Zámek 3 страница

Trochu uklidně n obrá til se K. k Barnabá š ovi, pomocní ky by byl nejradě ji poslal pryč, avš ak nepř ichá zel na ž á dnou zá minku. Ostatně se tiš e dí vali do piva. „Dopis jsem př eč etl, “ zač al K. „Ví š, co v ně m stojí? “ - „Ne, “ ř ekl Barnabá š, jeho pohled se zdá l vý mluvně jš í než slova. Mož ná ž e se tu K. mý lil k lepš í mu, jako se u sedlá ků mý lil k horš í mu, ale př í jemný pocit z Barnabá š ovy př í tomnosti trval. „V dopise je ř eč i o tobě, má š totiž tu a tam vyř izovat zprá vy mezi mnou a př ednostou, proto jsem myslel, ž e ví š, co v dopise stojí. “ - „Dostal jsem, “ ř ekl Barnabá š, „pouze př í kaz př edat dopis, poč kat, až bude př eč ten, a - uzná š -li to za nutné - př iné st ú stní nebo pí semnou odpově ď. “ - „Dobrá, “ ř ekl K., „není tř eba psá t, vyř iď panu př ednostovi - jakpak se jmenuje? Nemohl jsem př eč í st podpis. “ - „Klamm, “ ř ekl Barnabá š. „Vyř iď tedy panu Klammovi mů j dí k za př ijetí, jakož i za jeho obzvlá š tní laskavost, jí ž si dovedu vá ž it jako č lově k, který se zde ješ tě vů bec neosvě dč il. Budu se ř í dit zcela a naprosto jeho pokyny. Ž á dná zvlá š tní př á ní dnes nemá m. “ Barnabá š, který velmi pozorně naslouchal, prosil, aby smě l vzkaz opakovat. K. mu to dovolil, Barnabá š vš echno doslova zopakoval. Pak vstal, aby se rozlouč il.

Celou tu dobu zkoumal K. jeho tvá ř, teď se na ně j podí val naposledy. Barnabá š byl asi tak velký jako K., př esto se zdá lo, jako by se k ně mu pohledem sklá ně l, př itom vš ak se dí val skoro pokorně, bylo nemož né, aby tento č lově k ně koho zahanbil. Jistě, byl to jen posel, neznal obsah dopisů, které rozná š el, ale již jeho pohled, jeho ú smě v, jeho chů ze př ipadala jako poselství, tř eba o ně m nemě l tuš ení. A K. mu podal ruku, což ho zjevně př ekvapilo, neboť se chtě l pouze uklonit.

Hned jak odeš el - než otevř el dveř e, opř el se o ně ješ tě lehce ramenem a př ehlé dl pohledem, který nepatř il nikomu zvlá š ť, celou mí stnost -, pravil K. pomocní ků m: „Př inesu si z pokoje své ná kresy a pohovoř í me si o prá ci, která ná s č eká. “ Chtě li jí t s ní m. „Zů staň te tu! “ ř ekl K. Poř á d ješ tě chtě li s ní m. K. musel opakovat rozkaz ješ tě př í mě ji. V chodbě už Barnabá š nebyl. Ale vž dyť př ece zrovna odeš el. A ani př ed domem - znovu padal sní h - ho K. nevidě l. Zavolal: „Barnabá š i! “ Ž á dná odpově ď. Ž e by byl ješ tě v domě? Zdá lo se, ž e jiná mož nost není. Př esto vykř ikl ze vš ech sil ješ tě jednou jeho jmé no. Jmé no zahř mě lo nocí. A z dá lky se teď př ece jen ozvala slabá odpově ď; tak daleko už tedy byl Barnabá š. K. ho zavolal zpá tky a zá roveň mu vyš el naproti; tam, kde se setkali, nebylo je už z hospody vidě t.

