Zámek 12 страница

Když se K. v noci probudil jaký msi š ramotem a první m nejistý m rozespalý m pohybem sá hl po Frí dě, zjistil, ž e mí sto Frí dy lež í vedle ně ho pomocní k. Bylo to, patrně ná sledkem př edrá ž dě nosti z ná hlé ho probuzení, nejvě tš í zdě š ení, jaké dosud ve vsi zaž il. S vý kř ikem se napů l zvedl a bez rozmý š lení udeř il pomocní ka pě stí, až se pomocní k rozplakal. Vš echno se ostatně hned vyjasnilo. Frí da se probudila tí m, ž e jí - aspoň jí to tak př iš lo - skoč ilo na prsa ně jaké velké zví ř e, nejspí š koč ka, a hned zase uteklo. Vstala a prohledala se sví č kou celou svě tnici. Toho využ il jeden z pomocní ků, aby si na chvilku dopř á l pož itek ze slamní ku, což teď trpce odpykal. Frí da vš ak nemohla nic nají t, mož ná ž e to byl jen klam, vracela se zpá tky ke K., a jako by zapomně la na več erní rozhovor, cestou utě š livě pohladila po vlasech pomocní ka, který tu dř epě l a kň oural. K. na to nic neř ekl; jen poruč il pomocní ků m, aby už př estali s topení m, protož e vš echno snesené dř í ví bylo skoro spá leno a v mí stnosti už bylo vedro.

Dvaná ctá kapitola

RÁ NO SE PROBUDILI, až když tu už byli první š kolá ci a zvě davě postá vali kolem noclež ní ků. To bylo nepř í jemné, neboť v noci kvů li vedru, jež teď k rá nu samosebou opě t ustoupilo citelné mu chladu, se vš ichni svlé kli až do koš ile, a zrovna když se zač ali oblé kat, objevila se ve dveř í ch Gí za, uč itelka, svě tlovlasá, vysoká, hezká, jen troš ku př í liš upjatá dí vka. Zjevně byla na nové ho š kolní ka př ipravena a dostala asi od uč itele pokyny, jak se chovat, neboť už na prahu ř ekla: „Toto nemohu strpě t. To by byl pě kný poř á dek. Má te pouze povolení př espat ve tř í dě, já vš ak nejsem povinna vyuč ovat ve vaš í lož nici. Š kolnická rodina, která se ješ tě dopoledne vá lí v posteli. Fuj! “ Nu, na to se dalo leccos ř í ci, zejmé na pokud š lo o rodinu a postele, pomyslil si K., zatí mco spolu s Frí dou - pomocní ci nebyli teď k nič emu, lež í ce na podlaze civě li na uč itelku a dě ti - honem př itá hli bradla a koně, hodili př es ně př ikrý vky a tak si vytvoř ili malý prostor krytý př ed zraky dě tí, kde se aspoň mohli oblé ci. Klid ovš em nebyl ani chvilku, nejdř í ve hubovala uč itelka, ž e v umý vadle není č erstvá voda; K. zrovna pomý š lel na to, ž e si př inese umý vadlo pro sebe a Frí du; hned se tohoto ú myslu vzdal, aby uč itelku př í liš nedrá ž dil, ale stejně to nepomohlo, neboť krá tce potom ná sledoval velký rá mus, naneš tě stí totiž zapomně li odstranit zbytky več eř e s katedry, uč itelka je smetla praví tkem, vš echno letě lo na podlahu; o to, ž e se vylil olej ze sardinek a zbytky ká vy a ž e se rozbil hrneč ek, se uč itelka nemusela starat, š kolní k to př ece hned uklidí. Ješ tě nedoobleč ení, opí rají ce se o bradla, př ihlí ž eli K. s Frí dou zká ze své ho skrovné ho majetku; pomocní ci, kteř í patrně vů bec nepomý š leli na oblé ká ní, vykukovali k velké mu povyraž ení dě tí zpod př ikrý vek. Nejví ce ovš em Frí du bolela ztrá ta hrneč ku; teprve když ji K. pro ú tě chu ujistil, ž e ihned zajde za starostou, aby si vyž