Clifford D. Simak 5 страница

Zají mavý m faktem je, ž e Horton vede nevelkou tová rnu na poč í tač e, a z vě rohodný ch zdrojů ví me, ž e nedá vno dodal Tainovi poč í tač, nebo jaký si podobný př í stroj, který je obestř en tajemství m. Podle jedné verze trval vý voj tohoto př í stroje celý ch š est nebo sedm let.

Mnohé otá zky tý kají cí se toho, jak vlastně ke vš emu doš lo a co se ve skuteč nosti př ihodilo, č ekají na tý m vě dců, který dnes več er opustil Washington po celodenní konferenci v Bí lé m domě, jí ž se zú č astnili zá stupci armá dy, ministerstva vnitra, bezpeč nostní ch slož ek a oddě lení speciá lní ch zbraní.

Na celé m svě tě se zprá vy o té to udá losti setkaly s ohlasem, který lze př irovnat k situaci př ed dvaceti lety, kdy bylo ozná meno vypuš tě ní první atomové bomby. Mezi ně který mi pozorovateli př evlá dá ná zor, ž e ná sledky př í padu Willow Bend by ve skuteč nosti mohly otř á st svě tem ví ce, než jí m kdysi otř á sla Hiroš ima.

Washington př irozeně trvá na tom, ž e se jedná vý luč ně o vnitř ní zá lež itost, a zamý š lí se se situací vypoř á dat tak, aby př inesla co nejvě tš í prospě ch veř ejné mu blahu.

V zahranič í vš ak sí lí tlaky naznač ují cí, ž e se nejedná o zá lež itost ná rodní, tý kají cí se pouze jediné ho stá tu, a trvají cí na tom, ž e se celý př í pad musí stá t př edmě tem celosvě tové ho jedná ní.

Podle neoficiá lní zprá vy má do Willow Bend př icestovat pozorovatel OSN, a to neodkladně. Francie, Britá nie, Bolí vie, Mexiko a Indie už pož á daly Washington o povolení vyslat na mí sto svoje pozorovatele a ostatní země nepochybně plá nují stejné kroky.

Celý svě t je dnes v noci vzhů ru a oč eká vá zprá vy z Willow Bend –«

Taine se natá hl a vypnul rá dio.

»Jak to tak vypadá, « poznamenal Beasly, »chystá se na ná s houfný ná jezd cizinců. «

Ano, myslel si Taine, houfný ná jezd cizinců, ale ne takový ch, jaké mě l na mysli Beasly. Vý znam toho slova, rozvaž oval v duchu, už se stal dneska pro lidi zastaralý. Jak si dnes budou lidi moci ř í kat cizinci, když vedle nich existuje cizí ž ivot – doslova hned vedle. Jací byli asi lidé z kamenné ho domu?

A snad ani ne cizí ž ivot jediné planety, ale planet mnoha. Vž dyť on sá m nalezl dveř e vedoucí na dalš í planetu a takový ch dveř í muselo existovat mnohem, mnohem ví c, jaké asi byly ty jiné svě ty a jaký asi byl ú č el tě ch dveř í?

Ně kdo, ně co, nalezl způ sob, jak se dostat na jinou planetu a př itom př eklenout celé svě telné roky pusté ho vesmí ru – jednoduš š í a kratš í způ sob, než je lé tá ní vesmí rný mi proudy. A jakmile byla jednou cesta otevř ena, už tak zů stala a př echod byl stejně jednoduchý jako prů chod z jednoho pokoje do druhé ho.

Ale jedna vě c, jedna podivná vě c, mu poř á d vrtala hlavou, a to bylo otá č ení a pohyb spojený ch planet, vš ech planet, které musí bý t spojeny dohromady. Není př ece mož né, há dal se sá m se sebou, vytvoř it pevné, faktické spoje mezi dvě ma př edmě ty, které se pohybují nezá visle na sobě.

A př esto by ješ tě př ed ně jaký mi dvě ma dny prá vě takhle tupě souhlasil s tí m, ž e celý tenhle ná pad je fantastický a neproveditelný. A navzdory tomu byl uskuteč ně n. Jakmile je jednou dosaž eno jedné neproveditelnosti, jak mů ž e logicky uvaž ují cí č lově k tvrdit, ž e druhou uskuteč nit nelze?

Ozval se zvonek u dveř í a Taine vstal a š el otevř í t.

Byl to Ernie, ten chlap s benzí nem.

