TŘETÍ TÝDEN

TŘ ETÍ TÝ DEN

Soucit s trpí cí m Kristem

Jaký hlavní ú č el by podle Igná ce mě lo mí t rozjí má ní o utrpení Kristově? V př í pravné modlitbě první kontemplace je to naznač eno tě mito slovy. „Prosit o bolest, dojetí a zahanbení, protož e kvů li mý m hř í chů m jde Pá n vstř í c utrpení. “*

Ruská spiritualita zná velmi dobř e termí n „compassione“, soucit. Podle Solově va je toto hnutí duš e první m projevem rodí cí se lá sky. Dostojevský umí tento pocit mistrovsky popsat. Skrze soucit je upevň ová no vě domí identity mezi lidmi. Soucit s trpí cí mi ‑ ve který ch se vidí tvá ř Kristova ‑ bý vá označ ová n za typický tó n ruské ho myš lení: „Milosrdenství a soucit k bliž ní mu ‑ pí š e M. Arsenev ‑ zasely do duš e lidu mnohá semena a jejich vliv tam zanechal hluboké koř eny... Puš kinova slova jsou jaký msi epigrafem: „Snaž ně jsem prosil o milosrdenství pro ty, kteř í zhř eš ili“. Naš e ztotož ně ní se s Jež í š em odpoví dá stupni duchovní ho ž ivota a je „ontologické “, skuteč né, i když psychologicky, se prož í vá v tajemství. Nicmé ně Igná c chce, aby se bož ské pravdy „zakouš ely a vychutná valy“ (sentire e gustare). Takový musí bý t i soucit s Kristem trpí cí m. Je tedy potř eba „zač í t s velkou ná mahou a ú silí m o probuzení bolesti, smutku a plá č e“. *

Toto „ú silí “ se mů ž e zdá t vyumě lkované, má lo př irozené. Avš ak velmi mnohé svě dectví vý chodní ch mnichů dá vají podobné rady, když pojedná vají o pé nthos, svaté mu plá č i, který oč isť uje duš i. * Jsou př esvě dč eni, ž e nedostatek citlivosti by v tomto př í padě byl proti př irozenosti ‑ je nutno použ í t jisté ho ná silí, abychom se vrá tili ke stavu, který by mě l bý t normá lní. Toho nakonec ukazuje, ž e ani apatheia vý chodní ch ani indiference Igná cova neznamenají jednoduš e necitelnost. Naopak, oba tyto vý razy vedou k ú silí kultivovat, pě stovat stá le krá sně jš í city.

Z tohoto soucitu se má, podle Igná ce, zrodit „zahanbení, neboť pro mé hř í chy jde Pá n do tě chto muk“. Totož nost s Kristem se pak projevuje, zvlá š tní m způ sobem: nedí vá me se na hř í chy v jednotlivci, ale vidí me je jako universá lní š kodu, která tí ž í vš echny a proto ji nese Spasitel lidstva. Je č asto opaková no to, co ř ekl Dostojevský: „Vš ichni jsou odpově dni za vš echny“. A skuteč ně, podle svě dectví M. Berď ajeva, Dostojevský je jako posedlý problé mem soucitu s trpí cí mi. Stejně tak i L. Tolstoj, bohatý aristokrat, který po celý svů j ž ivot trpí pro svou privilegovanou situaci a cí tí se vinen chudobou druhý ch. *

„Utrpení je dobrá vě c“

Samo sebou, ž e soucit s Kristem nemů ž e zů stat neplodný m sentimentem. Igná c proto vyž aduje, abychom př i rozhovoru v modlitbě dali Kristu svobodnou odpově ď: „Co nyní já má m pro ně ho dě lat a trpě t“. * Na to, co má me pro Krista „dě lat“ bylo zamě ř eno mnoho př edchá zejí cí ch rozjí má ní. Nyní je př idá no: „a trpě t pro ně j“. Nepochybujeme, ž e jen kř esť anství je schopno uká zat pozitivní hodnotu utrpení a smrti.

Symbolický m způ sobem to vyjadř uje tradič ní ikona, svatá Parasceva (Velký pá tek), legendá rní postava zosobň ují cí bolest. Její š at je tmavý, nevyzpytatelné a nepochopitelné barvy. Ale pro př ipodobně ní Matce Bož í je zakryta rudý m plá š tě m, znamení m bož ské milosti, která dá smysl tomu, co se zdá bý t absurdní a znič ují cí.

