Zpytování svědomí

Peklo

Igná c se nevyhý bá rozjí má ní o pekle. Považ uje ho za už iteč né k probuzení bá zně Bož í. Tak to vidí té ž Otcové jako např. Nikon z Č erné hory (u Antiochie). „Je to jedna ze š aleb satana - odetnout lidem bá zeň, namlouvá ní m, ž e Pá n je milosrdný. Tí m se stanou nedbalí, dá le a dá le se oklamá vají a takto vleč ou do zá huby celý svě t. “* Mohlo by se namí tnout citací svaté ho Antoní na opata: „Já se již Boha nebojí m. “* Vš ichni ale tuto vě tu vyklá dají jako znamení dosaž ené dokonalosti. Pro zač á teč ní ky, a tak se označ ují vš ichni, kteř í o vě ci pí š í, je bá zeň Bož í velmi už iteč ná. Svatý Bazil to ospravedlň uje touto ú vahou: nevinný č lově k v kaž dé chví li slyš el sladký hlas Bož í, který k ně mu mluvil; hř í ch ho uč inil hluchý m: Bů h je zapomenut. Př ichá zejí tedy klamy a tresty a č lově k znova slyš í jak Bů h mluví, jenomž e tentokrá t jeho hlas vyvolá vá obavu a vyzý vá k obrá cení. *

Otá zka o pekle neutichá, neboť je zř ejmé, ž e se jedná o nesmí rné tajemství a proto se hledá způ sob jak té ma o zavrž ení př edklá dat. Exercič ní kazatelé baroka toto té ma doká zali rozví jet barvami ví c než ž ivý mi.

Zdá se, ž e sá m Igná c to podporuje, neboť radí „vidě t př edstavivostí nesmí rné plameny a duš e jako v hoř í cí ch tě lech. “* Je to zá lež itost doby? Mnozí soudí, ž e tento styl je pro moderní ho č lově ka nepř ijatelný. Tí m ví ce ná s musí zají mat jak bý valy tyto nesnadné eschatologické pravdy př ibliž ová ny v jiný ch dobá ch a zvlá š tě na kř esť anské m Vý chodě. Porovnejme Igná covu meditaci s jednou př edlohou velmi ceně né ho moderní ho vý chodní ho teologa. Ve své knize Sloup a zá klad pravdy*, př edklá dá P. Florentský tuto prož itou zkuš enost:

Ó mů j starč e! Nemohu ti vypově dě t s jaký m strachem se chystá m psá t tento dopis, neboť ví me jaké jsou tě ž kosti s vyjadř ová ní m. Kostra naš ich neotesaný ch př edstav je př í liš obhroublá a není zde nič eho, co by rozruš ilo celistvost toho té mě ř nenahmatatelné ho tkaniva prož itý ch zkuš eností, nakolik se tí m skeletem kostí pne. Snad jen tvé ruce ho doká ž í sejmout bez roztrhá ní. Otá zka „druhé smrti“ je bolestná. Jednou jsem ji zakusil ve snu: velmi konkré tně, bez obrazů a zá chvě vy zcela vnitř ní mi. Obklopovalo mě temno jako v pytli, až hmatatelná tma. Jisté sí ly mne vlekly po lemu a cí til jsem, ž e to byl lem bož ské ho Bytí mimo ně ž není nič eho absolutní ho. Chtě l jsem kř ič et a neš lo to; ješ tě okamž ik a byl bych se zř í til do temnot venku. Temnota se zač í nala př elé vat do mně. Mé vě domí napů l zaniklo a vě dě l jsem, ž e š lo o absolutní, metafyzické nič ení. V nejvyš š í m zoufalství jsem kř ič el hlasem, který již nebyl mý m: „Z hlubin bezedný ch tě volá m, Hospodine, Panovní ku, vyslyš mů j hlas! “ (Ž 130, 1). Do tě chto slov se rozlila celá má duš e. Ruce kohosi mě mocně uchopily, když jsem se již dusil a vrhli mne daleko od propasti. To zachycení bylo nenadá lé, plné autority. Rá zem jsem se ocitl v obyč ejné m prostoru, myslí m, ž e ve své m pokoji; od neskuteč né ho mystika ve vš ední m ž ivotě. Avš ak bezprostř edně jsem se cí til bý t př ed tvá ř í Bož í a probudil jsem se zalitý ve studené m potu.