»Henry poví dal, ž e chcete ně jakej benzí n, tak sem vá m př iš el ř í ct, ž e dř í v jak rá no to nepů jde. «

»To je dobrý, « ř ekl Taine. »Já na to tak nespě chá m. «

A bleskově zabouchl dveř e.

Opř el se o ně a uvaž oval: jednou se jim budu muset postavit.

Nemů ž u se zamknout př ed svě tem. Jednou, dř í v nebo pozdě ji, si tohle já a Země budeme muset odbý t.

Je blá zen, myslel si, ž e takhle uvaž uje, ale jinak to vlastně ani nejde.

Mě l tu ně co, co Země vyž adovala; ně co, co Země chtě la, nebo si myslela, ž e chce. Ale př esto koneč ná zodpově dnost zů stá vala na ně m. Stalo se to na jeho pozemcí ch, stalo se to v jeho domě, snad bezdě č ně, ale on k tomu dokonce př ispě l.

A pů da a dů m jsou moje, pomyslel si zuř ivě, a ten svě t venku je prodlouž ení m jeho dvorku. Nezá lež í na tom, jak daleko nebo kam až se tá hne, je to prodlouž ení jeho dvorku.

Beasly zmizel z kuchyně a Taine veš el do pokoje. Towser, schoulený ve zlatě polstrované m kř esle, si tichounce pochrupoval.

Taine se rozhodl, ž e ho v kř esle nechá. Koneckonců, pomyslel si, Towser si vyslouž il prá vo spá t, kde se mu jen zlí bí.

Př eš el kolem kř esla k oknu, př ed ní m ubí hala pouš ť až ke vzdá lené mu horizontu a dole pod oknem sedě l sviš ť velký jako č lově k a vedle ně j Beasly, oba otoč ení zá dy k oknu zí rali do pouš tě.

Bylo ně jak př irozené, ž e tam ten sviš ť a Beasly sedě li pohromadě – ti dva, zazdá lo se Tainovi, mají asi hodně společ né ho.

A byl to dobrý zač á tek – č lově k a mimozemský tvor z onoho cizí ho svě ta sedí cí př á telsky bok po boku.

Pokusil se př edstavit si soutavu vš ech spojený ch svě tů, její ž souč á stí teď byla i Země, a mož nosti, které toto spojení ský talo, mu burá cely myslí.

Bude existovat kontakt mezi Zemí a tě mito svě ty a co z toho vzejde?

A když o tom č lově k tak uvaž uje, kontakt už byl vlastně navá zá n, ale tak př irozeně, tak nedramaticky, ž e dokonce bylo opomenuto velké dů lež ité setká ní. Protož e venku se domlouval sviš ť s Beaslym, a pokud by i vš echno ostatní mě lo takhle pokrač ovat, pak se není č eho bá t.

Tohle nebyla ž á dná nahodilá zá lež itost, př ipomně l si. Bylo to naplá nová no a provedeno s jistotou, která prozrazovala dlouhodobé zkuš enosti. Tohle nebyl první svě t, který otví rali, ani poslední.

Ti malí krysí tvoreč kové prolé tli vesmí rem – kolik svě telný ch let, to se nikdo ani nemů ž e odvá ž it há dat – v tom prostř edku, který vykopal v lese. A pak ho pohř bily, podobně jako dí tě, které schová talí ř tak, ž e ho zahodí do hromady pí sku. Potom př iš ly zrovna do jeho domu a sestavily a zapojily př í stroj, jež z domu vytvoř il tunel mezi dvě ma svě ty. A když tohle bylo jednou hotové, potř eba proletě t vesmí rem se zruš ila navž dycky. Stač í jediný př echod a ten jediný př echod bude slouž it k propojení planet.

A když byla prá ce dokonč ena, ty malé krysič ky se vrá tily, ale teprve když zajistily, aby tahle brá na k jejich planetě odolala jaké mukoliv ú toku. Vyztuž ily př í č ky domu zá zrač nou hmotou, která odolala sekyř e a která by pravdě podobně odolala i daleko horš í m vě cem, než je obyč ejná sekera.

A pak odpochodovaly v precizní m jednoř adu ke kopci, na ně mž v kolé bká ch spoč í valo osm dalš í ch kosmický ch lodí. A teď jich v kolé bká ch na kopci zbylo pouhý ch sedm, ty krysič ky zř ejmě odletě ly a mož ná, až př ijde č as, př iletí na jinou planetu, aby na ní otevř ely novou brá nu do dalš í ho nové ho svě ta.

