Zámek 13 страница

Po chvilce se ozvalo slabé zaklepá ní. „Barnabá š! “ vykř ikl K., odhodil koš tě a ně kolika skoky byl u dveř í. Frí da se na ně j zadí vala, vydě š ená spí š tí m jmé nem než vš í m ostatní m. Nejistý ma rukama nemohl K. starý zá mek hned odemknout. „Už otví rá m, “ opakoval poř á d, mí sto aby se zeptal, kdo vlastně klepe. A pak zů stal jen stá t, když dokoř á n otevř ený mi dveř mi neveš el Barnabá š, ný brž hoš í k, který ho už jednou př edtí m chtě l oslovit. Ale K. se nechtě lo rozpomí nat se na ně j. „Copak tu chceš? “ ř ekl. „Vyuč ová ní je vedle. “ - „Jdu odtamtud, “ ř ekl chlapec a hledě l velký ma hně dý ma oč ima na K., stá l tu vzpř í meně s paž emi tě sně u tě la. „Tak co chceš? Honem! “ ř ekl K. a trochu se př edklonil, neboť chlapec mluvil tiš e. „Mohu ti pomoci? “ zeptal se chlapec. „Chce ná m pomoci, “ ř ekl K. Frí dě a pak chlapci: „Jakpak se jmenuješ? “ - „Jan Brunsví k, “ ř ekl chlapec, „ž á k č tvrté tř í dy, syn Oty Brunsví ka, mistra obuvnické ho, v Magdalenině ulici. “ - „Podí vejme se, Brunsví k se jmenuješ, “ ř ekl K. a už byl př í vě tivě jš í. Uká zalo se, ž e Jení ka tak rozč ilily krvavé š rá my, jimiž uč itelka K. rozdrá pla ruku, ž e si v tu chví li umí nil, ž e bude K. pomá hat. O své vů li, př es nebezpeč í př í sné ho trestu, vytratil se teď jako dezerté r z vedlejš í mí stnosti. Snad byl pod vlivem hlavně takový chto chlapecký ch př edstav. Jim také odpoví dala vá ž nost vš eho jeho poč í ná ní. Pouze zpoč á tku mu brá nila ostý chavost, brzy si vš ak na K. a Frí du zvykl, a když pak dostal napí t horké dobré ká vy, celý ož il a rozvá zal a zač al se horlivě a nalé havě vyptá vat, jako by chtě l v rychlosti vyzvě dě t to nejhlavně jš í a mohl pak samostatně př evzí t rozhodová ní za K. a za Frí du. V celé jeho bytosti bylo také ně co velitelské ho; avš ak tak se to mí silo s dě tskou nevinností, ž e se mu č lově k, napů l doopravdy, napů l ž ertem, rá d podř í dil. V kaž dé m př í padě zaují mal veš kerou pozornost, byl konec s prací, sní daně se velmi protahovala. Ač koli sedě l v lavici, K. na katedř e a Frí da vedle na ž idli, vypadalo to, jako by Jení k byl uč itelem, jako by zkouš el a posuzoval odpově di; lehký ú smě v kolem jeho mě kký ch ú st jako by naznač oval, ž e dobř e ví, ž e je to jen hra, avš ak o to vá ž ně ji bral celou vě c, mož ná ž e to vů bec nebyl ú smě v, ný brž dě tská blaž enost, která mu hrá la kolem rtů. Teprve ná padně pozdě př iznal, ž e už K. zná od té doby, co jednou zaš el k Lasemannový m. K. byl z toho celý š ť astný. „Ty sis tenkrá t hrá l u nohou té paní? “ zeptal se. „Ano, “ ř ekl Jení k, „to je moje maminka. “ A teď musel vyprá vě t o matce, avš ak byl př i tom rozpač itý, a zač al teprve po ně kolikeré m vybí dnutí, př ece jen se uká zalo, ž e je to chlapeč ek, z ně hož sice obč as, zejmé na když se vyptá vá, zdá nlivě promluví má lem energický, moudrý, prozí ravý muž, snad v př edtuš e budoucnosti, mož ná vš ak také, ž e to je smyslový klam neklidný ch a napjatý ch posluchač ů, jenž e ten muž se pak rá zem promě ní ve š kolá ka, který ně který m otá zká m vů bec