Zámek 2 страница

On vš ak ř ekl jen: „To bych ř ekl. “

Po chvilič ce ale př ece ř ekl: „Jestli chcete, odvezu vá s na svý ch saní ch. “ - „Udě lejte to, prosí m, “ ř ekl K. radostně, „kolik za to chcete? “ - „Nic, “ ř ekl muž. To K. velice udivilo. „Jste př ece země mě ř ič, “ ř ekl muž na vysvě tlenou, „a patř í te k zá mku. Kam chcete zavé zt? “ - „Do zá mku, “ ř ekl K. rychle. „Pak tedy nejedu, “ ř ekl muž okamž itě. „Vž dyť př ece patř í m k zá mku, “ ř ekl K., opakuje muž ova slova. „To je mož né, “ ř ekl muž odmí tavě. „Tak mě tedy dovezte do hospody, “ ř ekl K. „Dobrá, “ ř ekl muž, „hned jsem tu se saně mi. “ To vš e nedě lalo dojem zvlá š tní laskavosti, spí š e jaké si sobecké, ustraš ené, té mě ř pedantické snahy dostat K. z mí sta př ed domem.

Vrata se otevř ela a z nich vyjely malé saně pro lehký ná klad, docela ploché, bez sedadla, taž ené slabý m koní kem, za nimi vyš el muž, sehnutý, slabý, pokulhá vají cí, s hubený m, č ervený m, rozmrzelý m oblič ejem, který vypadal obzvlá š ť drobný pod vlně nou š á lou ovinutou tě sně kolem hlavy. Ten muž byl zjevně nemocen a vyš el nakonec jen proto, aby se K. zbavil. K. se o tom zmí nil, avš ak muž má vl odmí tavě rukou. Ř ekl jen, ž e je povozní k Gerstä cker a tyhle nepohodlné saně prý vzal proto, ž e byly zrovna po ruce a vytahovat druhé by zabralo moc č asu. „Sedně te si, “ ř ekl a uká zal bič em dozadu na saně. „Sednu si vedle vá s, “ ř ekl K. „Já pů jdu pě š ky, “ ř ekl Gerstä cker. „Proč pak? “ ptal se K. „Já pů jdu pě š ky, “ opakoval Gerstä cker a dostal zá chvat kaš le, ž e se musel opř í t nohama do sně hu a rukama zachytit okraje saní. K. už neř í kal nic, usadil se dozadu na saně, kaš el se pomalu utiš il a vyjeli.

Zá mek tam nahoř e, teď už podivně temný, k ně muž K. doufal dorazit ješ tě dnes, se opě t vzdaloval. Jako by se mu vš ak ješ tě mě lo na prozatí mní rozlouč enou dostat ně jaké ho znamení, zazně l odtamtud zvuk zvonu, radostně velebný, zvon, který alespoň na okamž ik rozechvě l své srdce, jako kdyby mu hrozil - neboť i bolest byla v tom zvuku - vyplně ní m toho, po č em nejistě touž í. Brzy vš ak zmlkl tento velký zvon a byl vystř í dá n slabý m, monotó nní m zvoneč kem, mož ná ješ tě seshora, mož ná vš ak už ze vsi. Toto klinká ní se ovš em hodilo lé pe k pomalé jí zdě a k ž alostné mu, avš ak neú prosné mu povozní kovi.

„Poslyš, “ zvolal K. najednou - byli už poblí ž kostela, k hospodě nebylo daleko, K. si už mohl ně co dovolit -, „já se velice diví m, ž e se odvaž uješ vozit mě tady na vlastní odpově dnost, což pak to smí š? “

Gerstä cker si toho nevš í mal a klidně krá č el dá l podle koní ka. „Hej! “ zavolal K., shrá bl trochu sně hu se saní a trefil koulí Gerstä ckera rovnou do ucha. Teď se Gerstä cker zastavil a otoč il; když ho teď vš ak K. uvidě l tak zblí zka - saně sklouzly ješ tě kousek dopř edu -, tu shrbenou, jaksi utý ranou postavu, ten zač ervenalý, znavený, vyhublý oblič ej, jehož tvá ř e byly jakoby kaž dá jiná, jedna plochá, druhá propadlá, ta otevř ená, naslouchají cí ú sta, v nichž bylo jen pá r zubů, musel to, co př edtí m ř ekl ze zlomyslnosti, opakovat teď se soucitem, jestli totiž Gerstä cker nemů ž e bý t potrestá n za to, ž e ho veze. „Co chceš? “ zeptal se Gerstä cker nic nechá paje, neč ekal ale na dalš í vysvě tlení, kř ikl na koní ka a jeli dá l.

