Ignaciánská meditace

Tř i způ soby modlitby bý vají komentá tory exercicií vysvě tlová ny, ale ne vž dy dostateč ně oceně ny. Myslí se, ž e jsou radami jen pro zač á teč ní ky. Naproti tomu lze pozorovat velkou snahu př iblí ž it vš em to, co je zná mo jako „ignaciá nská meditace“. Systematicky byla popsá na např. P. Roothanem a mnoha komentá tory, kteř í rů zné zmí nky roztrouš ené o ní v kní ž eč ce exercicií sebrali a jednu po druhé vysvě tlovali: ú vodní př í pravy, postoj tě la, vě domí Bož í př í tomnosti, funkce pamě ti, př edstava mí sta, č innost intelektu, vů le, citu, zá vě reč ný rozhovor.

Ví me o vý znamu systematické ho př edlož ení lá tky. Nesmí se vš ak té ž zapomí nat, ž e vž dy byli a jsou lidé, kteř í pociť ují nechuť když jsou nuceni ná sledovat tak dokonalou metodu, která jakoby modlitbě utí nala nenucenost, spontaneitu. Té to ná mitce se dá odpově dě t obecně: jde o př edlož ení prvků rozjí má ní ve smyslu př ehledné ho uspoř á dá ní. To ale neznamená, ž e označ ené č á sti jejich ř á d má potlač it svobodný bě h psychologické ho procesu a Bož í ho pů sobení. Tyto dvě poslední skuteč nosti mají svů j vlastní rytmus. V takové m př í padě Igná c sá m upozorň uje, ž e je nutno se osvobodit od sché mat ně jaké př edpracované metody. Kvů li tomu ale je nezbytné umě t př iznat jednotlivý m č á stem Igná covy meditace sprá vnou hodnotu. Bý vají č asto oceň ová ny z pohledu psychologické ho. Mož ná se ná m otevř ou nové horizonty pro jejich chá pá ní, když se pokusí me dotyč né prvky rozjí má ní vidě t ve svě tle staré tradice mniš ské.

Od poč á tku byla kladena otá zka jaká lidská schopnost ná s př ivá dí ke kontaktu s Bohem. Má me oč i pro vidě ní barev a tvá ř nosti viditelné ho svě ta, sluch obohacuje naš e ž ivotní zkuš enosti pestrostí a harmonií zvuků; intelekt ná s nechá vá vstoupit do krá lovství neviditelný ch pravd. Musí v ná s bý t také jaký si tajemný bod v ně mž se č lově k setká vá s Bohem. Klasič tí ř eč tí filosofové nepochybovali, ž e touto „bož skou schopností “ je noú s, mysl. Proto pravá filosofie je definová na jako „pozdviž ení mysli k Bohu“ a jako takové př eš la v kř esť anství na definici modlitby. * Avš ak byla nutná ně která vylepš ení. První pochá zí od Evagria, který zavedl definici. Modlitba nemů ž e zů stat filosofickou kontemplací nejvyš š í ch idejí, ale je osobní m dialogem s Bohem. Tedy Evagrius dodal, ž e kromě pozdviž ení mysli je modlitba „rozhovorem s Bohem“* Dalš í snahy byly lepš í než Evagriovy, protož e jejich pů vodci nepostupovali jen po intelektuá lní rovině. Vš imli si, ž e nestač í pozdvihovat k Bohu jen samu „mysl“. Ta musí bý t zvedá na milostí. Mimo to ná bož enství musí bý t ú plný m totá lní m vztahem s Bohem. Z toho plyne, ž e dokonalá modlit ba do sebe vtahuje vš echny lidské schopnosti, vě domé i nevě domé. V rů zný ch př í padech mohou ale př evaž ovat jedny č i druhé. Pak tedy se mů ž e modlitba jevit ví ce č i mé ně ú stní nebo mentá lní, duchovní, rozvaž ují cí č i afektivní, atd. Mů ž eme mluvit té ž o „extatický ch“ stavech, př i nichž schopnosti č istě lidské mlč í př ed hlasem Ducha. Ideá lní vš ak, podle Teofana Zatvornika, je když vš echny sí ly tě la i duš e, spojené s Duchem svatý m se pozvedají k Bohu. Proto i jednoduš š í, ne titulovaní autoř i, se zabý vají psychologií a př estož e mají jen zá kladní teoretické poznatky, jsou č asto schopni podat k tomuto té matu jasné pozná mky o vlastní zkuš enosti. *

To, co Igná c ř í ká o jednotlivý ch schopnostech, nepatř í vě tš inou k novinká m, ale on, ví ce než jeho př edchů dci, byl schopen př edlož it jejich harmonickou spoluprá ci a v tom smyslu ignaciá nské sché ma modlitby se stalo klasický m. Mluví o lidský ch schopnostech podle krité rií své doby a jeho pozná mky v oblasti psychologie jsou ješ tě i v naš í ř eč i blí zké: pamě ť, př edstavivost, intelekt, vů le, cit, vně jš í smysly. Nezapomí ná ani na funkci tě la a jeho pozice. Bude tedy už iteč né pozdrž et se u tě chto jednotlivý ch prvků.

