Zámek 5 страница

S pohledem tě kají cí m v dá lce, s tvá ř í př itisknutou na K-ovu hruď ř ekla Frí da: „Urč itě je to tak, jak ř í ká matič ka: Klamm už o mně nechce ani vě dě t. Ale samozř ejmě ne kvů li tomu, ž es př iš el ty, milá č ku, nic takové ho by s ní m nepohnulo. Je to mož ná ale jeho dí lo, ž e jsme se tam pod tí m pultem nalezli; pož ehnaná, nikoli prokletá budiž ta hodina. “ - „Je-li tomu tak, “ ř ekl K. pomalu, neboť Frí dina slova byla sladká, zavř el na ně kolik vteř in oč i, aby ho prostoupila, „je-li tomu tak, je ješ tě mé ně dů vodů, proč se obá vat rozhovoru s Klammem. “

„Opravdu, “ ř ekla hostinská a shlí ž ela na K. ze své vý š ky, „př ipomí ná te mi ně kdy mé ho muž e, jste také tak vzdorovitý a dě tinský jako on. Jste tu pá r dní a už chcete zná t vš echno lé pe než mí stní usedlí ci, lé pe než já, stará ž ena, a než Frí da, která toho v Panské m hostinci tolik vidě la a slyš ela. Nepopí rá m, ž e je mož né udě lat taky jednou ně co docela proti př edpisů m a proti starý m zvyklostem; já nic takové ho nikdy nezaž ila, ale prý jsou na to př í klady, je to mož né; ale pak se to urč itě nedě lá tak, jak to dě lá te vy, poř á d jen ř í kat ne, ne a př í sahat jen na svou hlavu a neposlouchat dobř e mí ně né rady. Což pak si myslí te, ž e má m starost o vá s? Starala jsem se o vá s, dokud jste byl sá m? Ač koli by to bý valo dobř e a lecč emu se bylo mož no vyhnout. Jediné, co jsem tenkrá t o vá s ř ekla manž elovi, bylo: _Drž se od ně ho dá l. ' Dodnes bych se podle toho chovala, kdyby teď do vaš eho osudu nebyla zataž ena Frí da. Jí má te co dě kovat - ať se vá m to lí bí nebo ne - za mou pé č i, ba dokonce za mou pozornost. A nesmí te mě jednoduš e odmí tnout, protož e mně, která jediná bdí s mateř skou starostlivostí nad Frí dič kou, jste ve vš em vš udy odpově dný. Mož ná ž e má Frí da pravdu a ž e vš echno, co se stalo, je Klammova vů le; ale o Klammovi teď nic neví m; nikdy s ní m nebudu mluvit, je mi naprosto nedostupný; vy ale sedí te tady, drž í te mou Frí du a já - proč bych to zamlč ovala? - drž í m vá s. Ano, drž í m, neboť zkuste si, mladý muž i, vyká ž u-li vá s i já z domu, nají t ně kde ve vsi př í stř eš í, tř eba jen psí boudu. “

„Dí ky, “ ř ekl K., „to jsou upř í mná slova a já vá m naprosto vě ř í m. Tak nejisté je tedy mé postavení, a tí m i postavení Frí dy. “

„Ne! “ skoč ila mu hostinská zuř ivě do ř eč i. „Frí dino postavení nemá v tomto ohledu s vaš í m nic společ né ho. Frí da patř í k mé mu domu a nikdo nemá prá vo nazý vat její postavení zde nejistý m. “

„Dobrá, dobrá, “ ř ekl K., „i v tom vá m dá vá m za pravdu, zvlá š ť když Frí da z dů vodů mně nezná mý ch má z vá s, jak se zdá, př í liš velký strach, než aby se vmí sila do ř eč i. Zů staň me tedy zatí m u mne. Moje postavení je nanejvý š nejisté, to nepopí rá te, spí š mi to dokazujete seč jste., Jako vš echno, co ř í ká te, je i toto pravda pouze z nejvě tš í č á sti, ne vš ak docela. Tak např í klad ví m o velmi dobré m noclehu, který je mi k dispozici. “

„Kdepak? Kdepak? “ zvolaly Frí da i hostinská tak jednohlasně a tak dychtivě, jako by mě ly k své otá zce stejné pohnutky. - „U Barnabá š e, “ ř ekl K.

