Zámek 11 страница

Hrozeb hostinské se K. nebá l, nadě jí, na ně ž ho chtě la nachytat, mě l už po krk. Klamm byl daleko. Jednou př irovnala hostinská Klamma k orlovi a K. to př ipadalo smě š né, teď vš ak již ne; myslil na jeho vzdá lenost, na jeho nedobytné obydlí, na jeho mlč ení, př erý vané snad jen vý kř iky, jaké K. ješ tě nikdy neslyš el, na jeho pohled pronikají cí z vý š ky, který nikdy nelze proká zat, nikdy vyvrá tit, na jeho krouž ení, neporuš itelné odtud z K-ovy hloubky, jí mž se nahoř e vzná š í podle nepochopitelný ch zá konů, jen na okamž iky viditelný: to vš e má Klamm společ né s orlem. Urč itě vš ak s tí m nemá co dě lat tento protokol, nad který m prá vě Momus rozlomil preclí k, z ně hož se po vš ech papí rech drolila sů l a kmí n, a pochutná val si na ně m k pivu.

„Dobrou noc, “ ř ekl K., „je mi protivný kaž dý vý slech, “ a vykroč il teď doopravdy ke dveř í m. „Př ece tedy odchá zí, “ ř ekl Momus hostinské té mě ř ustraš eně. „Neopová ž í se, “ ř ekla ona, ví c K. neslyš el, byl už na chodbě. Bylo chladno a foukal silný ví tr. Z jedně ch dveř í naproti vyš el hostinský, zdá lo se, ž e odtamtud š pehý rkou hlí dal chodbu. Š osy kabá tu si musel otoč it kolem tě la, tak je ví tr rval i zde v prů jezdu. „Už jdete, pane země mě ř ič i? “ ř ekl. „Diví te se tomu? “ zeptal se K. „Ano, “ ř ekl hostinský. „Copak nebudete vyslý chá n? “ - „Ne, “ ř ekl K. „nenechal jsem se vyslý chat. “ - „Proč ne? “ ptal se hostinský. „Neví m, “ ř ekl K., „proč bych se mě l nechat vyslý chat, proč bych se mě l podrobovat ně jaké legraci nebo ně jaké mu ú ř ední mu rozmaru. Ně kdy jindy bych to tř eba udě lal, rovně ž z legrace nebo z rozmaru, ale dnes ne. “ - „Nu ano, jistě, “ ř ekl hostinský, ale bylo to př itaká ní jen ze zdvoř ilosti, ne z př esvě dč ení. „Musí m teď pustit služ ebnictvo do vý č epu, “ ř ekl pak, „dá vno už je jejich hodina. Nechtě l jsem jen ruš it vý slech. “ - „Tak dů lež ité vá m to př ipadalo? “ zeptal se K. „6 ano, “ ř ekl hostinský. „Nemě l jsem to tedy odmí tat, “ ř ekl K. „Ne, “ ř ekl hostinský, „to jste nemě l. “ Protož e K. mlč el, dodal, buď aby ho utě š il, nebo aby mohl rychleji zmizet: „No no, ale kvů li tomu se ješ tě nemusí zboř it svě t. “ - „Ne, “ ř ekl K., „na to poč así nevypadá. “ A se smí chem se rozeš li.

Desá tá kapitola

K. VYŠ EL do zuř ivé ho vě tru na venkovní schody a zadí val se do tmy. Š eredný č as, š eredný. Jaksi v souvislosti s tí m ho napadlo, jak se jej hostinská namá hala př imě t, aby př istoupil na ten protokol, ale jak odolal. Nebyla to ovš em zjevná snaha, potají jej zá roveň od protokolu odvá dě la; nakonec nebylo jasné, jestli odolal, č i podlehl. Pletichá ř ka, naoko pracuje nesmyslně jako ví tr, podle vzdá lený ch cizí ch př í kazů, do nichž č lově k nikdy nevidí.

