Zámek 6 страница

„Pomocní ci, “ ř ekl starosta se samolibý m ú smě vem, jako by za vš í m byly jeho pokyny, ale nikdo nebyl schopen to tř eba i jen vytuš it, „vá m tedy př eká ž ejí, ale jsou to př ece vaš i vlastní pomocní ci. “ - „Nikoli, “ ř ekl K. chladně, „př ibě hli za mnou teprve tady. “ - „Jakpak př ibě hli, “ ř ekl starosta, „chcete ř í ci, ž e byli př idě leni. “ - „Tak tedy byli př idě leni, “ ř ekl K. „Ale stejně dobř e mohli spadnout z nebe, tak neuvá ž ené bylo to př idě lení. “ - „Neuvá ž eně se tu nedě je nic, “ ř ekl starosta, zapomně l dokonce na bolest v nohou a posadil se. „Nic - a jak je to tedy s mý m povolá ní m? “ ř ekl K. „I vaš e povolá ní bylo dobř e uvá ž eno, “ ř ekl starosta, „pouze vedlejš í okolnosti ruš ivě zasá hly, doká ž i vá m to na zá kladě spisů. “ - „Spisy se nenajdou, “ ř ekl K. „Nenajdou? “ zvolal starosta. „Mici, prosí m tě, hledej trochu rychleji! Mohu vá m vš ak zatí m vylí č it tu historii i bez spisů. Na onen vý nos, o ně mž jsem už mluvil, jsme s dí ky odpově dě li, ž e ž á dné ho země mě ř ič e nepotř ebujeme. Tato odpově ď vš ak nedoš la, jak se zdá, do pů vodní ho oddě lení, nazvě me je A, ný brž do jiné ho oddě lení B. Oddě lení A zů stalo tedy bez odpově di, avš ak bohuž el ani oddě lení B nedostalo naš i odpově ď celou; ať už př í sluš ný spis zů stal u ná s, nebo se ztratil cestou - v oddě lení se neztratil urč itě, za to ruč í m -, na kaž dý pá d doš la do oddě lení B pouze obá lka od spisů, na ní ž nebylo poznamená no nic ví c, než ž e vlož ený, bohuž el ve skuteč nosti chybě jí cí spis se tý ká povolá ní země mě ř ič e. Zatí m oddě lení A č ekalo na naš i odpově ď, mě lo sice zá znamy o vě ci, ale jak se pochopitelně č astě ji stá vá a př i vš í preciznosti ve vyř izová ní mů ž e stá t, spolé hal se referent na to, ž e odpoví me a ž e pak buď země mě ř ič e povolá, nebo bude s ná mi podle potř eby o vě ci dá le korespondovat. V dů sledku toho zanedbal zá znamy a na celou vě c zapomně l. V oddě lení B se vš ak obá lka od spisů dostala k referentovi proslulé mu svě domitostí, Sordini se jmenuje, Ital; i mně, zasvě cené mu č lově ku, je nepochopitelné, proč muž jeho schopností je ponechá vá n na té mě ř podř í zené m mí stě. Tento Sordini ná m samozř ejmě vrá til prá zdnou obá lku k doplně ní. To už vš ak uplynula od první ho dopisu oddě lení A ř ada mě sí ců, ne-li let; je to pochopitelné, neboť jde-li, jak je pravidlem, spis sprá vnou cestou, dostane se do své ho oddě lení nejpozdě ji za jeden den a ješ tě té hož dne je vyř í zen; jakmile vš ak zabloudí - a př i skvě lé organizaci musí nesprá vnou cestu př í mo usilovně hledat, jinak ji nenajde -, pak, pak ovš em to trvá velmi dlouho. Proto když jsme dostali Sordiniho př í pis, rozpomí nali jsme se na tu zá lež itost už jen velmi nejasně, byli jsme tehdy na vš echnu prá ci jen dva, Mici a já, uč itele jsem tehdy ješ tě nemě l př idě lené ho, kopie jsme schová vali jen u nejdů lež itě jš í ch zá lež itostí, zkrá tka, mohli jsme odpově dě t jen velmi neurč itě, ž e o takové m povolá ní neví me a ž e země mě ř ič e nemá me zapotř ebí. “

„Ale, “ př eruš il se teď starosta, jako by zaš el v zá palu vyprá vě ní př í liš daleko, nebo jako by aspoň bylo mož né, ž e zaš el př í liš daleko, „nenudí vá s ta historie? “