Ale má to bý t ví c než brá na k jednotlivý m svě tů m, př emý š lel Taine, mě la by to bý t hlavně brá na ke spojení ná rodů ž ijí cí ch na tě chto svě tech.

Krysič ky byly badatelkami a pioný ry, vyhledá vají cí mi nové a nové planety charakteru Země, a ten tvor, který č eká venku pod oknem s Beaslym, urč itě také slouž í jejich ú č elu, a mož ná ž e př ijde č as, kdy se najde také ú č el, které mu bude slouž it č lově k.

Odvrá til se od okna a rozhlé dl se po pokoji – pokoj vypadal naprosto stejně jako v nejstarš í ch dobá ch, kdy ho pamatoval. Př es vš echny ty změ ny venku, př es vš echno, co se tam dě lo, zů stal pokoj nedotč ený.

Tohle je skuteč nost, bě ž elo hlavou Tainovi, tohle je veš kerá skuteč nost, která existuje. Ať se stane, co se stane, já stojí m tady – v tomhle pokoji s krbem, zč ernalý m mnoha zimní mi ohni, s knihovnou plnou ohmataný ch knih, s kř eslem a stař ič ký m oš oupaný m kobercem – prochozený m milovaný ma a nezapomenutelný ma nohama bě hem mnoha desí tek let. A tohle je také ticho př ed bouř í, jak vě dě l. Za malou chví li se sem naž enou potentá ti – vě decké tý my, vlá dní funkcioná ř i, armá da, pozorovatelé z ostatní ch zemí, č inovní ci OSN.

A proti tě m vš em tady stá l bezbranný a oslabený. Př es to, co si č lově k mů ž e ř í kat nebo myslet, svě tu se vyhnout nemů ž e.

Tohle byl poslední den, kdy tento dů m existoval jako dů m Tainů. Té mě ř po stu letech se jeho historie změ ní.

A poprvé v historii, po vš ech tě ch letech, nebude pod jeho stř echou spá t Taine.

Stá l a upř eně pozoroval krb a ř ady knih a cí til, jak stař í, vybledlí duchové př echá zejí pokojem a vá havě pozdvihl ruku, aby jim pokynul na rozlouč enou, nejenom duchů m, ale i pokoji. Ale než ji zvedl až nahoru, ruka mu samovolně klesla zpá tky k boku. Co s tí m, pomyslel si. Vyš el na verandu a posadil se na schody. Beasly ho zaslechl a otoč il se.

»Ten je milej, « ozná mil mu a pohladil sviš tě po zá dech. »Je př esně jako velkej plyš ovej medví dek. «

»Jo, aha, « odvě til Taine.

»A nejlepš í na tom je, ž e si spolu mů ž eme poví dat. «

»Ano, jasně, « odpově dě l Taine, který si vzpomně l, ž e s Towserem si Beasly taky mohl poví dat.

Uvaž oval, jaké to asi je, ž í t v jednoduché m Beaslyho svě tě. Č as od č asu by to asi bylo pohodlné, napadlo ho.

Krysič ky př iletě ly v kosmické lodi, ale proč př iletě ly do Willow Bend, proč si vybraly jeho dů m, jediný dů m z celé vesnice, kde mohly nají t vybavení, které potř ebovaly k tomu, aby mohly zbudovat svoje zař í zení takhle rychle a snadno? Není pochyb, ž e mu rozkuchaly poč í tač, aby zí skaly souč á stky, které potř ebovaly. Aspoň v tomhle mě l Henry pravdu. Když se na to teď zpě tně dí vá, Henry v tom vlastně sehrá l docela vý znamnou roli. Mohli př edví dat, ž e př esně v tomhle tý dnu, př esně v tomhle domě, bude vysoká pravdě podobnost snadné ho a rychlé ho provedení toho, co mě li udě lat?

Oplý vali, kromě jiný ch talentů a techniky, taky jasnozř ivostí?

»Tamhle ně kdo jde, « upozornil ho Beasly.

»Já vů bec nic nevidí m. «

»Já taky ne, « odpově dě l Beasley, »ale Sviš ť mi poví dal, ž e je zahlí dnul. «

»Poví dal! «

»Ř í kal jsem ti př ece, ž e jsme se bavili. Tamhle, už je taky vidí m! «

Byli ješ tě daleko, ale rychle se př ibliž ovali – tř i teč ky př ijí ž dě jí cí z pouš tě.