á dal a dostal ná hradu, vzpamatovala se do té mí ry, ž e jen tak v koš ili a spodnič ce vybě hla z ohrazení, aby sebrala aspoň ubrus a zachrá nila jej př ed dalš í m zneč iš tě ní m. To se jí také podař ilo, ač koli uč itelka se ji snaž ila zastraš it tí m, ž e neustá le tř í skala praví tkem do stolu, až hlava brně la. Když se K. a Frí da oblé kli, nejen ž e museli rozkazy a š tulci nutit k oblé ká ní pomocní ky, kteř í byli z tě ch udá lostí celí pryč, ale dokonce je museli zč á sti sami oblé ci. Potom, když byli vš ichni hotovi, rozdě lil K. nejbliž š í prá ce: Pomocní ci dojdou pro dř í ví a zatopí, nejprve vš ak v druhé uč ebně, odkud ješ tě hrozilo veliké nebezpeč í - neboť tam už pravdě podobně byl uč itel. Frí da utř e podlahu a K. donese vodu a dá do poř á dku ostatní; na sní dani zatí m nebylo pomyš lení. Aby vš ak vš eobecně zjistil uč itelč inu ná ladu, hodlal K. vyjí t první, ostatní ho mě li ná sledovat, teprve až je zavolá, zař í dil to tak jednak proto, ž e nechtě l, aby se situace př edem zhorš ila pro ně jaké hlouposti pomocní ků, a za druhé proto, ž e chtě l pokud mož no uš etř it Frí du, neboť ona byla ctiž á dostivá, on ne, ona byla citlivá, on ne, ona mě la na mysli jen př í tomné drobné ohavnosti, on vš ak Barnabá š e a budoucnost. Frí da př esně poslechla vš ech jeho př í kazů, skoro z ně ho nespouš tě la oč i. Sotva vyš el, zvolala uč itelka za smí chu vš ech dě tí, který pak už vů bec neustal: „Tak už se pá n vyspal? “, a když si toho K. nevš í mal - nebyla to př ece vlastně otá zka -, ný brž zamí ř il k umý vadlu, otá zala se uč itelka: „Co jste to udě lali mé Mindě? “ Veliká, stará, tlustá koč ka se lí ně rozvalovala na stole a uč itelka prohlí ž ela její tlapku, zř ejmě trochu poraně nou. Př ece mě la tedy Frí da pravdu, tato koč ka na ni sice neskoč ila, neboť ská kat už asi vů bec nemů ž e, ale: př elezla ji, polekala se př í tomnosti lidí v tomto jinak prá zdné m domě, rychle se schovala a v nezvyklé m spě chu se poranila. K. se to snaž il uč itelce klidně vylož il, ona vš ak se drž ela jen vý sledku a ř ekla: „Nu ano, poranili jste ji, tí m jste se tu uvedli. Jen se podí vejte! “ a zavolala K. ke katedř e, uká zala mu tlapku, a než se nadá l, š krá bla ho koč ič í mi drá py po hř betě ruky; drá py byly sice už tupé, avš ak uč itelka, neohlí ž ejí c se tentokrá t na koč ku, tak př itlač ila, ž e po nich př ece jen zů staly krvavé š rá my. „A teď si jdě te po své prá ci, “ ř ekla netrpě livě a znovu se sklonila ke koč ce. Frí da, která s pomocní ky př ihlí ž ela za bradly, př i pohledu na krev vykř ikla. K. uká zal ruku dě tem a ř ekl: „Podí vejte se, to mi udě lala zlá, zá keř ná koč ka. “ Neř ekl to ovš em kvů li dě tem, jejichž kř ik a smí ch byl už tak samozř ejmý, ž e nepotř eboval ž á dné dalš í př í lež itosti č i podně tu a ž á dné slovo jí m nemohlo proniknout nebo zapů sobit na ně. Poně vadž vš ak i uč itelka po ně m jen mrskla kosý m pohledem v odpově ď na tu urá ž ku a dá le se zabý vala koč kou, takž e první ná val vzteku se zdá l bý t tí m krvavý m trestem ukojen, zavolal K. na Frí du a pomocní ky a zač alo se s prací.

