Zámek 10 страница

Pak se zase obrá til k pá novi; teď již nevá hal dá t mu najevo, ž e byl v saní ch, nebylo to také to nejhorš í; kdyby se ho ptali, jen v tom př í padě ovš em, nehodlal zamlč et, ž e ho koč í sá m př imě l aspoň k tomu, aby otevř el dví ř ka. Opravdu zlé bylo vš ak to, ž e ho pá n př ekvapil, ž e už nemě l dost č asu, aby se př ed ní m schoval a pak si neruš eně poč kal na Klamma, nebo ž e nemě l dost duchapř í tomnosti a nezů stal v saní ch, nezavř el dví ř ka a nepoč kal si na Klamma v kož eš iná ch nebo tam nezů stal aspoň tak dlouho, dokud bude tento pá n nablí zku. Samozř ejmě nemohl také vě dě t, jestli to př ece snad už nejde sá m Klamm, v které mž to př í padě by bý valo př irozeně mnohem lepš í setkat se s ní m mimo saně. Ano, vš elicos bylo tř eba uvá ž it, teď vš ak už vů bec nic, neboť teď bylo po vš em.

„Pojď te se mnou, “ ř ekl pá n, vlastně nijak rozkazovač ně, jenž e rozkaz nebyl v slovech, ný brž v krá tké m, ú myslně lhostejné m má vnutí rukou, jež slova doprová zelo. „Č eká m tu na ně koho, “ ř ekl K., ne již v nadě ji na ně jaký ú spě ch, spí š jen tak ze zá sady. „Pojď te, “ opakoval pá n nedá vaje se vů bec mý lit, jako by chtě l dá t najevo, ž e nikdy nepochyboval o tom, ž e K. na ně koho č eká. „Ale to se pak minu s tí m, na koho č eká m, “ ř ekl K. a trhl sebou. Př ese vš echno, co se stalo, mě l K. pocit, ž e to, č eho se dosud domohl, byl v jisté m smyslu majetek, který sice drž el už jen zdá nlivě, ale př ece jen ho nemusel na kdejaký rozkaz vydat. „Minete se s ní m v kaž dé m př í padě, ať č eká te, nebo odejdete, “ ř ekl pá n sice př í kř e podle své ho mí ně ní, avš ak vzhledem ke K-ovu myš lenkové mu pochodu ná padně shoví vavě. „Pak se s ní m radě ji minu př i č eká ní, “ ř ekl K. vzdorovitě, pouhý mi slovy tohoto mladé ho pá na se odsud urč itě nedá zahnat. Na to pá n na chvilku zavř el oč i s pový š ený m vý razem v zakloně né tvá ř i, jako by se hodlal od K-ovy nerozumnosti vrá tit k vlastní mu rozumu, př ejel si š pič kou jazyka rty lehce pootevř ený ch ú st a pak ř ekl koč í mu „Vypř á hně te. “

Koč í, uctivý k pá novi, avš ak se zlobný m zahlé dnutí m po K., musel teď př ece jen v kož ichu slé zt a vá havě, jako by č ekal, ne ž e pá n změ ní rozkaz, ale ž e K. změ ní smý š lení, zač al couvat s koň mi a saně mi k postranní mu kř í dlu, kde patrně za veliký mi vraty byla stá j a ků lna pro vozy. K. osamě l; na jedné straně se vzdalovaly saně, na druhé, cestou, odkud př edtí m př iš el K., se vzdaloval mladý pá n, oba ovš em velice pomalu, jako by chtě li K. naznač it, ž e ješ tě je v jeho moci př ivolat je zpě t.