Sedě l a pozoroval, jak se blí ž í, a napadlo ho př itom, jestli by si nemě l dojí t dovnitř pro puš ku, ale ze své ho mí steč ka na schodech se ani nehnul. Puš ka by k nič emu dobré mu nebyla, ř ekl si. Nemě lo by smysl, aby pro ni chodil, a co ví c, byl by to nesmyslný postoj. To nejmenš í, co č lově k mů ž e udě lat, pomyslel si, je př iví tat tyto tvory z jiné ho svě ta s č istý ma a prá zdný ma rukama.

Blí ž ili se a jemu př ipadalo, jako by cestovali na neviditelný ch ž idlí ch, které se ovš em pohybovaly velice rychle.

Byli to humanoidi, aspoň č á steč ně, a byli jenom tř i.

Dorazili sem spě š ně a zastavili ná hle asi sto stop od mí sta, kde Taine sedě l na schodech.

Nepohnul se a neř ekl jediné slovo – nemě l co ř í ci. Celé to bylo př í liš neskuteč né.

Byli snad o trochu menš í než on a č erní jak saze. Mě li na sobě tě sné š ortky a tí lka, která vypadala, ž e jsou jim velká, a jejich obleč ení bylo modré jako dubnová obloha.

To by ješ tě nebylo nejhorš í.

Sedě li ale v sedlech, s hruš kou vepř edu a s ostruhami na botá ch a vzadu mě li př ipevně né cosi jako cestovní deky, jenž e nemě li ž á dné koně.

Sedla se vzná š ela ve vzduchu, s ostruhami ve vý š i asi tř í stop nad zemí, a mimozemš ť ané v nich uvolně ně sedě li a upř eně ho pozorovali a on zase upř eně pozoroval je.

Nakonec se zvedl a udě lal pá r kroků vpř ed. Když to provedl, ti tř i se svezli ze svý ch sedel a také popoš li kupř edu, zatí mco sedla zů stá vala viset ve vzduchu, př esně tak, jak je zanechali.

Taine š el k nim a ti tř i krá č eli k ně mu, až vzdá lenost mezi nimi č inila asi š est stop.

»Zdraví tě, « ř ekl Beasly. »Ř í kají, ž e tě ví tají. «

»No, ano, tak tedy, pově z jim – Ř ekni, jak ty to vlastně ví š! «

»Sviš ť mi ř í ká, co ř í kají, a já to zas ř í ká m tobě. A ty mů ž eš ř í ct mě a já to ř eknu Sviš ť ovi a on to ř ekne jim. Takhle to funguje. To je taky dů vod, proč je tady. «

»Já – tedy –« koktal Taine. »Tak ty si s ní m vá ž ně mů ž eš poví dat. «

»Př ece jsem ti to už ř í kal, « rozhoř č il se Beasly. »Poví dal jsem ti, ž e se mů ž u bavit s Towserem, ale ty sis myslel, ž e jsem blá zen! «

»Telepatie, « vydechl Taine. Teď to ovš em bylo ješ tě horš í. Nejenž e ty krysič ky vě dě ly ú plně vš echno o tom vš em, ony vě dě ly i o Beaslym.

»Cos chtě l ř í ct, Hirame? «

»To je fuk, « vzpamatová val se Taine. »Ř ekni tomu svý mu př í teli, aby jim pově dě l, ž e mě moc tě š í a co pro ně jako mů ž u udě lat. «

Necí til se zrovna nejlí p. Zí ral na ty tř i a vš iml si, ž e jejich vesty jsou vybaveny množ ství m kapes a ty kapsy ž e jsou př ecpané zř ejmě jejich ekvivalenty tabá ku, kapesní ků, zaví rací ch nož ů a takový ch vě cí.

»Poví dají, « ozval se Beasly, »ž e chtě jí handlovat. «

»Handlovat? «

»No jasně, Hirame. Obchodovat, ví š? «

Beasly se slabě zachechtal. »Př edstav si, jak se vydá vaj napospas yankeejský mu obchodní kovi. To tvrdí Henry, ž e jsi ty. Poví dá, ž e bys doká zal z č lově ka stá hnout ků ž i –«

»Henryho vynech, « uť al ho Taine. »Aspoň z ně č eho ho vynechá me. «

Posadil se na zem a ti tř i se posadili naproti ně mu. »Zeptej se, s č í m by chtě li obchodovat. «

»S myš lenkama, « ř ekl Beasly.