Druhá kapitola

KDYŽ SE BLÍ Ž ILI k hospodě - K. to poznal podle zá krutu cesty -, byla k jeho ú divu již ú plná tma. Ž e by byl tak dlouho pryč? Podle jeho vý poč tu leda tak jednu dvě hodiny, a odeš el rá no, a vů bec nepomyslel na jí dlo, a ješ tě př ed chví lí bylo rovnomě rné denní svě tlo, teprve teď ta tma. „Krá tké dny, krá tké dny! “ ř ekl si, sklouzl ze saní a vykroč il k hostinci.

Nahoř e na schů dká ch domu stá l jako na zavolanou hostinský a zdviž enou lucernou mu sví til na cestu. Letmo si K. vzpomně l na povozní ka, zastavil se, kdesi ve tmě se ozvalo zakaš lá ní, to byl on. Nu, vš ak ho uvidí ně kdy př í š tě. Teprve až když doš el nahoru k hostinské mu, který poní ž eně zdravil, zpozoroval po obou straná ch dveř í dva muž e. Vzal hostinské mu sví tilnu a posví til si na ně; byli to ti muž i, s nimiž se už setkal a na ně ž volali Arture a Jeremiá š i. Zasalutovali. Usmá l se ve vzpomí nce na lé ta vojny, na ty š ť astné č asy. „Kdo jste? “ zeptal se a dí val se z jednoho na druhé ho. „Vaš i pomocní ci, “ odpově dě li. „To jsou ti pomocní ci, “ tiš e potvrdil hostinský. „Což e? “ zeptal se K. „Vy ž e jste moji stař í pomocní ci, který m jsem naká zal, aby př iš li za mnou, na které č eká m? “ Př iký vli. „To je dobř e, “ ř ekl K. po chvilce, „to je dobř e, ž e jste př iš li. “ - „Ostatně, “ ř ekl K. po delš í chvilce, „velice jste se opozdili, jste velmi nedbalí. “ - „Bylo to daleko, “ ř ekl jeden. „Daleko, “ opakoval K., „ale já vá s potkal, jak jdete ze zá mku. “ - „Ano, “ ř ekli bez dalš í ho vysvě tlová ní. „Kde má te př í stroje? “ ptal se K. „Nemá me ž á dné př í stroje, “ ř ekli. „Př í stroje, které jsem vá m svě ř il, “ ř ekl K. „Ž á dné př í stroje nemá me, “ opakovali. „Ach, jste vy ale lidé! “ ř ekl K., „vyzná te se vů bec v země mě ř ič ství? “ - „Ne, “ ř ekli. „Jestliž e jste ale moji stař í pomocní ci, musí te se v ně m př ece vyznat, “ ř ekl K. Mlč eli. „Tak pojď te tedy, “ ř ekl K. a postrč il je př ed sebou do domu.

