Narození Páně

Jestliž e první meditace „o Vtě lení “ př edklá dá toto tajemství v jeho teologické hloubce, druhé o „Narození “ je spí š e typu, který definujeme jako „použ ití smyslů “: „Zde to bude vidě t v př edstavivosti cestu z Nazareta do Betlé ma; uvaž ovat o její dé lce a š í ř ce, zda je cestou př í mou nebo zda vede ú dolí mi nebo př es pahorky. Stejně tak pohledě t na prostor nebo jeskyni narození: jak je velká, jak malá, jak ní zká, jak vysoká a jak byla zař í zena [... ] Vidě t osoby, totiž naš i Paní, Josefa, služ ku a dí tě Jež í š e, jakmile se narodilo. Udě lá m př itom ze sebe malé ho, ubohé ho a nehodné ho služ ební č ka, který se na ně bude dí vat, nazí rat a slouž it jim v jejich potř ebá ch, jako kdyby byl př í tomen, s veš kerou jen mož nou pokorou a ú ctou“.

Ú č elem takové to př edstavivosti není př eplnit fantazii iluzorní mi obrazy. Bož ské si není mož né př edstavit ‑ v tomto se vý chodní myslitelé shodovali. Ale realita lidská je viditelná. Igná c doporuč uje vidě t vnitř ní ma oč ima cestu vedoucí do Betlé ma, rozmě ry jeskyně, atd. V kostelech, které Igná c navš tě voval bylo nemá lo obrazů o Narození; chrá m v Manrese má velmi krá sné malby o té to udá losti. Avš ak meditoval Igná c př ed nimi? On spí š e touž il po tom, abychom, nakolik je to mož né se v mysli vraceli ke skuteč nosti (pozdě ji to sá m č iní jako poutní k): svě t, do které ho Bů h př ichá zí je tento konkré tní svě t, ž á dná fantazie. Tí m, ž e si vě ř í cí v pamě ti př ipomí ná skuteč né mí sto, nakonec vyzná vá: „Bů h je zde“ (srov. Ef 3, 14).

Narození je sestoupení Boha do svě ta, ale také setká ní m země se svý m Stvoř itelem. Paul Evdokimov pí š e: „Vtě lení nebylo dí lo jen Bož í, ale té ž dí lem vů le a ví ry Panny Marie. Bez souhlasu Nejč istš í, bez souhlasu její ví ry by tento plá n byl stejně tak neuskuteč nitelný jako bez zá sahu tř ech bož ský ch Osob“. * Maria je dar, který lidstvo nabí zí Bohu, jak ř í ká vá noč ní troparion byzantské liturgie.

Slova „Nabí zí me tě, nejč istš í Panno“, jimiž tento zpě v zač í ná, je tř eba podtrhnout, neboť jde o nemalou zají mavost. Kdo nazí rá tento vý jev, je do ně ho postaven jako aktivní ú č astní k. To je totiž postoj, který ‑ podle Igná ce ‑ se musí vý slovně projevit v rozhovoru „uvaž ovat o tom, co bych mě l ř í ci bož ský m Osobá m nebo Vtě lené mu vě č né mu Slovu č i Matce, naš í Paní a ž á dat, kaž dý podle toho, co v sobě cí tí, abych lé pe ná sledoval a napodoboval naš eho Pá na, který se prá vě stal č lově kem“. *

Tomu, ž e „př edstava mí sta“ je v Igná cově myš lení srovnatelná s ikonou v nitru, je nutno př ipojit to, co lidé vý chodu ř í kají o posvá tný ch obrazech: ikona př ed kterou se nemodlí, je vlastně zazdě ný m oknem, př está vá bý t posvá tnou. * Když P. Evdokimov srovná vá ikonu Narození se zá padní mi jeslič kami, poznamená vá: „Jsme daleko od idylické ho Jezulá tka. Jde již o č lově ka bolesti zobrazené ho Izaiá š em (Iz 53, 3)“. * Mů ž eme dodat, ž e ignaciá nská kontemplace dokonale koresponduje s touto ikonografickou tradicí, když doporuč uje, pozorovat vš echny zú č astně né osoby č í m př ispí vají, „aby se Pá n narodil ve svrchované chudobě a po kolika ú trapá ch, hladově ní, ž í zni v horku a zimě, v potupá ch a jiné m zemř el na kř í ž i - a to vš e pro mě “. * Odpově ď vytrysklá z rozhovoru tedy bude: prosit „abych mohl lé pe ná sledovat a př ipodobň ovat se naš emu Pá nu“.

⇐ Предыдущая 37 38 39 40 414243 44 45 46 Следующая ⇒