Když K. vynesl vě dro se š pinavou vodou, př inesl č istou vodu a jal se zametat tř í du, vystoupil z jedné lavice asi dvaná ctiletý chlapec, dotkl se jeho ruky a ř ekl ně co, č emu v tom velké m hluku nebylo vů bec rozumě t. Vtom ná hle vš echen hluk ustal. K. se otoč il. Stalo se to, č eho se celé rá no obá val. Ve dveř í ch stá l uč itel, kaž dou rukou drž el ten muž í k za lí mec jednoho pomocní ka; chytil je asi, jak š li pro dř í ví, neboť vykř ikoval mohutný m hlasem a kaž dé slovo oddě loval pauzou: „Kdo se odvá ž il vloupat do dř evní ku? Kde je ten chlap, ať ho rozdrtí m? “ Tu vstala Frí da z podlahy, již pracně drhla uč itelce u nohou, podí vala se po K., jako by chtě la nabrat sí ly, a pravila, př ič emž v její m pohledu i postoji bylo ně co z její bý valé př evahy: „To jsem udě lala já, pane uč iteli. Nevě dě la jsem si jinak rady. Mě lo-li bý t rá no ve tř í dá ch zatopeno, bylo tř eba otevř í t dř evní k; jí t si k vá m v noci pro klí č jsem si netroufala; mů j snoubenec byl v Panské m hostinci, bylo mož né, ž e tam zů stane př es noc, musela jsem se tedy rozhodnout sama. Jestli jsem udě lala ně co nesprá vné ho, promiň te mi mou nezkuš enost. Dostala jsem už od snoubence dost vyhubová no, když uvidě l, co se stalo. Dokonce mi zaká zal rá no zatopit, jelikož si myslel, ž e jste uzamč ení m dř evní ku dal najevo, ž e si nepř ejete, aby se topilo, dokud sá m nepř ijdete. Za to, ž e není zatopeno, mů ž e tedy on, ale ž e je vypá č ený dř evní k, to je má vina. “ - „Kdo vyrazil dveř e? “ zeptal se uč itel pomocní ků, kteř í se stá le ješ tě marně snaž ili vytrhnout z jeho sevř ení. „Pá n, “ ř ekli oba, a aby nebylo pochyb, uká zali na K. Frí da se zasmá la a její smí ch se zdá l ješ tě prů kazně jš í než její slova, pak zač ala ž dí mat do vě dra hadr, jí mž myla podlahu, jako by její m vysvě tlení m byl př í pad skoncová n a vý pově di pomocní ků jako by byly jen dodateč ný ž ert; až když opě t zaklekla k prá ci, ř ekla: „Naš i pomocní ci jsou dě ti, které př es svá lé ta patř í ješ tě do š kolní ch lavic. Sama jsem totiž k več eru otevř ela dveř e sekerou, bylo to velmi jednoduché, pomocní ky jsem k tomu vů bec nepotř ebovala, jen by př eká ž eli. Když pak v noci př iš el mů j snoubenec a š el se podí vat ven na š kodu, aby ji pokud mož no napravil, bě ž eli pomocní ci s ní m, nejspí š se tu sami bá li, uvidě li mé ho snoubence u vylomený ch dveř í, a proto teď ř í kají - nu jsou to dě ti -. “ Pomocní ci sice bě hem Frí dina vý kladu neustá le vrtě li hlavami, nepř está vali ukazovat na K. a dě lali, co mohli, aby ně mý mi grimasami odvrá tili Frí du od toho, co si myslela; protož e se jim to vš ak nevedlo, podrobili se poslé ze, vzali Frí dina slova jako rozkaz a na opě tovnou otá zku uč itele už neodpově dě li. „Tak, “ ř ekl uč itel, „lhali jste tedy? Nebo aspoň jste lehkomyslně obvinili š kolní ka. “ Stá le ješ tě mlč eli, avš ak tř á sli se a jejich ustraš ené pohledy jako by svě dč ily o jejich provinilosti. „Pak vá s tedy hned zprá ská m, “ ř ekl uč itel a poslal jedno z dě tí do vedlejš í tř í dy pro rá kosku. Jakmile zvedl hů l, zvolala Frí da: „Vž dyť pomocní ci mluvili pravdu, “ zoufale odhodila hadr do vě dra, až voda vyš plí chla, a utí kala se schovat za bradla. „Prolhaná chá ska, “ ř ekla uč itelka, která prá vě obvá zala tlapku a vzala si zví ř e na klí n, kam se sotva veš lo, jak bylo objemné!

