Připomínka událostí

Ve starově ku to byli zvlá š tě stoici, kteř í si cenili pamě ti jako pokladu mezi schopnostmi mysli. Bez ní by č lově k ztratil nit spojení k vlastní identitě. Př ipomí ná ní minulosti má ješ tě vě tš í dů lež itost v biblické m zjevení, jež se jeví jako ř etě z velký ch znamení, zá sahů Bož í ch, které utvá ř ejí dě jiny spá sy. Kř esť an se př i modlitbě musí zač lenit do tohoto velké ho dí la Prozř etelnosti. To se svá tostný m způ sobem dě je v bohosluž bě skrze liturgickou anamnesi. A v osobní rozjí mané modlitbě tuto historickou souvislost spá sy zajiš ť uje č etba bible. Jak ji ale nachá zet? Již v době Otců existovaly dva velké proudy duchovní exegeze. Alexandrijská š kola doporuč ovala sjednotit se s tí m, co je č teno pomocí analogie. Biblické udá losti jsou obrazy a symboly toho, co se nyní dě je v naš ich duš í ch. Antioš š tí a zvlá š tě Armé ni velice rá di v meditací ch zakouš eli pravou a vlastní anamnesi. Č as je mož né př ekroč it př ipomí ná ní m si minulý ch posvá tný ch udá lostí. Modlí cí se zař azuje mezi ty, kteř í tvoř í souč á st biblické scé ny, př idá vá se k uč ední ků m okolo Jež í š e, k jeho ž ivotu a jeho uč ení, prová zí ú č astní ky jeho pohř bu a vzkř í š ení. Stejně tak velké př í bě hy Staré ho zá kona, nebo udá losti z dě jin cí rkve. P. Evdokimov pí š e, ž e duchovní m symbolem anamné ze jež př ekrač uje č as, je Jozue, který nechá vá zastavit Slunce (Joz 10, 12) nebo hesychasté, kteř í zadrž ují rytmus dý chá ní. *

Jaká by byla metoda Igná cova? V prů pravá ch k rů zný m meditací m je vidě t, ž e dá vá př ednost anamné zi: vidě t např., Jež í š e jak sedí na hoř e a naslouchat, co ř í ká. „První prů prava“ meditací má „př ivolat udá lost“. Igná c to č iní s velkou jednoduchostí, bez vý mluvností a př ehá ně ní. Má bý t vyprá vě na „vě rně “. V ř adě „tajemství ž ivota naš eho Pá na Jež í š e Krista“ je první prů prava vž dy shrnuta do tř ech samostatný ch bodů, které mají ukazovat na necharakteristič tě jš í vě ci. Vidí me, ž e se zde vů bec nemluví o př edstavivosti. Zdá, ž e je ponechá na pro dě ní v „druhé prů pravě “, která je „př í pravou dě jiš tě “.

Dě jiš tě „vidě né př edstavivostí “

Když byly Duchovní cvič ení v minulé m století vydá ny v Rusku, ozvala se od mnohý ch ná mitka, ž e doporuč ní o „př edstavě mí sta“* je zavá dě jí cí omyl. Ná mitka č erpá odů vodně ní v uč ení Otců, př edevš í m ř ecký ch, kteř í už í vá ní fantazie v modlitbě nedoporuč ovali. * Skuteč ně již Origenes reagoval proti „antropomorfismu“ prostý ch koptů, kteř í si př edstavovali Boha. Vě hlasný vý pad Pseudo-Simeona Nové ho Teologa vů č i hesychastické modlitbě ukazuje na pravý vnitř ní ikonoklasmus a obviň uje z š í lenství ty, kteř í si chtě jí př edstavovat nebeskou krá su, slyš et hlasy, vidě t zá ř i atd. * Ale i v ř ecké m svě tě rostla mocná lidová opozice proti intelektualismu uč enců a to ve formě ú cty k ikoná m. Tato ú cta byla uzná na až po dlouhý ch diskusí ch, což se zdá bý t divné. Ř ekové s jejich starou umě leckou vizuá lní tradicí odmí tají „obrazotvornost“ v modlitbě. Syř ané, lidé semitské ho rodu byli vzhledem k té to vě ci daleko tolerantně jš í. Teodoret z Cyru mluví dokonce o „fantasia contemplativa“ a nebojí se „př edstavovat si bož ské krá sy“. *

Jedna zvlá š tní okolnost ná m pomá há lé pe pochopit tuto rozdí lnost. Jak jsme vidě li, Semité se ve své m duchovní m vý kladu vracejí do minulosti pomocí pamě ti. A pro opravdové zakouš ení toho, ž e jsem ú č asten minulé udá losti, má obrazotvornost nezastupitelnou roli. Nejde tedy o vytvá ř ení př eludů, ale o pozorová ní sebe sama jako př í tomné ho v pravdivé, i když vzdá lené udá losti, č i realitě. Zde je už iteč né př ipomně t, co P. Florentský pí š e o vnitř ní m procesu, který dá vá vzniknout ikoně. * Např ed je v mysli umě lce urč itá „vize“, která je vš ak duchovní a ne ně jaké konkré tní podoby. Pak př ichá zí období neklidu. Č lově k nezbytně hledá ně jaký tvar jimž by se vyjá dř il. Zde se projeví netrpě liví umě lci, kteř í si uvě domí, ž e svě t který zachycují svý m zrakem neodpoví dá jejich duchovní mu vidě ní a zač nou vytvá ř et fantastické, nereá lné tvary. To je znamení umě ní faleš né ho. Praví umě lci vyč ká vají chví li v ní ž se odkryje souvislost mezi první duchovní vizí a ně jaký m skuteč ný m konkré tní m tvarem tohoto svě ta schopný m zpř í tomnit to, co je vidě no bez forem. To je podle Florentské ho umě ní ikon, které jsou stř í dmý ch tvarů a př esto svě dč í o př í tomnosti tajemství.

