Zámek 8 страница

„Co jste vykonala, je obdivuhodné, “ ř ekl K., „o tom není pochyb, ale mluvili jsme o době př ed vaš í svatbou a tehdy by př ece bý valo podivné, kdyby Janova rodina př i vš ech peně ž ní ch obě tech č i aspoň př i takové m riziku, jako bylo postoupení hostince, nalé hala na svatbu a nemě la př itom jinou nadě ji než vaš i pracovní sí lu, kterou př ece ješ tě ani neznali, a Janovu pracovní sí lu, o její ž nicotnosti př ece už museli vě dě t. “

„Nu ano, “ ř ekla hostinská unaveně, „já ví m, kam mí ř í te a jak se př itom pletete. Po Klammovi nebylo př i vš ech tě ch zá lež itostech ani vidu, ani slechu. Proč by se mě l o mne starat, nebo lé pe seč eno: jak by se vů bec o mne mohl starat? Už o mně vů bec nevě dě l. Ž e už mě nedal zavolat, bylo zná mkou toho, ž e na mne zapomně l. Koho nedá zavolat, na toho ú plně zapomene. Nechtě la jsem o tom mluvit př ed Frí dou. Není to vš ak jen zapomně ní, je to ví c. S tí m, na koho jsme zapomně li, se zase mů ž eme poznat. U Klamma není tohle mož né. Koho už nedá zavolat, na toho ú plně zapomně l a nejen pokud jde o minulost, ný brž jaksi i pro vš echny budoucí č asy. Dá m-li si hodně prá ce, dovedu se vmyslit do vaš ich myš lenek, které zde nemají smysl, v cizině, odkud př ichá zí te, snad ano. Mož ná ž e jste doš el až k tak š í lené mu ná padu, ž e mi Klamm dal za muž e prá vě mé ho Jana, aby mi nic zvlá š ť nebrá nilo př ijí t za ní m, kdyby mě v budoucnu ně kdy zavolal. Nu, dá l už nemů ž e zají t ani š í lenství. Kde by se vzal muž, který by mi mohl zabrá nit bě ž et ke Klammovi, kdyby mi dal Klamm znamení? Nesmysl, naprostý nesmysl; č lově k se sá m zmate, zahrá vá -li si s takový m nesmyslem. “

„To ne, “ ř ekl K., „zmá st se nechceme, nebyl jsem v myš lenká ch ješ tě vů bec tak daleko, jak si myslí te, i když po pravdě ř eč eno jsem tam už smě ř oval. Zatí m mě udivovalo jen to, ž e si př í buzenstvo tolik od svatby slibovalo a ž e se ty nadě je skuteč ně také splnily, ovš em s nasazení m vaš eho srdce, vaš eho zdraví. Myš lenka o souvislosti tě chto faktů s Klammem se mi ovš em vnucovala, ale nikoli, č i zatí m nikoli v tak hrubé podobě, jak vy to naznač ujete, patrně jen proto, abyste si zas jednou mohla na mne vyjet, což vá m dě lá potě š ení. Př eju vá m to potě š ení! Moje myš lenka vš ak byla tato: př edevš í m je Klamm zř ejmě podně tem k svatbě. Nebý t Klamma, nebyla jste neš ť astná, nesedě la jste př ed domkem na zahrá dce, nebý t Klamma, neuvidě l vá s tam Jan, nebý t vaš eho smutku, nikdy by se nesmě lý Jan neodvá ž il vá s oslovit, nebý t Klamma, nikdy by vá s starý dobrý strý č ek hostinský nevidě l pokojně spolu sedě t, nebý t Klamma, nebylo by vá m v ž ivotě vš echno lhostejné, nebyla byste si tedy vzala Jana. Nu, ř ekl bych, ž e v tom vš em má Klamm už dost co dě lat. Jde to vš ak ješ tě dá l. Kdybyste nebyla hledala zapomenutí, urč itě byste nepracovala tak beze vš ech ohledů k sobě a nepř ivedla hospodá ř ství k takové mu rozkvě tu. Znovu tedy i zde Klamm. Ale nehledě k tomu je Klamm té ž př í č inou vaš í nemoci, neboť vaš e srdce bylo již př ed vaš í svatbou vyč erpané neš ť astnou vá š ní. Zbý vá už jen otá zka, co Janovy př í buzné na tom sň atku tak lá kalo. Sama jste se jednou zmí nila, ž e bý t Klammovou milenkou je nezruš itelný m pový š ení m; nu, snad tedy to je lá kalo. Kromě toho vš ak, zdá se mi, i nadě je, ž e dobrá hvě zda, která vá s př ivedla ke Klammovi - za př edpokladu, ž e to byla dobrá hvě zda, ale vy to tvrdí te - k vá m ná lež í, tedy př i vá s musí zů stat a neopustí vá s tak rychle a z nič eho nic, jako to uč inil Klamm. “