„Barnabá š i, “ ř ekl K. a nedovedl potlač it chvě ní hlasu, „ješ tě ně co jsem ti chtě l ř í ci. Př itom si uvě domuji, ž e je to př ece jen š patně zař í zeno, když jsem odká zá n pouze na tvů j ná hodný př í chod, potř ebuji-li ně co ze zá mku. Kdybych tě byl teď ná hodou nestihl - ty letí š, myslel jsem, ž e jsi ješ tě v domě! - kdoví, jak dlouho bych musel č ekat, než se zase objeví š. “ - „Mů ž eš př ece poprosit př ednostu, “ ř ekl Barnabá š, „abych k tobě př ichá zel v urč itou dobu, kterou si stanoví š. “ - „Ani to by nestač ilo, “ ř ekl K., „tř eba nebudu mí t celý rok co vzká zat, a č tvrt hodiny po tvé m odchodu mi př ijde zrovna ně co neodkladné ho. “ - „Má m tedy ohlá sit př ednostovi, “ ř ekl Barnabá š, „ž e by mě l bý t s tebou spojen jinak než př ese mne? “ - „Ne, ne, “ ř ekl K., „to vů bec ne, mluví m o té hle vě ci jen tak mimochodem, tentokrá t jsem tě př ece naš tě stí stihl. “ - „Pů jdeme zpá tky do hospody, abys mi tam mohl dá t nový př í kaz? “ zeptal se Barnabá š. A již vykroč il smě rem k domu. „Barnabá š i, “ ř ekl K., „to není potř eba, pů jdu s tebou kousek. “ - „Proč nechceš jí t do hospody? “ ptal se Barnabá š. „Ti lidé tam mi př eká ž ejí, “ ř ekl K., „sá m jsi vidě l, jak jsou sedlá ci dotě rní. “ - „Mohli bychom jí t k tobě do pokoje, “ ř ekl Barnabá š. „To je pokoj pro služ ky, “ ř ekl K., „š pinavý a zatuchlý; chtě l jsem jí t kousek s tebou, abych tam nemusel bý t; jen musí š dovolit, abych se do tebe zavě sil, “ dodal K., aby definitivně př ekonal rozpaky, „jdeš totiž jistě ji. “ A K. se ho chytil pod paž í. Byla ú plná tma, do oblič eje mu nevidě l, postavu vidě l jen nejasně, jeho paž i se snaž il nahmá tnout už př ed chví lí.

Barnabá š svolil, vzdalovali se od hospody. Samozř ejmě pocí til K., ž e př es nejvě tš í ná mahu nedoká ž e udrž et s Barnabá š em krok, ž e př eká ž í Barnabá š ovi ve volné m pohybu a ž e za normá lní ch okolností by už na té to podruž né vě ci muselo vš e ztroskotat, zejmé na v postranní ch ulič ká ch, jako byla ta, kde K. dopoledne zapadl do sně hu a odkud by se dostal, leda kdyby ho Barnabá š vynesl. Př esto vš ak si teď takové to starosti nepř ipouš tě l, také ho utě š ovalo, ž e Barnabá š mlč í; když š li mlč ky, pak i pro Barnabá š e se pokrač ová ní v cestě mohlo stá t jediný m ú č elem jejich společ enství.

Š li, avš ak K. nevě dě l kam; nic nepozná val. Nevě dě l ani, jestli už př eš li kolem kostela. Unavovala ho už pouhá chů ze a neovlá dal své myš lenky. Mí sto aby zů staly zamě ř eny k cí li, má tly se. Poř á d a poř á d se mu vynoř oval domov a naplň ovaly ho vzpomí nky na ně j. Tam také stá l na ná vsi kostel, zč á sti ho obklopoval starý hř bitov a hř bitov obklopovala vysoká zeď. Jen má lokdo z chlapců př elezl tu zeď, ani K. se to ješ tě nepodař ilo. Neponoukala je zvě davost, hř bitov už pro ně nemě l ž á dné tajemství. Č asto již veš li jeho zamř í ž ovaný mi vrá tky, jen tu hladkou, vysokou zeď chtě li zdolat. Jednoho dopoledne - tiché, prá zdné prostranství bylo zaplaveno svě tlem, kdy př edtí m nebo potom je K. ješ tě takto vidě l? - se mu to podař ilo př ekvapivě snadno; na jednom mí stě, kde už nejednou př edtí m byl odmí tnut, vyš plhal na první rá z na zeď, v zubech drž el malý praporek. Ješ tě se pod ní m drolilo kamení, už byl nahoř e. Zarazil praporek, ví tr napjal plá tno, podí val se dolů kolem dokola i př es rameno po kř í ž í ch noř í cí ch se do země; v tu chví li tu nikdo nebyl vě tš í než on. Ná hodou š el potom kolem uč itel, hně vivý m pohledem zahnal K. dolů. Když seskakoval, poranil se na koleně, s ná mahou doš el domů, ale na zdi př ece jen byl. Zdá lo se mu, ž e pocit tohoto ví tě zství mu bude oporou na celý dlouhý ž ivot, což nebylo tak docela poš etilé, neboť teď, po mnoha letech v zasně ž ené noci po Barnabá š ově boku, mu př ispě l na pomoc.

