Zámek 1 страница

Zá mek

Franz Kafka

První kapitola

BYLO UŽ POZDĚ VEČ ER, když K. dorazil na mí sto. Vesnice lež ela pod hluboký m sně hem. Zá mecké ná vrš í nebylo vidě t, obklopovala je mlha a tma, ani nepatrný zá blesk svě tla nepř ipomí nal velký zá mek. Dlouho stá l K. na dř evě né m mostě vedoucí m od silnice ke vsi a dí val se nahoru do zdá nlivé prá zdnoty.

Pak se vydal hledat nocleh; v hospodě byli ješ tě vzhů ru, hospodský nemě l sice nic k pronajmutí, ale pozdní host ho velice př ekvapil a zmá tl, a tak ho chtě l nechat př espat na slamní ku v loká le, K. souhlasil. Pá r sedlá ků sedě lo ješ tě u piva, on se vš ak s niký m nechtě l bavit, sá m si snesl z pů dy slamní k a ulehl kousek od kamen. Bylo teplo, sedlá ci byli potichu, ješ tě si je unavený ma oč ima trochu prohlí ž el, pak usnul.

Ale už zakrá tko nato ho probudili. Nad ní m stá l vedle hospodské ho ně jaký po mě stsku obleč ený mladí k, oblič ejem př ipomí nal herce, s ú zký ma oč ima a hustý m oboč í m. Sedlá ci tu také poř á d ješ tě byli, ně kteř í si pootoč ili ž idle, aby lí p vidě li a slyš eli. Mladí k se velmi zdvoř ile omluvil, ž e K. budí, př edstavil se jako syn zá mecké ho kastelá na a ř ekl: „Tato vesnice patř i zá mku, kdo tu bydli nebo př enocuje, ten v jisté m smyslu bydlí nebo př enocuje na zá mku. A to nikdo bez hrabě cí ho povoleni nesmí. Vy vš ak takové povoleni nemá te, anebo jste je aspoň nepř edlož il. “

K. se napů l posadil, uhladil si vlasy, zespodu se na oba podí val a ř ekl: „Do jaké vesnice jsem to zabloudil? Copak tady je ně jaký zá mek? “

„Ovš emž e, zá mek pana hrabě te Westwesta, “ pravil mladí k pomalu, zatí mco ně kteř í z př í tomný ch kroutili hlavou nad K-ový mi slovy.

„A k př espá ní tu musí mí t č lově k povolení? “ ptal se K., jako by se chtě l př esvě dč it, jestli př edchozí slova neslyš el jen ve snu.

„Jistě ž e musí mí t povolení, “ odpově dě l mladí k a v tó nu, jí mž se pak s rozmá chlý m gestem otá zal hospodské ho a hostů, zně l velký posmě ch: „Nebo snad nemusí mí t povolení? “

„To si tedy budu muset povolení opatř it, “ ř ekl K., zí vl a odhrnul př ikrý vku, jako by chtě l vstá t.

„A od kohopak? “ zeptal se mladí k.

„Od pana hrabě te, “ ř ekl K., „nic jiné ho mi nezbý vá. “

„Teď o pů lnoci od pana hrabě te povolení? “ zvolal mladí k a ustoupil o krok.

„Nejde to snad? “ zeptal se K. s klidem. „Tak proč jste mě budil? “

Teď už byl mladí k zlostí bez sebe. „To jsou tulá cké maný ry! “ vykř ikl. „Vyproš uji si, abyste respektoval hrabě cí ú ř ady! Vzbudil jsem vá s proto, abych vá m ozná mil, ž e musí te okamž itě opustit hrabě cí ú zemí. “

