Pedagogika duchovního otcovství

Abychom mohli duchovní cvič ení konat opravdu dobř e nestač í nají t jen harmonii s „ř á dem stvoř ení “, ale je nutno vstoupit do dialogu se samý m Stvoř itelem. A způ sob jak toho dosá hnout odpoví dá ú č elu: k rozhovoru s Bohem, nebeský m Otcem, jsme př ivá dě ni prostř ednictví m dialogu s duchovní m otcem na zemi.

Jaké jsou podmí nky pro takový rozhovor? Duchovní vedení, ř í kají Otcové, je povinnost „gnostika“, nejedná se o nic jiné ho než o sprá vné rozliš ová ní duchů. Vž dyť dar rozliš ová ní diá krisis, co se tý č e vedení, př evyš uje vš echny ostatní. Paté r diakritikó s mů ž e zá roveň bý t dioratikó s, to znamená mí t dar pronikavé bystrosti a dokonce kardiognosii, schopnost č í st v srdci. „Ké ž by byl vš echen lid proroky“ ‑ př á l si Mojž í š (Am 11, 29). Opravdu, velká pově stnost „duchovní ch otců “, „opatů “ č i starců mniš ství pochá zela ze zjiš tě ní: ne vš ichni jsou schopni vylož it druhý m vů li Bož í, u vš ech nenalé zá me prorocký dar.

Nejde nutně o kně ze, vž dyť se př i té to služ bě nejedná o svá tost smí ř ení. Není ani nutné, aby takový č lově k mě l ně jakou ú ř ední autoritu. Velký obnovitel mniš ské ho ž ivota na Rusi konce 15. století, svatý Nilo Sorský myslí, ž e by bylo lepš í, aby v niterné zkuš enosti „př í tel uč il a vedl př í tele“. A opravdu, takové to vedení není teoretický m vyuč ová ní m, duchovní vedení je uskuteč ň ová ní otcovství nebo duchovní ho př á telství v lá skyplné m sdí lení srdcí.

Tomuto typu starce velmi dobř e odpoví dá osoba Igná ce, který své př á tele prová zel bě hem exercicií; uč il je rozezná vat rů zná hnutí, která v duš i vznikají a vedl je k rů stu v modlitbě, což se odehrá valo v lá sce a trpě livosti. Proto č teme v „Pozná mká ch“, aby ten, který exercicie vede „se nechoval tvrdě a nevlí dně, ale př í vě tivě a laskavě “, zvlá š tě pokud se stane, ž e exercitant je v neú tě š e. „Má mu dodá vat odvahu a sí lu do budoucna“. * A „duchovní mu synu“ staré dokumenty ukazují př edevš í m dvě nevyhnutelné podmí nky pro dobré vedení: posluš nost a ú plná dů vě ra. *

Mí sto, aby mluvil hned o posluš nosti, Igná c poukazuje na to, co musí bý t první m motivem: „Tomu, kdo koná exercicie velmi pomá há, když je př ijí má s otevř ený m srdcem a š tě drostí vů č i své mu Stvoř iteli a Pá nu tak, ž e mu nabí dne celou svou vů li a svobodu, aby Bož ská velebnost mohla použ í t jak jeho, tak vš eho, co má podle své nejsvě tě jš í vů le“. *

Co se tý ká dů vě ry, Igná c se z osobní zkuš enosti nauč il, jak mnoho př eká ž ek mů ž e vyrů st ze š patné ho pochopení. Proto zamě ř uje svů j pohled na citlivý bod, mohoucí vzá jemnou dů vě ru poš kodit: „Aby ten, kdo dá vá duchovní cvič ení i ten, kdo je koná mě li vě tš í pomoc a už itek, př edpoklá dá se, ž e kaž dý dobrý kř esť an musí bý t ochotně jš í vyklá dat vý rok bliž ní ho v dobré m než ve š patné m smyslu“. * Z toho plyne, ž e posluš nost toho, který je veden není mí ně na jako absolutní podrobenost, adiá kritos hypakoé , př edpoklá dá se spí š e, ž e bude mí t onu formu, která se dnes nazý vá „dialogická “: „Nemů ž e‑ li (vý rok bliž ní ho) vylož it dobř e, ať zjistí jak mu vlastně druhý rozumí. Rozumí ‑ li mu š patně, ať ho s lá skou opraví. Když to nestač í, ať hledá vš echny mož né prostř edky, aby druhý vě c chá pal dobř e a tak se zachrá nil“. *