nerozumí, jiné pochopí nesprá vně, který si s dě tskou bezohledností poví dá tiš e pro sebe, ač koli ho na tu chybu co chví li upozorň ovali, a který koneč ně jako z trucu na ně které nalé havé otá zky vů bec mlč í, a to beze vš ech rozpaků, č ehož by dospě lý nikdy nebyl schopen. Vů bec se zdá lo, jako by podle ně ho jen on sá m mě l dovoleno klá st otá zky, kdež to ptají -li se druzí, př ekrač ují ně jaký př edpis a mař í č as. Dovedl potom dlouho sedě t zticha s tě lem např í mený m, hlavou skloně nou, s naš pulený m spodní m rtem. Frí dě se to tak lí bilo, ž e mu kaž dou chví li kladla otá zky, po nichž, jak doufala, takto zmlkne; také se jí to ně kdy podař ilo, avš ak K. to zlobilo. Celkem se dově dě li má lo. Maminka trochu stů ně, ale nebylo jasné, jakou nemoc má, dí tě, které paní Brunsví ková drž ela na klí ně, byla Jení kova sestra jmé nem Frí da (shodu toho jmé na s jmé nem paní, která se ho vyptá vala, př ijal Jení k s nelibostí ), vš ichni bydlí ve vsi, ale ne u Lasemannů, byli u nich jen na ná vš tě vě, aby se vykoupali, neboť Lasemannovi mají ten veliký š kopek, v ně mž se ná ramně rá dy koupou a dová dě jí malé dě ti, k nimž vš ak Jení k nepatř í; o otci mluvil Jení k s ú ctou č i bá zní, ale vž dy jen tehdy, nebyla-li zá roveň ř eč o matce, proti ní byla otcova hodnota patrně malá, ostatně veš keré otá zky stran rodinné ho ž ivota zů staly př es vš echnu ná mahu bez odpově di. O otcově ž ivnosti se dově dě li, ž e je nejvě tš í m obuvní kem v mí stě, nikdo se s ní m nemů ž e mě ř it, jak Jení k ně kolikrá t opakoval i na docela jiné otá zky, dá vá dokonce prá ci i jiný m obuvní ků m, jako např í klad Barnabá š ovu otci, což v tomto př í padě uč inil asi jen z obzvlá š tní milosti, aspoň Jení kovo hrdé pohození hlavou to naznač ilo, nač ež k ně mu Frí da seskoč ila a polí bila ho. Na otá zku, byl-li již na zá mku, odpově dě l teprve po ně kolikeré m opaková ní, ž e ne; na touž otá zku stran matky neodpově dě l vů bec. Poslé ze pocí til K. ú navu; i jemu př ipadaly ty otá zky zbyteč né, v tom dá val chlapci za pravdu, také bylo jaksi zahanbují cí vyzví dat oklikou př es nevinné dí tě rodinné tajnosti, dvojná sob zahanbují cí bylo ovš em, ž e ani tak se nic nedově dě li. A když se na zá vě r chlapce zeptal, jakou to pomoc nabí zí, neudivilo ho ani, když uslyš el, ž e Jení k jim chce pomoci jen tady př i prá ci, aby se uč itel a uč itelka už př estali s K. há dat. K. ř ekl Jení kovi, ž e taková pomoc není zapotř ebí, há davost patř í asi k uč itelově povaze a č lově k by se jí, jak se zdá, neuchrá nil, ani kdyby pracoval sebeví c peč livě, prá ce sama není tě ž ká a K. se s ní dnes zdrž el jen kvů li ná hodné okolnosti, ostatně tyto há dky nepů sobí na K. tolik jako na ně jaké ho š kolá ka, setř ese je ze sebe, je mu to skoro lhostejné, rovně ž doufá, ž e se uč itele už co nejdř í v docela zbaví. Jde-li tedy jen o pomoc proti uč iteli, pě kně mu za ni dě kuje a Jení k se mů ž e zase vrá tit, doufejme, ž e nebude ješ tě potrestá n. Ač koli to K. nikterak nezdů razň oval a jen bezdě č ně naznač il, ž e nemá zapotř ebí pouze pomoci proti uč