si bylo tř eba pospí š it, neboť K. musel potom př ece dojí t pro svač inu, a uč itel mě l už velký hlad a ž í zeň. K. ho ujistil, ž e se vš e stane podle jeho př á ní; uč itel se chvilku dí val, jak K. v rychlosti odklí zí lož e, rovná tě locvič né ná ř adí, bleskově zametá, zatí mco Frí da myla a drhla stupí nek. Patrně byl tou horlivostí uspokojen; upozornil ješ tě, ž e za dveř mi je př ipravena hromada dř í ví na topení - do dř evní ku už asi nechtě l K. pustit -, a s vý hrů ž kou, ž e se opě t brzy vrá tí na prohlí dku, odebral se k dě tem.

Když chví li mlč ky pracovali, zeptala se Frí da, proč se K. teď uč iteli tak podvoluje. Ptala se spí š ze soucitu a starostlivosti, ale K., který zrovna myslel na to, ž e se Frí dě nepodař ilo ochrá nit jej př ed uč itelový m rozkazová ní m a ná silnostmi, jak pů vodně slibovala, odpově dě l jen zkrá tka, ž e když se teď jednou stal š kolní kem, musí také konat jeho prá ci. Pak bylo zase ticho, až se K. - jemuž ten krá tký rozhovor př ipomně l, ž e Frí da je už delš í dobu, zejmé na skoro bě hem celé rozmluvy s Jení kem jako ztracená v samý ch starostech - př iná š eje dř í ví rovnou Frí dy zeptal, nač myslí. Pomalu k ně mu vzhlé dla a ř ekla, ž e na nic urč ité ho; myslí prý jen na hostinskou, a jak mě la v ně který ch vě cech pravdu. Po mnohé m zdrá há ní a teprve když K. nalé hal, odpově dě la zevrubně ji, ale neustá vají c v prá ci, což neč inila ani tak z pilnosti, nebol prá ce př i tom př ece vů bec nepostupovala, ný brž jen proto, aby se nemusela dí vat na K. A vyklá dala, jak nejdř í ve klidně naslouchala K-ově rozmluvě s Jení kem, jak se pak lekla ně kolika K-ový ch slov a zač ala ostř eji vní mat jejich smysl a jak už pak od té chví le nemohla v jeho slovech nevidě t potvrzení jedné vý strahy, za niž má co dě kovat hostinské, avš ak v její ž oprá vně nost nikdy nechtě la vě ř it. K., rozmrzelý tě mi vš eobecný mi ř eč mi a spí š e podrá ž dě n než dojat slzavý m, nař í kavý m hlasem - zejmé na proto, ž e se mu zase už plete do ž ivota ta hostinská, aspoň skrze vzpomí nky, když už osobně zatí m nemě la valný ú spě ch -, hodil dř í ví z ná ruč e na zem, sedl si na ně a se vš í vá ž ností teď ž á dal, aby se mluvilo zcela jasně. „Hned od poč á tku, “ zač ala Frí da, „se ve mně hostinská kolikrá t snaž ila vzbudit pochybnost o tobě, netvrdila, ž e lž eš, naopak, ř í kala, ž e jsi upř í mný jako dí tě, ale tvá povaha se tak liš í od naš í, ž e i když mluví š upř í mně, tě ž ko se doká ž eme př emoci, abychom ti uvě ř ili, a jestli ná s prý zavč as nezachrá ní dobrá př í telkyně, donutí ná s uvě ř it teprve trpká zkuš enost. Ani jí, ač tak dovede prohlé dnout lidi, se prý nevedlo jinak. Ale po poslední m rozhovoru s tebou v hospodě U mostu př iš la prý - opakuji jenom její zlobná slova - na tvé spá dy, teď už ji prý nemů ž eš oklamat, i kdyby ses tř eba namá hal své ú mysly skryt, avš ak ty nic neskryješ, to opakovala poř á d znovu, a pak ješ tě poví dala: dej si prá ci a jednou ho př i ně jaké, jedno jaké, př í lež itosti opravdu poslouchej, ne jen tak povrchně, nikoli, doopravdy ho poslouchej. Sama prý neudě lala nic jiné ho než to, a pokud jde o mne, vyrozumě la