„Myslí te to vš echno vá ž ně? “ zeptala se hostinská. „Myslí m, “ ř ekl K. rychle, „jen si myslí m, ž e nadě je Janova př í buzenstva nebyly ani docela sprá vné, ani docela nesprá vné, a myslí m, ž e vidí m i chybu, kterou udě lali. Navenek se zdá, ž e se vš echno podař ilo, Jan je dobř e zaopatř en, má zdatnou ž enu, je ve vá ž nosti, na hospodá ř ství nejsou dluhy. Ale př ece jen se vlastně vš echno nepodař ilo, s ně jaký m prostý m dě vč etem, pro ně ž by byl velikou první lá skou, by bý val urč itě mnohem š ť astně jš í; zů stá vá -li ně kdy v loká le jako ztracený, jak mu vyč í tá te, pak proto, ž e se opravdu cí tí ztracený - aniž by z toho byl neš ť astný, zajisté, natolik ho už zná m -, ale stejně jisté je, ž e by se byl tento hezký, rozumný chlapec stal s jinou ž enou š ť astně jš í m, č í mž myslí m zá roveň samostatně jš í m, pilně jš í m, muž ně jš í m. A vy sama př ece jistě nejste š ť astná, a jak sama ř í ká te, nebý t tě ch tř í upomí nek, ani byste nechtě la dá l ž í t, a také má te nemocné srdce. Byly tedy nadě je př í buzenstva nesprá vné? Nemyslí m. Pož ehná ní se nad vá mi vzná š elo, avš ak nikdo je nedovedl sné st na zem. “

„Nač pak se asi zapomně lo? “ zeptala se hostinská. Lež ela teď na zá dech a hledě la do stropu.

„Zeptat se Klamma, “ ř ekl K.

„A tak jsme tedy zase u vá s, “ ř ekla hostinská.

„Nebo u vá s, “ ř ekl K. „Naš e zá lež itosti se stý kají. “

„Co tedy chcete po Klammovi? “ zeptala se hostinská. Posadila se zpř í ma, natř á sla polš tá ř e, aby se vsedě mohla opí rat, a podí vala se K. př í mo do oč í. „Upř í mně jsem vá m vypově dě la svů j př í pad, z ně hož byste se v lecč ems mohl pouč it. Ř ekně te mi teď stejně upř í mně, nač se chcete Klamma zeptat. Jen stě ž í jsem př emluvila Frí du, aby š la nahoru do své ho pokoje a zů stala tam. Obá vala jsem se, ž e př ed ní byste nemluvil dost upř í mně. “

„Nemá m co skrý vat, “ ř ekl K. „Nejdř í ve vá s vš ak chci na ně co upozornit. Klamm zapomene ihned, ř í kala jste. Př edně mi to př ipadá velmi nepravdě podobné, za druhé vš ak je to neprokazatelné, není to patrně nic než legenda vzniklá v hlavá ch dě vč at, která zrovna byla u Klamma v milosti. Diví m se, ž e vy vě ř í te tak jalové mu vý myslu. “

