Clifford D. Simak. PRSTENEC KOLEM SLUNCE

Clifford D. Simak

PRSTENEC KOLEM SLUNCE

Vickers vstal v hodinu, která ho svojí č asností urá ž ela. Př edchozí noc volala Ann a pově dě la mu o muž i v New Yorku, který se s ní m chce setkat.

Pokouš el se ji př emluvit.

„Ví m, ž e ti to rozbije tvů j č asový rozvrh, “ ř ekla, „ale myslí m si, ž e tohle je ně co, co si nemů ž eš nechat ují t. “

„Nemohu tam jet, Ann, “ ř ekl jí. „Musí m teď psá t a nemů ž u si dovolit ztratit č as. “

„Ale tohle je velké, “ prohlá sila Ann, „nejvě tš í vě c, která tě kdy potkala. Vybrali tebe, s tebou budou mluvit jako s první m, př ed vš emi ostatní mi spisovateli. Myslí si, ž e ty jsi č lově k, který to udě lá. “

„Reklamu. “

„To není reklama. To je ně co jiné ho. “

„Zapomeň na to – nechci se s tí m chlá pkem setkat, ať už je to kdokoli, “ ř ekl a zavě sil. Ale teď si zde dě lal č asnou sní dani a př ipravoval se, ž e pojede do New Yorku.

Smaž il vejce a slaninu, dě lal toasty a pokouš el se jední m okem sledovat ká vovar, který zač í nal vř í t, když zazvonil zvonek u dveř í.

Omotal okolo sebe ž upan a zamí ř il ke dveř í m.

Mů ž e to bý t chlapec s novinami. Nebyl doma př i pravidelné m placení a chlapec pravdě podobně vidě l svě tlo v kuchyni.

Nebo to mů ž e bý t jeho soused, podivný starý muž, který se jmenuje Horton Flanders a nastě hoval se sem asi př ed rokem a teď, v tu nejmé ně vhodnou dobu, zaskoč il na ná vš tě vu, aby tu prolenoš il hodinu. Byl to vlí dný stař ec, vypadal skvě le, a př estož e š aty mě l trochu prož rané od molů a na okrají ch oš untě lé, bylo př í jemné se s ní m bavit. Byl to dobrý společ ní k, ale př esto by si Vickers př á l, aby byl ve svý ch ná vš tě vá ch ví ce ortodoxní.

Mů ž e to bý t chlapec s novinami nebo Flanders. V tuhle ranní hodinu to sotva mů ž e bý t ně kdo jiný.

Otevř el dveř e a tam stá la dí venka obleč ená v ž upanu tř eš ň ové barvy a s krá lič í mi trepkami na nohou. Vlasy mě la po prospané noci rozcuchané, ale modré oč i jí jiskř ily a hezky se na ně j usmí vala.

„Dobré rá no, pane Vickersi, “ ř ekla. „Vzbudila jsem se a nemohla jsem znovu usnout. Uvidě la jsem u vá s v kuchyni sví tit svě tlo a napadlo mě, jestli vá m tř eba není š patně. “

„Jsem v poř á dku, Jane, “ odpově dě l jí Vickers. „Prá vě si dě lá m sní dani. Mož ná, ž e by jsi se chtě la nají st se mnou. “

„Ó, ano, “ pronesla Jane. „Doufala jsem, ž e jestli tř eba sní dá te, pozvete mě, abych se najedla s vá mi. “

„Tvoje matka neví, ž e jsi tady, viď? “

„Má ma a tá ta spí, “ sdě lila Jane. „Dnes je den, kdy tá ta nepracuje, a oni byli vč era več er hrozně dlouho pryč. Slyš ela jsem je, když př iš li, a má ma ř í kala tá tovi, ž e moc pil, a ř ekla, ž e už s ní m nikdy nikam nepů jde, jestli bude tolik pí t, a tá ta…“

„Jane, “ ř ekl Vickers rozhodně, „myslí m si, ž e tvoje má ma a tvů j tá ta by nebyli rá di, ž e to ř í ká š. “

„Ale oni se o to nestarají. Má ma to ř í ká skoro poř á d. Slyš ela jsem, jak ř í ká paní Traynorové, ž e má skoro chuť se s mý m tá tou rozvé st. Pane Vickersi, co je to rozvod? “

„Teď neví m, “ ř ekl Vickers. „Nemohu si vzpomenout, ž e bych to slovo už ně kdy slyš el. Snad bychom se nemě li bavit o tom, co ř í ká tvoje má ma. Podí vej se, má š bač kory celé mokré, jak jsi š la po trá vě. “

„Venku je vlhko. Je hodně rosy. “

„Pojď dovnitř, “ prohlá sil Vickers, „a já vezmu ruč ní k a vysuš í m ti nohy, potom si dá me sní dani a zavolá me tvojí mamince, aby vě dě la, kde jsi. “

Veš la dovnitř a on zavř el dveř e.

„Sedni si na tamtu ž idli, já jdu pro ruč ní k. Bojí m se, aby ses nenachladila. “

„Pane Vickersi, vy nejste ž enatý, ž e ne? “

„No, ne. Ně jak se př ihodilo, ž e nejsem. “

„Skoro kaž dý je ž enatý. Skoro kaž dý, koho zná m. Proč nejste ž enatý, pane Vickersi? “

„Proč, př esně neví m. Nikdy jsem nenaš el sprá vnou dí vku, myslí m. “

„Je mnoho dí vek. “

„Mě l jsem dí vku, je to dá vno, co jsem mě l dí vku. “

Př ed lety si to pamatoval jasně. Př inutil lé ta, aby mu zatemnila pamě ť, aby vyhladila a schovala vzpomí nky tak, aby o nich nemusel př emý š let. Pokud si vzpomně l, bylo to tak daleko a tak mlhavé, ž e na to mohl hned př estat myslet.

Ale teď se to vrá tilo.

Byla tu ta dí vka a zakleté ú dolí, který m krá č eli. Jarní ú dolí, jak si je pamatoval, s rozkvetlý mi planý mi jabloně mi planoucí mi na kopcí ch a s pí sní modré ho ptá ka a se skř ivanem letí cí m vzhů ru do nebe. Divoký jarní vá nek č eř il vodu a vanul nad trá vou tak, ž e se zdá lo, ž e louka teč e a stá vá se jezerem s bí lý mi č epicemi pě ny.

Krá č eli ú dolí m a nebylo pochyb, ž e je zakleté, protož e když se vracel, ú dolí tu nebylo – nebo to př inejmenš í m nebylo stejné ú dolí. Bylo to, jak si vzpomí nal, ú plně jiné ú dolí.

Š el tam př ed dvaceti lety a př es ta dvě desetiletí, kdy to schová val co nejhloubě ji, se to vrá tilo nazpě t do jeho mysli, bylo to opě t tady, tak č erstvé a jasné, jako by to bylo vč era.

„Pane Vickersi, “ podotkla Jane, „myslí m, ž e se toasty př ipalují. “

Když Jane odeš la a on umyl ná dobí, vzpomně l si, ž e mě l již nejmé ně tý den v ú myslu zavolat Joeovi kvů li myš í m.

„Má m tu myš i. “

„Má š co? “

„Myš i, “ ř ekl Vickers. „Malá zví ř á tka. Bě hají tady. “

„To je smě š né. V domě tak dobř e postavené m jako je tvů j by nemě ly bý t myš i. Chceš, abych př iš el a zbavil tě jich? “

„Há dá m, ž e budeš muset. Zkusil jsem pasti, ale tyhle myš i se nechytají do pastí. Obstaral jsem si koč ku a než jsem se vrá til, koč ka utekla. Zů stala jenom den nebo dva. “

„To je opravdu smě š né. Koč ká m se lí bí na mí stech, kde mohou chytat myš i. “

„Ta koč ka byla ztř eš tě ná. Chovala se, jako by tu straš ilo. Chodila tady po š pič ká ch. “

„Koč ky jsou smě š ná zví ř ata, “ svě ř il se Joe.

„Jedu dnes do mě sta. Poč í tá m, mohl bys to udě lat, zatí mco budu pryč? “

„Jasná vě c, “ souhlasil Joe. „Prá vě teď není pro deratizá tory moc prá ce. Př ijdu v deset nebo tak ně jak. “

„Nechá m vstupní dveř e odemč ené. “

Vickers zavě sil telefon a sehnul se pro papí r. Polož il ho na psací stů l a zvedl svazek rukopisů, drž el ho v ruce a cí til jeho tlouš ť ku a vá hu, jako by ho uklidň ovalo, ž e to, co drž í, je dobré, ž e to nebyla zbyteč ná prá ce, ž e vypoví dá o mnoha vě cech, které si př á l ř í ci, a sdě luje je dost dobř e, takž e ostatní muž i a ž eny budou moci č í st ta slova a pochopit holou myš lenku, lež í cí pod chladem vytiš tě né ho pí sma.

Nemě l by ztrá cet den, ř ekl si sá m pro sebe. Mě l by zů stat tady a pracovat. Nemě l by odchá zet, aby se setkal s tí m muž em, jak to chce jeho agent. Ale Ann na tom trvala a ř ekla, ž e je to nalé havé, dokonce i když jí ř ekl o autě, které má v gará ž í ch v opravě, stá le nalé hala, aby jel. Samozř ejmě, když jí to ř í kal, vě dě l, ž e ta historka o autu není pravdivá. Eb ho bude mí t pro ně j př ipravené, aby mohl podniknout svů j vý let do New Yorku.

Podí val se na hodinky; za necelou pů lhodinu se Ebovy gará ž e otevř ou. Pů lhodina mu nestá la za to, aby ji strá vil psaní m.

Vzal noviny a vyš el na verandu, aby si mohl př eč í st ranní zprá vy. Př emý š lel o malé Jane, jaké je to sladké dí tě, jak si pochvalovala jeho kuchař ské umě ní a stá le o tom brebentila.

Nejste ž enatý, ř ekla Jane. Proč nejste ž enatý, pane Vickersi?

A on odvě til: Mě l jsem dí vku. Teď si vzpomí ná m. Mě l jsem dí vku.

Jmenovala se Kathleen Prestonová a bydlela ve velké m cihlové m domě postavené m na kopci, v domě s mnoha sloupy, se š irokou verandou a polokruhový mi okny nad dveř mi – ve staré m domě, který byl postaven v první vlně pioný rské ho optimismu, když byla země nová, a který stá l, i když byla zem odplavena a nedostá valo se jí a ú boč í vrchu zjizvily strouhy ž luté ho jí lu.

Tehdy byl mladý, tak mladý, ž e ho bolelo, když o tom př emý š lel, tak mladý, ž e nemohl pochopit, ž e dí vka, která ž ije ve staré m domě s pů lkruhovitý mi okny nade dveř mi a se sloupový m portikem, nemů ž e vá ž ně uvaž ovat o chlapci, jehož otec hospodař í na vyč erpané farmě, kde vyrů stá drobná a nezdravá kukuř ice. Nebo spí š e snad to byla její rodina, která o ně m nemohla uvaž ovat, a ona musela bý t také př í liš mladá, než aby tomu plně porozumě la. Mož ná, ž e se pohá dala s rodinou, mož ná, ž e padla rozzlobená slova a zaleskly se slzy. To se nikdy nedozvě dě l. Krá č el s ní zač arovaný m ú dolí m a mezi tí m, než pro ni př iš el, ji sbalili a poslali do š koly ně kam na vý chod. A to bylo naposled, co ji vidě l nebo o ní slyš el.

Aby si ož ivil vzpomí nky, znovu š el ú dolí m, př ipraven zachytit cokoliv, co by mu vyč arovalo kouzlo toho dne. Ale kvě ty planý ch jabloní opadaly a skř ivan nezpí val tak hezky a tajemno uniklo do ně jaké bohem zapomenuté země. Vzalo si č arokrá su s sebou.

Noviny mu spadly z klí na a on se sehnul, aby je zvedl. Otevř el je a uvidě l, ž e zprá vy se nesou ve stejné m jednotvá rné m duchu jako ve vš echny ostatní dny.

Nadě je na mí r ješ tě existovala a studená vá lka stá le mohutně zuř ila.

Studená vá lka samozř ejmě trvala už roky a vypadalo to, ž e bude ješ tě mnoho dalš í ch let pokrač ovat. Poslední ch č tyř icet let svě tem zmí tala krize za krizí, zvě sti a drby, stá le hrozily vá leč né konflikty a velká vá lka se stá le nepř eruš ovala, dokud svě t unavený studenou vá lkou nezí val tvá ř í v tvá ř nový m mí rový m zvě stem, který ch bylo za desetní k tucet.

Ně kdo v zapadlé m klubu v Georgii zlomil rekord v pojí dá ní syrový ch vajec a okouzlují cí filmová hvě zda zase jednou hodlala změ nit manž ela a pracují cí v ocelá rná ch hrozili stá vkou.

Ú vodní č lá nek pojedná val o zmizelý ch lidech. Př eč etl polovič ku, to mu stač ilo, vě dě l, co chtě l. Vypadalo to, ž e stá le ví ce a ví ce lidí se ztrá cí – celé rodiny najednou, a policie po celé zemi pomalu š í lela. Vž dy byli lidé, kteř í zmizeli, ř í kal č lá nek, ale to byly osamocené př í pady. Nyní z jedné obce zmizely dvě nebo tř i rodiny, z dalš í také dvě nebo tř i a nezbyla po nich ani stopa. Vě tš inou byly z chudš í ch vrstev. V minulosti, kdy mizeli jednotlivci, obyč ejně k tomu existoval ně jaký dů vod, ale u tě chto př í padů masové ho mizení to vypadalo, ž e kromě chudoby nemá ž á dnou př í č inu. A proč by ně kdo mě l nebo mohl zmizet kvů li chudobě, na to nemohl pisatel č lá nku ani lidé, se který mi mluvil, př ijí t.

Naš el titulek, který hlá sal: Ví ce svě tů než jeden, ř í ká Savant.

Př eč etl si kousek stati:

BOSTON, MASS. (AP) – Mů ž e bý t dalš í, ‘druhá ‘ Země tě sně vedle ná s, a jiný, alternativní svě t za tí mto a dalš í svě t za tí m druhý m … sprá vně, chá pete tu myš lenku?

Svě ty seř azené za sebou v ř etě zu, jeden za druhý m.

To je teorie doktora Vincenta Aldridgea…

Vickers upustil noviny na podlahu a sedě l, dí val se ven př es zahradu plnou kvě tin, zá ř í cí ch ve slunci. Tady byl mí r, v zahradě v koutě svě ta, jako by tu nikdo jiný nebyl, pomyslel si. Mí r se sklá dá z mnoha vě cí, ze zlaté ho sluneč ní ho svitu a z ř eč i letní ch listů chvě jí cí ch se ve vě tru, ptá ků a kvě tin a sluneč ní ch hodin, i z plotu, který si ř í ká o natř ení, a ze staré borovice umí rají cí v tichu a pokoji, protož e nadeš el její č as, ve chví li smrti usmí ř ená s trá vou a kvě tinami a vš emi ostatní mi stromy.

Tady nebyly ž á dné drby a ž á dné hrozby; zde byl v tichu př ijat fakt, ž e č as bě ž í, př iš la zima a lé to, Slunce bude ná sledovat za Mě sí cem a ž ivot je dar, o který je tř eba peč ovat, a ne ně co, co je tř eba vybojovat od ostatní ch ž ivý ch vě cí.

Vickers pohlé dl na hodinky a vidě l, ž e je č as jí t.

Gará ž ní k Eb si povytá hl mastné pracovní kalhoty a zaš ilhal skrz kouř, který stoupal z cigarety př ilepené v koutku jeho mastné a š pinavé pusy.

„Ví š, to je tak, Jayi, “ vysvě tloval. „Nespravil jsem tvé auto. “

„Chtě l jsem do mě sta, “ ř ekl Vickers, „ale pokud nemá m opravené auto…“

„Tohle auto už nebudeš potř ebovat. Há dá m, ž e prá vě proto jsem ho neopravil. Ř ekl jsem si, ž e by to bylo plý tvá ní peně zi. “

„Není tak š patné, “ zaprotestoval Vickers. „Mož ná vypadá na rozpadnutí, ale ješ tě udě lá spoustu mil. “

„Jasně, ž e už ujelo hodně mil. Ale mě l by sis koupit to nové Vě č né auto. “

„Vě č né auto? “ zopakoval Vickers. „To je podivný ná zev pro auto. “

„Ne, není, “ trval Eb tvrdoš í jně na své m. „Vydrž í navž dy. Proto ho nazý vají ‘vě č ný m‘ autem, protož e vydrž í vě č ně. Vč era tu byl jeden chlá pek a ř ekl mi o tom a zeptal se, jestli bych to bral, a já ř ekl jasně, bral, a ten chlapí k ř ekl, ž e jsem chytrý, když to beru, protož e, poví dal, se nebudou prodá vat ž á dná jiná auta mimo Vě č ný ch. “

„Teď na chvilku př estaň, “ pronesl Vickers. „Mohou to nazý vat vě č ný m autem, ale navě ky nevydrž í. Ž á dné auto nevydrž í vě č ně. Mož ná dvacet let, mož ná celý ž ivot, ale ne navě ky. “

„Jayi, “ prohlá sil Eb, „to je to, co mi ř í kal ten chlá pek. ‘Kupte jedno z nich, ‘ poví dal, ‘a použ í vejte ho celý ž ivot. Když zemř ete, odkaž te ho vaš emu synovi, a když zemř e on, mů ž e to odká zat své mu synovi a tak poř á d dá l v ř adě za sebou. ‘ Má zá ruku, ž e vydrž í vě č ně. Ně co se v ně m pokazí a oni ho opraví nebo ti dají nové. Vš echno mimo pneumatik. Musí š si kupovat pneumatiky. Opotř ebujou se jako u které hokoliv jiné ho auta. A lak také. Ale na lak je zá ruka deset let. Jestli odejde dř í v než za deset let, dostaneš zdarma nový. “

„Snad je to mož né, “ prohlá sil Vickers, „ale myslí m, ž e tě ž ko. Nepochybuji, ž e lze vyrobit auto, které vydrž í o mnoho dé le než ta ostatní. Ale kdyby bylo udě lá no př í liš dobř e, nepotř ebovalo by ž á dné ná hradní dí ly. To dá rozum, ž e vý robce se zdravou myslí by neudě lal auto, které by vydrž elo navě ky. Vyř adil by se tí m ze hry. Př edně, stá lo by to moc…“

„V tomhle se mý lí š. Patná ct set dolarů, to je vš echno, co zaplatí š. Nekupuješ ž á dné př í sluš enství. Ž á dný nadstandard. Dostaneš vš echno komplet za patná ct set. “

„To není moc, myslí m, ž e bych se na to podí val. “

„Je to ta nejklasič tě jš í vě c, na kterou ses kdy podí val. Ten chlapí k, co tady byl, jední m př ijel a já si ho dobř e prohlé dl. Barva, jakou chceš. Spousta chró mu a nerezavě jí cí oceli. Vš echny souč á stky nejmoderně jš í. A ř í zení … č lově č e, ta vě c se ř í dí milionově. Ale musel bych si na to zvyknout. Š el jsem otevř í t kapotu, abych se podí val na motor, a ví š, ta kapota neš la otevř í t. ‘Co tam dě lá te? ‘ zeptal se mě ten chlá pek a já mu ř ekl, ž e jsem se chtě l podí vat na motor. ‘To nepotř ebujete. Nikdy se nic neporouchá. Nikdy se k tomu nebudete potř ebovat dostat. ‘ ‘Ale, ‘ zeptal jsem se ho, ‘kde dolé vá te olej? ‘ A ví š, co mi odpově dě l? ‘Nuž e, pane, ‘ ř ekl, ‘nenalé vá te ž á dný olej. Dovnitř dá vá te jenom benzí n, ‘ to mi ř ekl.