toto: Pově sil ses na mne - takové ho potupné ho slova použ ila - jen proto, ž e jsem ti ná hodou př iš la do cesty, ž e jsem se ti nezdá la zrovna oš klivá a ž e si omylem myslí š, ž e č í š nice je př edurč enou obě tí pro kaž dé ho hosta, který natá hne ruku. Kromě toho, jak hostinská zjistila od hostinské ho z Panské ho hostince, jsi z ně jaké ho dů vodu tenkrá t chtě l př enocovat v Panské m hostinci a toho se ovš em nedalo dosá hnout jinak než př ese mne. To vš echno by bý valo pro tebe dostateč ný m dů vodem, aby ses pro onu noc stal mý m milencem; aby se vš ak z toho stalo ně co ví c, bylo také potř eba ně co ví c a to ví c byl Klamm. Hostinská netvrdí, ž e ví, co po Klammovi chceš, tvrdí jen, ž e než jsi znal mě, pachtil ses za ní m stejně usilovně jako potom. Rozdí l je prý jen v tom, ž e př edtí m jsi nemě l ž á dnou nadě ji, teď vš ak myslí š, ž e ve mně má š spolehlivý prostř edek, jak skuteč ně a brzy, a dokonce s př evahou ke Klammovi proniknout. Jak jsem se lekla - nejdř í ve vš ak jen na okamž ik, bez hlubš í ho dů vodu -, když jsi dnes jednou ř ekl, ž e než jsi znal mne, byl bys tu zabloudil. Jsou to snad tá ž slova, jichž použ ila hostinská; ona té ž ř í ká, ž e teprve od té doby, co mě zná š, uvě domil sis cí l. Souvisí to prý s tí m, ž e si myslí š, ž es ve mně zí skal Klammovu milenku a má š tak zá stavu, kterou lze vykoupit pouze za nejvyš š í cenu. Jedinou tvou snahou prý je vyjedná vat s Klammem o té ceně. Poně vadž pro tebe já neznamená m nic a cena vš echno, jsi prý, pokud jde o mne, ochoten k jaké koliv dohodě, pokud vš ak jde o cenu, nepovolí š. Proto je ti jedno, ž e ztratí m mí sto v Panské m hostinci, jedno, ž e musí m opustit i hospodu U mostu, jedno, ž e musí m vykoná vat tě ž kou š kolnickou prá ci. Nechová š ke mně ně ž nost, ba ani č as pro mne nemá š, př enechá vá š mě pomocní ků m, ž á rlivost nezná š, jediná má hodnota pro tebe je v tom, ž e jsem byla Klammovou milenkou, ve své nevě domosti usiluješ o to, abych na Klamma nezapomně la a nevzpí rala se pak nakonec, až př ijde rozhodují cí chví le; př esto bojuješ i proti hostinské, která jediná by podle tebe byla s to vyrvat mě tobě, proto jsi hnal spor s ní na ostř í nož e, abych musela pryč z hospody U mostu; nepochybuješ o tom, ž e pokud zá lež í na mně, jsem za vš ech okolností tvý m majetkem. Rozhovor s Klammem si př edstavuješ jako obchod, hotové za hotové. Poč í tá š se vš emi mož nostmi; za př edpokladu, ž e dosá hneš oné ceny, jsi ochoten udě lat vš e; bude-li mě Klamm chtí t, vydá š mě, bude-li chtí t, abys se. mnou zů stal, zů staneš; bude-li chtí t, abys mé vyhnal, vyž eneš mě; jsi vš ak ochoten hrá t i komedii; bude-li to vý hodné, budeš tř eba př edstí rat, ž e mě miluješ, jeho lhostejnost se pokusí š př emoci tak, ž e zdů razní š svou nicotnost a zahanbí š ho tí m, ž e ses stal jeho ná stupcem, nebo tí m, ž e mu doneseš má vyzná ní lá sky k ně mu, jež jsem opravdu uč inila, a poprosí š ho, aby mě k sobě opě t př ijal - ovš em po zaplacení oné ceny; a když nepomů ž e nic jiné ho, pak budeš jmé nem manž elů K-ový ch prostě ž ebrat. Uvidí š -li vš ak potom, uzavř ela hostinská, ž e ses ve vš em zmý lil, ve svý ch př edpokladech i ve svý ch nadě jí ch, ve svý ch př edstavá ch o Klammovi i o jeho vztahu ke mně, pak pro mne zač ne peklo, neboť pak se teprve stanu jediný m tvý m majetkem, na ně jž jsi odká zá n, ale zá roveň i majetkem, který se uká zal bezcenný a s ní mž budeš podle toho naklá dat, neboť jiný cit než vlastnický ke mně nechová š. “