Chytil se pevně ji, Barnabá š ho již skoro vlekl, mlč ení nebylo př eruš eno. Jediné, co si K. uvě domoval o cestě, bylo to, ž e soudě podle stavu silnice nezahnuli nikam do postranní ulič ky. Umí nil si, ž e se nedá od dalš í ho pokrač ová ní odradit ž á dný mi obtí ž emi cesty nebo dokonce starostmi o ná vrat. K tomu, aby se nechal vlé ci dá l, mu snad sí ly vystač í. A což pak mů ž e bý t ta cesta nekoneč ná? Za dne lež el př ed ní m zá mek jako snadný cí l, a posel jistě zná nejkratš í cestu.

Vtom se Barnabá š zastavil. Kde to jsou? Nejde to už dá l? Chce dá t Barnabá š K. sbohem? To se mu nepovede. K. se drž el jeho paž e tak pevně, ž e ho to samotné ho skoro bolelo. Nebo ž e by se stala ta neuvě ř itelná vě c a byli už na zá mku nebo př ed jeho branami? Ale vž dyť - pokud K. vě dě l - vů bec nestoupali. Nebo ho snad Barnabá š vedl tak neznatelně stoupají cí cestou? „Kde jsme? “ zeptal se K. potichu, spí š sebe než jeho. „Doma, “ ř ekl Barnabá š stejně. „Doma? “ - „Teď ale dej pozor, pane, ať neuklouzneš. Cesta jde s kopce. “ - „S kopce? “ - „Je to jen pá r kroků, “ dodal a už klepal na jaké si dveř e.

Ně jaké dě vč e otevř elo; stá li rva prahu veliké svě tnice skoro potmě, jen nad stolem v pozadí vlevo visela malič ká olejová lampa. „Kdo to jde s tebou, Barnabá š i? “ ptalo se dě vč e. „Země mě ř ič, “ ř ekl. „Země mě ř ič, “ opakovalo dě vč e hlasitě ji smě rem ke stolu. Nato povstali u stolu dva stař í lidé, muž a ž ena, a ješ tě jedna dí vka. Pozdravili K. Barnabá š mu vš echny př edstavil, byli to jeho rodič e a sestry Olga a Amá lie. K. se na ně sotva podí val, svlé kli mu promoč ený kabá t a dali suš it ke kamnů m. K. se podvolil.

Nebyli tedy doma oba, jen Barnabá š byl doma. Ale proč tu byli? K. si vzal Barnabá š e stranou a zeptal se: „Proč jsi š el domů? Nebo bydlí te už v prostoru zá mku? “ - „V prostoru zá mku? “ opakoval Barnabá š, jako by nerozumě l. „Barnabá š i, “ ř ekl K., „vž dyť jsi chtě l jí t z hospody do zá mku. “ - „Ne, pane, “ ř ekl Barnabá š, „chtě l jsem jí t domů; chodí m na zá mek teprv č asně rá no, nikdy tam nespí m. “ - „Tak tedy, “ ř ekl K., „tys nechtě l jí t na zá mek, jenom sem. “ - Matně jš í mu př ipadal jeho ú smě v, nepatrně jš í on sá m celý. - „Proč jsi mi to neř ekl? “ - „Neptal ses mě, pane, “ ř ekl Barnabá š, „chtě ls mi dá t jen ně jaký př í kaz, ale ani v loká le, ani u tebe v pokoji, tak jsem si myslel, ž e bys mi ten př í kaz mohl dá t neruš eně tady u mý ch rodič ů. Hned vš ichni odejdou, nař í dí š -li to, taky bys tu mohl př espat, jestli se ti to tu lí bí ví c. Neudě lal jsem to sprá vně? “ K. nebyl s to odpově dě t. Tak to tedy bylo nedorozumě ní, prachsprosté, ubohé nedorozumě ní a K. mu ú plně podlehl. Dal se okouzlit Barnabá š ovou př ilé havou, hedvá bně lesklou kazajkou, kterou si teď Barnabá š rozepjal a pod ní ž se objevila hrubá, š edavě š pinavá, znač ně spravovaná koš ile na mohutné, hranaté hrudi č eledí na. A vš echno kolem vypadalo podle toho, ba ješ tě hů ř, starý revmatický otec, který se pohyboval spí š pomocí tá pají cí ch rukou než pomalu se š ourají cí ch, toporný ch nohou, matka s rukama slož ený ma na prsou, pro samou otylost té ž popochá zejí cí jen drobný mi krů č ky. Oba, otec i matka, vyš li ze své ho kouta hned, jak K. vstoupil, a zdaleka ješ tě k ně mu nedospě li. Sestry, obě svě tlovlasé, jedna druhé i Barnabá š ovi podobné, jenž e s tvrdš í mi rysy než Barnabá š, veliké silné dě več ky, obstoupily př í chozí a č ekaly, až K. pozdraví. Ale on nebyl schopen vypravit ze sebe slova; domní val se, ž e zde ve vsi má kaž dý pro ně ho vý znam, a nejspí š to také tak bylo, jen prá vě na tě chto lidech mu nezá lež elo pranic. Kdyby byl schopen urazit sá m cestu do hospody, hned by byl odeš el. Mož nost vyrazit č asně zrá na s Barnabá š em na zá mek ho vů bec nelá kala. Teď v noci, nepozorovaně, byl by na zá mek rá d pronikl veden Barnabá š em, avš ak oní m Barnabá š em, jak se mu doposud jevil, muž em, který mu byl bliž š í než vš ichni ostatní, jež tu dosud potkal, a o ně mž si zá roveň myslel, ž e je se zá mkem spjat daleko tě sně ji, než by nasvě dč ovala jeho viditelná hodnost. Avš ak se synem té hle rodiny, do ní ž veskrze patř í a s ní ž už zasedl ke stolu, s muž em, který - což je př í znač né - nesmí na zá mku ani př espá vat, jí t bok po boku za bí lé ho dne do zá mku, to je nemož né, to je smě š ně beznadě jný pokus.

