Zámek 4 страница

Avš ak v tichu, jež teď ná hle nastalo, uslyš el K. z chodby kroky. Aby se dostal do bezpeč í, skoč il za vý č epní pult, který ský tal jedinou mož nost ú krytu. Nikdo mu sice nezaká zal zdrž ovat se ve vý č epu, ale protož e tu chtě l př espat, musel dá t pozor, aby ho nikdo nevidě l. Proto když se dveř e skuteč ně otevř ely, vklouzl pod pult. Kdyby ho tam objevili, nebylo by to ovš em také bez nebezpeč í, ale př ece jen by pak vý mluva, ž e se tu ukryl př ed zdivoč elý mi sedlá ky, nebyla tak nevě rohodná. Byl to hostinský. „Frí do! “ zavolal a proš el ně kolikrá t po mí stnosti.

Frí da se naš tě stí brzy vrá tila a o K. se ani nezmí nila, jen si stě ž ovala na sedlá ky, a hledají c K., zaš la za pult. K. se tam mohl dotknout její nohy a od té chví le se cí til v bezpeč í. Protož e se Frí da o K. nezmí nila, musel to poslé ze uč init hostinský sá m. „A kde je země mě ř ič? “ zeptal se. Byl to zř ejmě vů bec muž zdvoř ilý, dobř e vychovaný stá lý m a pomě rně volný m stykem s lidmi daleko vý š e postavený mi, avš ak s Frí dou mluvil obzvlá š ť uctivě, což bylo ná padné př edevš í m proto, ž e v rozhovoru př esto nepř está val vystupovat jako zamě stnavatel vů č i zamě stnankyni, nadto vů č i znač ně vý bojné zamě stnankyni. „Na země mě ř ič e jsem docela zapomně la, “ ř ekla Frí da a polož ila svou malou nohu K. na prsa. „Nejspí š už dá vno odeš el. “ - „Ale já ho nevidě l, “ ř ekl hostinský, „a byl jsem skoro celou dobu na chodbě. “ - „Tady ale není, “ ř ekla Frí da chladně. „Mož ná ž e se schoval, “ ř ekl hostinský, „mě l jsem z ně ho takový dojem, ž e se od ně ho dá leccos č ekat. “ - „To by si snad př ece jen netroufl, “ ř ekla Frí da a silně ji př itiskla nohu na K-ovo tě lo. Bylo v ní ně co veselé ho, volné ho, č eho si K. zprvu vů bec nevš iml, a docela neuvě ř itelný m způ sobem to propuklo, když najednou se smí chem ř ekla: „Tř eba se schoval tady dole, “ sehnula se ke K., rychle ho polí bila a zase vyskoč ila a zarmouceně ř ekla: „Ne, není tady. “ Ale i hostinské ho slova byla př ekvapují cí: „Je mi velice nepř í jemné, ž e neví m s jistotou, jestli odeš el. Nejde jen o pana Klamma, jde o př edpis. Ale př edpis platí pro vá s, sleč no Frí do, stejně jako pro mne. Za vý č ep ruč í te vy, ostatní dů m prohledá m ješ tě sá m. Dobrou noc! Pě kně se vyspě te! “ Ješ tě snad ani nevyš el z mí stnosti, už vypnula Frí da elektrické svě tlo a byla u K. pod pultem. „Mů j milá č ku! Mů j sladký milá č ku! “ š eptala, ale ani se K. nedotkla, lež ela na zá dech, jako by lá skou omdlé vala, a rozpř ahovala ruce, př ed její blaž enou lá skou byl č as asi nekoneč ný, spí š e vzdychala než zpí vala jakousi pí snič ku. Pak se vytrhla, když K. zů stá val tichý a zamyš lený, a jako dí tě ho zač ala tahat: „Pojď, tady dole je to k uduš ení! “ Objali se, drobné tě lo ž hnulo v K-ový ch rukou, př evalili se ně kolik kroků dá l v mrá kotá ch, z nichž se K. neustá le, ale marně snaž il vyvá znout, temně narazili do Klammový ch dveř í a zů stali lež et v louž ič ká ch piva a vš elijaké neč istotě, jež pokrý vala podlahu. Tu uplý valy hodiny a hodiny společ né ho dý chá ní, společ né ho tlukotu srdcí, hodiny, v nichž K. neopouš tě l pocit, ž e bloudí nebo se ocitá v tak vzdá lené cizině jako ješ tě nikdo př ed ní m, v cizině, kde ani vzduch nemá stejné slož ení jako vzduch doma, kde se č lově k samou cizotou musí udusit, a proti její muž nesmyslné mu vá bení se př esto nedá dě lat nic než jí t dá l, dá le bloudit. A tak aspoň v první chví li mu nepř iš lo jako hrů za, ale spí š jako ú tě š né sví tá ní, když z Klammova pokoje ná hle zavolal hluboký, rozkazovač ně lhostejný hlas po Frí dě. „Frí do, “ ř ekl K. Frí dě do ucha a poslal tak zavolá ní dá l. S vysloveně vrozenou posluš ností chtě la už Frí da vyskoč it, ale pak se rozpomně la, kde je, protá hla se, tiš e se zasmá la a ř ekla: „Př ece snad za ní m nepů jdu, nikdy už k ně mu nepů jdu. “ K. chtě l ně co namí tnout, chtě l nalé hat, aby š la ke Klammovi, zač al už shledá vat zbytky její blů zy, ale nemohl ze sebe vypravit slova, byl př í liš š ť astný, ž e drž í Frí du v rukou, př í liš ú zkostně š ť astný, neboť se mu zdá lo, ž e opustí -li ho Frí da, opustí ho vš e, co má. A Frí da, jakoby posí lena K-ový m souhlasem, zať ala ruku v pě st, zabuš ila jí na dveř e a zavolala: „Jsem u země mě ř ič e! Jsem u země mě ř ič e! “ Teď Klamm ovš em ztichl. Avš ak K. se zvedl, klekl si vedle Frí dy a rozhlé dl se kolem v kalné m př edjitř ní m svě tle. Co se to stalo? Kam se podě ly jeho nadě je? Č eho se teď mohl od Frí dy nadí t, když se vš e prozradilo? Mí sto aby postupoval co nejobezř etně ji, př imě ř eně velikosti nepř í tele i cí le, vá lí se tu celou noc v kaluž í ch piva, jejichž pach ho teď omamoval. „Cos to udě lala? “ ř ekl pro sebe. „Teď jsme oba ztraceni. “ - „Ne, “ ř ekla Frí da, „jen já jsem ztracena, ale zí skala jsem př ece tebe. Buď klidný. Ale podí vej, jak se ti dva smě jí. “ - „Kdo? “ ptal se K. a otoč il se. Na pultě sedě li oba pomocní ci, trochu nevyspalí, ale veselí; byla to veselost, jakou př iná š í vě rné plně ní povinností. „Co tu chcete? “ vykř ikl K., jako by oni byli vš í m vinni. Hledal kolem sebe bič, který mě la več er Frí da. „Museli jsme tě př ece hledat, “ ř ekli pomocní ci, „když jsi nepř iš el za ná mi dolů do hospody; hledali jsme tě potom u Barnabá š e a koneč ně jsme tě naš li tady. Sedí me tu celou noc. Lehká služ ba to není. “ - „Potř ebuji vá s ve dne, ne v noci, “ ř ekl K., „ať jste pryč. “ - „Teď je př ece den, “ ř ekli a nehý bali se. Opravdu byl den, dveř e na dvů r se otevř ely, sedlá ci s Olgou, na niž K. ú plně zapomně l, se hrnuli dovnitř. Olga byla plna ž ivota jako več er, i když mě la š aty a vlasy zle pocuchané, už ve dveř í ch hledaly její oč i K. „Proč jsi neš el se mnou domů? “ ř ekla skoro v slzá ch. „Kvů li takové hle ž enské! “ ř ekla pak a ně kolikrá t to opakovala. Frí da, která na okamž ik zmizela, se vrá tila s malý m uzlí kem prá dla. Olga smutně ustoupila. „Teď mů ž eme jí t, “ ř ekla Frí da; samozř ejmě mě la na mysli hospodu U mostu, kam mě li odejí t. K. s Frí dou, za nimi pomocní ci, tak vypadal ten prů vod. Sedlá ci dá vali najevo znač né opovrž ení k Frí dě, bylo to pochopitelné, neboť do nyně jš ka jim tvrdě vlá dla; jeden chytil dokonce ně jakou hů l a dě lal, jako by nechtě l Frí du pustit, dokud hů l nepř eskoč í; ale stač il její pohled, aby ho zahnala. Venku na sně hu si K. trochu oddychl. Byl tak š ť astný, ž e je venku, ž e mu obtí ž e cesty najednou př ipadaly snesitelné; bý t sá m, š lo by se mu ješ tě lé pe. V hospodě š el rovnou do své ho pokoje a lehl si na postel, Frí da si ustlala vedle na podlaze. Pomocní ci sem také vnikli, byli zahná ni, ale vlezli dovnitř zase oknem. K. byl př í liš unaven, aby je znovu vyhnal. Hostinská schvá lně př iš la nahoru pozdravit se s Frí dou, Frí da jí ř í kala „matič ko“; nastalo nepochopitelně srdeč né ví tá ní s lí bá ní m a dlouhý m objí má ní m. Klidu bylo v pokojí ku vů bec má lo, ně kolikrá t př idusaly i služ ky ve svý ch muž ský ch botá ch a ně co př inesly nebo odnesly. Když potř ebovaly ně co z postele nacpané vš elijaký mi vě cmi, bezohledně to zpod K. vytá hly. Frí du zdravily jako sobě rovnou. Př es vš echen ten rozruch setrval K. v posteli celý den a celou noc. Drobné posluhy mu obstarala Frí da. Když koneč ně nazí tř í rá no dokonale osvě ž en vstal, byl to už č tvrtý den jeho pobytu ve vsi.