„Zbý vá tedy pan š kolní k, “ ř ekl uč itel, odstrč il pomocní ky a obrá til se na K., který celou dobu naslouchal opř en o koš tě: „Tento pan š kolní k, který ze zbabě losti klidně dopustí, aby druzí byli neprá vem obvině ni za jeho vlastní darebá ctví. “ - „Nu, “ ř ekl K., který dobř e vidě l, ž e Frí din zá sah př ece jen zmí rnil uč itelů v první nepř í č etný vztek, „nijak by mě nemrzelo, kdyby pomocní ci dostali trochu nař ezá no; když unikli desetkrá t spravedlivé mu vý prasku, mohou jednou dostat nespravedlivě. Ale i jinak by mi bý valo vhod, kdyby nedoš lo k př í mé mu stř etnutí mezi mnou a vá mi, pane uč iteli, mož ná ž e i vá m by to bylo milejš í. Když mě teď ale Frí da obě tovala pomocní ků m -“ zde K. uč inil př está vku, v tichu bylo slyš et Frí din vzlykot za př ikrý vkami - „je ovš em tř eba vě c vyř í dit. “ - „Neslý chané, “ ř ekla uč itelka. „Jsem zcela vaš eho ná zoru, sleč no Gí zo, “ ř ekl uč itel. „Vy, š kolní ku, jste ovš em za svů j hanebný služ ební př estupek na mí stě propuš tě n; potrestá ní, které ješ tě bude ná sledovat, si vyhrazuji; teď se vš ak okamž itě kliď te se svý mi vě cmi z domu. Opravdu si oddychneme a vyuč ová ní bude moci koneč ně zač í t. Tak dě lejte! “ - „Ani se odtud nehnu, “ ř ekl K. „Jste mů j nadř í zený, ale toto mí sto jste mi nepropů jč il vy, ný brž pan starosta, pouze jeho vý pově ď př ijmu. Nedal mi vš ak to mí sto jistě proto, abych tu se svý mi lidmi zmrzl, ný brž proto, aby mi - jak jste sá m ř ekl zabrá nil v nerozvá ž nostech ze zoufalství. Propustit mne teti najednou by bylo tedy př í mo proti jeho zá mě rů m; pokud neuslyš í m z jeho vlastní ch ú st opak, neuvě ř í m tomu. Ostatně bude pravdě podobně i vá m jen ku prospě chu, když vaš í lehkomyslné vý pově di neuposlechnu. “ - „Neuposlechnete tedy? “ zeptal se uč itel. K. zavrtě l hlavou. „Rozmyslete si to dobř e, “ ř ekl uč itel. „Vaš e rozhodnutí nejsou vž dycky nejlepš í; vzpomeň te si kupř í kladu na vč erejš í odpoledne, jak jste odmí tl nechat se vyslechnout. “ - „Proč se o tom zmiň ujete teď? “ zeptal se K. „Protož e se mi chce, “ ř ekl uč itel, „a nyní opakuji naposled: ven! “ Když ani to nemě lo ú č inek, doš el uč itel ke katedř e a tiš e se radil s, uč itelkou, ona ř í kala ně co o policii, uč itel to vš ak zamí tl, koneč ně se domluvili, uč itel vyzval dě ti, aby př eš ly k ně mu do tř í dy, budou tam mí t vyuč ová ní spolu s druhý mi dě tmi. Taková změ na vš echny rozradostnila, za smí chu a kř iku se mí stnost vyprá zdnila, naposledy vyš el uč itel s uč itelkou. Uč itelka nesla tř í dní knihu a na ní koč ku, samou otylostí neteč nou. Uč itel by byl koč ku radě ji nechal zde, avš ak jeho nará ž ku na to uč itelka rozhodně odmí tla, poukazují c na K-ovu krutost; tak dostal uč itel ke vš em mrzutostem od K. ješ tě ná davkem koč ku. To mě lo patrně vliv i na poslední slova, jimiž se ve dveř í ch ke K. obrá til: „Sleč na je nucena opustit i s dě tmi tuto mí stnost, poně vadž jste ze vzdoru neuposlechl mé vý pově di a poně vadž po ní, mladé dí vce, nikdo nemů ž e ž á dat, aby prová dě la vý uku uprostř ed vaš eho rodinné ho neř á du. Zů stanete tu tedy sá m a mů ž ete se tu roztahovat, jak chcete, aniž se dá te ruš it pohorš ení m spoř á daný ch divá ků. Ale nebude to dlouho trvat, za to ruč í m. “ S tě mi slovy př ibouchl dveř e.

