DRUHÝ TÝDEN. Provolání Krále

DRUHÝ TÝ DEN

Provolá ní Krá le

Uvedeme např ed celý text ignaciá nské meditace. *

První prů prava je vidě t mí sto dě jiš tě: zde to bude vidě t obrazivostí synagogy, mě sta a mí sta, kudy Kristus, ná š Pá n, chodil a ká zal.

Druhá prů prava je prosit o milost, kterou chci: zde to bude prosti naš eho Pá na o milost, abych nebyl hluchý m k jeho volá ní, ný brž ochotný m rychle splnit jeho nejsvě tě jš í vů li.

První bod je př edstavit si pozemské ho krá le, Bohem, naš í m Pá nem vyvolené ho, jehož poslouchají a jemuž vzdá vají ú ctu vš echna kní ž ata a vš ichni kř esť ané.

Druhý : dí vat se, jak tento krá l mluví ke vš em svý m lidem a ř í ká:

„Je mojí vů lí podrobit si celou zem nevě ř í cí ch. Proto, kdo chce jí t se mnou, musí se spokojit s tí m, ž e bude jí st jako já a stejně tak pí t, odí vat se a pod.; rovně ž musí se mnou sná š et ná mahy dne a noč ní bdě ní atd., aby se se mnou potom podí lel na ví tě zství, jako se podí lel na ná mahá ch. “

Tř etí : uvaž ovat, co musí dobř í poddaní odpově dě t tak š tě dré mu a tak laskavé mu Krá li; a proto kdyby ně kdo nepř ijal prosbu takové ho krá le, jak velice by zasluhoval, aby byl pohaně n př ed celý m svě tem a považ ová n za zvrhlé ho rytí ř e.

Druhá č á st tohoto cvič ení pozů stá vá vtom, ž e vý š e uvedený př í klad pozemské ho krá le př eneseme na Krista, naš eho Pá na, podle uvedený ch tř í bodů:

Co se první ho bodu tý ká: jestliž e uvaž ujeme již o takové m provolá ní pozemské ho krá le k jeho poddaný m, oč zá služ ně jš í je ú vaha, vidě t Krista, naš eho Pá na, vě č né ho Krá le, a př ed ní m veš kerý svě t, jejž On celý a kaž dé ho jednotlivě volá a ř í ká:

„Je mojí vů lí podrobit si veš kerý svě t a vš echny nepř á tele, a tak vejí t do slá vy své ho Otce; proto, kdo chce jí t se mnou, musí se se mnou namá hat, aby, jako mě ná sledoval v ná mahá ch, ná sledoval mě také ve slá vě. “

Druhý bod. Uvaž ovat, ž e vš ichni, kdo mají ú sudek a rozum, nabí dnou koně m ná mahá m celou svou osobu.

Tř etí . Ti, kdo po tom ví ce touž í a chtě jí se vyznamenat ve veš keré služ bě své mu vě č né mu Krá li a vš eobecné mu Pá nu, nabí dnou k tě mto ná mahá m nejenom svou osobu, ný brž také ‑ poně vadž jednají dokonce proti své smyslnosti a proti lá sce k tě lu a svě tu ‑ uč iní nabí dku vě tš í ceny a vě tš í ho vý znamu a prohlá sí:

„Vě č ný Pane vš ech vě cí, nabí zí m se Ti s Tvou př í zní a pomocí př ed Tvou nekoneč nou Dobrotou a v př í tomnosti Tvé př esvaté Matky a vš ech svatý ch muž ů a ž en nebeské ho dvora: př eji si a touž í m po tom a je to moje dobř e uvá ž ené rozhodnutí, když to jen bude k Tvé vě tš í cti a chvá le, napodobovat Tě ve sná š ení veš kerý ch urá ž ek, veš keré potupy a stejně tak chudoby, jak skuteč né tak i duchovní, jestliž e mě Tvá nejsvě tě jš í Velebnost chce vyvolit a př ijmout k takové mu ž ivotu a stavu. “

Vyprá vě ní o š lechetné m krá li, který se chystá dobý t celý svě t a volá velkomyslné rytí ř e, aby se př ipojili k jeho snaze, vyvolalo u ně který ch myš lenku porovnat Igná ce s Don Quichotem, který je typický m obrazem š paně lské ho ducha té doby. Mnozí se oprá vně ně ptali, zda by nebylo lepš í toto vyprá vě ní, které mohlo nadchnout dobyvatele 16. století, nahradit jiný m, naš í mentalitě př ijatelně jš í m obrazem. Ná pad není jistě k zahození. Ale dř í ve než nahradí me jeden obraz druhý m, je tř eba vzí t v ú vahu, co se tí m pů vodní m chce ř í ci.