„Není to ž á dná legenda, “ ř ekla hostinská, „vyplý vá to ze vš eobecné zkuš enosti. “

„Mů ž e to tedy nová zkuš enost vyvrá tit, “ ř ekl K. „Pak je tu vš ak dalš í rozdí l mezi vaš í m a Frí diný m př í padem. Vů bec se jaksi nestalo, ž e by Klamm Frí du již nezavolal, naopak ji volal, jenž e ona za ní m neš la. Je dokonce mož né, ž e na ni doposud ješ tě č eká. “

Hostinská mlč ela a jen si K. pozorně mě ř ila, Pak ř ekla: „V klidu vyslechnu vš e, co chcete ř í ci. Mluvte radě ji upř í mně, než abyste mne š etř il. Jen jednu prosbu má m. Neuž í vejte Klammova jmé na. Ř í kejte On nebo jak chcete, ale ne jmé nem. “

„S radostí, “ ř ekl K. „ale tě ž ko ř í ci, co od ně ho chci. Př edevš í m ho chci uvidě t zblí zka, pak chci slyš et jeho hlas, pak se od ně ho chci dově dě t, jak se staví k naš emu sň atku. Oč ho snad ješ tě dá l pož á dá m, zá visí na prů bě hu rozmluvy. O lecč em mů ž e bý t ř eč, ale nejdů lež itě jš í je pro mne, abych mu stá l tvá ř í v tvá ř. Ješ tě jsem totiž nemluvil s ž á dný m skuteč ný m ú ř ední kem př í mo. Zdá se, ž e dosá hnout toho je tě ž š í, než jsem si myslel. Teď je vš ak mou povinností promluvit s ní m jako se soukromou osobou a toho se lze podle mne domoci snadně ji. Jako s ú ř ední kem s ní m mohu mluvit pouze v jeho nepř í stupné kancelá ř i na zá mku nebo, což je už otá zka, v Panské m hostinci. Jako se soukromou osobou ale vš ude, v domě, na ulici, kde se mi ho podař í potkat. Ž e pak kromě toho budu mí t př ed sebou té ž ú ř ední ka, bude mi jen milé, ale mů j první cí l to není. “

„Dobř e, “ pravila hostinská a zaboř ila tvá ř do polš tá ř ů, jako by ř í kala ně co nesluš né ho. „Dosá hnu-li svý mi styky toho, ž e vaš e ž á dost o rozhovor dojde ke Klammovi, slí bí te mi, ž e až do př í chodu odpově di nepodniknete nic na vlastní pě st? “

„To nemohu slí bit, “ ř ekl K., „jakkoli rá d bych vaš í prosbě č i rozmaru vyhově l. Vě c totiž spě chá, obzvlá š ť po nepř í znivé m vý sledku mé ho rozhovoru se starostou. “

„Tato ná mitka odpadá, “ ř ekla hostinská, „starosta je ú plně bezvý znamná osoba. Copak jste to nepostř ehl? Nemohl by ani den zastá vat své mí sto nebý t jeho ž eny, která vš echno vede. “

„Mici? “ otá zal se K. Hostinská př isvě dč ila., ; Byla u toho, “ ř ekl K.

