Zámek 9 страница

„To je zlé, “ ř ekl K., ale nemyslel to ú plně vá ž ně, neboť byt mu starosti nedě lal, také byl celý zmrzlý, jen tak v prá dle tady na pů dě, kde ze dvou stran nebyla ani zeď, ani okno a kde studeně protahovalo, „teď jsi dala pokoj tak pě kně do poř á dku a abychom se stě hovali! Nerad, nerad bych bral to mí sto, už ta chví le poní ž ení př ed tí mhle uč itý lkem je mi trapná, a teď má bý t dokonce mý m př edstavený m. Kdyby se tu dalo zů stat jen ješ tě chvilič ku, tř eba se ješ tě dnes odpoledne má situace změ ní. Kdybys aspoň ty tu zů stala, mohlo by se vyč kat a uč iteli dá t ně jakou neurč itou odpově ď. Pro sebe najdu nocleh vž dycky, když už to musí bý t, opravdu u Bar -“ Frí da mu rukou zacpala ú sta. „To ne, “ ř ekla ú zkostlivě, „už to, prosí m tě, neopakuj. Jinak tě ale poslechnu ve vš em. Chceš -li, zů stanu tu sama, i když mi bude smutno. Chceš -li, odmí tneme tu nabí dku, i když by to podle mne bylo nesprá vné. Podí vej se, jestli najdeš jinou mož nost, tř eba už dnes odpoledne, nu, pak se samozř ejmě mí sta ve š kole vzdá me, nikdo ná m nebude brá nit. A co se tý č e poní ž enosti př ed uč itelem, postará m se sama, aby k ž á dné mu poní ž ení nedoš lo, sama s ní m promluví m, ty budeš jen mlč ky př i tom a ani pozdě ji to nebude jinak, nikdy s ní m nebudeš muset sá m mluvit, když nebudeš chtí t, já sama budu ve skuteč nosti jeho podř í zenou a ani já jí vlastně nebudu, neboť zná m jeho slabiny. Neztratí me tedy nic, když mí sto př ijmeme, ale hodně, když je odmí tneme; př edevš í m nenajdeš skuteč ně, ani jen pro sebe, nikde ve vsi nocleh, jestliž e dnes na zá mku nepochodí š, totiž takový nocleh, za jaký bych se nemusela jako tvá budoucí ž ena stydě t. A nedostaneš -li nocleh, chceš snad ode mne ž á dat, abych si tu spala v teplé m pokoji, když ví m, ž e ty se potlouká š ně kde venku v noci a v zimě? “ K., který si celou tu dobu rukama zkř í ž ený ma př es prsa poklepá val na zá da, aby se trochu zahř á l, ř ekl: „Pak nezbý vá než př ijmout. Pojď! “