Budu jich mí t asi zí tra tak tucet, “ ř ekl Eb. „Bylo by pro tebe lepš í, kdybys mi ř ekl, abych ti jedno schoval. “

Vickers potř á sl hlavou. „Nemá m moc peně z. “

„To je dalš í vě c. Ta společ nost ti udě lá dobrou cenu. Myslí m, ž e bych ti mohl dá t za ten tvů j vrak tisí covku. “

„Nestojí za tisí c, Ebe. “

„Ví m, ž e ne. Ten chlá pek ř ekl: ‘Dejte jim ví c, než kolik stojí. Nestarejte se o to, co jim dá te. My vá m to vynahradí me. ‘ Nevypadá to jako chytrý způ sob, jak dě lat obchody, když nad tí m tak př emý š lí m, ale jestli chtě jí fungovat takhle, neř eknu proti tomu ani slovo. “

„Budu se muset nad tí m zamyslet. “

„Zbyde, abys zaplatil pě t stovek. Jednoduš e to pro tebe mohu udě lat. Ten chlá pek ř ekl, ž e to má m dě lat jednoduš e. Ř ekl, ž e je teď nezají mají tak moc pení ze, jako to, aby dostali pá r aut ven, aby jezdila po silnicí ch. “

„Nelí bí se mi to, “ nesouhlasil Vickers. „Tady se př es noc objeví společ nost, prodá vá nové auto, a ješ tě ke vš emu bez reklamy. Napadlo by tě, ž e o tom bude ně co v noviná ch. Kdybych já prodá val nové auto, polepil bych zem reklamou… velké inzerá ty v noviná ch, ozná mení v televizi, billboardy na kaž dé mí li a tak. “

„Jistě. Také jsem nad tí m př emý š lel. Ř ekl jsem, podí vejte, chlape, chcete, abych prodá val tady to auto a jak ho má m prodat, když ho neinzerujete? A on poví dá, ž e vypoč í tali, ž e auto je tak dobré, ž e kaž dý bude př ekvapený, a ř ekne to dalš í m. Prohlá sil, ž e neexistuje reklama, která by př edč ila slovní doporuč ení. Ř ekl, ž e radš i uš etř í pení ze, které by dali do reklamy, a srazí dolů cenu auta. Ř ekl, ž e nebyl dů vod nutit spotř ebitele platit za reklamní kampaň. “

„Tomu nerozumí m. “

„Takhle tě opravdu př esvě dč í, “ př ipustil Eb. „Skupina, která vyrá bí Vě č ná auta, na to neutrá cí pení ze, to se klidně mů ž eš vsadit. A jestliž e takhle nevyhazují pení ze, př edstav si, co vyrá bě ly vš echny ostatní společ nosti celá lé ta. Dá t dvě nebo tř i tisí covky za hromadu š rotu, která se rozpadne, když s ní podruhé vyjedeš ven? Nemrazí tě, když pomyslí š na pení ze, které vydě lá valy, co? “

„Až dostaneš ta auta, “ ř ekl Vickers. „Podí vá m se na ně. Mož ná př i tom udě lá me obchod. “

„Urč itě. Buď si jistý, ž e udě lá me. Ř í kal jsi, ž e jedeš do mě sta? “

Vickers př iký vl.

„Za chví li sem př ijede autobus. Chytneš ho na rohu u prodejny. Dostaneš se tam za pá r hodin. Tihle chlá pci jezdí opravdu dobř e. “

„Myslí m, ž e bych mohl jí t na autobus. To mě nikdy př edtí m nenapadlo. “

„Omlouvá m se za to auto. Kdybych vě dě l, ž e ho budeš potř ebovat, spravil bych ho. Není tak š patné. Ale chtě l jsem vě dě t, co si myslí š o tom druhé m obchodu, než ti vystaví m ú č et. “

Prodejna na rohu vypadala ně jak nevš edně a Vickerse to zmá tlo, když k ní po ulici zamí ř il. Potom, když př iš el blí ž, uvidě l, co je na ní tak zvlá š tní ho.

Starý Hans, opravá ř obuvi, si lehl do postele a zemř el. A opravna obuvi, která té mě ř nespoč etně let stá la vedle prodejny s drobný m zbož í m, byla definitivně zavř ená.

Teď byla znovu otevř ená – nebo mě la př inejmenš í m umytou vý lohu, ně co, co se starý Hans za vš echny ty roky nikdy neobtě ž oval udě lat, a bylo tam vystavené ně jaké zbož í. A byla tam cedule. Vickers se tak zají mal o to, co je na tom okně divné ho, ž e nevidě l ceduli, dokud nestá l skoro u obchodu. Cedule byla nová, s velký mi, ú hledný mi pí smeny, která ř í kala: OBCHOD S VYNÁ LEZY.

Vickers se zastavil př ed vý lohou a podí val se, co je uvnitř. V pruhu vý lohy lež ela vrstva č erné ho sametu a na ní byly vystaveny tř i př edmě ty – zapalovač na cigarety, ž iletka na holení a jednoduchá ž á rovka. Nic ví c.

Pouze ty tř i vě ci. Nebyly zde ž á dné popisky, reklamy, ceny. Nebylo to nutné. Jak Vickers vě dě l, kaž dý, kdo tuhle vý lohu uvidě l, př edmě ty rozpoznal, př estož e se v krá mu neprodá valy jen tyhle. K tě m tř em, co lež ely na pruhu sametu, patř ilo ně kolik tuctů dalš í ch, kaž dý ně č í m odliš ný a urč itě vý konný.

Jak š el, ozvalo se klepá ní a když se vedle ně j zastavilo, Vickers se otoč il.

Byl to jeho soused, Horton Flanders, na své ranní prochá zce, ve svý ch trochu obnoš ený ch, peč livě vykartá č ovaný ch š atech a se tř tinovou hů lkou. Nikdo jiný, ř ekl si pro sebe Vickers, by nemě l odvahu nosit v ulicí ch Cliffwoodu tř tinu.

Pan Flanders mu hů lkou pokynul, postavil se vedle ně ho a upř el pohled do vý lohy.

„Takž e se rozrů stají, “ zahá jil rozhovor.

„Podle vš eho ano, “ souhlasil Vickers.

„Nejpodivně jš í vybavení, “ ř ekl pan Flanders. „Ví te, ač koli př edpoklá dá m, ž e vy asi ne, já jsem se hodně zají mal o tuto společ nost. Jen ze zvě davosti, jestli mi rozumí te. Mů ž u dodat, ž e mě zají má spousta vě cí. “

„To jsem si vš iml. “

„Jo, mě ano. Moc vě cí. Např í klad karbohydrá ty. Hodně zají mavá organizace, nemyslí te, pane Vickersi? “

„Moc jsem o tom nepř emý š lel. Byl jsem tak zaneprá zdně n, ž e se obá vá m…“

„Ně co se chystá, “ prohlá sil pan Flanders. „Ř í ká m vá m, ž e je to tady. “

Autobus projel ulicí, minul je a zabrzdil u zastá vky u rohu prodejny.

„Obá vá m se, ž e vá s opustí m, pane Flandersi. Jedu do mě sta. Až se več er vrá tí m, zaskoč te ke mně. “

„Ale ano, staví m se, “ odpově dě l pan Flanders. „Brzy se zase zastaví m. “

Nejdř í ve to byla ž iletka, holicí č epelka, která se neopotř ebovala. A potom zapalovač, který nikdy neselhal a nevyž adoval ž á dné kamí nky a nikdy nepotř eboval doplnit. Potom ž á rovka, která, pokud se s ní ně co nestalo, sví tila poř á d.

A teď Vě č né auto.

Sem ně kam budou patř it i syntetické karbohydrá ty.

Ně co se chystá, ř ekl mu pan Flanders, když stá l př ed obchodem staré ho Hanse.

Vickers si sedl na sedadlo u okna, pě kně vzadu v autobusu, a pokouš el si v mysli utř í dit fakta.

Ně kde byl zá drhel – ž iletky na holení, zapalovač e, ž á rovky, syntetické karbohydrá ty a nyní Vě č né auto. Ně kde musí bý t společ ný jmenovatel, vysvě tlují cí, proč by to mě lo bý t prá vě tě chto pě t vě cí a ne pě t jiný ch, ř ekně me roleta a tyč ky, s který mi se dá ská kat, a joja a letadla a zubní pasty. S ž iletkami se č lově k oholí a ž á rovka mu posví tí na cestu a zapalovač by mu mě l zapá lit cigaretu a syntetické karbohydrá ty urovnaly př inejmenš í m jednu meziná rodní krizi a zachrá nily miliony lidí od hladově ní nebo vá lky.

Ně co se chystá, ř ekl mu Flanders a stá l tam v č istý ch, ale obnoš ený ch š atech a drž el v ruce tu smě š nou hů lku, ač koli, jak tak o tom uvaž uju, když ji pan Flanders drž el, smě š ná nebyla.

Vě č né auto bude jezdit poř á d a nebude potř ebovat ž á dný olej a když zemř ete, odká ž ete ho své mu synovi a ten, až zemř e, ho odká ž e své mu synovi a pokud si vá š prapradě deč ek koupil takové auto a vy jste nejstarš í m synem nejstarš í ho syna nejstarš í ho syna, má te ho také. Jedno auto př ež ije mnoho generací.

Ale bude to znamenat ví c než jen tohle. Asi tak bě hem roku budou uzavř eny vš echny automobilové zá vody a vě tš ina gará ž í a opraven; ocelá ř ské mu a sklá ř ské mu prů myslu to zasadí silný ú der. Také vý robců m lá tek a mož ná také tuctu dalš í ch prů myslový ch odvě tví.

Ž iletky na holení se nezdá ly tak dů lež ité, ani ž á rovky, ani zapalovač e, ale teď najednou byly. Tisí ce muž ů ztratí prá ci a př ijdou domů a ř eknou rodině: „Tak se vě ci mají. Po tolika letech nemá m prá ci. “

Celá rodina bude dě lat své kaž dodenní vě ci v napjaté m a hrozné m tichu, v dusné m ovzduš í strachu, který nad nimi bude viset, a muž si koupí vš echny noviny a bude studovat inzertní sloupky, potom pů jde ven a bude chodit po ulicí ch a lidé v malý ch kamrlí cí ch nebo u psací ch stolů v okrajový ch č tvrtí ch budou př ed ní m kroutit hlavami.

Nakonec muž pů jde na jedno malé mí sto, které má nad dveř mi ná pis ‘Karbohydrá ty, Inc. ‘ a vš ourá se dovnitř s rozpaky dobré ho pracovní ka, který nemů ž e nají t prá ci, a ř ekne: „Nemá m př í liš š tě stí a pení ze se tenč í. Je zá zrak, ž e…“

Muž za př epá ž kou odvě tí: „Ale jistě, jak velkou má te rodinu? “ Muž mu to ř ekne a ten, který bude sedě t za př epá ž kou, napí š e ně co na kousek papí ru a podá mu ho. „To oké nko tá mhle, “ ř ekne. „Myslí m, ž e je toho dost na to, aby vá m to vystač ilo na tý den, ale jestli ne, urč itě se sem vrať te, kdykoliv chcete. “

Muž vezme prouž ek papí ru a pokusí se vyjá dř it dí ky, ale muž z Karbohydrá tu to lehce odmí tne a ř ekne: „Podí vejte se, proto jsme tady. To je naš e prá ce, pomá hat chlapů m jako jste vy. “

Muž pů jde k oké nku a č lově k za oké nkem se podí vá na prouž ek papí ru a podá mu balí ky. V jednom z balí ků bude syntetická hmota, která chutná jako brambory a dalš í bude chutnat jako chlé b a budou tam dalš í, o který ch byste si pomysleli, ž e jí te obilí nebo hrá ch.

To se dě lo už dř í v a dě je se to neustá le.

Nebylo to jako podpora – ať je to jak chce, nemohli jste ř í ci, ž e to bylo jako podpora. Tihle lidé od Karbohydrá tu vá s nikdy neurazili, když jste př iš li ž á dat o pomoc. Zachá zeli s vá mi jako s platí cí m zá kazní kem a pokaž dé ř ekli, ž e byste mě li př ijí t zase, a ně kdy, když jste to neudě lali, š li jakoby okolo podí vat se, co se stalo – jestli jste tř eba nedostali prá ci nebo jste se nestydě li opě t př ijí t. Pokud z vá s vytá hli, ž e jste se stydě l, sedli si a mluvili s vá mi a př edtí m, než odeš li, př imě li vá s myslet si, ž e jste jim prokazovali laskavost, když jste si z jejich rukou brali karbohydrá ty.

Dí ky karbohydrá tů m miliony lidí v Indii a Č í ně, kteř í by zemř eli, stá le ž ili. Nyní tisí ce tě ch, kdo ztratili prá ci, když automobilový prů mysl zkrachoval a ocelá ř ské zá vody omezily vý robu a opravny zavř ely, chodili po stejné cestě do dveř í se znamení m karbohydrá tu.

Automobilový prů mysl bude muset zkolabovat. Nikdo si nebude kupovat jiná auta, když mů ž e př ejí t ulici a koupit si takové, které vydrž í navě ky. Prá vě tak, když bylo mož né v obchodě s vyná lezy dostat vě č nou ž iletku, tová rny na holí cí č epelky zkrachovaly. Stejná vě c se stala vý robců m ž á rovek a zapalovač ů a bylo mož né, pomyslel si Vickers, ž e Vě č né auto nebylo poslední, o č em od tě chto vý robců uslyš í, ať už jsou to kdokoli.

Proto musí platit, ř ekl si v duchu, ž e kdo vyrobil ty ž iletky na holení, také vyrobil zapalovač e a ž á rovky, a ti, kdo vyrobili jednotlivé souč á stky, museli vyprojektovat Vě č né auto. Mož ná tyté ž společ nosti, ač koliv jistě to nemohl vě dě t, protož e ho nikdy nenapadlo zjistit, kdo co vyrá bí.

Autobus se plnil, ale Vickers stá le sedě l sá m, upř eně hledě l z okna a tř í dil si myš lenky.

Hned za ní m se bavily dvě ž eny a aniž by je chtě l tajně poslouchat, vní mal, co si poví dají.

Jedna se prá vě ř ehonila a ř í kala: „My mě li nejzají mavě jš í skupinu. Bylo v ní tolik zají mavý ch lidí. “

A druhá ž ena odpově dě la: „Př emý š lela jsem o př ipojení k jedné z tě ch skupin, ale Charlie prohlá sil, ž e je to hloupost. Ř ekl, ž e ž ijeme v Americe v roce 1977 a na svě tě neexistuje ž á dný dů vod, proč bychom př edstí rali, ž e ne. Ř ekl, ž e je to ta nejlepš í země a nejlepš í č asové období, které kdy poznal. Poví dal, ž e má me vš echno a veš keré moderní pohodlí. Ř í kal, ž e jsme š ť astně jš í, než byli lidé př ed ná mi. Ř ekl, ž e ta zá lež itost s př edstí rá ní m je hlavně komunistická propaganda a ž e by rá d vypá tral, co to odstartovalo. Ř í kal…“

„Ale já neví m, “ př eruš ila ji první ž ena, „je to druh zá bavy. Znamená to hodně prá ce, samozř ejmě, č í st o starý ch č asech a o vš em ostatní m, ale myslí m, ž e ti to ně co dá. Jeden chlá pek ř í kal druhou noc na shromá ž dě ní, ž e ti to dá, co do toho vlož í š, a já se domní vá m, ž e má pravdu. Ale zatí m mi nepř ipadá, ž e jsem ochotná dá t do toho moc. Há dá m, ž e musí m bý t př elé tavý typ. Nejsem tak dobrý č tená ř a nechá pu tak snadno, hodně se mi toho musí vysvě tlovat, ale jsou tam takoví, kteř í vypadají, ž e jim to dá vá hodně. V naš í skupině je muž, který zpě tně ž ije v Londý ně, v č asech muž e, který se jmenoval Samuel Peeps. Neví m, kdo byl ten Peeps, ale odhaduji, ž e to byl vý znamný č lově k. Neví š, kdo to byl Peeps, co, Gladys? “

„Já ne. “

„Dobř e, ať je to jakkoli, “ pokrač ovala druhá, „ten chlá pek celou dobu mluví o Peepsovi. Napsal knihu, ten Peeps, a musí to bý t hrozně dlouhá kniha, protož e pojedná vá o tolika vě cech. Ten muž, o které m ti vyprá ví m, pí š e nejpodivuhodně jš í dení k. Vž dycky jsme rá di, když ho př imě jeme, aby ná m kousek př eč etl. Ví š, zní to skoro, jako by tam opravdu ž il. “

Autobus zastavil př ed vlakový m př ejezdem a Vickers pohlé dl na hodinky. Za dalš í pů lhodinu by mě li bý t ve mě stě.

Byla to ztrá ta č asu, ř ekl si. Nezá lež í na tom, co mě la Ann v ruká vu za trumfy, bude to plý tvá ní č asem, kvů li které mu nehodlal komukoliv dovolit př eruš ovat jeho psaní. Nemě l by si dovolit proř eč nit planě ani jeden den.

Vzadu za ní m Gladys ř í kala: „Slyš ela jsi o tě ch nový ch domech, které staví? Mluvila jsem o tom v noci s Charliem a ř í kala jsem, ž e bychom se mě li do nich podí vat. Ná š byt trochu chá trá, ví š, a musí me vymalovat a jaksi ho poopravit, ale Charlie ř ekl, ž e je to ně jaká lé č ka na hlupá ky. Ř ekl, ž e by nikdo nepostavil takový druh domů, jaký oni nabí zejí, aniž by v tom nebyl ně jaký há č ek. Charlie ř ekl, ž e je př í liš starý na to, aby ho ně kdo podvedl takový m bará kem. Mabel, vidě la jsi ně který z tě ch domů nebo jsi o nich ně co č etla…“

„Ř í kala jsem ti, “ nedala se odradit Mabel, „o skupině, ke které ná lež í m. Jeden z tě ch chlá pků př edstí rá, ž e ž ije v budoucnosti. Teď, ptá m se, není to smě š né? Př edstav si ně koho, jak př edstí rá, ž e ž ije v budoucnosti…“

Př ede dveř mi se Ann Carterová zastavila a ř ekla: „Teď si, prosí m tě, zapamatuj, Jayi, ž e se jmenuje Crawford. Nenazý vej ho Cranfordem nebo Crawhamem nebo jiný m jmé nem než Crawford. “

Vickers pokorně odvě til: „Udě lá m, co bude v mý ch silá ch. “

Popoš la k ně mu blí ž a utá hla mu kravatu, narovnala ji a smetla mu z klopy ně jaké imaginá rní smí tko prachu.

„Jakmile tohle skonč í, pů jdeme a koupí me ti oblek. “

„Má m oblek, “ pronesl Vickers.

Na dveř í ch stá lo: North American Research.

„Č emu nerozumí m, “ zaprotestoval Vickers, „je, proč bychom mě li já a North American Research mí t ně co společ né ho. “

„Pení ze, “ ř ekla Ann. „Oni je mají a ty je potř ebuješ. “

Otevř ela dveř e a on š el posluš ně za ní; př emý š lel o tom, jaká je to hezká a schopná ž ena. Př í liš schopná. Znala toho př í liš mnoho. Znala knihy a vydavatele a vě dě la, co veř ejnost chce a vidě la to ze vš ech stran. Popohá ně la sebe a vš echny okolo. Nikdy nebyla tak š ť astná, jako když zvonily tř i telefony najednou a pě t tuctů dopisů č ekalo na odpově ď a musel se vyř í dit tucet telefonů. Tyransky ho př inutila dnes sem př ijí t a bezpochyby, ř ekl si pro sebe, př inutila Crawforda a North American Research myslet si, ž e chtě jí, aby sem př iš el.

„Sleč no Carterová, “ ř ekla dí vka sedí cí za psací m stolem, „mů ž ete jí t rovnou dovnitř. Pan Crawford vá s oč eká vá. “

Musela na sekretá ř ku použ í t ně jaký indiá nský posunek, pomyslel si Vickers.

George Crawford byl mohutný muž. Př eté kal z kř esla, na ně mž sedě l. Ruce mě l slož ené na bř iš e a mluvil bez intonace a naprosto bez dů razu. Byl to nejklidně jš í č lově k, jaké ho kdy Vickers vidě l. Nepohyboval se, ani pohyb nenaznač oval. Sedě l obrovský a masivní a rty se mu sotva pohybovaly a jeho hlas nebyl o mnoho hlasitě jš í než š eptá ní.

„Č etl jsem ně jaké vaš e prá ce, pane Vickersi, “ ř ekl. „Udě laly na mě dojem. “

„Jsem rá d, ž e to ř í ká te, “ prohlá sil Vickers.

„Př ed tř emi lety bych si nikdy nepomyslel, ž e budu č í st beletrii nebo mluvit s její m autorem. Teď jsem nicmé ně shledal, ž e potř ebujeme č lově ka, jako jste vy. Mluvil jsem o tom s mý mi př edstavený mi a vš ichni se shodujeme v tom, ž e jste muž, který to mů ž e pro ná s udě lat. “

Udě lal pauzu a zahledě l se svý ma prů zrač ně modrý ma oč ima, které koukaly ze zá hybů ků ž e na oblič eji jako š pič ky kulek, na Vickerse. „Sleč na Carterová, “ pronesl, „mi ř ekla, ž e jste momentá lně velmi zaneprá zdně n. “

„To je pravda. “

„Je to ně jaká dů lež itá prá ce, př edpoklá dá m. “

„Doufá m, ž e je. “

„Ta vě c, na kterou myslí m, by byla dů lež itě jš í. “

„To je, “ odvě til Vickers mrazivě, „vě c ná zoru. “

„Vy mě nemá te rá d, pane Vickersi, “ usoudil Crawford. Bylo to ohodnocení skuteč nosti, ne otá zka. Vickers zjistil, ž e ho to drá ž dí.

