Zámek 7 страница

„Dobrá, “ ř ekl K., „pak mi musí te vě ř it, ž e je synem podkastelá na. S tí mto Č erný m jsem mě l hned v den své ho př í chodu nepř í jemný vý stup. Informoval se pak telefonicky u podkastelá na jmé nem Fric a dostal zprá vu, ž e jsem byl př ijat jako země mě ř ič. Jak si to vysvě tlí te, pane starosto? “

„Velice prostě, “ ř ekl starosta, „vy jste, jak je vidě t, ješ tě nikdy nepř iš el skuteč ně do styku s naš imi ú ř ady. Vš ecky tyto styky jsou jen zdá nlivé, vy je vš ak ve své neznalosti považ ujete za skuteč né. A pokud jde o telefon: Podí vejte, já, který má m opravdu dost co dě lat s ú ř ady, ž á dný telefon nemá m. V hospodá ch a podobně dě lá mož ná dobré služ by, tak asi jako hudební automat, nic ví c to taky není. Už jste tu ně kdy telefonoval, ano? Nu tak to snad pochopí te. Na zá mku funguje telefon zř ejmě vý borně; jak slý chá m, telefonuje se tam neustá le, což ovš em znač ně urychluje prá ci. Toto neustá lé telefonová ní slyš í me v naš ich zdejš í ch apará tech jako š um a zpě v, taky jste to jistě slyš el. Tento š um a zpě v je vš ak z toho, co zdejš í telefony tlumoč í, tak to jediné pravé a dů vě ryhodné, vš e ostatní je klam. Neexistuje ž á dné urč ité telefonní spojení se zá mkem, ž á dná centrá la, která by naš e volá ní př epojila dá l; když odtud zavolá te ně koho ze zá mku, zazvoní to tam u vš ech apará tů nejniž š í ch oddě lení, č i spí š e zazvonilo by to u vš ech, kdyby - jak bezpeč ně ví m - nemě ly skoro vš echny vypnutý zvonek. Tu a tam pocí tí vš ak ně který př epracovaný ú ř ední k potř ebu trochu se rozptý lit, obzvlá š tě več er nebo v noci, a zapojí zvonek; pak dostaneme odpově ď, ovš em odpově ď, která je pouze ž ert. Je to taky velmi pochopitelné. Kdo si má co dovolovat kvů li soukromý m starů stká m telefonovat uprostř ed vrcholně dů lež ité a vž dy š í leně spě chají cí prá ce? Nechá pu, jak si tř eba i jako cizinec mů ž e ně kdo myslet, ž e když např í klad zavolá Sordiniho, odpoví mu také doopravdy Sordini. Daleko spí š to bude ně jaký obyč ejný registrá tor ně jaké ho ú plně jiné ho oddě lení. Naopak se ovš em ve vzá cné chví li mů ž e stá t, ž e č lově k zavolá obyč ejné ho registrá tora a odpoví sá m Sordini. Pak je ovš em lé pe uté ci od telefonu, ješ tě než se ozve první zvuk. “

„Tak jsem to samozř ejmě nebral, “ ř ekl K., „o tě chto podrobnostech jsem nemohl vě dě t; př í liš dů vě ry jsem vš ak do toho telefonické ho rozhovoru nevklá dal a vž dycky mi bylo jasné, ž e skuteč ně vý znamné je jen to, co se č lově k doví nebo č eho dosá hne př í mo na zá mku. “

„To ne, “ ř ekl starosta, který se chytil jednoho slova, „ty telefonické rozhovory rozhodně mají skuteč ný vý znam, jakpak ž e ne? Jak by mohla bý t informace, kterou podá zá mecký ú ř ední k, bezvý znamná? Ř ekl jsem to už př i Klammově dopisu; vš echny tyto projevy nemají ú ř ední vý znam; př ipisujete-li jim ú ř ední vý znam, jste na omylu; naproti tomu jejich soukromý vý znam v př á telské m č i nepř á telské m smyslu je znač ný, obvykle vě tš í, než by mohl kdy bý t ú ř ední vý znam. “