Sedě li pak vš ichni tř i skoro mlč ky v hostinské mí stnosti u piva, u malé ho stolku, K. uprostř ed, nalevo a napravo pomocní ci. Kromě nich sedě li už jen u jednoho stolu sedlá ci podobně jako več er př edtí m. „Je to s vá mi potí ž, “ ř ekl K. a porovná val už pokoliká té jejich tvá ř e, „jakpak vá s má m rozpoznat? Liš í te se od sebe jen jmé nem, jinak jste si podobní jako“ - zarazil se, pak bezdě č ně pokrač oval - „jinak jste si podobní jako hadi. “ Usmá li se. „Jinak ná s rozezná vají dobř e, “ ospravedlň ovali se. „To vě ř í m, “ ř ekl K., „sá m jsem toho byl př ece svě dkem, ale já má m k vidě ní jen oč i a tě ma vá s rozeznat nedoká ž u. Budu s vá mi proto jednat jako s jední m č lově kem a obě ma budu ř í kat Artur, tak se př ece jeden z vá s jmenuje. Ty? “ - zeptal se K. jednoho. „Ne, “ ř ekl muž, „já jsem Jeremiá š. “ - „To je jedno, “ ř ekl K., „budu vá m obě ma ř í kat Artur. Když ně kam Artura poš lu, pů jdete oba, když dá m Arturovi ně jakou prá ci, budete to dě lat oba, to má sice pro mne tu nevý hodu, ž e vá s nemohu použ í t na rů zné prá ce, ale zato zase vý hodu, ž e za vš ecko, co vá m ulož í m, budete nedí lně odpoví dat oba. Jak si mezi sebou prá ci rozdě lí te, je mi jedno, jen se nesmí te jeden na druhé ho vymlouvat, pro mne jste jeden jediný č lově k. “ Uvaž ovali o tom a ř ekli: „To by ná m bylo dost nepř í jemné. “ - „To si myslí m, “ ř ekl K., „samosebou ž e je vá m to nepř í jemné, ale tak to zů stane: „ Už hezkou chvilku pozoroval K. jednoho ze sedlá ků, jak se š ourá kolem stolu, koneč ně se rozhodl, př istoupil k jednomu z pomocní ků a chtě l mu ně co poš eptat. „Promiň te, “ ř ekl K., uhodil rukou do stolu a vstal, „tohle jsou moji pomocní ci a teď má me poradu. Nikdo nemá prá vo ná s vyruš ovat. “ - „Ó prosí m, prosí m, “ ř ekl sedlá k ustraš eně a pozpá tku se vracel k své společ nosti. „Na to vá s upozorň uji př edevš í m, “ ř ekl K., když si zase sedl. „Nesmí te s niký m promluvit bez mé ho dovolení. Já jsem tu cizí, a jestli jste moji stař í pomocní ci, pak i vy jste tu cizí. My tř i cizinci musí me proto drž et př i sobě, podejte mi na to ruku. “ S př emrš tě nou ochotou podá vali K. ruce.. „Dejte pryč ty pazoury, “ ř ekl, „mů j rozkaz vš ak platí. Pů jdu teď spá t a vá m radí m toté ž. Dnes jsme zameš kali jeden pracovní den, zí tra se musí s prací zač í t hodně č asně. Musí te mi sehnat saně na cestu do zá mku a v š est rá no ať s nimi stojí te př ed domem. “ - „Dobrá, “ ř ekl jeden. Druhý mu ale skoč il do ř eč i: „Ř í ká š dobrá a př itom ví š, ž e to není mož né. “ - „Ticho, “ ř ekl K., „vypadá to, ž e se chcete zač í t od sebe odliš ovat. “ Avš ak teď pravil už i první: „Má pravdu, není to mož né, bez povolení nikdo cizí na zá mek nesmí. “ - „Kde se ž á dá o povolení? “ - „Neví m, snad u kastelá na. “ - „Pak tam telefonicky zaž á dá me, ihned zatelefonujte kastelá novi, oba! “ Hnali se k apará tu, dostali spojení - jak se tam jeden př es druhé ho tlač ili! Napohled byli smě š ně posluš ní - a tá zali se, smí -li K. př ijí t zí tra na zá mek. Hlasité Ne!, které ho se jim dostalo jako odpově di, slyš el K. až ke stolu, Ale odpově ď byla obš í rně jš í, zně la: „Ani zí tra, ani kdy jindy. “ - „Zatelefonuji sá m, “ ř ekl K. a vstal. Doposavad si K. a jeho pomocní ků nikdo nevš í mal, nehledě k př í hodě s oní m sedlá kem, teď vš ak vzbudila K-ova poslední pozná mka vš eobecnou pozornost. Vš ichni povstali s ní m, a př estož e se je hostinský snaž il zatlač it, shlukli se kolem apará tu v tě sné m pů lkruhu. Př evaž ovalo mezi nimi mí ně ní, ž e K. nedostane vů bec ž á dnou odpově ď. g, je musel pož á dat, aby byli zticha, ž e nechce slyš et jejich mí ně ní.