Napjatě, se staž ený mi ú sty poslouchal K., dř í ví pod ní m se dalo do pohybu, svezl se skoro až na podlahu, nepozoroval to; teprve teď se zvedl, sedl si na stupí nek, vzal Frí dinu ruku, která se chabě pokusila vymanit, a ř ekl: „Nemohl jsem v tvé m vyprá vě ní vž dycky rozliš it, co si myslí š ty a co hostinská. “ - „Bylo to jen mí ně ní hostinské, “ ř ekla Frí da. „Vyslechla jsem vš echno, protož e má m hostinskou v ú ctě; avš ak poprvé v ž ivotě jsem její mí ně ní ve vš em vš udy zavrhla. Tak ubohé mi př ipadalo vš echno, co ř í kala, tak daleké pochopení toho, co mezi ná mi dvě ma je. Př ipadalo mi, ž e pravda je spí š pravý m opakem toho, co ř í ká. Myslela jsem na to kalné rá no po naš í první noci, jak jsi vedle mne kleč el s pohledem, jako by teď bylo vš echno ztraceno. A jak se pak také vš echno utvá ř elo tak, ž e ať jsem se namá hala sebeví c, nepomá hala jsem ti, ný brž př eká ž ela. Kvů li mně se z hostinské stal tvů j nepř í tel, mocný nepř í tel, které ho ty poř á d ješ tě podceň uješ; kvů li mně sis dě lal starosti a musels bojovat o své mí sto, byls v nevý hodě proti starostovi, musel ses podrobit uč iteli, byls vydá n napospas pomocní ků m, avš ak to nejhorš í ze vš eho: kvů li mně ses mož ná provinil na Klammovi. Teď se neustá le chceš ke Klammovi dostat, ale to je jen bezmocná snaha ně jak se s ní m usmí ř it. A ř í kala jsem si, ž e hostinská, která to vš echno ví daleko lé pe než já, mě chce svý m naš eptá vá ní m uchrá nit nejhorš í ch vý č itek svě domí. Dobř e mí ně ná, ale zbyteč ná ná maha. Má lá ska k tobě by mi z toho vš eho byla pomohla, nakonec i tebe by byla nesla vpř ed, ne-li tady ve vsi, tedy ně kde jinde; jeden dů kaz své sí ly př ece už podala, zachrá nila tě př ed Barnabá š ovou rodinou. “ - „To jsi tedy v duchu namí tala tenkrá t, “ ř ekl K., „a co se změ nilo od té doby? “ - „Neví m, “ ř ekla Frí da a pohlé dla na K-ovu ruku, která drž ela její, „snad se nic nezmě nilo; když jsi tak blí zko u mne a tak klidně se ptá š, pak vě ř í m, ž e se nezmě nilo nic. Ve skuteč nosti vš ak -“ vzala K. svou ruku, sedě la vzpř í mená proti ně mu a plakala nezakrý vají c si oblič ej; volně mu nastavovala uslzenou tvá ř, jako by neplakala nad sebou, a tudí ž nemě la co skrý vat, ný brž jako by plakala nad K-ovou zradou a jako by mu tedy patř il i ž alostný pohled na ni -, „ve skuteč nosti se změ nilo vš echno od té chví le, co jsem tě slyš ela mluvit s tí m chlapcem. Jak nevinně jsi zač al, vyptá val ses na domá cí pomě ry, na to a ono; bylo mi, jako bys zrovna př iš el do vý č epu, př í tulný, se srdcem otevř ený m, a hledal s dě tskou horlivostí mů j pohled. Nebyl v tom ž á dný rozdí l proti tehdejš ku a př á la bych si jen, aby tu byla hostinská, poslouchala tě a zkusila setrvat př i své m mí ně ní. Potom vš ak najednou, neví m, jak to př iš lo, jsem