INDIFERENCE, NÁVRAT DO RÁJE, VNITŘNÍ SVOBODA

Potkat Boha ve svě tě znamená vlastně vrá tit se ke stavu č lově ka př ed hř í chem. Adam v rá ji „pohlí ž el vzhů ru“ ř í kají Otcové, pozvedal oč i od stvoř ení ke Stvoř iteli. Podle Origena hř í ch ho př ivedl k tomu „dí vat se dolů “. * Jak je mož né vrá tit se k tomuto stavu? Je pro ná s dosaž itelný? Dlouhá tradice duchovní ch autorů jednohlasně odpoví dá: je to mož né tě m, kteř í mají č isté srdce. „Blahoslavení č isté ho srdce, neboť oni uvidí Boha“ (Mt 5, 8). Takž e vý chodní asketé byli v tomto bodě vž dy velký mi optimisty. Oč istě ní srdce, což nazý vali „vnitř ní koná ní “ zaují má mnoho mí sta v jejich dí lech a pí š e se o ně m v nejmenš í ch detailech. Jsme vyzý vá ni dosá hnout oč istě ní srdce i př es ná mahu a pot.

V tomto bodě dospě je k sobě jen ten, kdo stá le usiluje o pokrok. Poslední dosaž ené stadium nese ve vý chodní tradici ná zev, který v naš em jazyce zní pejorativně a proto vznikají nedorozumě ní. Avš ak knihy té to tradice s velký m nadš ení m popisují apá theia, jenž podle svaté ho Jana Klimaka je „nebem na zemi, vzkř í š ení m př ed vzkř í š ení m tě l. “* Slovo je stoické ho pů vodu a ví ce č i mé ně znamená to, co se mu př isuzuje v moderní m jazyce: nepř í tomnost vní mavosti. Stoický filosof musí bý t „apatický “, ale pro př esně urč ený cí l: aby mohl bez př eká ž ek jednat podle zdravé ho rozumu (ló gos). Kř esť ané v té to logice pokrač ují, ale na podstatně vyš š í rovině. V tom př í padě se radě ji pí š e Logos s velký m pí smenem, neboť se myslí na Krista. Dokonalý mnich je proto „apatický “ vů č i vš emu, co se nevztahuje k ž ivotu v Kristu a s Kristem a naopak je citlivý na kaž dý projev slova Bož í ho, na jeho vů li. Jde o zcela opač ný stav než je anaisthesí a, necitlivost na duchovní vě ci, již má me tenkrá t, když vě ci pozemské se stanou pro duš i př itaž livě jš í. * Apá theia, jak ji chá pou ř eč tí Otcové, tedy neznamená nedostatek fysické a psychické citlivosti pro utrpení ani neteč nost vů č i „š patný m“ myš lenká m. Ty př ichá zejí spolu s faleš ný mi inspiracemi a ná vrhy v nespoč etný ch způ sobech pokuš ení. Jestliž e vš ak dosá hneme apá theia, „nic z toho nerozbouř í naš i duš i. “*

A jen ztotož ně ní se s Kristem zajiš ť uje vnitř ní svobodu, jak č asto ř í kají Otcové a vý chodní autoř i. Poznamenejme v té to oblasti jeden př í klad. Svatý Ataná š popisuje neteč nost, kterou ve svaté m Antoní novi opatu, vytvoř ila askeze a boj proti dé monů m: „Jeho tvá ř zů stala stejná... Jeho duš e si zachovala ú plnou č istotu; nebyla zachmuř ena vinou ani rozjař ena potě š ení m. Nesmá l se ani nebyl smutný. Množ ství lidí ho nezneklidň ovalo a jejich pozdravy v ně m nevzbuzovaly zvlá š tní radost. Stá le ten sá m ovlá dá n Logosem (Slovem), nic ho nemohlo vyvé st z obvyklé ho př irozené ho postoje. “* Kdybychom vyš li jen z tohoto odstavce, jistě bychom se domní vali, ž e Ataná š nač rtl obraz mnicha podle ř ecké ho modelu. Avš ak z kontextu knihy dochá zí me k ú plně jiné mu zá vě ru. Ataná š chtě l zá mě rně postavit do soutě ž e své ho hrdinu s ideá lem ř ecký m. A to tak, ž e dospě l ke Koptovi bez kultur, aby pouká zal na Krista, který č iní takový zá zrak. A nejde zde snad o zá zrak podobný tomu, když Igná c od př irozenosti prchlivý a umí ně ný, na konci své ho ž ivota je schopen vyznat, ž e by mu, s pomoci Bož í, stač ila č tvrthodinka uklidně ní, kdyby mu ozná mili, ž e jeho Konstituce - dí lo tolika ná mah, modliteb a bož ský ch ú tě ch - mají skonč it v ohni?