„Ne, “ ř ekl K. „Baví mě. “

Na to starosta: „Nevyprá ví m vá m to pro zá bavu. “ „Baví mě tí m, “ ř ekl K., „ž e mi dá vá nahlé dnout do smě š né motanice, která za jistý ch okolností rozhoduje o lidské existenci. “

„Ješ tě jste nikam nenahlé dl, “ ř ekl starosta vá ž né, „a já mohu vyprá vě t dá l. Naš e odpově ď př irozeně takové ho Sordiniho neuspokojila. Obdivuji toho č lově ka, ač koli mi pů sobí utrpení. Nikomu totiž nedů vě ř uje, i když ně koho např í klad př i nesč í slný ch př í lež itostech poznal jako nejdů vě ryhodně jš í ho č lově ka, nedů vě ř uje mu př í š tě stejně tak, jako kdyby ho vů bec neznal, č i lé pe ř eč eno, jako kdyby ho znal jako darebá ka. Považ uji to za sprá vné, ú ř ední k musí takto postupovat; bohuž el nemá m na to povahu, abych se tí m ř í dil, sá m vidí te, jak vá m, cizí mu č lově ku, vš echno otevř eně vyklá dá m, nemohu prostě jinak. Sordini vš ak okamž itě pojal nedů vě ru k naš í odpově di. Rozvinula se velká korespondence. Sordini se ptal, jak jsem najednou př iš el na to, aby se země mě ř ič nepovolá val; já odpově dě l za pomoci vý borné pamě ti své Mici, ž e př ece první podně t vyš el z ú ř adu (ž e š lo o jiné oddě lení, jsme ovš em už dá vno zapomně li); Sordini proti tomu: proč se zmiň uji o tom ú ř ední m př í pisu až teď; já zase: protož e jsem si na ně j teprve teď vzpomně l; Sordini: to je prý velmi podivné; já: to vů bec není podivné u zá lež itosti, která se vleč e tak dlouho; Sordini: př ece jen je to prý podivné, neboť př í pis, na ně jž jsem si vzpomně l, vů bec neexistuje; já: ovš em ž e neexistuje, vž dyť se celý spis ztratil; Sordini: musí prý ale existovat zá znam onoho první ho př í pisu, ten vš ak neexistuje. Tu jsem se zarazil, neboť ž e by v Sordiniho oddě lení mohla uniknout ně jaká chyba, jsem si netroufal ani tvrdit, ani na to pomyslet. Mož ná, pane země mě ř ič i, ž e v duchu vytý ká te Sordinimu, ž e se mě l s ohledem na mé tvrzení aspoň př imě t k tomu, aby se o té vě ci informoval v jiný ch oddě lení ch. Prá vě to by vš ak bylo nesprá vné, nechci, aby na tomto muž i ulpě la jediná poskvrna - byť i jen ve vaš ich myš lenká ch. To je pracovní zá sada ú ř adu, ž e se s mož ností chyb vů bec nepoč í tá. Tato zá sada má dů vod ve znamenité organizaci celku a je nezbytná, má -li bý t dosaž eno maximá lní rychlosti ve vyř izová ní. Sordini se tedy vů bec nemohl informovat v jiný ch oddě lení ch, ostatně by mu ta oddě lení vů bec neodpově dě la, neboť by postř ehla, ž e se tu pá trá po mož né chybě. “

„Dovolte, pane starosto, abych vá s př eruš il otá zkou, “ ř ekl K., „nezmiň oval jste se př ed chví lí o jaké msi kontrolní m ú ř adu? Podle vaš eho vý kladu je to zdejš í hospodař ení takové, ž e se č lově ku dě lá š patně př i pomyš lení, ž e by tu nebylo kontroly. “

„Jste velmi př í sný, “ ř ekl starosta. „Avš ak ztisí ceroná sobte svou př í snost a poř á d ješ tě to nebude nic proti př í snosti, jí ž ú ř ad postihuje sebe sama. Jen naprostý cizinec se mů ž e ptá t jako vy. Jestli existují kontrolní ú ř ady? Existují jedině kontrolní ú ř ady. Ovš em nejsou urč eny k tomu, aby vyhledá valy chyby v ní zké m slova smyslu, neboť chyby se nevyskytují, a i když se ně kdy chyba vyskytne, jako ve vaš em př í padě, kdo mů ž e s koneč nou platností ř í ci, ž e je to chyba! “

„To by bylo ně co doč ista nové ho! “ zvolal K.