zpozorovala, s jaký m ú myslem s tí m chlapcem mluví š. Ú č astný mi slovy jsi zí skal jeho dů vě ru, již není lehko zí skat, abys pak neruš eně mohl zamí ř it k cí li, který jsem rozezná vala č í m dá l jasně ji. Tí m cí lem byla ta paní. Z tvý ch ř eč í, naoko starostlivý ch, mluvil zcela nepokrytě pouze ohled na tvé vlastní zá lež itosti. Podvedls tu paní dř í v, než jsi ji zí skal. Nejen svou minulost, i svou budoucnost jsem slyš ela z tvý ch slov; bylo mi, jako když vedle mne sedí hostinská a vš echno mi vysvě tluje a já se jí ze vš ech sil snaž í m odstrč it, ale jasně vidí m beznadě jnost té ná mahy, a př itom jsem vlastně nebyla podvá dě na já - už ani podvá dě na jsem nebyla -, ný brž ta cizí paní. A když jsem se pak ješ tě vzchopila a zeptala se Jení ka, č í m chce bý t, a on ř ekl, ž e chce bý t jako ty, ž e je tedy už doč ista tvů j, jakpak velký byl teď rozdí l mezi tí m dobrý m chlapcem, který tu byl zneuž it, a mnou tenkrá t ve vý č epu? “

„Vš echno, “ ř ekl K. - zvykl si na to vyč í tá ní a vzpamatoval se - „vš echno, co ř í ká š, je v jisté m smyslu sprá vné; není to nepravdivé, je to jen nepř á telské. Jsou to myš lenky hostinské, mé nepř í telkyně, i když si myslí š, ž e jsou tvé vlastní, to mne uklidň uje. Ale pouč né jsou, č lově k se mů ž e od hostinské ješ tě leccos nauč it. Mně př í mo to neř ekla, ač koliv mě jinak neš etř ila; svě ř ila je patrně tobě v nadě ji, ž e jich použ iješ ve chví li pro mne obzvlá š ť zlé č i rozhodné. Jestliž e já tě zneuž í vá m, pak ona tě zneuž í vá stejně. Teď vš ak, Frí do, uvaž toto: i kdyby vš echno bylo př esně tak, jak ř í ká hostinská, bylo by to velmi zlé jen v jediné m př í padě, totiž kdybys mě nemě la rá da. Potom, jen potom by to opravdu bylo tak, ž e jsem tě zí skal z vypoč í tavosti a lsti, abych s tí mto majetkem pak lichvař il. Snad už pak patř ilo k mé mu plá nu i to, ž e jsem k tobě tehdy př iš el zavě š en do Olgy, abych vylá kal tvů j soucit, a hostinská to jenom zapomně la uvé st v ú č tu mý ch provině ní. Nebylo-li to vš ak tak zlé a nestrhla tě k sobě vychytralá š elma, ný brž tys vyš la vstř í c mně, tak jako já vyš el vstř í c tobě a oba jsme se nalezli zapomenuvš e na sebe, ř ekni, Frí do, jak je to potom? Potom př ece pracuji ve své vě ci stejně jako v tvé; není tu rozdí l a rozliš ovat mů ž e jen nepř í telkyně. To platí o vš em, i o Jení kovi. Př i posuzová ní rozhovoru s Jení kem ostatně velmi př ehá ní š svů j ú tlocit, neboť i když se Jení kovy a mé zá mě ry zcela nekryjí, př ece to nejde tak daleko, ž e by mezi nimi byl rozpor, kromě toho př ece ná š nesouhlas nezů stal Jení kovi skryt, velice bys podceň ovala tohoto opatrné ho malé ho muž e, kdyby sis to myslela, a i kdyby mu snad vš echno zů stalo skryto, nikomu to neublí ž í, jak doufá m. “