Mož ná ž e mě l tuto moc, ale nebyla mu k nič emu; př ivolat saně znamenalo zahnat sebe sama. I zů stal stá t jako jediný, kdo vytrval ve své m postavení, ale bylo to ví tě zství, které nepř iná š elo radost. Dí val se stř í davě za pá nem a za koč í m. Pá n doš el už ke dveř í m, jimiž se K. dostal na dvů r, ješ tě jednou se ohlé dl, K. se zdá lo, ž e zakroutil hlavou nad takovou tvrdohlavostí, pak se rozhodný m, krá tký m, koneč ný m pohybem otoč il a vstoupil do chodby, kde hned zmizel. Koč í zů stal na dvoř e dé le, mě l hodně prá ce se saně mi, musel otevř í t tě ž ká vrata od stá je, zacouvat se saně mi na jejich mí sto, vypř á hnout koně, zavé st je k ž labu, to vš e konal vá ž ně, zcela obrá cen do sebe, bez jaké koli nadě je na brzkou jí zdu; toto mlč enlivé poč í ná ní bez jediné ho pohledu na K. př ipadalo K. jako mnohem tvrdš í vý č itka než chová ní pá novo. A když pak po skonč ení prá ce ve stá ji př eš el koč í pomalý m houpavý m krokem př es dvů r, uzavř el velká vrata, potom se vracel, zvolna a vš ecek zabrá n do vlastní ch stop ve sně hu, potom se uzavř el v stá ji, nač ež zhasla i vš echna svě tla - pro koho by se mě lo sví tit? - a jenom nahoř e v dř evě né galé rii zů stala, jasná š tě rbina a trochu poutala bloudí cí zrak, tu př iš lo K., jako by teď s ní m byl př eruš en vš echen styk a jako by byl teti ovš em svobodně jš í než kdy jindy a mohl na tomto mí stě jemu jinak zaká zané m vyč ká vat, jak dlouho chce, a jako by si byl tuhle svobodu vybojoval tak, jak by to sotva kdo druhý svedl, a nikdo se ho nesmě l dotknout č i zahnat ho, ba ani promluvit na ně j; avš ak - to př esvě dč ení bylo př inejmenš í m stejně silné - jako by zá roveň nebylo nic nesmyslně jš í ho, nic zoufalejš í ho než tato svoboda, toto č eká ní, tato nezranitelnost.

Devá tá kapitola

A VYTRHL SE a vracel se do domu, tentokrá t ne podé l zdi, ný brž rovnou sně hem, v chodbě narazil na hostinské ho, který ho mlč ky pozdravil a uká zal na dveř e vý č epu, poslechl jeho pokynu, protož e byl prokř ehlý a protož e chtě l vidě t ně jaké lidi, byl vš ak velmi zklamá n, když u jednoho stolku, který sem byl asi naschvá l př istaven, neboť jinak tu hostů m stač ily sudy, uvidě l toho mladé ho pá na a př ed ní m - trapná podí vaná pro K. - stá la hostinská z hospody U mostu. Pepina, pyš ná, s hlavou nahoru, s vě č ně stejný m ú smě vem, v neotř esitelné m vě domí vlastní dů stojnosti, pohazují c př i kaž dé m pohybu copem, pobí hala sem a tam, př inesla pivo a pak inkoust a pero, neboť pá n mě l př ed sebou rozprostř ené papí ry, porovná val ú daje, jež nachá zel jednou na tom, podruhé na jiné m papí ř e na druhé m konci stolu, a chystal se psá t. Hostinská ze své vý š ky tiš e a s naš pulený mi rty, jako by odpoč í vala, hledě la na pá na a na papí ry, jako by už byla vš e potř ebné ř ekla a bylo to dobř e př ijato. „Pan země mě ř ič, koneč ně, “ ř ekl pá n, když K. vstoupil, krá tce vzhlé dl a pak se opě t zabral do svý ch papí rů. Rovně ž hostinská pouze zavadila o K. lhostejný m, nijak př ekvapený m pohledem. Zato Pepina jako by si ho vš imla, až když př istoupil k vý č epní mu pultu a objednal si koň ak.

K. se opř el o pult, př itiskl ruku na oč i a nevš í mal si nič eho. Pak usrkl koň aku a odstrč il ho, ž e se prý nedá pí t. „Vš ichni pá ni ho pijí, “ ř ekla Pepina zkrá tka, vylila zbytek, vyplá chla sklenku a postavila ji na polici. „Pá ni mají také lepš í, “ ř ekl K. „Mož ná, “ ř ekla Pepina, „ale já ne. “ Tí m byla s K. hotova a opě t byla k služ bá m pá novi, který vš ak nic nepotř eboval a za ní mž teď Pepina poř á d obloukem obchá zela a uctivě se pokouš ela nahlé dnout mu př es rameno do papí rů; byla to vš ak jen jalová zvě davost a naparová ní, jež i hostinská zamrač eně s nelibostí pozorovala.