Vysvě tlovat Igná cem doporuč ovanou „př edstavu dě jiš tě “ v takové mto smyslu, jistě nebude omylem. Je mnoho tě ch, kteř í chvá lí „vizuá lní “ praxi Duchovní ch cvič ení chvá lí mnoho odborní ků, neboť v ní vidí psychologickou pomoc pro soustř edě ní mysli a ochranu př ed roztrž itostmi. A jestliž e je ně kdo ví c akusticky než vizuá lní tě m, radí se mu nahradit př edstavu mí sta ně jakou melodií, pí sní. Nechceme sniž ovat už iteč nost tě chto ú vah. Ale jako nejhlubš í motiv, poukazujeme na platnost toho, co již bylo př edlož eno: zakouš et opravdovou př í tomnost tajemství, bý t o ně m skuteč ně př esvě dč en.

Takové bylo nakonec i myš lení obrá nců posvá tný ch obrazů. Ikonoklasté se nijak radiká lně nestavě li proti modlitbě „př ed“ obrazy, ale zakazovali je „uctí vat“ a „klaně t se“ jim, považ ovat je za „svaté “, vě ř it, ž e „Bů h je zde“ (srov. Ex 3, 5nn) A prá vě toto bylo koncilem př ijato: „klaně t se obrazů m Krista, jeho Matky a svatý m... “ Na Vý chodě je 7. koncil považ ová n za poslední ekumenický. Ukonč il dlouhé kristologické diskuse vyzná ní m ví ry, ž e Bů h se skrze Krista vtě luje do celé ho svě ta a ž e formy ž ivota, které kolem sebe pozorujeme mohou a mají se stá t svatý mi. Lidé Orientu, kteř í se modlí „př ed“ ikonami opravdu vě ř í, ž e milost Bož í zde sestupuje a ž e Bů h je skuteč ně „zde“, na tomto mí stě. *

Tato zkuš enost musí bý t prož ita, např. když rozjí má me o narození Jež í š e a vidí me oč ima obrazotvornosti jeskyni. Nemá jí t o ně jakou fantastickou jeskyni, ale jednu z tě ch, které zná me z vlastní ho ž ivota. A poté vyzná vá me svou ví ru: Bů h opravdu sestupuje do takové ho mí sta. Igná c jasně ř í ká, ž e je tř eba „vidě t pohledem př edstavivosti skuteč né mí sto, kde se nachá zí to, co chci nazí rat [... ], např. chrá m č i horu, kde je Jež í š... “. * Igná c vybí zí, abychom se v duchu chovali tak, jak se lidé chovají př ed ikonami: lehají na zem, lí bají to mí sto, adorují Boha, který sestupuje a stojí uprostř ed ná s, na naš í zemi, která se stá vá „mí stem Bož í m“. Když si modlí cí se př edstaví Jež í š e jak uč í, uzpů sobí se k naslouchá ní jeho slovů m. Gnosticismus jaké hokoliv typu slovů m „nenaslouchá “. Rozebí rá jejich rů zný vý znam a dochá zí k abstraktní mu smyslu. Modlí cí si vš ak obrací pozornost k tomu, kdo mluví a zachycuje smysl slov tí m, ž e „vidí “ osobu.

V př í padě, ž e budeme „rozjí mat o neviditelné m“ jako např. o hř í š í ch, tehdy „př í prava dě jiš tě spoč í vá v tom, vidě t oč ima př edstavivosti a uvaž ovat, ž e moje duš e je uvě zně na v tomto zká ze podlé hají cí m tě le a celý č lově k v tomto „ú dolí jako ve vyhnanství mezi divokou zvě ř í; ř í ká m: celý č lově k s duš í i tě lem. “* Také Teofan Zatvornik doporuč uje podobná zpř í tomně ní. Jeho rady pro rozjí má ní velmi př ipomí nají ignaciá nské pozná mky:

1. nezdů vodň ovat př í liš, rozumě t dobř e pravdě a př edlož it ji srdci tak, aby bylo pohnuto.

2. nepř echá zet snadno od jednoho bodu k druhé mu, dokud se první srdce nedotkl.

3. k myš lenká m př idat ně jaký obraz, která má vztah k rozjí mané pravdě, neboť obrazy se hloubě ji vtiskují a lé pe se pamatují. Nebo, ješ tě lé pe, ví ce myš lenky soustř edit na jeden obraz: zpř í tomnit si např. zavě š ený meč nad hlavou pro vyvolá ní soudu, hř í chu, smrti [... ]. *

⇐ Предыдущая 18 19 20 21 222324 25 26 27 Следующая ⇒