Sotva udě lal pá r kroků po silnici, uvidě l v dá lce dvě komí hají cí se svě tla; tato zná mka ž ivota ho potě š ila, pospí š il si k nim a ona té ž se k ně mu nesla. Nevě dě l, proč je tak zklamá n, když poznal pomocní ky. dli mu př ece naproti, pravdě podobně je poslala Frí da, a lucerny, které ho vysvobodily z temnoty, kde na ně j ze vš ech stran dolé hal lomoz, byly asi jeho majetkem, př esto byl zklamá n, č ekal ně koho cizí ho, ne tyto staré zná mé, kteř í mu byli bř emenem. Ale nebyli to jenom pomocní ci, ze tmy mezi nimi se vynoř il Barnabá š. „Barnabá š i! “ zvolal K. a podá val mu ruku. „Jdeš za mnou? “ Ze samé ho př ekvapení nad shledá ní m zapomně l K. v první chví li na mrzutosti, jež mu Barnabá š onehdy způ sobil. „Za tebou, “ ř ekl Barnabá š stejně př í vě tivě jako kdysi. „S dopisem od Klamma. “ - „Dopis od Klamma! “ ř ekl K., zvedl hlavu a rychle ho vzal Barnabá š ovi z ruky. „Posviť te! “ ř ekl pomocní ků m, kteř í se na ně ho mač kali zprava i zleva a zvedali lucerny. Př i č tení musel K. veliký arch papí ru posklá dat, aby ho uchrá nil př ed vě trem. „Panu země mě ř ič i v hostinci U mostu! Země mě ř ič ské prá ce, jež jste dosud provedl, kladně oceň uji. I vý kony pomocní ků jsou chvá lyhodné, sprá vně je vedete k prá ci. Nepolevujte v své m ú silí! Doveď te prá ce k zdá rné mu konci. Roztrpč ilo by mě, kdyby mě ly bý t př eruš eny. V ostatní m buď te bez starosti, otá zka mzdy bude co nevidě t vyř eš ena. Neztrá cí m Vá s z oč í. “ K. už vzhlé dl od dopisu, když pomocní ci, kteř í č etli daleko pomaleji, vykř ikli na oslavu dobrý ch zprá v tř ikrá t „hurá! “ a zamá vali lucernami. „Buď te zticha, “ ř ekl a pak se obrá til k Barnabá š ovi: „To je nedorozumě ní. “ Barnabá š nechá pal. „To je nedorozumě ní, “ opakoval K. a odpolední ú nava se znovu vrá tila, cesta do š koly se mu zdá la ješ tě tak daleká a za Barnabá š em vyvstala celá jeho rodina, pomocní ci se stá le ješ tě na ně ho mač kali, až je odstrč il lokty; jak je jen mohla Frí da za ní m poslat, když př ece nař í dil, aby zů stali u ní! Cestu domů by byl také naš el sá m, a snadně ji než s touto společ ností. Ke vš emu si jeden z nich uvá zal kolem krku š á tek, jehož volné konce se tř epetaly ve vě tru a ně kolikrá t se př iplá cly K. na oblič ej, druhý pomocní k se ovš em honem jal svý mi dlouhý mi, š pič atý mi, nepř etrž itě si hrají cí mi prsty sundá vat K. š á tek z oblič eje, č í mž vš ak nic nespravil. Obě ma se dokonce to poletová ní patrně zalí bilo, vů bec byli nadš eni vě trem a nepokojnou nocí. „Jdě te pryč! “ kř ikl K. „Když už mi jdete naproti, proč jste nevzali mou hů l? Č í mpak vá s teď má m hná t domů? “ Skrč ili se za Barnabá š e, ale tolik strachu nemě li, aby své mu ochrá nci nepostavili zleva i zprava na ramena lucerny, on je ovš em ihned stř á sl. „Barnabá š i, “ ř ekl K. a tě ž ce mu dolehlo na srdce, ž e mu