Ze sluchá tka se ozý valo bzuč ení, jaké K. ješ tě nikdy př i telefonová ní neslyš el. Vypadalo to, jako by se z bzukotu nespoč etný ch dě tský ch hlasů - avš ak ani bzukot to nebyl, ný brž zpě v velmi vzdá lený ch, nesmí rně vzdá lený ch hlasů -, jako by se z tohoto bzukotu př í mo nemož ný m způ sobem utvá ř el jediný vysoký, ale silný hlas, který dorá ž el na ucho, jako kdyby si ž á dal proniknout hloubě ji než jen k ubohé mu sluchu. K. naslouchal a netelefonoval, levou rukou se opř el o stolek pod telefonem a tak naslouchal.

Nevě dě l jak dlouho; tak dlouho, až ho hostinský zatahal za kabá t, ž e prý za ní m př iš el ně jaký posel. „Jdi pryč! “ kř ikl K. neovlá daje se, mož ná př í mo do telefonu, protož e najednou se ně kdo ohlá sil. Rozvinul se ná sledují cí rozhovor: „Zde Osvald, kdo je tam? “ ozvalo se hlasitě, př í sný, pyš ný hlas s jakousi nepatrnou vadou ve vý slovnosti, jak se K. zdá lo, již se hlas snaž il vyrovnat zvý š enou př í sností. K. vá hal vyslovit své jmé no, proti telefonu byl bezbranný, ten druhý ho mohl zahř mě ní m srazit k zemi, polož it sluchá tko a K. by si zatarasil cestu, která tř eba nebyla bez dů lež itosti. Jeho vá há ní vzbudilo netrpě livost muž e na druhé straně. „Kdo je tam? “ opakoval a dodal: „Byl bych velmi rá d, kdyby se odtamtud tolik netelefonovalo, zrovna př ed chví lí se telefonovalo. “ K. si té to pozná mky nevš í mal a s ná hlou rozhodností se ohlá sil: „Zde pomocní k pana země mě ř ič e. “ - „Jaký pomocní k? Jaký pá n? Jaký země mě ř ič? “ K. si př ipomně l vč erejš í telefonní rozhovor. „Zeptejte se Frice, “ ř ekl zkrá tka. K jeho vlastní mu ú divu to pomohlo. Ale ješ tě ví c, než ž e to pomohlo, jej udivilo, jak jednotnou tam mají služ bu. Odpově ď zně la: „Už ví m. Ten vě č ný země mě ř ič. Ano, ano. A co dá l? Jaký pomocní k? “ - „Josef, “ ř ekl K. Trochu ho ruš ilo huhlá ní sedlá ků za jeho zá dy; patrně jim bylo proti mysli, ž e se nehlá sí sprá vně. Avš ak K. nemě l č as zabý vat se jimi, rozhovor zamě stná val veš kerou jeho pozornost. „Josef? “ ptal se hlas. „Pomocní ci se jmenují “ - malá př está vka, zř ejmě se ptal ně koho druhé ho na jmé na - „Artur a Jeremiá š. “ - „To jsou noví pomocní ci, “ ř ekl K. „Nikoli, to jsou stař í. “ - „Noví jsou to, kdež to já jsem starý pomocní k a dnes jsem dorazil za panem země mě ř ič em. “ - „Ne! “ vykř ikl hlas. „Tak kdo tedy jsem? “ zeptal se K. klidně ji než dosud. A po př está vce pravil tý ž hlas s touž vadou ve vý slovnosti, a př ece to byl jakoby jiný, hlubš í, ú ctyhodně jš í hlas: „Jsi starý pomocní k. “

K. naslouchal zvuku tohoto hlasu a má lem př i tom př eslechl otá zku: „Co chceš? “ Nejradě ji by byl už sluchá tko polož il. Od tohoto rozhovoru si již nic nesliboval. Jen z donucení se ješ tě rychle zeptal: „Kdy smí mů j pá n př ijí t na zá mek? “ - „Nikdy, “ zně la odpově ď. „Dobrá, “ ř ekl K. a zavě sil.