„Ř ekla k tomu ně co? “ zeptala se hostinská. „Ne, “ ř ekl K., „ale nemě l jsem také dojem, ž e by mohla. “

„Nu ano, “ ř ekla hostinská, „tak mylně se zde dí vá te na vš echno. Nicmé ně: ať o vá s starosta rozhodl jak chtě l, nemá to ž á dný vý znam a s jeho ž enou př í lež itostně pohovoř í m. A když vá m ješ tě slí bí m, ž e Klammova odpově ď př ijde nejpozdě ji do tý dne, nemá te snad už ž á dný dů vod, abyste mi nevyhově l. “

„To vš echno nerozhoduje, “ ř ekl K. „Odhodlal jsem se pevně a pokusil bych se prové st své rozhodnutí, i kdyby př iš la zamí tavá odpově ď, Jestliž e vš ak Jim už se př edem takto rozmyslel, nemohu př ece nejdř í ve prosit o rozmluvu. To, co je bez proš ení mož ná smě lý, ale př ece jen dobř e mí ně ný pokus, to by po zamí tavé odpově di byla otevř ená vzpoura. Což by ovš em bylo mnohem horš í. “

„Horš í? “ pravila hostinská. „Vzpoura je to v kaž dé m př í padě. A teti dě lejte, jak myslí te. Podejte mi sukni. “

Bez ohledu na K. si navlé kla sukni a pospí š ila do kuchyně. Už delš í dobu bylo z hostinské mí stnosti slyš et rozruch. Ně kdo klepal na oké nko. Jednu chví li je otevř eli pomocní ci a volali dovnitř, ž e mají hlad. I jiné tvá ř e se v ně m pak objevily. Dokonce bylo slyš et tichý, ale zato ví cehlasý zpě v.

Ovš em, K-ova rozmluva s hostinskou velice zdrž ela př í pravu obě da, nebyl ješ tě hotov, avš ak hosté se již shromá ž dili. Nicmé ně se nikdo neodvá ž il proti rozkazu hostinské vstoupit do kuchyně. Nyní vš ak, když pozorovatelé v oké nku hlá sili, ž e hostinská už jde, vbě hly služ ky ihned do kuchyně, a když K. veš el do loká lu, hrnula se neuvě ř itelně poč etná společ nost, ví c jak dvacet lidí, muž ů i ž en obleč ený ch venkovsky, avš ak nikoli selsky, od oké nka, kde byli př edtí m shromá ž dě ni, ke stolů m, aby si zajistili mí sta. Jen u malé ho stolku v jednom koutě mí stnosti sedě la již manž elská dvojice s ně kolika dě tmi; manž el, př í vě tivý modrooký pá n s rozcuchaný mi š edivý mi vlasy a vousy stá l, a naklá ně je se k dě tem, udá val nož em takt k jejich zpě vu a neustá le se snaž il tlumit jej; snad chtě l, aby pro zpě v zapomně ly na hlad. Hostinská se omluvila společ nosti ně kolika lhostejný mi slovy, nikdo jí nic nevyč í tal. Ohlí ž ela se po hostinské m, který se vš ak patrně z obtí ž né situace už dá vno spasil ú tě kem. Pak pomalu odeš la do kuchyně; K., který spě chal za Frí dou do pokoje, nevě novala ani pohled.