„Pro mne je to ně co velmi staré ho, “ ř ekl starosta. „Jsem nejinak než vy př esvě dč en, ž e se vyskytla chyba, a Sordini ze zoufalství nad tí m tě ž ce onemocně l, a první kontrolní ú ř ady, jimž vdě č í me za odhalení pramene oné chyby, tu rovně ž uzná vají chybu. Ale kdo smí tvrdit, ž e stejně budou soudit druhé kontrolní ú ř ady a také tř etí a vš echny dalš í? “

„To je mož né, “ ř ekl K., „do takový ch ú vah se radě ji nebudu vmě š ovat, také slyš í m poprvé o tě chto kontrolní ch ú ř adech a nemohu jim samozř ejmě ješ tě rozumě t. Jen si myslí m, ž e je tu nutno rozliš ovat dvojí: totiž za prvé to, co se dě je v ú ř adech a co lze pak z hlediska ú ř ední ho pojí mat tak nebo onak, a za druhé mou skuteč nou osobu, mne, který stojí m mimo ú ř ady a jemuž hrozí ú jma. ze strany ú ř adů, jež by byla tak nesmyslná, ž e poř á d ješ tě nemohu uvě ř it, ž e nebezpeč í je tak vá ž né. O první m př í padě platí pravdě podobně to, co ř í ká te s tak ohromují cí, mimoř á dnou znalostí vě ci, pane starosto, jen bych vš ak rá d uslyš el slů vko o sobě. “

„K tomu také dojdu, “ ř ekl starosta, „jenž e vy byste tomu neporozumě l, kdybych ješ tě leccos nepř edeslal. Už to bylo př edč asné, ž e jsem se zmí nil o kontrolní ch ú ř adech. Vrá tí m se tedy k nesrovnalostem se Sordinim. Jak jsem uvedl, má obrana pomalu ochabovala. Má -li vš ak Sordini v rukou sebemenš í vý hodu proti ně komu, pak již zví tě zil, neboť teď se ješ tě zvý š í jeho pozornost, energie, duchapř í tomnost; a pro napadené ho je to straš livá, pro nepř á tele napadené ho ná dherná podí vaná. Jen proto, ž e jsem př i jiný ch př í padech rovně ž zaž il tu druhou situaci, mohu o ní vyprá vě t tak, jak vyprá ví m. Ostatně se mi ješ tě nikdy nepodař ilo spatř it ho na vlastni oč i, nemů ž e sejí t dolů, je př í liš zavalen prací, jeho mí stnost mi popisovali tak, ž e vš echny zdi jsou zakryty sloupci veliký ch, na sebe nasklá daný ch balí ků se spisy, to jsou jen spisy, které má Sordini prá vě v prá ci, a protož e se spisy z balí ků neustá le vytahují a do nich zastrkují a vš echno probí há ve velké m spě chu, zř í tí se ty sloupce kaž dou chví li a prá vě tento neustá lý, krá tce po sobě se opakují cí rachot se stal pro Sordiniho pracovnu př í znač ný. Je to tak, Sordini je dě lní k a nejmenš í mu př í padu vě nuje stejnou pé č i jako nejvě tš í mu. “

„Označ ujete, pane starosto, mů j př í pad jako jeden z nejmenš í ch, “ ř ekl K., „a př ece znač né zamě stnal mnoho ú ř ední ků, a i když byl mož ná na poč á tku velmi malý, stal se dí k horlivosti ú ř ední ků, jako je pan Sordini, velký m př í padem. Bohuž el a naprosto proti mé vů li, neboť mou ctiž á dostí není, aby kvů li mně vznikaly a s rachotem se boř ily sloupce spisu, ný brž mou ctiž á dostí je pracovat v klidu jako malý země mě ř ič u malé ho rý sovací ho stolu. “