iteli, př ič emž otá zku po jiné pomoci nechal otevř enou, Jení k to př ece jasně vyrozumě l a zeptal se, jestli snad K. potř ebuje jinou pomoc; velice rá d by mu pomohl, a kdyby na to sá m nestač il, poprosil by maminku a pak by se to urč itě podař ilo. I tatí nek, když má starosti, prosí maminku o pomoc. A maminka se také už jednou na K. ptala, sama té mě ř nevychá zí, jen vý jimeč ně byla tehdy u Lasemannů; on, Jení k, si tam vš ak chodí dost č asto hrá t s dě tmi Lasemannový ch, a tak se ho jednou maminka ptala, jestli tam snad zase nebyl země mě ř ič. A ž e se maminka nesmí nadarmo rozč ilovat, poně vadž je tak slabá a unavená, ř ekl tehdy prostě jen, ž e tam země mě ř ič e nevidě l, a dá l už se o tom nemluvilo; když ho vš ak teď uvidě l tady ve š kole, musel se s ní m dá t do ř eč i, aby mohl mamince vyprá vě t. Maminka má totiž velmi rá da, když jí ně kdo bez vý slovné ho rozkazu splní ně jaké př á ní. Nato K. po krá tké m rozmý š lení ř ekl, ž e ž á dnou pomoc nepotř ebuje, ž e má vš e, č eho je mu tř eba, avš ak od Jení ka je moc milé, ž e mu chce pomoci, a on mu dě kuje za dobrý ú mysl, je ovš em mož né, ž e jednou pozdě ji bude ně co potř ebovat, pak se na ně j obrá tí, adresu př ece má. Zato by snad tentokrá t mohl on, K., trochu pomoci, je mu prý lí to, ž e Jení kova maminka stů ně a nikdo tady podle vš eho její mu trá pení nerozumí; zanedbá -li se takový př í pad, mů ž e č asto nastat znač né zhorš ení jinak lehké choroby. Nu a K. má jaké si lé kař ské znalosti, a co je ješ tě cenně jš í, zkuš enosti v oš etř ová ní nemocný ch. Leccos, co se lé kař ů m nezdař ilo, poš tě stilo se jemu. Doma mu pro jeho lé č ebné ú spě chy ř í kali „bylinka“. Pro kaž dý př í pad by se na Jení kovu matku rá d podí val a pohovoř il s ní. Tř eba by mohl prospě t dobrou radou, už kvů li Jení kovi by to rá d udě lal. Jení kovi se př i tě ch slovech nejdř í ve rozzá ř ily oč i, svá dě ly K., aby dá l nalé hal, avš ak vý sledek nebyl uspokojivý, neboť Jení k odpově dě l na rozlič né otá zky, bez zvlá š tní ho smutku, ž e k mamince ž á dná cizí ná vš tě va nesmí, jelikož se musí velmi š etř it; ač koli s ní K. tenkrá t sotva promluvil, ulehla potom na ně kolik dní, což se ovš em stá vá č astě ji. Tatí nek se vš ak tehdy na K. moc zlobil a urč itě by nikdy nedovolil, aby K. k mamince př iš el; ba chtě l tenkrá t dokonce jí t za ní m a potrestat ho za jeho chová ní, jen maminka ho od toho odradila. Př edevš í m vš ak maminka sama nechce vů bec s niký m mluvit, a ž e se na K. ptala, nebylo vý jimkou z pravidla, naopak, prá vě když se o ně m zmí nila, byla by mohla projevit př á ní uvidě t ho, avš ak neuč inila to a tí m jasně dala najevo svou vů li. Chce o K. jen slyš et, ale mluvit s ní m nechce. Ostatně to prý vlastně není ž á dná nemoc, č í m trpí, sama prý velmi dobř e zná př í č inu své ho stavu a ně kdy ji i naznač í: nesná š í pravdě podobně zdejš í vzduch, nechce vš ak odtud pryč kvů li tatí nkovi a dě tem, také se jí prý vede už lí p než dř í ve. Tolik asi se K. dově dě l, Jení kovi zř ejmě př ibý valo na dů myslu, když š lo o to, uchrá nit matku př ed K., jemuž ú