Sedmá kapitola

NAHOŘ E zastihl K. uč itele. Potě š ilo ho, ž e pokoj byl k nepozná ní, tak pilná byla Frí da. Byl dobř e vyvě trá n, v kamnech ř á dně zatopeno, podlaha byla umytá, postel ustlaná, vě ci po služ ká ch, to odporné neř á dstvo, vč etně jejich obrá zků, zmizely, na stole, který dř í ve na č lově ka př í mo civě l deskou se š kraloupem š pí ny, ať se obrá til kam chtě l, lež ela bí lá há č kovaná pokrý vka. Teti bylo mož né př ijí mat hosty; K-ova nepatrná zá soba prá dla, již Frí da patrně rá no vyprala a která se teď suš ila rozvě š ena kolem kamen, nijak nepř eká ž ela. Uč itel sedě l s Frí dou u stolu, vstali, jakmile K. veš el. Frí da K. na př iví tanou polí bila, uč itel se lehce uklonil. K., roztrž itý a ješ tě rozč ilený hovorem s hostinskou, se poč al omlouvat, ž e dosud uč itele nenavš tí vil; vypadalo to, jako kdyby si myslel, ž e se uč itel už nemohl doč kat, až K. př ijde, a proto ho teď navš tí vi1 sá m. Uč itel vš ak, veskrze odmě ř ený, jako by se teď pomalu upamatová val, ž e si s ní m K. kdysi umlouval ně jakou ná vš tě vu. „Ž e vy jste, pane země mě ř ič i, ten cizinec, s ní mž jsem př ed ně kolika dny mluvil na ná mě stí př ed kostelem, “ ř ekl pomalu. „Ano, “ ř ekl K. krá tce; co strpě l tenkrá t, když byl opuš tě ný, to si nemusil dá t lí bit teď ve své m pokoji. Obrá til se k Frí dě a zač al se s ní radit o jaké si dů lež ité ná vš tě vě, kterou musí ihned vykonat a k ní ž potř ebuje bý t co mož ná dobř e obleč en. Frí da se ho dá l nevyptá vala a okamž itě zavolala na pomocní ky, kteř í si zrovna prohlí ž eli nový ubrus, a nař í dila jim, aby dole na dvorku peč livě vyč istili K-ovy š aty a boty, jež K. hned zač al svlé kat. Sama sundala se š ň ů ry jednu koš ili a bě ž ela ji dolů do kuchyně vyž ehlit.

K. teď zů stal o samotě s uč itelem, který opě t tiš e sedě l u stolu; nechal ho ješ tě chví li č ekat, svlé kl koš ili a zač al se mý t v umý vadle. Teprve teď, zá dy k ně mu, se zeptal, proč př ichá zí. „Př ichá zí m z př í kazu pana starosty, “ ř ekl uč itel. K. byl ochoten vyslechnout ten př í kaz. Poně vadž vš ak voda š plí chala a jeho slovů m bylo š patně rozumě t, musel uč itel př istoupit blí ž a opř el se o zeď vedle. K. omluvil své mytí a svů j neklid nalé havostí zamý š lené ná vš tě vy. Uč itel si toho nevš í mal a ř ekl: „Byl jste nezdvoř ilý k panu starostovi, k tomu staré mu, zaslouž ilé mu, velezkuš ené mu, ctihodné mu muž i. “ - „Neví m, ž e bych byl nezdvoř ilý, “ ř ekl K. utí raje se, „je vš ak pravda, ž e jsem nemě l zrovna myš lenky na vybrané chová ní, neboť š lo o mou existenci, která je ohrož ena hanebný m ú ř adová ní m, o jehož podrobnostech vá m nemusí m vyklá dat, neboť jste sá m č inný m ú dem onoho ú ř adu. Stě ž oval si na mne pan starosta? “ - „Komu by si na vá s mě l stě ž ovat? “ ř ekl uč itel. „A i kdyby mě l komu, což pak by si vů bec kdy stě ž oval? Sepsal jsem jen podle jeho diktá tu malý protokol o vaš em rozhovoru a z ně ho jsem vyrozumě l až dost o laskavosti pana starosty a o způ sobu, jak jste odpoví dal. “