„Nikoli, “ ř ekl starosta, „není to velký př í pad. V tomto ohledu si nemá te co nař í kat, je to mezi malý mi př í pady jeden z nejmenš í ch. Množ ství prá ce neurč uje vý znam př í padu, má te ješ tě hodně daleko k tomu, abyste pochopil ú ř ad, jestliž e si toto myslí te. Ale i kdyby př iš lo na množ ství prá ce, byl by vá š př í pad jeden z nejnepatrně jš í ch, normá lní př í pady, tedy př í pady bez takzvaný ch chyb, dají mnohem vě tš í a ovš em také mnohem vydatně jš í prá ci. Ostatně neví te ješ tě vů bec nic o vlastní prá ci, kterou vá š př í pad způ sobil, o té chci př ece teprve vyprá vě t. Př edevš í m už se mnou nejednal Sordini, zato př iš li jeho ú ř ední ci, denně se v Panské m hostinci konaly protokolá rní vý slechy zdejš í ch vá ž ený ch obč anů. Vě tš inou byli př i mně, jen ně kolik jich zavá halo, země mě ř ič ské zá lež itosti jsou pro sedlá ka dů lež ité, vě tř ili ně jaké tajné ú mluvy a nespravedlnosti, mimoto si naš li vů dce a Sordini musel z jejich vý pově dí nabý t př esvě dč ení, ž e kdybych byl tu otá zku př edlož il obecní radě, nebyli by vš ichni proti povolá ní země mě ř ič e. Tak se samozř ejmost - ž e totiž země mě ř ič e není zapotř ebí - př ece jen stala př inejmenš í m pochybnou. Obzvlá š ť se př i tom vyznamenal jistý Brunsví k - vy ho asi nezná te -, není snad š patný, ale hloupý a podiví nský, je to š vagr Lasemanna. “

„Kož eluha? “ zeptal se K. a popsal vousá č e, které ho vidě l u Lasemanna.

„Ano, to je on, “ ř ekl starosta.

„Zná m i jeho ž enu, “ ř ekl K. tak trochu nazdař bů h.

„To je mož né, “ ř ekl. starosta a zmlkl.

„Je krá sná, “ ř ekl K., „ale trochu bledá a churavá. Je asi ze zá mku? “ Bylo to ř eč eno napů l jako otá zka. Starosta se podí val na hodiny, nalil si na lž í ci lé k a rychle ho spolkl.

„Vy asi zná te ze zá mku jen kancelá ř e? “ zeptal se K. hrubě.