Tř iná ctá kapitola

SOTVA BYLI PRYČ, ř ekl K. pomocní ků m: „Jdě te ven! “ Zmateni tí mto neč ekaný m rozkazem poslechli, ale jak za nimi K. zamkl, chtě li zase zpá tky, kň uč eli venku a klepali na dveř e. „Jste propuš tě ni! “ zvolal K. „Nikdy vá s už nepř ijmu k sobě do služ by. “ To si ovš em nechtě li dá t lí bit a jali se bubnovat a kopat do dveř í. „Zpá tky k tobě, pane! “ volali, jako by on byl souš í a oni tonuli v povodni. Ale K. nemě l slitová ní, netrpě livě č ekal, až nesnesitelný hluk donutí uč itele zasá hnout. Stalo se to brzy. „Pusť te své zatracené pomocní ky dovnitř! “ kř ič el uč itel. „Propustil jsem je! “ kř ič el zase K.; uč iteli se tak mimo jiné naznač ovalo, jak to vypadá, je-li ně kdo dost silný, aby nejen dal vý pově ď, ale také ji uskuteč nil. Uč itel se teď pokouš el upokojit pomocní ky po dobré m, mají prý v klidu poč kat, nakonec je K. bude muset pustit dovnitř. Pak odeš el. A snad by už bylo ticho, kdyby na ně zase K. nezač al pokř ikovat, ž e teď jsou definitivně propuš tě ni a nemají nejmenš í nadě ji, ž e budou opě t př ijati. Nato zač ali znovu hluč et jako př edtí m. Opě t př iš el uč itel, ale teď už s nimi nevyjedná val, ný brž vyhnal je z domu patrně onou obá vanou rá koskou.

Za chví li se objevili za okny tě locvič ny, klepali na sklo a kř ič eli; ale slovů m nebylo rozumě t. Ani tam vš ak nezů stali dlouho, nemohli v tom hluboké m sně hu poskakovat, jak si ž á dala jejich neklidná povaha. Hnali se proto k mř í ž ové mu plotu š kolní zahrady, vyskoč ili na kamennou podezdí vku, odkud také, ovš em jen z dá lky, lé pe vidě li do svě tnice; př idrž ují ce se mř í ž í pobí hali sem a tam, potom se opě t zastavili a ú pě nlivě natahovali ke K. sepjaté ruce. Vyvá dě li tak dlouho neohlí ž ejí ce se na marnost své ná mahy; poč í nali si jako zaslepení, nepř estali snad ani, když K. stá hl zá clonu, aby se na ně nemusel dí vat.

V setmě lé mí stnosti př istoupil K. k bradlů m, aby se podí val po Frí dě. Jak na ni pohlé dl, vstala, urovnala si vlasy, otř ela oblič ej a mlč ky se chystala uvař it ká vu. Ač koli vě dě la o vš em, ozná mil jí K. vý slovně, ž e pomocní ky propustil. Př iký vla pouze. K. sedě l v jedné lavici a sledoval její unavené pohyby. Bý vala vž dycky svě ž í a rá zná a to dodá valo její mu nicotné mu tě lu krá sy; test byla ta krá sa ta tam. Stač ilo pá r dní společ né ho ž ivota s K. Prá ce ve vý č epu nebyla lehká, ale patrně se pro ni př ece jen ví c hodila. Anebo bylo pravou př í č inou, ž e tak zchá trala, odlouč ení od Klamma? Klammova blí zkost ji uč inila tak nepochopitelně svů dnou, touto svů dností strhla K. a teď v jeho ná ruč í uvadala.