Najednou vš ak hostinská napjala sluch a soustř edě ně naslouchají c civě la do prá zdna. K. se otoč il, neslyš el nic zvlá š tní ho, ani ostatní, jak se zdá lo, nic neslyš eli, ale hostinská se rozbě hla po š pič ká ch dlouhý mi kroky k zadní m dveř í m vedoucí m na dvů r, podí vala se klí č ovou dí rkou, pak se s oč ima dokoř á n a celá rozpá lená v tvá ř i obrá tila k ostatní m, prstem je př ivolala k sobě a teď vyhlí ž eli stř í davě, hostinská mě la sice nejvě tš í podí l, avš ak i na Pepinu se dostalo, pá n byl z nich pomě rně nejlhostejně jš í. Pepina i pá n se brzy vrá tili, jen hostinská poř á d ješ tě usilovně vyhlí ž ela, hluboko sehnuta, má lem vkleč e, dě lalo to skoro dojem, ž e už jen zapř í sahá klí č ovou dí rku, aby ji nechala prolé zt, neboť vidě t už dá vno asi nebylo nic. Když se koneč ně zvedla, rukama př ejela oblič ej, urovnala vlasy, zhluboka se nadechla, dí vala se, jako by musela př ivykat oč i na tu mí stnost a na lidi a č inila to s odporem, pravil K., ne aby mu potvrdili ně co, co vě dě l, ale aby př edeš el ú toku, z ně hož mě l té mě ř strach, tak byl teď zranitelný: „Klamm už tedy odjel? “ Hostinská kolem ně ho př eš la beze slova, ale pá n ř ekl od stolku: „Ano, zajisté. Když jste nechal hlí dá ní, mohl Klamm odjet. Ale je podivuhodné, jak je ten pá n citlivý. Vš imla jste si, paní hostinská, jak neklidně se rozhlí ž el? “ Hostinská si toho patrně nevš imla, ale pá n pokrač oval: „Nu, naš tě stí už nebylo nic vidě t, koč í zametl i stopy ve sně hu. “ - „Paní hostinská si nič eho nevš imla, “ ř ekl K., ale neř ekl to s ně jakou nadě jí, ný brž jen proto, ž e ho podrá ž dilo pá novo tvrzení, které mě lo zazní t tak koneč ně a neodvolatelně. „Tř eba jsem zrovna nebyla u dí rky, “ ř ekla hostinská hlavně proto, aby se pá na zastala; potom vš ak chtě la i Klammovi uč init po prá vu: „Nevě ř í m ovš em, ž e by byl Klamm tak citlivý. My se o ně j samosebou bojí me a snaž í me se ho ochrá nit a př edpoklá dá me př itom, ž e je nesmí rně citlivý. To je v poř á dku a jistě je to Klammova vů le. Jak je tomu vš ak ve skuteč nosti, to neví me. Zajisté, s ně ký m, s ký m nechce mluvit, nepromluví nikdy, i kdyby se ten ně kdo sebeví c namá hal a sebenesnesitelně ji vnucoval, ale stač í př ece už ten fakt, ž e s ní m Klamm nikdy nepromluví, nikdy ho k sobě nepř ipustí, proč by nemě l ve skuteč nosti sné st pohled na ně koho takové ho? Alespoň se to nedá doká zat, protož e to nikdy nelze vyzkouš et. “ Pá n horlivě př isvě dč oval: „To je v podstatě i mů j ná zor, “ ř ekl, „jestliž e jsem se vyjá dř il trochu jinak, pak proto, aby mi pan země mě ř ič rozumě l. Pravda ovš em je, ž e když Klamm vyš el z domu, ně kolikrá t se v pů lkruhu rozhlé dl. “ - „Mož ná ž e hledal mě, “ ř ekl K. „Mož ná, “ ř ekl pá n, „to mě nenapadlo. “ Vš ichni se rozesmá li, nejhlasitě ji Pepina, která z toho vš eho nič emu nerozumě la.

