To, co rozptyluje, přichází od démona

Doká zat již od první chví le odporovat nič emný m myš lenká m bylo vž dy velký m umě ní m v duchovní m ž ivotě. Je vš ak podmí ně no ješ tě jední m, daleko jemně jš í m umě ní m a to je diá krisis, umě t rozeznat lest již v její m první m projevu, př edevš í m v tě ch př í padech, v nichž se „satan př emě ň uje v andě la svě tla“ (2Kor 11, 14).

Je vlastní zlé mu andě lu, poznamená vá Igná c v souladu s celou mniš skou tradicí, „zač í t u zbož né duš e po její m a skonč it po své m; př iná š et totiž dobré a svaté myš lenky jak to odpoví dá té to spravedlivé duš i a potom se krok za krokem starat dojí t až k mož nosti zatá hnout duš i do svý ch skrytý ch klamů a zpustlý ch zá mě rů “. *

Vš ichni rozvá ž ní asketé mě li oprá vně ný strach, aby se nestali obě tí ně jaké ho takové ho klamu - a vyprá vě ní ž ivotopisů svatý ch to potvrzují. Vě dě li, ž e poslední m krité riem, i když pozdní m, je vý sledek. A to poznamená vá Igná c: „Je-li zač á tek, prů bě h a konec zcela dobrý, kloní cí se ke vš emu dobré mu, pak je to znamení m dobré ho andě la. Když vš ak ně kdo v prů bě hu svý ch myš lenek skonč í u ně jaké š patné vě ci nebo u ně č eho mé ně dobré ho, než co si př edsevzal [... ], je to zř ejmý m znamení m ž e vě c pochá zí od zlé ho ducha, nepř í tele naš eho prospě chu a vě č né spá sy. “* V nespoč etný ch podobá ch se pak rozví jí sestupná kaská da: „š patná, rozptylují cí nebo mé ně dobrá vě c“. Ta sestupnost je zcela obecná. Je zde vš ak doplně no jedno dů lež ité vysvě tlení: ponouká ní ď á bla „duš i zmalá tň uje, zneklidň uje č i mate a bere ji pokoj, klid a mí r, který mě la“. * A tí m se vrací me k zá kladní zá sadě hesychastů: Quidquit inquietat est a diabolo, vš e, co vyruš uje je od dé mona. Zcela sprá vně Igná c nechtě l, aby zá sada byla mechanicky uplatň ová na hned na poč á tku, ale tenkrá t když se duš e zamě ř í na duchovní pokrok, její uplatň ová ní bude zcela oprá vně né.

A tak tedy př ichá zí otá zka, v č em spoč í vá toto „matení “. Již Evagrius zaznamenal zná mý psychologický rozdí l mezi dobrou a š patnou myš lenkou. Vytvoř il definici druhé, která je sprá vná, ale slož itá. * Svatý Maxim Vyznavač ji doká zal zjednoduš it. Stanovil odliš nosti mezi „myš lenkou bezelstnou“ a „vá š nivou myš lenkou“: „Jedna vě c je objekt, jiná zpř í tomně ní a ješ tě jiná vá š eň. Ně jaký muž, ž ena, pení ze - zde má me objekty. Prosté př ipomenutí tě chto objektů a je zde zpř í tomně ní. Ná klonnost bez mí ry, slepá nená vist k nim a hle, je tu vá š eň. “*

Svatý Dorotej z Gazy mluví o ná chylnosti, o prospá theia, „vlastní vů li“, která se k ně jaké, pů vodně č isté a klidné myš lence př idruž í a tak duš í otř ese. * Igná c o té to jemné zkuš enosti opě t mluví pomocí př í mě ru: „U tě ch, kteř í postupují od dobré ho k lepš í mu, dotý ká se dobrý andě l duš e jemně, zlehka a mí rně jako kapka vody, která proniká do houby; zlý se jí dotý ká prudce, hluč ně a neklidně, jako když kapka vody padne na ká men. “* Mů ž e se ř í ci, ž e v jisté m smyslu i tento př í klad je zná m z tradice. Takž e, např. u svaté ho Filipa z Moskvy č teme, ž e on sá m Pí smo svaté vstř ebá vá jako houba vodu. * Autoř i č asto mluví tak, jakoby lidské duš i bylo vš e, co př ichá zí od Boha „vrozené “, tedy o jisté snadnosti př ijí mat Bož í vnuknutí. * Naopak lstivost, zlomyslnost je „proti př irozenosti“ a proto jejich př ibliž ová ní je hned od poč á tku vní má no jako burcují cí ná raz. Vý razně jš í je odliš ení myš lenky „prosté “, bezelstné a „vá š nivé “, vysvě tlované v „pozná mká ch pomá hají cí ch postř ehnout a rozpoznat skrupule a svá dě ní naš eho nepř í tele“. Ten, kdo neuč inil nic jiné ho než, ž e „myslel“, i když udě lal chybu zů stá vá klidný. Tak např. „ně kdo ná hodou š lá pl na kř í ž ek ze sté bel slá my, a myslí, ž e zhř eš il; to je vlastně mylný ú sudek a ne pravá skrupule“. Muka skrupulí jsou prospá theia, př idaný pocit, takž e myš lenka již není „č istá “. „Když jsem š lá pl na ten kř í ž ek nebo když jsem ně co jiné ho myslil, ř ekl č i udě lal a pak mi př ijde zvenč í myš lenka, ž e jsem zhř eš il, ale zá roveň se mi zdá, ž e jsem nezhř eš il a př ece se cí tí m neklidný, ž e totiž pochybuji a souč asně nepochybuji, tak to je pravá skrupule a pokuš ení, které pochá zí od nepř í tele. “*

Př i skrupulozitě se prospá theia projevuje ve formě neodů vodnitelné ho strachu nebo jindy jako blá znivá touha mí t to, co př iš lo na mysl. Proto asketé o tomto stavu mluvili jako o „vlastní vů li“. Volají ná s k tomu, abychom ji „zcela vymý tili“. Jistě chá peme, ž e by š lo o š patný vý klad, kdybychom v odstraně ní takové „vů le“ vidě li radu „nic nechtí t“. Utnutí m vá š nivosti, „zblá zně né touhy“ se posilní schopnost vů le pro spoluprá ci s vů li Bož í. *

Pochybnost vš ak mů ž e bý t té ž v pocitech „pokoje“. Igná c poznamená vá, ž e ti, kteř í postupují od zlé ho k horš í mu“ jsou dé monem „pacifiková ni“ upokojová ni a vysvě tluje to tí m, ž e jde o postoj duš e podobný postoji Zlomyslní ka. * A to je „pokoj“ zcela odliš ný od pravé ho. Otcové dů razně upozorň ují, ž e je tř eba odliš ovat ú tě chy „tě lesné “, „smyslů “ od skuteč ně duchovní ch. Zvlá š tě si na to musí dá t pozor hesychasté, kteř í praktikují „fyzickou metodu“ a kteř í pociť ují teplo nebo spatř ují svě tlo, * č i ti, kteř í v modlitbě nabý vají ú tě ch pomocí obrazotvornosti. * Vš echny takové pocity jsou podezř elé; je potř eba mnoho obezř etnosti pro posouzení jejich kvalit, neboť př ichá zejí „zvenč í “ a ne z nitra, ze srdce, kde př ebý vá Duch svatý. Tí m dochá zí me k poslední a nejzaž š í zkuš enosti v rozliš ová ní duchů, která se v ř eč i lidí vý chodě praktikuje v „modlitbě srdce“. *

⇐ Предыдущая 30 31 32 33 343536 37 38 39 Следующая ⇒