Č tvrtá kapitola

BYL BY RÁ D promluvil s Frí dou dů vě rně, ale pomocní ci, s nimiž ostatně Frí da tu a tam i zaž ertovala a zasmá la se, mu v tom brá nili už pouhou svou vtí ravou př í tomností. Ná roky nemě li ovš em ž á dné, ulož ili se v koutě na podlaze na dvou starý ch sukní ch. Bylo jejich ctiž á dostí, jak stá le vyklá dali Frí dě, nevyruš ovat pana země mě ř ič e a zabí rat co mož ná nejmé ně mí sta, dě lali v tom ohledu vš elijaké pokusy, vž dycky př itom ovš em bylo š uš ká ní a chichotá ní, proplé tali si ruce a nohy, krč ili se k sobě, za soumraku bylo v jejich koutě vidě t jediné veliké klubko. Př esto vš ak č lově k ze zkuš eností zí skaný ch za bí lé ho dne bohuž el vě dě l, ž e jsou to velmi vš í maví pozorovatelé, ž e na K. bez př está ní civí, i když si tř eba jakoby př i dě tské hř e dě lají z rukou dalekohledy a podobné hlouposti nebo po ně m jen pomrká vají a zdá nlivě se zaobí rají hlavně svý mi vousy, na nichž si velmi zaklá dali a jejichž dé lku a sí lu si nesč í slně krá t jeden s druhý m porovná vali a nechá vali si je posuzovat od Frí dy.

Č asto K. s naprostou lhostejností př ihlí ž el ze své postele, jak ti tř i vyvá dě jí.

Když se teď cí til dost silný, aby opustil postel, hnali se k ně mu vš ichni, aby mu poslouž ili. Natolik silný, aby se jejich služ bá m ubrá nil, ješ tě nebyl, pozoroval, ž e tí m upadá do jisté zá vislosti na nich, která by mohla mí t zlé ná sledky, ale nemohl proti tomu nic dě lat. Také nebylo nijak nepř í jemné napí t se u stolu dobré ká vy, kterou Frí da př inesla, ohř á t se u kamen, v nichž Frí da zatopila, nechat pomocní ky stejně horlivé jako neš ikovné, desetkrá t bě ž et nahoru a dolů pro vodu na mytí, pro mý dlo, hř eben a zrcá tko a nakonec, protož e potichu, ale zř etelně takové př á ní naznač il, i pro sklenič ku rumu.