„Frí do, “ ř ekl K. Okamž itě odlož ila mlý nek na ká vu a př isedla k ně mu do lavice. „Zlobí š se na mne? “ zeptala se. „Ne, “ ř ekl K. „Myslí m, ž e nemů ž eš jinak. Ž ila sis tak spokojeně v Panské m hostinci. Mě l jsem tě tam nechat. “ - „Ano, “ ř ekla Frí da a smutně se dí vala př ed sebe, „mě ls mě tam nechat. Nejsem hodna toho, abych s tebou ž ila. Kdyby ses ode mne osvobodil, dosá hl bys mož ná vš eho, co si př eješ. Z ohledu na mne se podrobuješ tomu tyranu uč iteli, bereš na sebe tohle ubohé mí sto, pracně se uchá zí š o rozmluvu s Klammem. Vš echno pro mne, avš ak já ti zle odplá cí m. “ - „Ne, “ ř ekl K. a chlá cholivě ji objal paž í. „To vš echno jsou malič kosti, které mě nebolí, a ke Klammovi nechci př ece jen kvů li tobě. A co vš echno tys uč inila pro mne! Než jsem tě znal, chodil jsem tu jako v bludiš ti. Nikdo mě nepř ijal, a komu jsem se vnutil, ten se mě rychle hledě l zbavit. A když už bych byl u ně koho má lem naš el klid, zase to byli lidé, př ed nimiž jsem prchal, tř eba Barnabá š ovi lidé. “ - „Tys př ed nimi prchal? Vá ž ně? Milá č ku! “zvolala Frí da najednou ž ivě a po jeho vá havé m př isvě dč ení pak znovu upadla do své skleslosti. Ale i K. už ztratil odhodlá ní vypoč í tá vat, jak se pro ně j spojení m s Frí dou vš echno obrá tilo k dobré mu. Pomalu odtá hl ruku a chvilku sedě li mlč ky, až pak Frí da, jako by jí K-ova paž e dodá vala teplo, které již nemů ž e postrá dat, ř ekla: „Nesnesu ten ž ivot zde. Jestli si mě chceš udrž et, musí me se vystě hovat, kamkoli, do již ní Francie, do Š paně lska. “ - „Vystě hovat se nemohu, “ ř ekl K., „př iš el jsem sem, abych zde zů stal. Zů stanu zde. “ A v rozporu, který se ani nenamá hal vysvě tlit, dodal jako pro sebe: „Co jiné ho by mě sem do té pustiny mohlo lá kat než touha zů stat zde. “ Pak ř ekl: „Ale i ty tu chceš zů stat, je to př ece tvá zem. Jen Klamm ti chybí a to tě př ivá dí na zoufalé myš lenky. “ - „Klamm ž e mi chybí? “ zeptala se Frí da. „Je to tu př eplně né Klammem, až př í liš Klamma je tu; chci pryč, abych mu unikla. Nechybí mi Klamm, ný brž ty, kvů li tobě chci pryč; protož e se tě nemohu nasytit, když tu po mně vš ichni pasou. Ké ž by mě radě ji př ipravili o tu pě knou tvá ř ič ku, ké ž bych radě ji mě la ubohé tě lo, abych mohla ž í t s tebou v klidu. “ K. z toho vyrozumě l jen jediné. „Poř á d ješ tě je s tebou Klamm ve spojení? “ zeptal se hned. „Volá tě? “ - „O Klammovi neví m nic, “ ř ekla Frí da. „Mluví m teď o tě ch druhý ch, např í klad o pomocní cí ch. “ - „Á pomocní ci! “ ř ekl K. př ekvapeně. „Dorá ž ejí na tebe? “ - „Copak sis toho nevš iml? “ zeptala se Frí da. „Ne, “ ř ekl K. a marně se rozpomí nal na podrobnosti, „dotě rní a smyslní kluci to ovš em jsou, ale ž e by si na tebe troufali, to jsem nepozoroval. “ - „Ne? “ ř ekla Frí da. „Nevš iml sis, jak nebyli k odehná ní z naš eho pokoje v hospodě U mostu, jak ž á rlivě stř ež ili naš e styky, jak si nakonec jeden lehl na mé mí sto na slamní ku, jak teď vypoví dali proti tobě, aby tě vystrnadili, znič ili a aby mohli bý t se mnou sami? To vš echno jsi nepozoroval? “ K. se dí val na Frí du a neodpoví dal. Ty ž aloby na pomocní ky byly asi oprá vně né, ale daly se také vš echny vyklá dat mnohem nevinně ji, z celé jejich smě š né, dě tinské, roztě kané, neuká zně né povahy. A nemluvilo snad proti jejich obvině ní i to, ž e se př ece vž dycky snaž ili chodit vš ude s K. a nezů stá vat s Frí dou? K. nadhodil ně co v tom smyslu. „Pokrytectví, “ ř ekla Frí da, „tys to neprohlé dl? A proč jsi je pak vů bec vyhá ně l, když ne z tě chto dů vodů? “ A š la k oknu, poodhrnula zá clonu, vyhlé dla ven a pak př ivolala K. Poř á d ješ tě byli pomocní ci venku u plotu, a ač koli už zjevně byli unaveni, př ece jen č as od č asu sebrali sí ly a ž adonivě vztahovali ruce ke š kole. Jeden si napí chl vzadu kabá t na tyč ku plotu, aby se nemusel poř á d drž et.