Slavní duchovní otcové Vý chodu mí vali zvlá š tní dar: č etli v lidský ch srdcí ch jako v otevř ené knize, ř ecky kardiognosí a. * Ale Teodor Studita, ctě ný př edstavený a uzná vaný otec mnoha „poddaný ch ‑ synů “, poukazuje na to, ž e v normá lní situaci se nemají př í liš hledat vyjí meč ná charismata. Je povzbudivé když duchovní otec sá m uhá dne hnutí v srdci své ho syna. Avš ak je stejně obdivuhodné, když je zpravová n o stavech jeho duš e skrze dů vě ryplné rozhovory, které s ní m č asto má. *

Toho samé ho mí ně ní byl také Igná c: „Velmi pomá há, když ten kdo vede exercicie, bez toho, ž e by se chtě l vyptá vat nebo zná t myš lenky a hř í chy exercitanta, je vě rně zpravová n o rů zný ch hnutí ch a myš lenká ch, které v ně m vyvolá vají rozlič ní duchové. Tak mů ž e dá t podle jeho vě tš í ho č i menš í ho prospě chu vhodná duchovní cvič ení, která odpoví dají potř ebě jeho zmí tané duš e. “* Igná covo vyjá dř ení je zají mavé ješ tě z jiné ho dů vodu: lé pe ohranič uje př edmě t duchovní ch rozhovorů. Starokř esť anš tí Otcové si byli dobř e vě domi, ž e duchovní rozhovory nejsou svá tostný m vyzná ní m. Není tedy potř eba vyjadř ovat konkré tně hř í chy, ale spí š e př edstavy, které č lově k o ž ivotě má. *

Ve slavné anglické knize stř edově ké ho mystika Oblak nevě dě ní se upozorň uje, ž e není tak dů lež ité, co jsme uč inili, ale daleko ví ce, to, co zamý š lí me konat. * Proto se Otcové velmi starali o rozpozná vá ní dě jů v duš i: jaké myš lenky, touhy, č i ná pady zde vznikají a jaké pocity, ú tě chy a neú tě chy pů sobí na srdce. Marku Poustevní kovi dokonce vyklouzlo tvrzení, k ně muž pohorš ení vydavatelé Maurini dali pozná mku „č ti obezř etně “. Vyč í tá totiž kně ž í m, ž e pod zá minkou zpově dí chtě jí poznat hř í chy tě ch, které duchovně vedou. * Ale vě c zhola není pohorš livá, uvě domí me‑ li si, co má duchovní vedení bý t: pomá hat exercitantovi orientovat se v promě nlivý ch stavech a pohybech jeho duš e. To jasně potvrzuje Igná c: „Když ten kdo dá vá duchovní cvič ení pozoruje, ž e exercitant necí tí v duš i ž á dná duchovní hnutí jako ú tě chy č i neú tě chy, musí se ho hodně vyptá vat na to jak exercicie koná: zda dodrž uje stanovené doby a jaký m způ sobem; ptá t se té ž na př í davky, zda podle nich peč livě jedná. O kaž dé z tě chto vě cí má s ní m promluvit zvlá š ť “. *

Jeskyně v Manrese je samotou a tichem. Souč asně se zde ale mluví s Bohem - nebo s lidmi o Bohu. A prá vě proto, ř í ká sv. Ř ehoř Naziá nský, ná m Bů h dal dar slova, neboť ná s stvoř il k obrazu své ho Syna ‑ Slova. *

⇐ Предыдущая 5 6 7 8 91011 12 13 14 Следующая ⇒