„Dobř e, “ ř ekl K., „dejme tomu, ž e vš e je tak, jak ř í ká te, pak má m na zá mku spoustu dobrý ch př á tel; př esně vzato, byl už tenkrá t př ed mnoha lety ná pad onoho oddě lení, ž e by bylo mož no povolat země mě ř ič e, projevem př á telství vů č i mně a pozdě ji pak ná sledoval jeden takový projev za druhý m, až jsem sem pak byl př ilá ká n - ovš em s vyhlí dkou na š patné konce -, a teď se mi hrozí vyhazovem. “

„Na vaš ich ná zorech je ně co pravdy, “ ř ekl starosta, „má te pravdu v tom, ž e vý roky ze zá mku se nedají brá t doslova. Avš ak opatrnosti je zapotř ebí vš ude, nejen tady, a je jí zapotř ebí tí m ví ce, č í m dů lež itě jš í je vý rok, o který jde. Avš ak to, co ř í ká te o lá ká ní, nechá pu. Kdybyste byl lé pe sledoval mé vý klady, musel byste př ece vě dě t, ž e otá zka povolá ní je př í liš obtí ž ná, než abychom ji mohli zodpově dě t tady bě hem krá tké rozmluvy. “

„Vý sledkem je tedy, ž e vš echno je znač ně nejasné a neř eš itelné, až na ten vyhazov, “ ř ekl K.

„Kdo by se odvá ž il vá s vyhazovat, pane země mě ř ič i? “ ř ekl starosta. „Prá vě nejasnost př edbě ž ný ch otá zek vá m zaruč uje co nejzdvoř ilejš í jedná ní, jenom jste podle vš eho př í liš př ecitlivě lý. Nikdo vá s tu nedrž í, ale to př ece není vyhazov. “

„Och pane starosto, “ ř ekl K., „nyní zase vy vidí te leccos až př í liš jasně. Uvedu vá m ně kolik vě cí, které mne tu drž í: obě ť, kterou jsem př inesl, když jsem odeš el z domova, dlouhá tě ž ká cesta, dů vodné nadě je, jež jsem si dě lal o př ijetí zde, má naprostá nemajetnost, nemož nost nají t teď doma znovu jinou vhodnou prá ci a koneč ně - ne na poslední m mí stě - má snoubenka, která je odtud. “

„Aha, Frí da, “ ř ekl starosta bez nejmenš í ho př ekvapení. „Já ví m. Ale Frí da by s vá mi š la kamkoli. Co se ovš em tý č e ostatní ho, je to tř eba uvá ž it a já o tom podá m na zá mku zprá vu. Kdyby př iš lo ně jaké rozhodnutí nebo kdyby vá s bylo tř eba ješ tě jednou vyslechnout, poš lu pro vá s. Souhlasí te? “

„Ne, vů bec ne, “ ř ekl K., „nechci ze zá mku ž á dné milodary, ný brž své prá vo. “

„Mici, “ ř ekl starosta ž eně, která ješ tě poř á d sedě la k ně mu př itisknuta a zasně ně si hrá la s Klammový m dopisem, z ně hož slož ila lodič ku, K. jí ho zdě š eně vytrhl. „Mici, zas už mě zač í ná silně bolet noha, budeme musit dá t nový obklad. “

K. se zvedl. „Pak se budu porouč et, “ ř ekl. „Ano, “ ř ekla Mici chystají c mast, „taky tu moc tá hne. “ K. se otoč il; pomocní ci, jako vž dy s nevhodnou služ ební horlivostí, otevř eli hned po K-ově pozná mce obě kř í dla dveř í. K., chtě je zabrá nit, aby do svě tnice nemocné ho č iš el chlad, stač il se starostovi jen spě š ně uklonit. Pak vybě hl z mí stnosti, pomocní ky strhl s sebou a rychle zavř el dveř e.