»S myš lenkama? To je š í lenství –! «

A pak zjistil, ž e není.

Ze vš ech komodit, které by mohly bý t mě ně ny mezi cizí mi ná rody, by myš lenky byly nejcenně jš í a taky by se s nimi nejsná ze zachá zelo. Nezabí raly by ž á dný skladovací prostor a nenaruš ily by nič í hospodá ř ství – tedy ne bezprostř edně – a blahobytu jednotlivý ch kultur by prospě ly daleko ví c než obchod se skuteč ný m zbož í m.

»Zeptej se, co by vzali jako protihodnotu za myš lenku tě ch sedel, na který ch př ijeli. «

»Poví dají, co mů ž eš nabí dnout? «

To byl oř í š ek. To byla otá zka, na kterou se tě ž ko hledala odpově ď.

Automobily a ná kladní vozy, benzí nový motor – no, to asi ne. Protož e oni už mě li ty sedla. Země byla v dopravě z pohledu tě ch lidí zaostalá.

Bytová architektura – ne, to stejně ani není myš lenka a pak tu byl ten domek, takž e domy znali.

Lá tky? Ne, lá tky mě li.

Ná tě ry, napadlo ho. Mož ná, ž e ná tě ry by byly tí m pravý m.

»Zeptej se, jestli by mě li zá jem o ná tě ry, « ř ekl Taine Beaslymu.

»Ptají se, co je to? Prosí me vysvě tlení. «

»Dobrá. Tak teda, je to ochranný prostř edek, který m lze natř í t prakticky jaký koliv povrch. Snadno se balí a použ ití je taky snadné. Chrá ní př ed pově trnostní mi vlivy a korozí. Taky je ozdobný. Vyrá bí se ve vš ech barevný ch odstí nech. A jeho vý roba je levná. «

»Krč í v duchu rameny, « vysvě tlil Beasly. »Moc je to nezají má. Ale prý si poslechnou ví c. Tak se do toho pusť a pově z jim to. «

Tak tohle už zní pově domě, pomyslel si Taine.

Tohle byl jazyk, které mu rozumě l.

Usadil se na zemi pohodlně ji, troš ku se naklonil dopř edu a oč i mu jezdily po tě ch tř ech kamenný ch ebenový ch oblič ejí ch, protož e se pokouš el vyzkoumat, co si asi myslí.

O ž á dné m vyzkoumá vá ní ale nemohla bý t ř eč. Tohle byly tř i nejvě tš í kameň á ky, jaké kdy vidě l.

Ale vš echno to bylo pově domé. Způ sobilo to, ž e se zač al cí tit ve své m ž ivlu. Jako doma.

A v tě ch tř ech naproti sobě vycí til nejlepš í handlí ř ské protivní ky, s jaký mi se kdy setkal. A to mu taky př idalo na ná ladě.

»Ř ekni jim, « vyzval Beaslyho, »ž e si to ješ tě rozmyslí m. Ná tě r je nakonec poř á dně cenná myš lenka. «

»Poví dají, jenom jako z laskavosti, ne ž e by mě li skuteč ně zá jem, ale jestli bys jim o tom neř ekl ně co ví c. «

Už se chytli, zaradoval se Taine v duchu. Jen kdyby to teď doká zal sprá vně uhrá t –

Pustil se do handlová ní se vš í vervou.

Po mnoha hodiná ch se vynoř il Henry Horton. Doprová zel ho velice uhlazený gentleman, na jehož zevně jš ku by se nenaš la chybič ka a který sví ral v podpaž í impozantní diplomatku.

Henry i onen pá n se zarazili na schodech v naprosté m ú ž asu.

Taine sedě l na bobku u odř ezku ně jaké ho prkna a natí ral na ně j barvu, zatí mco mimozemš ť ané př ihlí ž eli. Ze skvrn na jejich zevně jš ku se dalo usoudit, ž e už zř ejmě provozovali tuté ž č innost sami. Vš ude kolem se po zemi vá lely kusy pomalovaný ch prken a desí tky starý ch plechovek s barvami.

Taine vzhlé dl a spatř il Henryho i gentlemana.

»Doufal jsem, ž e se tu ně kdo objeví, « utrousil.

