„Přežvykované“ lectio divina

Již Regule svaté ho Pachomia doporuč uje meditaci o ně které m ú seku Pí sma, ex Scripturis aliqua meditare*. Avš ak neř í ká se nic o tom, jak ji konat. Ví me, ž e primá rní ná plní mniš ské ho ž ivota, již od poč á tku bylo Lectio divina, č etba posvá tný ch textů *. S ostatní mi, ale chá peme, ž e nemohlo jí t o hluboké př ivlastně ní si toho, co př eč etli. Pro vychutná ní sladkosti slova Bož í ho je ho „př ež vykovat“ Jaký m způ sobem? První metodu mů ž eme označ it jako „morá lní “. brá t si z toho, co je č teno konkré tní podně ty pro kaž dodenní ž ivot. Č etba se pak stá vá zpytová ní m svě domí, cvič ení m vhodný m pro toho, kdo se snaž í o „uspoř á dá ní vlastní ho ž ivota“ podle slova Bož í ho. Př edpoklá dá se dokonce, ž e nikdo nebude č í st ví c než je schopen př evé st do ž ivota. Vzato doslovně, musel by zač á teč ní k své č tení omezit na pá r ř á dků, jak svě dč í ně která povzbuzují cí vyprá vě ní. Avš ak i když ně kdo č etl ví ce, nesmě l nikdy chybě t tento „morá lní “ aspekt a ú silí porovná vat svů j ž ivota se č tený m. Igná covy rady (jeho „první způ sob modlitby“) jsou dá vá ny s tí mto pohledem: i když má me Pí smo, u zač á teč ní ka na duchovní cestě, je modlitba tvoř ena Desaterem, př iká zá ní mi cí rkve a dalš í m morá lní m uč ení m. Ale jistě není cí lem zů stat jen u tě chto př edloh. Mniš i totiž nazý vali duchovní č etbu „zrcadlem“ a mě li tí m na mysli tuto podobu modlitby.

„Druhý způ sob modlitby“ odpoví dá upozorně ní m svaté ho Basila ve vý kladu verš e: „Zpí vejte ž almy s moudrostí. “* Igná c ř í ká: „kontemplovat vý znam kaž dé ho slova modlitby. “* Způ sobem, podobný m Igná covu je tato metoda př edklá dá na Teofanem Zatvornikem. Modlitby, zvlá š tě liturgické bý vají č asto opaková ny. A je tedy sprá vné, když se stanou př edmě tem rozjí má ní ‑ a to i proto, ž e „vš echny naš e modlitby vyslovují ně co z dogmat ví ry. “* Mů ž eme postupovat ná sledují cí m způ sobem: „Vyberte si ně jakou Bož í pravdu, snaž te se chá pat její obsah a její podstatu, vzbuď te v sobě odpoví dají cí ná ladu a uzavř ete poznamená ní m ně kolika myš lenek“. Teofan myslí, ž e bychom mě li takový m způ sobem meditace projí t vš echny modlitby, které koná me a té ž katechismus a vš echny pravdy ví ry jež vyzná vá me.

Je tř eba, ale si uvě domit, ž e tato metoda způ sobuje vní mavý m duš í m ně které tě ž kosti. Nejsou schopny prozkoumá vat př í liš mnoho slov, neboť jejich srdce je hned od poč á tku pohnuto. Ně kteř í lidé, poznamená vá autor, když ř eknou: „Otč e ná š “, nebo „Bož e, smiluj se nade mnou“, nejsou již schopní jí t dá le, neboť jsou př í liš dojaty. Probuzené srdce odklá dá rozumové ú vahy a chce jednoduš e zakouš et. Pak se tedy nenuceně z druhé ho př echá zí na „tř etí způ sob modlitby“.