Š está kapitola

PŘ ED HOSPODOU na ně j č ekal hostinský. Netá zá n by se byl neodvá ž il promluvit, proto se ho K. zeptal, co chce. „Má š už ně jaký nový byt? “ zeptal se hostinský se sklopený ma oč ima. „Ptá š se z př í kazu své ž eny, “ ř ekl K., „jsi na ní asi hodně zá vislý? “ - „Ne, “ ř ekl hostinský, „neptá m se z její ho př í kazu. Ale je kvů li tobě velmi rozč ilená a neš ť astná, nemů ž e pracovat, lež í v posteli a ustavič ně vzdychá a nař í ká. “ - „Má m jí t za ní? “ zeptal se K. „Prosí m tě o to, “ ř ekl hostinský, „už jsem chtě l pro tebe jí t k starostovi, poslouchal jsem za dveř mi, ale hovoř ili jste, nechtě l jsem ruš it, také jsem mě l starost o ž enu, bě ž el jsem zpá tky, ale nepustila mě k sobě, tak mi nezbý valo než č ekat na tebe. “ - „Tak tedy rychle pojil, “ ř ekl K., „brzy ji uklidní m. “ - „Jen aby se to podař ilo, “ ř ekl hostinský.

Proš li svě tlou kuchyní, kde tř i nebo č tyř i služ ky, kaž dá v jiné m koutě př i své ná hodné prá ci, té mě ř strnuly, když uvidě ly K. Již v kuchyni bylo slyš et sté ná ní hostinské. Lež ela v př í stě nku bez oken, oddě lené m od kuchyně lehkou prkennou stě nou. Bylo v ně m mí sto jen pro velikou manž elskou postel a jednu skř í ň. Postel byla postavena tak, ž e z ní bylo mož no př ehlé dnout celou kuchyň a dohlí ž et na prá ci. Naopak z kuchyně nebylo do př í stě nku vidě t skoro vů bec. Byla v ně m ú plná tma, jen č ervenobí lé lož ní prá dlo trochu prosví talo. Teprve když č lově k veš el a oč i si př ivykly, daly se rozeznat jednotlivosti.

„Koneč ně jdete, “ ř ekla hostinská chabě. Lež ela na zá dech, dý chalo se jí zř ejmě ztě ž ka, peř inu odhrnula. Vypadala v posteli mnohem mladš í než v š atech, ale pod noč ní m č epeč kem z jemný ch krajek, který mě la na hlavě, ač koli byl př í liš malý a nedrž el jí na ú č esu, budila její propadlá tvá ř soucit. „Jak jsem mě l př ijí t, “ zeptal se K. jemně. „Vž dyť jste mne nedala zavolat. “ - „Nemě l jste mě nechat č ekat tak dlouho, “ ř ekla hostinská s umí ně ností nemocný ch. „Sedně te si, “ ř ekla a uká zala na pelest, „vy ostatní ale jdě te pryč! “ Kromě pomocní ků se sem tlač ily i služ ky. „Já pů jdu taky, Gardeno, “ ř ekl hostinský. K. poprvé uslyš el jmé no té ž eny. „Samozř ejmě, “ ř ekla pomalu a dodala roztrž itě, jako by byla zamě stná na jiný mi myš lenkami: „Proč zrovna ty bys tu mě l zů stá vat? “ Ale když vš ichni zmizeli v kuchyni - i pomocní ci poslechli tentokrá t ihned, samozř ejmě ž e se hnali ze jednou ze služ ek -, byla Gardena př ece jen natolik pozorná, aby si uvě domila, ž e by z kuchyně bylo slyš et vš echno, co se tu mluví, neboť př í stě nek nemě l dveř e, a tak poruč ila, aby vš ichni opustili kuchyň. Stalo se to okamž itě.