Př eš li té mě ř č tyř i roky, ale celý se ješ tě chvě ji př ed slovy „druhá smrt“, vně jš í tma, vyhná ní z Krá lovství. Celá má bytost se tř ese, když č tu: „Jenom abych nezů stal b e z Tebe, dá rce ž ivota, mů j oddechu, ž ivote, má radosti a má spá so“, to je, abych nezů stal v pekle, mimo ž ivot, odpoč inek a radost. Dosud s pohnutí m a lkavou vzpomí nkou se uč í m ž almistova slova: „Jen mě neodvrhuj od své tvá ř e, ducha své ho svaté ho mi neber“ (Ž 51, 13). Nicmé ně mů j sen, mé dojetí jsou jen ž ertem vzhledem k tomu, co se mi stalo skuteč ností: př i plné m vě domí hoř ení v ohnivé m moč á lu po tř icet tř i roky a umí rá ní druhou smrtí po tř iatř icet let.

V listiná ch Nikolaje Alexandrovič e Motovilova „malé ho služ ební ka Matky Bož í a Serafina“, objevený ch S. Nilem se nachá zí popis poč á tku ď á belské posedlosti, který je mimoř á dný svou jasností a konkré tností. Zde jsou tresty geheny prož ité v jejich realitě, nakolik je dosá hlo naš e souč asné pozná ní. Zá pis Motovilova ná m vyprá ví S. Nil.

„ Movilov se zastavil kvů li př enocová ní v jedné poš tovní stanici na cestě do Kurska. Když zů stal ve svě tnici sá m, vytá hl z kufru své rukopisy a v mihotavé m svě tle jediné sví ce, která sotva osvě tlovala velký pokoj, je zač al poř á dat. Mezi první mi listy mu př iš el pod ruku jeden s popisem uzdravení ď á blem posedlé š lechtič ny Eropkinové, jež se stalo u hrobu svaté ho biskupa Mitrofana z Voroně ž e. „Zač al jsem uvaž ovat“ pí š e Motovilov, „jak se mohlo stá t, ž e pravoslavná kř esť anka, která př ijí má nejč istš í a ož ivují cí tajemství Pá ně, je ná hle ovlá dá na dé monem a to dé le jak tř icet let. Hlouposti!, myslel jsem. Nemož né ! Chtě l bych vidě t zda by se dé mon, když tak č asto př ijí má m, do mě odvá ž il vstoupit. “ V tom okamž iku jaký si straš ný, ledový a zapá chají cí mrak se rozprostř el kolem ně j a poč al ho pronikat skrze ú sta př es kř eč í sevř ené zuby. Chudá k Motovilov se zmí tal, snaž il se ubrá nit ledu, zá pachu a mraku, který ho zaplavoval, ale vš e bylo marné. Jeho paž e byly zcela paralizová ny a neschopné udě lat znamení kř í ž e; myš lení zchlazené strachem si nemohlo vzpomenout na spasitelné jmé no Jež í š. Udá ly se hrozné a odporné vě ci a pro Motovilova zač ala doba straš né ho souž ení. V tomto stavu se vrá til do Voroně ž e k arcibiskupu Antoní novi. Jeho rukopis hovoř í o tě chto strá dá ní ch takto: „Pá n dovolil, abych na sobě samé m, ne ve snu č i vidě ní, ale opravdově zakusil trojí muka geheny:

a) oheň bez svě tla, který jen milost Ducha svaté ho mů ž e uhasit, trval tř i dny a v ně m jsem byl pá len bez shoř ení. Š estná ctkrá t č i sedmná ctkrá t denně mě č istili od sazí geheny a vš ichni to mohli zaznamenat. Tato trý zeň pominula až teprve po mé zpově di a př ijí má ní pro modlitby arcibiskupa Antoní na a vyproš ová ní, které nař í dil konat ve vš ech č tyř icetisedmi kostelech Voroně ž e a ve vš ech klá š teř í ch za nemocné ho služ ební ka Bož í ho Nikolaje.