„Př estaň te s tou komedií, “ ř ekl K. ná padně tiš e, lehl si a př etá hl př es sebe př ikrý vku. „Zachá zí te př í liš daleko, mladí ku, a zí tra si o vaš em chová ní ješ tě promluví me. Hostinský a ostatní pá nové jsou svě dky, jestliž e vů bec ně jaké svě dky potř ebuji. Zatí m vá m ř eknu jen tolik, ž e jsem země mě ř ič a ž e mě sem povolal hrabě. Moji pomocní ci s př í stroji př ijedou za mnou zí tra. Nechtě l jsem se př ipravit o prochá zku ve sně hu, ale bohuž el jsem ně kolikrá t zabloudil, a proto jsem př iš el tak pozdě. A ž e je už př í liš pozdě, abych se hlá sil na zá mku, jsem vě dě l sá m, bez vaš eho pouč ová ní. Proto taky jsem vzal zavdě k tady tí m spaní m, z ně hož jste mě tak - mí rně ř eč eno - nezdvoř ile vyruš il. To je vš e, co jsem vá m chtě l ř í ci. Dobrou noc, pá nové. “ A K. se obrá til ke kamnů m. „Země mě ř ič? “ slyš el za sebou ješ tě rozpač itou otá zku, pak bylo ú plné ticho. Ale mladí k se brzy vzpamatoval a pravil hostinské mu natolik tlumeně, aby to vypadalo jako ohled na K-ů v spá nek, a př itom tak hlasitě, aby K. rozumě l: „Zeptá m se telefonicky. “ Vida, i telefon mají v té hle venkovské hospodě? Jsou tu tedy dokonale zař í zeni. Samo o sobě ho to př ekvapilo, ale vcelku to oč eká val. Uká zalo se, ž e telefon má skoro př í mo nad hlavou, v ospalosti si toho nevš iml. Musí -li teď mladí k telefonovat, pak ho př i nejlepš í vů li nemů ž e neruš it, jde tedy jen o to, jestli ho K. nechá telefonovat; rozhodl se, ž e nechá. Pak ovš em nemě lo smysl dě lat, jako ž e spí, a proto se znovu obrá til na zá da. Vidě l, jak se sedlá ci vyplaš eně sesedají a dohadují se, př í chod země mě ř ič e není ž á dná malič kost. Otevř ely se dveř e do kuchyně, celé je zaplnila mohutná postava hostinské, hostinský jí š el po š pič ká ch ř í ci, co se dě je. A už zač alo telefonová ní. Kastelá n spal, ale byl př í tomen podkastelá n, jeden z podkastelá nů, ně jaký pan Fric. Mladí k, jenž se hlá sil jako Č erný, vyprá vě l, ž e naš el tř icetileté ho muž e jmé nem K., celé ho oš untě lé ho, jak si klidně spí na slamní ku, pod hlavou mí sto polš tá ř e malič ký tlumok, po ruce sukovici. Hned mu byl pochopitelně podezř elý, a protož e hostinský zř ejmě zanedbal svou povinnost, cí til se prý on, Č erný, povinen př ijí t té vě ci na kloub. Probuzení, vý slech a oprá vně nou pohrů ž ku, ž e bude vypově zen z hrabství, př ijal prý K. velice nelibě, snad prá vem, jak se pak uká zalo, neboť podle toho, co tvrdí, je země mě ř ič em a vzká zal pro ně ho pan hrabě. Rozumí se, ž e je př inejmenš í m formá lní povinností ově ř it si jeho tvrzení, a Č erný tedy prosí pana Frice, aby se informoval v ú stř ední kancelá ř i, zda je ně jaký takový země mě ř ič skuteč ně oč eká vá n, a odpově ď aby mu ihned zatelefonoval.