„Prosí m vá s, pane země mě ř ič i, “ ř ekla pak Gardena, „hned vpř edu ve skř í ni visí př ehoz, podejte mi ho, chci se př ikrý t, nesnesu peř inu, dý chá se mi tak tě ž ko. “ A když jí K. př inesl š á tek, ř ekla: „Podí vejte, to je pě kný š á tek, ž e? “ K. se zdá lo, ž e je to obyč ejný vlně ný š á tek, jen z dobré vů le ho ješ tě jednou ohmatal, neř ekl vš ak nic. „Ano, pě kný š á tek to je, “ ř ekla Gardena a zahalila se jí m. Lež ela tu teď pokojně; vš echno utrpení jako by z ní bylo sň ato, dokonce jí napadlo, ž e jak lež ela, má v nepoř á dku vlasy, posadila se na chvilku a upravila si trochu ú č es kolem č epeč ku. Mě la husté vlasy.

K. zač al bý t netrpě livý a ř ekl: „Nechala jste se, paní hostinská, ptá t, jestli už má m ně jaký nový byt. “ - „Já ž e se vá s nechala ptá t? “ ř ekla hostinská. „Ne, to je omyl. “ - „Vá š muž se mě prá vě test na to ptal. “.. - „To vě ř í m, “ ř ekla hostinská, „má m s tí m č lově kem souž ení. Dokud jsem vá s tu nechtě la, drž el vá s tu, teď, když jsem š ť astná, ž e tu bydlí te, vyhá ní vá s pryč. Tak podobně to dě lá vž dycky. “ - „Tolik jste tedy změ nila své mí ně ní o mně? “ zeptal se K. „Bě hem jedné dvou hodin? “ - „Nezmě nila jsem své mí ně ní, “ ř ekla hostinská zase chabě ji, „podejte mi ruku. Tak. A teď mi slibte, ž e budete naprosto upř í mný, já k vá m té ž budu upř í mná. “ - „Dobř e, “ ř ekl K., „kdo ale zač ne? “ - „Já, “ ř ekla hostinská. Nepů sobilo to tak, jako by tí m K. chtě la vyjí t vstř í c, ný brž jako by nedoč kavě touž ila promluvit první.

Vytá hla zpod polš tá ř e ně jakou fotografii a podala ji K. „Podí vejte se na ten obrá zek, “ ř ekla prosebně. Aby lí p vidě l, udě lal K. krok do kuchyně, ale ani tady nebylo snadné ně co na obrá zku rozpoznat, neboť byl stá ř í m vybledlý, na mnoha mí stech zpř ehý baný, pomač kaný a uš pině ný. „Není zrovna v nejlepš í m stavu, “ ř ekl K. „Bohuž el, bohuž el, “ ř ekla hostinská, „když ho celá lé ta poř á d nosí te u sebe, vypadá pak takhle. Ale podí vá te-li se na ně j pozorně, rozezná te vš echno, docela urč itě. Ostatně vá m pomohu, pově zte mi, co vidí te, rá da o tom obrá zku slyš í m mluvit. Co tedy? “ - „Ně jaké ho mladé ho muž e, “ ř ekl K. „Sprá vně, “ ř ekla hostinská, „a co dě lá? “ - „Lež í, myslí m, na ně jaké m prkně, protahuje se a zí vá. “ Hostinská se zasmá la. „To vů bec není pravda, “ ř ekla. „Ale tady je př ece prkno a tady lež í on, “ trval K. na své m. „Podí vejte se pozorně ji, “ ř ekla hostinská rozmrzele, „opravdu lež í? “ - „Ne, “ ř ekl teď K., „nelež í, vzná š í se, teď to vidí m, to není prkno, ný brž pravdě podobně provaz a ten mladý muž ská č e do vý š ky. “ - „Nu tedy, “ ř ekla hostinská potě š ena, „ská č e, tak tré nují ú ř ední poslové. Vě dě la jsem, ž e to pozná te. Vidí te i jeho oblič ej? “ - „Z oblič eje vidí m jen velmi má lo, “ ř ekl K., „zř ejmě se velmi namá há, ú sta má otevř ená, oč i zamhouř ené a vlasy mu poletují. “ - „Vý borně, “ ř ekla hostinská uznale. „Ví c nemů ž e nikdo, kdo ho osobně nevidě l, rozeznat. Ale byl to hezký chlapec; jen jednou jsem ho letmo vidě la a nikdy na ně j nezapomenu. “ - „Kdopak to byl? “ zeptal se K. „Byl to posel, “ ř ekla hostinská, „po ně mž mě Klamm poprvé dal k sobě povolat. “