„Tř etí způ sob modlitby“

Nechat pů sobit Pí smo na chová ní, vní mat obsah recitovaný ch modliteb je bezpochyby dů lež itá vě c duchovní ho ž ivota. Staroř eč tí autoř i si vš ak od setká vá ní s Pí smem svatý m slibovali ješ tě ně co ví c. Knihy Pí sma jsou inspirované. Je tedy tř eba odkrý vat Ducha, který se v nich skrý vá, dojí t ke spojení s Kristem, které ho zde potká vá me. Postihnout „duchovní smysl“ Pí sma není v moci č lově ka. Vyž aduje osví cení shů ry. Když Origenes ve svý ch homilií ch vysvě tloval posvá tné texty, nezř í dka př eruš oval ř eč a ž á dal chá pá ní od Boha. Svatý Antoní n, opat, tá zá n na smysl ně jaké ho odstavce z Levitika, se usebral v modlitbě: „Pane, poš li mi Mojž í š e, aby mě pouč il o tě chto slovech. “* Igná c upozorň uje, ž e na poč á tku modlitby má me prosit „o to, co chceme. “*

„Tř etí způ sob“ bý vá č asto př irovná vá n k modlitbě hesychastů, neboť podobnost, kterou zahlé dneme na první pohled, je rytmus dechu. Igná c vš ak na ně j poukazuje jen velmi povš echně. „Modlit se tak, ž e př i kaž dé m vý dechu č i ná dechu vysloví me jedno slovo Otč ená š e nebo jiné modlitby. Č lově k má mezi jednotlivý mi ná dechy vyslovit pouze jedno slovo. “* Ale ani hesychasté, mimo vý jimky, se př í liš nerozpisují o tom, co dnes bý vá označ ová no jako „kř esť anská jó ga“. Vě dí, ž e tyto „fyzické “ praktiky jsou velmi relativní. * Na druhé straně, ř í ká Solově v: „Dý chá ní je zá kladní podmí nka ž ivota a trvalý prostř edek naš eho tě la ke spojení s prostř edí m. Tí m, ž e duch musí mí t vlá du nad tě lem, je ž á doucí, aby se tato zá kladní č innost nachá zela pod kontrolou lidské vů le. Z toho vyplý vá, ž e již odedá vna vznikaly rů zné asketické metody uspoř á dá vají cí dý chá ní. “*

Objevují se mezi jogí ny (spí š e pseudo-jogí ny) takoví, kteř í zamě ř ují celou svou pozornost na psychologické ú č inky uspoř á daný ch dechový ch cvič ení: teplo, klid... atd. Pro modlitbu jsou tyto jevy samy v sobě podruž né a zavá dě jí cí mi jestliž e ztratí me jejich symbolický vý znam. Nadechovat se, znamená ž í t v omezené m prostř edí, vní mat jeho vů ně, sná š et jeho př í tomnosti. Proto hesychasté č asto př iř azují dý chá ní ke stř elný m modlitbá m. Nejslavně jš í mezi nimi je Modlitba Jež í š ova: „Pane Jež í š i Kriste, Synu Bož í, smiluj se nade mnou hř í š ný m. “ Její velká vý hoda spoč í vá v tom, ž e spojuje cit pro vlastní hř í š nost s milostí Spasitele př í tomnou prostř ednictví m vyslovová ní jeho jmé na. Ú č elem ale není postř ehová ní jednotlivý ch vyslovený ch slov, vý dechů modlitby (jak tomu je ve „druhé m způ sobu“), ale spí š e potlač ení vní má ní pojmů.

Tato zkuš enost je Igná cem př edklá dá na. Nevyluč uje, abychom bě hem jednotlivý ch ná dechů meditovali o smyslu slova, ale zdá se, ž e upř ednostň uje koncentraci „ na osobu k ní ž se obrací me č i na ní zkost sebe sama nebo na rozdí l mezi tak velkou vzneš eností a tak velkou vlastní ní zkostí. “*

Protož e Modlitba Jež í š ova vyjadř uje prá vě tyto city, hesychasté doporuč ují už í vat stá le stejnou formuli. Ignaciá nský „tř etí způ sob“ obsahuje rozmanitost - tedy probouzet podobné city ať recitujeme Pater noste, Ave Maria č i jinou modlitbu. * To nakonec nevyluč ovali ani hesychasté.

⇐ Предыдущая 15 16 17 18 192021 22 23 24 Следующая ⇒