dajně hodlal pomoci, ba v dobré m ú myslu odvrá tit K. od matky odporoval chví lemi dokonce i tomu, co př edtí m sá m ř ekl, např í klad o té nemoci. Př esto vš ak K. i teď pozoroval, ž e je mu Jení k poř á d nakloně n, jenom pro matku zapomně l na vš echno ostatní; ať byl vedle ní postaven kdokoli, ihned se octl v neprá vu, teď to byl K., ale mohl by to bý t např í klad i otec. K. to teď chtě l zkusit s otcem a ř ekl, ž e je od tatí nka velmi rozumné, ž e chrá ní matku př ed jaký mkoli vyruš ová ní m, a kdyby on, K., tehdy ně co podobné ho tuš il, urč itě by se neodvá ž il matku oslovit a nechá tedy ješ tě dodateč ně prosit doma o prominutí. Naproti tomu nemů ž e tak docela pochopit, proč otec zbraň uje matce, aby se zotavila na jiné m vzduchu, je-li př í č ina choroby tak zř ejmá, jak Jení k tvrdí; je tř eba ř í ci zbraň uje, neboť ona nechce odejí t jedině kvů li ně mu a dě tem, dě ti by si vš ak mohla vzí t s sebou, nemusela by př ece odejí t nadlouho, ani př í liš daleko, už nahoř e na zá mecké m ná vrš í je vzduch docela jiný. Ná kladů. na takový vý let by se otec obá vat nemusel, je př ece nejvě tš í m obuvní kem ve vsi a on sá m nebo matka mají urč itě ně jaké př í buzné č i zná mé na zá mku, kteř í by ji s radostí př ijali. Proč ji nepustí? Nemě l by takovou chorobu podceň ovat; K. vidě l př ece matku jen Letmo, ale prá vě pod dojmem její ná padné bledosti a slabosti ji oslovil; už tenkrá t mu bylo divné, ž e otec nechá vá nemocnou ž enu v tom š patné m vzduchu od vš eobecné ho koupá ní a praní a ž e se ani v hlasité m ř eč ně ní nemí rní. Nejspí š otec neví, o co tu jde; tř eba se choroba poslední dobou zlepš ila, to je mož né, taková choroba má své rozmary, ale nebojuje-li se proti ní, sebere nakonec vš echny sí ly a pak už nepomů ž e nic. Když už K. nemů ž e promluvit s matkou, bylo by snad dobré, aby promluvil s otcem a upozornil ho na to vš echno.

Jení k poslouchal napjatě, vě tš inou rozumě l, hrozbu nesrozumitelné ho zbytku jasně vycí til. Př esto ř ekl, ž e K. s otcem mluvit nemů ž e, otec má k ně mu odpor a choval by se k ně mu patrně stejně jako uč itel. Ř í kal to s ú smě vem a ostý chavě, pokud mluvil o K., a zarputile a smutně, pokud se zmiň oval o otci. Dodal vš ak, ž e by K. př ece jen snad mohl s maminkou promluvit, ale jedině bez otcova vě domí. Poté Jení k s utkvě lý m pohledem chvilku uvaž oval, docela tak jako ž ena, která se chystá udě lat ně co zaká zané ho a hledá mož nost, jak to beztrestně prové st, a ř ekl, ž e pozí tř í by to snad š lo, otec jde prý več er do Panské ho hostince, má tam ně jaké jedná ní, Jení k by tedy več er př iš el a dovedl K. k mamince - ovš em za př edpokladu, ž e maminka bude souhlasit, což je ješ tě má lo pravdě podobné. Př edevš í m nedě lá vá nic proti otcově vů li, ve vš em se mu podvoluje, i ve vě cech, jejichž nerozumnost i Jení k jasně rozpozná. Skuteč ně hledal teď Jení k u K. pomoc proti otci; vypadalo to, jako by sá m sebe klamal, když si myslel, ž e chce pomá hat K., kdež to ve skuteč nosti chtě l jenom vyzvě dě t; jestli by nemohl tento ná hle se objevivš í cizinec, o ně mž se teď i