K. nemohl dobř e poslouchat, vyruš ilo ho ř inč ení skla. Hned zjistil př í č inu vyruš ení. Pomocní ci stá li venku na dvoř e, poskakovali ve sně hu z jedné nohy na druhou. Dě lali, jako by byli celí š ť astní, ž e K. opě t vidí; ze samé blaž enosti si na ně j ukazovali a př itom bez př está ní bubnovali na kuchyň ské okno. Když jim K. zahrozil, ihned toho nechali, snaž ili se jeden druhé ho odstrč it, ale jeden druhé mu hned uklouzl a už byli znovu u okna. K. rychle zmizel do př í stě nku, kde ho pomocní ci zvenč í nemohli vidě t a on se na ně nemusel dí vat. Avš ak tiché, jakoby prosebné ř inč ení skla ho i tady ješ tě dlouho proná sledovalo.

„Zase ti pomocní ci, “ ř ekl hostinské na omluvu a uká zal ven. Ona si ho vš ak nevš í mala, vzala mu obrá zek, zadí vala se na ně j; uhladila ho a zastrč ila opě t pod polš tá ř. Její pohyby byly pomalejš í, avš ak nikoli z ú navy, ný brž pod tí hou vzpomí nek. Chtě la K. vyprá vě t a př i vyprá vě ní na ně j zapomně la. Pohrá vala si s tř á sně mi š á tku. Teprve po chvilce vzhlé dla, rukou si př ejela př es oč i a ř ekla: „I tenhle š á tek je od Klamma. A i ten č epeč ek. Obrá zek, š á tek a č epeč ek, to jsou mé tř i upomí nky na Klamma. Nejsem tak mladá jako Frí da, nejsem tak ctiž á dostivá jako ona, ani tak citlivá, ona je velice citlivá; zkrá tka, dovedu se vpravit do ž ivota, ale to musí m př iznat, bez tě ch tř í vě cí bych to tu nebyla tak dlouho vydrž ela, ba nebyla bych tu pravdě podobně vydrž ela ani den. Ty tř i upomí nky vá m mož ná př ipadají nicotné, ale podí vejte se: Frí da, která se stý kala s Klammem tak dlouho, nemá na pamá tku vů bec nic, ptala jsem se jí, je to sní lek a taky se hned s ně č í m nespokojí; zato já, která jsem byla u Klamma jen tř ikrá t - pozdě ji mě už nepovolal, neví m proč -, jsem si př inesla tyhle upomí nky, jako bych tuš ila, jak krá tký bude mů j č as. Č lově k se ovš em musí postarat, Klamm sá m nedá nic, ale když tam č lově k vidí lež et ně co, co se mu hodí, mů ž e si to vyprosit. “

K. bylo nevolno z tě ch historek, jakkoli se tý kaly i jeho.

„Jak už je to dlouho? “ zeptal se s povzdechem. „Př es dvacet let, “ ř ekla hostinská. „Hodně př es dvacet let. “

;, Tak dlouho se zachová vá vě rnost Klammovi, “ ř ekl K. „Uvě domujete si ale taky, paní hostinská, ž e mi takový mi vyzná ní mi pů sobí te znač né starosti, pomyslí m-li na své nastá vají cí manž elství? “

Hostinské př ipadalo nevhodné, ž e sem K. chce plé st své zá lež itosti, a nazlobené se po ně m ú kosem podí vala.