Barnabá š zjevně nerozumí, ž e se v poklidný ch č asech jeho kazajka pě kně leskne, ale když jde do tuhé ho, nenajde se u ně ho pomoc, jen ně mý odpor, odpor, proti ně muž se nedá bojovat, protož e sá m je bezbranný, jen jeho ú smě v zá ř í, avš ak pomá há stejně má lo, jak má lo svedou hvě zdy nahoř e proti té vichř ici tady. „Podí vej, co mi pí š e pá n, “ ř ekl K. a strč il mu dopis př ed oč i. „Pá n je š patně zpraven. Nekoná m ž á dné mě ř ič ské prá ce a zač stojí pomocní ci, vidí š sá m. A prá ci, kterou nedě lá m, nemohu ovš em ani př eruš it, ani pá novo roztrpč ení nemohu vzbudit, natož abych si zaslouž il jeho uzná ní! A bez starosti nemohu bý t nikdy. “ - „Vyř í dí m to, “ ř ekl Barnabá š, dí vají cí se celou dobu kamsi mimo dopis, který by samozř ejmě stejně nemohl č í st, protož e ho mě l až tě sně u nosu. „Ach, “ ř ekl K., „slibuješ, ž e to vyř í dí š, ale mohu ti to doopravdy vě ř it? Tolik teď potř ebuji dů vě ryhodné ho posla, ví ce než kdy jindy. “ K. se samou netrpě livostí kousal do rtů. „Pane, “ ř ekl Barnabá š lehce se sklá ně je, což K. opě t má lem svedlo, aby mu uvě ř il - „já to urč itě vyř í dí m; i to, cos mi ulož il posledně, urč itě vyř í dí m. “ - „Což e! “ zvolal K. „Copak jsi to ješ tě nevyř í dil? Copak jsi nebyl druhý den na zá mku? “ - „Ne, “ ř ekl Barnabá š. „Tatí nek je starý, sá m jsi to vidě l, a doma bylo zrovna spousta prá ce, musel jsem pomá hat, teď vš ak opě t brzy zajdu na zá mek. “ - „Ale co to dě lá š, ty nepochopitelný č lově č e! “ zvolal K. „Copak Klammovy zá lež itosti nemají př ednost př ed vš emi ostatní mi? Má š vzneš ený ú ř ad posla a takhle mizerně jej zastá vá š? Co je komu po prá ci tvé ho otce? Klamm č eká na zprá vy a ty, mí sto aby ses samý m spě chem př etrhl, pustí š se radě ji do kydá ní hnoje. “ - „Tatí nek je š vec, “ ř ekl Barnabá š, „mě l zaká zky od Brunsví ka a já jsem př ece tatí nků v tovaryš. “ - „Š vec - zaká zky - Brunsví k, “ zvolal K. zatrpkle, jako by kaž dé to slovo navž dy znehodnocoval. „A kdopak tu potř ebuje boty na tě ch vě č ně prá zdný ch cestá ch? A co je mi po celé té š evcovině; svě ř il jsem ti poselství, ne abys je zapomně l a popletl u verpá nku, ný brž abys je okamž itě zanesl pá novi. “ K. se troš ku uklidnil, když ho napadlo, ž e Klamm celou tu dobu pravdě podobně nebyl na zá mku, ný brž v Panské m hostinci, ale Barnabá š ho nanovo podrá ž dil, když se jal odř í ká vat K-ovu první zprá vu na dů kaz, ž e si ji dobř e pamatuje. „Dost, nechci nic vě dě t, “ ř ekl K. „Nezlob se na mne, pane, “ ř ekl Barnabá š a jako by nevě domky chtě l K. potrestat, odvrá til od ně ho oč i a klopil je, ale spí š to bylo z ú leku nad K-ový m kř ikem. „Nezlobí m se na tebe, “ ř ekl K. a jeho pobouř ení se teď obrá tilo proti ně mu samé mu. „Na tebe ne, ale je pro mne velice zlé mí t pro ty nejdů lež itě jš í vě ci jen takové ho posla. “