»Hirame, « zahá jil Henry, ješ tě dů lež itě ji, než bylo jeho zvykem, »dovol, abych ti př edstavil pana Lancastera. Je to zvlá š tní zmocně nec OSN. «

»Tě š í mě, pane, « odpově dě l na to Taine. »Nemohl byste ná hodou –«

»Pan Lancaster, « vysvě tloval Henry pompé zně, »mě l troš ku potí ž e, aby se sem př es ty lidi venku dostal. Tak jsem mu nabí dl svoje služ by. Už jsem mu vysvě tlil, v č em tkví ná š společ ný zá jem v té to zá lež itosti. «

»Bylo to od pana Hortona nesmí rně laskavé, « poznamenal Lancaster. »Byl tam ten nemož ný serž ant «

»Vš echno to spoč í vá jen v umě ní, « vlož il se Henry, »v umě ní jednat s lidmi. «

Taine si vš iml, ž e tahle pozná mka tomu pá novi z OSN radost neudě lala.

»Smě l bych se zeptat, pane Taine, « vyzví dal Lancaster, »co př esně dě lá te? «

»Handluju, « ř ekl Taine.

»Handlujete. Podivuhodný způ sob, jak nazvat –«

»Starý yankeejský vý raz, « pospí š il si Henry s odpově dí, »má svoje zvlá š tní konotace. Když s ně ký m obchodujete, vymě ň ujete si zbož í. Ale když handlujete, tak to z ně ho chcete sedř í t ků ž i. «

»Zají mavé, « prohodil Lancaster. »A př edpoklá dá m, ž e hodlá te sedř í t ků ž i z tě chto pá nů v modrý ch vestič ká ch –«

»Hiram, « nafoukl se Henry, »je ten nejostř ejš í handlí ř v celé m okolí. Má obchod se starož itnostmi a musí se č init –«

»A smě l bych se zeptat, « ozval se znovu Lancaster, definitivně ignoruje Henryho, »co dě lá te s tě mito plechovkami barev? Jsou tito pá nové snad potenciá lní mi zá kazní ky, kteř í by mě li zá jem o barvy, č i snad –«

Taine odhodil prkno a vztekle se vztyč il.

»Mohli byste oba zavř í t huby? « zař val. »Od tý chví le, co jste sem př iš li, se vá m ně co snaž í m ř í ct, ale marně, protož e se nedostanu ke slovu. A ř í ká m vá m, ž e je to dů lež itý –«

»Hirame! « vyjekl Henry v posvá tné m zdě š ení.

»To je docela v poř á dku, « vlož il se pá n z OSN. »My jsme skuteč ně mluvili jeden př es druhé ho. Tak tedy, pane Taine? «

»Jsem v ú zký ch, « vysvě tloval Taine, »a potř ebuju pomoc. Nabí dl jsem tě mhle chlapí ků m na prodej myš lenku ná tě ru, ale vů bec nic o ná tě rech neví m – principy, na který ch se vyrá bě jí, jak se to vlastně dě lá, co se do toho dá vá a –«

»Ale, pane Taine, když jim prodá vá te tu barvu, proč by mě lo zá lež et na —«

»Já jim neprodá vá m barvu, « zař val Taine. »Copak to nedoká ž ete pochopit? Oni nechtě jí barvu. Oni chtě jí myš lenku ná tě ru, princip ná tě ru. Je to ně co, co je nikdy nenapadlo, a mají o to zá jem- Nabí dl jsem jim myš lenku ná tě ru za myš lenku jejich sedel a skoro se mi podař ilo –«

»Sedel? Myslí te ty vě ci, co tamhle visí ve vzduchu? «

»Př esně tak. Beasly, mohl bys pož á dat, aby jeden z tvý ch př á tel př edvedl sedlo? «

»To ví š, ž e jo, « př iký vl Beasly.

»Co s tí m má co dě lat Beasly? « dož adoval se Henry.

»Beasly je tlumoč ní k. Mož ná by se to dalo nazvat telepatií. Vzpomí ná š si, jak vž dy tvrdil, ž e si mů ž e poví dat s Towserem? «

»Beasly si toho vž dycky na vymý š lel. «

»Ale v tomhle mě l pravdu. Beasly ř ekne Sviš ť ovi, tomuhle legrač ní mu monstru, co chci ř í ct, a Sviš ť to zase ř ekne tě mhle mimozemš ť anů m. Mimozemš ť ani to zase ř eknou Sviš ť ovi a Sviš ť to ř ekne Beaslymu a Beasly to ř ekne mně. «

»Smě š né, « odfrkl si Henry. »Beasly nemá dost rozumu na to… cos to ř í kal, ž e to má? «

⇐ Предыдущая 1 2 3 4 5 6 789 Следующая ⇒