Mezi tí mto rozkazová ní m a obsluhová ní m ř ekl K. spí š jen tak z př í jemné ho rozmaru než v nadě ji na ú spě ch: „Teď jdě te pryč, vy dva, zatí m už nic nepotř ebuji a chci si se sleč nou Frí dou promluvit o samotě. “ A když jim nevidě l na oč í ch zrovna odpor, ř ekl ješ tě, aby je odš kodnil: „Pů jdeme pak vš ichni tř i ke starostovi, poč kejte na mne v loká le. “ Kupodivu poslechli, jen př ed odchodem ješ tě ř ekli: „Mohli bychom poč kat také tady. “ A K. odpově dě l: „Já ví m, ale nechci. “

Pohně valo jej vš ak - a př ece mu to i př iš lo vhod -, když Frí da, která se mu hned po odchodu pomocní ků usadila na klí ně, ř ekla: „Co má š, milá č ku, proti pomocní ků m? Př ed nimi nemusí me mí t ž á dné tajnosti. Jsou vě rní. “ - „Ach vě rní, “ ř ekl K., „neustá le po mně č í hají, nemá to smysl, ale je to hnusné. “ - „Myslí m, ž e ti rozumí m, “ ř ekla a pově sila se mu na krk a chtě la ješ tě ně co ř í ci, ale nemohla ze sebe dostat slova; a protož e ž idle stá la hned vedle postele, př ekotili se a spadli dolů. Tam lež eli, ale ne v takové oddanosti jako tenkrá t v noci. Ona cosi hledala a on cosi hledal, zuř ivě, se zkř ivený mi tvá ř emi, zarý vají ce hlavu jeden druhé mu do prsou hledali a jejich objetí a vzpí nají cí se tě la jim nedá vala zapomenout, ný brž př ipomí nala jim povinnost hledat; jako když psi zoufale ryjí v zemi, tak se oni ryli ve svý ch tě lech; a bezmocně, zklamaně, aby ješ tě nabrali zbytek š tě stí, př ejí ž dě ly chví lemi jejich jazyky š iroce druhovu tvá ř. Teprve ú nava je utiš ila a naplnila vzá jemnou vdě č ností. Pak také př iš ly nahoru služ ky. „Podí vej, jak tu lež í, “ ř ekla jedna a ze soucitu př es ně hodila ně jaký š á tek.