Bož ský smysl utrpení je př ednostní m té matem ruské spirituality. I. Kologrivov* pí š e: „Ruský č lově k je od př irozenosti navyklý trpě t a kř esť anství neč iní nic menš í ho, než ž e tuto povahovou navyklost č i ctnost povzná š í a to tí m, ž e č lově ku Rusi př edstavuje ve š ť astné budoucnosti podivuhodnou promě nu utrpení “. Fakt je, ž e dě jiny slovanský ch ná rodů jsou jedinou cestou bolesti posetou krvavý mi udá lostmi. Abychom už ili vý razu bá sní ka Ně krasova, utrpení „se zde vrací v obrovský ch př í valech, daleko hojně jš í ch, než Volze př iná š í jarní tá ní. “ Utrpení je ale velkou silou, neboť posvě cuje nejen nevinné, ale i ty, kteř í zhř eš ili. Mezi trestem a zloč inem, který ho př edchá zí je vnitř ní souvislost, avš ak prá vě kvů li té to souvislosti je zloč in neodpustitelný. Zloč in a trest je prá vě romá n, v ně mž se Dostojevský zabý vá vý slovně tí mto problé mem. Doč teme se v ně m tě chto slov: „Utrpení je dobrá vě c [... ] jeho prostř ednictví m je vš echno odpuš tě no“. *

„Bož ství se skrý vá “

Nerozjí má se o utrpení bez toho, abychom nevzali v ú vahu jaký m způ sobem a v č em spoč í vá. V př í padě Kristově je prá vě toto vyjí meč ně tě ž ké, neboť u ně j je utrpení vá zá no na jeho bož sko‑ lidské pozná ní. Neudivuje proto, ž e Igná c na rozdí l od lidový ch zbož ností, zů stá vá velmi stř í dmý, zvlá š tě když mluví o umuč ení Pá ně. Nedě lá nic jiné ho, než poukazuje na té mata evangelií. Ale z druhé strany si pouze jednou vě tou vš í má toho, co mů ž e bý t nazvá no první m zdrojem vš eho utrpení: „Vidě t, jak se bož ství skrý vá “. Stalo se neviditelné tě m, kteř í na Krista pohlí ž í z vně jš ku. Avš ak musí jí t té ž o tajemnou zkouš ku lidství samé ho Spasitele, dí vá me‑ li se na ně j od chví le, kdy „nechá vá trpě t své nejsvě tě jš í č lově č enství “.

Ř eč tí Otcové, jak jsme již ř ekli, ú zce spojovali hř í ch s „nevě domostí “*, se ztrá tou „trvalé pamě ti Boha“. Svě t ztrá cí svou prů zrač nost, Bů h tedy zů stá vá skryt: oč i ‑ jak ř í ká Origenes ‑ jsou př inuceny pohlí ž et dolů. * Tento stav zapř í č iň uje utrpení a to podle mí ry v jaké je probuzen bož ský é ros, touha, která hledá cestu k „sebeznič ení “, aby mohla bý t s Bohem (srov. Fil 1, 23). Pí smo ř í ká, ž e č lově k, který vidě l Boha, musí zemř í t (srov. Iz 6, 5). Ř ehoř Nysský vý rok obrací a pí š e, ž e k tomu, aby bylo mož né vidě t Boha, je nutno zemř í t ‑ nará ž í na obrovská odř í ká ní a utrpení mystický ch stavů.

Jaký m způ sobem je mož né tyto ú vahy př ené st na psychologický stav trpí cí ho Jež í š e? Kř esť anš tí mystici ho snad vnitř ně pozná vali, neboť i oni ohromně trpě li, když se Bů h její m oč í m skrý val. Tento stav bý vá pociť ová n jako hrozná zkouš ka, nebo jako trest za hř í chy. Kratič ce o ně m vyprá ví např. ruský poutní k, který mě l zvlá š tní dar ká zat slovo Bož í a dar trvalé ho vní má ní Jeho př í tomnosti. Ale dopustil se hř í chu. „Od té chví le poklesla sí la mý ch ká zá ní a po jistou dobu jsem ztratil lá sku k modlitbě a k Bohu. Byl jsem z toho zaraž en. Modlil jsem se, ale nemě l jsem již takový zá pal. “* Pochopil, ž e Bů h se mu skrý val. Byl z toho znič ený natolik, ž e nevě dě l jak dá le ž í t. Rozhodl se nakonec, ž e pů jde na pouť do Svaté země, aby znovu naš el zakouš ení Jeho př í tomnosti. Na druhou stranu ř eč eno, neš lo o bolest až k zoufalství, neboť nepř estal milovat Jež í š e, i když se mu zdá lo, ž e je nepř í tomný. Podobný, ale daleko silně jš í stav mů ž eme př edpoklá dat v Jež í š i, který sná š el muč ení z lá sky. A lá ska, jak je to zakouš eno zvlá š tě mystiky ‑ je zá kladem „pozná ní v temnotá ch“. Ně kteř í exegeté myslí, ž e v Jež í š ově vý kř iku na kř í ž i: „Bož e mů j, Bož e mů j, proč jsi mě opustil? “ se skrý vá to, ž e jaký msi způ sobem zakouš el trest zavrž ení, (Mt 27, 46). Ale nezapomí nejme, ž e miloval vš echny až do konce (srov. Jan 13, 1) a pro tuto lá sku v ně m bylo př í tomné i nebe.

⇐ Предыдущая 44 45 46 47 484950 51 52 53 Следующая ⇒