„Je tak tě ž ké se v tom vš em vyznat, K., “ ř ekla Frí da a vzdychla. „Já k tobě jistě nechovala nedů vě ru, a jestli na mne ně co takové ho z hostinské př eš lo, celá š ť astná to odvrhnu a tebe na kolenou odprosí m, což vlastně dě lá m ustavič ně, i když ř í ká m tak oš klivé vě ci. Pravdou vš ak zů stá vá, ž e př ede mnou mnohé tají š, př ichá zí š a jdeš, neví m odkud a kam. Onehdy, když zaklepal Jení k, zvolal jsi dokonce jmé no Barnabá š. Ké ž bys byl aspoň jednou zavolal s takovou lá skou mě, jako jsi onehdy z dů vodů mně nepochopitelný ch zavolal to nená vidě né jmé no. Nemá š -li ty ke mně dů vě ru, jak nemá ve mně vzniknout nedů vě ra k tobě; jsem pak př ece odká zá na na hostinskou, jí ž jako bys dá val svý m chová ní m za pravdu. Ne ve vš em, nechci tvrdit, ž e jí dá vá š za pravdu ve vš em, nevyhnal jsi snad kvů li mně pomocní ky? Ach, kdybys jen vě dě l, jak dychtivě hledá m ve vš em, co dě lá š a mluví š, i když mě to trá pí, ně jaké dobré já dro pro sebe. “ - „Př edevš í m, Frí do, “ ř ekl K., „neskrý vá m ti př ece ani to nejmenš í. Jak mě ta hostinská nená vidí a jakou si dá vá prá ci, aby mi tě vyrvala, a jaký ch odporný ch prostř edků k tomu použ í vá a jak ty jí ustupuješ, Frí do, jak jí ustupuješ! Ř ekni, co ti skrý vá m? Ž e se chci dostat ke Klammovi, to ví š, ž e mi v tom nemů ž eš pomoci a ž e to proto musí m doká zat na vlastní pě st, to ví š také, ž e se mi to doposud nepovedlo, to vidí š. Má m teď vyklá dat vš echny zbyteč né pokusy, které mě už tak dost pokoř ují, a pokoř ovat se tak dvojná sob? Má m se snad chlubit tí m, ž e jsem celé dlouhé odpoledne promrzlý nadarmo č ekal u dví ř ek Klammový ch saní? Š ť astný, ž e už na ty vě ci nemusí m myslet, spě chá m k tobě, a teď se mi to vš echno zase hrozivě vrací od tebe. A Barnabá š? Jistě, č eká m na ně j. Je Klammový m poslem; já ho tí m poslem neudě lal. “ - „Zase Barnabá š! “ zvolala Frí da. „Nevě ř í m, ž e je dobrý m poslem. “ - „Mož ná ž e má š pravdu, “ ř ekl K., „ale je to jediný posel, které ho mi posí lají. “ - „Tí m hů ř, “ ř ekla Frí da, „tí m spí š by ses mě l mí t př ed ní m na pozoru. “ - „Bohuž el mi k tomu nedal dosud př í lež itost, “ ř ekl K. s ú smě vem. „Př ichá zí zř í dka, a co př iná š í, je bezvý znamné; cenné je to jen tí m, ž e to pochá zí př í mo od Klamma. “ - „Ale podí vej se, “ ř ekla Frí da, „vž dyť ani Klamm není už tvý m cí lem, to mě snad zneklidň uje nejví c. Ž e ses př ese mne vž dy dral ke Klammovi, bylo zlé, ž e teď, jak se zdá, se od Klamma odvrací š, je mnohem horš í, to ani hostinská nepř edví dala. Podle hostinské mě lo mé š tě stí, pochybné, ale př ece jen velice skuteč né š tě stí, skonč it dnem, kdy koneč ně uzná š, ž e tvé nadě je v Klamma jsou marné. Teď vš ak neč eká š už ani na ten den; najednou př ijde ně jaký malý chlapec a ty s ní m zač neš bojovat o jeho matku, jako bys bojoval o vzduch k ž ivotu. “ - „Sprá vně jsi pochopila mů j rozhovor s Dení kem, “ ř ekl K. „Opravdu to tak bylo. Copak se ale pro tebe celý tvů j dř í vě jš í ž ivot tak propadl (až na hostinskou ovš em, která se dolů srazit nedá ), ž e už neví š, jak musí č lově k zá pasit, aby se prosadil, zvlá š tě když pochá zí hluboko zezdola? Jak je nutno použ í t vš eho, co dá vá ně jakou nadě ji? A tato paní př ichá zí ze zá mku, sama mi to ř ekla, když jsem první ho dne zabloudil k Lasemannovi. Co bylo ví ce nasnadě než pož á dat ji o radu, nebo dokonce o pomoc; zná -li hostinská zcela př esně vš echny př eká ž ky, jež č lově ka oddě lují od Klamma, pak tato ž ena pravdě podobně zná cestu, sama po ní