Ví tě zná krá lovská moc Krista není š paně lský m vyná lezem, ný brž př edstavou biblickou, př edobrazenou Starý m zá konem. V ně m instituce teokratické dynastie mě la velmi př esně ohranič ený ú č el: shromá ž dit rozptý lené kmeny, chrá nit zemi proti nepř í teli a koneč ně, zbudovat chrá m, aby zde byl trvalý př í bytek pro Boha uprostř ed jeho lidu. Je samo sebou, ž e vlá dcem nejvyš š í m zů stá vá Jahve. David a jeho potomstvo jsou vyzvá ni ke služ bě a spoluprá ci s plá ny slí bené spá sy. Nový zá kon, universá lní krá lovství Krista ustanovuje slavnostně: „byla mi dá na vš echna moc na nebi i na zemi“ (Mt 28, 18). A hned je zde dodá no také poslá ní apoš tolů: „Jdě te ke vš em ná rodů m a zí ská vejte mi uč ední ky“ (Mt 28, 19).

Nepř ekvapuje ná s tedy, ž e v první ch kř esť anský ch chrá mech zaují mal př ední mí sto obraz Krista odě né ho v purpuru, Pantokrá tora, který „drž í vš e“ ve svý ch rukou, který př emohl proná sledovatele Cí rkve a zbudoval kř esť anské krá lovství. Je zde vš ak ješ tě jedna nezanedbatelná vě c. Sedí na cí sař ské m trů nu, ale jeho nohy spoč í vají na tř pytivé drá ze nebeský ch tě les. Jestliž e se Hebreové obá vali nepř á tel v podobě ná rodů a ví tě zství spoč í valo v polož ení jich „za podnož svý ch nohou“ (Ž 109, 1), velkou obavou Ř eků bylo fatum, osud, nezmě nitelné zá kony kosmu, které si podrobují č lově ka a nič í jeho svobodu. Otcové proto pí š í pojedná ní „proti osudu“ nebo „o Prozř etelnosti“. Kristus nad osudovostí př ič í tanou hvě zdá m zví tě zil a osvobodil č lově ka z „otroctví ž ivlů “ (srov. Gal 4, 3). *

Proto ř eč tí Otcové povolá ní kř esť anů spolupracovat př i obnově krá lovství Kristova, chá pou př edevš í m v rozmě ru kosmické m: oč istit vesmí r, zbož š tit ho, jednat tak, aby se vrá til ke stavu rajské nevinnosti. * V ž ivotech svatý ch je tento ideá l zobrazen vyprá vě ní m o tom, jak dé moni prchají z mí sta, které si vyhlé dl muž Bož í, nebo jak mu divoká zví ř ata zkrotle př ichá zejí slouž it. Eremité si za obydlí vybí rali mí sta obsazená dé mony ‑ a to s ú myslem tato mí sta oč istit. Př esto je zde ješ tě jeden aspekt krá lovské dů stojnosti Kristovy, který mů ž eme nazvat kontemplativní. Jeho je krá lovství pravdy. Vý chodní mniš i to vidě li př edobrazeno v „tá borské m vidě ní “. * Svá tek Promě ně ní Pá ně vyjadř uje jejich program. Promě ně ní se ř ecky nazý vá metamorphosis. Ale nemů ž e zde jí t o smysl podobný Metamorfosá m Ovidiový m, v nichž bytosti mě ní tvary. Jestliž e by Jež í š na hoř e Tá bor změ nil svů j tvar, nebyl by již totož ný sá m se sebou. Co se tedy změ nilo, ptají se? A jednohlasně odpoví dají: je změ ně no svě tlo a v tomto nové m svě tle je svě t vidě n promě ně ný.

Na slavné ikoně ruské š koly v Novgorodu je tento motiv zpracová n s dogmatickou precizností. Tí m, ž e vidě ní na hoř e Tá bor bylo př edobrazem „osmé ho dne“ po vzkř í š ení zmrtvý ch, uká zalo se zde v pravosti to, co se má vlastně stá t. Slunce již nebude zdrojem svě tla, protož e svě t bude od té chví le ozař ová n zá ř ivou osobou Krista, sluncem budoucí ho vě ku. V tomto nové m svě tle bude celý svě t vidě n v nový ch souvislostech, podle jejich dů lež itosti př ed Bohem: hory a stromy jsou drobounké, ale lidské osoby pový š ené do velikosti Krista. Oč i zvyklé na svě tlo tohoto svě ta nesná š ejí onu zá ř a lidé padají se zakrytý mi tvá ř emi padají k zemi. Jen Petr vyrů stá ze stí nu viditelný ch vě cí a uchopuje svě tlo Kristovo. Byl to on, kdo dř í ve než vystoupili na horu vyznal: „Ty jsi Kristus, Syn Boha ž ivé ho“ (Mt 16, 16). Ví ra je poč á tek vidě ní.