„Podí vej se, “ ř ekl Barnabá š a zdá lo se, ž e na obranu své poslovské cti ř í ká ví c, než smí, „Klamm př ece na zprá vy neč eká, mí vá dokonce zlost, když př ijdu. _Zas už nové zprá vy, ' poví dal jednou, a vě tš inou vstane, jak mě vidí př ichá zet, odejde do vedlejš í mí stnosti a ani mě nepř ijme. Není také stanoveno, ž e má m př ijí t hned s kaž dý m vzkazem, kdyby to bylo stanoveno, př iš el bych samozř ejmě hned, ale nic o tom ustanoveno není, a kdybych nepř iš el vů bec, ani by mě neupomí nali. Když donesu ně jaký vzkaz, dě lá m to dobrovolně. “

„Dobrá, “ ř ekl K., pohlí ž eje zkoumavě na Barnabá š e a schvá lně si nevš í maje pomocní ků, kteř í stř í davě pomalu povylé zali Barnabá š ovi za zá dy jako z propadliš tě a rychle zase mizeli s tichý m hví zdnutí m napodobují cí m ví tr, jako by je tolik vylekal pohled na K. ; bavili se takhle už dlouho. „Jak to u Klamma chodí, to neví m; pochybuji, ž e by ses tam tak vyznal, a i kdyby ses vyznal, tyto vě ci bychom napravit nemohli. Ale vzkaz doruč it mů ž eš a o to tě ž á dá m. Docela krá tký vzkaz. Mů ž eš jej doruč it hned zí tra a hned zí tra mi sdě lit odpově ď nebo vyř í dit, jak jsi byl př ijat? Mů ž eš a chceš to udě lat? Mě lo by to pro mne velkou cenu. A snad se mi pak naskytne př í lež itost, abych ti jak ná lež í podě koval, nebo má š snad už dnes ně jaké př á ní, které bych ti mohl splnit? “ - „Urč itě ten př í kaz provedu, “ ř ekl Barnabá š. „A chceš si dá t tu ná mahu a prové st ho co mož ná nejlí p, př edat ho př í mo Klammovi, př í mo od Klamma př evzí t odpově ď, a to vš echno hned, zí tra, ješ tě dopoledne, chceš to udě lat? “ -

„Udě lá m, co budu moci, “ ř ekl Barnabá š, „ale to dě lá m vž dycky. “ - „Nebudeme se o to teď už př í t, “ ř ekl K. „Tu je př í kaz: Země mě ř ič prosí pana Klamma, aby mu dovolil osobně s ní m promluvit; př edem př ijí má kaž dou podmí nku, na niž by bylo toto povolení vá zá no. Je nucen o to ž á dat proto, ž e zatí m vš ichni prostř ední ci naprosto selhali, jako dů kaz uvá dí, ž e dosud nevykonal ani tu nejmenš í země mě ř ič skou prá ci a podle sdě lení obecní ho starosty také nikdy nevykoná, v zoufalství a studu proto č etl dnes dopis pana př ednosty, pouze osobní slyš ení u pana př ednosty tu mů ž e pomoci. Země mě ř ič je si vě dom, jak mnoho ž á dá, ale vynasnaž í se, aby pan př ednosta pocí til jeho vyruš ová ní co nejmé ně, podř í dí se jaké mukoli č asové mu omezení, i stanovení poč tu slov, jichž smí v rozmluvě použ í t, se hodlá podř í dit, bude-li to považ ová no za nutné, má za to, ž e vystač í s deseti slovy. V nejhlubš í ú ctě a vrcholné netrpě livosti oč eká vá rozhodnutí. “ K. př i ř eč i zapomně l na vš echno, jako by stá l př ed Klammový mi dveř mi a hovoř il s dveř ní kem. „Je to mnohem delš í, než jsem myslel, “ ř ekl pak, „avš ak musí š to vyř í dit ú stně, dopis se mi nechce psá t, stejně by nastoupil zase jen tu nekoneč nou cestu spisů. “ Nač má ral to tedy jen pro Barnabá š e na zá dech jednoho z pomocní ků na kus papí ru, zatí mco druhý sví til, avš ak mohl to už psá t podle diktá tu Barnabá š e, jenž si vš e zapamatoval a se š kolá ckou př esností odř í ká val, nevš í maje si chybné ho napoví dá ní pomocní ků. „Tvá pamě ť je neobyč ejná, “ ř ekl K. a podal mu papí r, „teď vš ak prosí m prokaž, ž e jsi neobyč ejný i v jiný ch vě cech. A co př á ní? Nemá š ž á dná? Upř í mně ř eč eno, s ohledem na ten vzkaz by mě trochu uklidnilo, kdybys ně jaká mě l. “ Nejdř í ve Barnabá š mlč el, pak ř ekl: „Mé sestry tě nechají pozdravovat. “ - „Tvé sestry, “ ř ekl K., „ano, ta velká, statná dě vč ata. “ - „Obě tě nechají pozdravovat, ale zvlá š ť Amá lie, “ ř ekl Barnabá š, „ona mi taky dnes př inesla ze zá mku ten dopis pro tebe. “ Drž e se př edevš í m tohoto sdě lení, zeptal se K.: „Nemohla by taky zané st mů j vzkaz na zá mek? Nebo nemohli byste jí t oba a oba zkusit š tě stí? “ - „Amá lie nesmí do kancelá ř í, “ ř ekl Barnabá š, „jinak by to jistě udě lala rá da. “ - „Mož ná ž e k vá m zí tra zajdu, “ ř ekl K., „jenom př ijď dř í v s odpově dí. Č eká m na tebe ve š kole. Pozdravuj ode mne také sestry. “ Zdá lo se, ž e K-ů v slib Barnabá š e potě š il, když si podali na rozlouč enou ruce, dotkl se ješ tě K-ova ramene. K. bral ten dotyk - s ú smě vem ovš em - jako vyznamená ní, jako by teď bylo vš echno zase jako tenkrá t, kdy Barnabá š poprvé v plné m lesku vstoupil mezi sedlá ky do loká lu. Upokojil se a cestou domů nechal dě lat pomocní ky, co chtě li.

