Trojí rozhovor

Odborní ci na Duchovní cvič ení potvrzují, ž e v jedno vě ci se Igná c od vý chodní ch hesychastu odliš uje a př evyš uje je. Hesychasté, podle jejich vyjá dř ení, se snaž ili dosá hnout pokoje srdce a tě š it se již v tomto ž ivotě ze zá rodků vě č né ho š tě stí. Pro Igná ce naopak, i pokoj srdce je stavem, který př edchá zí volbě a rozhovoru s Bohem. A prá vě rozmluva s Bohem je to, č í m ignaciá nská modlitba vrcholí, neboť je v zá sadě dialogická a zcela zamě ř ená ke hledá ní konkré tní Bož í vů le. Tuto odliš nost ale nenajdeme u skuteč ný ch hesychastů, neboť také pro ně je srdce mí sto setká ní a pramenem bož ský ch zjevení. Avš ak to, ž e Igná c staví rozhovor s Bohem a jeho svatý mi do tak jasné zř etelnosti, vytvá ř í pro jeho způ sob meditace velkou vý hodu. Podle jedné starodá vné liturgické formule se kaž dá modlitba obrací „k Otci skrze Syna v Duchu svaté m“. V souladu s tí mto pravidlem Origenes myslí, ž e nemá me prosit Syna, ale skrze ně j Otce. * Avš ak on sá m není př í sně vě rný takové mu vý kladu „formule“. Na Vý chodě naopak vž dy vě ř ili, ž e obvyklá meditace o Kristu není pomocnou meditací o svatý ch umenš ena. Oni tvoř í se Spasitelem jedno mystické tě lo a tak kaž dá modlitba nabý vá cí rkevní charakter, př ekrač uje prostor i č as a sjednocuje vš echny ž ivé i mrtvé. Jan z Kronš tadtu pí š e: „Vyzná vá m, ž e naš e Paní, Matka Bož í, andě lé a vš ichni svatí mi stojí po boku, když se k nim s č istý m a nerozdě lený m srdce obrací m; jsou mi blí zko jako má vlastní duš e a vní mají mne tak, jak já vní má m sá m sebe“. *

Není vš ak zavá dě jí cí m př ená š et do té to tajemné jednoty lidské vztahy mezi jednotlivý mi osobami? Makarius Bulgakov, autor Ortodoxní dogmatické teologie si klade tuto otá zku a originá lně na ni odpoví dá. Je zná mo, ž e již v tomto ž ivotě svě tci mí vají dar prů zrač nosti, č tou v srdcí ch druhý ch jako v otevř ený ch knihá ch a tajemně se mohou spojit i se vzdá lenou osobou. Ten dar je př edzvě stí společ enství svatý ch v krá lovství Bož í m. * Ví ra v př í mluvu svatý ch je tedy podstatný m prvkem modlitby: obracet se př í mo k nim je dů sledek, který z té to ví ry vyplý vá.

Igná cem př edklá dané meditace nejč astě ji konč í „trojí rozmluvou“: s naš í Paní, se Synem a s Otcem. Je jasné, ž e není nutně „trojí “. Je mož né se obrá tit i ke svě tců m a Igná c vů bec rá d koná své modlitby př ed celý m „nebeský m dvorem“. Bez pochyby tato př edstava u ně j vzniká na zá kladě zvyků jeho doby. Vyš š í š lechta barokní doby se obklopovala dvoř any a jen skrze ně bylo mož né se př iblí ž it k jejich pá nu. Protestantů m se zdá lo toto př ená š ení prostř ední ků na pomě ry př ed Bohem Otcem pohorš livý m. Ale i katolí ci př ipouš tě li tento „ú stupek“ prohlá š ení, ž e př í mluva svatý ch je jen „fakultativní “. Nezů stá vá nakonec nejlepš í modlitbou nejjednoduš š í prosba „Otč e ná š “?

Samozř ejmě, ž e se obrací me k Otci. Avš ak mezi Bohem a č lově kem je propast, která je př eklenuta Kristem - mystický m a cí rkevně - který jediný je Prostř ední k (srov. 1 Tim 2, 5). Jakou tedy ú lohu zde mají svatí ? Vý chodní cí rkev nemyslí, ž e by jejich př í mluva byla jen „fakultativní “ nezá vazná. Do pekla, pí š e Chomjakov, jde kaž dý sá m, na vlastní ú č et; do nebe je mož né jí t jen spolu s ostatní mi. * Rozhovor s Bohem rozpř á dá hovor s ž ivý mi i mrtvý mi lidmi a tak se vš ichni stá vají „ž ivý mi kameny“ cí rkve. *

⇐ Предыдущая 24 25 26 27 282930 31 32 33 Следующая ⇒