V pokoji se hnal rovnou ke kamnů m; o uč itele se nestaral; ten sedě l u stolu, vytá hl hodinky a ř ekl: „Je už pozdě. “ - „Zato jsme teď ale také ú plně zajedno, pane uč iteli, “ ř ekla Frí da. „Př ijí má me to mí sto. “ - „Dobrá, “ ř ekl uč itel, „ale mí sto se nabí zí panu země mě ř ič i. On sá m se musí vyjá dř it. “ Frí da př ispě la K. na pomoc. „Ovš em, “ ř ekla, „př ijí má to mí sto, ž e ano, K.? “ Tak mohl K. omezit své prohlá š ení na pouhé Ano, které ani neplatilo uč iteli, ný brž Frí dě. „Pak už mi jen zbý vá př ipomenout vá m vaš e služ ební povinnosti, “ pravil uč itel, „abychom v tomto smě ru byli jednou provž dy domluveni; budete, pane země mě ř ič i, denně uklí zet a vytá pě t obě uč ebny, sá m prová dě t menš í opravy v domě a dá le i opravy š kolní ho a tě locvič né ho ná ř adí, zametat sní h na cestě v zahradě, vykoná vat pochů zky pro mne a sleč nu uč itelku a v teplejš í ch období ch obstará vat veš kerou zahradnickou prá ci. Za to má te prá vo obý vat podle vlastní volby jednu z uč eben; avš ak nevyuč uje-li se zá roveň v obou tř í dá ch a vy bydlí te zrovna v té, kde se vyuč uje, musí te se ovš em př emí stit do druhé tř í dy. Vař it ve š kole nesmí te, vy i př í sluš ní ci vaš í rodiny se budete na ú traty obce stravovat zde v hostinci. Ž e se musí te chovat tak, jak dů stojnost š koly vyž aduje, ž e obzvlá š tě dě ti - zejmé na bě hem vyuč ová ní - se nikdy nesmí stá t svě dky jaký chkoli nepř í jemný ch vý jevů ve vaš í domá cnosti, o tom se zmiň uji pouze mimochodem, neboť vá m to jakož to vzdě lané mu č lově ku musí bý t jasné. V souvislosti s tí m podotý ká m ješ tě, ž e musí me trvat na tom, abyste svů j vztah ke sleč ně Frí dě co mož ná brzy legitimoval. O tom vš em a ješ tě o ně kolika malič kostech bude sepsá na zamě stnanecká smlouva, kterou musí te podepsat ihned, jak se nastě hujete do š koly. “ K. to vš echno př ipadalo nevý znamné, jako by se ho to netý kalo nebo aspoň jako by ho to nijak nevá zalo; pouze uč itelova nadutost ho drá ž dila, proto ř ekl ledabyle: „Ano, ano, to jsou bě ž né povinnosti. “ Aby tuto pozná mku trochu utlumila, zeptala se Frí da na plat. „Teprve po mě sí č ní zkuš ební lhů tě se uvá ž í, bude-li vyplá cen ně jaký plat, “ ř ekl uč itel. „To je ale pro ná s kruté, “ ř ekla Frí da. „Má me se vzí t skoro bez peně z, zař í dit si domá cnost z nič eho. Nemohli bychom, pane uč iteli, padat obci ž á dost o okamž itý malý plat? Radil byste ná m k tomu? “ - „Nikoli, “ ř ekl uč itel, který se stá le obracel ke K. „Takové to ž á dosti by bylo vyhově no jen na mé doporuč ení a já bych ji nedoporuč il. Toto mí sto je vá m poskytová no pouze z laskavosti a č lově k, který je si vě dom své veř ejné odpově dnosti, nemů ž e laskavost př epí nat. “ Tu se vš ak už K. vmí sil do hovoru, té mě ř proti své vů li. „Pokud jde o laskavost, pane uč iteli, “ ř ekl, „má m za to, ž e se mý lí te. Laskavost je snad spí š na mé straně. “ - „Nikoli, “ pravil uč itel s ú smě vem, př ece jen tedy donutil K. promluvit. „O tom jsem př esně informová n. Potř ebujeme š kolní ka asi stejně nalé havě jako země mě ř ič e. Š kolní k nebo země mě ř ič, to je pro ná s stejné bř emeno. Dá mi to ješ tě hodně př emý š lení, jak zdů vodnit obci toto vydá ní. Nejlepš í a nejsprá vně jš í by bylo hodit pož adavek prostě na stů l a nic nezdů vodň ovat. “ - „To si myslí m, “ ř ekl K. „Musí te mě př ijmout proti své vů li. I když vá m to způ sobí spoustu př emý š lení, musí te mě př ijmout. Je-li vš