„Ti lumpové! “ vykř ikla hostinská. „Ti lumpové prohnaní! U Barnabá š e! Slyš í te -“ a obrá tila se do kouta, avš ak pomocní ci už dá vno vystoupili a stá li zavě š eni jeden do druhé ho za hostinskou, která teď, jako by potř ebovala oporu, chytila jednoho z nich za ruku, „slyš í te, kde se pá n potlouká, v Barnabá š ově rodině! Ovš em, tam dostane nocleh, ach ké ž by byl radě ji nocoval tam než v Panské m hostinci. Ale kdepak jste byli vy? “

„Paní hostinská, “ ř ekl K., ješ tě než pomocní ci odpově dě li, „to jsou moji pomocní ci, ale vy s nimi jedná te, jako by to byli vaš i pomocní ci a moji hlí dač i. Ve vš em ostatní m jsem ochoten co nejzdvoř ileji o vaš ich ná zorech alespoň diskutovat, co se tý č e mý ch pomocní ků avš ak nikoli, protož e tato zá lež itost je naprosto jasná! Prosí m vá s tedy, abyste s mý mi pomocní ky nemluvila, a kdyby má prosba nestač ila, zakazuji svý m pomocní ků m, aby vá m odpoví dali. “

„Tak já s vá mi nesmí m mluvit, “ ř ekla hostinská a vš ichni tř i se rozesmá li, hostinská posmě š ně, avš ak mnohem mí rně ji, než K. č ekal, pomocní ci svý m obvyklý m způ sobem, znamenají cí m hodně i nic, odmí tají cí m jakoukoli odpově dnost.

„Jen se nezlob, “ ř ekla Frí da, „musí š sprá vně pochopit naš e rozč ilení. Dá se ř í ci, ž e má me co dě kovat jen Barnabá š ovi, ž e teď patř í me jeden druhé mu. Když jsem tě uvidě la poprvé ve vý č epu - př iš els zavě š ený do Olgy -, vě dě la jsem sice o tobě leccos, ale celkem jsi mi byl ú plně lhostejný. Tedy nejen tys mi byl lhostejný, skoro vš echno, skoro vš echno mi bylo lhostejné. I tenkrá t jsem byla s mnohý m nespokojená a leccos mě zlobilo, ale jaká to byla nespokojenost a jaké zlobení! Např í klad mě urazil jeden z hostů ve vý č epu, poř á d za mnou př ece lezli - vidě ls ty chlapy tam, avš ak př ichá zeli ješ tě mnohem horš í, Klammovo služ ebnictvo nebylo nejhorš í - tak tedy jeden mě urazil, ale co to pro mne znamenalo? Př ipadalo mi, jako by se to bylo stalo př ed mnoha lé ty, nebo jako by se to vů bec nebylo stalo mně, nebo jako bych o tom byla jen slyš ela vyprá vě t, nebo jako bych to byla už sama zapomně la. Ale nedovedu to popsat, nedovedu si to už ani př edstavit, tak se vš ecko změ nilo od té doby, co mě Klamm opustil. “

A Frí da př eruš ila své vyprá vě ní, smutně svě sila hlavu, ruce mě la slož ené v klí ně.