b) zuř ivé peklo geheny s ohně m, který nejen ž e nespaloval, ale ani nehř á l, trval dva dny. Na rozkaz arcibiskupa jsem pů l hodiny drž el ruku nad plamenem sví ce. Dlaň celá zč ernala, ale nebylo ani zdá ní po ně jaké m ohř á tí. Napsal jsem celou strá nku o té to skuteč né udá losti, abych vá m př enechal otisk mé zč ernalé ruky. Dí ky př ijí má ní jsem i př es tato utrpení mohl jí st a pí t i trochu spá t, ale trý zeň byla viditelná vš em.

c) tř etí tvá ř geheny trvala jen jeden a pů l dne, ale její ú č inky byly nesmí rné, straš né, nepopsatelné a nevyč erpatelné. Neví m jak to, ž e jsem zů stal ž iv. Také toto zmizelo po zpově di a př ijí má ní, jež mi podal sá m arcibiskup. Byl to trest č erva pekelné nespavosti - viditelný jen mně a arcibiskupovi - který mi nedovolil ani spá t, ani jí st, ani pí t, neboť tento nejhorš í č erv mě celé ho nacpá val, plazil se celý mi mý mi vnitř nostmi, nevysvě tlitelně rozež í ral mé ú troby, vylé zal mi z ú st, uš í a nosu, aby se mi vrá til do vnitř ností. Bů h mi dal nad ní m moc a tak jsem ho mohl sevř í t a vytrhnout. Jsem nucen toto vš e popsat, neboť Hospodin mi nedal zbyteč ně tuto zkuš enost a ať si nikdo nemyslí, ž e bych se odvá ž il vyslovit jmé no Bož í naprá zdno. V den poslední ho soudu On sá m, Bů h, pomoc a mů j ochrá nce vydá svě dectví, ž e jsem o Ně m a o tom, co jeho bož ská prozř etelnost na mně vykonala, nelhal. “

Po tomto straš né m, obyč ejné mu č lově ku nepochopitelné m pokuš ení, mě l Motovilov velmi zá hy vidě ní své ho př í mluvce, svaté ho Serafina, který ho potě š il slibem uzdravení u př í lež itosti ově ř ení tě la svaté ho biskupa Tichona Zandonské ho?. A ujistil ho, ž e do té doby dé mon, který se v ně m uhní zdil, ho nebude tak krutě trý znit. Vyzdviž ení ostatků nastalo až po tř iceti letech a Motovilov s ví rou po celou tu dobu oč eká val uzdravení a dosá hl ho“.

Když toto vyprá vě ní srovná me s ignaciá nský m rozjí má ní m, vš imneme si jedné společ né vě ci: pravda o pekle je prož í vá na „smyslovou“ zkuš eností. To totiž vychá zí z logiky hř í chu, který je Otci popisová n jako pá d ze svě ta duchovní ho do smyslové ho: nutí ná s „pohlí ž et dolů “. * Smyslový svě t, zbavený své prů zrač nosti již ale není krá sný, nepozvedá naš i mysl, ný brž naopak ji drž í př ikovanou k vě cem, které neodpoví dají jeho vrozené touze, zatemň uje vidě ní Boha (poena sensus se stane poena damni). Proto se peklo již př edem projevuje a v jistý ch chví lí ch je př í tomné v kaž dé m hř í chu ať individuá lní m č i kolektivní m nebo dě dič né m.