Jedená ctá kapitola

CELÝ PROKŘ EHLÝ dorazil domů, vš ude bylo tma, sví č ky v lucerná ch dohoř ely, veden pomocní ky, kteř í se tu již vyznali, dotá pal do jedné z tř í d. „První chvá lyhodná vě c, kterou jste vykonali, “ ř ekl př ipomí naje si Klammů v dopis; v polospá nku kř ikla z jednoho kouta Frí da: „Nechte K. spá t! Neruš te ho! “ Tolik zamě stná val K. její myš lenky, i když ji už zmohla ospalost a nevydrž ela na ně j č ekat. Rozsví tili; nemohli ovš em dostateč ně vytá hnout knot, neboť v lampě bylo velmi má lo petroleje. Mladá domá cnost mě la ješ tě vš elijaké nedostatky. Bylo sice zatopeno, ale veliká mí stnost, jí ž se použ í valo také k tě locviku - tě locvič né ná ř adí stá lo kolem dokola a viselo od stropu -, spotř ebovala už vš echnu zá sobu dř eva, také v ní př edtí m bylo př í jemné teplo, jak K. ujiš ť ovali, bohuž el vš ak zase ú plně vychladla. V ků lně byla sice velká zá soba dř eva, jenž e ků lna byla zavř ená a klí č mě l uč itel, který povolil brá t dř í ví jen na topení ve vyuč ovací době. Dalo by se to sné st, kdyby tu byly postele, kam by si č lově k zalezl, Ale nebylo tu nic než jeden jediný slamní k, sice č istě povleč ený Frí diný m vlně ný m š á tkem, to se muselo uznat, ale peř iny ž á dné, jen dvě hrubé, tuhé pokrý vky, které nehř á ly. A i po tom ubohé m slamní ku se pomocní ci ž á dostivě dí vali, ovš em bez nejmenš í nadě je, ž e by si na ně j kdy smě li lehnout. S obavami se dí vala Frí da na K. ; ž e dovede ú tulně zař í dit i tu nejubož ejš í mí stnost, doká zala v hospodě U mostu, ale tady, ú plně beze vš ech prostř edků, se už ví c nedalo dě lat. „Jedinou naš í pokojovou vý zdobou je tě locvič né ná ř adí, “ ř ekla s ná mahou a v slzá ch se usmí vají c. Pokud vš ak jde o nejvě tš í nedostatky, nevyhovují cí lož e a topení, ujiš ť ovala, ž e už nazí tř í se tomu odpomů ž e, a prosila K., aby mě l zatí m strpení. Ani jediné slovo, ani jediný ná znak, grimasa neukazovaly, ž e by cí tila ke K. sebemenš í hoř kost, ač koli ji př ece, to si musel př iznat, vytrhl jak z Panské ho hostince, tak nyní z hospody U mostu. Proto se snaž il dá t najevo, ž e mu vš echno př ipadá snesitelné, což mu nepř iš lo ani tak zatě ž ko, neboť v myš lenká ch putoval s Barnabá š em a slovo od slova si opakoval vzkaz, avš ak ne tak, jak jej sdě lil Barnabá š ovi, ný brž tak, jak si myslel, ž e zazní