Zkroušenost (pénthos)

Z první ho tý dne Exercicií se vychá zí nejen s odpuš tě ní m hř í chů, ale té ž se změ nou vlastní duchovní fyziognomie. Č lově k nabyl ú plné ho vě domí o tom, ž e je hř í š ní kem omilostně ný m Bohem. Toto je aspekt, který vý chodní spiritualita umě la dobř e postavit př ed oč i. Namí tá se, ž e uč ení zá padní ch moralistů je př í liš „objektivizují cí “ (Berdjajev). Soustř eď uje pozornost na „hř í chy“ a tí m, ž e jsou ve zpově di odpuš tě ny se myslí, ž e č lově k by mě l znovu zač í t tam, kde se nachá zel dř í ve než zhř eš il i když s jistý m nevyhnutelný mi ná sledky jako jsou „jizvy“ ‑ ne zcela zahlazené rá ny.

V tomto smyslu je poká ní radostný m poselství m jen proto, neboť ná s zachrá nilo od velký ch nebezpeč í, ale neprojevuje se jako pocit trvalé hodnoty. A prá vě tato trvalá hodnota, je na vý chodě silně zdů razně na. Pozornost se totiž upí ná ví ce na „hř í š ní ka“ než na „hř í ch“. Hř í š ní k skrze poká ní zí skal velké a nové pozná ní: odkryl milosrdnou tvá ř Bož í. Proto nemá ž á dné př á ní vrá tit se ke staré mu stavu, jakoby se nic nestalo, naví c ž e na vlastní hř í chy zapomene. Naopak, on si je stá le v pamě tí př ipomí ná, neboť toto upamatová ní je pro ně j pramenem obrovské ú tě chy. Př esvě dč uje se o velké m milosrdenství Otce k marnotratné mu synu a toto př ipomí ná ní se promě ní v pramen ú tě š ný ch slz. Vý chodní asketé př iklá dají tomuto postoji opravdu velkou hodnotu. * Svatý Ataná š ná m vyprá ví, ž e svatý Antoní n po vš echny dny lkal nad svý mi hř í chy. * A proto „mě la Antoní nova tvá ř př ekvapují cí př í jemnost... nikdy se nerozruš ovala, tak ž e jeho duš e byla př eplně na pokojem“. * „Tvá ř omytá slzami ‑ ř í ká sv. Efré m ‑ je nepomí její cí krá sou“. *

Avš ak asketé souč asně poznamená vají jistou kontradikci, jeden vznikají cí problé m: jak radit k č astý m ú konů m trvalé ho ž alu a nepř está vají cí ho plá č e s dů vě rou v rychlý ú č inek poká ní? Opat Poimen ujiš ť uje jednoho bratra: „V okamž iku, v ně mž č lově k podlehl poblouzně ní, ř ekne sá m sobě: Zhř eš il jsem! A tedy vš e je skonč eno“. * Nicmé ně u asketů odpuš tě ní pramen slz nevysouš í. Svatý Jan Zlatoú stý pí š e: „Je potř eba, abychom my, jednou oč iš tě ni od svý ch vin, mě li své viny př ed oč ima“. *

Vě domi si dobř e té to antinomie a také, aby nesmě š ovali rů zné stavy duš e, vý chodní myslitelé je rozliš ují dvě ma rozdí lný mi termí ny: metá nonia a pé nthos. Metá nonia vnuká tyto slova: „Zhř eš il jsem, Pane, odpusť mi“. Je to vyzná ní prová zené dů vě rou, ž e Bů h odpustí vzá pě tí. Penthos, luctus, inspiruje pocity, které ná sledují: „Pane, jak jsi dobrý tí m, ž e jsi mi odpustil“. Takový cit pohne až k slzá m, ty vš ak nepř ichá zejí „pod vlivem smutku, ale z nesmí rné radosti“. * Prož í vá ní pé nthos bylo mnichů m tak drahé, ž e použ í vali mnohé prostř edky, nakonec i umě lé, aby ho v sobě udrž eli. Mezi nimi bylo na první m mí stě rozjí má ní o smrti a o poslední m soudu, obojí jistý m způ sobem vzá jemně spojeno. Obdoba oč istce je př edstavová na vě hlasný mi teló nia „celnicemi“, který mi musí duš e projí t po smrti. V kaž dé z tě chto „zastá vek“ č í hají ď á blové jako pokuš itelé zatí mco andě lé vystupují jako ochrá nci. V popisu svaté ho Gregoria Narek, svaté ho armé nské ho bá sní ka, se poslední soud objevuje jako urč itý druh universá lní ho „cla“. Č lově k je vš emi dé mony pokouš en a vš emi andě ly a svě tci brá ně n. Nakonec zakouš í vý rok nekoneč né ho milosrdenství Soudce, milovní ka lidí. *

