Napodobování Krista

V egyptské pouš ti zač í nal první duchovní rozhovor, jak jsme se již zmí nili, prosbou ž á ka: „Otč e, pově z mi slovo, který m bych spasil svou duš i“. * Ono pak tvoř ilo ž ivotní pravidlo pomá hají cí k dokonalosti. Igná c zná pouze jediné „slovo“, které př ivá dí k ž ivotu vě č né mu. Je to Slovo Otce jež se stalo tě lem, ž ivá osoba Jež í š e Krista.

Od zač á tku druhé ho tý dne se exercicie zá sadně koncentrují na rozjí má ní o ž ivotě Jež í š ově. Mů ž eme se ptá t podle jaké ho krité ria Igná c vybí rá rů zné ú ryvky z evangelií. * Je tě ž ké se domní vat, ž e by mě l ně jakou dopř edu vytvoř enou př edstavu. Avš ak je mož né tuš it, ž e jeho pozornost se nevě domky soustř edí na ty ú seky evangelia, které vyjadř ují to, co je postaveno na zač á tku v podobě podobenství. Dvakrá t je př edklá dá na meditace o povolá ní a vý slovně se poznamená vá jaké vý hody má pro lidi, kteř í mají tě ž kosti prové sti podobnou vě c a naopak jakou schopnost dosá hnou ti, kteř í o ni prosí. Ná sledují ú ryvky evangelia, v nichž se č te, ž e ná sledovat Jež í š e je nutno v opač né m duchu než jaký vlá dne svě tu ‑ jak je zvlá š tě zř ejmé v horské m ká zá ní, v blahoslavenství ch. Pak jsou př ipomí ná ny zá zraky, který mi je posilová na ví ra skrze zvlá š tní ochranu tě ch, kteř í ná sledují Krista: bouř e na moř i, chů ze po vodě, ale té ž rozmnož ení chleba a promě ně ní vody v Ká ni. Odpuš tě ní hř í chů Magdalé ně, vzkř í š ení Lazara a promě ně ní Pá ně dá vají najevo krá lovskou moc Kristovu, kterou on ukazuje př ed tí m, než bude v tajemství utrpení hluboce skryta.

Bylo č asto ř eč eno, ž e podstata ignaciá nské spirituality spoč í vá v „napodobová ní Krista“ Prá vě tento termí n ale byl jistý mi vý chodní mi autory silně kritizová n, neboť dle nich pak jde o „mimikry“, herectví: Jež í š stojí př ed ná mi a my bychom ho mě li imitovat, napodobovat jako vně jš í model. * Kromě toho je tu mož né dalš í nebezpeč í. Ti, kteř í chtě jí napodobovat Krista č asto ‑ a té mě ř jednotně ‑ svou pozornost zamě ř ují na slova evangelia. Jeho vlastní osoba je pak vidě na na druhé m mí stě a nakonec té mě ř mizí. Kř esť anství by se tak redukovalo na ně jaký text morá lní ch norem. Idealistou tohoto typu byl např. spisovatel L. N. Tolstoj. Jeho vyzná ní ví ry by mohlo bý t vyjá dř eno povzdechem: „jak mohl bý t svě t krá sný, kdyby bylo uč ení evangelia zachová vá no“.

Co odpově dě t na tyto ná mitky? Tolstojů v moralismus je mistrovsky odmí tnut Dostojevský m. V romá ně Idiot popisuje jednoho pseudo‑ Krista v osobě sympatické ho kní ž ete, který jedná v souladu s naukou evangelií. Nicmé ně nekoná zá zraky, je neschopen vyř eš it obrovské lidské bolesti a nakonec sá m skonč í v ú stavu pro choromyslné. Co chtě l spisovatel uká zat? Snaž it se o jedná ní shodné s Kristový m a nemí t jeho milost č i jeho osobu v sobě, by byla velká poš etilost. Takž e ani ideá l napodobová ní Krista nemů ž e bý t izolová n od hloubky jeho dogmatické ho vý znamu. Vý chodní myslitelé, kritizují cí Tomá š e Kempenské ho (jehož kní ž eč ka je nakonec v Rusku velmi č tena a její latinský titul př eklá dá n jako „ná sledová ní “, ne „napodobová ní “) mu oponují pě knou knihou od N. Cabasila: Ž ivot v Kristu. * Ale prá vě ona ukazuje, ž e tyto dva aspekty jsou neoddě litelné. Jistě ž e se nemů ž e Kristus napodobovat jako by byl cizí „osobou“. On sá m musí ž í t v ná s. Tento aspekt v naš í otá zce označ ujeme jako dogmatický a ten od č lově ka vyž aduje morá lní ú silí. Tradič ní termí n „napodobová ní “ tedy chce př ivé st k ně mu tak, jak to uč í již svatý Pavel: „Napodobujte mne tak, jak já Krista“ (1Tes 1, 6; 1Kor 1, 11). Citá t z Cabasila to potvrzuje: „Napodobovat Krista znamená ž í t podle Ně ho a v Ně m. A podrobit se Bož í mu př á ní je ú kon svobodné vů le“. *