ak ně kdo nucen druhé ho př ijmout a ten druhý se dá př ijmout, je to př ece on, kdo prokazuje laskavost. “ - „To je divné, “ ř ekl uč itel, „co by ná s mohlo nutit, abychom vá s př ijali; dobré, př edobré srdce pana starosty ná s nutí. Jak vidí m,, pane země mě ř ič i, budete se muset zbavit vš elijaký ch fantazií, než z vá s bude jaký s taký s š kolní k. A k poskytnutí př í padné ho platu takové pozná mky samosebou zrovna nenaladí. Rovně ž bohuž el vidí m, ž e budu mí t ješ tě spoustu prá ce s vaš í m chová ní m; vž dyť se mnou celou tu dobu - jak se poř á d dí vá m, a skoro se mi to nechce vě ř it - jedná te v koš ili a ve spodká ch. “ - „Pravda, “ zvolal K. se smí chem a plá cl do dlaní, „ti straš ní pomocní ci! Kdepak vě zí? “ Frí da se hnala ke dveř í m; uč itel, který pozoroval, ž e s K. teď už není ř eč, se optal Frí dy, kdy se nastě hují do š koly. „Dnes, “ ř ekla Frí da. „Pak př ijdu zí tra rá no na kontrolu, “ ř ekl uč itel, pokynul na pozdrav, chystal se vyjí t dveř mi, jež si Frí da otevř ela, ale srazil se se služ kami, které sem už zase př ichá zely se svý mi vě cmi, aby se tu zař í dily. Musil proklouznout mezi nimi, nebyly by nikomu ustoupily, Frí da vyš la za ní m. „Vy má te ale naspě ch, “ ř ekl K., který s nimi byl tentokrá t spokojen, „ješ tě jsme tu a vy už se sem hrnete? “ Neodpově dě ly a jen rozpač itě toč ily svý mi uzlí ky, z nichž K. vidě l vykukovat dobř e zná mé š pinavé hadř í ky. „Vy jste ty své vě ci asi ješ tě jakž ivy nepraly, “ ř ekl K. nikoli ve zlé m, ný brž s urč itou sympatií. Zpozorovaly to, obě zá roveň otevř ely svá tvrdá ú sta, uká zaly krá sné, silné, zví ř ecí zuby a tiš e se zasmá ly. „Nu tak pojď te, “ ř ekl K., „a zař iď te se tu, je to př ece vá š pokoj. “ Když ale poř á d ješ tě vá haly - jejich pokoj jim asi př ipadal př í liš promě ně ný -, vzal K. jednu z nich za paž i, aby ji uvedl dá l. Ale ihned ji pustil, tak udivený pohled na ně j obě upř ely a po krá tké m dorozumě ní jej z ně ho už nespustily. „Teď jste se už ale na mne dost vynadí valy, “ ř ekl K. brá ně se jaké musi nepř í jemné mu pocitu, vzal š aty a boty, které zrovna Frí da v plaché m doprovodu pomocní ků př inesla, a oblé kal se. Vž dycky a teď znovu mu bylo nepochopitelné, jakou trpě livost má Frí da s pomocní ky. Po delš í m hledá ní je naš la, jak si, mí sto aby na dvoř e č istili š aty, klidně sedí dole u obě da, zmuchlané nevyč iš tě né š aty na klí ně, sama pak musela vš echno vyč istit, a př ece je vů bec nehubovala, ač koli vš elijakou sebranku dovedla udrž et na uzdě, ke vš emu př ed nimi vyprá vě la o jejich velké nedbalosti, jako by to byl ně jaký ž ertí k, a poklepala dokonce ješ tě jednomu z nich lehce, jakoby lichotivě na tvá ř. K. se rozhodl, ž e jí to př i nejbliž š í př í lež itosti vytkne. Teď vš ak už byl nejvyš š í č as odejí t. „Pomocní ci zů stanou zde a pomohou ti se stě hová ní m, “ ř ekl K. Nebyli s tí m samosebou srozumě ni; byli najedeni a v dobré ná ladě a rá di by se byli trochu proš li. Teprve když Frí da ř ekla: „Ovš em ž e zů stanete tady, “ poslechli. „Ví š, kam jdu? “ zeptal se K. „Ano, “ ř ekla Frí da. „A nezdrž uješ mě tedy už? “ zeptal se. „Narazí š na tolik př eká ž ek, “ ř ekla, „co by tu znamenalo mé slovo! “ Polí bila K. na rozlouč enou, a protož e neobě dval, dala mu s sebou balí č ek s chlebem a salá mem, který pro ně ho zdola př inesla, př ipomně la mu, aby už pak nechodil sem, ale rovnou do š koly, a s rukou na jeho rameni ho vyprovodila až za dveř e.