„Vidí te, “ zvolala hostinská, a to tak, jako by nemluvila ona sama, ale propů jč ovala jen Frí dě svů j hlas, také si př isedla blí ž a sedě la teď tě sně vedle Frí dy, „vidí te, pane země mě ř ič i, ná sledky svý ch č inů, a i vaš i pomocní ci, s nimiž, pravda, nesmí m mluvit, ať se dí vají a pouč í! Vyrval jste Frí du z nejblaž eně jš í ho stavu, jaký jí byl kdy souzen, a povedlo se vá m to jen proto, ž e Frí da ve své m dě tinsky př ehnané m soucitu nemohla sné st, ž e jste byl zavě š en do Olgy a vydá n tak patrně na pospas Barnabá š ově rodině. Vá s zachrá nila a sebe př itom obě tovala. A teď, když se to stalo a Frí da vš echno, co mě la, vymě nila za blaho sedě t vá m na klí ně, teď si př ijdete a vynesete jako velký trumf, ž e jste mě l jednou mož nost př espat u Barnabá š e. Tí m chcete asi doká zat, ž e na mně nejste zá vislý. To je jisté, kdybyste byl doopravdy spal u Barnabá š e, byl byste na mně tak nezá vislý, ž e byste v mž iku, v tu minutu, musel opustit mů j dů m. “

,, Nezná m prohř eš ky Barnabá š ovy rodiny, “ ř ekl K. a opatrně nadzvedl Frí du, která byla jak bez ž ivota, pomalu ji posadil na postel a sá m vstal, „mož ná ž e v tom má te pravdu, ale docela jistě jsem mě l pravdu já, když jsem vá s ž á dal, abyste naš e zá lež itosti, Frí diny a moje, př enechala ná m. Ř í kala jste př itom ně co o lá sce a starostech, jež jsem potom dá l zrovna nepozoroval, zato tí m ví c nená visti a posmě chu a vyhá ně ní z domu. Jestliž e jste zamý š lela odvrá tit Frí du ode mne nebo mne od Frí dy, dě lala jste to velmi š ikovně; ale myslí m, ž e se vá m to př ece jen nepovede, a kdyby se vá m to snad povedlo, budete toho - dovolte i mně jednu temnou vý hrů ž ku - trpce litovat. Co se tý č e bytu, který mi poskytujete - mů ž ete mí t př itom na mysli jen tuhle odpornou dí ru -, pak vů bec není jisto, ž e to č iní te z vlastní vů le, spí š tu bude, zdá se, ně jaký pokyn hrabě cí ch ú ř adů. Ohlá sí m jim teď, ž e jsem tu dostal vý pově ď, a bude-li mi pak př idě len ně jaký jiný byt, oddychnete si nejspí š, já vš ak ješ tě ví c. A teď odchá zí m v teto i v jiný ch zá lež itostech ke starostovi; ujmě te se prosí m aspoň Frí dy, kterou jste svý mi takzvaně mateř ský mi ř eč mi pě kně zř í dila. “

Pak se obrá til k pomocní ků m. „Pojď te! “ ř ekl, vzal z hř ebí ku Klammů v dopis a chystal se odejí t. Hostinská se na ně j mlč ky podí vala, teprve když už mě l ruku na klice, ř ekla: „Pane země mě ř ič i, ješ tě ně co vá m př idá m na cestu, neboť ať si mluví te co chcete a urá ž í te mě jak chcete, mě, starou ž enu, př ece jen jste nastá vají cí Frí din muž, jedině proto vá m poví m, ž e pokud jde o zdejš í pomě ry, jste straš ně nevě domý, č lově ku jde hlava kolem,, když vá s poslouchá a když si v mysli srovná to, co ř í ká te a myslí te, se skuteč ný m stavem vě cí. Takovou nevě domost nelze napravit nará z, a mož ná vů bec ne; avš ak mnohé by mohlo bý t lepš í, kdybyste mi jen troš ku vě ř il a mě l svou nevě domost neustá le na pamě ti. Budete pak ke mně např í klad hned spravedlivě jš í a vytuš í te, jakou hrů zu jsem zaž ila - a ná sledky té hrů zy ješ tě trvají -; když jsem zjistila, ž e moje malič ká takř í kají c opustila orla a spojila se se slepý š em, avš ak skuteč ný vztah je ješ tě mnohem horš í a já se neustá le musí m snaž it na to zapomenout, jinak bych s vá mi nemohla promluvit klidné ho slova. Ach, už se zase zlobí te. Ne, ješ tě nechoď te, vyslechně te ješ tě jen tuhle prosbu: Ať př ijdete kamkoli, mě jte na pamě ti, ž e jste tu ten nejnevě domě jš í ze vš ech, a buď te opatrný; tady u ná s, kde vá s př ed kaž dou ú jmou ochraň uje Frí dina. př í tomnost, se mů ž ete vypoví dat po libosti, mů ž ete ná m tu např í klad př edvé st, jak hodlá te promluvit s Klammem; jenom doopravdy, doopravdy to, snaž ně vá s prosí m, nedě lejte! “