„Nic ve zlé m, paní hostinská, “ ř ekl K. „Neř í ká m př ece ani slovo proti Klammovi, avš ak shodou okolností jsem se př ece jen dostal do urč itý ch vztahů ke Klammovi; to nemů ž e popř í t ani nejvě tš í Klammů v obdivovatel. Nu tak. Proto musí m př i zmí nce o Klammovi vž dycky pomyslet na sebe, nedá se nic dě lat. A vů bec, paní hostinská, “ - tu ji K. uchopil za vá hají cí ruku - „pomyslete, jak nepě kně skonč ila naš e poslední rozmluva a ž e se tentokrá t chceme rozejí t v mí ru. “

„Má te pravdu, “ ř ekla hostinská a sklonila hlavu, „ale š etř te mne. Nejsem citlivě jš í než kdo jiný, naopak, kaž dý má citlivá mí sta, já má m jen tohle jediné. “

„Bohuž el je to zá roveň i mé citlivé mí sto, “ ř ekl K., „ale urč itě se ovlá dnu; teď mi ale vysvě tlete, paní hostinská, jak má m v manž elství sná š et tuto straš livou vě rnost Klammovi, př edpoklá dá me-li, ž e Frí da se vá m v tom podobá? “

„Straš livá vě rnost? “ opakovala hostinská nevraž ivě. „Copak to je vě rnost? Vě rná jsem své mu muž i, ale Klammovi? Jednou ze mne Klamm udě lal svou milenku, mohu snad tuhle hodnost ně kdy ztratit? Ach pane země mě ř ič i, kdopak jste, ž e se odvaž ujete tak ptá t? “

„Paní hostinská, “ pravil K. varovně.

„Já ví m, “ ř ekla hostinská odevzdaně, „ale mů j muž se takhle neptal. Neví m, kdo je neš ť astně jš í, jestli já tenkrá t, nebo Frí da teď. Frí da, která své volně Klamma opustila, nebo já, kterou už nedal zavolat. Snad př ece Frí da, i když si to podle vš eho ješ tě ani plně neuvě domuje. Ale př ece ovlá dlo to neš tě stí tenkrá t mé myš lenky ú plně ji, protož e jsem se bez ustá ní musela sama sebe ptá t - a vlastně ani dnes se nepř está vá m ptá t: proč se to stalo? Tř ikrá t tě dal Klamm zavolat a poč tvrté už ne, a poč tvrté už nikdy ne! Co mě tenkrá t zamě stná valo ví c? O č empak jiné m jsem mohla mluvit se svý m muž em, které ho jsem si hned nato tenkrá t vzala? Ve dne nebyl č as, př evzali jsme tuto hospodu v ubohé m stavu a museli jsme se snaž it, abychom ji pozvedli, ale v noci? Lé ta se naš e noč ní rozhovory toč ily jen kolem Klamma a kolem dů vodů, proč změ nil své smý š lení. A když muž př i té rozprá vce usnul, probudila jsem ho a hovoř ila jsem dá l. “

„Když dovolí te, “ ř ekl K., „polož í m vá m teď hodně neomalenou otá zku. “

Hostinská mlč ela.

„Nesmí m se tedy ptá t, “ ř ekl K., „i to stač í. “

„Ovš em, “ ř ekla hostinská, „i to vá m stač í, a hlavně to. Vš echno si vyklá dá te mylně, i mlč ení. Vy prostě nemů ž ete jinak. Dovoluji vá m tu otá zku. “

„Jestliž e si vš echno vyklá dá m mylně, “ ř ekl K., „vyklá dá m si mylně mož ná i svou otá zku, tř eba vů bec není tak neomalená. Chtě l jsem jen vě dě t, jak jste př iš la k té to hospodě? “