„Nemá m o vá s ž á dné mí ně ní, “ odpově dě l. „Nezají má mě nic kromě toho, co musí te ř í ci. “

„Než budeme pokrač ovat, byl bych rá d, abyste pochopil, ž e to, co vá m musí m ř í ci, je dů vě rné povahy. “

„Pane Crawforde, nemá m př í liš pochopení pro obchod a podezř elá obchodní tajemství. “

„To nejsou podezř elá obchodní tajemství, “ poprvé se v Crawfordově hlase objevil ná znak emocí. „Je to svě tový obchod, stojí cí př ed zdí. “

Vickers na ně j vydě š eně zí ral. Mů j bož e, myslel si, ten muž myslí doopravdy to, co ř í ká. Opravdu vě ř í, ž e svě t skuteč ně stojí př ed zdí.

„Snad, “ ř ekl Crawford, „jste slyš el o Vě č né m autě. “

Vickers př iký vl. „Majitel gará ž í v mé m mě stě se mi ho pokouš el dnes rá no prodat. “

„A o vě č ný ch ž iletká ch a zapalovač í ch a ž á rovká ch. “

„Má m jednu tu ž iletku, “ pronesl Vickers, „a je to nejlepš í ž iletka, kterou jsem kdy mě l. Pochybuji o tom, ž e vydrž í navě ky, ale je to dobrá ž iletka a nikdy jsem ji nemusel ostř it. Až se opotř ebuje, má m v ú myslu koupit si dalš í. “

„Pokud ji neztratí te, nebudete to muset udě lat. Protož e, pane Vickersi, to je vě č ná ž iletka. A to auto je autem, které vydrž í navě ky. Mož ná, ž e jste také slyš el o domech. “

„V podstatě ne moc. “

„Ty domy jsou prefabrikované jednotky, a prodá vají je za ní zkou sazbu pě ti set dolarů za pokoj – sestavené. Mů ž ete jako protiú č et dá t vá š starý dů m za fantastickou cenu a ú vě rové podmí nky jsou velkorysé – mohl bych podotknout, ž e velkorysejš í, než kdy poskytovala jaká koliv finanč ní instituce. Domy jsou s klimatizací a vyhř í vané pomocí sluneč ní ch č lá nků, které jsou na vš ech – slyš í te mě, na vš ech jejich domech. Je tam ješ tě mnoho dalš í ch zají mavostí, ale tohle vá m poskytne hrubou př edstavu. “

„Vypadá to na dobrý ná pad. Bavili jsme se o dlouhodobé m bydlení za ní zké ceny. Mož ná, ž e to tak je. “

„Mají dobrý ná pad, “ ř ekl Crawford. „Budu tí m poslední m, kdo by jim to upí ral. Ovš em, znič í mocné lidi. Ty sluneč ní č lá nky jim dodá vají vš echno – teplo, svě tlo, energii. Když si jeden koupí te, nemusí te bý t zapojen v elektrické sí ti. A oni odstaví od prá ce tisí ce tesař ů, kamení ků a natě rač ů a př inutí je spolupracovat s lidmi s karbohydrá ty. Nakonec znič í i prů myslové odvě tví se stavební m dř í ví m. “

„Rozumí m tomu o energii, “ prohlá sil Vickers, „ale zá lež itosti s tesař i a stavební m dř í ví m mi zcela nedá vají smysl. Urč itě na ty domy použ í vají dř evo a musí mí t tesař e, aby je postavili. “

„Použ í vají stavební dř í ví, to je v poř á dku, a ně kdo to staví, ale neví me, kdo. “

„To jste mohl prově ř it, “ navrhl Vickers. „Vypadá to dost jednoduš e. Musí to bý t sdruž ení společ ností. Ně kde musí mí t zá vody a tová rny. “

„Je tu společ nost, “ př ipustil Crawford. „Prodejní společ nost. Vydali jsme se za ní a nalezli jsme skladiš tě, odkud jsou prodané jednotky rozesí lá ny. Ale tí m to konč í. Zatí m jsme nenaš li ž á dnou tová rnu, která by je stavě la. Jsou odesí lá ny jistou společ ností a má me její ná zev a adresu. Ale nikdo nikdy té to společ nosti neprodal ani tř í sku dř eva. Nikdy nekoupili ani pant. Nezamě stná vají ž á dné lidi. Uvá dě jí seznam sí del tová ren a ta mí sta existují, ale nejsou tam ž á dné tová rny. A to nejlepš í z naš ich poznatků – když jsme pozorovali jejich kancelá ř, jediný č lově k neveš el dovnitř ani nevyš el ven. “

„To je podivné, “ namí tl Vickers.

„Jasně, ž e je, “ souhlasil Crawford. „Dř í ví a ostatní materiá l putuje do tě chto domů a ně kde jsou lidé, kteř í je staví. “

„Pane Crawforde, pouze jednu otá zku. Proč se o to zají má te? “

„Ješ tě, “ prohlá sil Crawford, „jsem nebyl zcela př ipraven, abych vá m to ř ekl. “

„Ví m, ž e ne, ale stejně mi to ř ekně te. “

„Doufal jsem, ž e vá m ješ tě trochu nač rtnu situaci, abyste pochopil, kam mí ř í m. Ná š zá jem – mohl bych ř í ci zá jem naš í organizace – vypadá trochu hloupě, pokud nezná te pozadí celé vě ci. “

„Ně kdo vá s vydě sil, “ ř ekl Vickers. „Nepř ipustil byste si to, ale jste zsinalý strachem. “

„Poně kud nesvů j, to př ipouš tí m. Ale ne já, pane Vickersi – to prů mysl, prů mysl celé ho svě ta. “

„Myslí te si, ž e lidé, kteř í vyrá bě jí a prodá vají tyto domy, “ pronesl pomalu Vickers, „jsou tití ž, kteř í vyrá bě jí Vě č ná auta a zapalovač e a ž á rovky. “

Crawford př iký vl. „A také karbohydrá ty, “ dodal. „Je to dě sné, když na to myslí te. Má me tady ně koho, kdo znič í prů mysl a vyhodí miliony lidí z prá ce, potom se otoč í a nabí dne tě m milionů m jí dlo, aby lidé př ež ili – nabí dne to bez zbyteč né ho byrokratické ho zdrž ová ní a vyš etř ová ní a hraní se sloví č ky, který m se až do dneš ka vyznač ovala jaká koliv podpora. “

„Je to politické spiknutí? “

„Je to ví c než to. Jsme př esvě dč eni, ž e je to ú myslný, dobř e naplá novaný ú tok na svě tovou ekonomiku – ú myslná snaha podlomit sociá lní a ekonomický systé m naš eho způ sobu ž ivota a samozř ejmě také systé m politický. Ná š způ sob ž ivota je založ en na kapitá lu nebo stá tní kontrole zdrojů a na mzdě, kterou si pracovní k ve své m zamě stná ní vydě lá. Odstraň me tyto dvě vě ci a prodali jsme lacino zá klady poř á dné společ nosti. “

„My? “ zeptal se Vickers. „Kdo je to my? “

„North American Research. “

„A North American Research? “

„Zač í ná vá s to zají mat, “ prohlá sil Crawford.

„Chci vě dě t, s ký m se baví m a co po mně chcete a o č em celou dobu mluví me. “

Crawford dlouhou dobu sedě l a nic neř í kal. Nakonec pronesl: „Tohle jsem mě l na mysli, když jsem vá m ř í kal, ž e to, co vá m musí m sdě lit, je př í sně dů vě rné. “

„Neslož il jsem ž á dnou př í sahu, “ ř ekl Vickers, „jestli myslí te tohle. “

„Vrať me se, “ pravil Crawford, „a projdě me si tu historii. Kdo jsme a č í m se potom zdá nlivě staneme.

Vzpomeň te si na ž iletku. Ta se objevila první. Vě č ná ž iletka na holení. Zprá vy o ní se rychle rozš í ř ily a kaž dý š el a jednu sikoupil.

Dosud se prů mě rný č lově k jednou ž iletkou oholí jednou až š estkrá t. Potom ž iletku zahodí a vezme si dalš í. To znamená, ž e nepř etrž itě kupuje nové holicí ž iletky. A vý sledkem je, ž e se z prů myslu na ž iletky stal koncern. Zamě stná val tisí ce pracovní ků, za č as př edstavoval zisk pro tisí ce dealerů, byl č initelem jisté ho typu ocelá ř ské produkce. Jiný mi slovy, byl to ekonomický faktor, který spojen s tisí ci dalš í ch podobný ch ekonomický ch č initelů vytvoř il obraz svě tové ho prů myslu. A co se stalo? “

„Nejsem ž á dný ekonom, ale na tohle vá m mů ž u snadno odpově dě t. Když př iš la na trh vě č ná ž iletka, nikdo už nekupoval ž á dné jiné. Takž e prů myslové odvě tví vyrá bě jí cí ž iletky bylo ze hry venku. “

„Není to ú plně tak rychlé, samozř ejmě, “ upř esnil Crawford. „Obrovský prů mysl je prová zaná vě c a umí rá dost pomalu, dokonce i poté, co jsou na ně m vidě t zná mky rozpadu. Ž ije, dokud se prodej nezastaví ú plně – potom ovš em zanikne naprosto. Ale má te pravdu, to se prá vě teď dě je.

A potom, potom byl zapalovač. Je to sama o sobě mrň avá vě cič ka, samozř ejmě, ale poř á dně velká, když se na to podí vá te z celosvě tové ho mě ř í tka. Př ihodilo se toté ž. A vě č né ž á rovky. Opě t stejná pí snič ka. Byla zahubena tř i prů myslová odvě tví, pane Vickersi. Tř i prů myslová odvě tví vymazá na. Př ed chví lí jste ř ekl, ž e jsem vydě š ený a já odpově dě l, ž e ano. Ty ž á rovky ná s vydě sily. Protož e jestli ně kdo mohl vymazat tř i prů myslová odvě tví, proč ne pů l tuctu nebo tucet nebo sto – proč ne vš echna?

Jsme organizová ni, a tí m my myslí m svě tový prů mysl – nejen vlastní prů mysl Ameriky, ale Ameriky a Britské ho Společ enství a evropské ho kontinentu a Ruska a veš keré ho zbytku svě ta. Bylo samozř ejmě pá r tě ch, kdo zů stali skeptič tí. Stá le ješ tě je pá r jedinců, kteř í se nikdy nepř ipojili, ale vš eobecně ř eč eno vá m mů ž u ř í ci, ž e naš e organizace reprezentuje a je podporová na vě tš inou prů myslu celé ho svě ta. Jak jsem ř ekl, byl bych rá d, kdybyste na to nezapomí nal. “

„Teď, “ podotkl Vickers, „nemá m v ú myslu se k tomu vyjadř ovat. “

„Jsme organizová ni, “ prohlá sil Crawford, „a disponujeme velkou silou, jak si jistě dovedete př edstavit. Udě lali jsme jistá prohlá š ení a vyvinuli jisté tlaky a dosá hli jsme tak ně kolika má lo vě cí. Jednou z nich je, ž e ž á dné noviny, ž á dná periodika, ž á dné rá dio nepř ijme reklamu na ž á dný takový vý robek nebo mu nevě nuje prostor ve zprá vá ch. Dalš í je, ž e ž á dný zavedený obchod nebo prodejní mí sto nebude prodá vat ž iletky na holení nebo ž á rovky nebo zapalovač e. “

„Kvů li tomu zaklá dají obchody s vyná lezy? “

„Př esně, “ odtuš il Crawford.

„Rozrů stají se, “ ř ekl Vickers. „Prá vě jeden otevř eli v Cliffwoodu. “

„Zaklá dají obchody s vyná lezy, “ souhlasil Crawford, „a vyvinuli novou formu reklamy. Nají mají tisí ce muž ů a ž en, kteř í chodí dů m od domu a ř í kají lidem, které potkají: ‘Slyš eli jste o tě ch bá ječ ný ch nový ch vě cech, které se objevily? Ne? Dobř e, tak mi dovolte, abych vá m ř ekl…‘ Chá pete to. Ně co takové ho, př í mý osobní kontakt je nejlepš í m způ sobem reklamy, který existuje. Ale je draž š í, než si umí te př edstavit.

Takž e jsme se dozvě dě li, ž e stojí me nejen proti ná padité mu a produktivní mu gé niovi, ale také proti té mě ř neomezený m peně zů m.

Zkoumali jsme je. Zkouš eli jsme tyhle lidi zahnat ke zdi, zjistit, kdo jsou a jak fungují a co zamý š lí. Jak jsem vá m ř ekl, narazili jsme na kamennou zeď. “

„Mohou mí t legá lní cí le, “ prohlá sil Vickers.

„Š li jsme po legá lní ch cí lech a ti lidé, ať už je to kdokoli, jsou schová ni snad až v pekle. Daně? Platí daně. Jsou celí dychtiví platit daně. Takž e nemů ž e zač í t ž á dné vyš etř ová ní, ve skuteč nosti zaplatí na daní ch ví ce, než musí. Zá kony o obchodní ch společ nostech? Jsou ví ce než puntič ká ř š tí v dodrž ová ní vš ech zá konů. Sociá lní zabezpeč ení? Platí sociá lní zabezpeč ení na obrovský ch vý platní ch listiná ch, o který ch př edpoklá dá me, ž e jsou zcela smyš lené, ale nemů ž ete jí t za lidmi, co se starají o sociá lní zabezpeč ení, a ř í ci: ‘Podí vejte, ž á dní takoví lidé, za které platí, nejsou. ‘ Existují dalš í vě ci, ale tohle jsem vá m př edlož il jen pro ilustraci. Proš li jsme tolika legá lní mi slepý mi ulič kami, ž e mů ž eme ř í ci, ž e naš e zá konná moc je bezbranná. “

„Pane Crawforde, př edestř el jste vysoce zají mavý př í pad, ale nevidí m podstatu, o které jste mluvil př edtí m. Ř ekl jste, ž e je to spiknutí na rozbití svě tové ekonomiky, na znič ení naš eho způ sobu ž ivota. Kdybyste studoval naš i ekonomickou historii, naš el byste spoustu př í kladů volné soutě ž e. Jistě je tomu tak i v tomto př í padě. “

„Zapomně l jste, “ ř ekl Crawford, „na karbohydrá ty. “

A to je pravda, pomyslel si Vickers. Karbohydrá ty byly mimo soutě ž.

Jako obyč ejně byl hladomor v Č í ně a dalš í jako obvykle hrozil v Indii a americký Kongres debatoval v př í sně osobní a politické linii, komu by mě li pomoci a jak a jestli by vů bec mě li ně komu pomá hat.

Provalilo se to v ranní ch noviná ch. V jaké si zapadlé laboratoř i byla ú spě š ně provedena synté za karbohydrá tů. V př í bě hu se nemluvilo o tom, ž e to byla zapadlá laboratoř, to vyš lo najevo pozdě ji. A o mnoho pozdě ji se př iš lo na to, ž e laboratoř byla jednou z tě ch, o který ch se př edtí m nemluvilo, a objevila se doslova př es noc. Stala se vů dč í silou v prů myslu. Vickers vzpomí nal, ž e na samé m zač á tku se kdekdo pokouš el ú toč it na tyto vý robce syntetický ch karbohydrá tů faktem, ž e „vyletě li z noci. “

Nebyl to start z temnoty. Společ nost sice mohla mí t neobvyklé způ soby obchodová ní, ale byla tady, aby tu už zů stala. Ně kolik dnů po poč á teč ní m ozná mení laboratoř uvedla, ž e nehodlá svů j produkt prodá vat, ale ž e ho poskytne lidem, kteř í by ho mohli potř ebovat – lidem, chá pejte, ne obyvatelů m urč itý ch zemí, ale lidem, kteř í byli v tí sni a nemohli si vydě lat pení ze potř ebné na zakoupení nutný ch potravin. Nejenom hladově jí cí m, ale jednoduš e podvyž ivený m, celé rozsá hlé č á sti svě tové populace, která nikdy skuteč ně nehladově la kvů li nedostatku jí dla, ale která trpě la kvů li nemocem nebo handicapu, ať už fyzické mu nebo mentá lní mu, a nikdy nemě la tolik, aby se najedla dosyta.

Jako kouzlem se v Indii, v Č í ně, ve Francii a v Anglii, v Itá lii a na Nové m Zé landu objevily kancelá ř e a chudí houfně př ichá zeli a nevraceli se nazpá tek do svý ch domovů. Byli takoví, o tom není pochyb, kteř í využ ili situace, jen lež eli a brali si jí dlo, na které nemě li ž á dný ná rok, ale kancelá ř e, které se č asem objevily vš ude, nevypadaly, ž e je to zají má.

Karbohydrá ty samotné jako strava nestač ily. Ale byly lepš í než vů bec ž á dné jí dlo a pro mnoho lidí podpora, kterou karbohydrá ty zdarma znamenaly, umož nila uš etř it ně jaké penny a koupit si kousek masa, které př edtí m bylo na jejich stole dlouhé mě sí ce ně č í m cizí m.

„Prově ř ili jsme karbohydrá ty, “ ř í kal Crawford, „a nenaš li jsme o nic ví c, kde bychom se mohli chytit, než př edtí m. Jak jsme se domní vali, karbohydrá ty nejsou vyrá bě ny – jednoduš e existují. Jsou dopravová ny do kancelá ř í, kde se rozdá vají, z ně kolika skladiš ť a ž á dné z tě chto skladiš ť není tak velké, aby obsahovalo zá soby na ví ce než jeden nebo dva dny.

Nenaš li jsme ž á dné tová rny a nemohli jsme vystopovat dopravu – samozř ejmě ze skladiš ť do distribuč ní ch mí st ano, ale ne odkudkoli do skladiš ť. Je to jako stará historka od Hawthorna – o dž bá nu mlé ka, které nikdy nepř estane té ct. “

„Mož ná byste se mě li sami zú č astnit obchodu s karbohydrá ty. “

„Dobrý ná pad, “ ř ekl Crawford, „ale neví me jak. Rá di bychom vyrá bě li vě č ná auta nebo také vě č né ž iletky, ale ž á dný z ná s neví jak. Má me techniky a vě dce, kteř í na tě ch problé mech pracují, a nejsou o nic blí ž e ř eš ení než v den, kdy zač ali. “

„Co se stane, když budou lidé bez prá ce potř ebovat ví ce než jí dlo? “ zeptal se Vickers. „Když jejich rodiny budou chodit v cá rech a potř ebovat obleč ení? Co se stane, když budou vyhozeni na ulici? “

„Myslí m, ž e na to mohu odpově dě t. Př es noc se objeví ně jaká jiná dobroč inná organizace a bude opatř ovat š aty a ú toč iš tě. Prodá vají teď domy, pokoj za pě t set, a to je mé ně, než potř ebují na vý platy. Proč se jich nevzdat? Proč ne obleč ení, které bude stá t desetinu, dvacetinu toho, co za ně j platí me dnes? Ř ekně me oblek za pě t dolarů. Nebo š aty za padesá t centů. “

„Nemá te př edstavu, co bude ná sledovat? “

„Zkouš eli jsme to tipovat, “ odpově dě l Crawford. „Vypoč í tali jsme, ž e rychle př ijde auto, a př iš lo. Pak jsme si mysleli, ž e by mohly ná sledovat domy, a zač ali je prodá vat. Obleč ení by mohlo bý t tou dalš í vě cí na trhu. “

„Jí dlo, ú kryt, doprava a oblé ká ní, “ ř ekl Vickers. „Č tyř i zá kladní potř eby. “

„Také mají pohonné lá tky a energii, “ dodal Crawford. „Dost na to, aby př esunuli lidskou populaci do tě ch nový ch domů na sluneč ní energii. Mů ž ete z knih ú plně vyš krtnout také energetický prů mysl. “

„Ale kdo to je? “ zeptal se Vickers. „Ř ekl jste mi, ž e to neví te. Ale musí te mí t ně jaký ná pad, ně jaké vě decké odhady. “

„Ani tuš ení. Má me seznam organizací a jejich sdruž ení. Nemů ž eme nají t jednotlivé lidi, jsou tam jmé na, o který ch jsme nikdy neslyš eli. “

„Rusko? “

Crawford potř á sl hlavou. „Kreml je také znepokojený. Rusko spolupracuje. To by mě lo dokazovat, jak jsou i oni vystraš ení. “

Crawford se poprvé pohnul. Zvedl ruce slož ené na bř iš e, sevř el opě radla své ho masivní ho kř esla a narovnal se. Teď sedě l vzpř í meně.

„Př edpoklá dá m, ž e byste rá d vě dě l, k č emu se ná m hodí te. “

„Př irozeně. “

„Nemů ž eme vyjí t do ulic a ř í kat: ‘Tady jsme, spojená sí la svě tové ho prů myslu, bojujeme za zá chranu naš eho způ sobu ž ivota. ‘ Nemů ž eme jim vysvě tlovat, jaká je situace. Smá li by se ná m. Nakonec, nemů ž ete ř í kat lidem, ž e auto, které vydrž í vě č ně, nebo dů m, ve které m mí stnost stojí pouze pě t set babek, je pro ně ně co š patné ho. Chceme po vá s, abyste o tom napsal knihu. “

„Neví m…“ zač al Vickers, ale Crawford ho v pů lce vě ty uť al.