Vstala, trochu rozč ilení m zavrá vorala, př istoupila ke K., chytila ho za ruku a prosebně se na ně ho zadí vala. „Paní hostinská, “ ř ekl K., „nechá pu, proč se kvů li takové vě ci poniž ujete a prosí te mě. Je-li, jak ř í ká te, nemož né, abych s Klammem promluvil, pak toho nedosá hnu, ať mě ně kdo prosí nebo neprosí. Kdyby to ale bylo mož né, proč bych to pak neuč inil, zejmé na když, odpadne-li vaš e hlavní ná mitka, budou i ostatní vaš e obavy pochybné. Nevě domý ovš em jsem, to je fakt, a je to pro mne velice smutné; ale má to i tu vý hodu, ž e nevě domý si ví c troufne, a proto svou nevě domost a její nepochybně zlé ná sledky ješ tě chvilku rá d ponesu, pokud mi sí ly vystač í. Tyto ná sledky se vš ak př ece tý kají v podstatě jen mne, a zejmé na proto nechá pu, proč prosí te. O Frí du se př ece vž dycky jistě postará te, a zmizí m-li já zcela z Frí dina obzoru, mů ž e to př ece bý t pro ni podle vá s jen š tě stí. Č eho se tedy bojí te? Př ece se snad nebojí te - nevě domé mu př ipadá mož né vš echno, “ K. už oteví ral dveř e -, „př ece se snad nebojí te o Klamma? “ Hostinská se za ní m beze slova dí vala, jak spě chá po schodech dolů a pomocní ci za ní m.

Pá tá kapitola

S ROZHOVOREM u starosty si K., skoro k vlastní mu ú divu, nedě lal mnoho starostí. Vysvě tloval si to tí m, ž e podle dosavadní ch zkuš eností byl pro= ně ho ú ř ední styk s hrabě cí mi ú ř ady velice jednoduchý. Jednak to spoč í valo v tom, ž e v jeho zá lež itosti byla zř ejmě jednou provž dy vydá na urč itá, navenek pro ně ho velmi vý hodná zá kladní smě rnice, a jednak to spoč í valo v obdivuhodné jednolitosti služ ební ho apará tu, jehož obzvlá š tní dokonalost se dala tuš it zejmé na tam, kde zdá nlivě neexistoval. Když K. ně kdy o tě chto vě cech uvaž oval, shledá val má lem, ž e jeho situace je uspokojivá, ač koli si vž dycky po takový ch zá chvatech pohody rychle př ipomně l, ž e prá vě to je nebezpeč né.