maminka zmí nila, ně jak pomoci, když už nikdo z dosavadní ho okolí pomoci nemů ž e. Jak byl ten chlapec bezdě č ně tajnů stká ř ský, skoro ú skoč ný. Z jeho zjevu ani slov to dosud nebylo zná t; bylo to vidě t teprve z vylož eně dodateč ný ch, ná hodně i zá mě rně zí skaný ch dozná ní. A teď v dlouhý ch rozpravá ch s K. uvaž oval, jaké př eká ž ky by bylo tř eba zdolat. Byly to př i jeho nejlepš í vů li př eká ž ky té mě ř nepř ekonatelné; ponoř en v myš lenká ch, a př ece hledaje pomoc, ustavič ně pohlí ž el neklidně pomrká vají cí ma oč ima na K. Př ed otcový m odchodem nesmí prý matce nic ř í kat, jinak by se to otec dově dě l a vš echno by bylo zmař eno. Smí se tedy o tom zmí nit až pozdě ji; ale z ohledu na matku ani pak se to nesmí stá t ná hle a rychle, ný brž pomalu a př i vhodné př í lež itosti; teprve pak si musí od maminky vyprosit souhlas, teprve pak mů ž e dojí t pro K. ; ale nebude pak už př í liš pozdě, nebude už hrozit otců v př í chod? Ne, je to př ece jen nemož né. K. proti tomu dokazoval, ž e to není nemož né. Není se tř eba bá t, ž e by nebylo dost č asu, krá tký rozhovor, krá tká schů zka postač í, a chodit pro K. Jení k nemusí, K. poč ká schovaný ně kde poblí ž domu a na Jení kovo znamení ihned př ijde. Ne, ř ekl Jení k, u domu K. č ekat nesmí - opě t se ho kvů li matce zmocnila citlivost -, Jení k se nesmí s K. domlouvat na nič em, co by bylo př ed maminkou utajeno; musí dojí t pro K. do š koly, a to nikoli dř í v, než se to dozví a schvá lí maminka. Dobrá, ř ekl K., potom je to opravdu nebezpeč né a je mož né, ž e ho otec v domě př istihne; a i kdyby se to nestalo, stejně matka ze strachu vů bec pro K. nepoš le, a tak př ece jen vš echno ztroskotá na otci. Tomu se zase vzpí ral Jení k, a tak se př eli a př eli.

Dá vno už si K. zavolal Jení ka z lavice ke katedř e, př itá hl si ho mezi kolena a chví lemi ho chlá cholivě pohladil. Tato blí zkost také př ispě la k tomu, ž e př es Jení ků v obč asný odpor dospě li ke shodě. Umluvili se nakonec takto: Nejdř í ve ř ekne Jení k matce ú plnou pravdu; aby jí vš ak usnadnil souhlas, dodá, ž e K. hodlá promluvit i s Brunsví kem, ovš em nikoli kvů li matce, ný brž kvů li svý m zá lež itostem. To bylo také sprá vné, bě hem rozhovoru napadlo totiž K., ž e Brunsví k, tř eba je to nebezpeč ný a zlý č lově k, nemů ž e bý t jeho nepř í telem vlastně už proto, ž e, alespoň podle toho, co ř í ká starosta, byl př ece vů dcem tě ch, kteř í - byť tř eba z politický ch dů vodů - ž á dali povolá ní země mě ř ič e. K-ů v př í chod do vsi musí bý t tedy Brunsví kovi ví tá n; pak ovš em je nevrlé př iví tá ní z onoho první ho dne a odpor, o ně mž mluvil Jení k, té mě ř nepochopitelný; mož ná vš ak, ž e se Brunsví k urazil prá vě proto, ž e se K. neobrá til o pomoc nejprve k ně mu, mož ná ž e tu je jiné nedorozumě ní, které by se dalo ně kolika slovy vyjasnit. Jakmile se to vš ak stane, pak mů ž e K. dozajista v Brunsví kovi zí skat oporu proti uč iteli, ba dokonce i proti starostovi, celý ten ú ř ední podvod - co jiné ho to bylo? -, jí mž mu starosta i uč itel brá nili v př í stupu k zá mecký m ú ř adů m a