K. si sedl na lavici k oknu, rozhodnut strá vit tu tř eba celou noc a nepř ijmout od té rodiny jinak ž á dnou služ bu. Ti lidé ze vsi, kteř í ho odmí tli nebo z ně ho mě li strach, mu př ipadali mé ně nebezpeč ní, neboť ho v podstatě odká zali na ně ho samé ho, pomohli mu, aby neplý tval silami; ale tihle se svou zdá nlivou pomocí, kteř í ho mí sto do zá mku s trochou maš kará dy zavedou k sobě do rodiny, ti ho rozptylují; chtě nechtě rozklá dají jeho sí ly. Nedbal vů bec, ž e ho volali k rodinné mu stolu, se. svě š enou hlavou zů stal sedě t na lavici.

Tu vstala Olga, jemně jš í z obou sester, i trochu dí vč í rozpač itosti v ní bylo, př istoupila ke K. a pož á dala ho, aby š el ke stolu. Je tam prý pro ně ho chlé b i slanina, pro pivo ješ tě dojde. „Kam? “ zeptal se K. „Do hospody, “ ř ekla. To se mu hodilo. Poprosil ji, aby nechodila pro pivo, ale doprovodila jej do hospody, ž e tam zanechal dů lež itou prá ci. Teď se vš ak uká zalo, ž e ona nechce jí t tak daleko, až do jeho hospody, ný brž do jiné, mnohem bliž š í, do Panské ho hostince. Př esto K. prosil, aby ji smě l doprovodit, myslel si, ž e se tam tř eba pro ně ho najde ně jaký nocleh; ať je jaký chce, dal by mu př ednost př ed nejlepš í postelí v tomhle domě. Olga hned neodpově dě la, ohlé dla se ke stolu. Tam vstal bratr, ochotně př iký vl a ř ekl: „Když si to pá n př eje. “ Má lem by byl ten souhlas K. př imě l, aby vzal svou prosbu zpě t, ten č lově k mohl souhlasit jen s ně č í m, co nemá ž á dnou cenu. Ale když se teď zač ali dohadovat, jestli se K. do toho hostince dostane, a vš ichni pochybovali, trval se vš í nalé havostí na tom, ž e pů jde, a ani se nenamá hal vymyslet si ně jaký rozumný dů vod pro své př á ní; tato rodina ho musí brá t takové ho, jaký je, necí til př ed ní takř ka ž á dný stud. Jen Amá lie ho př itom trochu má tla svý m vá ž ný m, př í mý m, nehnutý m, snad i trochu tupý m pohledem.

Bě hem krá tké cesty do hospody - K. se do Olgy zavě sil a nechal se od ní, nemohl si pomoci, tá hnout skoro tak jako př edtí m od její ho bratra - se dově dě l, ž e tato hospoda je vlastně urč ena jen pro pá ny ze zá mku, kteř í tu obvykle jí dají, mají -li ve vsi ně co na prá ci, a ně kdy tu dokonce př enocují. Olga hovoř ila s K. tiš e a jaksi dů vě rně, cesta s ní byla př í jemná, skoro jako s její m bratrem. K. se tomu př í jemné mu pocitu brá nil, avš ak pocit zů stá val.