př ed Klammem. Avš ak kromě toho se také ovš em upř í mně tě š il na ká vu, kterou mu Frí da vař ila na lihové m vař ič i, a opí raje se o chladnoucí kamna, sledoval její č ilé, zkuš ené pohyby, když prostí rala na katedř e nezbytný bí lý ubrus, na ně j postavila kvě tovaný š á lek, vedle chleba a slaninu, a dokonce krabič ku sardinek. Už bylo vš e hotovo, ona sama také ješ tě neveč eř ela, č ekala na K. Dvě ž idle tu byly, na ně usedli ke stolu K. a Frí da, pomocní ci si jim sedli k nohá m na stupí nek, ale ani chvilku nedali pokoj, i př i jí dle ruš ili. Ač koli dostali ode vš eho až dost a dá vno ješ tě nebyli hotovi, zvedali se kaž dou chví li, aby zjistili, je-li toho na stole ješ tě hodně a mohou-li ješ tě ně co oč eká vat. K. se o ně nestaral, teprve Frí din smí ch ho na ně upozornil. Lichotivě polož il na stole svou ruku na její a tiš e se zeptal, proč jim tolik promí jí, ba dokonce ně které nezpů soby př í vě tivě př ijí má. Takhle se jich nikdy nezbaví, kdež to kdyby s nimi zachá zeli jen do jisté mí ry rá zně a opravdu podle toho, jak se chovají, podař ilo by se jim je buď zkrotit, nebo, což by bylo pravdě podobně jš í a také lepš í, tak jim znechutit toto zamě stná ní, ž e by nakonec sami vzali do zaječ í ch. Nevypadá to tu ve š kole na moc př í jemné bydlení; nu, také to dlouho nepotrvá, ale nebrali by vš echny ty nedostatky na vě domí, kdyby pomocní ci byli pryč a oni tu byli spolu sami v tiché m domě. Copak také nepozoruje, ž e pomocní ci jsou den ze dne drzejš í, jako by jim dodá vala odvahy teprve Frí dina př í tomnost a nadě je, ž e K. př ed ní nezakroč í tak rá zně, jako by zakroč il jindy. Ostatně jsou mož ná docela jednoduché prostř edky, jak se jich zbavit ihned a beze vš ech okolků, snad o nich ví i Frí da, která se př ece tak dobř e vyzná v mí stní ch pomě rech. A pomocní ků m samý m se patrně jenom zavdě č í, jestliž e je ně jaký m způ sobem odež enou, neboť na rů ž í ch ustlá no tu zrovna nemají a i tomu lenoš ení, jehož si dosud dopř á vali, bude teď aspoň zč á sti konec, neboť budou muset pracovat, když se Frí da po poslední ch rozč ilují cí ch dnech musí š etř it a on, K., bude zcela zamě stná n tí m, ž e bude hledat vý chodisko z jejich nouze. Jestliž e vš ak budou pomocní ci pryč; tolik se mu uleví, ž e snadno bude moci vykoná vat veš keré š kolnické prá ce vedle vš eho ostatní ho.