Pak bylo ticho, Fric se na druhé m konci informoval a zde č ekali na odpově ď. K. zů stal na své m mí stě, ani se neotoč il, vů bec nevypadal zvě davý, dí val se př ed sebe. Č erné ho vý klad, v ně mž se mí sila zlovů le s obezř elostí, prozrazoval jisté diplomatické vychová ní, které je na zá mku zcela bě ž né i mé ně vý znamný m osobá m, jako je Č erný. A nechybí tam ani snaž ivost; v ú stř ední kancelá ř i je služ ba i v noci. A zř ejmě odpoví dá nadmí ru rychle, Fric už zvonil. Jeho zprá va byla patrně velice struč ná, neboť Č erný ihned zuř ivě praš til sluchá tkem. „Vž dyť jsem to poví dal! “ vykř ikl. „Ani potuchy o ně jaké m země mě ř ič i, sprostý prolhaný pobuda a nejspí š ješ tě ně co horš í ho. “ Chví li si K. myslel, ž e se na ně j vš ichni vrhnou, Č erný, sedlá ci, hostinský i hostinská. Aby uš el aspoň první mu ná poru, zalezl celý pod př ikrý vku. Vtom telefon znovu zazvonil, a jak mu př ipadalo, tentokrá t obzvlá š ť silně. Pomalu zase povystrč il hlavu. Ač koli nebylo pravdě podobné, ž e by se to tý kalo zase K., zarazili se vš ichni a Č erný se vrá til k apará tu. Vyslechl delš í vý klad a pak tiš e ř ekl: „Tak tedy omyl? To je mi velmi nepř í jemné. Sá m š é f kancelá ř e ž e volal? To je podivné, podivné. Jak to má m teti panu země mě ř ič i vysvě tlit? “

K. zbystř il pozornost. Tak tedy zá mek ho jmenoval země mě ř ič em. Z jedné strany je to pro ně ho nepř í znivé znamení, neboť to nasvě dč uje, ž e o ně m na zá mku vě dí vš echno, co potř ebují, ž e zvá ž ili pomě r sil a s ú smě vem př ijí mají boj. Z druhé strany vš ak je to př í znivé, neboť to podle jeho ná zoru dokazuje, ž e ho podceň ují a ž e se mu dostane vě tš í svobody, než se zpoč á tku mohl nadí t. A jestli ho snad hodlají natrvalo udrž ovat ve strachu tí m, ž e s tak nepochybnou duchovní př evahou uznají jeho země mě ř ič ství, pak se mý lí, jenom ho lehce zamrazilo, to bylo vš e.

K. má vl odmí tavě na Č erné ho, jenž se v rozpací ch blí ž il; rovně ž odmí tl nalé há ní hostinské ho, aby se př estě hoval k ně mu do pokoje, jen se od ně ho napil ně č eho pro spaní, od hostinské si vzal umý vadlo a mý dlo s ruč ní kem a ani nemusel ž á dat ostatní, aby opustili loká l, vš ichni se tlač ili ven s odvrá cený mi tvá ř emi, aby je tř eba zí tra nepoznal. Lampa zhasla a koneč ně mě l klid. Spal hluboce až do rá na, sotva ho jednou nebo dvakrá t lehce vyruš ily pobí hají cí krysy.

Po sní dani, která podle sdě lení hostinské ho bude stejně jako veš keré zaopatř ení placena ze zá mku, se chystal ihned vyrazit do vsi. Ale protož e se hostinský, s ní mž dosud vzhledem k jeho vč erejš í mu chová ní promluvil jen pá r nejnezbytně jš í ch slov, kolem ně ho poř á d jen mlč ky prosebně motal, slitoval se nad ní m a nechal ho na chvilič ku př isednout.

„Nezná m ješ tě hrabě te, “ ř ekl K., „slyš el jsem, ž e prý za dobrou prá ci dobř e platí, je to pravda? Když se č lově k vydá tak daleko od ž eny a dí tě te jako já, chce za to taky ně co domů př iné st. “

„Pokud jde o tohle, nemusí si pá n dě lat starosti, na š patné placení se nestě ž uje nikdo. “ - „Nu já má m totiž pro strach udě lá no, “ ř ekl K., „a doká ž u i takové mu hrabě ti ř í ci, co si myslí m, ale daleko lepš í je ovš em vychá zet s pá ny po dobré m. “