Zvenč í se hospoda velmi podobala té hospodě, kde K. bydlel. Vů bec asi nebyly ve vsi ž á dné velké vně jš í rozdí ly, zato malé rozdí ly bylo vidě t hned, venkovní schody mě ly zá bradlí, nade dveř mi visela pě kná lucerna. Když vchá zeli, zatř epetala se jim nad hlavou ně jaká lá tka, byl to prapor v hrabě cí ch barvá ch. V prů jezdu je hned potkal hostinský, zř ejmě byl na obhlí dce; když je mí jel, podí val se malý ma oč kama zkoumavě č i ospale na K. a ř ekl: „Pan země mě ř ič smí jen do vý č epu. “ - „Jistě, “ ř ekla Olga, která se K. hned zastala, „jenom mě doprová zí. “ Avš ak K. se nevdě č ně od Olgy odlouč il a vzal si hostinské ho stranou. Olga mezití m trpě livě č ekala na konci prů jezdu. „Rá d bych tu př espal, “ ř ekl K. „To je bohuž el nemož né, “ ř ekl hostinský. „Zdá se, ž e to ješ tě neví te. Dů m je urč en vý hradně pro pá ny ze zá mku. “ - „Takový je snad př edpis, “ ř ekl K., „ale jistě je mož né nechat mě vyspat ně kde v koutě. “ - „Velice rá d bych vá m vyhově l, “ ř ekl hostinský, „ale nehledě k př í sné mu př edpisu, o ně mž mluví te jako cizinec, nelze to udě lat té ž proto, ž e pá nové jsou nadmí ru citliví; jsem př esvě dč en, ž e nejsou schopni nebo aspoň př ipraveni sné st pohled na cizí ho č lově ka; kdybych vá s tu tedy nechal př espat a ná hodou - ná hody jsou ostatně vž dycky na straně pá nů - se na vá s př iš lo, byl bych ztracen nejen já, ale i vy. Zní to smě š ně, ale je to pravda. “ Tento vysoký, upnutý pá n, který s jednou rukou opř enou o zeď, s druhou v bok, s nohama zkř í ž ený ma, se zlehka sklá ně l ke K. a dů vě rně s ní m rozmlouval, jako by už ani nepatř il do vsi, i když jeho tmavé š aty mě ly ně co selsky slavnostní ho. „Naprosto vá m vě ř í m, “ ř ekl K., „a nepodceň uji ani vý znam př edpisu, i když jsem se tak nevhodně vyjá dř il. Jen na jedno bych vá s ješ tě rá d upozornil; má m na zá mku cenné styky a ješ tě cenně jš í zí ská m, budou vá m zá rukou proti jaké mukoli nebezpeč í, jež by mohlo vzniknout z toho, ž e zde př enocuji, a zaruč uji vá m, ž e jsem s to plně se vá m za vaš i malou ú sluhu odvdě č it. “ - „Já ví m, “ ř ekl hostinský a ješ tě jednou opakoval: „To já ví m. “ Teď by byl K. mohl dů razně ji opakovat své př á ní, jenž e zrovna tahle odpově ď hostinské ho jej zmá tla, proto se jen zeptal: „Nocuje tu dnes hodně pá nů ze zá mku? “ - „V tomto ohledu je dnes situace vý hodná, “ ř ekl hostinský jaksi lá kavě. „Zů stal jen jeden pá n. “ Poř á d ješ tě nedoká zal K. nalé hat, také již doufal, ž e je té mě ř př ijat; zeptal se tedy jen, jak se pá n jmenuje. „Klamm, “ ř ekl hostinský jako mimochodem, otá č eje se po své manž elce, která sem př iš ustila v podivně oš untě lý ch, staromó dní ch, př espř í liš nabí raný ch a zř asený ch, a př itom vybraně mě stský ch š atech. Př iš la pro hostinské ho, pan př ednosta má prý ně jaké př á ní. Než vš ak hostinský odeš el, obrá til se ješ tě na K., jako by teď už o noclehu nerozhodoval on, ný brž K. sá m. K. se vš ak nezmohl na slovo, obzvlá š ť ho popletla okolnost, ž e tu je zrovna jeho nadř í zený. Nedovedl si to docela vysvě tlit, avš ak vů č i Klammovi se necí til tak volný jako jinak vů č i zá mku; kdyby ho tu Klamm př istihl, nebylo by v tom sice pro ně ho nic hrozné ho, jak by ř ekl hostinský, ale př ece by to bylo jaksi trapně nevhodné, asi jako kdyby lehkomyslně způ sobil bolest ně komu, komu je zavá zá n dí ky; př itom vš ak jej tí ž ilo pomyš lení, ž e se v takový chto pochybnostech už jasně projevují obá vané dů sledky oné podř í zenosti, onoho postavení dě lní ka, a ž e ani tady, kde vystupují tak zř etelně, není schopen je potlač it. Stá l, kousal se do rtů a neř í kal nic. Ješ tě jednou, než zmizel ve dveř í ch, otoč il se hostinský po K. Ten se za ní m dí val a nehý bal se z mí sta, až př iš la Olga a odtá hla jej pryč. „Cos chtě l po hostinské m? “ zeptala se. „Chtě l jsem tu př espat, “ ř ekl K. „Budeš př ece spá t u ná s, “ ř ekla Olga s ú divem. „Ano, jistě, “ ř ekl K. a nechal na ní, aby si jeho slova vylož ila.