Frí da, pozorně ho poslouchají c, hladila mu pomalu ruku a ř ekla, ž e o tom vš em smý š lí stejně, on vš ak ž e snad nezpů soby pomocní ků trochu př eceň uje, jsou to prý mladí hoš i, veselí a troš ku prostomyslní, poprvé slouž í u ně koho cizí ho, zrovna je propustili z tuhé zá mecké disciplí ny, proto jsou poř á d tak trochu rozč ilení a rozjí vení a v takové m stavu provedou pak ně kdy hloupost, která č lově ka sice př irozeně rozzlobí, ale rozumně jš í je, když se jí zasmě je. Sama se kolikrá t neudrž í a rozesmě je se. Př esto ú plně souhlasí s K., ž e nejlé pe by bylo poslat je pryč a ž í t si ve dvou. Př isedla k ně mu blí ž a skryla tvá ř na jeho rameni. A př itom ř ekla tak nesrozumitelně, ž e se k ní musel naklonit, ž e neví o ž á dné m prostř edku proti pomocní ků m a obá vá se, ž e vš echno, co K. navrhuje, selž e. Pokud ví, K. si je př ece sá m vyž á dal a teď je má a zů stanou mu. Nejlé pe nebrat je vá ž ně, jako vě troplachy, což také jsou, tak se ješ tě nejspí š dají sné st.

K. nebyl s tou odpově dí spokojen; napů l ž ertem, napů l vá ž ně ř ekl, ž e je s nimi, jak se zdá, spolč ena nebo k nim aspoň chová velkou ná klonnost, nu, vž dyť jsou to hezcí hoš i, ale neexistuje č lově k, jehož bychom se př i troš ce dobré vů le nemohli zbavit, doká ž e jí to na pomocní cí ch.

Frí da ř ekla, ž e mu bude velmi vdě č ná, když se mu to povede. A ostatně se jim už od nyně jš ka př estane smá t a nepromluví s nimi zbyteč né ho slova. Také už na nich nevidí nic k smí chu, není to opravdu ž á dná malič kost, bý t ustavič ně pozorová na dvě ma muž i, nauč ila se dí vat na ty dva jeho oč ima. A skuteč ně sebou trochu trhla, když teď pomocní ci opě t vstali, jednak aby zrevidovali zá soby jí dla, jednak aby př iš li na kloub tomu ustavič né mu š eptá ní.

K. toho využ il, aby Frí dě pomocní ky zoš klivil, př itá hl Frí du k sobě a tak dojedli, tisknouce se na sebe. Byl teď č as jí t spá t a vš ichni byli znač ně unaveni, jeden z pomocní ků dokonce usnul nad jí dlem, to velice bavilo druhé ho a chtě l proto př imě t panstvo, aby se podí valo na hloupý oblič ej spí cí ho, avš ak nepodař ilo se mu to. K. i Frí da nahoř e se tvá ř ili odmí tavě. V pomalu nesnesitelné zimě se jim ani nechtě lo jí t spá t; koneč ně prohlá sil K., ž e se musí ješ tě zatopit, jinak se spá t nedá. Shá ně l se po ně jaké sekeř e, pomocní ci o jedné vě dě li a př inesli ji, a tak se š lo ke dř evní ku. Brzy byly lehké dveř e vyraž eny, pomocní ci, celí nadš ení, jako by nikdy nic tak krá sné ho nezaž ili, honili se a strkali a zač ali nosit dř í ví do tř í dy, za chvilku ho tam byla veliká hromada, zatopilo se, vš ichni se usadili kolem kamen, jednu př ikrý vku dostali pomocní ci, aby se do ní zabalili, stač ila jim ú plně, neboť bylo domluveno, ž e vž dycky bude jeden vzhů ru, aby udrž oval oheň, brzy bylo u kamen tak teplo, ž e už vů bec př ikrý vku nepotř ebovali, zhasli lampu a K. s Frí dou, celí blaž ení z tepla a ticha, se ulož ili k spaní.

⇐ Предыдущая 10 11 12 13 141516 17 18 19 Следующая ⇒