Postoj těla a vnější prostor

Tě lo je dů lež itý m č lá nkem v dialogu mezi tě lesný mi bytostmi. Př estož e slova jsou hlavní m naš í m pojivem, nesmí se zapomně t, ž e č lově k se projevuje té ž svý m tě lem. Odedá vna zní otá zka jaký m způ sobem tě lesné orgá ny a vně jš í prostor mohou bý t pomocí č i př eká ž kou v rozhovoru s Bohem, který je č istý duch. Na rozdí l od rozumá ř ský ch filosofů, Bů h bible se lidem zjevuje tak, ž e př ijí má tě lo a „ž vatlá s dě tmi“, ř í ká Origenes. * Č lově k mu odpoví dá stejný m způ sobem - gesty a hlasem: pozvedá ruce k nebi (Ž 62, 5), zvedá oč i (Ž 127, 1), sklá ní kolena (Ef 3, 14) atd. Duchovní autoř i rá di citují svaté ho Bazila: „Pohleď jak sí ly duš e ovlivň ují tě lo a naopak jak pocity duš e zá visejí na tě le. “* Nejedná se vš ak jen př í č innou souvislost. Tě lo je projevem. Zbož ný č lově k, ř í ká Origenes nese ve své m tě le obraz dispozic, které se bě hem modlitby sbí hají k duš i. “* prostř ednictví m tohoto symbolismu se samo tě lo stá vá duchovní m a navrací se tak ke své pravé př irozenosti. *

Je př irozené, ž e rozliš ujeme oficiá lní liturgická gesta od osobní ch a u tě chto druhý ch ví me o postojí ch, které se nedoporuč ují použ í vat veř ejně. Igná c se o tom jasně zmiň uje a zdů razň uje, ž e gesta nejsou to podstatné: „Zač í t nazí rat buď na kolenou nebo lež e tvá ř í na zemi, nebo naznak s oblič ejem vzhů ru, č i v sedě nebo stoje, vž dy vš ak s ú myslem hledat to, co chci“. *

Co se tý č e rytmu dý chá ní bě hem tř etí ho způ sobu modlitby, je vidě t dokonce kratič kou nará ž ku na psycho-fyzické metody hesychastů u nichž se tě lo ú č astní modlitby způ sobem, který je vysvě tlová n i „vě decky“, podobně jako př i cvič ení jó gy. Pokud jde o vně jš í prostor. duchovní autoř i se shodují v tvrzení, ž e vyhledá vá ní samoty pro modlitbu má lo pomů ž e, když nebude prová zena „eremitismem oč í “. Proto jsou vyhledá vá na mí sta, kde panuje prá zdno. Pokud musí me bý t v zař í zený ch mí stnostech, které upoutá vají smysly, zaví rá me oč i. Ve smyslu té to tradice pí š e i Igná c: „Ovlá dat oč i, na nikoho se nedí vat kromě pozdravení a rozlouč ení s osobou, s ní ž má m mluvit. “* A když tvrdí: „Nesmá t se a neř í kat nic, co drá ž dí ke smí chu“, mů ž eme vzpomně t př í sné odsouzení smí chu ve vý chodní literatuř e, kde stojí té mě ř jednohlasně: „Protož e Jež í š Kristus v evangeliu odsuzuje ty, kteř í se smě jí - pí š e svatý Bazil - je jasné, ž e vě ř í cí nemů ž e bě hem celé ho své ho ž ivota nalé zt chví le pro smí ch. “* Igná c nemyslí na celý ž ivot, jeho pozná mka se tý ká jen doby duchovní ch cvič ení a zvlá š tě první ho tý dne. Ale motiv zá kazu je stejný jako u starý ch mnichů: pocit zkrouš enosti, pé nthos je drahocenný m vkladem pro modlitbu: je proto tř eba starat se, abychom tuto vzá cnost nepromarnili.

⇐ Предыдущая 17 18 19 20 212223 24 25 26 Следующая ⇒