Př í mý styk s ú ř ady nebyl př í liš obtí ž ný, nebol ú ř ady, ať byly sebedokonaleji organizová ny, mě ly za ú kol vž dycky jen há jit odlehlé, neviditelné zá lež itosti jmé nem odlehlý ch, neviditelný ch pá nů, kdež to K. bojoval za ně co nanejvý š ž ivé ho a blí zké ho, za sebe; kromě toho to č inil, aspoň ze zač á tku, z vlastní vů le, neboť on byl ú toč ní kem; a nebojoval za sebe jen on sá m, ný brž zř ejmě ješ tě i jiné sí ly, které neznal, ale na ně ž mohl podle jistý ch ú ř ední ch opatř ení usuzovat. Tí m vš ak, ž e mu ú ř ady již př edem vychá zely znač ně vstř í c v nepodstatný ch vě cech - o ví c se zatí m nejednalo -, př ipravovaly jej o mož nost drobný ch, snadný ch ví tě zství a s touto mož ností i o ná lež ité zadostiuč ině ní a z ně ho plynoucí oprá vně nou jistotu pro dalš í vě tš í zá pasy. Mí sto toho nechá valy K. proklouznout vš ude, kde chtě l, samozř ejmě jen ve vesnici, zhý č ká valy a oslabovaly ho tí m, vyluč ovaly zde vů bec veš kerý zá pas a př esouvaly jej zato do mimoú ř ední ho, naprosto nepř ehledné ho, kalné ho, cizí ho ž ivota. Tak by se ovš em mohlo stá t, kdyby se nemě l neustá le na pozoru, ž e jednoho krá sné ho dne, př es veš kerou př í vě tivost., ú ř adů a př es dokonalé plně ní vš ech tak př ehnaně snadný ch ú ř ední ch zá vazků, oklamá n zdá nlivou př í zní, jež se mu prokazuje, bude si ve své m ostatní m ž ivotě poč í nat tak neopatrně, až se zhroutí, a ú ř ad, stá le stejně mí rný a př í vě tivý, bude muset takř ka proti své vů li, avš ak jmé nem jaké hosi K-ovi nezná mé ho veř ejné ho poř á dku př ijí t a odklidit ho z cesty. A co to tedy vlastně znamenalo - ostatní ž ivot? K. ješ tě nikde nevidě l ú ř ad a ž ivot tak do sebe vpletené jako zde, tak vpletené, až se ně kdy zdá lo, ž e si ú ř ad a ž ivot vymě nily mí sta. Co např í klad byla dosud pouze formá lní moc, již mě l Klamm nad K-ovou služ bou, ve srovná ní s mocí, kterou mě l skuteč ně v K-ově lož nici? Tak se stalo, ž e poně kud lehkomyslně jš í poč í ná ní, jisté uvolně ní, bylo zde na mí stě pouze př í mo vů č i ú ř adů m, kdež to jinak bylo neustá le zapotř ebí bý t znač ně opatrný a př ed kaž dý m krokem se rozhlé dnout na vš echny strany.

