Nazírání pro nabytí lásky: éros a agapé

Igná c není sá m kdo klade lá sku na konec duchovní cesty. Č iní to velmi mnozí, neboť vě dí, ž e v ní je podstata dokonalosti. Konč í tak na př í klad Ž ebř í k do nebe od svaté ho Jana Klimaka: „Nyní ná m zbý vá dodat to, co se tý ká vš ech ctností, co je vš echny uzaví rá a obsahuje [... ] lá ska“. *

Avš ak jak definovat kř esť anskou lá sku? Igná c se spokojuje s dvě ma krá tký mi pozná mkami, které když jsou č teny bez vě tš í pozornosti, se zdají bý t zcela baná lní. První upozorně ní je, ž e „lá ska se musí projevovat ví ce skutky než slovy“. * Což nakonec platí pro vš echny ctnosti a pro kaž dou č innost. „Druhé: lá ska je oboustranné sdí lení, totiž, ž e milují cí dá vá a sdí lí milované mu to, co má, nebo z toho, co má nebo mů ž e; a stejně obrá ceně milovaný milují cí mu. Jestliž e má tedy jeden vě domosti, č est, bohatství, dá je tomu, který je nemá; a tak sdí lí vž dy jeden s druhý m“. *

Abychom mohli ocenit hodnotu tě chto pozná mek, vrať me se k př edstavě o lá sce jak se rozví jela v dě jiná ch naš í civilizace. Citovaný svě tec, Jan Klimak, uzaví rá své dí lo lá skou, krá lovnou ctností, ale odmí tá ji definovat: „Kdo mluví o lá sce Bož í, mluví o Bohu samé m. Ale kdo se pouš tí do diskuse o Bohu, č iní to nejistý mi a riskantní mi pojmy, které vyž adují hlubokou obezř etnost. Mluvení o Bohu je sotva mož né pro andě ly, kteř í ho vidí podle schopnosti, kterou jim rozš iř uje bož ské osví cení. Je psá no, ž e Bů h je lá ska (Jan 4, 16), ale kdo by se pokouš el o její př esnou definici, podobal by se slepci, který stojí ce v hlubině moř e se snaž í spoč í tat jeho pí sek“. * Kř esť anská lá ska pro své hluboké spojení s Duchem svatý m je nevyjá dř itelná slovy. Nemů ž e bý t pozná na jinak než zkuš eností z její ho uskuteč ň ová ní. Ví c než jinde platí v tomto př í padě staré mniš ské pravidlo: „Prostř ednictví m lá sky se dochá zí k duchovní mu chá pá ní “. * Je proto tř eba milovat „ve skutcí ch“. Pouhé slova nejsou schopny vysvě tlit tajemství.

Avš ak abychom mohli jakoukoliv ctnost prož í vat, musí me mí t ně jakou poč á teč ní ideu. A jestliž e kř esť anská lá ska je bož skou ctností, Bů h sá m ji zjevuje ví ce než jen slovy: uskuteč ň uje naš i spá su a obdarová vá ná s jak dary, které nazý vá me př irozené, tak tě mi jež vidí me jako nadpř irozené. Takto se Bů h ž idovsko‑ kř esť anské ho zjevení podstatně odliš uje od pojmu Boha, jí mž je ohranič en antický mi filosofy.

Způ sobem, který mů ž e bý t označ en za klasický, pojedná vá o lá sce Platon ve své m zná mé m Symposion. Uč ení zde obsaž ené je dost jednoduché. Milovat ně koho č i ně co znamená ž á dat si to. Př ejeme si pouze to, co ná m chybí, po č em cí tí me potř ebu. Bů h, který je nejdokonalejš í nemá potř ebu nič eho, než á dá si nic; plyne z toho ná sledně, ž e lidi nemiluje. Zatí mco oni, protož e si př ejí bý t bož š tí, milují Boha. Velmi krá sné je Platonovo tvrzení, ž e č lově k je tak velký jak velká je jeho lá ska. Kdo miluje vě ci materiá lní je materialista; kdo miluje hudbu je hudební k; kdo miluje Boha je č lově kem bož ský m. Lá ska je proto ohromnou ž ivotní silou, ale je to „lá ska platonická “, př á ní si ideá lní ho druha, který mimo to, ž e je ž á doucí m pro milují cí ho, nic jiné ho nekoná, sá m neodpoví dá a nespolupracuje.