Prá vě dobř e pochopené napodobová ní ná s osvobozuje od abstraktní ho moralismu. K tomu, abychom mohli ně koho napodobovat, je potř eba vidě t konkré tní osobu, její jedná ní a gesta, a mí t mož nost ocenit slova ze vzá jemné ho chá pá ní, které vzniká z dialogu. Je př ekvapují cí kolikrá t a s jaký m dů razem Igná c pí š e o nezbytnosti „mluvit s Kristem“, „spojit se“ (komunikovat), obnovit „rozhovor“, atd. Rozhovor není monolog. V modlitbě č lově k vyslovuje slova, ale v exercicií ch se př edpoklá dá, ž e př evá ž ně zů stá vá v naslouchá ní. To vš ak nesmí bý t sní ž eno na degradovanou posluš nost. Bož í slovo př ijí mané sprá vný m postojem, č lově ka př etvá ř í, neboť slova Bož í jsou mocná, stvoř itelská, jak poznamenal Origenes. * Tajemství ž ivota Kristova nerozjí má me jen proto, abychom mohli uč init rozhodnutí a formulovat ná vrhy ke změ ně vlastní ho ž ivota. Ten je od zá kladů mě ně n již samý m rozjí má ní m. Klasikové vý chodní spirituality kladou dů raz na tento promě ň ují cí ú č inek kontemplace. Z odvě ké kontemplace Otce, Syn se rodí v lů ně Trojice. Tí m, ž e vtě lené ho Krista kontemplujeme, nechá vá me ho zrodit se v naš em srdci; jsme‑ li ponoř eni do kontemplace, On naš e nitro č iní „nesvé prá vný m“, ř í ká svatý Basil. *

Kř esť anská kontemplace, theorí a se neztotož ň uje s faleš ný m kvietismem. Je neoddě litelná od č inu, od prá xis ve dvojí m smyslu. Kontemplovaná myš lenka musí mí t sí lu uskuteč nit se, vtě lit se do rů zný ch oblastí ž ivota. A je tedy oprá vně né, ž e se bě hem exercicií dě lají volby, zaují mají rozhodnutí a ná vrhy pro změ nu ž ivota. Ale vý chodní autoř i spí š e nalé hají na protilehlý aspekt: není mož né vidě t, kontemplovat a rozumě t tomu, co nemá zá klad v ž ivotě samé m. V podobě aforismu je formulová na zá sada: „Až prostř ednictví m prá xis se dostá vá me k theorí a. * Tato prá xis v sobě obsahuje uskuteč ň ová ní ctností. Jak na Vý chodě tak na Zá padě se asketické pouč ky zamě ř ují na př edlož ení systé mu, č í mž ná sledují a modifikují morá lní uč ení stoiků. Př itom je neznepokojovali pochybnosti, zda se takto nevzdalují od evangelia. Origenes praxi ctností ospravedlň uje upozorně ní m, ž e ony ve své nejhlubš í skuteč nosti nejsou nič í m jiný m než rů zný mi atributy (epí noiai) vtě lené ho Slova: On je pravda, spravedlnost, bož ské milosrdenství, atd. Pak tedy ti, kteř í se snaž í dosá hnout tyto ctnosti, jednají jako Matka Bož í: nechá vají narodit se Jež í š e v jejich ž ivotě a postupně krok za krokem ná sledují Jež í š ů v ž ivot. * Na poč á tku své duchovní cesty, př edevš í m Origenes nalé hal na ctnosti, které byly vlastní bož ské mu Logos: moudrost, spravedlnost, atd. Ale bě hem ž ivota stá le ví ce oceň oval ctnosti, které vyzař ují vtě lení: pokora, chudoba, kř í ž. Starý ř ecký pojem prá xis mě l v sobě jeden negativní odstí n. Na rozdí l od poiesis obsahoval ná mahu, ú silí, a to mnohdy tvrdé. Ř í ká se, ž e pů vodně znamenal „př ejí t ř eku“, cestovat. * Rozjí mat o ž ivotě Kristově proto není jen ně jaká „poesie“, ale namá havá pouť.

Mezi ctnostmi nachá zí me oč ividně na první m mí stě lá sku. Ona ná m nejlepš í m způ sobem umož ň uje poznat Krista a skrze ně j Otce. Bý vá citová no rč ení B. Vyš eslavceva: „Vzhledem k vš eobecné mu intelektualismu nedá vné doby, je prorocký m tento vý rok Leonarda da Vinci: „Velká lá ska je dcerou velké ho pozná ní “. My vý chodní kř esť ané mů ž eme ř í ci naopak: „Velké pozná ní je dí tě tem velké lá sky““. * A tak i meditace o ž ivotě Jež í š ově mají v exercicií ch bý t koná ny tak, aby probouzely lá sku ke Spasiteli. A není to nic jiné ho než tato lá ska, která vede k tomu, ž e „ti, kdo po tom ví ce touž í a chtě jí se vyznamenat ve veš keré služ bě své mu vě č né mu Krá li a vš eobecné mu Pá nu, nabí dnou k tě mto ná mahá m nejenom svou osobu, ný brž také ‑ poně vadž jednají dokonce proti své smyslnosti a proti lá sce k tě lu a svě tu ‑ uč iní nabí dku vě tš í ceny a vě tš í ho vý znamu a prohlá sí: Vě č ný Pane vš ech vě cí, nabí zí m se Ti s Tvou př í zní a pomocí př ed Tvou nekoneč nou Dobrotou a v př í tomnosti Tvé př esvaté Matky a vš ech svatý ch muž ů a ž en nebeské ho dvora; př eji si a touž í m po tom a je to moje dobř e uvá ž ené rozhodnutí, když to jen bude k Tvé vě tš í cti a chvá le, napodobovat Tě ve sná š ení veš kerý ch urá ž ek, veš keré potupy a stejně tak chudoby, jak skuteč né tak i duchovní, jestliž e mě Tvá nejsvě tě jš í Velebnost chce vyvolit a př ijmout k takové mu ž ivotu a stavu. “*