„Mě l byste to napsat, jako byste na to př iš el sá m. Budete napojen na informované zdroje, které jsou př í liš vysoko, abych je mohl jmenovat. Obstará me vá m vš echny ú daje, ale materiá l se bude jevit jako vá š. “

Vickers pomalu vstal. Natá hl ruku a zvedl klobouk.

„Dě kuji za š anci. Nemá m zá jem. “

Ann Carterová se podí vala na Vickerse: „Jednou, Jayi, až mě př estane bavit př idě lá vat si problé my, nechá m tě bý t. A až to udě lá m, mož ná dostanu š anci zjistit, proč se tak chová š. “

„Musí m napsat knihu. Pí š u ji. Co chceš ví c? “

„Kniha mohla poč kat. Mohls ji napsat jindy. Tohle nepoč ká. “

„Pokrač uj, ř ekni mi, ž e jsem zahodil milion dolarů. Na to myslí š. “

„Mohl bys po nich pož adovat za psaní nereá lný honorá ř a zí skat u nakladatele takový kontrakt, jaký tady ješ tě nikdy nebyl a…“

„A odlož it nejskvě lejš í prá ci, kterou jsem kdy dě lal, “ prohlá sil Vickers, „a vrá tit se k ní, až vychladne a zjistit, ž e jsem ztratil kontrakt. “

„Kaž dá kniha, kterou napí š eš, je tvoje nejskvě lejš í. Jayi Vickersi, nejsi nic jiné ho než oká zalý literá t. Jistě, dě lá š dobrou prá ci a ty tvé slá taniny se prodá vají, ač koli se ně kdy diví m proč. Kdyby v tom nebyly pení ze, nenapsal bys už ani slovo. Ř ekni mi, ty poctivč e, proč pí š eš? “

„Odpově dě la jsi za mě. Ř ekla jsi, ž e pro pení ze. Dobř e, tak pro pení ze. “

„Sprá vně, má š opravdu š pinavou duš i. “

„Mů j Bož e, “ pronesl Vickers, „dohadujeme se, jako bychom byli manž elé. “

„To je jiná vě c. Nikdy jsi nebyl ž enatý, Jayi. To ukazuje tvoji sebedů vě ru. Vsadí m se, ž e jsi o tom dokonce nikdy ani nepř emý š lel. “

„Jednou ano. Jednou, už dá vno. “

„Polož si mi hlavu na rameno a vybreč se. Vsadí m se, ž e to bylo ž alostné. Vsadí m se, ž e prá vě odsud jsi č erpal lá tku pro nejintenzivně jš í milostné scé ny tvý ch knih. “

„Ann, jseš trochu opilá. “

„Jestliž e jsem opilá, mů ž eš za to ty. Ty jsi ten, kdo ř ekl: ‘Dě kuji za š anci, nemá m zá jem. ‘“

„Mě l jsem podezř ení, ž e je v tom ně co nefé r, “ stá l na své m Vickers.

„To jseš celý ty, “ prohlá sila Ann.

Dopila drink.

„Nemě j podezř ení, “ ř ekla, „které slouž í k tomu, aby ses vyhnul zodpově dnosti a odmí tl nejlepš í př í lež itost, kterou jsi kdy mě l. Když bude ně kdo př ede mnou má vat peně zi, nedovolí m ně jaké mu podezř ení, aby mi stá lo v cestě. “

„Jsem si tí m jistý, “ souhlasil Vickers.

„To bylo oš klivé, co jsi mi teď ř ekl, “ vytkla mu Ann. „Zaplať za pití a pojď me odtud. Posadí m tě do autobusu a už se, prosí m tě, nevracej. “

Př es obrovskou vý lohu byla např í č pově š ena ohromná cedule. Stá lo na ní:

DOMY

POSTAVENÉ NA PŘ Á NÍ

$500 za mí stnost

VÝ HODNÉ PODMÍ NKY PŘ I KOUPI VAŠ EHO

STARÉ HO DOMU

Ve vý loze byl pě ti nebo š estipokojový dů m, postavený uprostř ed malé ho, hezky navrž ené ho trá vní ku a zahrady. V zahradě byly sluneč ní hodiny a na domě kopule s vě trnou korouhvič kou ve tvaru letí cí kachny. Na zastř iž ené trá vě stá ly u bí lé ho kulaté ho stolu dvě bí lé zahradní ž idle a na př í jezdové cestě se blý skalo nové auto.

Ann stiskla Vickersovi rameno. „Pojď me dovnitř. “

„To musí bý t to, o č em mluvil Crawford, “ ř ekl Vickers. „Má š spoustu č asu, než ti pojede autobus, “ př emlouvala ho Ann.

„Mů ž e bý t. Jestli se chceš jí t na ten dů m podí vat, se mnou nepoč í tej. “

„Kdybych si myslela, ž e je to mož né, popadla bych tě a provdala bych se za tebe. “

„A udě lala mi ze ž ivota peklo. “

„Proč, prosí m tě, proč bych dě lala ně co takové ho? “

Veš li do dveř í a ty se za nimi zhouply, hluk ulice utichl a oni krá č eli po zelené m koberci, slouž í cí m jako trá vní k.

Prodavač je uvidě l a vyš el je př iví tat.

„Pouze jdeme okolo, “ ř ekla Ann, „a mysleli jsme, ž e bychom se mohli podí vat. Vypadá to jako dobrý dů m…“

„Je to dobrý dů m, “ ujistil je prodavač, „a má mnoho speciá lní ch vlastností. “

„Je pravda, co je na té ceduli? “ zeptal se Vickers. „Pě t set dolarů za pokoj? “

„Kaž dý se mě takhle ptá. Př eč tou si ceduli, ale nevě ř í tomu, takž e první vě c, na kterou se zeptají, když vejdou, je, zda je skuteč ně pravda, ž e prodá vá me tyto domy za pě t set dolarů za mí stnost. “

„A je? “ trval na své m Vickers.

„Zcela urč itě. Dů m s pě ti pokoji je za dva a pů l tisí ce dolarů a desetipokojový dů m by byl za pě t tisí c dolarů. Zpoč á tku se samozř ejmě vě tš ina lidí nezají má o dů m s deseti mí stnostmi. “

„Co tí m myslí te – zpoč á tku? “

„Ví te, to je tak, pane, “ ř ekl prodavač. „Ná š dů m byste mohl nazvat domem, který roste. Koupí te si dů m s pě ti pokoji, ř ekně me, a zakrá tko, jakmile zjistí te, ž e chcete dalš í pokoj, př ijdete a změ ní te plá ny a chcete dů m se š esti pokoji. “

„Není to drahé? “ zeptala se Ann.

„Ale vů bec ne, “ pravil prodavač. „Stojí to pouze pě t set dolarů za pokoj naví c. To je ní zká a zá kladní sazba. “

„To je prefabrikovaný dů m, ž e? “ zeptala se Ann.

„Př edpoklá dá m, ž e byste to tak nazý vala, ač koli je to k tomuto domu nespravedlivé. Když ř eknete ‘prefabrikovaný ‘, myslí te tí m dů m, který je př edem př ipraven a sestaven z kousků. Slož it to zabere tý den nebo deset dní a potom má te skoř á pku – bez topení, krbu, bez nič eho. “

„Zají má mě myš lenka př idá vá ní pokojů, “ ř ekl Vickers. „Ř ekl jste, ž e když chtě jí pokoj naví c, pouze vá s zavolají a vy př ijdete a jeden k tomu př ilepí te. “

Prodavač trochu strnul. „Ne ú plně př esně, pane. Nic nepř ilepujeme. Udě lá me nový ná vrh domu. Pokaž dé vá m dů m dobř e a prakticky naplá nujeme a navrhneme v souladu s poslední mi vě decký mi a estetický mi př edstavami o tom, jaký by domov mě l bý t. V ně který ch př í padech př idá ní dalš í mí stnosti znamená, ž e musí me změ nit celý dů m, nově uspoř á dat mí stnosti a tak.

Samozř ejmě, “ dodal, „pokud chcete změ nit mí sto, mů ž e bý t nejlepš í m ř eš ení m dá t jako protiú č et celý dů m a koupit nový. Za tuhle služ bu pož adujeme poplatek jednoho procenta roč ně z originá lní ceny, plus, samozř ejmě, poplatek za mí stnosti naví c. “

Nadě jně se na oba dva podí val. „Má te pravdě podobně dů m, ž e? “

„Malou chaloupku nad ú dolí m, “ ř ekl Vickers. „Není zrovna velká. “

„Mohl byste ř í ci, kolik stojí? “

„Patná ct nebo dvacet tisí c, ale pochybuji, ž e bych mohl dostat tolik. “

„Dali bychom vá m dvacet tisí c podle vaš eho odhadu. Naš e odhady jsou dost velkorysé. “

„Podí vejte, “ namí tl Vickers, „chtě l bych pouze pě ti nebo š estipokojový dů m. To př ijde pouze na dva a pů l nebo tř i tisí ce. “

„Ale to je v poř á dku, “ usmá l se prodavač. „Vyplatí me vá m rozdí l na ruku. “

„To nedá vá smysl! “

„Ale samozř ejmě, ž e ano! Jsme ochotni zaplatit souč asnou trž ní hodnotu existují cí ch staveb, abychom mohli zavé st naš e. Ve vaš em př í padě bychom vá m vyplatili rozdí l, potom bychom si vzali vá š starý domov, odvezli ho a postavili nový. Je to velmi jednoduché. “

Ann se obrá tila na Vickerse: „Pokrač uj a ř ekni tomu muž i, ž e ž á dný dů m nemá š. To mi př ipadá jako dobrý obchodní ná vrh, takž e to samozř ejmě odmí tneš. “

„Madam, “ ř ekl prodavač, „zcela vá m nerozumí m. “

„To je jen soukromý ž ert, “ př etlumoč il to Vickers.

„Aha… dobř e, ř í kal jsem vá m, ž e ten dů m má jisté speciá lní vlastnosti. “

„Pokrač ujte, prosí m, “ pobí dla ho Ann. „Ř ekně te ná m o nich. “

„Velmi rá d. Např í klad solá rní č lá nky. Ví te, co jsou solá rní č lá nky? “

Vickers př iký vl. „Zař í zení na vý robu energie ze sluneč ní ho zá ř ení. “

„Př esně. Tyto č lá nky jsou ale ú č inně jš í než obyč ejné solá rní č lá nky. Nejenom, ž e v zimě vytá pě jí dů m, ale dodá vají elektrickou energii po celý rok. Odstraň uje to nutnost spolé hat se na veř ejné služ by zá sobová ní energií. Mohu dodat, ž e vyrobí spoustu energie, o hodně ví ce, než budete kdy potř ebovat. “

„Hezká vlastnost, “ podotkla Ann.

„A dů m se dodá vá plně vybavený. Dostanete chladnič ku a domá cí mrazá k a automatickou prač ku a suš ič ku, myč ku na ná dobí, jednotku na likvidaci odpadu, toaster, př í stroj na vý robu waflí, rá dio, televizi a dalš í rů zné drobnosti. “

„Které se samozř ejmě platí zvlá š ť, “ ř ekl Vickers.

„Ne, opravdu ne. Vš e, co zaplatí te, je pě t set dolarů za pokoj. “

„A postele? “ zeptala se Ann. „Kř esla a takové vě ci? “

„Je mi lí to, “ prohlá sil prodavač. „To si musí te opatř it sama. “

„Je zvlá š tní poplatek, “ nedal se odradit Vickers, „za odvezení staré ho domu a př ivezení nové ho? “

Prodavač se vztyč il a pronesl s tichou dů stojností: „Chci, abyste pochopili, ž e toto je č estná nabí dka. Nejsou tam ž á dné skryté poplatky. Kupujete dů m a platí te – nebo si dohodnete placení – v ceně pě t set za mí stnost. Vyš kolili jsme č ety pracovní ků, kteř í odvezou vá š starý dů m a vztyč í nový. Vš echno je zahrnuto v pů vodní ceně. Nic se nepř idá vá. Samozř ejmě, ně kteř í kupují cí chtě jí změ nit mí sto. V tom př í padě jsme obyč ejně schopni navrhnout př ijatelný plá n na vý mě nu staré a nové nemovitosti. Vy, př edpoklá dá m, byste chtě li zů stat tam, kde jste. Ř ekl jste, ž e bydlí te nad ú dolí m. Velmi atraktivní mí sto. “

„No, já neví m, “ ř ekl Vickers.

„Zapomně l jsem se zmí nit o jedné vě ci, “ pokrač oval prodavač. „Nikdy nebudete muset ve své m domě malovat. Je postaven z materiá lu, který je stá lobarevný. Barva nikdy neoprý ská nebo nevybledne. Má me š iroký vý bě r velmi pů vabný ch barevný ch kombinací. “

„Nechceme už dé le plý tvat vaš í m č asem, “ podí val se na ně j Vickers. „Ví te, my nejsme opravdoví zá kazní ci. Jen jsme š li okolo. “

„Ale má te dů m? “

„Ano, má m dů m. “

„A my jsme př ipraveni nahradit vá š dů m nový m a zaplatit vá m pě knou sumič ku rozdí lu. “

„Vysvě tlil jste mi to, ale…“

„Mně to př ipadá, ž e vy byste mě l prodá vat vá š dů m mně, a ne abych se já pokouš el prodat vá m ná š dů m. “

„Má m dů m a má m ho rá d. Jak mohu vě dě t, ž e bych mě l rá d jeden z tě ch vaš ich nový ch domů? “

„Ale proč, pane, “ namí tl prodavač, „př ece jsem vá m ř í kal – “

„Jsem na svů j dů m zvyklý. Zná m ho a patř í ke mně. Je to pro mě dů lež ité. “

„Jayi Vickersi! “ vlož ila se do toho Ann. „Nemů ž e bý t tak dů lež itý jen po tř ech letech. Když tě tak slyš í m o tom mluvit, myslela bych si, ž e jsi ten dů m zdě dil po př edcí ch. “

Vickers byl umí ně ný. „Má m ten pocit. Zná m to mí sto. V jí delně vrž e podlaha a kolikrá t na ni š lá pnu jen proto, abych ji uslyš el zavrzat. A na verandě má v popí navé rostlině hní zdo pá r č ervenek a v suteré nu je cvrč ek. Chytal jsem ho, ale nikdy jsem ho nemohl nalé zt; byl na mě př í liš chytrý. A teď, i kdybych mě l zase př í lež itost, nedotkl bych se ho, protož e je č á stí domu a – “

„V naš em domě vá s nikdy nebudou obtě ž ovat cvrč ci. Mají př í mo ve stě ná ch př í pravek proti brouků m. Nikdy vá s nebudou obtě ž ovat moskyti nebo mravenci nebo cvrč ci nebo ně co takové ho. “

„Ale mě ten cvrč ek neobtě ž uje. To je to, co se vá m pokouš í m vysvě tlit. Má m ho rá d. Nejsem si jist, jestli bych mě l rá d dů m, kde nemohou ž í t cvrč ci. Myš i, to je ně co jiné ho. “

„Troufá m si ř í ci, “ prohlá sil obchodní k, „ž e v naš em domě nebudete mí t ani myš i. “

„Nebudu je mí t ani ve své m. Zavolal jsem deratizá torovi, aby mě jich zbavil. A než se vrá tí m domů, budou pryč. “

„Trá pí mě jedna vě c, “ ř ekla Ann prodavač i. „Pamatujete si na vš echna ta zař í zení, o který ch jste se zmiň oval, prač ka a chladnič ka a…“

„Ano, samozř ejmě. “

„Ale nezmí nil jste se o sporá ku. “

„Ž e ne? “ otá zal se prodavač. „Jak jsem jenom mohl zapomenout? Samozř ejmě, ž e dostanete také sporá k. “

Když autobus dojel do Cliffwoodu, zač alo se stmí vat. Vickers si v obchodě na rohu koupil noviny a př eš el př es ulici do jedné z lepš í ch kavá ren ve mě stě.

Objednal si jí dlo a zrovna, když si zač al prohlí ž et noviny, ně kdo na ně j piš tivý m hlá skem zavolal. „Ahoj, tady, pane Vickersi. “

Byla to malá holč ič ka, která př iš la na sní dani.

„Ahoj, Jane, “ ř ekl. „Co tu dě lá š? “

„Š la jsem s maminkou koupit zmrzlinu k več eř i, “ vysvě tlovala Jane. Usadila se ke stolu naproti ně mu na okraj ž idle. „Kde jste dneska byl, pane Vickersi? Š la jsem okolo a chtě la vá s navš tí vit, ale byl tam ně jaký muž a nepustil mě dovnitř. Ř í kal, ž e hubí myš i. Proč hubil myš i pane Vickersi? “

„Jane, “ pronesl ně jaký hlas.

Vickers vzhlé dl a uvidě l elegantní, krá snou, zralou ž enu a usmá l se na ni.

„Nesmí te ji brá t vá ž ně, pane Vickersi, “ prohlá sila.

„A, opravdu? Neví m, myslí m, ž e je bá ječ ná. “

„Jsem Leslie. Matka Jane. Jsme už dlouho sousedé, ale nikdy jsme se nesetkali. “

Sedla si ke stolu.

„Č etla jsem ně které vaš e kní ž ky, a jsou ná dherné. Vš echny jsem ale neč etla. Č lově k má tak má lo č asu. “

„Dě kuji, Leslie, “ odpově dě l zdvoř ile Vickers a byl zvě dav, zda ji napadne, ž e jí dě kuje za to, ž e neč etla vš echny.

„Stejně jsem mě la v ú myslu vá s navš tí vit, “ pronesla paní Leslie.

„Organizujeme ‘Př edstí rací klub‘ a já vá s má m na seznamu. “

Vickers potř á sl hlavou. „Tlač í mě č as, “ odpově dě l. „Má m zá sadu nepatř it nikam. “

„Ale tohle, “ ř ekla Leslie, „bude – dobř e, mů ž ete si myslet, ž e to nebude nic pro vá s. “

„Jsem rá d, ž e jste si na mě vzpomně la. “

Usmá la se. „Myslí te si, ž e jsme blá zni, pane Vickersi. “

„Ne, blá zni ne. “

„Tak infantilní. “

„Když už jste to slovo použ ila, “ prohlá sil Vickers, „budu s ní m souhlasit. Ano, musí m př ipustit, ž e mi to př ipadá trochu dě tinské. “

Teď, př emý š lel, jsem tomu dal. Otoč í se a odejde, takž e to bude vypadat, jako bych to ř ekl já a ne ona. Ř ekne vš em sousedů m, jak jsem jí z oč í do oč í ř ekl, ž e její klub je infantilní.

Ale nezdá la se uraž ená. „Ně komu, kdo nemá ani minutu volnou, to musí př ipadat dě tinské. Ale je to skvě lá cesta, jak zí skat koní č ka, hluboký zá jem – v tom tkví podstata. “

„O tom nepochybuji, “ pronesl Vickers.

„Znamená to spoustu prá ce, chá pu, ž e na to nemá te č as. Když se jednou rozhodnete, v které m období chcete př edstí rat, ž e ž ijete, musí te to období prostudovat, dů kladně propá trat a potom musí te psá t dení k – kaž dý den – a pokaž dé to musí bý t ú plná zprá va o č innostech bě hem dne a ne jen vě ta nebo dvě a musí to bý t zají mavé, a když chcete, vzruš ují cí. “

„V historii je mnoho rů zný ch období, “ ř ekl Vickers, „to by mohlo bý t vzruš ují cí. “

„Jsem rá da, ž e to ř í ká te, “ odvě tila Leslie dychtivě. „Prozradil byste mi ně co? Kdybyste si chtě l zvolit vzruš ují cí období, pane Vickersi, jaké byste si vybral? “

„Je mi lí to. Budu o tom př emý š let. “

„Ale ř í kal jste, ž e je tolik…“

„Já ví m. A př ece, když tak na to myslí m, zdá se mi, ž e je tento den stejně vzruš ují cí jako který koliv jiný. “

„Ale nic se nedě je. “

„Dě je se hodně vě cí. “

Celý ná pad je samozř ejmě ž alostný – dospě lí lidé př edstí rají, ž e ž ijí v jiné m č ase, otevř eně př izná vají, ž e neumě jí ž í t v klidu ve své m vlastní m období, ale musí se hrabat v jiný ch č asech a udá lostech, aby naš li plesnivé, umě lé vzruš ení druhý ch. Ž ivot tě chto lidí obsahuje ně jaký ú porný nezdar, ně jakou dě sivou prá zdnotu, která v nich vytvá ř í ř voucí vakuum, jež musí ně jak vyplnit.

Vzpomně l si, jak za ní m v autobuse sedě ly dvě ž eny a bavily se spolu. Na chví li ho př ekvapilo, jaké podivné uspokojení č erpají z Peepsový ch č asů. Vzruš ují cí prochá zky, setká ní s mnoha lidmi, malé krč my, kde se serví ruje sý r a ví no, divadla, př á telství, rozhovory uprostř ed noci, mnoho zá jmů – tohle vš echno patř ilo k bohaté mu ž ivotu Samuela Peepse. Jeho ž ivot byl tak plný, jak je ž ivot Př edstí rač ů prá zdný.

