Dvojí stav duše: útěcha a neútěcha

První stá dium rozliš ová ní je vyznač eno obecnou zkuš eností vš ech zač á teč ní ků: po rozhodnutí vé st duchovní ž ivot pociť ují jednou chuť, jindy nechuť. Nachá zejí se proto ve stavu ú tě chy nebo naopak neú tě chy. To, co Igná ce př imě lo k opuš tě ní rodné ho domu nebylo filosofová ní, ale city srdce, ohnivý impuls k ná sledová ní svatý ch s touhou nalé zt pokoj duš e. * A po celý ž ivot zů stal č lově kem nesmí rně citlivý m vů č i duchovní m skuteč nostem. Vydá ní jeho Dení ku bylo pro mnohé objevem. Kolik ú tě ch zaž í val den co den a kolika ú vahá m je podrobil než v dů lež itý ch vě cech uč inil rozhodnutí. *

Avš ak již na poč á tku mě l př í hodu, která ho vedla k tomu, aby se nedal strhnout kaž dý m impulsem k dobru. Sotva vyrazil z domu jen Prozř etelnost ho uchrá nila od nerozvá ž né ho souboje s Maurem, který mě l nedostateč nou ú ctu k Panně Marii. Ohnivá horlivost mohla bý t př í č inou vraž dy. Pozdě ji v manrezské jeskyni naopak suž ují cí neú tě chy vyrostly až do pokuš ení k sebevraž dě. Objev tě chto stavů srdce ho dovedl k zá vě ru, ž e psychologický stav č lově ka nemů ž e bý t jen tak ztotož ň ová n s jeho skuteč ný m stavem př ed Bohem. Jako první pravidlo rozliš ová ní př edklá dá krá tký, ale př esný popis ú tě ch a neú tě ch. „Ú tě chou nazý vá m, když v duš i vzniká ně jaké vnitř ní hnutí, který m se duš e rozhoř í lá skou ke své mu Stvoř iteli a Pá nu [... ]. Stejně tak když prolé vá slzy [... ]. Nakonec nazý vá m ú tě chou [... ] kaž dou vnitř ní radost, která volá a př itahuje k nebeský m vě cem a ke spá se vlastní duš e tí m, ž e jí dá vá pokoj a mí r v její m Stvoř iteli a Pá nu. “* A neú tě cha? „Je to pravý opak [... ] jako temno v duš i, zmatek v ní, pohnutky k ní zký m a pozemský m vě cem. “ Duš e se proto shledá vá „naprosto lenivá, vlaž ná, smutná a jakoby odlouč ená od své ho Stvoř itele a Pá na“. *

Jedná se tedy o dva rů zné stavy duš e: č lově k se nachá zí pod dvě ma rů zný mi vlivy, ale př itom si je vě dom, ž e jeho „já “ se nemů ž e ztotož nit ani s jední m ani s druhý m. Tento poznatek je Igná cový m ví tě zství m nad zmatkem, který po staletí zneklidň oval zbož né duš e a který na starokř esť anské m Vý chodě dlouho vlá dl v podobě mesaliá nské hereze: č lově k byl ztotož ň ová n se svý m pocity, psychologický a ontologický stav byl vní má n jako totož ný. Zastá nci tohoto smě ru byli odsouzeni na rů zný ch synodá ch Vý chodu. Velký m autorem mezi Otci, který se v rá mci ortodoxie proti mesaliá nů m postavil, byl Diadoch z Foticeje. * Umě l ocenit kladnou hodnotu vš ech bož ský ch ú tě ch, naslouchat povzbuzení m k dobru, ale upozorň uje, ž e č lově k musí umě t rozliš ovat a neupadat do iluzí. V tomto smyslu je mezi Otci Igná ci nejblí ž e. Jeho popis Bož í pedagogiky, kde se ř í ká, ž e stř í dá ní ú tě ch a neú tě ch je „normá lní “, se dobř e hodí jak na osobní ž ivot Igná ce tak na jeho nauku.

⇐ Предыдущая 26 27 28 29 303132 33 34 35 Следующая ⇒