Když se K. pozdě ji vyprostil ze š á tku a rozhlé dl se kolem sebe, byli pomocní ci, což ho neudivilo, zase už ve své m koutě, ukazují ce si prstem na K., napomí nali jeden druhé ho k vá ž nosti a salutovali; avš ak kromě toho sedě la př í mo u postele hostinská a pletla punč ochu, drobná prá ce, která se má lo hodila k její obrovité postavě, jež té mě ř zatemň ovala pokoj. „Č eká m už dlouho, “ ř ekla a pozvedla š irokou tvá ř, rozbrá zdě nou spoustou stař ecký ch vrá sek, ale př i vš í znač né objemnosti stá le ješ tě hladkou a kdysi mož ná krá snou. Slova zně la jako vý č itka, nevhodná, neboť K. př ece než á dal, aby př iš la. Proto na ta slova jen ký vl a posadil se. I Frí da vstala, opustila vš ak K. a opř ela se o ž idli hostinské. „Nemohlo by se, paní hostinská, “ ř ekl K. roztrž itě, „odlož it to, co mi chcete ř í ci, až se vrá tí m od starosty? Má m tam dů lež ité jedná ní. “ - „Tohle je dů lež itě jš í, to mi vě ř te, pane země mě ř ič i, “ ř ekla hostinská, „tam pů jde asi jen o prá ci, tady vš ak jde o č lově ka, o Frí du, mou milou služ ebnou. “ - „Ach tak, “ ř ekl K., „to je jiná; jen neví m, proč se tahle zá lež itost neponechá ná m dvě ma. “ - „Z lá sky, ze starosti, “ ř ekla hostinská a př itá hla si hlavu Frí dy, která vstoje sahala sedí cí hostinské jen po ramena. „Když k vá m má Frí da takovou dů vě ru, “ ř ekl K., „nemohu ani já jinak. A protož e Frí da zrovna př ed chví lí ř ekla o mý ch pomocní cí ch, ž e jsou vě rní, jsme tu samí př á telé. Potom vá m tedy, pant hostinská, mohu ř í ci, ž e by se mi zdá lo nejlepš í, abych se s Frí dou ož enil, a to hodně brzy. Bohuž el, bohuž el nevynahradí m tak Frí dě to, co kvů li mně ztratila, zamě stná ní v Panské m hostinci a Klammovo př á telství. “ Frí da zvedla oblič ej, oč i mě la plné slz, nic ví tě zné ho v nich nebylo. „Proč já? Proč zrovna já jsem k tomu vyvolená? “ - „Což e? “ zeptali se K. a hostinská zá roveň. „Je zmatená, chudinka, “ ř ekla hostinská. „Zmatená z toho, jak veliké š tě stí a neš tě stí se tu seš lo. “ A jako na potvrzení tě ch slov vrhla se teď Frí da na K., divoce ho lí bala, jako by v pokoji nikdo jiný nebyl, a pak s plá č em a stá le ho objí mají c padla př ed ní m na kolena. K. hladil obě ma rukama Frí dě vlasy a zeptal se hostinské: „Zdá se, ž e mi dá vá te za pravdu? “ - „Jste č estný č lově k, “ ř ekla hostinská, i ona mě la slzy v hlase, vypadala trochu př epadle a tě ž ce dý chala; př esto ješ tě sebrala sí lu a ř ekla: „Teď jen bude tř eba uvaž ovat o jistý ch zá ruká ch, jež musí te Frí dě poskytnout, nebo$ jakkoli si vá s vá ž í m, př ece jen jste cizí č lově k, nemá te se na koho odvolat, o vaš ich domá cí ch pomě rech tu není nic zná mo. Je tedy tř eba zá ruk, to uzná te, milý pane země mě ř ič i, sá m jste zdů raznil, co vš echno Frí da spojení m s vá mi př ece jen také ztrá cí. “ - „Jistě, zá ruky, samozř ejmě, “ ř ekl K., „ty bude asi nejlé pe poskytnout u notá ř e, ale tř eba se do vě ci vmí sí i jiné hrabě cí ú ř ady. Ostatně musí m i já ješ tě př ed svatbou bezpodmí neč ně ně co zař í dit. Musí m mluvit s Klammem. “ - „To je nemož né, “ ř ekla Frí da, zvedla se trochu a př itiskla se ke K., „co je to za ná pad! “ - „Musí to bý t, “ ř ekl K. „Je-li to pro mne nemož né, musí š to udě lat ty. “ - „Já nemohu, K., nemohu, “ ř ekla Frí da. „Klamm s tebou nikdy nebude mluvit. Jak si jen mů ž eš myslet, ž e s tebou bude Klamm mluvit! “ - „A s tebou bude mluvit? “ zeptal se K. „Taky ne, “ ř ekla Frí da, „ani s tebou, ani se mnou, to je naprosto nemož né. “ S rozpř až ený ma rukama se obrá tila na hostinskou. „Jen se podí vejte, paní hostinská, co ž á dá. “ - „Jste divný č lově k, pane země mě ř ič i, “ ř ekla hostinská a š la z ní hrů za, jak tu tak sedě la