Osmá kapitola

ZPOČ Á TKU BYL K. rá d, ž e unikl z chumlu služ ek a pomocní ků v teplé m pokoji. Také trochu mrzlo, sní h ztuhl, š lo se snadně ji. Zač alo se už ovš em stmí vat, i př idal do kroku.

Zá mek, jehož obrysy se již rozplý valy, byl tichý jako vž dy, ješ tě nikdy tam K. nezpozoroval sebemenš í zná mku ž ivota, snad ani nebylo mož né z té dá lky ně co rozeznat, a př ece po tom oč i touž ily a nechtě lo se jim sná š et to ticho. Když se K. na zá mek zadí val, př ipadalo mu ně kdy, jako by pozoroval ně koho, kdo klidně sedí a hledí př ed sebe, ne snad ponoř en v myš lenká ch a tak uzavř en vš emu kolem, ný brž volný a bez starosti, jako by byl sá m a nikdo ho nepozoroval, a př ece si musel vš imnout, ž e je pozorová n, avš ak ani v nejmenš í m to nenaruš ilo jeho klid, a opravdu - nebylo zř ejmé, je-li to př í č ina č i ná sledek -, pozorovatelů v pohled nedoká zal spoč inout a klouzat. Tento dojem dnes ješ tě zesiloval č asný soumrak; č í m dé le se K. dí val, tí m mé ně rozezná val, tí m hloubě ji se noř ilo vš e do tmy.

Zrovna když př ichá zel k Panské mu hostinci, kde se dosud nesví tilo, otevř elo se v první m patř e okno, ně jaký mladý, tlustý, vyholený pá n v kož ichu se vyklonil a zů stal v okně. Zdá lo se, ž e na K-ů v pozdrav neodpově dě l sebemenš í m ký vnutí m. Ani v chodbě, ani ve vý č epu nezastihl K. nikoho, zá pach zvě tralé ho piva byl ješ tě horš í než minule, ně co takové ho v hospodě U mostu nebylo. K. ihned zamí ř il ke dveř í m, který mi posledně pozoroval Klamma, opatrně zmá č kl kliku, ale dveř e byly zavř ené. Pak se pokouš el nahmatat mí sto, kde byla š pehý rka, avš ak uzá vě r byl nejspí š tak dobř e zasazen, ž e tí mto způ sobem se mí sto nají t nedalo, proto š krtl sirkou. Vtom ho polekal vý kř ik. V koutě mezi dveř mi a kredencí, blí zko kamen, se krč ilo mladé dě vč e a ve svě tle sirky na ně j civě lo rozespalý ma, s ná mahou otevř ený ma oč ima. Podle vš eho to byla Frí dina ná stupkyně. Brzy př iš la k sobě, rozsví tila elektrické svě tlo, ješ tě se tvá ř ila nazlobeně, tu poznala K. „Ach pan země mě ř ič, “ ř ekla s ú smě vem, podala mu ruku a př edstavila se: „Jmenuji se Pepina. “ Byla malá, č ervená, zdravá, bujné nazrzlé vlasy mě la spletené do silné ho copu, mimoto se jí kudrnatily kolem oblič eje, na sobě mě la hladké splý vají cí š aty z lesklé š edivé lá tky, které jí velmi š patně padly, dole byly dě tsky neš ikovně zdrhnuty hedvá bnou stuhou s maš lí, takž e ji tí snily. Vyptá vala se na Frí du, a jestli se prý brzy nevrá tí. Ta otá zka hranič ila se zlomyslností. „Hned po Frí dině odchodu mě sem narychlo povolali, “ ř ekla pak, „protož e tady př ece nemohou potř ebovat hned tak kaž dou, doposud jsem byla pokojskou, ale nevymě nila jsem dobř e. Je tu več er a v noci hodně prá ce, to je velmi ú navné, stě ž í to vydrž í m, nediví m se, ž e toho Frí da nechala. “ - „Frí da tu byla velmi spokojená, “ ř ekl K., aby koneč ně Pepině př ipomně l rozdí l mezi ní a Frí dou, na ně jž Pepina zapomí nala. „Nevě ř te jí, “ ř ekla Pepina. „Frí da se dovede ovlá dat jako má lokdo. Co nechce př iznat, nepř izná, a potom se ani nepozná, ž e by mě la co př izná vat. Slouž í m tu s ní př ece už ně kolik let, vž dycky jsme spolu spaly v jedné posteli, ale dů vě rné spolu nejsme, urč itě si na mne dnes už ani nevzpomene. Její jediná př í telkyně je snad stará hostinská z hospody U mostu, a to je př ece také př í znač né. “ - „Frí da je má snoubenka, “ ř ekl K. a hledal jakoby mimochodem š pehý rku ve dveř í ch. „Já ví m, “ ř ekla Pepina, „proto to př ece vyklá dá m. Jinak by to pro vá s nemě lo vý znam. “ - „Chá pu, “ ř ekl K. „Myslí te, ž e mohu bý t pyš ný na to, ž e jsem zí skal tak uzavř ené dě vč e. “ - „Ano, “ ř ekla a spokojeně se zasmá la, jako by K. zí skala pro ně jakou tajnou dohodu stran Frí dy.