Ve své polemice proti mnichů m Origenova myš lení, nepochopil svatý Jeroný m kř esť anský smyl pojmu apá theia a obviň uje své protivní ky, ž e chtě jí z č lově ka udě lat „buď andě la nebo ká men. “* Obvině ní bylo zcela nespravedlivé, ale př esto vytvoř ilo na Zá padě atmosfé ru, v ní ž se tento pojem stal psancem. V mniš ské literatuř e byla nahrazena slovy „pokoj duš e“, „vnitř ní klid“, nebo v naš em př í padě Igná cova „indiference“. Jeho vý klad je kratič ký, ale odpoví dá př esně pojmu apá theia na vý chodě: „ Je nutné stá t se vů č i vš em stvoř ený m vě cem indiferentní m... tak, ž e co se ná s tý ká, nemá me chtí t ví ce zdraví než nemoc, bohatství než chudobu, č est ví ce jak potupu, ž ivot delš í než kratš í a tak ve vš ech vě cech. “*

Vý chodní autoř i ztotož ň ovali apá theia s vnitř ní svobodou. Svatý Ř ehoř Nysský je mezi Otci klasikem v uč ení o svobodě. * Je př esvě dč en, ž e dokonalá svoboda nemů ž e bý t definová na jen jako volba mezi jední m č i druhý m. Ž enich se cí tí svobodný tenkrá t, když se mů ž e bez př eká ž ek př iblí ž it k milované osobě. Podobně té ž ú plná svoboda duš e se projeví porrhesí a, ve svobodné m př í stupu k Bohu, bez zadrž ová ní stvoř ení m. A to je té ž Igná cova př edstava indiference: „Př ejeme si a volí me jedině to, co ná m ví ce pomá há k cí li, pro který jsme stvoř eni. “* Naopak „nic z toho, co je ponechá no volbě naš eho svobodné ho rozhodnutí “ ná s nesmí zdrž ovat.

V ignaciá nské m vý kladu nemů ž eme př ehlé dnout vý raz „stá vat se indiferentní “. Jako první asketé i Igná c si uvě domuje, ž e ideá lu se dosá hne jen velkou ná mahou po celý ž ivot. Tato „obtí ž nost“ s ní ž se k apá theia dospí vá podle tradice obsahuje: a) prá xis negativní, oč isť ová ní od hř í chu a jeho ná sledků; b) prá xis positivní - praktiková ní ctností podle př í kladu Krista; c) rozliš ová ní duchů; d) plnost lá sky, která tí m, ž e zcela naplní srdce, nenechá mí sto pozemský m sklonů m. Mů ž eme konstatovat, ž e sché ma exercicií, č tyř i tý dny, které vrcholí nazí rá ní m pro dosaž ení lá sky, sleduje ve zkrá cené formě asketický postup nač rtnutý cí rkevní mi Otci.

„POJMEM DUCHOVNÍ CVIČ ENÍ SE ROZUMÍ, KTERÝ KOLIV ZPŮ SOB ZPYTOVÁ NÍ SVĚ DOMÍ, ROZJÍ MÁ NÍ, MODLITBY... “

⇐ Предыдущая 13 14 15 16 171819 20 21 22 Следующая ⇒