Biblické uč ení je odliš né. Mojž í š se nevydal do pouš tě Sinaj proto, aby zde naš el Boha. Naopak, byl to Jahve, kdo se mu zjevil. A tato zkuš enost se opakuje v celý ch dě jiná ch Izraele. Bů h hledá svů j lid, aby ho obdař il plností svý ch darů, které on vlastní v nevyč erpatelné mí ř e. Nepotř ebuje od druhý ch př ijí mat, ale dá vá sá m sebe, dokonce svů j ž ivot. A Jež í š, vtě lená Bož í lá ska, uč í apoš toly milovat nepř á tele, tedy ty, které si nepř ejeme a kteř í neodpoví dají na naš i ná klonnost; apoš tolé mají napodobovat Otce nebeské ho, který své dary dá vá dobrý m i zlý m (Mt 5, 45). Otcové velmi zdů razň ují tuto podstatnou odliš nost v př edstavě o lá sce mezi Platonem a evangeliem. Tí m zač í nají rozliš ovat dvě lá sky, které budují dvě mě sta, jedno pozemské a jedno nebeské (sv. Augustin) a označ ují je dvě ma pojmy. pozemské mě sto je založ eno na é ros, „amor concupiscentiae“ př eje si dobro pro sebe; a nebeské na agapé , „amor benevolentiae“, jež vlastní dobra sdí lí s druhý mi. *

Igná c popisuje tuto druhou lá sku slovy prostý mi, ale vý stiž ný mi: „Lá ska spoč í vá [... ] v dá vá ní [... ]. “ Nicmé ně i tě mito jednoduchý mi slovy př evyš uje mnoho jiný ch tí m, ž e naznač uje, ž e skuteč ná lá ska je nezbytně dialogická. Pro rytí ř ské ho ducha jeho ná roda a doby, byla velkorysost znakem š lechetné duš e: kdo dostal, chce obdarovat. Tedy lá ska je „oboustranné sdí lení “.

A jestliž e ná m Bů h daruje sama sebe, nemů ž e bý t jinou dů stojnou odpově dí než to, co je vyjá dř eno v modlitbě: „Vezmi si, Pane a př ijmi... “* Tí mto vzá jemný m obdarová ní m dochá zí k mystické mu sdí lení bož sko‑ lidské ho ž ivota. Ruský teolog P. Florentský se nebojí v tomto př í padě mluvit o ú č asti na homousí a, soupodstatnosti tř ech bož ský ch Osob ve vnitř ní m ž ivotě Bož í m. *

„Lá ska je brá na gnose“*

Lá ska je nejdokonalejš í prá xis. Kdo miluje naplnil zá kon, smysl vš ech př iká zá ní. A jestliž e prá xis podle zná mé mniš ské zá sady vede k theorí a, kdo miluje dochá zí k vyš š í mu stupni kontemplace, zakouš í Boha př í tomné ho ve vš ech vě cech, ne jen jako „prvotní př í č inu“, ale jako „Otce“. Př i recitová ní, č i zpě vu creda v byzantské m ritu, je č á rka, kterou my klademe za slova „v jednoho Boha“, posunuta o dvě slova dá le. Tak první č lá nek ví ry není jen samotné vyzná ní o Bohu jako takové m, ale vyzná ní ví ry evangelia v otcovství Stvoř itele: „Vě ř í m v jednoho Boha‑ Otce vš emohoucí ho“ (Pantokrá tora, který vš e drž í ve svý ch rukou). Ale aby bylo mož no tato slova prohlá sit př esvě dč ivě, já hen se k ná m obrací s touto vý zvou: „Milujme jeden druhé ho, abychom mohli jediný m hlasem vyzná vat“.

Objevovat ruku Boha Otce ve vš em, co existuje tvoř í, podle vý chodní ch autorů, podstatu nazí rá ní. * Lá ska ná m otevř e oč i pro toto duchovní vidě ní. Igná c uč inil mnohokrá t tuto zkuš enost a poutavě ji popisuje v Autobiografii. * Exercicie dá vají jen body pro meditaci a lá tka je rozdě lena schematicky: uvaž ovat nejdř í ve o osobně př ijatý ch dobrech, pak odkrý vat č innost Bož í prozř etelnost v kosmu a zvlá š tní m způ sobem ve svatosti cí rkve a ctnostech zbož ný ch lidí.

Co se tý č e vidě ní Boha v krá se a dobru svě ta, o tom nachá zí me ve vý chodní literatuř e př ekypují cí množ ství textů. Podle Origena pro kontemplativní osoby pole již zbě lela ke ž ní m (Jan 4, 35). Takoví lidé pozdvihnou oč i a v kaž dé vě ci vidí bož ský ló gos, slyš í na poč á tku stvoř itelské slovo Bož í. Jejich ž ivot je promě ň ová n „slá vou ke slá vě “ (srov. 2Kor 3, 18) a ú č astní se tak na pohledu, který mě l Bů h sá m bě hem stvoř ení: „vidě l, ž e vš echno bylo dobré “ (Gen 1, 9). * Z té to kontemplace se př edevš í m tě š í svatí poutní ci, stranniki a Igná c byl jeden z nich.

Ř í ká se, ž e č lově k vychá zejí cí z exercicií by mě l bý t autorovi, který byl „kontemplativní v č innosti“, podobný v apoš tolské m ž ivotě. Je to samozř ejmě velmi zjednoduš ený ná hled. Prá vě proto, ž e exercicie vrcholí kontemplací bož ský ch př iká zá ní, př ivá dí ná s toto nazí rá ní tam, kde ná s vů le Bož í chce bě hem ž ivotní poutí dové st k nebeské mu Jeruzalé mu, když budeme ná sledovat Jeho hlas v kaž dé m jedná ní.