vnutili mu š kolnické mí sto, by se dal odhalit; dojde-li pak znovu mezi Brunsví kem a starostou k boji o K., musí Brunsví k zí skat K. na svou stranu, K. by se stal hostem v Brunsví kově domě, Brunsví kovy mocenské prostř edky by mu byly k dispozici starostovi natruc; kdoví kam až by se pak dostal, rozhodně by byl č asto v blí zkosti té paní - takto si pohrá val se sny a sny s ní m, zatí mco Jení k, zabraný do myš lenek na matku, starostlivě pozoroval jeho mlč ení, jako pozorujeme lé kař e, který soustř edě ně uvaž uje o prostř edku proti ně jaké tě ž ké chorobě. S K-ový m ná vrhem, ž e by s Brunsví kem promluvil o země mě ř ič ské m mí stě, byl Jení k srozumě n, ovš em pouze proto, ž e tí m bude maminka chrá ně na př ed otcem, a nadto je to pouze krajní př í pad, který doufejme nenastane. Jen se zeptal, jak by K. vysvě tlil otci tak pozdní ná vš tě vu, a spokojil se, byť trochu zamrač eně, s tí m, ž e by K. ř ekl, ž e v ná hlé m zoufalství nad nesnesitelný m š kolnický m postavení m a uč itelový m poniž ují cí m zachá zení m zapomně l na vš echny ohledy.

Když bylo takto vš e promyš leno co mož ná nejdá l dopř edu a mož nost zdaru nebyla už aspoň vylouč ena, rozveselil se Jení k, zbaven tí hy př emý š lení, chvilku si ješ tě dě tsky poví dal, nejdř í v s K. a pak i s Frí dou, která tu dlouho sedě la jako v docela jiný ch myš lenká ch a teprve teď se opě t vmí sila do hovoru. Mezi jiný m se ho zeptala, č í m by chtě l bý t; dlouho nepř emý š lel a ř ekl, ž e by chtě l bý t muž em, jako je K. Když se ho pak ptali proč, nevě dě l ovš em, co odpově dě t, a na otá zku, jestli by snad chtě l bý t š kolní kem, odpově dě l rozhodně, ž e ne. Až když se ho vyptá vali dá l, zjistili, jakou oklikou dospě l k své mu př á ní. Nyně jš í K-ova situace nebyla vů bec zá vidě ní hodná, ný brž smutná a potupná, to vidě l i Jení k jasně a nepotř eboval pozorovat jiné lidi, aby to poznal; sá m by byl př ece nejradě ji ochrá nil maminku př ed kaž dý m K-ový m pohledem i slovem. Př esto vš ak př iš el za K. a pož á dal ho o pomoc a byl š ť asten, když K. souhlasil, i u jiný ch lidí se mu zdá lo, ž e shledá vá ně co podobné ho, a př edevš í m i matka se př ece o K. sama zmí nila. Z tohoto rozporu v ně m vznikla ví ra, ž e nyní je sice K. poní ž ený a odpuzují cí, ale v budoucnu, ovš em nepř edstavitelně vzdá lené m, př ece jen vš echny př edč í. A prá vě tato př í mo poš etilá dá lka a hrdý postup, který k ní povede, vá bily Jení ka; za tu cenu chtě l vzí t zavdě k dokonce i tí m dneš ní m K. Zvlá š tní dě tinská př emoudř elost tohoto př á ní pochá zela z toho, ž e Jení k pohlí ž el na K. z vý š ky jako na ně koho mladš í ho, jehož budoucnost se prostí rá dá l než jeho vlastní budoucnost malé ho chlapce. A na Frí diny opě tovně dolé hají cí otá zky hovoř il také o tě ch vě cech s té mě ř pochmurnou vá ž ností. Až K. jej znovu rozveselil, když ř ekl, ž e ví, proč mu Jení k zá vidí, je prý to kvů li jeho krá sné sukovici, která lež í na stole a s ní ž si Jení k bě hem rozhovoru roztrž itě pohrá val. Nu, K. dovede takové hole zhotovovat, a jestli se jim plá n zdař í, udě lá Jení kovi ješ tě pě kně jš í. Teď už nebylo zř ejmé, jestli Jení k opravdu nemě l na mysli jen tu hů l, tolik se radoval z K-ova slibu a vesele se rozlouč il, pevně stiskl K. ruku a ř ekl: „Tak tedy pozí tř í. “