Hostinský sedě l proti ně mu u okna na krají č ku lavice, netroufal si usadit se pohodlně ji, a po celou dobu se na ně j dí val veliký ma hně dý ma ustraš ený ma oč ima. Nejdř í ve dolé zal a teď to vypadalo, ž e by nejradě ji utekl. Mě l snad strach, ž e se ho bude K. vyptá vat na hrabě te? Mě l strach, ž e na „pá na“, jí mž pro ně j host byl, není spolehnutí? K. vidě l, ž e ho musí př ivé st na jiné myš lenky. Podí val se na hodinky a ř ekl: „Kaž dou chví li mi už př ijdou pomocní ci, budeš je tu moci ubytovat? “

„Jistě ž e, pane, “ odpově dě l hostinský, „ale nebudou bydlet s tebou na zá mku? “

Copak se tak snadno a rá d zř í ká hostů, a zejmé na K., jehož stů j co stů j odkazuje na zá mek?

„To ješ tě není jisté, “ ř ekl K., „nejdř í v se musí m dově dě t, jakou prá ci tam pro mne mají. Kdybych např í klad pracoval tady dole, bylo by rozumně jš í, abych tu i bydlel. Také se obá vá m, ž e by ž ivot nahoř e na zá mku nebyl nic pro mne. Chci mí t vž dycky svou volnost. “

„Nezná š zá mek, “ ř ekl hostinský potichu. „Ovš em, “ ř ekl K., „není dobř e soudit př edč asně. Zatí m neví m o zá mku nic ví c, než ž e si tam dovedou vybrat toho pravé ho země mě ř ič e. Tř eba to není jejich jediná dobrá strá nka. “ A vstal, aby vysvobodil hostinské ho, který se neklidně kousal do rtů. Nebylo lehké zí skat dů vě ru toho č lově ka.

Na odchodu si K. vš iml, ž e na zdi visí ně jaký tmavý portré t v tmavé m rá mu. Už ze své ho lů ž ka ho zpozoroval, ale nerozeznal z té dá lky jednotlivosti a mě l za to, ž e obraz z rá mu vyndali, takž e je vidě t jen č erná podlož ka. Byl to vš ak př ece jen obraz, jak se uká zalo, poprsí ně jaké ho asi padesá tileté ho muž e. Hlavu mě l tak hluboko skloně nou na prsa, ž e mu oč i skoro nebylo vidě t, a ten sklon byl nejspí š dá n vysoký m tí ž ivý m č elem a silný m zahnutý m nosem. Př i takové m drž ení hlavy tiskla brada plnovous, který dole odstá val. Levá ruka s roztaž ený mi prsty spoč í vala v hustý ch vlasech, nedoká zala už vš ak hlavu pozvednout. „Kdo je to? “ zeptal se K. „Hrabě? “ Stá l př ed obrazem, ani se po hostinské m neohlé dl. „Ne, “ ř ekl hostinský, „kastelá n. “ - „Krá sné ho kastelá na mají na zá mku, jen co je pravda, “ ř ekl K., „š koda, ž e má takové ho nevydař ené ho syna. “ - „Kdepak, “ ř ekl hostinský, př itá hl si K. trochu k sobě dolů a poš eptal mu do ucha: „Č erný vč era př ehá ně l, jeho otec je jenom podkastelá n, a dokonce jeden z nejposledně jš í ch. “ V té chví li př ipadal hostinský K. jako dí tě. „Ten nič ema! “ zasmá l se K., avš ak hostinský se nesmá l, jen ř ekl: „I jeho otec je mocný č lově k. “ - „Ale jdi! “ ř ekl K. „Ty si myslí š o kaž dé m, ž e je mocný. Mož ná ž e i o mně? “ - „O tobě, “ ř ekl plaš e a př itom vá ž ně hostinský, „si nemyslí m, ž e jsi mocný. “ - „Má š tedy př ece jenom dobrý odhad, “ ř ekl K., „mocný totiž, mezi ná mi ř eč eno, opravdu nejsem. V dů sledku toho chová m k mocný m pravdě podobně stejnou ú ctu jako ty, jenž e nejsem tak upř í mný jako ty, a vě tš inou to nerad př izná vá m. “ A lehce poklepal hostinské ho po tvá ř i, aby ho uklidnil a trochu si ho naklonil. Hostinský se př ece jen slabě usmá l. Byl to ve skuteč nosti chlapec, jeho oblič ej byl jemný, skoro bez vousů. Jak asi př iš el k své rozlož ité, obstarož ní ž eně, kterou bylo vidě t oké nkem, jak s lokty daleko od tě la hospodař í v kuchyni? Ale K. už nemě l chuť dá l se ho vyptá vat a zaplaš it ú smě v, který koneč ně vyvolal. Pokynul tedy jen ješ tě, aby mu otevř el, a vyš el do krá sné ho zimní ho rá na.