Mů ž eme tedy konstatovat, ž e v poč etný ch variantá ch se stá le vrací hlavní myš lenka: v znovupozná vá ní vlastní ch hř í chů je nejvě tš í pokrok a nejví ce se zakouš í milosrdná dobrota Krista. V nejkratš í formě je tato zkuš enost svá zá na té ž s vě hlasnou stř elnou modlitbou zvanou Modlitba Jež í š ova: „Pane Jež í š i Kriste, Synu Bož í, smiluj se nade mnou hř í š ný m“. * Duchovní plá č utvá ř í jednu z hlavní ch ú tě ch mnicha. Je tedy zcela ně č í m jiný m a opač ný m, než smutek, lý pe, který je jednou ze zá kladní ch neř estí. V latinské klasifikaci sedmi „hlavní ch hř í chů “ je nahrazen zá vistí: smutek z dobra druhý ch. Vý chodní př edstava je mnohem š irš í. Označ uje pocit bolesti nebo nelibosti a skleslosti kvů li ztrá tě jaké koliv pozemské vě ci: majetku, př í buzný ch, svě tské slá vy, zdraví, atd. Kdo plá č e pro hř í chy (tedy pro ztrá tu lá sky Bož í ) považ uje vš echny smutky svě ta za smě š nosti.

Nemů ž eme oč eká vat, ž e by Igná c znalecky použ í val jemná rozliš ení slovní ků. Ale intuitivně velmi dobř e proniká ú č el toho, proč je tř eba si bě hem první ho tý dne př ipomně t vyvolat sled hř í chů uplynulé ho ž ivota a je-li mož né vykonat generá lní zpově ď. Taková zpově ď je nedoporuč ová na skrupulantů m, neboť vyvolá vá pochybnosti a to je vý slovně proti vyzná ní ví ry: „Vě ř í m v odpuš tě ní hř í chů “. V normá lní m př í padě vš ak je tato ví ra prá vě naopak probrá ní m si vlastní ch š patností posilně na. Rozhovor, který Igná c po rozjí má ní ch o hř í š í ch doporuč uje, je dobrý př í klad zakouš ení pé nthos a př ipomí ná meditace svaté ho Ř ehoř e Nareka. Projdeme‑ li „ř adu“ vlastní ch hř í chů, pí š e Igná c, vydere se z ná s spontá nně vý kř ik ú ž asu se vzrů stají cí m vzruš ení m. Probrat vš echny tvory, jak mě nechali ž í t a př i ž ivotě udrž ovali: andě lé jako meč Bož í spravedlnosti, jak mě př esto sná š eli a chrá nili a za mě se modlili; svatí, jak na mě pamatovali se svou př í mluvou a modlitbou; nebe, slunce, mě sí c, hvě zdy, ž ivly, plody země, ptá ci, ryby a ostatní zví ř ata, jak mi vš echno slouž ilo; země, jak se neotevř ela, aby mě pohltila, a tak vytvoř ila nová pekla, aby mě v nich na vě ky muč ila [... ] Zakonč it rozmluvou o milosrdenství. Rozvaž ovat a dě kovat naš emu Pá nu, ž e mně až do tohoto okamž iku zachoval ž ivot a př edsevzí t si do budoucnosti polepš ení s jeho milostí. Otč ená š . *

Ale mniš i vě dě li, ž e lidské afekty jsou př í liš svá zá ny se zemí a ž e snadno upadá me do smutku, když se ná m okolí nezdá dost radostné, když má me hlad č i trpí me fyzickou bolestí atd. Proto použ í vají jedné lsti. Když se z jaké hokoliv dů vodu objeví smutek, vyvolá me si rychle v mysli hř í ch a tak se plá č pů vodu pozemské ho změ ní v plá č svatý, trá pení se stane ú tě chou. A zde vstupuje to, co jež jsme nazvali „umě lé prostř edky“. Proto, aby mohli rozví jet pé nthos, mnozí ž ili v neú tě š ný ch prostorá ch, v temný ch dutiná ch, vyhý bali se smí chu, který považ ovali za nebezpeč nou rozmař ilost a konali tvrdá poká ní. Nicmé ně jejich tvá ř vyjadř ovala nerozruš itelný pokoj 44. Té mě ř vš echny tyto prostř edky jsou kratič ce vypoč í tá ny v „Dodatcí ch“ exercicií na konci první ho tý dne: mluví se zde o vyhý bá ní se smí chu, ž ertovný m myš lenká m, doporuč uje se pů st, bdě ní, tě lesná př í snost, atd. Ú č el toho vš eho je evidentní: usnadnit plá č nad hř í chy; tento plá č osvobodí č lově ka od ná sledků hř í chu, ale také od smutku pramení cí ho z materiá lní nouze.

⇐ Предыдущая 34 35 36 37 383940 41 42 43 Следующая ⇒