Ale nebyla to vlastně ani tak její slova, co K. zamě stná valo a trochu odvá dě lo od hledá ní, spí š e její zjev a její př í tomnost na tomto mí stě. Byla ovš em mnohem mladš í než Frí da, skoro ješ tě dí tě, a její obleč ení bylo smě š né, ustrojila se zř ejmě podle svý ch př ehnaný ch př edstav o vý znamu č í š nice. A byly to dokonce př edstavy z její ho hlediska oprá vně né, neboť to mí sto, pro ně ž se ješ tě nehodila, bylo jí asi př idě leno neoč eká vaně a nezaslouž eně a pouze doč asně, nesvě ř ili jí ani kož enou taš tič ku, kterou Frí da neustá le nosila u pasu. A tu svou nespokojenost s mí stem zř ejmě př ehá ně la. A př ece, př es svů j dě tský nerozum mě la pravdě podobně i ona styky se zá mkem; bý vala př ece, jestli nelhala, pokojskou; nemají c tuš ení o své m jmě ní, prospá vala tu dny, avš ak objetí tohoto malé ho tlusté ho tě la s troš ku kulatý mi zá dy jí nemohlo toto jmě ní vyrvat, jí m vš ak mohlo pohnout a povzbudit k obtí ž né cestě. Nebylo to tedy jiné než s Frí dou? Ó ano, bylo to jiné. Stač ilo pomyslet jen na Frí din pohled, aby to č lově k pochopil. Nikdy by se byl K. nedotkl Pepiny. Ale př ece jen si musel teď na chvilku zakryt oč i, tak ž á dostivě se na ni zadí val.

„Není snad potř eba sví tit, “ ř ekla Pepina a zhasla, „rozsví tila jsem jen proto, ž e jste mě tak vystraš il. Copak tu chcete? Zapomně la Frí da ně co? “ - „Ano, “ ř ekl K. a uká zal na dveř e, „tady vedle v pokoji ubrus, bí lý, há č kovaný. “ - „Ano, její ubrus, “ ř ekla Pepina, „už si vzpomí ná m, pě kná prá ce, pomá hala jsem jí př i tom, ale sotva asi bude v tamtom pokoji. “ - „Frí da myslí, ž e ano. Kdopak tu bydlí? “ ptal se K. „Nikdo, “ ř ekla Pepina. „To je panský pokoj, tady pá ni pijí a jedí, to jest, je k tomu urč en, ale oni vě tš inou zů stá vají nahoř e ve svý ch pokojí ch. “ - „Kdybych vě dě l, “ ř ekl K., „ž e vedle nikdo není, moc rá d bych tam zaš el a poohlé dl se po tom ubruse. Jenž e to není jisté; Klamm např í klad tam č asto sedá vá. “ - „Klamm tam teď urč itě není, “ ř ekla Pepina“, hned totiž odjí ž dí, na dvoř e už č ekají saně. “