Teď uvidě l zá mek, jak se nahoř e zř etelně rý suje v jasné m vzduchu, a sní h lež í cí vš ude kolem v tenké vrstvě a podtrhují cí kaž dý tvar č inil ho ješ tě zř etelně jš í m. Ostatně se zdá lo, ž e nahoř e na ná vrš í je mnohem mé ně sně hu než tady ve vsi, kde se jí m K. brodil s nemenš í ná mahou než vč era na silnici. Tady sahal sní h až po okna chalup a shora zas dolé hal na ní zké stř echy, kdež to na ná vrš í strmě lo vš echno volně a lehce do vý š ky, aspoň odtud to tak vypadalo.

Celkem vzato, odpoví dal zá mek, tak jak se z dá lky jevil, K-ový m př edstavá m. Nebyl to ani starobylý rytí ř ský hrad, ani nová honosná budova, ný brž protá hlá stavba, sklá dají cí se z ně kolika má lo dvoupatrový ch a spousty ní zký ch, na sebe natlač ený ch stavení; kdyby č lově k nevě dě l, ž e je to zá mek, mohlo by mu to př ipadat jako mě steč ko. Jen jedinou vě ž vidě l K., nebylo k rozezná ní, jestli patř í k obytné budově nebo ke kostelu. Krouž ila kolem ní hejna vran.

S oč ima upř ený ma k zá mku krá č el K. dá l, o nic jiné ho se nestaral. Ale když se př iblí ž il, byl zklamá n, bylo př ed ní m vlastně př ece jen hodně ubohé mě steč ko, pá r nahlouč ený ch venkovský ch domků, pozoruhodný ch leda tí m, ž e snad vš ecko tu bylo vystavě no z kamene; ale ná tě r už dá vno odprý skal a ká men jako by se drolil. K. si letmo př ipomně l své rodné mě steč ko; v nič em si nezadalo s tí mhle takzvaný m zá mkem. Kdyby mu bylo š lo jen o prohlí dku, ani by se mu dlouhé putová ní nevyplatilo a bý valo by rozumně jš í podí vat se zas jednou domů, kam se už takovou dobu nedostal. A v duchu si srovná val kostelní vě ž u nich doma s vě ž í nahoř e na kopci. Tamta se s jistotou a bez vá há ní zuž ovala př í mo vzhů ru, š irokou stř echu nahoř e uzaví raly č ervené taš ky, pozemská budova - jako bychom také doká zali stavě t jiné - ale s vyš š í m cí lem, než jaký má shluk ní zký ch domů, a s ostř ejš í vý razností, než jakou má kalný vš ední den. Ta na kopci - jediná, kterou bylo vidě t - patř í k ně jaké mu obytné mu domu, jak se teď uká zalo, snad k hlavní mu zá mecké mu traktu, fá dní okrouhlá stavba, zč á sti milosrdně zarostlá bř eč ť anem, s malý mi oké nky, která se teď leskla v slunci - mě lo to v sobě ně co š í lené ho - a s arký ř ovitý m zakonč ení m, jehož cimbuř í se nejistě, nepravidelně, zubatě zarý valo do modré ho nebe, jako by je tam nač rtla bojá cná č i nedbalá dě tská ruka. Vypadalo to, jako kdyby trudnomyslný obyvatel domu, jehož by vlastně mě li zamknout ně kde v nejodlehlejš í m pokoji, prorazil stř echu a vztyč il se, aby ho vš ichni vidě li.