vzpř í meně jš í, s nohama roztaž ený ma od sebe, s mohutný mi koleny trč í cí mi dopř edu pod tenkou sukní. „Ž á dá te nemož né vě ci. “ - „Proč je to nemož né? “ zeptal se K. „Vysvě tlí m vá m to, “ ř ekla hostinská takový m tó nem, jako by to vysvě tlení nemě lo bý t snad poslední laskavostí, ný brž již první m z trestů, jež udě lí, „rá da vá m to vysvě tlí m. Nepatř í m sice k zá mku a jsem jen ž ena a jsem jen hostinská, v té hle hospodě, poslední ho ř á du - není poslední ho ř á du, ale nemá k tomu daleko -, a mů ž e bý t, ž e nebudete mé mu vysvě tlení př iklá dat velký vý znam, já vš ak mě la v ž ivotě otevř ené oč i a seš la jsem se s mnoha lidmi a vš echnu tí hu hospodá ř ství jsem nesla sama, protož e mů j muž je sice hodný chlapec, ale hostinský to není, a nikdy nepochopí, co je odpově dnost. Vy např í klad má te co dě kovat jen jeho nedbalosti - byla jsem ten več er už k padnutí unavená -, ž e jste tady ve vsi, ž e si v klidu a mí ru sedí te na posteli. “ - „Což e? “ otá zal se K., probí raje se z jaké si roztrž itosti, vzruš en spí š zvě davostí než hně vem. „Jenom jeho nedbalosti má te co dě kovat! “ zvolala hostinská znovu mí ř í c ukazová kem na K., Frí da se ji snaž ila uklidnit. „Co chceš, “ ř ekla hostinská a rychle se otoč ila celý m tě lem. „Pan země mě ř ič se mě ptal a já mu musí m odpově dě t. Jakpak jinak má porozumě t tomu, co je pro ná s samozř ejmé, ž e s ní m totiž Klamm nikdy nebude mluvit, co ř í ká m nebude, nikdy s ní m nemů ž e mluvit. Poslyš te, pane země mě ř ič i! Pan Klamm je pá n ze zá mku, to už samo o sobě, nehledě k ostatní mu postavení pana Klamma, znamená velmi vysokou hodnost. Co vš ak jste vy, o jehož svolení k sň atku se zde tak pokorně uchá zí me! Ze zá mku nejste, z vesnice nejste, nic nejste. Ale bohuž el jste př ece ně co, jste cizinec, ně kdo, kdo je př es poč et a vš ude se plete do cesty, kvů li komu jsou neustá le oplé tač ky, kvů li komu se musí vystě hovat služ ky, ně kdo, jehož zá mě ry jsou nejasné, kdo svedl naš i malou Frí du a jemuž ji bohuž el musí me dá t za ž enu. Tohle vš echno vá m ale vlastně nevyč í tá m. Jste, co jste; vidě la jsem toho už v ž ivotě až dost, abych snesla i takový pohled. Ale teď si př edstavte, co vy vlastně pož adujete. Takový č lově k jako Klamm má s vá mi promluvit! S bolestí jsem slyš ela, ž e vá s Frí da nechala dí vat se š pehý rkou, už když tohle uč inila, byla od vá s svedená. Ř ekně te mi, jak jste vů bec snesl pohled na Klamma? Nemusí te odpoví dat, ví m to, snesl jste ho velmi dobř e. Vž dyť vy nejste ani schopen opravdu Klamma vidě t, to není ode mne ž á dné vyvyš ová ní, protož e ani já to nedoká ž u. Klamm má s vá mi mluvit, ale on př ece nepromluví ani s lidmi ze vsi, jakž iv nepromluvil s jediný m č lově kem ze vsi. Bylo to veliké vyznamená ní pro Frí du, vyznamená ní, na které budu pyš ná, co ž iva budu, ž e aspoň obč as zavolal Frí dino jmé no a ž e ona s ní m mohla mluvit, kdy chtě la, a dostala povolenou tu š pehý rku, avš ak ani s ní on nikdy nemluvil. A ž e ně kdy Frí du zavolal, nemusí ješ tě znamenat to, co by v tom lidé rá di vidě li, prostě zavolal jmé no Frí da - kdo zná jeho ú mysly? -, ž e Frí da samozř ejmě př ibě hla, to byla její vě c, a ž e k ně mu byla bez odporu vpuš tě na, to byla Klammova dobrota, ale ž e by ji př í mo volal, to se tvrdit nedá. Ovš em, teď i to, co bylo, je už navž dy pryč, tř eba Klamm ješ tě bude volat jmé no Frí da, to je mož né, ale vpuš tě na už k ně mu urč itě nebude, dí vka, která se zahodila s vá mi. A jen jedno, jen jedno si nemohu srovnat ve své ubohé hlavě, ž e dě vč e, o ně mž se ř í kalo, ž e je Klammovou milenkou - to označ ení mi ostatně př ipadá př ehnané -, vá m dovolilo, abyste se jí i jen dotkl. “