Hledaje hř eben, který Frí da asi ně kam založ ila, pravil K.: „Což e? Protokol? Za mé nepř í tomnosti dodateč ně sepsaný ně ký m, kdo př i rozhovoru vů bec nebyl? To je dobré! A nač pak protokol? Což pak to bylo ú ř ední jedná ní? “ - „Ne, “ ř ekl uč itel, „poloú ř ední, i protokol je pouze poloú ř ední; byl vyhotoven jen proto, ž e u ná s musí bý t ve vš em př í sný poř á dek. V kaž dé m př í padě tu nyní je a neslouž í vá m ke cti. “ K., který koneč ně naš el hř eben zapadlý do postele, ř ekl klidně ji: „Ať si je. Př iš el jste mi to ohlá sit? “ - „Ne, “ ř ekl uč itel, „ale nejsem automat a musel jsem vá m ř í ci své mí ně ní. To, proč př ichá zí m, je naopak dalš í m dů kazem laskavosti pana starosty; podotý ká m, ž e nechá pu tu laskavost a ž e plní m tento př í kaz jen proto, ž e mě k tomu nutí mé postavení, a pak z ú cty k panu starostovi. “ K., umytý a uč esaný, sedě l teď u stolu a č ekal na koš ili a š aty; byl má lo zvě dav na to, co mu uč itel př iná š í; také byl ovlivně n tí m, jak nepatrně si starosty vá ž í hostinská. „Bude už asi po poledni? “ zeptal se v myš lenká ch na cestu, kterou mě l v plá nu, potom se opravil a ř ekl: „Chtě l jste mi vyř í dit ně co od starosty. “ - „Nu ano, “ ř ekl uč itel a pokrč il rameny, jako by ze sebe stř á sal jakoukoli vlastní odpově dnost. „Pan starosta se obá vá, ž e bude-li se vyř í zení vaš í zá lež itosti protahovat př í liš dlouho, podniknete ně co neuvá ž ené ho na vlastní pě st. Já pro svou osobu neví m, proč se toho obá vá; mů j ná zor je, abyste si dě lal, co chcete. Nejsme vaš i strá ž ní andě lé a nejsme povinni bě hat za vá mi na vš ech vaš ich cestá ch. Nu dobrá. Pan starosta je jiné ho mí ně ní. Rozhodnutí samo, jež je vě cí hrabě cí ch ú ř adů, ovš em urychlit nemů ž e. Chce vš ak v rá mci své pravomoci uč init prozatí mní, skuteč ně velkomyslné rozhodnutí, zá lež í jen na vá s, abyste je př ijal: Nabí zí vá m prozatí mně mí sto š kolní ka. “ K. nejprve vů bec nevě noval pozornost tomu, co se mu nabí zelo, avš ak fakt, ž e se mu vů bec ně co nabí zí, mu př ipadal nikoli bezvý znamný. Svě dč ilo to o tom, ž e podle starostova ná zoru je s to prové st na svou obranu takové vě ci, ž e na jejich odvrá cení se obci vyplatí vynalož it jisté ná klady. A s jakou vá ž ností tu vě c berou! Starosta sem musel uč itele př í mo hná t, jestliž e tu již ně jakou dobu č ekal a př edtí m ješ tě sepisoval protokol. Když uč itel vidě l, ž e se K. př ece jen nad jeho slovy zamyslel, pokrač oval: „Mě l jsem ná mitky. Poukazoval jsem na to, ž e doposud jsme š kolní ka nepotř ebovali; kostelní kova ž ena č as od č asu uklidí a sleč na Gí za, uč itelka, na ni dohlé dne. Má m dost trá pení s dě tmi, nechci se zlobit ješ tě se š kolní kem. Pan starosta na to ř ekl, ž e je vš ak př ece jen ve š kole hodně š pí ny. Já odpově dě l podle pravdy, ž e to tak zlé není. A bude to snad lepš í, dodal jsem, když př ijmeme jako š kolní ka toho č lově ka? Urč itě ne. Nehledě k tomu, ž e té prá ci nerozumí, uvaž me, ž e š kola má př ece pouze dvě uč ebny bez vedlejš í ch mí stností, v jedné z uč eben musí tedy š kolní k s celou rodinou bydlet, spá t, snad dokonce i vař it, což ovš em č istotě neprospě je. Ale pan starosta pouká zal na to, ž e to mí sto je pro vá s zá chranou v nouzi a ž e se proto budete ze vš ech sil snaž it, abyste je dobř e zastá val; dá le soudil pan starosta, ž e s vá mi zí ská me i sí ly vaš í ž eny a pomocní ků, takž e bude mož no nejen š kolu, ný brž i š kolní zahradu udrž ovat ve vzorné m poř á dku. To vš echno jsem snadno vyvrá til. Nakonec už nemě l pan starosta vů bec nic, co by uvedl ve vá š prospě ch, smá l se a ř ekl jen, ž e jste př ece země mě ř ič a budete tedy umě t obzvlá š ť pě kně rovně vyznač it zá hony ve š kolní zahradě. Nu, proti ž ertů m se nedá nic namí tat, a tak jdu tedy s tí m př í kazem za vá mi. “ - „Dě lá te si zbyteč né starosti, pane uč iteli. Ani mě nenapadne př ijmout to mí sto. “ - „Vý borně, “ ř ekl uč itel, „vý borně, odmí tá te zcela bez vý hrad, “ a sebral klobouk, uklonil se a odeš el.