K. se znovu zastavil, jako kdyby mu klid mě l zbystř it soudnost. Byl vš ak vyruš en. Za kostelem, u ně hož stanul - vlastně to byla jen kaple rozš í ř ená do tvaru stodoly, aby stač ila pojmout obec vě ř í cí ch - stá la š kola. Ní zké, podlouhlé stavení, v ně mž se podivuhodně spojovalo provizó rium se starobylostí, bylo obklopeno zamř í ž ovanou zahradou, která se teď podobala zasně ž ené mu poli. Zrovna vyš ly ven dě ti s uč itelem. Hustě se kolem ně ho hemž ily, nespouš tě jí ce z ně ho oč i, bez ustá ní brebentily ze vš ech stran. K. nerozumě l z jejich drmolení ani slovo. Uč itel, mladý, drobný, ú zký v ramenou, ale vů bec ne smě š ný, velice vzpř í mený, už z dá lky zpozoroval K., který byl zajisté kromě jeho skupinky daleko š iroko jediný č lově k. K. pozdravil první, byl cizinec, a nadto muž í č ek pů sobil tak panovač ně. „Dobrý den, pane uč iteli, “ ř ekl. Jako na povel dě ti zmlkly, ná hlé ticho př ipravují cí jeho slova se uč iteli patrně zamlouvalo. „Pá n si prohlí ž í zá mek? “ zeptal se př í vě tivě ji, než K. č ekal, ale takový m tó nem, jako by nebyl srozumě n s K-ový m poč í ná ní m. „Ano, “ ř ekl K., „jsem tu cizí, teprve od vč erejš í ho več era. “ - „Nelí bí se vá m zá mek? “ zeptal se uč itel rychle. „Což e? “ otá zal se K. trochu zaraž eně a opakoval mí rně ji otá zku: „, Jestli se mi zá mek lí bí? Proč myslí te, ž e by se mi nemě l lí bit? “ - „Nikomu cizí mu se nelí bí, “ ř ekl uč itel. Aby neř ekl ně co nevhodné ho, zavedl K. ř eč jinam: „Vy nejspí š zná te hrabě te? “ - „Nezná m, “ ř ekl uč itel a chtě l se odvrá tit. Ale K. nepovolil a ptal se dá l: „Jak to? Vy nezná te hrabě te? “ - „Jak bych ho mě l zná t, “ ř ekl uč itel potichu a nahlas dodal francouzsky „Mě jte ohled na ty nevinné dě ti. “ K. usoudil, ž e teď má prá vo zeptat se: „Mohl bych vá s, pane uč iteli, ně kdy navš tí vit? Zů stanu tu delš í dobu a už teď se cí tí m trochu opuš tě ný; k sedlá ků m nepatř í

To vš echno trvalo jenom okamž ik, v tu chví li stá li po jeho pravici i levici oba muž i a ti jej mlč ky, ale vš í silou, jako by jiné ho dorozumí vací ho prostř edku nebylo, vlekli ke dveř í m. Stař í ka př itom cosi bavilo a tleskal rukama. I pradlena se dala do smí chu a dě ti kolem ní spustily kř ik jako pominuté.