„Př í davky“

Tak jako duchovní ž ivot i modlitba roste a zdokonaluje se. Ideá l k ně muž smě ř ovali vý chodní mniš i se nazý val „č istá modlitba“. I tato má ale své stupně. Z nich tř i se ukazují jako zá kladní: 1. oč istě ní od hř í chu a vá š ní; 2. oč istě ní od roztě kanosti; 3. oč istě ní od kaž dé ho obrazu a kusý ch př edstav, aby se mohlo sytit vidě ní m č isté ho svě tla. Tento tř etí stupeň je Evagriem popisová n opravdu velký mi slovy. Snad bude mí t tento stupeň ně jakou př í buznost s tí m, co Igná c nazý vá „myš lenky vychá zejí cí z nitra“, bez vně jš í př í č iny, ale o tom budeme mluvit pozdě ji.

První stupeň je v zá padní ch asketický ch př í ruč ká ch nazý vá n „vzdá lená př í prava“ a č asto bý vá př ipojeno motto: „Jaký jsi, takový se najdeš ve své modlitbě. “* Je zř ejmé, ž e Igná c zcela potvrzuje toto pouč ení. Ví, ž e rozhovor s Bohem mů ž e bý t ná lež itý jen tenkrá t až se č lově k nenechá ovlivň ovat ž á dný mi ruš ivý mi hnutí mi.

K dosaž ení druhé ho stupně č istoty, modlitby bez roztrž itostí, velmi pomá hají metody, které zá padní autoř i shrnují pod hlavič ku „bezprostř ední př í prava“. V exercicií ch mají ná zev „př í davky“ nebo „př edehry“. Kontemplativní mniš i znali ze zkuš enosti velmi dobř e nestá lost lidské mysli. Kassiá n popisuje s jemnou ironií, jak bě hem ž almu „duš e př echá zí od jednoho ž almu k druhé mu, ská č e do evangelia, ke svaté mu Pavlu, od se skutá lí k proroků m a pak k duchovní m př í bě hů m. Stane se neusebranou a potulují cí se, je vrhá na sem a tam př es celý obsah Pí sma bez vý bě ru, bez toho, ž e by ně co zachytila, pronikla nebo nač erpala jak by chtě la. Nedě lá nic jiné ho než ž e se dotkne, lehce ochutná duchovní smysl bez pokroku a př iblí ž ení se ně komu. “*

Pseudo-Makarius př irovná vá naš e myš lenky k rozptý lený m ovcí m, které Kristus, Dobrý Pastý ř chce bě hem modlitby sehnat na mí sto. * Avš ak to chce jaké si ú silí také z naš í strany. Má charakteristické ná zvy: pozornost, bdě lost srdce, myš lenková umí rně nost, strá ž mysli, atd. *.

Hesychasté psali traktá ty na př í znač né té ma: O pozornosti a O modlitbě . * Hrá li si př itom se slovem pozornost, které v ř eč tině zní prosoché a je nazý vá na matkou modlitby, ř ecky proseuché . Je př irovná vá na k andě lovi u brá ny srdce, který plamenný m meč em zabije kaž dou myš lenku, která by mohla vejí t z venku a ruš it modlitbu. Nejde jen o odraž ení vý razně š patný ch myš lenek. Podle svaté ho Jana Klimaka, pravá modlitba je „zapomně ní vě cí neuž iteč ný ch i už iteč ný ch“*

Jako Igná c i hesychasté vě dě li jak dů lež ité je nenechat bloudit mysl ani př i procitnutí ani ve več eru a noci. Ř í ká se, ž e hadi rostou v noci. Duchovní autoř i tuto př edstavu použ í vají jako metaforu jí ž označ ují nič emné myš lenky a vá š ně. I psychologové velmi hodnotí Igná covy rady zabý vat se lá tkou rozjí má ní př ed spaní m a hned po procitnutí. Ač koli i on vě dě l, ž e není se tř eba př epí nat. Tereze Rejadel Igná c pí š e*, ž e ti, kteř í př í liš svou mysl več er namá hají př emí tá ní m, nemohou pak spá t a š kodí své mu tě lu. Mí sto mnohý ch myš lenek je lepš í pro vnitř ní zrak ně jaký symbolický obraz. Doporuč uje to té ž Teofan Zatvornik, který mí val dost neobvyklé motivace k dá vá ní takové rady. Podle ně j mysl nabude jisté stability jen tehdy, je-li sjednocena se srdcem. Př edstava ž ivé ho symbolu snadně ji vzbuzuje ná klonnost srdce a ta udrž í myš lenky u té matu.

⇐ Предыдущая 16 17 18 19 202122 23 24 25 Следующая ⇒