„Ano, “ ř ekl starosta s ironický m, a př ece i vdě č ný m ú smě vem. „To je také to nejdů lež itě jš í. A co se tý č e Brunsví ka: Kdybychom ho mohli vyobcovat, byli bychom skoro vš ichni š ť astni a Lasemann nikoli nejmé ně. Avš ak tenkrá t zí skal Brunsví k jistý vliv, ř eč ní k sice není, ale zato kř ikloun a to leckomu statí. A tak se stalo, ž e jsem byl nucen př edlož it vě c obecní radě, byl to ostatně zatí m Brunsví ků v jediný ú spě ch, neboť velká vě tš ina obecní rady samozř ejmě nechtě la o země mě ř ič i ani slyš et. I to je už ně kolik let, ale po celou tu dobu ta vě c neusnula, zč á sti kvů li svě domitosti Sordiniho, který se snaž il nejpeč livě jš í m š etř ení m prozkoumat pohnutky jak vě tš iny, tak opozice; zč á sti kvů li hlouposti a ctiž á dosti Brunsví kově, který má s ú ř ady vš elijaké osobní styky, jež uvá dí do pohybu nový mi a nový mi vý plody své fantazie. Sordini se nedal Brunsví kem oklamat, jak by Brunsví k mohl oklamat Sordiniho? - Ale prá vě proto, aby se nedal oklamat, bylo zapotř ebí nový ch š etř ení, a ješ tě než skonč ila, vymyslel si Brunsví k pokaž dé ně co nové ho, je totiž velmi č ilý, což patř í k jeho hlouposti. A nyní se dostá vá me k jedné zvlá š tní vlastnosti naš eho ú ř ední ho apará tu. Jak je př esný, tak je té ž vrcholně citlivý. Uvaž uje-li se o ně jaké zá lež itosti hodně dlouho, mů ž e se stá t, ač koli uvaž ová ni není ješ tě u konce, ž e najednou s rychlostí blesku dojde na ně jaké m nepř edví datelné m a ani pozdě ji nezjistitelné m mí stě k vyř í zení, jež zá lež itost vě tš inou sice velmi sprá vně, avš ak nicmé ně př ece jen své volně uzavř e. Je to, jako by ú ř ední apará t nesnesl to napě tí, to lé ta trvají cí drá ž dě ní stejnou, tř eba o sobě nicotnou zá lež itostí a jako by sá m od sebe; bez př ispě ní ú ř ední ků, uč inil rozhodnutí. Př irozeně ž e se nestal ž á dný zá zrak, a jistě to byl ně jaký ú ř ední k, kdo napsal vyř í zení nebo uč inil nepsané rozhodnutí, rozhodně vš ak nelze, alespoň ne od ná s, odtud, ba ani z hř adu samé ho zjistit, kdo v tomto př í padě rozhodl a z jaký ch dů vodů. Teprve mnohem pozdě ji to zjistí kontrolní ú ř ady; my se to vš ak už nedoví me, ostatně by to také už sotva koho zají malo. Jak jsem již ř ekl, jsou prá vě tato rozhodnutí vě tš inou znamenitá, vadí př i nich jen to, ž e se o nich č lově k, jak to už u takový ch vě cí bý vá, doví pozdě a ž e se dlouho ješ tě vá š nivě dohaduje o zá lež itostech dá vno rozhodnutý ch. Neví m, jestli ve vaš em př í padě takové rozhodnutí vyš lo - ně co mluví pro to, ně co proti tomu -; ale kdyby se to bylo stalo, bylo by vá m zaslá no povolá ní a vy byste podnikl dlouhou cestu sem, spousta č asu by př itom uplynula a tady by mezití m Sordini poř á d ješ tě do ú padu pracoval na tě ž e vě ci, Brunsví k poř á d ješ tě intrikoval a já bych mě l trá pení s obě ma. Tuto mož nost pouze naznač uji, s jistotou vš ak ví m toto: jeden kontrolní ú ř ad mezití m zjistil, ž e z oddě lení A byl př ed mnoha lety zaslá n obci dotaz stran země mě ř ič e a ž e doposud nedoš la odpově ď. Znovu se obrá tili na mne a teď se ovš em celá vě c vyjasnila, oddě lení A se spokojilo mou odpově dí, ž e ž á dný země mě ř ič není zapotř ebí, a Sordini musel uznat, ž e v tomto př í padě nebyl kompetentní a ž e - samosebou bez vlastní viny - vykonal spoustu zbyteč né, rozč ilují cí prá ce. Kdyby se jako vž dy ze vš ech stran nevalila nová prá ce a kdyby vá š př í pad nebyl př ece jen zcela nepatrný př í pad - dalo by se skoro ř í ci nejnepatrně jš í z nepatrný ch -, asi bychom si vš ichni oddechli, myslí m, ž e dokonce i Sordini sá m. Pouze Brunsví k se vztekal, ale to už bylo jenom smě š né. A teď si, pane země mě ř ič i, př edstavte mé zklamá ní, když se nyní, po š ť astné m skoncová ní celé zá lež itosti - a od té doby zase již uplynulo hodně č asu -, najednou objeví te vy a celá vě c jako by mě la zač í t nanovo. Pochopí te snad, ž e pokud na mně zá lež í, jsem pevně rozhodnut to nedopustit? “

„Zajisté, “ ř ekl K., „ješ tě lé pe vš ak chá pu, ž e se tu straš livě zneuž í vá mne, a mož ná dokonce i zá konů. Co se mé osoby tý č e, budu se proti tomu umě t brá nit. “

„Jak to chcete udě lat? “ zeptal se starosta. „To nemohu prozradit, “ ř ekl K.

„Nechci se vnucovat, “ ř ekl starosta, „jen vá m dá vá m na uvá ž enou, ž e ve mně má te - nechci ř í ci př í tele, vž dyť jsme si ú plně cizí - ale v jisté m smyslu partnera. Jenom nepř ipustí m, abyste byl př ijat jako země mě ř ič; jinak se vš ak na mne mů ž ete vž dycky s dů vě rou obrá tit, ovš em v mezí ch mé moci, která není velká. “

„Mluví te poř á d o tom, “ ř ekl K. „ž e má m bý t př ijat jako země mě ř ič, ale já už př ece jsem př ijat. Tady je Klammů v dopis. “