Ale K. se ve chví li octl na ulici, oba muž i ho ze zá praž í pozorně hlí dali. Opě t padal sní h; př esto se zdá lo bý t trochu jasně ji. Vousá č vykř ikl netrpě livě: „Kampak chcete jí t? Tudy se jde na zá mek, tudy do vsi. “ K. mu neodpově dě l, zato se obrá til na druhé ho, který se mu př es svou př evahu zdá l př í stupně jš í: „Kdo jste? Komu má m dě kovat za př í stř eš í? “ - „Jsem Lasemann, mistr kož eluž ský, “ zně la odpově ď, „avš ak dě kovat nemá te zač. “ - „Dobrá, “ ř ekl K., „mož ná ž e se ješ tě setká me. “ - „Myslí m, ž e ne, “ ř ekl muž. Vtom zvolal vousá č se zdviž enou rukou: „Dobrý den,, Arture, dobrý den, Jeremiá š i! “ K. se otoč il, tak př ece jen se ješ tě v té hle vsi najdou na ulici lidé! Od zá mku př ichá zeli dva mladí ci stř ední ho vzrů stu, oba velmi š tí hlí, v př ilé havý ch š atech, i v tvá ř i jeden druhé mu velmi podobní. Od temně hně dé ho oblič eje se ješ tě odrá ž ela obzvlá š ť č erná bradka. Š li kupodivu rychle vzhledem ke stavu silnice, š tí hlé nohy š vihaly do taktu. „Copak je? “ volal vousá č. Muselo se na ně volat, aby rozumě li, tak rychle š li, ani se nezastavili., ; Prá ce! “ zavolali se smí chem. „Kdepak? “ - „V hospodě. “ - „Tam jdu taky! “ vykř ikl K. z nič eho nic silně ji než ostatní, velice zatouž il, aby ho ti dva vzali s sebou; nemyslel, ž e by z té hle zná mosti ně co zvlá š tní ho vytě ž il, ale vypadali aspoň na dobré, zá bavné společ ní ky na cestu. Slyš eli jeho slova, ale jenom poký vli a už byli ti tam.

K. poř á d ješ tě stá l ve sně hu, nechtě lo se mu tahat ze sně hu nohu a kousí č ek dá le ji opě t noř it do hloubky; kož eluh a jeho druh, spokojeni, ž e dostali koneč ně K. ven, pomalu couvali nepatrně pootevř ený mi dveř mi do domu, neustá le se po ně m ohlí ž ejí ce, a K. zů stal sá m se sně hem, který ho obklopoval. „Př í lež itost tak trochu si zoufat, “ napadlo mu, „kdybych tu tak stá l jen ná hodou a nikoli ú myslně. “

Tu se v chalupě po levici otevř elo malič ké oké nko; dokud bylo zavř ené, vypadalo modré, snad odleskem sně hu, a bylo tak malič ké, ž e když se otevř elo, nebylo vidě t ani celý oblič ej vyhlí ž ejí cí ho, ný brž jen oč i, staré, hně dé oč i. „Tamhle stojí, “ zaslechl K. tř aslavý ž enský hlas. „Je to země mě ř ič, “ ř ekl muž ský hlas. Pak př istoupil muž k oknu a zeptal se nikterak nevlí dně, ale př ece tak, jako by mu zá lež elo na tom, aby na ulici př ed domem bylo vš echno v poř á dku: „Na koho č eká te? “ - „Na saně, které by mne svezly, “ ř ekl K. „Tady nepojedou ž á dné saně, “ ř ekl muž, „tady nic nejezdí. “ - „Je to př ece silnice k zá mku, “ namí tl K. „To je jedno, “ ř ekl muž s jakousi neú prosností, „tady nic nejezdí. “ Pak oba mlč eli. Ale muž zř ejmé o ně č em př emý š lel, protož e nechá val okno, z ně hož se valil kouř, poř á d ješ tě otevř ené. „Š patná cesta; “ ř ekl K., aby mu pomohl.

⇐ Предыдущая 1 2 3 456 7 8 9 10 Следующая ⇒