Hnutí samotné bylo samozř ejmě ú nikem, ale ú nikem z č eho? Mož ná od nejistoty. Od napě tí, od kaž dodenní a vš udypř í tomné umě lé nenucenosti, která nikdy nevybublala na povrch a nezmě nila se ve strach, avš ak nikdy také neznamenala klid. Mož ná od stavu vě č né nejistoty – stavu mysli, který nemohla kompenzovat ani vš echna vylepš ení vysoce pokroč ilé technologie.

„Už musí mí t naš i zmrzlinu zabalenou, “ pronesla Leslie a sebrala rukavice a peně ž enku. „Musí te k ná m př ijí t, pane Vickersi, a strá vit s ná mi več er. “

Vickers vstal. „Jistě. Ně kdy velmi brzy, “ slí bil.

Vě dě l, ž e to neudě lá, a ž e ona nechce, aby to udě lal, ale oba tak splá celi daň mý tu o pohostinnosti.

„Pojď, Jane, “ ř ekla Leslie. „Jsem rá da, ž e jsem vá s, pane Vickersi, po tolika letech potkala. “

Neč ekala na odpově ď a odeš la.

„Doma je teď vš echno v poř á dku, “ rychle ř ekla Jane. „Má ma se s tá tou znova smí ř ila. “

„To jsem rá d. “

„Tatí nek ř í kal, ž e už se s tou ž enou nebude stý kat, “ dodala Jane.

„To jsem taky rá d. “

Matka na ni z druhé strany obchodu zavolala.

„Už musí m jí t. “ Sklouzla ze ž idle a utí kala obchodem k matce. Když prochá zely dveř mi, otoč ila se a zamá vala mu.

Ubohé dí tě, př emý š lel, jaký to má s ní za ž ivot. Kdybych mě l takové malé dě vč á tko, jako je ona – zahnal tu myš lenku. Nemě l ž á dné dě vč á tko. Mě l regá l knih; a teď tam lež el rukopis a č ekal na ně j, slibuje slá vu. A teď zjiš ť uje, jak chabé sliby to jsou. Knihy a rukopis, př emý š lel. Nemá toho moc, na č em lze vybudovat ž ivot.

V tom je problé m. Není to jen jeho problé m, ale problé m vš ech – zdá se, ž e nikdo nemá moc vě cí, na který ch by založ il svů j ž ivot. Svě t ž il tolik let ve vá lce nebo v hrozbě vá lky. Nejdř í ve to byl š í lený pocit, nutnost ú niku, potom morá lní a duš evní necitelnost, které si nikdo ani nevš iml, stav, který byl nakonec akceptová n jako normá lní způ sob ž ivota.

Není se co divit, ž e existují Př edstí rač i, ř ekl si sá m pro sebe. Se svý mi knihami a svý m rukopisem byl také jední m z nich.

10.

Na verandě se podí val pod truhlí k s kvě tinami a hledal klí č, ale ten tam nebyl. Potom si vzpomně l, ž e nechal dveř e odemč ené, aby Joe mohl dovnitř a zlikvidovat myš i.

Stiskl kliku, veš el, př eš el pokoj a rozsví til stolní lampu. Pod lampou lež el bí lý list papí ru a na ně m nač má rá no tuž kou:

Jayi, udě lal jsem, co bylo tř eba a pak jsem ti otevř el okna, abych vyvě tral zá pach. Dá m ti sto babek za kaž dou myš, kterou najdeš. Joe

Jeho pozornost př ipoutal ně jaký hluk. Vš iml si, ž e ně kdo je na verandě, sedí v jeho oblí bené m kř esle a houpe se a kouř í cigaretu, její ž kouř vytvá ř í ú tlou č á ru, která se vlní a tancuje v temnotě.

„To jsem já, “ promluvil Horton Flanders. „Jedl jste ně co? “

„Mě l jsem ně co v mě stě. “

„To je š koda. Př inesl jsem tá c sendvič ů a ně jaké pivo. Myslel jsem, ž e budete mí t hlad a ví m, jak nená vidí te vař ení …“

„Dí ky. Teď nemá m hlad. Mů ž eme si je vzí t pozdě ji. “

Odhodil klobouk na ž idli a vyš el na verandu.

„Sedí m ve vaš í ž idli. “

„Tak tam zů staň te. Tahle je stejně pohodlná. “

„Neví te, jaké byly dneš ní zprá vy? Má m ně kdy politová ní hodný zvyk nepodí vat se do novin. “

„Vš e př i staré m. Dalš í mí rové zprá vy, který m nikdo moc nevě ř í. “

„Studená vá lka poř á d pokrač uje, “ pronesl zamyš leně pan Flanders. „Už trvá nejmé ně č tyř icet let. Obč as se vztahy př iostř í, ale nikdy nedojde až k vý buchu. Napadlo vá s ně kdy, pane Vickersi, ž e př inejmenš í m tucetkrá t mohla vypuknout opravdová vá lka, ale prostě k tomu ně jak nikdy nedoš lo? “

„Nepř emý š lel jsem o tom. “

„Ale je to pravda. Nejprve byly problé my s leteckou dopravou v Berlí ně a vá lka v Ř ecku. Jaký koliv z tě chto incidentů mohl př erů st ve vá leč ný konflikt, ale vž dy se to urovnalo. Potom př iš la Korea, a zase se to vyř eš ilo. Potom hrozil Í rá n, ž e vyhodí svě t do pově tř í, ale bezpeč ně jsme se př es to dostali. Potom se odehrá ly nepokoje v Manile a bouř e na Aljaš ce a Indická krize a pů l tuctu dalš í ch. Ale vš echny se urovnaly, ať už jaký mkoli způ sobem. “

„Nikdo doopravdy nechce bojovat, “ ř ekl Vickers.

„Mož ná ne, “ souhlasil pan Flanders, „ale je v tom ví c než jen snaha o udrž ení mí ru a vyvarová ní se vá lky. Nejmocně jš í ná rody se opakovaně vyš plhaly po vě tvi až na mí sto, kde musely bojovat nebo vycouvat. Vž dy vycouvaly. To není v lidské povaze, pane Vickersi, nebo to v ní ješ tě př ed č tyř iceti lety nebylo. Nepř ipadá vá m, ž e se mohlo ně co stá t, ž e je ve hř e ně jaký nezná mý faktor, nová nezná má v rovnici, kterou je nutno brá t v ú vahu? “

„Není mi ú plně jasné, jak by mohl vstoupit do hry nový č initel. Lidská rasa je stá le lidskou rasou. Lidé př edtí m vž dy bojovali. Teprve př ed č tyř iceti lety ukonč ili dosud nejvě tš í vá leč ný konflikt v dě jiná ch. “

„Od té doby ná sledovala provokace za provokací a vypukly č etné regioná lní vá lky, ale celý svě t do vá lky nevstoupil. Mů ž ete mi ř í ci proč? “

„Ne, to nemohu. “

„Př emý š lel jsem o tom, “ ř ekl pan Flanders, „samozř ejmě marně. A zdá lo se mi, ž e zde musí bý t ně jaká nová okolnost. “

„Snad strach, “ navrhl Vickers. „Strach z naš ich nový ch straš ný ch zbraní. “

„To je mož né, “ př ipustil pan Flanders, „ale strach je podivná vě c. Ze strachu lze vá lku zač í t stejně tak jako se jí vyvarovat. Je docela pravdě podobné, ž e jen strach donutil lidi jí t a bojovat proti ně mu – byli ochotni jí t navzdory strachu, jen aby se ho zbavili. Nedomní vá m se, pane Vickersi, ž e samotný strach je př í č inou mí ru. “

„Myslí te na ně jaký psychologický dů vod? “

„Snad by to mohlo bý t ono, “ ř ekl pan Flanders. „Nebo to mohla bý t intervence. “

„Intervence! Č í? “

„To opravdu nemohu ř í ci. Ale tahle myš lenka není nová a nenapadlo mě to poprvé! Zač alo to tí m, ž e se př ibliž ně př ed devadesá ti lety ně co stalo se svě tem. Do té doby č lově k mnohokrá t ve starý ch vyjetý ch kolejí ch klopý tl. Sem tam je patrný ně jaký pokrok, ně jaké změ ny, ale ne mnoho. Zvlá š tě v myš lení jich moc není. A to je tř eba vzí t v ú vahu.

Potom lidstvo, které se dosud jen š ouralo, zač ne cvá lat. Je vynalezen automobil a telefon a kino a lé tají cí stroje. Rá dio a ostatní př í stroje charakterizují první č tvrtinu století.

Ale byla to z velké č á sti mechanika, jasná a jednoduchá, dal jste si dvě a dvě dohromady a vyš ly vá m č tyř i. V druhé č tvrtině století byla klasická fyzika vě tš inou nahrazena nový m způ sobem myš lení, které př ipustilo vě ci jako atomy a elektrony a postavilo ná s k nim tvá ř í v tvá ř. A z toho vznikly teorie a fyzika atomu a vš echny ne zcela jisté vě ci, které jsou ješ tě i dnes jen pravdě podobné.

A to si myslí m, bylo tí m nejvě tš í m krokem ze vš ech – fyzici, kteř í rozš katulkovali, utř í dili a označ ili vš echny klasické znalosti, aby pě kně pasovaly do př ihrá dek, by mě li mí t odvahu, aby ř ekli, ž e neví, co nutí elektrony chovat se prá vě tak, jak to dě lají. “

„Pokouš í te se ř í ci, “ vmí sil se Vickers, „ž e se stalo ně co, co vyhnalo č lově ka z jeho vyjetý ch kolejí. Ale takové vě ci se nestaly poprvé. Už dř í ve př iš la renesance a prů myslová revoluce. “

„Neř ekl jsem, ž e se to stalo jen jednou, “ odpově dě l pan Flanders. „Pouze jsem ř ekl, ž e se to stalo. Skuteč nost, ž e se tak stalo již př edtí m, mí rně odliš ný m způ sobem, by dokazovala, ž e to není ná hoda, ale ně jaký druh cyklu, ně jaký vliv, který pů sobí na lidskou rasu. Co to je, ž e to postrkuje tu lí nou kulturu z plahoč ení do ú plně samostatné ho cvalu a, př inejmenš í m v tomto př í padě, ji udrž uje v tempu té mě ř sto let bez př í znaků ochablosti? “

„Ř ekl jste intervence, “ pronesl Vickers. „Stojí te mimo normá lní svě t, na poli divoké fantazie. Mož ná lidé z Marsu? “

Pan Flanders potř á sl hlavou. „Lidé z Marsu ne. Nemyslí m si, ž e jsou na Marsu lidé. Buď me trochu praktič tě jš í. “

Má chl cigaretou k obloze nad ž ivý m plotem a stromy, k obloze, na ní ž se mihotalo množ ství hvě zd. „Tam venku musí bý t veliké zá soby znalostí. Na mnoha mí stech ve vesmí ru kolem naš í Země musí existovat rozumné bytosti a ty mají vě domosti, o který ch se ná m nikdy ani nesnilo. Ně jaké z nich mohou bý t pro lidi a Zemi použ itelné, mnohé ne. “

„Poukazujete na to, ž e ně kdo odjinud – “

„Ne, to ne. Jenom tvrdí m, ž e vě dě ní je tady a č eká, č eká na ná s, až pů jdeme a jednoduš e si je vezmeme. “

„Ješ tě jsme se nedostali dokonce ani na Mě sí c. “

„Nemusí me č ekat na rakety. Abychom se tam dostali, nemusí me tam př í mo fyzicky jet. Mů ž eme tam dosá hnout myslí …“

„Telepaticky? “

„Snad. Mož ná, ž e to tak mů ž ete nazvat. Sondová ní a hledá ní pomocí mysli – vě domí sahají cí po jiné m. Pokud je ně co jako telepatie, vzdá lenost nebude hrá t ž á dnou roli pů l mí le nebo svě telný rok – jaký v tom bude rozdí l? Pro mysl nemá vý znam fyzická př eká ž ka, nejsou hranice nebo by nemě ly bý t – které by vyplý valy ze zá kona, ž e nic nemů ž e př ekroč it rychlost svě tla. “

Vickers se neklidně zasmá l, cí til, jak se mu po š í ji plazí neviditelné mnohonohé př í š ery.

„To nemů ž ete myslet vá ž ně, “ pronesl.

„Snad ne, “ př ipustil pan Flanders. „Snad jsem starý excentrik, který naš el č lově ka, jenž je mu ochotný naslouchat a moc se mu nesmá t. “

„Ale ty vě domosti, o který ch jste mluvil. Není ž á dný dů kaz, ž e lze takové znalosti využ í t, ž e budou kdy použ ity. Budou nepř á telské, budou mí t cizí logiku a budou se tý kat cizí ch problé mů. Snad i budou založ eny na nepř á telské m pojetí, které mu nebudeme rozumě t. “

„Mnohé urč itě, “ souhlasil pan Flanders. „Budete prosí vat a vybí rat mezi nimi. Bude tam mnoho plev, ale najdete poklady. Mů ž ete např í klad nají t způ sob, který m lze potlač it tř ení a když ho naleznete, zí ská te stroj, který bude pracovat navě ky a budete mí t – “

„Poč kejte chví li, “ př eruš il ho napjatě Vickers, „kam se to dostá vá te? Co obchod s př í stroji, které fungují vě č ně? To tady už má me. Prá vě dnes rá no jsem mluvil s Ebem a on mi poví dal – “

„O autu. Př esně to má m, pane Vickersi, na mysli. “

11.

Dlouhou dobu po tom, co pan Flanders odeš el, sedě l Vickers na verandě, kouř il cigarety a zí ral na č tverec nebe, který vidě l mezi vrš kem ž ivé ho plotu a stř echou verandy… na nebe a kř iš ť á lový ná nos hvě zd, př emý š lel o tom, ž e nikdo si neumí př edstavit vzdá lenost a č as, který lež í mezi hvě zdami.

Flanders byl starý muž s obnoš ený m kabá tem, vyleš tě nou hů lkou a podivný m, toporný m způ sobem vyjadř ová ní; když jste ho poslouchali, napadlo vá s, ž e je z jiné doby a z jiné kultury. Co mohl vě dě t, co mož ná mohl vě dě t o znalostech ukrytý ch ve hvě zdá ch?

Ně co takové ho si mohl vymyslet kaž dý. O č em to mluvil? Vickers o tom př emý š lel, marně. A tak se rozhodl, ž e je to urč itě tak – neš kodný starý vý stř ední k, který nemá v hlavě nic jiné ho než zbyteč né myš lenky, které posouvají jeho vě domí do jiné ho ž ivota; na ten starý, vybledlý chce zapomenout.

A tady, pomyslel si Vickers, také spekuluji, protož e nezná m ž á dný způ sob, jaký m lze proniknout do ž ivota, který chce tento stař ec vé st.

Vstal a vrá til se do obý vací ho pokoje. Odtá hl ž idli od psací ho stolu a sedl si na ni. Sedě l a zí ral na psací stroj, který ho obviň oval ze ztracené ho č asu, z celé ho promrhané ho dne, ukazoval vyč í tavý m prstem na hromadu rukopisů, která by, kdyby zů stal doma, byla o ně co tenč í.

Zvedl ně kolik strá nek rukopisu a pokusil se č í st, ale brzy toho nechal. Sví raly jej dě sivé myš lenky, ze který ch mu byla zima. Jiskra ž ivota, která ho nutila den po dni sá zet na papí r slova, která musí napsat – která doslovně musí bý t napsá na, jako by jejich psaní znamenalo oč iš tě ní od zmatku č í hají cí ho v jeho mysli – byla pryč. Jako by psaní bylo ú kolem nebo trestem, jehož vykoná ní je podmí nkou jeho ž ivota.

Ř ekl ne, nemě l zá jem o psaní Crawfordovy knihy, a ř ekl to proto, ž e ho to nezají malo, protož e se chtě l vrá tit sem a dá t smysl hromadě rukopisů, která mu lež ela na pracovní m stole.

Avš ak to nebyla jediná př í č ina – bylo v tom ješ tě ně co jiné ho. Tuš ení, ř ekl Ann a ona se mu posmí vala. Ale podezř ení mě l – a pocit nebezpeč í – a strach, který mu stá l bok po boku jako jeho druhé já, to vš echno ho varovalo.

Samozř ejmě, nebylo to logické, protož e nemě l dů vod mí t strach. Neexistoval jediný dů vod, proč ten kš eft nevzí t. Co s peně zi by vě dě l. Ann by umě la využ í t jeho honorá ř. V tom odmí tnutí nebyla ž á dná logika, nemě lo ž á dný smysl. A př ece bez okamž iku zavá há ní nabí dku odmí tl.

Polož il strá nky rukopisu na vrš ek hromady, vstal ze ž idle a zasunul ji pod stů l.

Jako by klouzá ní ž idle po koberci bylo znamení m, ozval se z jednoho z temně jš í ch rohů zvuk ť apká ní, př esunul se do dalš í ho a potom bylo ticho, tak ticho, ž e Vickers mohl slyš et š elestě ní popí navý ch rostlin, pomalu se ký vají cí ch ve vě tru a nará ž ejí cí ch do zá stě ny verandy za otevř ený mi dveř mi. Potom dokonce i š elestě ní ustalo a ná sledovalo ticho, nepř irozené, mrtvolné ticho, jako by celý dů m s napě tí m č ekal, co se stane.

Vickers pomalu otoč il hlavu č elem do mí stnosti, opatrně posunul nohu a s př ehnanou, skoro posvá tnou snahou, aby nezpů sobil hluk a nikdo nevě dě l, co dě lá, se otá č el tak, aby stá l tvá ř í k rohu, z ně hož zvuk vyš el.

Ž á dné myš i tady nebyly. Zatí mco byl ve mě stě, př iš el Joe a zabil je. Nebyly tu myš i a nemě lo se ozý vat cupitá ní z jednoho rohu do druhé ho. Joe mu napsal zprá vu – dokonce poř á d lež ela na psací m stole pod lampou – ve které prohlaš oval, ž e zaplatí sto dolarů za kaž dou myš, kterou mu Vickers př edlož í.

Ve vzduchu bylo cí tit ticho, nebyl to klid, spí š jako by vš echno č ekalo a ani nedý chalo.

Pohyboval pouze oč ní mi bulvami, protož e se mu zdá lo, ž e když pohne celou hlavou, zavrž e mu krk a zradí ho vš emu nebezpeč í, které zde mohlo č í hat. Vickers prozkoumal pokoj se zvlá š tní m dů razem na setmě lé oblasti v rozí ch, pod ná bytkem a ve stí nu, které byly nejdá le od svě tla. Opatrně polož il ruce za sebe, aby se chytl ně č eho spolehlivé ho a nestá l tu tak sá m a zkameně le v prostoru, a sevř el okraj stolu.

Prsty pravé ruky se dotkly ně č eho kovové ho a on si uvě domil, ž e je to kovové tě ž í tko, které, když zasedl ke stolu, zvedl z hromady rukopisů. Prsty po ně m sá hly, sevř ely je a př itá hly do prohlubně v dlani, obepjaly je. Mě l zbraň.

V rohu u ž luté ž idle ně co bylo a př estož e to vypadalo, ž e nemá oč i, vě dě l, ž e ho to pozoruje. Nevě dě lo to, ž e ho spatř il nebo aspoň vypadalo, ž e to neví, ač koli v př í š tí m okamž iku bude ví ce než pravdě podobně vě dě t ví c.

„Teď! “ pronesl Vickers a slovo explodovalo jako vý buch dě la. Š vihl pravou rukou nahoru a pak dopř edu a tě ž í tko na papí ry, rotují c ve vzduchu, narazilo do rohu.

Ozvalo se kř upnutí a kovové souč á stky se s hlukem rozkutá lely po podlaze.

12.

Lež elo tam pá r zpř etrhaný ch hadič ek a spletitá změ ť ohnutý ch a zlomený ch drá tů a smě š né odš tě pky a stř epiny krystalů a vně jš í kovová schrá nka, která na sobě také mě la trubič ky, kotouč ky a mnoho dalš í ch zá hadný ch mechanický ch č á stí, které nepoznal.

Vickers si př itá hl stolní lampu blí ž k sobě, takž e svě tlo zá ř ilo na hrst souč á stek, které sebral z podlahy. Natá hl prst a opatrně jí m pá r tě ch kousků posunul, a naslouchal zvonivý m zvuků m, které vydá valy, jak o sebe nará ž ely.

Nebyla to myš, ale ně co jiné ho – ně co, co cupitalo nocí a vě dě lo, ž e si bude myslet, ž e je to myš, vě c, kterou nelá kaly pasti.

Mož ná, podle hadič ek a drá tů, to je ně jaká elektronická vě cič ka. Vickers znovu prstem zamí chal souč á stkami a znovu naslouchal.

