Vnuknutí srdci

Když jsme se zmí nili o pů vodu myš lenek podle vysvě tlení Maxima Vyznavač e, nechali jsme bokem ty, které dle jeho soudu pochá zejí „z př irozenosti“. Pojem „př irozenost“ má ve vý chodní mluvě vlastní a to plný vý znam. Č lově k, tak jak vyš el z rukou Bož í ch, je posvě cová n milostí Ducha svaté ho, který sí dlí v srdci. * Je pak logické, ž e z př irozenosti pojaté v tomto smyslu mů ž e vychá zet jen z vnuknutí, inspirace k dobru. To proto, ž e Duch sí dlí v srdci a jen tam je mož né vní mat jeho hlasy. Naslouchat jim je to, co na Vý chodě nazý vají modlitbou srdce v nejvlastně jš í m slova smyslu. Izá k Syrský o ni mluví mnoho a popisuje ji obrazně. Srdce je podobné kaš ně. Jestliž e je č istá, odrá ž í se v ní nebe. Podobně se v č isté m srdci odrá ž í myš lenky Bož í. Kdo se nauč il vní mat je, nemá ví c potř ebu pouč ení od lidí ani od Pí sma. * Modlitba srdce je hlavní té ma vě hlasné Filokalie, v naš í době rozš í ř ené i na Zá padě. Tě ch, kteř í ji ale chá pou je má lo, neboť ji mnozí považ ují za cizí zá padní mentalitě.

Avš ak i Igná c ji popisuje. Sice jen ně kolika má lo slovy, ale ty zasahují do ž ivé ho. Ř í ká: „Jen Bů h, ná š Pá n, mů ž e dá t duš i ú tě chu bez př edchá zejí cí př í č iny. Neboť je vlastní Stvoř iteli vchá zet do ní, vychá zet z ní a pů sobit v ní hnutí tak, ž e ji ú plně nakloní pro lá sku své bož ské Velebnosti. Ř í ká m „bez př í č iny“, bez jaké hokoliv př edchá zejí cí ho smyslové ho nebo rozumové ho pozná ní ně jaké ho př edmě tu, skrze který by tato ú tě cha př iš la pomocí vlastní ch ú konů rozumu a vů le. “* Poslední vě ta je vá zá na na zá padní způ sob vyjadř ová ní a sama v sobě zů stá vá há dankou. Jak chá pat ono „zprostř edková ní “, pomoc ú konů intelektu a vů le? Na Vý chodě se vyjadř ují daleko jednoduš eji: Duch svatý mluví v srdci a č lově k mu srdcem naslouchá. A jak ho slyš í? Srdce „vní má “, zachycuje bož ská vnuknutí pomocí celkové intuice na ní ž se podí lí vš echny lidské schopnosti. Igná c mluví o „ú tě š e [.... ] prostř ednictví m ú konů intelektu a vů le“. Jistě jde jen o velmi př ibliž né vyjá dř ení. Nepochybujeme ale, ž e nechtě l ví c než vylož it svou zkuš enost, která byla stejná jako u tolika mystiků srdce na Vý chodě. Krá tce o ní pí š e Martyrius Sahdona: „Ach, jasné oko srdce, které vidí nepokrytě dí ky své č istotě Toho, př ed jehož pohledem si serafí ni zakrý vají pohled [... ]. Kde potom bude (Bů h) milová n jestliž e ne v srdci? A kde se projeví, jestliž e ne tam? Blahoslavení č isté ho srdce, neboť oni uvidí Boha (Mt 5, 8). “* Poznamená vá se, ž e svatí, kteř í doš li k takové to modlitbě srdce, nepotř ebují již jiné ho uč itele, než jen Ducha svaté ho.

Ale kdo si mů ž e bý t jist, ž e dospě l až k takové dokonalosti? Vš ichni mystici se obá vali klamů, které př ichá zejí po mocný ch chví lí ch Bož í ch vnuknutí, když se hlas Bož í zač í ná sjednocovat s ú vahami č lově ka, př edevš í m s obrazotvorností smyslů. Proto, aby se bylo mož né tě š it z pravé modlitby srdce, autoř i ná sledují cí Evagria stanovují jako podmí nku ú plné ticho, nejen vně jš í, ale př edevš í m vnitř ní: nepř í tomnost obrazů fantazie a té ž vyprá zdně nost lidský ch př edstav. * Je mož ný takový psychologický stav? Oni myslí, ž e ano a té ž Igná c to v jistý ch momentech př edpoklá dá. Př esto ale hned dodá vá jeden postř eh:

Je‑ li ú tě cha bez př í č iny, není v ní sice ž á dné ho klamu, neboť jak bylo ř eč eno, pochá zí od samé ho Boha, naš eho Pá na. Př esto si vš ak musí duchovní osoba, které Bů h tuto ú tě chu dá vá, povš imnout s velkou bdě lostí a pozorností a rozliš it vlastní dobu té to skuteč né ú tě chy od ná sledují cí doby, v ní ž je ješ tě duš e planoucí a oblaž ená př í zní a pozů statky minulé ú tě chy. Neboť duš e si č asto vytvá ř í v té to druhé době svý m vlastní m př emí tá ní m o vztazí ch a dů sledcí ch z pojmů a ú sudků nebo pod vlivem dobré ho nebo zlé ho ducha rů zná př edsevzetí a ná zory, které nejsou bezprostř edně dá ny Bohem, naš í m Pá nem. A proto je nutné je velmi dobř e prozkoumat, dř í ve než se jim vě nuje plná dů vě ra nebo než se zač nou uskuteč ň ovat. *

I hesychasté upozorň ovali na tato nebezpeč í a proto nedů vě ř ovali zvlá š tě modlitbě naplně né obrazotvorností a city, neboť to vš e má svů j pů vod v tě le. Mů ž eme chá pat jejich radiká lní postoj, zvlá š tě proto, ž e mnozí doufali, ž e se budou moci tě š it z č isté modlitby srdce. Č lově k je souč á stí svě ta a proto je nemož né aby nezakouš el jeho vlivy. Bylo by tedy iluzorní př iř azovat samé mu Bohu to, co pochá zí z druhotný ch př í č in. Igná c je obezř etně jš í. Př ichá zejí privilegované chví le, ale v obvyklé m ř á du ž ivota stav srdce př edpoklá dá harmonickou spoluprá ci vš ech lidský ch schopností s Duchem svatý m.

Stejné ho mí ně ní je Teofan Zatvornik. Chví le, v nichž k č lově ku mluví jen Duch tak, ž e umlč í smyslové a rozumové vjemy, jsou „extatické “. Jsou ř í dké, ale nejsou proti př irozenosti. Nepř irozené naopak je, když oblast niž š í, tedy tě lo č i duš e, zhá š í Ducha. Nicmé ně normá lní dokonalost spoč í vá v harmonické spoluprá ci vš ech slož ek č lově ka: tě la, duš e a Ducha. * A s takovou dokonalostí poč í tá ignaciá nská meditace.

⇐ Предыдущая 31 32 33 34 353637 38 39 40 Следующая ⇒