Hned ná vš tě va u starosty mu zcela potvrdila jeho mí ně ní o mí stní ch ú ř adech. Starosta, př í vě tivý, tlustý, hladce vyholený muž, byl nemocný, mě l tě ž ký zá chvat pakostnice a př ijal K. v posteli. „Tak tady má me naš eho pana země mě ř ič e, “ ř ekl, chtě l se na pozdrav zdvihnout, ale nepodař ilo se mu to, a ukazuje si omluvně na nohy, padl zpá tky do polš tá ř ů. Tichá ž ena, skoro stí n v zeš eř elé m pokoji s malý mi oké nky a stí ní cí mi zá clonami, př inesla K. ž idli a př istavila ji k posteli. „Posaď te se, posaď te, pane země mě ř ič i, “ ř ekl starosta, „a pově zte mi, co si př ejete. “ K. př eč etl Klammů v dopis a př ipojil ně kolik svý ch pozná mek. Opě t mě l pocit, jak neobyč ejně snadný je styk s ú ř ady. Unesou takř ka kaž dé bř emeno, vš echno se na ně dá nalož it a č lově k sá m zů stane nedotč en a volný. Starosta se zavrtě l stí sně ně v posteli, jako by mě l podobný pocit. Koneč ně ř ekl: „Já jsem, pane země mě ř ič i, o celé vě ci vě dě l, jak jste si vš iml. Ž e jsem sá m ješ tě nic nezař í dil, způ sobila jednak má nemoc a pak to, ž e jste tak dlouho nepř ichá zel, myslel jsem si už, ž e jste vš eho zanechal. Nyní vš ak, když jste byl tak laskav a sá m mne vyhledal, musí m vá m ř í ci plnou, nepř í jemnou pravdu. Jste př ijat jako země mě ř ič, jak ř í ká te; ale my bohuž el ž á dné ho země mě ř ič e nepotř ebujeme. Nebyla by tu pro ně ho vů bec ž á dná prá ce. Hranice naš ich drobný ch hospodá ř ství jsou vymezeny, vš e je ř á dně zaneseno v knihá ch. K změ ná m v drž ení majetku nedochá zí a drobné spory o meze urovná vá me sami. Co tedy u ná s se země mě ř ič em? “ K., aniž o tom vš em př edem př emý š lel, byl si v hloubi duš e jist, ž e podobné sdě lení oč eká val. Proto mohl hned odpově dě t: „To mě velmi př ekvapuje. To je č á ra př es mů j rozpoč et. Mohu jen doufat, ž e jde o nedorozumě ní. “ - „Bohuž el nikoli, “ ř ekl starosta, „je to tak, jak ř í ká m. “ - „Ale jak je to mož né! “ zvolal K. „Nepodnikl jsem př ece tu nekoneč nou cestu, abyste mě teď poslali zpá tky! “ - „To je jiná otá zka, “ ř ekl starosta, „tu já nemohu rozhodnout, ale jak k tomu nedorozumě ní doš lo, to vá m samozř ejmě mohu vysvě tlit. V tak veliké m ú ř adě, jako je hrabě cí, se mů ž e ně kdy stá t, ž e jedno oddě lení nař í dí to, druhé ono, jedno neví o druhé m, nadř í zená kontrola je sice vrcholně př esná, př ichá zí vš ak, jak je u ní př irozené, př í liš pozdě, a tak mů ž e př ese vš echno vzniknout menš í zmatek. Vž dycky jsou to ovš em nepatrné malič kosti, jako tř eba vá š př í pad. Neví m zatí m o ž á dné chybě ve velký ch zá lež itostech, avš ak i malič kosti bý vají až dost trapné. Co se pak tý č e vaš eho př í padu, mohu vá m otevř eně vylí č it prů bě h, aniž bych z toho dě lal ú ř ední tajemství - na to nejsem dosti ú ř ední kem, jsem sedlá k a jinak už to nebude. Př ed dlouhou dobou, byl jsem tehdy teprve pá r mě sí ců starostou, př iš el jaký si vý nos, neví m už z které ho oddě lení, v ně mž se kategorický m způ sobem, př í znač ný m pro naš e zdejš í pá ny, oznamovalo, ž e má bý t povolá n země mě ř ič, a obci se uklá dalo př ichystat vš echny plá ny a ná kresy potř ebné pro jeho prá ci. Ten vý nos se samozř ejmě nemohl tý kat vá s, nebol je to už mnoho let a ani bych si na to byl nevzpomně l nebý t toho, ž e teď stů ň u a má m v posteli dost č asu př emý š let o tě ch nejsmě š ně