Okamž itě, beze slova vysvě tlení, vyš el K. z vý č epu, na chodbě mí sto k vý chodu zahnul dovnitř do domu a po ně kolika krocí ch byl na dvoř e. Jak tu bylo ticho a hezky! Č tvercový dvů r ze tř í stran obklopený domem, od ulice - postranní ulice, již K. neznal - oddě lený vysokou bí lou zdí s veliký mi, tě ž ký mi, v tu chví li otevř ený mi vraty. Odtud, ze dvora, se dů m zdá l vyš š í než od prů č elí, aspoň první patro bylo ú plně vybudová no a pů sobilo mohutně jš í m dojmem, neboť bylo obroubeno dř evě nou, až na malou š tě rbinu ve vý š i oč í uzavř enou galé rií. Š ikmo naproti K., ješ tě ve stř ední m traktu, ale už v rohu, kde se napojovalo protě jš í postranní kř í dlo, byl vchod do domu, otevř ený, bez dveř í. Př ed ní m stá ly tmavé, uzavř ené saně s dvě ma zapraž ený mi koň mi. Až na koč í ho, jehož teď K. v soumraku na tu dá lku spí š tuš il než rozezná val, nebylo nikoho vidě t.

S rukama v kapsá ch, rozhlí ž eje se opatrně, obeš el K. tě sně př i zdi dvě strany dvora, až se dostal k saní m. Koč í, jeden z tě ch sedlá ků, kteř í byli onehdy ve vý č epu, zachumlaný do kož ichu, se lhostejně dí val, jak př ichá zí, asi jako se č lově k dí vá na koč ku. Nepohnul se, ani když už K. stá l až u ně ho a pozdravil a když dokonce i koně zneklidně ti, jak se př ed nimi vynoř il ze tmy. To bylo K. velmi vhod. Opř el se o zeti a vybalil jí dlo, vdě č ně si vzpomně l na Frí du, která ho tak dobř e vypravila, a nahlí ž el př itom do vnitř ku domu. Schody zahý baly v pravé m ú hlu dolů a tam se kř í ž ily s ní zkou, ale na první pohled hlubokou chodbou; vš echno bylo č isté, vybí lené, ostř e a pevně ohranič ené.

Č eká ní se protahovalo ví c, než K. myslil. Dá vno už dojedl, chlad byl citelný, soumrak se promě nil v hotovou tmu a Klamm stá le nepř ichá zel. „To mů ž e trvat ješ tě hodně dlouho, “ ř ekl najednou drsný hlas tak blí zko, až sebou K. trhl. Byl to koč í, který se protá hl, jako by se probudil, a hlasitě zí vl. „Copak mů ž e trvat dlouho? “ zeptal se K., docela vdě č ný za to vyruš ení, protož e ustavič né ticho a napě tí bylo už nesnesitelné. „Než odejdete, “ ř ekl koč í. K. mu nerozumě l, ale neptal se dá l, myslel, ž e tak nejspí š př imě je nafoukance, aby promluvil. Neodpově dě t tady v té tmě skoro drá ž dilo. A skuteč ně se koč í po chví li zeptal: „Chcete koň ak? “ - „Ano, “ ř ekl K. nepř edlož eně, nabí dka ho př í liš lá kala, neboť ho zá blo. „Tak otevř te saně, “ ř ekl koč í, „v postranní kapse je ně kolik lahví, vemte jednu, napijte se a podejte mi ji pak. Mně by se v kož ichu tě ž ko slé zalo. “ K. mrzelo takové posluhová ní, ale když si už s koč í m zač al, poslechl př es nebezpeč í, ž e ho Klamm u saní př ekvapí. Otevř el š iroká dví ř ka, z kapsy na jejich vnitř ní straně se dala hned vytá hnout Lá hev, ale když už byla dví ř ka dokoř á n, tolik ho to tá hlo dovnitř, ž e neodolal, jen chvilič ku si tam chtě l posedě t. Vklouzl dovnitř. Neobyč ejně teplo bylo v saní ch, poř á d stejně teplo, ač koli dví ř ka zů stala ú plně dokoř á n, neboť K. si je netroufal zavř í t. Č lově k ani nevě dě l, jestli sedí na lavici, tak zapadl do př ikrý vek, polš tá ř ů a kož ichů; mohl se obracet a natahovat, jak chtě l, vž dycky se zaboř il do mě kké ho tepla. S roztaž ený ma rukama, s hlavou opř enou do polš tá ř ů, jež byly vš ude na dosah, vyhlí ž el K. ze saní do temné ho domu. Proč to trvá tak dlouho, než Klamm sejde dolů? Jako omá men teplem po tom dlouhé m postá vá ní ve sně hu, př á l si K., aby Klamm už koneč ně př iš el. Pomyš lení, ž e by bylo lé pe, aby ho Klamm v té to situaci radě ji nespatř il, pronikalo mu do mozku jen nejasně jako tiché ruš ení. Jeho zapomně tlivost podporovalo i chová ní koč í ho, který př ece musel vě dě t, ž e K. je v saní ch, a nechá val ho tam, dokonce ani koň ak po ně m nechtě l. To bylo velmi ohleduplné, avš ak K. mu chtě l př ece poslouž it. Nemotorně, aniž změ nil polohu, sá hl po postranní kapse, avš ak ne u otevř ený ch dví ř ek, ta byla př í liš daleko, ný brž za sebe k zavř ený m, nu, bylo to jedno, i tam byly lá hve. Vytá hl jednu, odš rouboval uzá vě r a př ič ichl k ní, bezdě č ně se usmá l, voně lo to tak sladce, tak vemlouvavě, jako když od ně koho, koho má me velmi rá di, poslouchá me chvá lu a dobrá slova a vů bec ani př esně neví me, oč jde, a ani to nechceme vě dě t a jen si blaž eně uvě domujeme, ž e to ř í ká prá vě on. „To ž e má bý t koň ak? “ ptal se K. pochybovač ně sá m sebe a ze zvě davosti ochutnal. Př ece je to koň ak, kupodivu, a pá lí a hř eje. Jak se to promě nilo, když pil, z ně č eho, co bylo takř ka jen nositelem sladké vů ně, pití pro koč í! „Je to mož né? “ zeptal se K. jakoby s vý č itkou sobě samé mu a znovu se napil.