př ece sestoupila. “ - „Cestu ke Klammovi? “ zeptala se Frí da. „Ke Klammovi, zajisté, kam jinam, “ ř ekl K. Pak vyskoč il: „Teď je ale nejvyš š í č as dojí t pro tu svač inu. “ Nalé havě, neú mě rně dů vodu, prosila ho Frí da, aby zů stal, jako by teprve to, ž e zů stane, stvrdilo vš echny ú tě chy, které jí ř ekl. K. vš ak př ipomně l uč itele, uká zal na dveř e, které se kaž dý m okamž ikem mohly s tř eskotem rozletě t, slí bil, ž e hned př ijde, ani zatá pě t ž e Frí da nemusí, sá m to obstará. Koneč ně se Frí da mlč ky podvolila. Když se K. venku brodil sně hem - dá vno už mě la bý t cesta prohá zená, podivné, jak pomalu prá ce pokrač uje -, uvidě l, jak se jeden z pomocní ků k smrti unaven drž í mř í ž e. Jen jeden, kde je druhý? Ž e by K. zlomil vytrvalost aspoň jednoho z nich? Ten, co zů stal, byl ovš em ješ tě až dost horlivý; bylo to vidě t na tom, jak celý ož il, když spatř il K., a hned zač al zuř ivě ji např ahovat paž e a touž ebně kroutit oč ima. „Jeho neú stupnost je vzorná, “ ř ekl si K. a musel ovš em dodat, „jeden s ní zmrzne u plotu. “ Navenek vš ak K. jen pohrozil pomocní kovi pě stí, což vylouč ilo jaké koli př iblí ž ení, ba pomocní k ješ tě ustraš eně o hodný kus ucouvl. Zrovna otví rala Frí da okno, aby podle domluvy s K. vyvě trala, než se zatopí. V tu chví li nechal pomocní k K. bý t a neodolatelně př itahová n plazil se k oknu. S tvá ř í, v ní ž zá pasila př í vě tivost vů č i pomocní ků m a ú pě nlivá bezmoc vů č i K., má vla nepatrně rukou z okna: nebylo ani zř ejmé, jestli na obranu nebo na pozdrav -, blí ž í cí se pomocní k se tí m také nedal vyruš it. Tu Frí da honem zavř ela vně jš í okno, zů stala vš ak za ní m stá t s rukou na klice, hlavou ke straně skloně nou, s veliký ma oč ima a strnulý m ú smě vem. Vě dě la, ž e tak pomocní ka spí š vá bí než odpuzuje? K. se vš ak už neohlí ž el, chtě l si radě ji co nejví c pospí š it a brzy bý t zpá tky.

Č trná ctá kapitola

KONEČ NĚ - bylo už tma, pozdní odpoledne - uvolnil K. cestu na zahradě, sní h navrš il a udusal po obou straná ch cesty a byl s denní prací hotov. Stá l u zahradní ch vrá tek, daleko š iroko sá m. Pomocní ka zahnal už př ed ně kolika hodinami, hnal ho př ed sebou poř á dný kus cesty. Potom se pomocní k schoval ně kde mezi zahrá dkami a chatrč emi, nebyl k nalezení a také už od té chví le nevylezl. Frí da byla doma a buď už prala nebo poř á d ješ tě koupala Gí zinu koč ku; byl to od Gí zy projev velké dů vě ry, ž e tu prá ci Frí dě svě ř ila, ovš emž e nechutnou a nevhodnou prá ci, K. by jistě nedovolil, aby ji Frí da vzala, nebý t toho, ž e po vš elijaký ch zanedbaný ch povinnostech bylo teď radno využ í t kaž dé př í lež itosti, jak si Gí zu zavá zat. Gí za s uspokojení m př ihlí ž ela, jak K. snesl z pů dy dě tskou vanič ku, jak ohř í vají vodu a poslé ze jak opatrně dá vají koč ku do vany. Pak Gí za dokonce ponechala koč ku zcela Frí dě, neboť př iš el Č erný, K-ů v zná mý z první ho več era, pozdravil K. se smě sí ostychu, jehož dů vod pochá zel z onoho več era, a nezmě rné ho opovrž ení, jaké ná lež í š kolní kovi, a odebral se s Gí zou do druhé uč ebny. Tam byli oba doposud. Jak K. vyprá vě li v hospodě U