Sedlá ci za ní m se př isunuli už docela blí zko k ně mu. Pomocní ci, pokukují ce po ně m co chví li, snaž ili se je zadrž et. Byla to vš ak patrně jen komedie, sedlá ci, uspokojeni vý sledkem rozhovoru, také pomalu ustupovali. Vtom odzadu rozdě lil skupinu sedlá ků rychlý krok jaké hosi muž e, který se př ed K. uklonil a př edá val mu ně jaký dopis. K. podrž el dopis v ruce a pohlé dl na muž e, který mu v tom okamž iku př ipadal dů lež itě jš í. Byl velice podobný obě ma pomocní ků m, stejně š tí hlý jako oni, stejně př ilé havě obleč ený, té ž stejně hbitý a č iperný jako oni, a př ece docela jiný. Ké ž by mě l radě ji jeho za pomocní ka! Trochu mu př ipomí nal tu ž enu s kojencem, kterou vidě l u kož eluha. Byl skoro celý v bí lé m, š aty asi nebyly z hedvá bí, byl to zimní odě v jako kaž dý jiný, ale př itom jemný a slavnostní jako hedvá bný š at. Jeho tvá ř byla jasná a upř í mná, oč i neobyč ejně veliké. Usmí val se nesmí rně povzbudivě; př ejel si rukou př es oblič ej, jako by chtě l ten ú smě v zaplaš it, nepovedlo se mu to vš ak. „Kdo jsi? “ zeptal se K. „Barnabá š se jmenuji, “ ř ekl. „Jsem posel. “ Muž ně a př itom jemně se otví raly a zaví raly jeho rty př i mluvení. „Lí bí se ti tu? “ zeptal se K. a uká zal po sedlá cí ch, kteř í se o ně ho nepř está vali zají mat a př ihlí ž eli se svý mi vysloveně ztrá pený mi tvá ř emi - lebka vypadala; jako by byla nahoř e na plocho sraž ena a rysy tvá ř e jako by zformovala bolest toho ú deru -, se svý mi odulý mi rty, ú sty dokoř á n, ale př itom zase nepř ihlí ž eli, neboť chví lemi zabloudil jejich pohled stranou, a než se zas vrá til, ulpě l na ně jaké m lhostejné m př edmě tu, a pak uká zal K. té ž na oba pomocní ky, kteř í se objí mali, tiskli se k sobě tvá ř emi a usmí vali se, č lově k nevě dě l, jestli zahanbeně nebo poť ouchle, na ty vš echny uká zal, jako by př edstavoval ně jakou druž inu, která mu za podivný ch okolností byla vnucena, a jako by oč eká val - byla v tom dů vě rnost, na ní K. zá lež elo -, ž e Barnabá š bude vž dy rozliš ovat mezi ní m a ostatní mi. Avš ak Barnabá š nevzal otá zku vů bec na vě domí - ovš em v naprosté nevinnosti, to bylo vidě t -, nechal si ji projí t kolem uš í jako dobř e vychovaný sluha pá novo slovo, jež bylo jen zdá nlivě urč eno jemu, poslechl ji jen v tom, ž e se rozhlé dl kolem sebe, pokynul na pozdrav zná mý m mezi sedlá ky a prohodil pá r slov s pomocní ky, vš echno docela volně a nenuceně, aniž si s nimi př í liš zadá val. K., odmí tnut, ale nikoli zahanben, se vrá til k dopisu, který drž el v ruce, a otevř el ho. Dopis zně l takto: „Vá ž ený pane! Jak ví te, jste př ijat do panský ch služ eb. Vaš í m nejbliž š í m př edstavený m je starosta obce, který Vá m té ž sdě lí vš e bliž š í o Vaš í prá ci a o mzdový ch podmí nká ch a jemuž budete také sklá dat ú č ty. Př esto vš ak ani já Vá s neztratí m z oč í. Barnabá š, doruč itel tohoto dopisu, se Vá s č as od č asu dotá ž e po Vaš ich př á ní ch a sdě lí mi je. Já Vá m vž dy ochotně ve vš em vyjdu vstř í c, pokud to bude mož né. Zá lež í mi na tom, abych mě l spokojené dě lní ky: „ Podpis byl neč itelný, bylo k ně mu vš ak př itiš tě no: př ednosta kancelá ř e X. „Poč kej! “ ř ekl K. Barnabá š ovi, který se uklonil, a pak zavolal na hostinské ho, aby mu uká zal jeho pokoj, chtě l bý t ně jakou chví li s dopisem o samotě. Př itom si vzpomně l, ž e Barnabá š je př es vš echnu ná klonnost, již k ně mu chová, př ece jen pouhý posel, a dal mu př iné st pivo. Dá val pozor, jak to př ijme, zjevně to př ijal rá d a hned se napil. Pak K. odeš el s hostinský m. V domku nemě li pro K. nic lepš í ho než malou podkrovní svě tnici, a i s tou byly potí ž e, protož e dvě služ ky, které tam doposud spá valy, museli ulož it jinam. Vlastně neudě lali nic jiné ho, než ž e př emí stili služ ky, jinak byla svě tnice tak jako př edtí m, jediná postel bez lož ní ho prá dla, jen pá r polš tá ř ů a koň ská houně, vš echno tak, jak to zů stalo po př edchozí noci. Na zdi pá r svatý ch obrá zků a fotografie vojá ků. Ani vyvě trá no nebylo, č ekali podle vš eho, ž e nový host dlouho nezů stane, a neudě lali nic pro to, aby ho zdrž eli. Ale K. byl se vš í m srozumě n, zabalil se do př ikrý vky, usedl ke stolu a př i sví č ce zač al znovu č í st dopis.