Symbolický m způ sobem to ozř ejmují vý chodní ikony Poslední ho soudu. Není zde vidě t Kristus Michelangela ze Sixtinské kaple, který posí lá polovinu lidstva do vě č né ho ohně. Lidé tam již jsou, č i by byli vš ichni pro své hř í chy. Kristus se tedy zjevuje př i sestupová ní z nebe, aby zachrá nil ty, kteř í se nachá zejí v moci temnot a „mezi nimi jsem na první m mí stě já “, jak tvrdí jedna byzantská modlitba, recitovaná př i mš i př ed svatý m př ijí má ní m. A když ně kdo tuto milosrdnou ruku odmí tá? Kolik jich je? Na ruské ikoně je vě č ná propast zobrazena jako ohnivá skvrna, bez formy, bez rozeznatelnosti. Je to pro lidi tohoto svě ta neproniknutelné tajemství.

Ví ce sí ly dodá vá fakt, ž e Adam a Eva, první př edstavitelé lidstva, i když ohrož ová ni hadem neř esti, se klaně jí kř í ž i. Př edstavují naš i situaci odsouzený ch a souč asně vykoupený ch. takž e naš e meditace o pekle by se mě ly ř í dit dá vnou vý zvou zapsanou Silvá nem z hory Athos: „Drž své ho ducha v pekle, ale bez zoufalství. “* V tomto smyslu P. Florentský poznamená vá, ž e peklo, vě č né zatracení „je konkré tní a pravdivá skuteč nost, kterou vní má me ve vš ech souž ení ch a ú zkostech“, avš ak je to pravda antinomicky neoddě litelná od jiné: vykoupení Kristem.

Staré ikony, jak jsme poznamenali, nechá vají vě č ný oheň bez vidě ní jednotlivý ch lidí. Pozdě ji, vlivem stř edově ké zá padní ikonografie jsou zde vklá dá ny rů zné typy hř í š ní ků odsouzený ch pro rozlič né neř esti. Smyslem toho bylo vybí dnout k rozpozná ní se v nich, vidě t vlastní hř í chy v pohledu vě č nosti. V tomto smyslu se mů ž e té ž vyklá dat Igná covo srovná vací rozjí má ní: „o vlastní m hř í chu ně jaké ho č lově ka, který za jediný smrtelný hř í ch př iš el do pekla a bezpoč et jiný ch za mé ně hř í chů než jsem spá chal já. “* Není bez zají mavosti, ž e podobnou ú vahu nachá zí me u ruské ho svě tce ze 16. století, Josefa Volokolamské ho. Ale on nedochá zí až k peklu. Stač í mu vidě t bě dy tohoto ž ivota, v nichž např. byli zapomenutí obyvatelé tehdejš í ch ruský ch vě znic. Josef vyprá ví jak š el a nalezl je plač í cí, neboť tito vě zni pro hř í chy daleko menš í než naš e tolik trpí, zatí mco ná m se dař í dobř e. To ná s má podní tit k poká ní, abychom neskonč ili hů ř e než tito provinilci. *

Zmí ní me se ješ tě o jedné pě kné shodě mezi rozjí má ní m z exercicií a ikonou poslední ho soudu. Stř ed kompozice je tvoř en Kristem sestupují cí m k oltá ř i, na ně mž dominuje kř í ž. Adam a Eva ho v prostraci adorují s nesmí rný m oddá ní m se. Igná c chce, aby meditace o pekle konč ila tí mto rozhovorem: „př edstavit si Krista naš eho Pá na, jak je př ibit na kř í ž a vykonat rozmluvu: jak se jako Stvoř itel stal č lově kem a jak př iš el z vě č né ho ž ivota k č asné smrti a tak zemř el za mé hř í chy. Stejně se zahledě t sá m na sebe: na to, co jsem pro Krista udě lal; co pro Krista dě lá m; co pro Krista musí m udě lat. A když ho takto vidí m visí cí ho na kř í ž i, př emý š let o tom, co mě napadne. “*

Adam redemptus crucem adorat, č teme na ně který ch stř edově ký ch obrazech poslední ho soudu. Ten má bý t symbolem pro kaž dé ho z ná s.