Lidské srdce „mí sto Bož í “

Kaž dé stvoř ení se stane teofanický m, jestliž e zjevuje Boha. Za tí mto ú č elem, jak jsme poznamenali již na poč á tku, byly stvoř eny. Existuje vš ak mezi nimi urč itá odstupň ovanost ve vý razu té to schopnosti. Mezi bytostmi země patř í první mí sto č lově ku „stvoř ené mu k podobě a obrazu jeho bož ské Velebnosti“. * Č lově k je tedy, jak č asto Otcové opakují, privilegovaný m zrcadlem Bož í dobroty. Vidě t Boha ve vlastní podobnosti s ní m, znamená vidě t „mí sto Bož í “ jako Mojž í š na hoř e Sinaj (srov. Gen 24, 9‑ 11). * Syrský autor Martyrius Sahdona pí š e: „Neboť jsme obyvateli nebe, hovoř í me s Bohem, obrací me k ně mu pohled své ho srdce (Kol 3, 1‑ 2); s bá zní vnitř ně nazí rá me na jeho Velebnost; jak je to mož né naš im př edstavá m, pohlí ž í me jako v zrcadle, na obraz Neviditelné ho (jimž je naš e duš e). “*

Př í tomnost Boha v podobnosti duš e je dynamická. Musí rů st, ř í kají Otcové, „od podobnosti k sourodnosti“. * Tento postup je, spojitě dí lem naš í m a milosti. Proto Igná c dodá vá: Bů h nejen „bydlí “ ve své m stvoř ení jako v chrá mu, ale př ebý vá zde „jako ten, kdo pracuje; tak např. v nebeský ch tě lesech, v ž ivlech, v rostliná ch, plodech, zví ř atech atd., když jim dá vá bytí, zachová vá je, poskytuje jim vzrů st, udě luje cí tě ní, atd. “* Ale v duš í ch lidský ch je jeho ené rgeia v daleko vě tš í mí ř e. Mů ž eme pozorovat „jak vš echna dobra a dary sestupují shů ry [.... ] a stejně tak spravedlnost, dobrota, laskavost, milosrdenství, atd., tak, jako paprsky vychá zejí ze slunce, vody z pramene, atd. “* Otcové si jsou dobř e vě domi ú zké ho vztahu, který existuje mezi morá lní m chová ní m č lově ka a ú č asti č lově ka na Bož í m ž ivotě v ně m. Ctnosti jsou proto mí rou naš eho zbož š tě ní, tvrdí svatý Ř ehoř Naziá nský. * A protož e jsme stvoř eni podle Krista, prvotní ho obrazu Boha, ctnosti se pro Origena zamě ň ují s Kristem. On je ctnostmi, zatí mco my je vlastní me. On je např. Spravedlnost, Moudrost, Pravda. Proto projevová ní tě chto ctností je pravou ú č astí na podstatě Jež í š e Krista. Kontemplovat svě tce je pak vidě t Krista a v ně m Otce, pramen vš í svatosti*, jak dobř e poznamená vá Igná c.

Obč as autoř i diskutovali, zda si mů ž eme bý t jisti, ž e uvnitř sebe př echová vá me milost Bož í. Jedna z odpově dí byla: jistě ž e v sobě cí tí me trvalou touhu po rů stu ctností, mů ž eme si bý t jisti svý m stavem. * Jestliž e to platí pro vš echny ctnosti, zvlá š tní m způ sobem pak pro lá sku. Zá ř ivý př í klad takové ho pohledu mů ž eme č í st v ž ivotě svaté ho Simona Nové ho Teologa. Byl mystik, mě l vidě ní svě tla. Cí til, ž e se nejedná o svě tlo vně jš í, ale o duchovní, v ně mž př ebý vá Kristus. Avš ak plná ú tě cha a jistota mu př iš la až toho dne, kdy objevil, ž e je „chudá k milují cí lidi“. Kde by mohla mí t pů vod tato upř í mná a ž houcí lá ska k bliž ní mu, když ne v Kristu, který př ebý vá v srdci?

To je to, co nazý vá me nalezení m Boha v sobě samé m: „A tak nejsem to již já, kdo takto mluví, ale Poklad (Kristus), on sá m, který dá le ř í ká: Já jsem vzkř í š ení a ž ivot. Já jsem zrnko hoř č ice pohř bené do země a koupené vě ř í cí mi [... ]. Já jsem osvě cují cí pramen, zř í dlo a nesmrtelná ř eka, kde ti, kteř í mě milují celou duš í, se nejen po smrti, ale v kaž dé hodině myjí ve vodě, která ze mne tryská a oč isť ují se od kaž dé skvrny na tě le i duš i, aby mohli zá ř it jako sví tilna a paprsky slunce“. *

Tě mto ř á dků m radě ji nedodá vá me nic jiné ho než jen Igná covu radu apoftegmatické podoby, jí ž uzaví rá meditaci o lá sce: „Konč it tí m, ž e vš e budu rozjí mat ve vztahu k sobě, jak již bylo ř eč eno. Zakonč it rozmluvou a Otč ená š em. “*

⇐ Предыдущая 48 49 50 51 52 53 54 555657 Следующая ⇒