„Jistě, je to divné, “ ř ekl K. a vzal si Frí du, která se, byť se svě š enou hlavou, ihned podvolila, na klí n, „ale dokazuje to, zdá se mi, ž e ani vš echno ostatní není př esně tak, jak vy si myslí te. Tak např í klad má te jistě pravdu, ř í ká te-li, ž e proti Klammovi nejsem nic; a jestliž e si i teď př eji mluvit s Klammem a ani vaš e vý klady mě od toho neodradily, není tí m ješ tě ř eč eno, ž e jsem schopen tř eba jen sné st pohled na Klamma; aniž by mezi ná mi byly dveř e, a ž e neuteč u z pokoje hned, jak se objeví. Avš ak taková, byť oprá vně ná obava není dů vodem, abych se té vě ci neodvá ž il. Jestliž e se mi vš ak podař í vydrž et, pak vů bec není nutné, aby se mnou mluvil, postač í mi vidě t, jak na ně j má slova zapů sobí, a nezapů sobí -li nebo nebude-li mě vů bec poslouchat, budu mí t z toho aspoň ten prospě ch, ž e jsem svobodně promluvil př ed mocný m muž em. Vy ale, paní hostinská, se svou velkou znalostí ž ivota a lidí, a Frí da, která ješ tě vč era byla Klammovou milenkou - nevidí m dů vod, proč se tomu slovu vyhý bat -, mi jistě snadno mů ž ete zjednat př í 1ež itost, abych s Klammem promluvil; není -li to mož né jinak, tedy v Panské m hostinci, tř eba je tam ješ tě i dnes. “