Tř etí kapitola

VE VÝ Č EPU, veliké, uprostř ed docela prá zdné mí stnosti, sedě lo př i zdech u sudů a na nich ně kolik sedlá ků, kteř í vš ak vypadali jinak než lidé z K-ovy hospody. Byli obleč eni č istotně ji a jednotně ji do š edož lutavé hrubé lá tky, kazajky byly nabí rané, kalhoty př ilé havé. Byli to drobní, na první pohled jeden druhé mu velmi podobní muž i, s plochý mi, kostnatý mi, a př ece zaoblený mi tvá ř emi. Vš ichni byli klidní a skoro se nehý bali, jen pohledem sledovali př í chozí, avš ak pomalu a lhostejně. Př esto na K. jaksi zapů sobili, protož e jich bylo tolik a protož e bylo takové ticho. Opě t uchopil Olgu za paž i, aby tak tě m lidem vysvě tlil svou př í tomnost. V jednom rohu vstal ně jaký muž, Olž in zná mý, a chtě l k nim př istoupit, avš ak K. ji rukou, jí ž byl do ní zavě š en, otoč il jiný m smě rem. Nikdo kromě ní si toho nemohl vš imnout, strpě la to, dí vají c se s ú smě vem stranou.

Pivo č epovala mladá dí vka jmé nem Frí da, Nevzhledná, drobná, svě tlovlasá dí vka se smutný ma oč ima a pohublý mi tvá ř emi, která vš ak př ekvapovala svý m pohledem, v ně mž byla zvlá š tní př evaha. Když tento pohled padl na K., př ipadalo mu, ž e tento pohled již vyř í dil zá lež itosti, jež se ho tý kají a o jejichž existenci on sá m ješ tě vů bec neví, o jejichž existenci ho vš ak tento pohled př esvě dč oval. K. nepř está val po Frí dě pokukovat, ani když se už dala do ř eč i s Olgou. Nezdá lo se, ž e by Olga byla s Frí dou př í telkyně, prohodily jen pá r chladný ch slov. K. chtě l př ispě t a zeptal se proto z nič eho nic: „Zná te pana Klamma? “ Olga se zasmá la. „Proč se smě ješ? “ zeptal se K. pohně vaně. „Já se př ece nesmě ju, “ ř ekla, ale smá la se dá l. „Olga je ješ tě ú plné dí tě, “ ř ekl K. a naklonil se daleko př es ná levní pult, aby znovu př ipoutal Frí din pohled. Ona vš ak klopila oč i a ř ekla tiš e: „Chcete pana Klamma vidě t? “ K. o to pož á dal. Uká zala na dveř e nalevo vedle sebe. „Tady je taková malá š pehý rka, tudy se mů ž ete podí vat. “ - „A co ti lidé tady? “ zeptal se K. Ohrnula spodní ret a neobyč ejně mě kkou rukou tá hla K. ke dveř í m. Malou š pehý rkou, která tu byla vyvrtá na zř ejmě kvů li pozorová ní, př ehlé dl skoro celý vedlejš í pokoj.