Byl nejvyš š í č as, ž e Jení k odeš el, neboť krá tce nato vrazil do dveř í uč itel, a vida, jak K. s Frí dou klidně sedí u stolu, vykř ikl: „Promiň te, ž e ruš í m! Ale ř ekně te mi, kdy se tu koneč ně uklidí? My se musí me vedle mač kat, vyuč ová ní tí m trpí, ale vy se tu roztahujete ve velké tě locvič ně, a abyste mě li ješ tě ví c mí sta, poslali jste pryč i pomocní ky! Teď vš ak aspoň laskavě vstaň te a hně te sebou! “ A obraceje se pouze ke K.: „Ty mi teď dojdeš pro svač inu do hospody U mostu! “ To vš echno zuř ivě vykř ikoval, avš ak slova byla pomě rně mí rná, i to samo o sobě hrubiá nské tyká ní. K. byl ihned ochoten uposlechnout; ř ekl, jen aby na uč iteli vyzví dal: „Má m př ece vý pově ď. “ - „Vý pově ď nevý pově ď, dojdi mi pro svač inu, “ ř ekl uč itel. „Vý pově ď anebo nevý pově ď, to chci prá vě vě dě t, “ ř ekl K. „Co to ž vaní š? “ ř ekl uč itel. „Vž dyť jsi př ece vý pově ď nepř ijal? “ - „To stač í, aby byla zruš ena? “ - „Mně ne, “ ř ekl uč itel, „to mi mů ž eš vě ř it, ale starostovi tř eba ano, z nepochopitelný ch dů vodů. Teď ale bě ž, nebo vyletí š doopravdy. “ K. byl spokojen, uč itel tedy mezití m mluvil se starostou, nebo ani nemluvil, jenom si domyslel starostovo pravdě podobné mí ně ní a to zně lo v K-ů v prospě ch. K. se teď rychle chystal dojí t pro svač inu, ale uč itel ho ješ tě z chodby zavolal zpá tky; buď chtě l tí mto zvlá š tní m rozkazem jen vyzkouš et K-ovu služ ební ochotu, aby se pak podle toho dá le zař í dil, nebo dostal znovu chuť komandovat a dě lalo mu radost nechat K. rychle vybě hnout a potom mu zase jako č í š ní kovi rozká zat, aby se stejně rychle vrá til. K. sice vě dě l, ž e př í liš ná povolnost by z ně ho mohla udě lat uč itelova otroka nebo fackovací ho paná ka, avš ak hodlal teď až po urč itou mez trpě livě sná š et uč itelovy rozmary, neboť i když ho uč itel, jak se uká zalo, nemů ž e pravoplatně vypově dě t, mů ž e mu docela jistě zprotivit jeho mí sto až k nesnesení. A prá vě na tomto mí stě zá lež elo teď K. ví c než kdy dř í ve. Rozmluva s Dení kem mu dodala nové, mož ná nepravdě podobné, naprosto bezdů vodné, ale už nezapomenutelné nadě je; zastř ely dokonce skoro i Barnabá š e. Sledoval-li je, a jinak nemohl, musel k tomu sebrat vš echnu svou sí lu, o nic jiné ho se nesmě l starat, ani o jí dlo, o byt, o vesnické ú ř ady, ba ani o Frí du; a v podstatě š lo př ece jen o Frí du, neboť vš e ostatní se ho dotý kalo pouze skrze ni. Proto se musí snaž it udrž et si toto mí sto, které Frí dě ský talo jakousi jistotu, a vzhledem k tomu mu nesmí př ijí t zatě ž ko strpě t od uč itele ví c, než by jinak doká zal strpě t. To vš echno ho nijak zvlá š ť nebolelo, patř ilo to do nepř etrž ité ř ady drobný ch ž ivotní ch trampot, nebylo to nic ve srovná ní s tí m, oč K. usiloval, a nepř iš el sem proto, aby tu trá vil ž ivot v poč estnosti a poklidu.

⇐ Предыдущая 12 13 14 15 161718 19 20 21 Следующая ⇒