Zpytová ní svě domí

Abychom mohli litovat hř í chů a vyjevit své myš lenky duchovní mu otci, je nutno zpytovat, co se udá lo v duš i. Denní zpytová ní je doporuč ová no př edevš í m v pastorač ní literatuř e. Nejč astě ji se touto vě cí zabý val svatý Jan Zlatoú stý. * Ale pro nalezení opravdu podrobný ch př edpisů o způ sobu koná ní zpytová ní je tř eba se obrá tit k mniš ské syro-palestinské literatuř e ze IV. století. Autorem, který se na dané té ma vysloveně vyjadř uje je svatý Dorotej z Gazy. * Svatý Jan Klimak ná m vyprá ví, ž e vidě l mnichy nosit notý sek, do ně hož si den co den poznamená vali viny a myš lenky. * A ujiš ť uje: „Jestliž e vidí š, ž e nad tebou vlá dne ně jaká neř est, musí š se proti tomuto nepř í teli ozbrojit. Protož e pokud prá vě ona nebude opravdu př emož ena, nebude mož né sklidit plody ví tě zství nad ostatní mi“. * Trvale konané vš eobecné zpytová ní svě domí se samo o sobě stane zpytová ní m „zvlá š tní m“, partikulá rní m. Najdeme pro to i teoretické zdů vodně ní. Podle uč ení stoiků neř esti jsou rozdě leny, ale ctnosti jsou nezbytně pospojová ny, rostou společ ně. Z tohoto obecné ho principu se mohou ale vyvodit dva opač né praktické zá vě ry. První há jí svatý Basil: je nutno zachová vat vš echna Bož í nař í zení, jinak bude harmonie ctností znič ena. * Avš ak je to zá vě r vyvozený spí š e z logické reflexe než z praxe. Basilů v př í tel, svatý Ř ehoř Naziá nský je opač né ho mí ně ní. Pozoruje, ž e když ně kdo se projevuje urč itou ctností, dalš í jiné chtě jí rů st. * Tí m, ž e uvedu v pravidelný ž ivot jednu, nevyhnutelně budou druhé rů st také. Jsou prostě jako prsty na rukou: když roste jeden, rostou i ostatní ‑ ř eknou pozdě ji scholastici.

Zpytová ní svě domí konali již budhisté, pytagoreici a stoici. Když porovná me tuto př edkř esť anskou praxi s kř esť anský mi ná vody pozná me ně které rozdí ly. Dobř e si je uvě domí me, když se podí vá me na „pě t bodů “ doporuč ený ch svatý m Igná cem. V oblasti př irozené askeze zaují má první mí sto to, co Igná c klade až na mí sto pá té: „umí nit si, abychom se s jeho milostí (Bož í ) polepš ili“. Když bychom polož ili dů raz jen na tento bod, staly by se Duchovní cvič ení jen „š kolou silné vů le“, ř í ká Lindworský. A to je bezpochyby pravda. Lidé starově ku, ať pohané nebo kř esť ané byli nepochybně optimisté. Tě ž ko př ipouš tě li „hř í chy ze slabosti“. * „Stač í chtí t“, ř í kal svatý Jan Zlatoú stý. * Není pelagiá nem, protož e př edpoklá dá milost Bož í, ale s ní je mož né vš e, co se tý ká oč istě ní srdce. Igná covo zvlá š tní zpytová ní svě domí je povzbudivý vý raz podobné ho asketické ho optimismu, neboť tí mto exercič ní m př í stupem je sprá vně ohodnocen. Bylo by ale chybou myslet si, ž e ú č el exercicií se vyč erpá vá touto ú pravou chová ní. Je to modlitba, v ní ž hrají roli dalš í ná bož enské motivy.