U psací ho stolu vprostř ed pokoje sedě l na pohodlné lenoš ce v ostré m svě tle elektrické lampy, visí cí př ed ní m, pan Klamm. Prostř edně velký, tlustý, nemotorný muž. Oblič ej mě l ješ tě hladký, ale tvá ř e již trochu poklesaly pod tí hou stá ř í. Č erné kní ry mě l nakroucené. Oč i kryl nakř ivo nasazený skř ipec se zrcadlí cí mi skly. Kdyby byl pan Klamm sedě l tě sně u stolu, byl by K. vidě l jen jeho profil; ale protož e k ně mu byl Klamm hodně otoč en, vidě l mu naplno do oblič eje. Jeho levý loket lež el na stole, pravá ruka s virž inkem spoč í vala na koleně. Na stole stá la sklenice s pivem; př es vysokou okrajovou liš tu stolu nevidě l K. dobř e, lež í -li tam ně jaké spisy, zdá lo se mu vš ak, ž e stů l je prá zdný. Pro jistotu pož á dal Frí du, aby se podí vala dí rou a ř ekla, co vidí. Protož e vš ak byla př ed chvilkou v pokoji, mohla mu rovnou potvrdit, ž e na stole ž á dné spisy nelež í. K. se zeptal Frí dy, jestli už musí pryč, odpově dě la mu vš ak, ž e se mů ž e dí vat, jak dlouho chce. K. teď zů stal s Frí dou o samotě, Olga se, jak letmo zjistil, př ece jen dostala ke své mu zná mé mu, sedě la na vysoké m sudu a klá tila nohama. „Frí do, “ zaš eptal K., „zná te pana Klamma velmi dobř e? “ - „Ach ano, “ ř ekla. „Velmi dobř e. “ Stá la opř ena vedle K., a jak si K. teprve teď vš iml, koketně si urovná vala lehkou kré movou blů zu s vý stř ihem, která jaksi cize spoč í vala na její m ubohé m tě le. Pak ř ekla: „Copak si nevzpomí ná te, jak se Olga smá la? “ - „Ano, ta nevychovaná holka, “ ř ekl K. „Nuž e, “ ř ekla smí ř livě, „mě la se proč smá t. Ptal jste se, jestli zná m Klamma, a já př ece jsem“ - tu se bezdě ky trochu např í mila a znovu př ejela K. ví tě zný m pohledem, který nijak nesouvisel s tí m, o č em byla ř eč, - „já jsem př ece jeho milenka. “ - „Klammova milenka, “ ř ekl K. Př iký vla. „To jste tedy, “ ř ekl K. s ú smě vem, aby zaplaš il př í liš nou vá ž nost mezi nimi, „osoba hodná mé ú cty. “ - „Nejen vaš í, “ ř ekla Frí da př í vě tivě, ale aniž opě tovala jeho ú smě v. K. znal prostř edek proti její domý š livosti a použ il ho; zeptal se: „Byla jste už na zá mku? “ Neuspě l vš ak, neboť odpově dě la: „Ne, ale copak nestač í, ž e jsem tady ve vý č epu? “ Byla zř ejmě ctiž á dostí jako posedlá a zdá lo se, ž e prá vě na K. ji chce ukojit. „Ovš emž e, “ ř ekl K., „tady ve vý č epu zastá vá te př ece prá ci hostinské ho. “ - „Tak jest, “ ř ekla, „a zač í nala jsem jako dě več ka v hospodě U mostu. “ - „S tě mato jemný ma rukama? “ ř ekl K. napů l tá zavě a sá m nevě dě l, jestli jí jen lichotí, nebo jestli si ho už tak podmanila. Její ruce byly, pravda, malé a jemné; ale dalo by se také ř í ci slabé a nic neř í kají cí. „Na to tenkrá t nikdo nehledě l, “ ř ekla, „a ani teď „K. se na ni tá zavě podí val. Potř á sla hlavou a nebylo jí už dá l do ř eč i. „Má te samozř ejmě svá tajemství, “ ř ekl K. „a nebudete o nich mluvit s ně ký m, koho zná te pů l hodiny a kdo vá m ani nestač il pově dě t, jak je to vlastně s ní m. “ To vš ak, jak se uká zalo, byla nevhodná pozná mka, bylo to, jako by probudil Frí du z jaké si pro ně ho př í znivé dř í moty. Vytá hla z kož ené kabelky u pasu kus dř í vka, ucpala jí m š pehý rku, ř ekla K., zjevně se př emá hají c, aby nepostř ehl změ nu v její ch myš lenká ch: „Pokud jde o vá s, ví m př ece vš echno, jste země mě ř ič, “ pak dodala: „Test vš ak má m prá ci, “ a odeš la na své mí sto za vý č epní m pultem, zatí mco z př í tomný ch se tam ně kdo zvedl a donesl jí prá zdnou sklenici, aby mu ji naplnila. K. s ní chtě l ješ tě jednou nená padně pohovoř it, vzal proto z jednoho stojá nku prá zdnou sklenici a př istoupil k ní: „Ješ tě jednu vě c, sleč no Frí do, “ ř ekl, „je to mimoř á dné a je k tomu zapotř ebí vzá cné sí ly, aby se ně kdo z dě