Ně jaký druh elektronické ho š pió na, uvaž oval, cupitají cí, ť apkají cí, poslouchají cí vě c, která ho neustá le sledovala, vě c, která si uklá dala, co slyš ela a vidě la, aby o tom mohla v budoucnu referovat, nebo zí skané znalosti rovnou odeslala. Ale komu? A proč? A mož ná to vů bec nebyl š pió n. Mož ná to bylo ně co jiné ho, ně co, pro co existuje jednoduš š í – nebo o mnoho divoč ejš í – vysvě tlení. Kdyby to bylo zař í zení pro odposlech a sledová ní, umí stě né sem, aby ho š pehovalo, nechytil by je. Nikdy př edtí m ž á dné nevidě l a až do tohoto okamž iku po mě sí ce slý chá val ť apká ní a pelá š ení, o které m si myslel, ž e ho způ sobují myš i.

Kdyby to bylo zař í zení pro š pehová ní, bylo by vyrobeno tak dobř e, tak chytř e, ž e by nebylo jen schopné ho pozorovat, ale samo by se mu drž elo z dohledu. Aby bylo už iteč né, nesmě lo prozradit svoji př í tomnost. Nemě lo se ukazovat v nebezpeč ný ch chví lí ch. Nesmě lo; pouze tehdy, pokud by samo chtě lo, aby ho uvidě l.

Pokud by samo chtě lo, aby ho uvidě l!

Sedě l za stolem a zastrč il ž idli a potom uslyš el cupitá ní. Kdyby se to nerozbě hlo, nikdy by to nespatř il. A bě ž et to nikam nemuselo, protož e pokoj byl ve stí nu, sví tila pouze lampa na stole, a on stá l otoč ený zá dy do mí stnosti. Vrá tila se mu stará jistota, ž e to chtě lo bý t zpozorová no, chtě lo to bý t chyceno v rohu a rozdrceno tě ž í tkem – schvá lně to ť apalo, aby na sebe upoutalo jeho pozornost a aby to uvidě l, nepokouš elo se to uniknout. Sedl si ke stolu a č elo mu orosily studené kapky potu, cí til je, ale nezvedl ruku, aby je setř el.

Chtě lo to bý t spatř eno. Chtě lo, aby to vě dě l. Ne to, samozř ejmě, ale vě c za ní m – ať je to kdokoli nebo cokoli – zavinila, ž e mu do domu nasadili tu š tě nici. Mě sí ce to bě halo a ť apkalo, naslouchalo a pozorovalo a nyní se č as cupitá ní a pozorová ní naplnil a př iš el č as ně č eho jiné ho; č as doruč it mu ozná mení, ž e byl celou dobu sledová n.

Ale proč a ký m?

Zá pasil s mrazení m, s panický m kř ikem, který v ně m narů stal, nutil se zů stat klidně sedě t na ž idli.

Ně kde v dneš ní m dni, př emý š lel, musel lež et klí č k zá hadě. Ně kde – pokud ho ovš em mohl rozpoznat – bylo ř eš ení. Dnes se př ihodilo ně co, co př imě lo bytosti ř í dí cí pozorovatele rozhodnout, ž e je č as, aby prohlé dl.

Odš krtá val si udá losti dne, ř adil si je v mysli, jako by je mě l napsané v zá pisní ku:

Dí venka, která k ně mu př iš la na sní dani.

Vzpomí nka na prochá zku př ed dvaceti lety.

Teorie doktora Aldridgea o alternativní ch svě tech.

Rozhovor ž en v autobuse na sedadle za ní m a Leslie a klub, který organizovala.

Crawford a jeho př í bě h o svě tě př ed kamennou zdí.

Dů m s mí stností za pě t set dolarů.

Pan Flanders na verandě mluví o nově vzniklé m faktoru, který chrá ní svě t př ed vá lkou.

Myš, jež nebyla myš í.

To ovš em nebylo vš echno, ně kde se vyskytovalo ně co, na co zapomně l. Pokud neví, jak se to dozvě dě t, musel na ně co zapomenout, na ně jakou udá lost, která patř í do seznamu udá lostí, které se dnes odehrá ly.

Byl tam Flanders, se svý m zá jmem o organizaci obchodů s vyná lezy a ú divem nad há dankou karbohydrá tů a s př esvě dč ení m, ž e se ně co chystá.

A pozdě ji bě hem dne sedě l na verandě a mluvil o zá sobá ch znalostí ve hvě zdá ch a o č initeli, který udrž uje svě t bez vá lky, a o dalš í m faktoru, který té mě ř př ed sto lety vyhnal č lově ka z vyjetý ch kolejí a dokonce ješ tě dnes ho udrž uje ve vysoké m tempu. Prohlá sil, ž e hloubal o vš ech tě ch vě cech marně.

Ale byly jeho spekulace opravdu marné?

Nebo snad vě dě l Flanders ví c, než mu ř ekl?

A jestliž e vě dě l, co potom?

Vickers strč il do ž idle a vstal.

Podí val se na hodinky. Byly té mě ř dvě hodiny.

Nevadí, pomyslel si. Je č as, abych to zjistil. I kdybych se mu musel vloupat do domu a vytá hnout ho nadá vají cí ho v noč ní koš ili (byl si jistý, ž e Flanders nenosí pyž amo) z postele, je č as, abych to zjistil.

13.

Dlouho př edtí m, než doš el k Flandersovu domu, vidě l Vickers, ž e ně co není v poř á dku. Dů m byl od zá kladů po pů du osvě tlen. Po dvoř e př echá zeli muž i s lucernami, okolo postá valy hlouč ky lidí a ř eč nily, zatí mco v celé ulici stá ly na verandá ch narychlo obleč ené ž eny a dě ti. Jako by, pomyslel si Vickers, č ekali na jaký si podivný noč ní prů vod, který má kaž dou chví li vyjí t na dolní m konci ulice.

U branky stá la skupina muž ů. Když př iš el blí ž, uvidě l pá r zná mý ch. Byl tu Eb, muž z gará ž e, Joe, deratizá tor, a Vic, provozují cí prodejnu.

„Ahoj, Jayi, “ ř ekl Eb, „jsme rá di, ž e jsi tady. “

„Ahoj, Jayi, “ pozdravil Joe.

„Co se dě je? “ zeptal se Vickers.

„Staroch Flanders, “ pronesl Vic, „zmizel. “

„Jeho hospodyně v noci vstala a chtě la mu dá t ně jaký lé k, “ vysvě tloval Eb, „a zjistila, ž e doma není. Chví li ho hledala a potom š la pro pomoc. “

„Pá trali jste po ně m? “ zeptal se Vickers.

„V celé m okolí, “ prohlá sil Eb. „Ale lidí tady př ibý vá. Budeme se muset zorganizovat a zavé st v tom systé m. “

Majitel prodejny s drobný m zbož í m upř esnil: „Nejdř í ve jsme mysleli, ž e mož ná bě hem noci bloudil kolem domu nebo venku na dvoř e a ně co, není podstatné co, se mu stalo. Takž e nejdř í v jsme hledali na mí stech, která jsou nejblí ž. “

„Chodili jsme po domě, “ ř ekl Joe, „od horní ho podlaž í po sklep a proč esali jsme dvů r, ale není tady z ně ho ani vlá sek. “

„Mož ná, ž e š el na prochá zku, “ navrhl Vickers.

„Nikdo se zdravý m rozumem, jako mě l on, “ prohlá sil Joe, „se neprochá zí po pů lnoci. “

„Jestli se ptá š mě, tak zdravý rozum nemě l, “ ř ekl Eb. „Ne, ž e bych ho proto nemě l rá d. Od své ho narození jsem nevidě l sluš ně jš í ho a vý stř edně jš í ho staré ho muž e, ale mě l také své smě š né zvyky. “

Ně kdo s lucernou př iš el po cihlami dlá ž dě né m chodní ku.

„Jste př ipraveni spolupracovat? “ zeptal se muž s lucernou.

„Jasně, š erife, “ ř ekl Eb. „Samozř ejmě jsme př ipraveni, kdykoliv budete chtí t. Pouze na vá s č eká me, abychom vě dě li, co má me dě lat. “

„Dobř e, “ ř ekl š erif, „dokud nebude svě tlo, nedá se toho dě lat moc, ač koli to potrvá jen pá r hodin. Ale myslel jsem, ž e bychom mohli, ješ tě než bude dostateč ně vidě t, rozeslat pá r rychlý ch zvě dů. Ně kteř í chlapci probě hnou celé mě sto, projdou vš emi ulicemi a ulič kami a domní vá m se, ž e by se ně kdo z vá s mohl podí vat k ř ece. “

„To je v poř á dku, “ prohlá sil Eb. „Ř ekl jste ná m, co po ná s chcete a my to urč itě udě lá me. “

Š erif zvedl lucernu do vý š e ramen a prohlé dl si je. „Není to Jay Vickers? Jsem rá d, ž e jsi se k ná m př idal, Jayi. Potř ebujeme kaž dé ho. “

Vickers zalhal, aniž vě dě l proč: „Slyš el jsem, ž e je tady ně jaké pozdviž ení. “

„Myslí m, ž e jste toho staré ho gentlemana znal velmi dobř e. Lé pe než vě tš ina z ná s. “

„Mě l té mě ř kaž dý den ve zvyku př ijí t ke mně a promluvit si se mnou. “

„Já ví m. To jsme si vš imli. Nikdy nemluvil s niký m jiný m. “

„Mě li jsme ně jaké společ né zá liby, “ odtuš il Vickers, „a myslí m, ž e byl opuš tě ný. “

„Hospodyně prohlá sila, ž e vč era več er š el k vá m. “

„Ano. Odeš el chvilku po pů lnoci. “

„Vš iml jste si u ně j ně č eho zvlá š tní ho? Ně jaké změ ny v tom, jak mluvil? “

„Podí vejte, š erife, “ ř ekl Eb. „Nemyslí te si, ž e Jay s tí m má ně co společ né ho. “

„Ne, “ odpově dě l š erif. „Ne, to si nemyslí m. “ Nechal lucernu klesnout a ř ekl: „Pokud pů jdete, chlapci, dolů k ř ece, tak až tam dorazí te, rozdě lte se. Ně kdo jdě te po proudu, ně kdo proti. Neč eká m, ž e ně co najdete, ale stejně bychom se tam mě li podí vat. Po rozedně ní se vrať te a potom zač neme s opravdový m hledá ní m. “

Š erif se otoč il a odkrá č el po cihlami dlá ž dě né m chodní ku, lucerna se mu v ruce ký vala.

„Myslí m, “ navrhl Eb, „ž e bychom mohli zač í t. Pů jdu s jednou skupinou po ř ece a Joe pů jde s ostatní mi proti proudu. Vyhovuje ti to? “

„V poř á dku, “ pronesl Joe.

Vyš li z brá ny a š li ulicí, dokud se nedostali ke kř iž ovatce, potom pokrač ovali k mostu. Tam se zastavili.

„Tady se rozdě lí me, “ ř ekl Eb. „Kdo chce jí t s Joem? “

Ně kolik muž ů prohlá silo, ž e pů jdou.

„Dobř e. Zbytek pů jde se mnou. “

Rozdě lili se a seš li z ulice k ř í č ní mu bř ehu. Blí zko vody podé l bř ehu lež ela mlha a v temnotě bylo slyš et rychlé plynutí hladké ho jazyka ř eky. Nad vodou zakř ič el noč ní ptá k a když se ně kdo podí val k protě jš í mu bř ehu, mohl vidě t mihotavý tř pyt hvě zd, který se tř í š til o spě chají cí proud.

Eb se zeptal: „Myslí š, Jayi, ž e ho najdeme? “

Vickers odpově dě l pomalu: „Ne, nemyslí m. Nemohu ti ř í ci proč, ale jsem si ně jak zatraceně jistý, ž e ho nenajdeme. “

14.

Bylo již č asné rá no, když se Vickers vrá til domů.

Když vchá zel do dveř í, zvonil telefon a on rychle př eš el mí stnost a zvedl ho.

Byla to Ann Carterová. „Zkouš ela jsem se k tobě dovolat celý den. Jsem př í š erně rozruš ená. Kde jsi byl? “

„Venku, hledat č lově ka, “ ř ekl Vickers.

„Jayi, nedě lej si legraci. Prosí m tě, nedě lej si legraci. “

„Nedě lá m si srandu. Starý pá n, mů j soused, zmizel. Byl jsem venku a pomá hal ho hledat. “

„Naš li jste ho? “

„Ne, nenaš li. “

„To je š patné. Byl to př í jemný starý pá n? “

„Nejlepš í. “

„Mož ná, ž e ho najdete pozdě ji. “

„Mož ná ano. Co tě rozruš ilo? “

„Pamatuješ si, co ř ekl Crawford? “

„Ř ekl spoustu vě cí. “

„Ale jak mluvil o tom, co bude ná sledovat. Pamatuješ si to? “

„Nemohu ř í ci, ž e si pamatuji. “

„Dobř e, ř ekl, ž e dalš í na ř adě bude obleč ení. A š aty za padesá t centů. “

„Teď, když se o tom zmiň uješ, “ pronesl Vickers, „se mi to vš echno vybavuje. “

„Tak se to stalo. “

„Co se stalo? “

„Š aty. Jenom to není padesá t centů. Stojí patná ct! “

„Koupila sis je? “

„Ne, nekoupila, Jayi. Byla jsem př í liš vydě š ená, než abych ně co nakupovala.

Krá č ela jsem po Pá té Avenue a tam byl ve vý loze ná pis, malý diskré tní ná pis, na které m stá lo, ž e š aty na maneký ně jsou za patná ct centů. Př edstav si to, Jayi! Š aty za patná ct centů na Pá té Avenue! “

„Ne, to nejde, “ př iznal Vickers.

„Byly to takové hezké š aty. Leskly se. Ne flitry nebo lamé. Materiá l zá ř il. Jako by byl ž ivý. A ta barva… Jayi, to byly nejhezč í š aty, jaké jsem kdy vidě la. A mohl sis je koupit za patná ct centů. Ale já nemě la odvahu. Vzpomně la jsem si, co ná m ř í kal Crawford. Stá la jsem tam, dí vala se na ty š aty a mrazilo mne. “

„Tak to je moc š patný. Vzchop se a rá no se tam vrať. Mož ná, ž e je poř á d budou mí t. “

„Ale to vů bec není podstatné, Jayi. Ty to nechá peš? Dokazuje to, co ř í kal Crawford. To dokazuje, ž e vě dě l, o č em mluví, ž e opravdu existuje spiknutí, ž e je svě t tlač en zá dy ke zdi. “

„A co chceš ode mě, abych s tí m dě lal? “

„Co, já – já neví m, Jayi. Myslela jsem, ž e tě to bude zají mat. “

„Mě to, “ pronesl Vickers, „velmi zají má. “

„Jayi, ně co se dě je. “

„Jasně, Ann. Urč itě se ně co dě je. “

„Co je to, Jayi? Ví m, ž e je to vě tš í, než o č em mluvil Crawford. Neví m jak – “

„Já také neví m. Ale je to veliké – je to vě tš í než s č í m si ty i já dovedeme poradit. Musí m ně co vymyslet. “

„Jayi, “ vydechla a z hlasu jí zmizelo napě tí. „Jayi, teď se cí tí m lé pe. Je hezké si s tebou promluvit. “

„Jdi rá no na Pá tou a kup si jedny ty š aty za patná ct centů. Buď tam dř í v než dav. “

„Dav? Nerozumí m ti. “

„Podí vej, Ann, až se ta zprá va rozš í ř í, na Pá té Avenue bude taková tlač enice lidí hledají cí ch vý hodné koupě, jakou jsi ješ tě nikdy nevidě la. “

„Myslí m, ž e má š pravdu, “ ř ekla. „Zavolá š mi zí tra, Jayi? “

„Zavolá m. “

Popř á li si dobrou noc a on zavě sil, chví li stá l a pokouš el si vzpomenout na dalš í vě c, kterou by mě l udě lat. Mě l by si dá t več eř i a zač í t s papí ry a mě l by se také podí vat, zda nemá poš tu.

Vyš el ze dveř í a krá č el cestič kou k brance se schrá nkou na dopisy. Vzal hrstku dopisů a rychle mezi nimi zalistoval, ale bylo už tak má lo svě tla, ž e nevidě l, odkud jsou. Mě l podezř ení, ž e jsou to vě tš inou reklamy a pá r ú č tů, ač koli mě sí c ješ tě nepokroč il do doby, kdy zač í nají chodit š eky.

Vrá til se do domu a rozsví til stolní lampu. Polož il dopisy na stů l. Pod lampou lež ela změ ť hadič ek a souč á stek, které posbí ral z podlahy minulou noc. Stá l, zí ral na ně a pokouš el se je sprá vně zař adit do perspektivy č asu. Stalo se to pouze minulou noc, ale teď mu př ipadalo, jako by se vš e odehrá lo již př ed mnoha tý dny; vrhl tě ž í tko na papí ry do kouta a ozval se kř upavý zvuk srá ž ky a pak se po podlaze rozstř í kly a rozkutá lely drobné souč á stky.

Potom tam stá l, stejně jako stojí teď, a vě dě l, ž e ně kde je odpově ď, nit k ř eš ení zá hady, jen vě dě t, kde ji hledat.

Telefon znovu zazvonil. Pohnul se, aby ho zvedl.

Byl to Eb a ptal se: „Co si o tom myslí š? “

„Neví m, co si myslet. “

„Je v ř ece. “ tvrdil Eb. „Je tam. Ř ekl jsem o tom š erifovi. Jakmile vyjde slunce, zač nou s hledá ní m. “

„Já neví m, “ zavá hal Vickers. „Mož ná má š pravdu, ale nemyslí m si, ž e je mrtvý. “

„Proč si to nemyslí š, Jayi? “

„Nemá m pro to ž á dný dů vod. Ž á dný skuteč ný spolehlivý dů vod. Pouze podezř ení. “

„Dů vod, proč ti volá m, “ navá zal Eb, „je, ž e jsem dostal ně jaká vě č ná auta. Př iš la dnes odpoledne. Myslel jsem si, ž e bys jedno chtě l. “

„Abych ti ř ekl pravdu, Ebe, moc jsem o tom nepř emý š lel. Ale mož ná budu mí t zá jem. “

„Rá no ti ho př edvedu. Dá m ti š anci vyzkouš et si ho. Uvidí me, co si o ně m budeš myslet. “

„To bude skvě lé. “

„Tak dobř e. Uvidí me se rá no. “

Vickers se vrá til ke stolu a zvedl dopisy. Nepř iš ly ž á dné š eky. Š est dopisů ze sedmi byly reklamy, sedmý byl v prosté bí lé obá lce, s adresou napsanou tě ž kou rukou.

Roztrhl obá lku. Uvnitř byl ú hledně př elož ený list bí lé ho dopisní ho papí ru.

Rozlož il ho a č etl:

Mů j drahý př í teli Vickersi,

doufá m, ž e nejste př í liš vyč erpaný usilovnou snahou, kterou jste nepochybně vyvinul, když jste mě dnes hledal.

Ví m, ž e moje zmizení zmate lidi tohoto vynikají cí ho mě steč ka, vě tš ina jich bude pobí hat a zanedbá vat prá ci a budou mí t zdá ní už iteč nosti. Ale já nepochybuji, ž e jim to bude naprosto vyhovovat a bude je to tě š it.

Cí tí m, ž e vá m mohu dů vě ř ovat, ž e porozumí te a neodhalí te ú daje z tohoto dopisu a ž e se zú č astní te dalš í ho pá trá ní, které jistě bude zbyteč né, jen abyste př esvě dč il sousedy o Vaš í laskavé snaze. Mohu Vá s ujistit, ž e jsem teď nejš ť astně jš í a ž e jen nutnost odejí t okamž itě mě donutila udě lat to tak, jak jsem to udě lal.

Pí š i tenhle dopis ze dvou dů vodů. Za prvé, abych utiš il strach, který o mě má te. Za druhé, abych si na zá kladě naš eho př á telství dovolil dá t Vá m pá r nevyž á daný ch rad.

Ně kdy mi př ipadalo, ž e jste př í liš spoutaný prací. Pro ně koho ve Vaš í situaci bych mě l vynikají cí ná pad – dopř á t si dovolenou. Mohl byste navš tí vit mí sta Vaš eho dě tství, projí t se po cestá ch, který mi jste krá č el jako malý chlapec. Mohlo by to smý t prach z Vaš ich oč í a vy byste vidě l lé pe.

Vá š př í tel,

Horton Flanders

15.

Nepojedu, pomyslel si Vickers, nemohu jet. To mí sto pro mě teď nic neznamená a po tě ch vš ech letech, kdy jsem se pokouš el zapomenout, nechci, aby ně co znamenalo.

Mohl zavř í t oč i a př edstavit si ž lutý jí l deš tě m omý vaný ch kukuř ič ný ch polí, cesty bí lé od prachu, vinoucí se ú dolí mi podé l horský ch hř ebenů, osamě lé schrá nky na dopisy na nakloně ný ch sloupech vsazený ch do země, polorozpadlé brá ny, domy oš lehané poč así m, vyzá blý dobytek, který schá zí dolů po polní cestě vyš lapané svý mi kopyty, vypelichaní psi, kteř í vybě hnou, když jedete kolem jejich farmy, a š tě kají na vá s.