„Chudá ci! Chudá ci! “ ř ekla Frí da.

„Proč jsem je vyhnal? “ zeptal se K. „Bezprostř ední pohnutkou jsi byla ty. “ - „Já? “ zeptala se Frí da neodvracejí c oč i od okna. „Tvé př í liš př í vě tivé chová ní k pomocní ků m, “ ř ekl K., „ž e jsi jim promí jela jejich nezpů soby, ž e ses jim smá la, hladila je po vlasech, ž e jsi s nimi stá le tak cí tila, chudá ci, chudá ci ř í ká š zase, a nakonec ten poslední př í pad, ž e jsem nebyl pro tebe př í liš vysokou cenou, abys mnou vykoupila pomocní ky z vý prasku. “ - „To je ono, “ ř ekla Frí da, „o tom př ece mluví m, to je to, co mě dě lá neš ť astnou, co mě od tebe oddaluje, a př itom neví m o ž á dné m vě tš í m š tě stí pro sebe než bý t s tebou, ustavič ně, bez př está ní, bez konce, a př itom se mi ve snu zdá, ž e tu na zemi není jediné klidné mí sto pro naš i lá sku, ve vsi ani nikde jinde, a př edstavuji si proto hrob, hluboký a tě sný; tam se objí má me jako v kleš tí ch, já skrý vá m tvá ř na tvý ch prsou, ty svou na mý ch a nikdy ná s už nikdo nespatř í. Kdež to tady - podí vej se na pomocní ky! To nespí nají ruce k tobě, ný brž ke mně. “ - „A nedí vá m se po nich já, ný brž ty, “ ř ekl K. „Samozř ejmě, já, “ ř ekla Frí da skoro rozzlobeně, „o tom př ece poř á d mluví m. Co by na tom jinak bylo, ž e za mnou pomocní ci bě hají; i když jsou to Klammovi vyslanci. “ - „Klammovi vyslanci, “ ř ekl K., jehož toto označ ení, jakkoli mu hned př ipadalo př irozené, př ece jen znač ně př ekvapilo. „Klammovi vyslanci, ovš em, “ ř ekla Frí da, „i když jimi jsou, př ece jen jsou to zá roveň hloupí kluci, které je potř eba vychová vat metlou. Jací oš kliví, č erní kluci to jsou! A jak je mi protivný ten protiklad mezi jejich tvá ř emi, podle nichž vypadají na dospě lé, skoro na studenty, a jejich dě tinsky potrhlý m chová ní m! Myslí š, ž e to nevidí m? Stydí m se za ně. Ale to je prá vě to, neodpuzují mě, ný brž stydí m se za ně. Poř á d se po nich musí m dí vat. Když by bylo tř eba se na ně zlobit, musí m se smá t. Když by jim č lově k mě l nabí t, já je musí m pohladit po vlasech. A když vedle tebe v noci lež í m, nemohu spá t a musí m se př es tebe dí vat, jak jeden, pevně zabalený do př ikrý vky, spí, a druhý kleč í př ed otevř ený mi kamny a př iklá dá, a já se musí m př edklonit, až tě skoro probudí m. A ž á dná koč ka mě nevyleká - ach, zná m př ece koč ky a zná m neklidné, ustavič ně ruš ené dř í má ní ve vý č epu - ž á dná koč ka mě nevyleká, já sama si vymý š lí m hrů zy. A nemusí to bý t ž á dná koč ič í nestvů ra, vytrhnu se př i sebemenš í m š elestu. Nejdř í v se bojí m, ž e se vzbudí š a se vš í m bude konec, a potom zase vyskoč í m a zapá lí m sví č ku, aby ses jen rychle vzbudil a ochrá nil mě. “ - „O tom vš em jsem nic nevě dě l, “ ř ekl K., „jen v tuš ení vš eho toho jsem je vyhnal; teď jsou ale pryč, teď je snad vš echno zase v poř á dku. “ - „Ano, koneč ně jsou pryč, “ ř ekla Frí da, ale tvá ř mě la ztrá penou, nikoli radostnou, „jenom neví me, kdo jsou. Vyslanci Klammovi, ř í ká m jim tak sama pro sebe ž ertem, ale tř eba jsou jimi doopravdy, jejich