„Když jsme tu teď tak v dobré mí ř e pohromadě, “ ř ekl pak pá n, „prosil bych vá s snaž ně, pane země mě ř ič i, abyste ně kolika ú daji doplnil mé spisy. “ - „Tady se hodně pí š e, “ ř ekl K. a z dá lky pohlé dl na spisy. „Ano, oš klivý zvyk, “ ř ekl pá n a opě t se zasmá l, „ale snad ani ješ tě neví te, kdo jsem. Jsem Momus, Klammů v vesnický tajemní k. “ Po tě chto slovech vš echno ve svě tnici zvá ž ně lo; ač koliv hostinská i Pepina pá na samozř ejmě znaly, př ece zů staly jako ohromené, když vyslovil své jmé no a hodnost. A dokonce i pá n, jako by ř ekl ví c, než sá m stač í pojmout rozumem, a jako by chtě l uniknout alespoň jaké koli dodateč né oká zalosti, jež byla obsaž ena v jeho vlastní ch slovech, se pohrouž il do spisů a zač al psá t, až v mí stnosti nebylo slyš et nic jiné ho než pero. „Copak je to: vesnický tajemní k? “ zeptal se K. po chvilce. Momus teď, když se př edstavil, považ oval již za nemí stné, aby sá m takové vě ci vysvě tloval, a tak ř ekla hostinská mí sto ně ho: „Pan Momus je Klammů v tajemní k jako který koliv jiný tajemní k, jenomž e jeho ú ř ední sí dlo, a nemý lí m-li se, i jeho ú ř ední pů sobnost -“ Momus ž ivě zavrtě l hlavou od svý ch pí semností, a tak se hostinská opravila - „tedy pouze jeho ú ř ední sí dlo, nikoli ú ř ední pů sobnost, je omezeno na vesnici. Pan Momus obstará vá Klammovi pí semné prá ce, jež jsou ve vsi potř eba, jako první př ijí má veš keré ž á dosti, které odtud Klammovi př ichá zejí. “ K., na ně hož to vš echno zatí m nijak zvlá š ť nezapů sobilo, hledě l na hostinskou prá zdný m pohledem, a tak hostinská napů l v rozpací ch dodala: „Tak je to zař í zeno, vš ichni pá ni ze zá mku mají své vesnické tajemní ky. “ Momus, který naslouchal daleko pozorně ji než K., ř ekl hostinské na doplně ní: „Vě tš ina vesnický ch tajemní ků pracuje jen pro jednoho pá na, kdež to já pro dva, pro Klamma a pro Vallabena. “ - „Ano, “ ř ekla hostinská, která se už také rozpomně la, a obrá tila se ke K.: „Pan Momus pracuje pro dva pá ny, pro Klamma a pro Vallabena, je tedy dvojná sobný m tajemní kem. “ - „Dvojná sobný m dokonce, “ ř ekl K. a ký vl na Momuse, který k ně mu teď napů l skloně ný vzhlé dl, asi jako poký vneme na dí tě, jež př ed ná mi vychvalují. Bylo-li v tom jisté pohrdá ní, pak buď nebylo zpozorová no, nebo bylo té mě ř vyž adová no. Zrovna př ed K., který nebyl ani hoden, aby smě l tř eba ná hodou př ijí t Klammovi na oč i, se tu zeš iroka vypoč í tá vají zá sluhy č lově ka z Klammova nejbliž š í ho okolí, a to s nepokrytý m ú myslem vynutit K-ovo uzná ní a chvá lu. A př ece na to K. nemě l ani pomyš lení; on, který se ze vš ech sil uchá zel o jediný Klammů v pohled, nemě l např í klad valné mí ně ní o postavení takové ho Momuse, který smě l př ed Klammový mi zraky ž í t, byl dalek vš eho obdivu, nebo dokonce zá visti, neboť oč on usiloval, nebyla Klammova blí zkost sama, ný brž to, aby se on, K., jenom on, nikdo jiný, dostal se svý mi a ne jiný mi př á ní mi ke Klammovi a aby u ně ho nikoli spoč inul, ný brž proš el kolem ně ho dá l, do zá mku.