Nemě l jednotný rá z, byla v ně m mí sta, kde se s ní m mluvilo jako se svobodný m č lově kem, jehož vlastní vů le je uzná vá na, takové bylo tř eba oslovení, takové bylo mí sto tý kají cí se jeho př á ní. Ale byla v ně m zase mí sta, kde se s ní m zjevně č i skrytě jednalo jako s nepatrný m dě lní kem sotva viditelný m od stolu př ednosty, př ednosta se musel namá hat, aby „ho neztratil z oč í “, jeho př edstavený m byl pouhý starosta, jemuž byl dokonce povinen sklá dat ú č ty, jediný m jeho kolegou byl snad obecní strá ž ní k. To byly bezpochyby protimluvy, tak zř etelné, ž e musely bý t zá mě rné. Ze by tu snad š lo o nerozhodnost, bylo pomyš lení - vzhledem k takové mu ú ř adu - š í lené a K. nepř iš lo ani na mysl. Daleko spí š v tom vidě l otevř enou nabí dku volby, bylo mu ponechá no, jak nalož í s př í kazy v dopise, jestli chce bý t vesnický m dě lní kem, který je ve spojení se zá mkem, což je mož ná vyznamená ní, avš ak jen zdá nlivé, nebo naopak zdá nlivý m vesnický m dě lní kem, který své pracovní vztahy veskrze podř izuje Barnabá š ový m zprá vá m. K. s volbou nevá hal, nebyl by vá hal ani bez zkuš eností, které již udě lal. Pouze jako vesnický dě lní k co mož ná nejví c vzdá lený zá mecký m pá nů m je s to na zá mku ně č eho dosá hnout, tihle lidé ze vsi, kteř í jsou k ně mu poř á d tak nedů vě ř iví, se rozpoví dají, až se stane ne-li jejich př í telem, tedy aspoň spoluobč anem, a jakmile bude jednou k nerozezná ní od Gerstä ckera č i Lasemanna - a to se musí stá t co nejrychleji, na tom zá visí vš e -, otevř ou se mu jední m rá zem vš echny cesty, které, kdyby š lo jen o pá ny seshora a o jejich milost, by mu zů staly navž dy nejen zataraseny, ale doč ista utajeny. Jedno nebezpeč í tu ovš em bylo a dopis je dostateč ně zdů raznil, s jistý m potě š ení m je uká zal, jako by z ně ho nebylo ú niku. Bylo to ono postavení dě lní ka. Služ ba, př edstavený, prá ce, mzdové podmí nky, ú č ty, dě lní k, tí m vš í m se dopis jen hemž il, a i když byla ř eč o jiný ch vě cech, osobně jš í ch, pak vž dy z tohoto hlediska. Chtě l-li bý t K. dě lní kem, mohl jí m bý t, ale pak se vš í straš livou vá ž ností, bez nejmenš í vyhlí dky na ně co jiné ho. K. vě dě l, ž e se tu nehrozilo skuteč ný m donucová ní m, toho se nebá l a zde už vů bec ne, zato ná silí okolní ho svě ta, jež zastraš uje, zklamá ní, jimž se př ivykne; moci nepostř ehnutelný ch vlivů v kaž dé m okamž iku, tě ch se ovš em bá l, avš ak musí se odvá ž it boje s tí m nebezpeč í m. Dopis př ece ani nezamlč el, ž e mě lo-li by dojí t k ně jaké mu boji, bude to K., kdo si troufne zač í t; bylo to ř eč eno jemně a pouze neklidné svě domí - neklidné, nikoli š patné - si toho mohlo povš imnout, byla to ona dvě slova „jak ví te“, tý kají cí se jeho př ijetí do služ eb. K. se př ihlá sil a od té chví le vě dě l, jak pravil dopis, ž e byl př ijat.