„To je nemož né, “ ř ekla hostinská, „a já vidí m, ž e nejste schopen tomu porozumě t. Ale ř ekně te mi, o č em chcete s Klammem mluvit? “ - „O Frí dě, samozř ejmě, “ ř ekl K.

„O Frí dě? “ zeptala se hostinská nechá pavě a obrá tila se na Frí du. „Slyš í š, Frí do, o tobě chce mluvit s Klammem, on, s Klammem. “

„Ach, paní hostinská, “ ř ekl K., „vy jste taková moudrá, ú ctyhodná ž ena a př itom se leká te kaž dé malič kosti. Tak tedy s ní m chci promluvit o Frí dě, na tom př ece není nic hrozné ho, to se rozumí samosebou. Urč itě se totiž také mý lí te, když se domní vá te, ž e od chví le, kdy jsem se objevil, př estala mí t Frí da pro Klamma vý znam. Podceň ujete ho, když si to myslí te. Cí tí m dobř e, ž e je to ode mne troufalost, chtí t vá s v tomto smě ru pouč ovat, ale já to př esto musí m uč init. Kvů li mně se v Klammově vztahu k Frí dě nemohlo nic změ nit. Buď to vů bec neexistoval ž á dný zá važ ný vztah - to vlastně ř í kají ti, kteř í Frí dě upí rají č estné označ ení milenka -, nuž e, pak neexistuje ani dnes; nebo naopak existoval; jak by potom mohl bý t naruš en mnou, který, jak jste sprá vně ř ekla, jsem v Klammový ch oč í ch pouhé nic? Takové vě ci ná s napadnou v první m leknutí, ale už trochu uvaž ová ní to uvede na sprá vnou mí ru. Ale ať ostatně ř ekne Frí da, co si o tom myslí. “

⇐ Предыдущая 3 4 5 6 789 10 11 12 Следующая ⇒