več ky od krav vypracoval na č í š nici, ale dosá hl tí m takový č lově k již koneč né ho cí le? Nesmyslná otá zka. Z vaš ich oč í, nevysmí vejte se mi, sleč no Frí do, mluví ani ne tak minulý, jako budoucí zá pas. Ale protivenství svě ta jsou velká, s vyš š í mi cí li rostou a není ž á dná ostuda zajistit si pomoc nepatrné ho, má lo vlivné ho, ale stejně zá pasí cí ho muž e. Snad bychom si spolu ně kdy mohli promluvit v klidu, až na ná s nebude civě t tolik oč í. “ - „Já neví m, co chcete, “ ř ekla a v její m hlase jako by tentokrá t proti její vů li zazně la nikoli ví tě zství její ho ž ivota, ný brž nekoneč ná zklamá ní. „Chcete mě snad od Klamma odlouč it? Panebož e! “ a sprá skla ruce. „Prohlé dla jste mne, “ ř ekl K. jakoby unaven takovou nedů vě ř ivostí, „zrovna to byl mů j tajný zá mě r. Chtě l jsem, abyste opustila Klamma a stala se mou milenkou. A teď tedy mohu jí t. Olgo! “ zavolal K. „Pů jdeme domů. “ Olga posluš ně sklouzla se sudu, nemohla se vš ak hned vytrhnout př á telů m, kteř í ji obklopovali. Tu ř ekla Frí da tiš e, s vý hruž ný m pohledem upř ený m na K.: „Kdy si mohu s vá mi promluvit? “ - „Mohu tu př espat? “ zeptal se K. „Ano, “ ř ekla Frí da. „Hned tu mohu zů stat? “ - „Odejdě te s Olgou, abych ty lidi tady mohla dostat pryč. Za chvilku se pak mů ž ete vrá tit. “ - „Dobrá, “ ř ekl K. a netrpě livě č ekal na Olgu. Ale sedlá ci ji nepouš tě li, vymysleli si tanec, jehož stř edem byla Olga, rejdili kolem ní a vž dycky, když společ ně vykř ikli, př istoupil jeden z nich k Olze, jednou rukou ji pevně popadl kolem boků a ně kolikrá t jí rychle zatoč il, rej byl č í m dá l rychlejš í, vý kř iky, hladové, chraptivé, pomalu splý valy skoro v jeden jediný. Olga, která se nejdř í ve se smí chem snaž ila prorazit kruh, potá cela se už jen s rozpuš tě ný mi vlasy od jednoho k druhé mu. „Takové lidi mi sem posí lají, “ ř ekla Frí da a hně vivě se kousala do tenký ch rtů. „Kdo je to? “ zeptal se K. „Klammovo služ ebnictvo, “ ř ekla Frí da. „Poř á d a poř á d sem vodí tuhle sebranku, která mě umoř í. Ani neví m poř á dné, co jsem vá m to dnes, pane země mě ř ič i, ř í kala; jestli to bylo ně co zlé ho, odpusť te mi to, tí m vš í m je vinna př í tomnost tě chto lidí, je to to nejodporně jš í a nejhnusně jš í, co zná m, a zrovna jim musí m nalé vat. Kolikrá t jsem už Klamma ž á dala, aby je nechal doma; když už musí m sná š et služ ebnictvo ostatní ch pá nů, mohl by aspoň on brá t na mne ohledy - ale vš echny prosby jsou nadarmo, vž dycky hodinu př ed jeho př í chodem sem vtrhnou jako dobytek do chlé va. Ale teď pů jdou doopravdy do chlé va, kam patř í. Kdybyste tu nebyl vy, otevř ela bych tady ty dveř e dokoř á n a Klamm by je musel vyhnat sá m. “ - „Copak je neslyš í? “ zeptal se K. „Ne, “ ř ekla Frí da, „spí. “ - „Což e! “ zvolal K. „Spí? Když jsem se dí val do pokoje, byl ješ tě vzhů ru a sedě l u stolu. “ - „Tak tam sedí ješ tě poř á d, “ ř ekla Frí da, „už když jste se na ně j dí val, spal. Copak bych vá s tam jinak nechala nahlí ž et? Takhle on spí, pá ni spí velmi mnoho, je to k neuvě ř ení. A ostatně, kdyby tolik nespal, jak by mohl ty lidi sné st? Teď je vš ak budu muset vyhnat sama. “ Vzala z kouta bič a jediný m, ne zcela jistý m skokem, jako jehně, př iskoč ila k tancují cí m. Nejdř í ve se k ní obrá tili, jako kdyby př iš la nová taneč nice, a skuteč ně to tak chví li vypadalo, ž e Frí da bič pustí, ale potom ho zase zvedla. „Ve jmé nu Klammově, “ kř ikla, „do chlé va! Vš ichni do chlé va! “ Teď vidě li, ž e to myslí vá ž ně; se strachem, který K. nechá pal, se zač ali tlač it dozadu, první z nich tam narazil na ně jaké dveř e, které se otevř ely, noč ní vzduch sem zavanul, vš ichni zmizeli i s Frí dou, která je zř ejmě hnala př es dvů r do chlé va.

⇐ Предыдущая 2 3 4 5 678 9 10 11 Следующая ⇒