Hned nato př iš la nahoru Frí da se zdě š ený m oblič ejem, koš ili nesla nevyž ehlenou, na otá zky neodpoví dala; aby ji zabavil, vyprá vě l jí K. o uč iteli a o nabí dce; sotva to vyslechla, hodila koš ili na postel a zase utekla. Za chví li byla zpá tky, jenž e s uč itelem, který se tvá ř il mrzutě a ani nepozdravil. Frí da ho poprosila o trochu strpení - patrně to uč inila cestou nahoru již ně kolikrá t -, vtá hla pak K. postranní mi dveř mi, o nichž vů bec nevě dě l, na sousední pů du a tam mu koneč ně v rozč ilení a bez dechu vypově dě la, co se jí stalo. Hostinská je prý rozhoř č ena, ž e se př ed K. sní ž ila k vyzná ní m a co horš í ho, k ú stupků m ohledně jeho rozmluvy s Klammem, př ič emž nedosá hla nič eho než, jak ř ekla, chladné ho a nadto neupř í mné ho odmí tnutí, a je teď rozhodnuta nestrpě t už nadá le K. ve své m domě; má -li prý ně jaké styky se zá mkem, ať jich hodně rychle využ ije, neboť ješ tě dnes, hned teď, musí dů m opustit a ona ho znovu př ijme leda na př í mý ú ř ední rozkaz a ná tlak; doufá vš ak prý, ž e k tomu nedojde, protož e i ona má své styky se zá mkem a uplatní je. Ostatně se prý dostal do hospody jen pro nedbalost hostinské ho a není prý na tom ani jinak obzvlá š ť zle, neboť ješ tě dnes rá no se chlubil, ž e má k dispozici nocleh. Frí da má prý ovš em zů stat; kdyby se Frí da odstě hovala s K., bude prý ona, hostinská, hluboce neš ť astná, už dole v kuchyni se př i pouhé m pomyš lení na to s plá č em zhroutila vedle krbu, ubohá ž ena s nemocný m srdcem! Ale jak jinak se má zachovat, teď, když se - alespoň podle její př edstavy - jedná př í mo o č est Klammovy pamá tky! Tak je to tedy s hostinskou. Frí da ho bude ovš em ná sledovat, kam se mu zachce, do sně hu i ledu, o tom samozř ejmě není tř eba mluvit, avš ak zlá je jejich situace v kaž dé m př í padě, proto s takovou radostí uví tala starostovu nabí dku, a i když je to mí sto pro K. nevhodné, je př ece pouze prozatí mní, což se vý slovně podotý ká, zí ská se č as a snadno si najdou nové mož nosti, i kdyby snad koneč né rozhodnutí dopadlo nepř í znivě. „Bude-li nejhů ř, “ zvolala nakonec Frí da, objí mají c K. kolem krku, „vystě hujeme se, co ná s tu ve vsi drž í? Prozatí m ale př ijmeme tu nabí dku, viď, milá č ku? Př ivedla jsem uč itele zpá tky, ř ekneš mu př ijí má m, nic ví c, a př estě hujeme se do š koly. “

⇐ Предыдущая 7 8 9 10 111213 14 15 16 Следующая ⇒