Vtom - K. zrovna polykal dlouhý douš ek - se rozjasnilo, elektrické svě tlo sví tilo uvnitř na schodech, v chodbě, venku nad vchodem. Bylo slyš et kroky po schodech dolů, lá hev vypadla K. z ruky. koň ak se rozlil na jeden kož ich, K. vyskoč il ze saní, stač il ješ tě př ibouchnout dví ř ka, což vydalo dunivou rá nu, a hned nato pomalu vyš el z domu ně jaký pá n. Jedinou ú tě chou bylo, ž e to nebyl Klamm, č i bylo prá vě to politová ní hodné? Byl to ten pá n, které ho K. již zahlé dl v okně první ho patra. Mladý pá n, velmi dobř e vyhlí ž ejí cí, bí lý a č ervený, avš ak velice vá ž ný. Rovně ž K. se na ně j podí val zamrač eně, ale mě l př i tom pohledu na mysli sebe sama. Ž e sem neposlal radě ji pomocní ky; tak jako on by se dovedli zachovat také. Pá n naproti ně mu ješ tě mlč el, jako by mu na to, co chtě l ř í ci, nestač il dech v jeho rozlož ité hrudi. „To je ale straš né, “ ř ekl pak a posunul si trochu klobouk z č ela. Jakž e? Ten pá n př ece pravdě podobně dosud nevě dě l, ž e K. byl v saní ch, a už mu ně co př ipadá straš né? Snad to, ž e K. pronikl až na dvů r? „Jak jste se sem dostal? “ zeptal se pá n už tiš eji, už si vydechl, poddá vaje se vě cem nezmě nitelný m. Co je to za otá zky! Co má odpově dě t! Má snad K. ješ tě sá m tomu pá novi vý slovně potvrdit, ž e cesta, kterou započ al s tolika nadě jemi, byla zbyteč ná? Mí sto odpově di obrá til se K. k saní m, otevř el je a sebral č epici, kterou uvnitř zapomně l. Zaraž eně pozoroval, jak koň ak kape na stupá tko.

⇐ Предыдущая 8 9 10 11 121314 15 16 17 Следующая ⇒