K. sundal se zdi ně jaký obraz a na hř ebí k pově sil dopis; v té to svě tnici bude bydlet, zde ať dopis visí. Pak seš el do hostinské mí stnosti. Barnabá š sedě l s pomocní ky u jednoho stolu. „Ach, tady jsi, “ ř ekl K. bez dů vodu, jen z radosti, ž e Barnabá š e vidí. Ten ihned vyskoč il. Sotva K. veš el, zvedli se sedlá ci a blí ž ili se k ně mu, stalo se jim už zvykem bě hat za ní m. „Co poř á d ode mne chcete? “ zvolal K. Neurazili se a opě t se pomalu obrá tili zpá tky k svý m mí stů m. Jeden odchá zeje ř ekl na vysvě tlenou jen tak, s nerozluš titelný m ú smě vem, který po ně m ně kteř í opakovali: „Č lově k vž dycky uslyš í ně co nové ho, “ a olí zl si rty, jako by to nové bylo k jí dlu. K. neř ekl nic na usmí ř enou, bude dobř e, když z ně ho budou mí t trochu respekt, ale sotva si sedl k Barnabá š ovi, ucí til za krkem dech jednoho ze sedlá ků; př iš el si, jak ř ekl, jenom pro slá nku, avš ak K. vzteky vyskoč il, sedlá k pak utekl i bez slá nky. Bylo opravdu snadné ublí ž it K., stač ilo tř eba jen poš tvat proti ně mu sedlá ky, jejich tvrdoš í jná ú č ast mu př ipadala horš í než uzavř enost tě ch druhý ch, a kromě toho to vlastně byla také uzavř enost, protož e kdyby si K. sedl k nim ke stolu, urč itě by tam nezů stali sedě t. Jenom Barnabá š ova př í tomnost ho zdrž ela, aby neudě lal rá mus. Ale ješ tě jednou se po nich vý hruž ně ohlé dl, i oni k ně mu byli obrá ceni. Ale když je tam tak vidě l sedě t, kaž dé ho na své m mí stě, aniž se spolu domlouvali, aniž byli ně jak viditelně spojeni, leda snad tí m, ž e na ně ho vš ichni civě li, př iš lo mu, ž e ho snad ani neproná sledují ze zlé vů le; snad po ně m opravdu ně co chtě jí a jen to neumě jí ř í ci, a ne-li, tedy to bylo mož ná jen dě tinství, jež zde podle vš eho bylo domovem; copak se i hostinský nechoval dě tinsky, jak tu tak tiš e stá l, obě ma rukama drž el sklenici piva, již nesl ně jaké mu hostu, zí ral na K. a př eslechl zavolá ní hostinské, která se vyklonila z kuchyň ské ho oké nka?

⇐ Предыдущая 1 2 3 4 567 8 9 10 Следующая ⇒