„Klammů v dopis, “ ř ekl starosta. „Je cenný a ú ctyhodný pro Klammů v podpis, který se zdá bý t pravý, jinak vš ak - ale netroufá m si vyjá dř it se k tomu sá m. - Mici! “ zavolal a pak: „Ale copak to dě lá te? “

Pomocní ci a Mici, jichž si dlouho nikdo nevš í mal, zř ejmě hledaný spis nenaš li, chtě li pak zase vš echno zavř í t zpá tky do skř í ně, avš ak nepodař ilo se jim to pro spoustu nesrovnaný ch spisů. Tu asi př iš li pomocní ci na ná pad, který teď prová dě li. Polož ili skř í ň na zem, vš echny spisy do ní nacpali, potom si s Mici sedli na dveř e a pokouš eli se je teď takto pomalu stlač it.

„Ten spis se tedy nenaš el, “ ř ekl starosta. „Š koda, ale vy už tu historii zná te, vlastně už ten spis ani nepotř ebujeme, ostatně se urč itě ješ tě najde, je patrně u uč itele, u ně hož je ješ tě spousta spisů. Ale pojď sem teď se sví č kou, Mici, a př eč ti si se mnou tento dopis. “

Mici př iš la a vypadala teď ješ tě š edivě jš í a nevzhledně jš í, jak sedě la na pelesti a tiskla se k silné mu, ž ivotem př ekypují cí mu muž i, který ji objí mal. Jen její drobný oblič ej byl teď ve svě tle sví č ky ná padný, jasné, př í sné, jen stař ecky změ klé rysy. Sotva nahlé dla do dopisu, lehce sepjala ruce. „Od Klamma, “ ř ekla. Č etli pak dopis spolu, tu a tam si š eptali a koneč ně, zrovna když pomocní ci volali „hurá! “, neboť koneč ně př imá č kli dveř e od skř í ně, a Mici na ně pohlé dla s tichou vdě č ností, ř ekl starosta:

„Mici je ú plně té hož mí ně ní jako já, a tak se to snad mohu odvá ž it ř í ci. Tento dopis není vů bec ž á dný ú ř ední př í pis, ný brž soukromý dopis. To už se jasně pozná podle oslovení: _Vá ž ený pane! ' Kromě toho se tu ani slovem nepraví, ž e jste př ijat jako země mě ř ič, mluví se spí š e jen vš eobecně o panský ch služ bá ch a ani to není ř eč eno zá vazně, ný brž jste pouze př ijat, jak ví te, to znamená, ž e je na vá s, abyste doká zal, ž e jste př ijat. Koneč ně jste po ú ř ední strá nce odká zá n vý hradně na mne, starostu, jakož to na své ho nejbliž š í ho nadř í zené ho, který vá m má sdě lit vš e bliž š í, což se z nejvě tš í č á sti již stalo. Pro č lově ka, který umí č í st ú ř ední př í pisy a tí m spí š e neú ř ední dopisy, je to vš echno ví c než jasné. Ž e vy, jako cizinec, to nedovedete, mne neudivuje. Celkem vzato, neznamená ten dopis nic jiné ho, než ž e se Klamm osobně hodlá o vá s starat v př í padě, ž e budete př ijat do panský ch služ eb. “

„Vyklá dá te, pane starosto, ten dopis tak dobř e, “ ř ekl K., „ž e nakonec nezbude nic než podpis na listu prá zdné ho papí ru. Nepozorujete, ž e tí m zlehč ujete Klammovo jmé no, k ně muž, jak př edstí rá te, má te ú ctu? “

„To je nedorozumě ní, “ ř ekl starosta. „Nepodceň uji vý znam toho dopisu, nezlehč uji ho svý m vý kladem, naopak. Soukromý dopis od Klamma má samozř ejmě daleko vě tš í vý znam než ú ř ední př í pis; jenomž e nemá ten vý znam, jaký mu př iklá dá te vy. “

„Zná te Č erné ho? “ zeptal se K.

„Ne, “ ř ekl starosta, „ty snad ano, Mici? Taky ne. Ne, nezná me ho. “

„To je podivné, “ ř ekl K. „Je to syn jednoho podkastelá na. “

„Milý pane země mě ř ič i, “ ř ekl starosta, „jakpak má m zná t vš echny syny vš ech podkastelá nů? “

⇐ Предыдущая 5 6 7 8 91011 12 13 14 Следующая ⇒