mostu, ž il Č erný, ač koliv byl kastelá nský syn, z lá sky ke Gí ze už dlouho ve vsi, dí ky svý m styků m dosá hl toho, ž e jej obec jmenovala pomocný m uč itelem, vykoná val vš ak tento ú ř ad hlavně tak, ž e nevynechal skoro jedinou Gí zinu hodinu a sedě l buď v lavici mezi dě tmi, nebo radě ji na stupí nku Gí ze u nohou. Nikoho to neruš ilo, dě ti si na to už dá vno zvykly, snad tí m spí š e, ž e Č erný nemě l ani ná klonnost, ani porozumě ní pro dě ti, sotva s nimi promluvil, pouze tě locvik př evzal od Gí zy a jinak se spokojil tí m, ž e ž il v Gí zině blí zkosti, ovzduš í, teple. Jeho nejvě tš í m potě š ení m bylo sedě t vedle Gí zy a opravovat seš ity. I dnes se tí m zabý vali, Č erný př inesl velký stoh seš itů, uč itel jim dá val vž dycky i své, a pokud bylo svě tlo, vidě l je K., jak pracují u jednoho stoleč ku u okna, hlava vedle hlavy, nehnutě, teď tam bylo vidě t jen dvě plá polají cí sví č ky. Vá ž ná, mlč enlivá lá ska je spojovala; tó n udá vala Gí za, její ž tě ž kopá dná bytost se sice ně kdy divoce rozpoutala a potom prolomila vš echny hranice, avš ak u druhé ho by jindy nikdy nic podobné ho nestrpě la; tak se musel podř í dit i temperamentní Č erný, musel chodit pomalu, mluvit pomalu, hodně mlč et; a bylo vidě t, ž e za to vš e je bohatě odmě ně n Gí zinou prostou, tichou př í tomností. Př itom ho Gí za snad ani nemilovala; aspoň její kulaté š edé oč i, které nikdy vysloveně nemrkaly, spí š jako by otá č ely panenkami, na podobné otá zky nikdy neodpoví daly; bylo jen vidě t, ž e Č erné ho bez odporu sná š í, avš ak pocty, ž e je milová na kastelá nský m synkem, si urč itě nedovedla považ ovat a dá l si klidně a nedotč eně nesla své plné bujné tě lo, ať se po ní Č erný dí val nebo ne. Zato Č erný jí př iná š el krvavou obě ť, zů stá vaje ve vsi; otcovy posly, kteř í pro ně ho už ně kolikrá t př iš li, odbý val tak rozhoř č eně, jako by již pouhá jimi př ivolaná př ipomí nka zá mku a jeho synovský ch povinností byla citelný m, nenapravitelný m naruš ení m jeho š tě stí. A př ece mě l vlastně spoustu volné ho č asu, neboť Gí za se mu obvykle ukazovala jen bě hem vyuč ová ní a př i opravová ní ú loh, ne ovš em z vypoč í tavosti, ný brž proto, ž e nade vš echno milovala pohodlí a tudí ž samotu a byla podle vš eho nejš ť astně jš í, když se mohla doma v naprosté volnosti natá hnout na pohovku, vedle sebe koč ku, která neruš ila, protož e se už sotva hý bala. Tak se Č erný vě tš inu dne potuloval bez prá ce, ale i to mě l rá d, protož e mě l př i tom vž dycky mož nost, jí ž velmi č asto využ í val, zají t do Lví ulice, kde Gí za bydlela, vystoupit nahoru k její podkrovní svě tnič ce, naslouchat u dveř í, které vž dy byly zamč ené, a pak honem zase odejí t, když ve svě tnici pokaž dé bez vý jimky zjistil naprosté, nepochopitelné ticho. Př esto se vš ak i u ně ho obč as projevovaly ná sledky tohoto způ sobu ž ivota - nikdy ovš em v Gí zině př í tomnosti - v chvilkový ch smě š ný ch vý buš í ch ú ř ední pý chy, jež se ovš em pramá lo hodila k jeho nyně jš í mu postavení; vě tš inou to pak samosebou nedopadlo obzvlá š ť dobř e, jak K. také sá m zaž il.

⇐ Предыдущая 13 14 15 16 171819 20 21 22 Следующая ⇒