Pokud se vrá tí m, zeptají se mě, proč jsem př iš el a jak jsem ú spě š ný. „S tvý m otcem to bylo moc oš klivé, byl to zatraceně dobrý chlap. “ Budou sedě t na otoč ený ch krabicí ch př ed hlavní m obchodem a pomalu ž vý kat tabá k, plivat ho na chodní k a dí vat se na ně j př ivř ený ma oč ima a ř í kat: „Tak ty pí š eš knihy. Dá -li bů h, ně kdy si budu muset ně jakou př eč í st. Nikdy jsem o nich neslyš el. “

Pů jde na hř bitov a s kloboukem v ruce bude postá vat př ed ná hrobní m kamenem, poslouchat sté ná ní vě tru v mohutný ch sosná ch, které rostou kolem hř bitovní zdi, a př emý š let, zda jsem pro ně ně co znamenal v době, kdy na mě mohli bý t dva lidé pyš ní a trochu se se mnou vytahovat, když sousedé zaskoč ili na ná vš tě vu – ale samozř ejmě jsem pro to nikdy nic neudě lal.

Pojede po cestá ch, které znal jako chlapec, zastaví auto vedle potoka a vystoupí. Př eleze ostnatý drá t a pů jde k dí ř e, kde vž dycky chytal ryby, trochu tam proudí voda. Dí ra bude proudem rozš í ř ená a zanesená bahnem, stromy, pod který mi sedá val, budou odneseny ně kterou jarní zá plavou. Podí vá se na kopce a ty mu budou dů vě rně zná mé a souč asně cizí. Bude se snaž it vyzkoumat, co je na nich š patné ho a nebude na to zaboha moci př ijí t. Bude pokrač ovat, př emý š let o potoce a cizí ch kopcí ch a minutu po minutě se bude cí tit osamě lejš í. A nakonec uteč e. Seš lá pne pedá l plynu k podlaze, bude se drž et volantu a pokouš et se nemyslet.

A pojede – nakonec si to př izná – k velké mu cihlové mu domu s mnoha sloupy, se š irokou verandou a polokruhový mi okny nade dveř mi. Pojede velmi pomalu a bude se dí vat, jak jsou uvolně né a zprohý bané okenice, jak oprý ská vá ná tě r a jak rů ž e, které kvetly vedle brá ny, zahynuly v ně jaké studené a vichrné zimě.

Nepojedu, ř ekl si. Nepojedu.

A př ece by snad mě l. Flanders napsal, ž e by to mohlo odvá t prach, vyč istit mu oč i.

Co by mohl vidě t č istš í ma oč ima? Bylo ně co v jeho dě tství, co by mohlo vysvě tlovat situaci, ve které se nalé zal, ně jaká skrytá fakta, ně jaký abstraktní symbol, který př edtí m opomenul? Snad ně co, co př edtí m vidě l, mož ná i ví cekrá t, a nerozpoznal?

Nebo si vě ci př edstavoval, hledal vý znam ve slovech, která ho nemě la? Jak si mohl bý t jistý, ž e Horton Flanders s jeho obnoš ený m kabá tem a smě š ný m rá kosem má ně co do č ině ní s př í bě hem o lidstvu, př itlač ený m zá dy ke zdi, jenž mu vyprá vě l Crawford?

Nebyl vů bec ž á dný dů kaz.

Avš ak Flanders zmizel a napsal mu dopis.

Smyjte prach, napsal Flanders, abyste vidě l lé pe.

A vš e, co tí m mohl myslet, bylo, ž e má smý t prach, aby mohl lé pe psá t a rukopis, který lež í na psací m stole, se změ nil v lepš í dí lo, protož e jeho tvů rce se dí val na ž ivot a lidi oč ima oč iš tě ný ma od prachu. Prachu př edsudku nebo snad prachu domý š livosti nebo jednoduš e prachu, kvů li které mu nemohl vidě t tak ostř e, jak by mohl.

Vickers polož il ruku na rukopis a nepř í tomný m, skoro milují cí m gestem projel palcem strá nky. Tak má lo jsem udě lal, pomyslel si, a tak moc ješ tě udě lat musí m.

Teď celé dva dny nic neudě lal. Celé dva promarně né dny.

Aby napsal, co má, musí bý t schopen klidně si sednout a soustř edit se, vylouč it svě t a potom najednou nechat svě t vejí t do ně j, malý, velmi vybraný svě t, který mů ž e bý t prozkoumá n a jasně a zř etelně osví cen, tak, ž e se nemů ž e splé st.

Klidně, pomyslel si. Mů j Bož e, jak mů ž e bý t klidný, když má tisí ce otá zek a myslí mu prá vě teď probí hají celé tisí ce pochybností?

Š aty za patná ct centů, telefonovala Ann. Š aty za patná ct centů v obchodě na Pá té Avenue.

Byl tady ně jaký faktor, který př ehlé dl, ně jaký č initel v obyč ejné m pohledu neviditelný, č ekal na zahlé dnutí.

Nejdř í ve ta dí vka, jež př iš la na sní dani, a potom noviny, které č etl. Potom š el pro své auto a Eb mu ř ekl o Vě č né m autě a protož e jeho auto nebylo hotové, š el na roh k obchodu, aby chytil autobus, a když zí ral na vý lohu u obchodu s vyná lezy, př ipojil se k ně mu pan Flanders a ř ekl…

Moment. Š el na roh k obchodu, aby chytil autobus.

Bylo to ně co o autobuse, ně co, co ho zaujalo.

Nastoupil do autobusu a sedl si na sedadlo u okna. Sedl si na sedadlo a vyhlé dl z okna. Nepř iš el nikdo jiný a nesedl si k ně mu. Celou cestu do mě sta sedě l sá m.

To je ono, pomyslel si, a jak na to myslel, pocí til divokou hrdost a potom zapomenutou hrů zu té udá losti. Na chví li stá l bez hnutí, zoufale se snaž il vymazat incident, který se odehrá l př ed mnoha lety. Stá l a č ekal, ale nezmizelo to a on vě dě l, co musí udě lat.

Otoč il se ke stolu, vytá hl vrchní zá suvku vlevo, a pomalu, metodicky vyndal obsah. Jednu vě c vedle druhé. Udě lal to tak se vš emi zá suvkami, ale nenaš el, co hledal.

Ně kde, myslel si, to najdu. Tu vě c jsem nemohl zahodit.

Mož ná na mansardě. V jedné z krabic na mansardě.

Š plhal po schodech, a když vylezl až nahoru, zamrkal v zá ř i nechrá ně né ž á rovky, která volně visela ze stropu. Vzduch byl nepř á telsky chladný a ze dvou stran obnaž ená krokev vypadala jako mohutná č elist, př ipravená ho sevř í t.

Vickers popoš el od schodů ke krabicí m s ulož ený mi vě cmi, př itlač ený mi k okapů m. V které z tě ch tř í by to mohlo nejpravdě podobně ji bý t? To nemů ž e posoudit.

Takž e zač al s první a v pů lce, pod stř elami na ptá ky, které neú spě š ně lovil minulý podzim, to naš el.

Otevř el zá pisní k a listoval jí m, dokud nedoš el na strá nky, které hledal.

16.

Muselo to probí hat už roky, než si toho vš iml.

Když to zpozoroval poprvé, myslel si, ž e je to ně co nedů lež ité ho. Potom si toho zač al vš í mat podrobně ji, a když se mu potvrdilo to, o č em dosud př emý š lel jen laxně, zkusil se tomu vysmá t, ale nebylo na tom nic, č emu se lze smá t. Znovu to mě sí c pozoroval a uchová val si psané pozná mky o vš ech skuteč nostech, který ch si vš iml.

Když mu psané zá znamy podepř ely dř í vě jš í pozorová ní, pokusil se namluvit si, ž e je to jen obrazotvornost, ale od té doby to vidě l č ernobí le a vě dě l, ž e na tom ně co je.

Zá znam mu potvrdil, ž e to bylo horš í, než si zprvu př edstavoval, ž e se to netý kalo jen jedné fá ze jeho existence, ale mnoha. Jak se dů kazy nahromadily, byl zdě š ený, ž e si toho nevš iml už dř í ve, protož e takto utř í dě né to bylo zř ejmé na první pohled.

Celá vě c zač ala nechutí ostatní ch pasaž é rů sdí let s ní m v autobuse sedadlo. Stá le ž il ve staré m prkenné m domě na rozpadnutí na okraji mě sta, blí zko koneč né. Nastoupil rá no a jako jeden z má la, kteř í nastupovali denně na stejné m mí stě, si sedl na své oblí bené sedadlo.

Autobus se plnil postupně, jak zastavoval, ale té mě ř až na konci cesty si k ně mu ně kdo př isedl. Neobtě ž ovalo ho to, samozř ejmě; vlastně se mu to tak docela lí bilo, neboť si mohl stá hnout klobouk př es oč i a uvolnit se, př emý š let a mož ná trochu dř í mat, bez ohledu na zdvoř ilost. Nelze ř í ci, ž e by byl nezdvoř ilý. Ale když jel do prá ce, bylo na zdvoř ilost př í liš brzy.

Vickers si vš iml, ž e lidé nastupovali do autobusu a sedali si vedle ostatní ch lidí, obč as je nemuseli ani zná t. Se spolucestují cí m na té mž e sedadle nevymě nili za celou jí zdu jediné slovo. Sedali si k druhý m, ale nikdy si až skoro do poslední chví le nesedli k ně mu, dokud nebyla ostatní sedadla plná a oni si buď museli sednout vedle ně j nebo zů stat stá t.

Snad, ř ekl si sá m pro sebe, za to mohl tě lesný pach; mož ná zkaž ený dech. Př edtí m se myl normá lně, nyní zač al použ í vat nové mý dlo, které mu zaruč ovalo svě ž í vů ni. Pozorně ji než obvykle si č istil zuby a použ í val ú stní vodu, aby se vyvaroval zá pachu.

Nebylo to k nič emu. Stejně jel sá m.

Prohlé dl se v zrcadle a ujistil se, ž e za to nemohly ani jeho š aty; vypadal elegantně.

Takž e, usoudil, to muselo bý t chová ní m. Mí sto aby se v sedadle zhroutil a př etá hl si klobouk př es oč i, mě l sedě t vzpř í meně, chovat se vesele a radostně a na kaž dé ho se usmí vat. Mě l se smá t, proboha, i kdyby mě l dostat kř eč e.

Celý tý den tedy sedě l a vypadal př í jemně, usmí val se na lidi, když na ně j pohlé dli, jako by byl pro celý svě t nový ú spě š ný obchodní k, který č etl Dalea Carnegieho a byl č lenem obchodní komory.

Dokud bylo ješ tě jiné sedadlo volné, nikdo si k ně mu nepř isedl. Trochu ho utě š ilo pozná ní, ž e si př ece jenom radš i sedli k ně mu, než aby stá li.

Potom si uvě domil dalš í vě ci.

V kancelá ř i se lidé zdrž ovali pohromadě, shromaž ď ovali se v malý ch skupinká ch po tř ech nebo č tyř ech u jednoho stolu, bavili se o svý ch ú spě š í ch v golfu nebo si sdě lovali poslední pomluvy nebo se divili, proč k č ertu zů stá vají na tomto mí stě, když jsou jiná zamě stná ní a stač ilo by se jen zvednout a odejí t.

Povš iml si, ž e k jeho stolu nikdo nepř ijde. Pokusil se jí t k jiné mu stolu a př ipojit se k jedné ze skupin. Bě hem krá tké doby se lidé vrá tili ke svý m stolů m. Pokouš el se jen zastavit na kus ř eč i a strá vit den s jednotlivý mi pracovní ky. Byli vž dycky velmi vlí dní, ale vž dycky hrozně zaneprá zdně ní. Nikdy s Vickersem nezů stali dlouho.

Zamě ř il pozornost na svů j konverzač ní um. Zdá lo se, ž e je dosti uspokojivý. Nehrá l sice golf, ale znal ně kolik pomluv a č etl vě tš inu poslední ch knih a vidě l nejlepš í z nejnově jš í ch filmů. Vě dě l ně co o politice a umě l nadá vat na š é fa. Č etl noviny a tý dně sledoval ně kolik udá lostí, vě dě l, co se dě je, mohl se př í t o politice a mě l vlastní ná zor na vojenské zá lež itosti. Cí til, ž e s touto kvalifikací by mě l bý t schopen zú č astnit se konverzace jako rovný s rovný m. Ale př ece to vypadalo, ž e se s ní m nikdo nechce bavit.

Stejná situace na obě dě. Teď si uvě domil, ž e to bylo podobné vš ude, kam př iš el.

Sepsal to, zprá vy o kaž dé m dni s daty, a teď, po patná cti letech, sedě l na krabici v prá zdné a studené mansardě a proč í tal slova, jež kdysi napsal. Upř eně hledě l př ed sebe, vzpomí nal, jaké to bylo, jak se cí til, co ř ekl a udě lal, vč etně skuteč nosti, ž e jel autobusem a nikdo si k ně mu nesedl, teprve tehdy, až byla vš echna sedadla obsazená. A stejně se cí til prá vě druhý den potom, co př iš el do New Yorku.

Př ed patná cti lety sedě l a divil se – proč – a nenalé zal odpově ď.

A teď to tady bylo zase.

Byl, v ně jaké m ohledu, jiný? Nebo to byl jenom ně jaký jeho nedostatek, podivný rys osobnosti, jenž mu odepř el ž ivotní jiskru, schopnost př á telství s ostatní mi?

Nebyla to jen skuteč nost, ž e s ní m nikdo nechtě l jet a okolo jeho stolu se neshromaž ď ovali lidé. Bylo v tom ví c – jistě ví c tě ž ko postiž itelný ch vě cí, které nelze slovy popsat. Pocit osamocenosti, který vž dy cí til – nejenom př í lež itostná bolest, kterou musí pocí tit kaž dý, ale stá lý pocit ‘odliš nosti‘, který ho nutil stá t osamoceně, mimo okruh kamará dů. Jeho neschopnost navá zat př á telství, nadmě rný smysl pro dů stojnost, neochota př izpů sobit se nezvratné mu sociá lní mu standardu nutila jeho spolupracovní ky nechá vat ho samotné ho.

Bylo to kvů li tě mhle vlastnostem, byl si jistý – ač koli dodnes o tom př esně takhle nepř emý š lel – kvů li tomu se usí dlil v tomhle zapadlé m mě steč ku, uvě zně n v malé m kruhu znalostí, kvů li tomu se osamě le ž ivil psaní m, vylé val na papí r duš i, potlač ované emoce a melancholické myš lenky, jichž se musel ně jak zbavit.

Vybudoval si ž ivot vedle své odliš nosti; snad si ve svě tle té to velké odliš nosti uvě domil, jaké ho bezvý znamné ho ú spě chu dosá hl.

Ž il ve vyjetý ch kolejí ch, které si sá m navrhl, v milovaný ch, elegantní ch kolejí ch. Potom ně co proš lo okolo a vyhodilo ho z nich. Zač alo to dí venkou ve dveř í ch a potom Ebem s jeho poví dá ní m o Vě č né m autě – a patř il tam Crawford a Flandersova divná slova na verandě a nakonec pozná mkový blok, na který si po tolika letech vzpomně l a naš el jej v mansardě.

Vě č né auto a syntetické karbohydrá ty, Crawfordů v př í bě h o svě tě u zdi – ně jak vě dě l, ž e vš echny vě ci, které se ho tý kaly, spolu souvisí.

Bylo v jisté m smyslu š í lené, ž e byl př esvě dč en bez kousku dů kazu, bez sebemenš í př í č iny, bez jediné stopy vedoucí k vyř eš ení zá hady, jakou v tom on hraje ú lohu.

Uvě domil si, ž e tomu tak bylo vž dy, dokonce i v malý ch vě cech – vž dy mě l dě sivý pocit. Nebá l se natá hnout ruce a dotknout se nezvratné pravdy, ale nikdy nebyl schopen dosá hnout dost daleko, aby ji sevř el celou.

Je absurdní vě dě t o ně č em, ž e je to pravda, a nevě dě t proč; vě dě t, ž e udě lal sprá vně, když odmí tl Crawfordovu nabí dku, př estož e ho vš echno nutilo př ijmout; vě dě t hned od zač á tku, ž e nemohou Hortona Flanderse nají t, i když neexistovala př í č ina pro podezř ení, ž e je to nemož né.

Př ed patná cti lety č elil podobné mu problé mu a po č ase ho svý m způ sobem vyř eš il, aniž zjistil, ž e se tak stalo – poodstoupil o krok od lidské rasy. Ustupoval, dokud nemě l zá da u zdi a tam, na chvilku, nalezl klid. Teď mu př ipadalo, ž e mu jeho cit pro ‘podezř ení ‘, ten nedefinovatelný, skoro nevě decký pocit, ně jaký m způ sobem ř í ká, ž e svě t a lidské zá lež itosti se ho opě t snaž í vyř adit ze hry. Ale teď už nemá kam ustoupit, dokonce i kdyby chtě l. Je to podivné, ale nevypadá, ž e by chtě l, a nejenom proto, ž e není kam jí t. Utí kal př ed lidstvem a už nemohl dá l uhý bat.

Sedě l sá m v mansardě a poslouchal ví tr š eptají cí v okapech.

17.

Ně kdo klepal na dveř e dole u schodiš tě a volal jeho jmé no, ale trvalo ně kolik okamž iků, než si uvě domil, co se dě je.

Zvedl se z krabice, z ruky mu vypadl zá pisní k a jak dopadl otevř ený na podlahu, ně které strá nky př eká ž ely a zmuchlaly se.

„Kdo je to? “ zeptal se. „Co se tam dole dě je? “

Ale z hrdla mu nevyš lo ví c jen skř ehotavé š eptá ní.

„Jayi, “ kř ič el hlas. „Jayi, jsi tam? “

Klopý tavě slezl ze schodů do obý vací ho pokoje. Zvenku stá l ve dveř í ch Eb.

„Co se dě je, Ebe? “

„Poslouchej, Jayi, “ ř ekl mu Eb, „musí š odsud odejí t. “

„A proč? “

„Oni si myslí, ž e mů ž eš za zmizení Flanderse. “

Vickers natá hl ruku a chytil se opě radla ž idle.

„Ani se tě neptá m, jestli je to pravda, “ ř ekl Eb. „Jsem si zatraceně jistý, ž e ne. Proto ti dá vá m š anci. “

„Š anci? “ zeptal se Vickers. „O č em to mluví š? “

„Oni jsou teď dole v hospodě, domlouvají se mezi sebou na lynč ová ní. “

„Kdo oni? “

„Vš ichni tví př á telé, “ prohlá sil Eb hoř ce. „Ně kdo je popí chl. Neví m kdo. Neč ekal jsem, abych to zjistil. Š el jsem rovnou sem. “

„Ale já mě l Flanderse rá d. Byl jsem jediný, kdo ho mě l rá d. Byl jsem jeho jediný m př í telem. “

„Nemá š moc č asu, “ ř ekl mu Eb. „Musí š odsud zmizet. “

„Nemů ž u nikam. Nemá m svů j vů z. “

„Př ivezl jsem jedno z vě č ný ch aut, “ pronesl Eb. „Nikdo neví, ž e jsem ho př ivezl. Nikdo se nedozví, ž e ho má š. “

„Nemohu uté ci. Musí mě vyslechnout. Musí. “

„Ty zatracenej blá zne. To není š erif se zatykač em. To je dav a ten ti naslouchat nebude. “

Eb př eš el pokoj a hrubě popadl Vickerse za rameno. „Uteč, sakra. Riskoval jsem krk, abych se sem dostal a varoval tě. Když jsem to udě lal, nemů ž eš tu š anci zahodit. “

Vickers trhl ramenem a osvobodil se.

„V poř á dku, “ ř ekl, „odejdu. “

„Pení ze? “ zeptal se Eb.

„Ně jaké má m. “

„Tady má š ně jaké naví c. “ Eb sá hl do peně ž enky a vytá hl tenký balí č ek bankovek.

Vickers je př ijal a vsunul do své peně ž enky.

„Auto má plnou ná drž. Ř azení je automatické. Ř í dí se bá ječ ně. Nechal jsem motor bě ž et. “

„Dě lá m to nerad, Ebe. “

„Ví m, jak ti je, ale pokud chceš uš etř it tohle mě sto zabí jení, nemá š na vybranou, “ strč il do Vickerse.

„Pojď me, “ ř ekl. „Jdi už. “

Vickers vybě hl na cestu a za sebou slyš el dupat Eba. Auto stá lo v brá ně. Eb nechal vrata doš iroka otevř ená.

„Nastup. Vezmi to rovnou na dá lnici. “

„Dě kuji ti, Ebe. “

„Zmiz odsud. “

Vickers popadl ř adicí pá ku a š lá pl na plyn. Vů z odplul a brzy nabral rychlost. Když se dostal na dá lnici, zahnul na zá pad.

Jel mí le a mí le, prchal do jasné ho kuž ele svě tla, který vrhala př ední svě tla jeho auta. Ř í dil ohromen, jak mů ž e dě lat ně co takové ho – on, Jay Vickers, prchá př ed davem jeho sousedů, kteř í ho chtě jí lynč ovat.