A podí val se na hodinky a ř ekl: „Teď už ale musí m domů. “ Ihned se pomě r změ nil v Momusů v prospě ch. „Ano, ovš em, “ ř ekl Momus, „š kolnické povinnosti volají. Ale chvilič ku mi ješ tě musí te vě novat. Jen pá r krá tký ch otá zek. “ - „Nechce se mi, “ ř ekl K. a chystal se ke dveř í m. Momus uhodil jední m spisem do stolu a vstal: „Jmé nem Klammový m vá s vyzý vá m, abyste zodpově dě l mé otá zky. “ - „Jmé nem Klammový m? “ opakoval K.. „Což pak on se snad stará o mé zá lež itosti? “ - „To nemohu posoudit, “ ř ekl Momus, „a vy asi teprve ne, oba to tedy mů ž eme klidně nechat na ně m. Vyzý vá m vá s vš ak - z titulu, který mi Klamm propů jč il, abyste zů stal a odpoví dal. “ - „pane země mě ř ič i, “ vmí sila se hostinská, „dá m si pozor, abych vá m ješ tě dá le radila; mé dosavadní rady, mí ně né nejlé pe, jak jen mož no, jste neslý chaný m způ sobem odmí tl a sem k panu tajemní kovi jsem př iš la jen proto - nemá m co skrý vat -, abych patř ič ně zpravila ú ř ad o vaš em chová ní a vaš ich zá mě rech a sebe abych navž dy zabezpeč ila př ed tí m, aby vá s u mne znovu ubytovali, tak je to mezi ná mi a tak už to asi zů stane, a ř eknu-li teď, co si myslí m, pak nikoli proto, abych vá m pomohla, ný brž abych panu tajemní kovi trochu usnadnila obtí ž ný ú kol jednat s ně ký m, jako jste vy. Př esto vš ak dí ky mé naprosté upř í mnosti - jinak než upř í mně s vá mi jednat nedovedu, a i tak to č iní m s odporem - mohou vá m bý t má slova k už itku, jen budete-li chtí t. Pro ten př í pad vá s upozorň uji, ž e jediná cesta, jí ž se mů ž ete dostat ke Klammovi, vede tady př es protokoly pana tajemní ka. Ale nechci př ehá ně t, mož ná ž e cesta nevede až ke Klammovi, mož ná ž e konč í daleko př ed ní m, rozhodují cí bude, co uzná pan tajemní k. V kaž dé m př í padě je to vš ak pro vá s jediná cesta, která vede smě rem ke Klammovi. A té to jediné cesty se chcete vzdá t jen a jen ze vzdoru? “ - „Ach paní hostinská, “ ř ekl K., „není to ani jediná cesta, ani nemá vě tš í cenu než ostatní cesty. A vy, pane tajemní ku, rozhodujete, zda to, co bych tu ř ekl, smí proniknout až ke Klammovi, nebo nesmí? “ - „Ovš em, “ ř ekl Momus a podí val se pyš ně sklopený ma oč ima napravo a nalevo, kde nebylo nic k vidě ní, „k č emu bych byl jinak tajemní kem? “ - „Tak vidí te, paní hostinská, “ ř ekl K., „nepotř ebuji cestu ke Klammovi, ný brž nejdř í ve k panu tajemní kovi. “ - „Tuto cestu jsem vá m chtě la otevř í t, “ ř ekla hostinská. „Nenabí dla jsem vá m dopoledne, ž e zař í dí m, aby vaš e prosby doš ly ke Klammovi? Bylo by se to stalo př es pana tajemní ka. Vy vš ak jste to odmí tl, a př ece vá m teď nezbude nic jiné ho než pouze tato cesta. Samosebou, ž e po vaš em dneš ní m poč í ná ní, po pokusu př epadnout Klamma, má ješ tě menš í nadě ji na ú spě ch. Avš ak tato poslední, nejmenš í, mizivá, vlastně už vů bec neexistují cí nadě je je př ece jen vaš í nadě jí jedinou. “ - „Jak to, paní hostinská, “ ř ekl K., „ž e jste se pů vodně pokouš ela odradit mě od ú myslu proniknout ke Klammovi a teď najednou berete mé př á ní tak vá ž né a má te mě, jak se zdá, v jisté m smyslu za ztracené ho, jestliž e se mé plá ny