oč i, prostomyslné, a př ece jiskř í cí oč i, mi ně jak př ipomí nají Klammovy oč i, ano, to je ono: Klammů v pohled je to, co mnou ně kdy z jejich oč í projede. A proto není pravda, když ř í ká m, ž e se za ně stydí m. Jen bych chtě la, aby to tak bylo. Ví m sice, ž e jinde a u jiný ch lidí by toté ž chová ní bylo hloupé a pohorš ují cí, u nich tomu tak není. S ú ctou a obdivem se dí vá m na jejich hlouposti. Jsou-li to vš ak Klammovi vyslanci, kdo ná s od nich osvobodí; a bylo by pak vů bec dobř e, abychom od nich byli osvobozeni? Nemě l bys pak pro ně rychle době hnout a bý t š ť astný, jestliž e ješ tě př ijdou? “ - „Chceš, abych je zase pustil dovnitř? “ zeptal se K. „Ne, ne, “ ř ekla Frí da, „nic nechci mé ně než to. Pohled na ně, kdyby se sem vř í tili, jejich radost, ž e mě zase vidí, jejich dě tinské poskaková ní a muž sky se např ahují cí ruce, to vš echno bych snad vů bec nesnesla. Když si pak ale zase pomyslí m, ž e zatvrdí š -li se vů č i nim trvale, odepř eš tř eba samotné mu Klammovi př í stup k sobě, tak bych tě rá da vš emi prostř edky ochrá nila př ed ná sledky takové ho poč í ná ní. V tom př í padě bych chtě la, abys je sem pustil. V tom př í padě, K., rychle sem s nimi! Na mne neber ohledy, co na mně zá lež í! Budu se brá nit, pokud to pů jde; i kdybych vš ak mě la podlehnout, podlehnu, ale pak s vě domí m, ž e i to se stalo pro tebe. “ - „Posiluješ mě v mé m ú sudku, pokud jde o pomocní ky, “ ř ekl K., „nikdy sem nevstoupí s mý m svolení m. Ž e jsem je dostal ven, dokazuje př ece, ž e za jistý ch okolností je lze zvlá dnout, a tudí ž ž e v podstatě s Klammem nic společ né ho nemají. Teprve vč era jsem dostal od Klamma dopis, z ně hož vysví tá, ž e Klamm je o pomocní cí ch zcela š patně zpraven, a z toho je nutno opě t vyvodit, ž e mu jsou naprosto lhostejní, neboť kdyby mu nebyli lhostejní, urč itě by si o nich př ece mohl opatř it př esné zprá vy. Ž e ty vš ak v nich vidí š Klamma, nedokazuje nic, neboť bohuž el stá le ješ tě jsi pod vlivem hostinské a vidí š Klamma vš ude. Stá r ješ tě jsi Klammovou milenkou, zdaleka ješ tě ne mou ž enou. Ně kdy mě to velmi rmoutí, je mi pak, jako bych byl vš echno ztratil, má m pocit, jako bych prá vě teprve př iš el do vsi, ne vš ak pln nadě jí jako tehdy ve skuteč nosti, ný brž s vě domí m, ž e mě oč eká vají jen zklamá ní a ž e budu muset okusit jedno zklamá ní za druhý m až do poslední sedliny. Ale to se stá vá jen ně kdy, “ dodal K. s ú smě vem, když vidě l, jak se Frí da pod jeho slovy hroutí, „a v podstatě to dokazuje př ece ně co dobré ho, totiž co pro mne znamená š. A když mě teď vybí zí š, abych volil mezi tebou a pomocní ky, pak pomocní ci již prohrá li. Co je to za ná pad, volit mezi tebou a pomocní ky! Teď se jich vš ak chci už definitivně zbavit, v slovech i myš lenká ch. Kdoví jestli vů bec ta slabost, která ná s oba př epadla, nepochá zí z toho, ž e jsme poř á d ješ tě nesní dali? “ - „Mož ná, “ ř ekla Frí da s unavený m ú smě vem a pustila se do prá ce. Také K. se opě t chopil koš tě te.

⇐ Предыдущая 11 12 13 14 151617 18 19 20 Следующая ⇒