Liturgický

Když mluví me o modlitbě, má me ve zvyku rozliš ovat: obrá cení se k Bohu otá zkou, vzdá vá ní dí ků, jež ná sleduje po vyslyš ené modlitbě a koneč ně, modlitba chvá ly. Tato poslední by mě la bý t ví ce ož ivena, neboť se zdá bý t opomí jena: „Chvalte Boha, neboť je velký. “ Vý raz „chvá la“ je ale potř eba vidě t v biblické m kontextu. V nená bož enské společ nosti má chvá la zvlá š tní roli. Cí tí me vš ak, ž e je spojena s ně jakou lidskou slabostí. Je dobrou pobí dkou ke ctnosti, proto neodsuzujeme virtuosa, který se rá d nechá pochvá lit. V jaké m smyslu se tedy má mluvit o chvá le Boha? Exegeté upozorň ují, ž e v bibli je chvá la jednou formou vzdá vá ní dí ků. Avš ak termí n „dě kuji vá m“ v hebrejš tině neexistuje. V semitské m prostř edí se dí k vyjadř uje chvá lení m dá rce. * Proto ty poč etné „eulogie“ v orientá lní ch liturgií ch, dlouhé litanie, které zač í nají slovy: „Pož ehnaný, chvá lený buď Hospodin“ a konč í: „Proto patř í tobě slá va, č est a klaně ní “. Č lově k chvá lí Pá na na první m mí stě proto, ž e se pozná vá jako bytost stvoř ená, povolaná k setká vá ní se s Bohem jako osoba a jako syn, jenž se obrací k nebeské mu Otci. Svatý Basil volá: „Ty jsi př ijal rozumnou duš i...! Vš ichni pozemš tí ž ivoč ichové jsou tvý mi otroky...! Skrze tebe je Bů h uprostř ed lidí a Duch svatý vylé vá svou š tě drost! “.

Vhodnost chvá ly Boha př ichá zí ve vš ech okamž icí ch, ve který ch si č lově k uvě domuje př ijatá dobra. Avš ak svou oficiá lní formu nachá zí v liturgii. U Ž idů nachá zela chvá la svů j podstatný vý raz v př ipomí ná ní velký ch č inů Boha v dě jiná ch ná roda. Kř esť anské liturgické texty zdě dily skrze př eklad Septuaginty rů zné vý razy vzdá vá ní dí ků. Ale Nový Zá kon př ivedl k už í vá ní př edevš í m slovo eucharistie, projev dí ků jako odpově ď na dary př ijaté od Boha „v poslední době “ v osobě Jež í š e Krista. *

Zají mavé je upozorně ní svaté ho Jana Klimaka, podle ně hož vzdá vá ní dí ků by mě lo př edchá zet modlitbu, v ní ž ně co od Boha ž á dá me. * Prá vě takový je způ sob liturgický ch modliteb, které upř ednostň ují zač á tek slovy: „Vzdá vá me dí ky... Nezapomeň, Pane, na svá dobrodiní “. Aby se č lově k mohl na Boha obrá tit s ná lež itou dů vě rou, musí nejprve mí t zkuš enost s jeho milosrdenství m, které se projevuje bě hem celé ho jeho ž ivota.

Vě dom si tedy své ho pů vodu a své ho povolá ní, č lově k je podstatně liturgický ‑ touž í „chvá lit a ctí t“, ale té ž „slouž it (leiturgeí n) Bohu, naš emu Pá nu“.

„Synergický “

Stvoř en bož ský m slovem, je č lově k v jisté m smyslu slovem Bož í m vykonaný m - stalo se tě lem. Bylo vysloveno na poč á tku, ale uchová vá si bě hem staletí svou ú č innost, zů stá vá pů sobí cí silou. * Č lově k je vlastně podstatně bytostí č innou. Nechvá lí Boha jen samou myslí a pouze slovem, ale té ž celou svou č inností. Chvá lit Boha a slouž it mu jsou dva aspekty naš eho vztahu s Bohem. Kontemplativní mniš i ozř ejmili př evá ž ně první aspekt: je tř eba se modlit neustá le (srov. 1Sol 5, 17). Avš ak abychom to mohli dě lat je tř eba považ ovat za modlitbu také dobré skutky. Jiní Otcové, ví ce „praktické ho“ zamě ř ení nabá dají, ž e pro spá su se vyž aduje koná ní dobra. Ale př i jeho vyjmenová ní si modlitba uchová vá první mí sto. * Projevem té to dvojpó lovosti prvků je klasické: Ora et labora! Ignaciá nské chvá lit Boha a slouž it mu je obdoba té hož principu.

Historická souvislost vý razu „služ ba Bož í “ má zvlá š tní ná dech. V baroku mladí lidé hledali dobrou služ bu aby mohli udě lat karié ru, aby uplatnili své vlohy. Vstoupit tedy do služ by Stvoř iteli nebe a země se zdá bý t vrcholem ž ivotní ho ú spě chu. Vyjá dř ení má mnohé vý hody: př edpoklá dá pozvá ní, je osobní, odví jí se v trvalé m dialogu. Avš ak chceme-li zů stat v patristické m rozmě ru, vrať me se ješ tě jednou ke svaté mu Basilu. Slovo Bož í, jimž byl č lově k stvoř en, není jaký msi „pohybem rtů “; je impulsem Bož í vů le, tvů rč í sí la, ené rgeia. *Ze strany č lově ka jí odpoví dá syné rgeia, spoluprá ce.

V Igná cově době byla tato spoluprá ce s milostí př edmě tem nekoneč ný ch disputací. Igná c se velmi rozumně spokojil s dnes již dobř e zná mý m aforismem: je tř eba jednat tak, jakoby vš e zá lež elo na ná s a modlit se, jakoby vš e zá viselo jen na Bohu. * Igná ce není první, kdo tuto vě tu použ í vá. Již Pseudo-Maká rius mluví v tomto smyslu* a mezi Rusi je to myš lenka Teofana Zatvornika. *

Tato rada se zdá protiř eč ení m, antinomií, avš ak sleduje logiku vtě lení. V ně m nedochá zí k ž á dné mu umenš ení bož ské ho prvku ani jeho absolutní priority; avš ak ani č lově k neztrá cí nic ze svý ch vý sad. Jestliž e se ú plně odevzdá Bohu, jeho schopnost jednat nabude neoč eká vané sí ly. Slouž it Bohu znamená kralovat, ř í ká staré př í sloví. Č lově k takto své vlohy rozvine neoč eká vaný m, až zá vratný m způ sobem.

⇐ Предыдущая 8 9 10 11 121314 15 16 17 Следующая ⇒