nezdař í? Když mě jednou ně kdo z upř í mné ho srdce zrazuje, abych se vů bec pachtil za Klammem, jak je mož né, ž e mě teď naoko stejně upř í mně pobí zí na cestu ke Klammovi, tř ebaž e ta cesta, dejme tomu, vů bec nevede až k ně mu? “ - „Pobí zí m vá s snad? “ ř ekla hostinská. „Je to pobí zení, když ř í ká m, ž e vaš e pokusy jsou beznadě jné? To by byl opravdu vrchol opová ž livosti, kdybyste chtě l takový m způ sobem svalit odpově dnost ze sebe na mne. Ponouká vá s k tomu snad př í tomnost pana tajemní ka? Ne, pane země mě ř ič i, já vá s k nič emu nepobí zí m. Jen jedno př izná vá m, ž e jsem vá s snad př i první m setká ní trochu př ecenila. Vaš e rychlé ví tě zství nad Frí dou mě polekalo, nevě dě la jsem, č eho vš eho jste ješ tě schopen, chtě la jsem zabrá nit dalš í mu neš tě stí a myslela jsem, ž e toho nedosá hnu nijak jinak, než pokusí m-li se otř á st vá mi proš ení m a hrozbami. Mezití m jsem se nauč ila uvaž ovat o tom vš em klidně ji. Dě lejte si, co chcete. Vaš e č iny zanechají snad hluboké stopy venku na dvoř e ve sně hu, ale ví c nic. “ - „Docela vyjasně ný se mi ten rozpor nezdá, “ ř ekl K., „avš ak spokojí m se tí m, ž e jsem na ně j upozornil. Teď vá s vš ak, pane tajemní ku, prosí m, abyste mi ř ekl, je-li sprá vný ná zor paní hostinské, ž e totiž protokol, který se mnou chcete sepsat, mů ž e ve svý ch dů sledcí ch vé st k tomu, ž e budu smě t př edstoupit př ed Klamma. Je-li tomu tak, jsem okamž itě ochoten odpově dě t na vš echny otá zky. V tomto ohledu jsem ochoten vů bec ke vš emu. “ - „Nikoli, “ ř ekl Momus, „taková souvislost neexistuje. Jde jen o to, abych pro Klammovu vesnickou kartoté ku zí skal př esný popis dneš ní ho odpoledne. Popis je již hotov, jen dvě tř i mezery je ješ tě tř eba doplnit, kvů li poř á dku; jiný ú č el tu není a ani ho nemů ž e bý t dosaž eno. “ K. mlč ky pohlé dl na hostinskou. „Proč se na mne dí vá te, “ zeptala se hostinská, „ř ekla jsem snad ně co jiné ho? Tak je to s ní m vž dycky, pane tajemní ku. Př ekroutí informace, které mu č lově k dá, a pak tvrdí, ž e dostal př ekroucené informace. Ř í kala jsem mu odjakž iva, dnes a vž dycky, ž e nemá ani nejmenš í vyhlí dku, ž e ho Klamm př ijme; nuž e, není -li tedy ž á dná vyhlí dka, nepř inese mu ji ani tenhle protokol. Mů ž e bý t ně co jasně jš í ho? Dá le ř í ká m, ž e tento protokol je jediné skuteč né ú ř ední spojení, které mů ž e s Klammem mí t; i to je př ece dost jasné a nepochybné. Když mi teď vš ak nevě ř í, ustavič ně doufá - neví m proč a nač -, ž e pronikne ke Klammovi, pak mu mů ž e, drž í me-li jeho se myš lenkové ho pochodu, pomoci jen jediné skuteč né ú ř ední spojení, jež s Klammem má, tedy tento protokol. Jen tohle jsem ř ekla, a kdo tvrdí ně co jiné ho, zlovolně př ekrucuje slova. “ - „Je-li to tak, paní hostinská, “ ř ekl K., „pak vá s prosí m o prominutí, pak jsem vá s š patně pochopil; z vaš ich dř í vě jš í ch slov jsem totiž vyrozumě l - mylně, jak se teď ukazuje -, ž e př ece jen má m ně jakou, byť sebemenš í nadě ji. “ - „Jistě ž e, “ ř ekla hostinská, „to je ovš em mé mí ně ní, opě t př ekrucujete má slova jenž e tentokrá t na druhou stranu. Takovou nadě ji podle mé ho