Spiritualita srdce

Cit

Poznamenali jsme, ž e Igná c mluví o citové m prvku modlitby a umí sť uje ho do vů le. Abychom tomuto jazyku rozumě li, neboť sem patř í i př í znač né „gustare et sentire“ je tř eba uč init malý historický ú vod. Již v patristický ch dobá ch se rozliš ovali tř i hlavní duchovní smě ry. První je „praktická spiritualita“ zamě ř ená na dodrž ová ní př iká zá ní. Tí m, ž e zde př evaž uje „morá lní “ prvek, schopnost, která stojí na první m mí stě je svobodná vů le a její volba dobré ho. * Proto je ř eč eno: „Rozhodni se konat dobro a nehleď př itom zda se ti zdá př itaž livé anebo naopak kvů li tomu zakouš í š protivenství. Nehleď př í liš na tyto okolnosti. “

Ani ř eč tí Otcové nepř iklá dají moc vá ž nosti pocitů m; upř ednostň ují totiž „kontemplativní spiritualitu“. * Ten, kdo se snaž í „vidě t Boha“ ve vš ech vě cech dá vá v duchovní m ž ivotě primá t „mysli“, intuitivní inteligenci osví cené milostí. Vš e, co je blí zké smyslů m mu zavá ní tě lesností. * Avš ak rychle se ukazuje i „spiritualita vní má ní “. Charakteristické jsou pro ni termí ny „zkuš enost“, peí ra, „pocit“, aisthesis. Č lově k je povzbuzová n „vychutná vat sladkost“ bož ský ch vě cí. * O které z tě chto spiritualit mů ž eme ř í ci, ž e v Duchovní ch cvič ení ch př evlá dá ? Není pochyb, ž e Igná c citový prvek vysoce hodností. Kolikerý mi ú tě chami on sá m byl oblaž ová n! Stač í prolistovat jeho Dení k. * Avš ak v ž á dné m př í padě nechtě l odmí tat nebo zlehč ovat ostatní psychologické mož nosti č lově ka. A urč itě nebyl „sentimentá lní “ v pejorativní m smyslu slova.

Spiritualita srdce

Abychom mohli k tě mto vě cem zaujat co nejlepš í postoj, bude už iteč né vš imnout si biblické ho vyjadř ová ní. V biblické m jazyku se veš keré bohatství duchovní ho ž ivota skrý vá v „srdci“, jež objí má celé ho č lově ka s celý m jeho nitrem, vš emi schopnostmi a č innostmi. * V ně m se uskuteč ň uje spojení s Bohem (srov. Ř í m 10, 10). Biblické vý razy mě li pro cí rkevní Otce a stř edově ké autory č asto př í liš semitský ná dech. Proto se cí tili bý t vá zá ni prosazovat biblické verš e nebo př idá vat k nim pozná mky, které jasně ukazovaly duchovní smě r, k ně muž se hlá sili.

Ř ekové, od př irozenosti spekulativní, jistě ne ná hodou zač ali mí sto biblické ho „srdce“ už í vat vý raz „mysl“ noú s. Modlitba se tedy stala „pozdviž ení m mysli k Bohu“*. Stř edově ká zá padní literatura zase naopak proti „citu srdce“ (affectus cordis) postavila intelekt, rozum. Pro svaté ho Tomá š e z Aquina je evangelní př í kaz milovat Boha celý m srdcem „ú konem vů le“. * Vidě li jsme, ž e i Igná c se vyjadř uje tí mto způ sobem. Stojí zcela ve stř edově ké m pojmosloví. Je vš ak proto pravda, ž e exercič ní kní ž ka uč í, ž e vztah s Bohem a modlitba jsou př evá ž ně jedná ní m vů le? Co se tý č e Orientu, tam se autoř i vě domě vraceli k termí nů m biblický m: modlitba je povznesení „srdce“ k Bohu*. Rozjí mané pravdy, jak ř í ká Teofan Zatvornik, mají „sestoupit z hlavy do srdce“, „oblé ci se citlivostí “. Srdce a ná bož enský cit jsou vyhlá š ené zná mky vý chodní spirituality. Stač í nahlé dnout do obsahu ř ecké ho sborní ku Filocalia. Mluví se zde o ochraně srdce, o bdě losti vů č i srdci, o citech srdce a př edevš í m o „modlitbě srdce“, která byla považ ová na za nejdokonalejš í. Takový to způ sob ú vah vedl č asem ke vzá jemný m obviň ová ní m. Na Vý chodě obviň ovali zá padní spiritualitu z racionalismu, a ti zase ve vý chodní ch vyjá dř ení ch spatř ovali nebezpeč í baná lní ho sentimentalismu.

⇐ Предыдущая 22 23 24 25 262728 29 30 31 Следующая ⇒