Rozjí má ní o dvou praporech, ignaciá nské podobenství. *

Tato meditace je urč ena pro č tvrtý den druhé ho tý dne a je pokrač ová ní m myš lenky o krá lovské moci Kristově. Tuto ideu rozví jí po nazí rá ní na první tajemství Jež í š ova ž ivota, vtě lení, narození a dě tství. Nový zá kon totiž opravdu obsahuje podstatné doklady tý kají cí se krá lovské moci Mesiá š e. Bě hem své ho veř ejné ho ž ivota Jež í š nikdy nepodlehl entuziasmu zá stupů, lidí, kteř í s mesiá š ský m poslá ní m smě š ovali humanistické a pozemské prvky. Z druhé strany, dotá zá n Pilá tem, Kristus nepopí rá svů j titul krá le (Jan 18, 37), ale upř esň uje, ž e jeho krá lovství není z tohoto svě ta (Jan 18, 36). Jeho způ sob vlá dy je zcela jiný než způ sob projevová ní moci velký mi tohoto svě ta. Proto bude tě mito opač ný mi silami stá le napadá n.

Není to Igná cova novinka, př edstavit duchovní ž ivot jako boj 38. Mniš i sami sebe vidě li jako Kristovi vojá ky strž ené do velké ho boje, který je veden za hranicí vš í zjevnosti tohoto viditelné ho svě ta. Proto museli bý t vyzkouš eni v rozliš ová ní duchů. Museli doká zat rozeznat, které myš lenky a která hnutí je sjednocují s Kristem a které naopak patř í jeho protivní ků m. Tak vyrů stá v kř esť anské tradici „seznam“ osmi hlavní ch neř estí (z nichž u latiní ků bylo odvozeno „sedm hlavní ch hř í chů “). * Jim pak odpoví dají rů zné ř etě zce ctností.

V obojí oblasti bylo vytvoř eno mnoho variací a to ve snaze urč it prvenství a odhalit př í č innosti mezi jednotlivý mi neř estmi, nebo naopak souvislosti mezi ctnostmi. Pokud se jedná o neř esti, jejich vý č et klade na první mí sto pý chu, koř en vš eho zla. Byl to svatý Ř ehoř Veliký, který se zamý š lel nad její m problé mem z pohledu dogmatické ho. * Na Vý chodě se vš ak na tuto otá zku dí vají z pohledu psychologické ho; vychá zejí od neř estí menš í ch až k marnivosti a nakonec k pý š e (tyto dvě odliš ují, proto mají hlavní ch hř í chů osm). * Ty menš í zač í nají nestř í dmostí, pak ná sleduje smyslnost, lakota, atd. Poznamenejme, ž e také Igná c zvolil tento postup; vymezil ho vš ak do tř í oblastí: vá š nivá touha po bohatství, svě tská slá va (marnivost) a pý cha. Č í slo tř i mů ž e př ipomí nat trojí pokuš ení Jež í š e (Mt 4, 1nn). Seznam osmi hlavní ch hř í chů by byl rozš í ř ení m té to trojice.

Jako ctnosti jsou pak uvá dě ny opaky tě chto neř estí: chudoba, pohrdá ní sebou (poní ž enost) a pokora. Celá meditace se zdá bý t proniknuta duchem sv. Františ ka z Assisi: duchem evangelia.

Př edstava dvou tá borů př ipravují cí ch se k rozhodují cí mu boji byla jistě Igná ci blí zká. Avš ak i ona je dobř e zná ma staré mniš ské tradici. * Vidě ní nesč etný ch dé monů, s nimiž bojovali jsou č astá. Dé monologie, která je sepsá na v knize Ž ivot Antoní na* a v dí lech Evagria a Kassiá na* se stala klasikou a zač leň uje se jako dů lež itý prvek do asketické ho tradič ní ho uč ení. „Není totiž mož né dosá hnout moudrosti bez boje; * asketé bý vají nazý vá ni atlety, vojá ky, bojovní ky. Musejí proto oblé ci zbroj Bož í (Ef 6, 11nn) v jistotě, ž e mají zví tě zit společ ně s ní m.

⇐ Предыдущая 38 39 40 41 424344 45 46 47 Следующая ⇒