Kř esť ané normá lně stavě jí zpytová ní svě domí př ed svá tostné vyzná ní, je č á stí poká ní (svá tosti smí ř ení ). Igná c klade tento aspekt na č tvrté mí sto: prosit Boha o prominutí nedostatků, což je podstatně odliš né od jednoduché ho př edsevzetí. Př edsevzetí polepš it se by mohlo č lově ka uzaví rat v sobě, v jeho sobě stač nosti. Avš ak ž á dat o prominutí je naopak skutek dialogický a př edpoklá dá, ž e zlo je š koda veř ejná, protivení se Bohu a ne jen „vlastní nedostatek“. * Je zná mo, ž e vý klad pojmu „odporová ní Bohu“ dě lal tě ž kosti i svaté mu Tomá š i Aquinské mu a doposud ně který m teologů m dě lá. Vidí zde totiž jen př ibliž ný vý raz pro odhození lá sky Bož í. Ale Bů h sá m, jak by se mohl brá nit? Jestliž e ztratí me vě domí dialogické ho charakteru naš eho vztahu s Otcem, skrze Syna v Duchu svaté m, pak mluvit o „odporová ní Bohu“ bude spí š e zavá dě jí cí. Svatý Basil, který se na první pohled zdá bý t př í sný m moralistou a definuje hř í ch jako poruš ení „zá kona“, je zcela př esvě dč en, ž e tento zá kon je shodný se „slovem“ Bož í m. Kdo ho př estupuje, pohrdá tí m, kdo jej vyslovil. Z toho dů vodu je pro ně j nesnadné polož it rozdí l mezi tě ž ký m a lehký m hř í chem ve smyslu materiá lní m. Ať se jedná o vě c tě ž kou č i lehkou je to vž dy Bů h, který m je pohrdá no. * Musí me tedy za vš echny chyby ž á dat odpuš tě ní Boha, který je v kaž dé m hř í chu „zapomí ná n“. *

Na tř etí mí sto Igná c klade to, co skuteč ně odpoví dá termí nu „zpytová ní “: „Vyž adovat od duš e poč et z myš lenek, slov a skutků od chví le vstá vá ní až k př í tomné době, hodinu za hodinou“. *

Toto doporuč ení a ná vod, nakonec zcela obvyklý, nemá potř ebu bý t vysvě tlová n. Mů ž eme jen poznamenat, ž e existuje jeho jistá obdoba vyš lá z hinduismu. Spoč í vá v obrá cené m poř á dku: nejde se od rá na k več eru, ale od več era tedy od chví le zpytová ní. Bere se v ú vahu to, co bezprostř edně př edchá zí pak vý chozí situace a postupuje se zpě t. Př echá zí me mlč ení m ú vahy o stě hová ní duš í quasi č lově ka pokouš ejí cí ho se tak sestoupit ve svý ch vzpomí nká ch až k př edchozí mu ž ivotu. Zdá se ale, ž e tato metoda pomá há snadně ji odkrý t stavy srdce. Je to to, co Igná c velmi doporuč uje v rozezná vá ní duchů.

Musí me ale s lí tostí konstatovat, ž e vykladatelé Igná cova myš lení ukazují jen velice krá tce a povrchně to, co Igná c postavil na první mí sto: „Dě kovat Bohu, naš emu Pá nu za př ijatá dobrodiní “. * Fakt, ž e klade tuto vě c na první mí sto, ukazuje jakou dů lež itost jí př iklá dá. Podobně pokrač uje tradice toho, co Evagrius nazý vá „kontemplace Prozř etelnosti“, moudrost toho, kdo odhaluje ruku Bož í, jež se projevuje v dě jiná ch. * Ž idé nachá zeli Jahveho uvaž ová ní m o udá lostech v dě jiná ch své ho ná roda. Ale té ž kaž dý jednotlivec by mohl, jako svatá Terezie z Lisieux, napsat své „dě jiny duš e“. Igná c doporuč uje sestavení malé kapitoly dvakrá t denně. Tak se vysvě tluje to, ž e považ oval zpytová ní svě domí za zná mku osobní zbož nosti a to i v př í padě tě ž ké nemoci. Nemocný mů ž e tě ž ko napravit své vně jš í nedostatky, ale musí dě kovat Bohu za vš e, co ná m posí lá, aby ná m neustá le odpouš tě l. Z tě chto zamyš lení pak roste trvalé smý š lení a cí tě ní, které Otcové vý chodu nazý vají pé nthos, stá lá kají cnost.

⇐ Предыдущая 33 34 35 36 373839 40 41 42 Следующая ⇒