mí ně ní má te, jenž e se ovš em zaklá dá pouze na tomto protokolu. Vě ci se vš ak nemají tak, ž e byste mohl jednoduš e na pana tajemní ka vyraz s otá zkou: _Budu smě t ke Klammovi, když odpoví m na otá zky? ' Zeptá -li se takhle dí tě, je to k smí chu, zeptá -li se tak dospě lý, je to urá ž ka ú ř adu, pan tajemní k to milostivě zakryl jen svou jemnou odpově dí. Nadě je, kterou má m na mysli, je vš ak prá vě v tom, ž e skrze protokol navazujete jaké si spojení, snad jaké si spojení, s Klammem. Není to snad dostateč ná nadě je? Kdyby se vá s ně kdo zeptal na zá sluhy, pro ně ž jste hoden daru takové to nadě je, mohl byste uvé st byť i to nejmenš í? Ovš em, nic př esně jš í ho se o té nadě ji ř í ci nedá a obzvlá š ť pan tajemní k ve své m ú ř ední m postavení nemů ž e nikdy naznač it ani to nejmenš í. Pro ně ho se jedná, jak ř ekl, jen o popis dneš ní ho odpoledne, kvů li poř á dku; ví c nepoví, i když se ho teď na to s odvolá ní m na má slova budete vyptá vat. “ - „Bude, pane tajemní ku, Klamm ten protokol vů bec č í st? “ zeptal se K. „Nikoli, “ ř ekl Momus, „proč také? Klamm nemů ž e př ece č í st vš echny protokoly, neč te dokonce vů bec ž á dné. _Dejte mi pokoj s tě mi vaš imi protokoly! ' ř í ká vá. “ - „Pane země mě ř ič i, “ nař í kala hostinská, „vy mě umoř í te s takový mi otá zkami. Což pak je to nutné nebo i jen ž á doucí, aby Klamm tento protokol č etl a slovo od slova se seznamoval s nicotnostmi vaš eho ž ivota? Nechcete radě ji co nejpokorně ji poprosit, aby př ed Klammem protokol schovali, což by ostatně bylo př á ní stejně nerozumné jako to př edchozí - neboť kdo mů ž e ně co př ed Klammem schová vat? -, ale př ece jen by ukazovalo na sympatič tě jš í povahu? A což pak je to nutné pro to, co nazý vá te svou nadě jí? Neprohlá sil jste sá m, ž e byste se spokojil tř eba i jen př í lež itostí promluvit př ed Klammem, i kdyby se na vá s ani nepodí val, ani vá s neposlouchal? A nedosá hnete tí mto protokolem alespoň toho, mož ná vš ak daleko ví c? “ - „Daleko ví c? “ zeptal se K. „Jak ta? “ - „Proč jen chcete jako dí tě dostá vat vš echno rozž vý kané, jen to spolknout? “ zvolala hostinská. „Kdopak mů ž e na takové otá zky odpově dě t? Protokol př ijde do Klammovy vesnické kartoté ky, to jste slyš el, ví c se o tom nedá s jistotou ř í ci. Ale ví te už vů bec, jaký vý znam má protokol, pan tajemní k, vesnická kartoté ka? Ví te, co to znamená, když vá s pan tajemní k vyslý chá? Mož ná č i pravdě podobně to neví ani on sá m. Klidně tu sedí a koná svou povinnost, kvů li poř á dku, jak ř ekl. Uvaž te vš ak, ž e ho jmenoval Klamm, ž e pracuje jmé nem Klammový m, ž e vš e, co koná, i když to nikdy až ke Klammovi nedojde, př ece jen má př edem Klammů v souhlas. A jak mů ž e mí t Klammů v souhlas ně co, co není prodchnuto Klammový m duchem? Jsem daleka toho, abych snad chtě la nejapně lichotit panu tajemní kovi, on sá m by si to také velmi vyprosil, nehovoř í m vš ak o jeho vlastní osobnosti, ný brž o tom, č í m je, má -li Klammů v souhlas, jako prá vě teď: je pak ná strojem, na ně mž spoč í vá Klammova ruka, a bě da tomu, kdo se mu nepodř í dí. “

⇐ Предыдущая 9 10 11 12 131415 16 17 18 Следующая ⇒