Hostinská svraš tila č elo, ř ekla vš ak s klidem: „To je velmi prostá historie. Mů j otec byl ková ř a Jan, mů j nyně jš í muž, který pracoval u koní u jednoho velké ho sedlá ka, č asto k otci dochá zel. Bylo to tenkrá t po poslední m setká ní s Klammem, já byla velmi neš ť astná a vlastně jsem ani nemě la proč, vž dyť př ece vš echno š lo korektně a to, ž e jsem už ke Klammovi nesmě la, bylo prá vě Klammovo rozhodnutí, takž e i to bylo korektní; jen dů vody byly nejasné, po tě ch jsem se mohla pí dit, ale neš ť astná jsem nemě la bý t proč. Inu, byla jsem a nemohla jsem pracovat a posedá vala jsem celé dny u ná s na zahrá dce př ed domem. Tam mne uvidě l Jan, obč as si ke mně př isedl, nestě ž ovala jsem si mu, ale on vě dě l, oč jde, a protož e to je hodný chlapec, stá valo se, ž e si poplakal se mnou. A když š el jednou kolem naš í zahrá dky tehdejš í hostinský, jemuž umř ela ž ena, takž e musel nechat ž ivnosti - také už byl starý -, a když ná s tam vidě l sedě t, zastavil se a nabí dl ná m zkrá tka hospodu do ná jmu, nechtě l ž á dné hotové pení ze př edem, protož e ná m prý dů vě ř uje, a ná jemné stanovil hodně ní zké. Nechtě la jsem bý t otci na obtí ž, vš echno ostatní mi bylo lhostejné, a tak jsem př i pomyš lení na hospodu a na novou prá ci, př i ní ž mož ná trochu zapomenu, dala Janovi slovo. To je celá ta historie. “

Chvilku bylo ticho, pak ř ekl K.: „, Jedná ní hostinské ho bylo pě kné, ale neopatrné, nebo mě l snad ně jaké zvlá š tní dů vody, aby vá m dvě ma dů vě ř oval? “

„Znal Jana dobř e, “ ř ekla hostinská “, byl jeho strý c. “ „Pak ovš em ano, “ ř ekl K., „Janově rodině patrně tedy hodně zá lež elo na spojení s vá mi? “

„Mož ná, “ ř ekla hostinská, „neví m, nestarala jsem se o to nikdy. “

„Ale jistě to tak bylo, “ ř ekl K., „když byla rodina ochotná k takový m obě tem a jednoduš e vá m bez zá ruk dala hospodu do rukou. “

„Nebylo to neopatrné, jak se pozdě ji uká zalo, “ ř ekla hostinská. „Vrhla jsem se do prá ce, silná jsem byla, ková ř ova dcera, nepotř ebovala jsem ani dě več ku, ani č eledí na, byla jsem vš ude, v loká le, v kuchyni, v chlé vě, na dvoř e, vař ila jsem tak dobř e, ž e jsem i Panské mu hostinci př etahovala hosty. Nebyl jste v loká le ješ tě v poledne, nezná te naš e polední hosty, tenkrá t jich bý valo ješ tě ví c, od té doby se jich hodně rozuteklo. A vý sledek byl, ž e jsme nejen v poř á dku splá celi ná jemné, ale za ně kolik let jsme si mohli celou hospodu koupit a dnes je skoro bez dluhů. Druhý dů sledek byl ovš em, ž e jsem se př itom znič ila, onemocně la na srdce a teď je ze mne stař ena. Myslí te si mož ná, ž e jsem mnohem starš í než Jan, ale ve skuteč nosti je jen o dva nebo tř i roky mladš í a samozř ejmě nikdy nezestá rne, protož e př i jeho prá ci - kouř it fajfku, poslouchat hosty, pak fajfku vyklepat a obč as doné st pivo -, př i té hle prá ci se nestá rne. “

⇐ Предыдущая 6 7 8 9 101112 13 14 15 Следующая ⇒