jš í ch vě cech. “ - „Mici, “ př eruš il najednou svou zprá vu obraceje se k ž eně, která poř á d ješ tě pobí hala po pokoji, zamě stná na nepochopitelnou č inností, „prosí m tě, podí vej se tamhle do skř í ně, tř eba ten vý nos najdeš. “ - „Je totiž z doby mý ch zač á tků, “ vysvě tloval K., „tenkrá t jsem ješ tě vš echno schová val. “ Ž ena ihned skř í ň otevř ela, K. a starosta př ihlí ž eli. Skř í ň byla nacpá na papí ry. Jak se otevř ela, vyvalily se dva veliké balí ky spisů, které byly svá zá ny do otý pky, jako se vá ž e dř í ví na topení, ž ena zdě š eně uskoč ila. „Dole by to mě lo bý t, dole, “ dirigoval starosta z postele. Posluš ně nabí rala ž ena obě ma rukama spisy a vyhazovala vš echno ze skř í ně, aby se dostala k spodní m papí rů m. Papí ry pokrý valy už pů l pokoje. „Hodně prá ce se udě lalo, “ pokyvoval starosta hlavou, „a to je jen malá č á st. To hlavní má m schová no ve stodole a nejvě tš í č á st se samozř ejmě ztratila. Kdo by to vš echno udrž el pohromadě. Ve stodole je toho ale ješ tě hodně. “ - „Myslí š, ž e ten vý nos najdeš? “ obrá til se pak zase na manž elku. „Musí š hledat spis, v ně mž je modř e podtrž eno slovo _země mě ř ič '. “ - „Je tu moc tma, “ pravila ž ena, „př inesu si sví č ku. “ - „Má ž ena je mi velkou oporou, “ ř ekl starosta, „př i té tě ž ké ú ř ední prá ci, kterou musí m dě lat př ece jen levou rukou. Má m sice na pí semné prá ce ješ tě jednu pomocnou sí lu, uč itele, ale př esto není mož né bý t s tí m hotov, poř á d zbý vá hodně nevyř í zené ho, uklá dá m to tamhle do té skř í ně, “ a uká zal na jinou skř í ň. „A když jsem teď ke vš emu nemocen, př erů stá mi to př es hlavu, “ ř ekl a unaveně a př itom i pyš ně se polož il. „Nemohl bych vaš í paní pomoci hledat? “ ř ekl K., když se ž ena vrá tila se sví č kou, poklekla u skř í ně a jala se hledat vý nos. Starosta s ú smě vem zavrtě l hlavou: „Jak jsem už ř ekl, nemá m př ed vá mi ž á dné ú ř ední tajnosti, ale nechat vá s hledat samotné ho ve spisech, tak daleko př ece jen nemohu jí t. “ V pokoji teď vš echno ztichlo, jen š ustě ní papí rů bylo slyš et, starosta si dokonce snad trochu zdř í ml. Na tiché zaklepá ní se K. otoč il. Byli to samosebou pomocní ci. Př ece jen už byli trochu vychová ni, nevrazili rovnou do mí stnosti, ný brž zaš eptali nejdř í ve pootevř ený mi dveř mi: „Je ná m venku moc zima. “ - „Kdo je to? “ zeptal se starosta, který se vytrhl ze spá nku. „To jsou jen moji pomocní ci, “ ř ekl K., „neví m, kde je má m nechat č ekat, venku je př í liš chladno a tady př eká ž ejí. “ - „Mě neruš í, “ ř ekl starosta př í vě tivě. „Jen ať jdou dovnitř. Ostatně je zná m. Stař í zná mí. “ - „Ale mně př eká ž ejí, “ ř ekl K. rovnou, putoval pohledem od pomocní ků k starostovi a zase zpá tky k pomocní ků m a shledal, ž e vš ichni tř i se usmí vají k nerozezná ní stejně. „Když tu už ale jste, “ ř ekl na zkouš ku, „zů staň te tu a pomozte tamhle paní starostové hledat jeden spis, na ně mž je modř e podtrž eno slovo _země mě ř ič '. “ Starosta nic nenamí tal. Co K. nesmě l, to pomocní ci smě li, také se hned vrhli na papí ry, avš ak spí š e se v té hromadě ryli, než aby hledali, a když jeden slabikoval ně jaký spis, druhý mu jej vž dycky vytrhl z ruky. Ž ena vš ak kleč ela př ed prá zdnou skř í ní, zdá lo se, ž e už vů bec nehledá, aspoň sví č ka stá la hodně daleko od ní.

⇐ Предыдущая 4 5 6 7 8910 11 12 13 Следующая ⇒