Proto také my vš ichni vě ř í cí jsme pozvá ni nahlí ž et a nechat i druhý m celý svě t vidě t ve svě tle Kristově, ú č astnit se jí ž nyní budoucí ho krá lovství Bož í ho, krá lovství nezapadají cí ho svě tla. „Vy jste svě tlo svě ta“ (Mt 5, 14).

Vý sostné mí sto Krista v ruské m myš lení *

Promě ně ní a ozá ř ení vesmí ru ‑ motivy nahlí ž ené starokř esť anský mi mnichy symbolicky, se pro ruské myslitele stá vají konkré tní m programem se souč asný mi termí ny. Jejich společ ná teze se mů ž e shrnout do tě chto slov. Kristus je jedinou odpově dí na lidské i kosmické problé my, př ed který mi stojí moderní svě t. Pro dneš ní lidstvo není jiná mož nost: buď krá lovství Krista nebo znič ení vš ech hodnot civilizace. Uveď me nejcharakteristič tě jš í př edstavitele tohoto myš lení. G. S. Skovoroda (+1794) bý vá uvá dě n jako první moderní ruský filosof. Byl uchvá cen př í rodní mi vě dami, které odkrý vají universá lní a nemě nné zá kony kosmu. A tedy ‑ musí jim bý t podř í zen také č lově k? Pak ale i on se stane př í rodní m jevem zbavený m svobody a osobní ch vztahů. Tradič ní nekř esť anská ná bož enství chtě li č lově ka zprostit vlá dy vě dy. A to není mož né. Jen Kristus je schopen spasit „vě decké ho č lově ka“, neboť On je synem Bož í m, osoba bož ská i lidská a zá roveň, jako stvoř itel vesmí ru, zachraň uje zá kon svě ta, který obdivuhodný m způ sobem sjednocuje nutnost a svobodu. Je to skuteč ně jen on, který ná s osvobozuje od otroctví vě dy a pokroku: neznič ení m jich, ale tí m, ž e jim dá smysl. Skovoroda se obrací ke vš emu stvoř ení a volá: „Za vaš í m š patný m sluncem najdeme nové a slavné: budiž svě tlo! [... ] Volá k ná m: Zaradujte se! Dů vě ř ujte! Pokoj vá m! Nebojte se! Já jsem svě tlo pro ideá lní slunce a jeho svě t“. *

I pro Dostojevské ho zá kladní m problé mem naš eho ž ivota je svoboda. Aby byla pravá a ú plná nesmí bý t ohranič ena ani nucení m ani vrž ení m do okovů idejí. Ale absolutní svoboda nese v sobě riziko destrukce. Moderní č lově k chce bý t zcela svobodný a souč asně vidí, ž e rozklá dá svou kulturu a civilizaci. Ř eš ení té to patové situace se podle Dostojevské ho nenachá zí č istě na lidské rovině. Opravdová svoboda, skuteč ně osví cená je bož ská. Proto č lově k, který akceptuje ztotož ně ní s Kristem, bude zbož š tě n a opravdu svobodný. Odmí tá ní m Krista se riskuje, ž e lidská dospě je k dé monické svobodě, upadne do straš ný ch otroctví a ná sledně př ijde znič ení společ nosti a vesmí ru. *

Pro bá sní ka a myslitele V. Ivanova (+1949) je velký m problé mem ú dě l velký ch civilizací a kultur. Kolik lidské ho ú silí bylo potř eba k jejich „stvoř ení “ a vzá pě tí jsou odsouzeny k ú padku a zapomenutí. Co tedy mů ž eme uč init pro zá chranu kultury naš ich ná rodů? Z dě jin zná me jednu kulturu, která i když skromná, př esto se stala universá lní a neznič itelnou: kultura hebrejská. Poezie tohoto ná roda, dě jiny Izraele nabyly kristologické ho vý znamu a tí m jsou intimní mi poklady vš ech kř esť anů. Ale Kristus chce zachrá nit vš echny ná rody. Zá lež í tedy na ná s, zda mu dá me centrá lní mí sto v naš í kultuř e, zda ji pro Krista zí ská me. *

Koneč ně nejvě tš í ruský filosof V. S. Solově v (+1900). Pro ně ho, př esvě dč ené ho evolucionistu je celý vý voj kosmu nasmě rová n ke Kristu. Rozliš uje tyto zá kladní periody evoluce:

1. od poč á teč ní ho stvoř ení hmoty, až k objevení se první ž ivé buň ky.

2. od první ho ž ivota, až k homo sapiens

3. od první ho č lově ka k Č lově ku ‑ Bohu, Kristu

4. Od historické ho Krista ke Kristu vesmí rné mu, kdy Bů h bude vš echno ve vš em. Protož e nyní ž ijeme ve č tvrté m velké m období, je naš im ú kolem „christianizovat“ společ nost a vesmí r ‑ č í mž mů ž eme aktivně spolupracovat s rytmem vesmí rné evoluce. *

⇐ Предыдущая 35 36 37 38 394041 42 43 44 Следующая ⇒