Ně kdo, ř ekl Eb, je proti ně mu popudil. A kdo to mohl bý t, kdo je popí chl?

Snad ně kdo, kdo ho nená vidě l.

Dokonce už když o tom př emý š lel, vě dě l, kdo to byl. Ucí til znovu strach a hrozbu, strach, který si uvě domoval, když sedě l naproti Crawfordovi – na chví li nerozpoznatelné hrozby a na obavy, jež ho př inutily odmí tnout nabí dku psá t pro ně j knihu.

Ně co se chystá, ř ekl Horton Flanders, když s ní m stá l př ed obchodem s vyná lezy.

A ně co se dě lo.

Ta vě č ná zař í zení vyrobená neexistují cí firmou. Svě tové sdruž ení obchodní ků zatlač ený ch do rohu nepř í telem, které ho nemohli dost dobř e odrazit. Horton Flanders, mluví cí o ně jaké m nové m, podivné m faktoru, který odrazuje svě t od vá lč ení. Př edstí rač i, kteř í se skrý vali př ed skuteč nostmi vš ední ho dne a hrá li si na loutky z minulosti.

A koneč ně Jay Vickers, prchají cí na zá pad.

Do pů lnoci vě dě l, co udě lá a kam pojede.

Pojede, kam mu ř ekl Horton Flanders, provede, o č em prohlá sil, ž e nikdy neudě lá.

Vracel se do dě tství.

18.

Chovali se př esně tak, jak př edpoklá dal.

Sedě li př ed obchodem na lavič ce a na otoč ený ch krabicí ch, obraceli k ně mu poť ouchlé oč i a ř í kali: „S tvý m otcem to bylo moc oš klivé. Byl to zatraceně dobrý chlap. “

Ř í kali: „Tak ty pí š eš knihy. Dá -li bů h, ně kdy si budu muset ně jakou př eč í st. Nikdy jsem o nich neslyš el. “

Ptali se: „Pů jdeš na stará mí sta? “

„Dnes odpoledne, “ odvě til Vickers.

„Změ nila se, “ varovali ho. „Vš echno se hodně změ nilo. Nikdo tam než ije. “

„Farmař ení š lo k č ertu, “ poví dali. „Nemů ž eš si tí m vydě lat pení ze. To ty obchody s karbohydrá ty. Hodně lidí neudrž elo pozemky. Buď jim je vzaly banky, nebo je museli levně prodat. Spousta farem v okolí byla skoupena, aby se na nich pá slo – jen se opravily ploty a nahnal se tam dobytek. Nikdy se nepokouš ej farmař it. Kup si na zá padě pá r kusů na vykrmení a nech je tady př es lé to, ztloustnou tak, ž e nebudou moct chodit. “

„To se stalo se starý mi mí sty? “

Vá ž ně př iký vli. „Tak se stalo, synu. Chlap, který to koupil od tvé ho otce, s tí m nic neudě lal. Pozemek tvé ho otce není jediný. Je hodně dalš í ch. Pamatuješ si ješ tě na pozemek staré ho Prestona, viď? “

Vickers př iký vl.

„Tak tomu se to také stalo. A to bylo dobré mí sto. Jedno z nejlepš í ch. “

„Nikdo tam než ije? “

„Nikdo. Ně kdo zabednil dveř e a okna. Co bys ř ekl, kdo si mohl dá t takovou prá ci se zabedň ová ní m toho domu? “

„Neví m. “

Obchodní k vyš el ven a sedl si na schody.

„Kam se teď vrtneš, Jayi? “ zeptal se.

„Na zá pad. “

„Dař í se ti dobř e, př edpoklá dá m. “

„Jí m kaž dý den. “

„Fajn, “ prohlá sil obchodní k, „tak na tom nejsi tak š patně. Kaž dý, kdo pravidelně jí, se má dobř e. “

„Co je to za auto, co má š? “ zeptal se dalš í.

„Je to nový typ auta, “ ř ekl Vickers. „Má m ho druhý den. Ř í ká se mu vě č né auto. “

Pronesli: „K č ertu, to není jmé no pro auto. “

„Doká ž u si př edstavit, ž e tě stá lo balí k. “

„Kolik mil to udě lá na jeden galon? “

Sedl si do auta a odjel zaprá š enou, roztahanou vesnicí s metodistický m kostelem stojí cí m staromó dně na kopci a s unavený mi starý mi auty parkují cí mi po straná ch ulic pryč od lidí, kteř í krá č eli po ulicí ch s rá kosový mi hů lkami a od psů spí cí ch v zá vě jí ch prachu pod š eř í kový mi keř i.

19.

Brá na pozemku byla zajiš tě na ř etě zem s tě ž ký m visací m zá mkem, takž e zaparkoval auto vedle silnice a č tvrt mí le k budová m krá č el pě š ky.

Cesta k farmě byla mí sty zarostlá trá vou a vedle ní byl plevel vysoký po kolena. Jen na pá r mí stech byly zř etelné vyjeté koleje. Pole lež ela nezoraná, podé l plotů vyraš ily keř e a na mí stech, kde roky obdě lá vá ní vysá ly z pů dy sí lu, prosperoval plevel.

Ze silnice budovy vypadaly stejně, jak si je pamatoval – ú tulně seskupené blí zko sebe vyzař ovaly silný pocit domova, ale když se př iblí ž il, objevil zná mky zanedbanosti. Bylo to pro ně j jako facka.

Dvů r u domu byl hustě porostlý trá vou a plevelem. Zá hony zanikly a keř e rů ž í v rohu verandy odumí raly. Př estož e jindy byly obtě ž kané kvě ty, nyní, nepě stované, mě ly jen jednu nebo dvě rů ž e. Š vestkové houš tí v rohu plotu divoce bujelo, plot byl rozviklaný a na ně kolika mí stech zmizel ú plně. Ně která okna v domě byla rozbita, pravdě podobně kameny od dě tí; dveř e na zadní verandu nebyly zamč ené a ký valy se ve vě tru.

Př ebrodil se moř em trá vy, proš el kolem domu, př ekvapen, jak houž evnatě př etrvá vají zná mky ž ivota. Tady, na komí ně tyč í cí m se vně zdi, byly otisky jeho desetiletý ch rukou, vytlač ené do vlhké malty, a nad oknem do sklepa ješ tě zů stá valy tř í sky z dř evě né ho ostě ní rozbité ho jední m ze š palků, které se há zely oknem dolů, aby se s nimi topilo v peci na dř evo. U rohu domu naš el staré necky, do který ch jeho matka kaž dé jaro sá zela ř eř ichy, ale necky již doslouž ily, kov na nich zrezivě l a vš e, co zů stalo, byla hromada země. Jeř á by ješ tě stá ly na př ední m dvoř e a když doš el do jejich stí nu a podí val se do korun stromů, např á hl ruku a narazil na hladký kmen, vzpomně l si, jak je jako chlapec sá zel, hrdý, ž e bude mí t strom, jaký nikdo jiný v sousedství nemá.

Nezkouš el dveř e, z vně jš ku vidě l vš e, co si př á l. Uvnitř domu by toho uvidě l moc – dí ry od hř ebí ků na stě ná ch, kde visely obrazy, a otisky na podlaze, kde stá la kamna a schody, do hladka vyš lapané milovaný ma nohama. Kdyby veš el dovnitř, dů m by kř ič el tichem komů rek a prá zdnotou pokojů.

Doš el k ostatní m budová m a shledal, ž e ho neproná sledují tichem a prá zdnotou tolik jako dů m. Kurní k se bortil a ve vepř í ně hví zdal zimní ví tr. Vzadu v ků lně na stroje naš el starý opotř ebovaný samovazač.

Stodola byla stará a plná stí nů a ze vš ech budov se nejví ce podobala domovu. Kotce byly prá zdné, ale z prasklin v podlaze visely pavuč iny pokosené ho sena a celé mí sto voně lo tak, jak si pamatoval, napů l plesnivě, napů l kysele pachem ž ivý ch, př á telský ch zví ř at.

Vyš plhal k obilnici, odklopil dř evě nou zá voru a vstoupil dovnitř. Myš i s piš tě ní m utekly po podlaze na zdi a trá my. Př es př epá ž ku, která zabraň ovala zrní padat do ulič ky, lež ela hromada pytlů na obilí a na vě š á ku na zdi visel rozbitý postroj. A prá vě tam, na konci ulič ky, ně co lež elo. Zastavil se.

Byl to dě tský vlč ek na hraní, nyní otluč ený a bez barev, ale tenkrá t, když jste na ně j zatlač ili, toč il se a hví zdal. Vzpomně l si, ž e ho dostal k Vá noců m a byla to jeho oblí bená hrač ka.

Zvedl ho a jemně drž el otluč ený kov. Byl př ekvapen, jak se sem dostal. Byl to kus minulosti, jenž ho dostihl – než ivá a neuž iteč ná vě c pro kaž dé ho na svě tě mimo chlapce, které mu kdysi patř ila.

Vlč ek byl pruhovaný a když jste ho roztoč ili, prouž ky ví ř ily ve spirá lá ch. Vzpomně l si, ž e existoval bod, do které ho smě ř oval kaž dý prouž ek a kde mizel; př iš el dalš í prouž ek a zmizel a potom zase dalš í.

Mohl jste hodiny sedě t a pozorovat, jak prouž ky stoupají a mizí a pokouš et se rozpoznat, kam jdou. Protož e, jak si chlapecká mysl spoč í tala, musely ně kam odchá zet. Nemohly tam jednu vteř inu bý t a druhou ne. Musely ně kam odchá zet.

A mě ly kam jí t!

Teď si vzpomně l.

Jak drž el vlč ka v ruce, vrá tilo se to k ně mu. Roky se sloupá valy a odpadá valy a on se vrá til zpě t do jednoho dne v dě tství.

Pokud jste byli mladí a umě li se dostateč ně divit, mohli jste jí t s pruhy, jí t tam, kam š ly ony, do země, kam prchaly.

Byla to země pohá dek, ač koli vypadala skuteč ně ji, než by mě la pohá dková země vypadat. Byla tam cesta jako vyrobená ze skla a byli tam ptá ci, kvě tiny, stromy a ně jací motý li. Jak krá č el po cestě, utrhl jednu kvě tinu a nesl ji v ruce. Uvidě l malý domek skrytý v há ji a když ho spatř il, trochu se vydě sil a vrá til se po cestě zpě t a najednou byl doma, s než ivý m vlč kem na podlaze př ed sebou, s kvě tinou v ruce.

Š el a vyprá vě l o tom matce a ona mu z rukou vytrhla tu kvě tinu, jako by se jí bá la. A mož ná, ž e se bá la, protož e byla zima.

Ten več er se ho tatí nek vyptá val a dozvě dě l se vš echno o vlč kovi a dalš í den, jak si vzpomí nal, hledal vlč ka a nemohl ho nikde nají t. Dny ho oplaká val, samozř ejmě tajně.

A teď byl tady, starý, otluč ený vlč ek s oprý skanou barvou, ale urč itě tentý ž, tí m si byl jistý.

Opustil obilnici a odnesl otluč ené ho vlč ka s sebou, pryč z nemilé ho nebezpeč í, ve které m tak dlouho setrvá val.

Mů ž e za to zapomně tlivost, ř ekl si sá m pro sebe, ale bylo v tom ně co ví c – ně jaký druh duš evní bloká dy, který ho př inutil zapomenout na vlč ka a na vý let do pohá dkové země. Po lé ta si na to nevzpomně l, dokonce nepř edpoklá dal, ž e má tu př í hodu skrytu v mysli. Ale teď mě l znovu vlč ka a znovu prož í val ten den – den, kdy š el za ví ř í cí mi pruhy a odeš el do země pohá dek.

20.

Ř ekl si, ž e se nezastaví u Prestonova domu. Mohl by projet nepř í liš rychle okolo a podí vat se na ně j, ale nezastaví. Proto teď prchal, alespoň to podle vš eho na ú tě k vypadalo. Podí val se do prá zdné skoř á pky své ho mlá dí a naš el jen artefakt ně č eho dá vné ho. Znovu se na zbytky chlapecké ho vě ku radě ji dí vat nebude.

Nezastaví u Prestonova domu. Pouze zpomalí a podí vá se, potom zrychlí a nechá mezi ní m a sebou mí le cesty.

Ř ekl si, ž e nezastaví.

Ale samozř ejmě zastavil.

Sedě l v autě, dí val se na dů m a vzpomí nal, jaký to byl hrdý dů m a jak poskytoval ú toč iš tě stejně hrdé rodině – př í liš hrdé, než aby nechala č lenku rodiny vdá t se za venkovské ho mlá dence z farmy s nemocnou kukuř icí a ž lutý m jí lem.

Ale teď dů m už hrdý nebyl. Okenice byly zavř ené a ně kdo př es ně př ibil prkna a zatlač il tak pyš né mu domu oč i. Omí tka z majestá tní ch sloupů na př ední straně opadá vala a sloupá vala se, ně kdo hodil ká men, aby rozbil jeden z nadsvě tlí ků nad př ední mi vyř ezá vaný mi dveř mi. Plot podklesá val, dvů r zarostl bý lí m a zeď, která se tá hla od brá ny k verandě, zmizela pod ú toč í cí trá vou.

Vystoupil z auta a proš el př es prohý bají cí se př ední brá nu na verandu. Vystoupal po schodech, proš el verandou a uvidě l, jak prkna podlahy hnijí.

Stá l na mí stě, kde tenkrá t stá li spolu a poprvé poznali, ž e jejich lá ska bude trvat navž dy. Pokouš el se zachytit ten okamž ik minulosti. Nenaš el ho. Uplynulo př í liš mnoho č asu, mnohokrá t vyš lo slunce a foukal ví tr. Ta chví le již neexistovala, ač koli bolest zů stala. Pokouš el se rozpomenout, jak z verandy vypadaly louky, pole a dvů r v bí lé m mě sí č ní m svitu, tř í š tí cí m se na sloupech, a jak rů ž e vyplň ovaly vzduch vů ní a extraktem ze sluneč ní ho svě tla. To vš e znal, ale už to nemohl cí tit ani vidě t.

Na svahu za domem byly stodoly, stá le ješ tě bí le natř ené, avš ak ne tak bí lé, jak kdysi bý valy. Za stodolami se zem svaž ovala a př ed ní m se rozklá dalo ú dolí, který m krá č eli, když ji vidě l naposled.

Bylo to zakleté ú dolí, jak si pamatoval, s jabloň ový mi kvě ty a zpě vem skř ivana.

Kdysi bylo zakleté. Podruhé ne. Ale co potř etí?

Ř ekl si, ž e je blá zen, ž e se honí za př eludem, ale i když si to ř ekl, seš el dolů po svahu, dolů kolem stodol a dá l do ú dolí.

Na poč á tku svahu se zastavil, podí val se na ně a ono nebylo zakleté, ale pamatoval si je, tak jak si pamatoval sloupy zalité mě sí č ní m svitem – sloupy zde stá le byly, ú dolí také a stromy stá ly na mí stech, kde si myslel, ž e by mě ly stá t, a potok stá le tekl tenký m pramé nkem a lemoval louku z obou stran.

Pokusil se vrá tit, ale nemohl, pokrač oval v prochá zce ú dolí m. Vidě l houš tiny planý ch jabloní nyní s kvě ty opadaný mi; z trá vy vyletě l do vý š e skř ivan a uletě l k obloze.

Nakonec se otoč il k ná vratu. Vš e bylo stejné jako podruhé. Tř etí ná vš tě va byla př ece jenom podobná té druhé. Ta první změ nila prozaické ú dolí v kouzelné mí sto. Bylo to koneckonců jen chvilkové kouzlo.

Dvakrá t prochá zel tajemný mi mí sty, dvakrá t v ž ivotě sestoupil ze staré, dobř e zná mé země.

Dvakrá t. Jednou dí ky moci dí vky a jejich vzá jemné lá sce. Podruhé kvů li roztoč ené mu vlč kovi.

Ne, vlč ek byl první.

Ano, vlč ek –

Ne, poč kej chví li! Teď ne tak rychle!

Mý lí š se, Vickersi. Tak to bý t nemů ž e.

Ty š í lený blá zne, kam se ž eneš?

21.

Sprá vce obchodu s levný m zbož í m opravdu vypadal, ž e Vickerse chá pe.

„Ví te, “ poví dal, „ví m, jak se cí tí te. Mě l jsem také vlč ka, když jsem byl dí tě, ale už je nedě lají. Neví m proč – prostě je nedě lají, myslí m. Je moř e jiný ch hrač ek, nové druhy. Ale nic podobné ho vlč ku. “

„Zejmé na ti velcí, “ upř esnil Vickers. „Ti s drž adlem, které jste stlač il k podlaze a oni pí skali. “

„Pamatuji se na ně, “ ř ekl sprá vce. „Sá m jsem jednoho mě l, když jsem byl dí tě. Sedě l jsem a hodiny jsem si s ní m hrá l, prostě jsem ho jen sledoval. “

„Pozoroval jste, kam jdou pruhy? “

„Nevzpomí ná m si, ž e bych se trá pil tí m, kam mů ž ou pruhy mizet. Jen jsem sedě l a pozoroval, jak se toč í, a poslouchal hví zdá ní. “

„Mě trá pilo, kam odchá zejí. Ví te př ece, jak to vypadá. Otoč í se a zmizí, ně kde blí zko vlč ka. “

„Ř ekně te mi, “ zeptal se sprá vce, „kam jdou? “

„Neví m, “ př ipustil Vickers.

„V té hle ulici je ješ tě jeden obchod se zlevně ný m zbož í m př ibliž ně o blok dá l, “ snaž il se pomoci sprá vce. „Mají spoustu bezcenné ho haraburdí, ale mohli by mí t vlč ka jako je ten, které ho jste odlož il. “

„Dí ky. “

„Mohl byste se také zeptat v ž elezá ř ství př es ulici. Mají zá sobu hrač ek, ale myslí m, ž e je ulož ili do suteré nu. Vyndají je na Vá noce. “

Muž v ž elezá ř ství ř ekl, ž e ví, co Vickers chce, ale ž e to již lé ta nevidě l. Také v druhé m obchodě s levný m zbož í m vlč ka nemě li. Ne, ř ekla dí vka, ž vý kala ž vý kač ku a nervó zně si namotá vala a opě t rozmotá vala vlasy na tuž ku, ne, nevě dě la, kde mů ž e ně jaké ho sehnat. Nikdy o ně m neslyš ela. Mají mnoho jiný ch vě cí, jestliž e chce ně co pro malé ho chlapce. Jako tř eba tahle raketa nebo tyhle –

Vyš el ven na chodní k, bylo pozdě odpoledne a on v tom malé m mě steč ku na Stř edozá padě pozoroval davy nakupují cí ch. Vidě l ž eny v bavlně ný ch š atech a jiné v uhlazený ch kancelá ř ský ch kostý mech, dě ti, jimž prá vě konč ilo vyuč ová ní ve stř ední š kole a obchodní ky u š á lku ká vy, který si dopř á li př edtí m, než se pohodlně posadí a vyř í dí rů zné denní drobnosti a pak odejdou domů. Nahoř e na ulici vidě l dav povaleč ů shromá ž dě ný ch okolo jeho auta zaparkované ho př ed první m obchodem s levný m zbož í m. Bylo na č ase nakrmit parkovací automat.

Sá hl do kapsy, hledal dalš í deseticent a naš el č tvrtdolar a pě ticent. Pohled na mince v dlani ho donutil zamyslet se nad stavem peně ž enky, takž e ji vyndal, prudce otevř el a uvidě l, ž e vš e, co mu zbylo, jsou dvě dolarové bankovky.

Protož e se nemohl vrá tit do Cliffwoodu – př inejmenš í m ne rovnou – nemě l mí sto, které mohl nazý vat domovem. Bude potř ebovat pení ze na nocleh, na jí dlo a na benzí n do auta – ale ví c než tohle, ví c než cokoliv jiné ho potř eboval zpí vají cí ho vlč ka s barevný mi namalovaný mi pruhy.

Stá l uprostř ed chodní ku, př emý š lel o vlč kovi, dohadoval se sá m se sebou, s celý m svý m logický m uvaž ová ní m, ř í kal si, ž e se musí mý lit. To není š patně, ř í kala jeho nelogická č á st. Bude to fungovat. Už jednou, když byl dí tě tem, př edtí m, než mu tá ta vlč ka vzal, to fungovalo.

Co by se s ní m stalo, kdyby mu vlč ka nevzali a neschovali ho př ed ní m? Byl zvě davý, jestli by tam chodil znovu a znovu, když už jednou cestu nalezl, zda by se vracel do pohá dkové země, a co by se mu tam př ihodilo, koho by tam potkal a co by naš el v domě schované m v há ji. Vě dě l, ž e by č asem do toho domu š el. Pozoroval by ho dostateč ně dlouho a zvykl by si, takž e by pokrač oval po cestě př es há j a doš el by ke dveř í m a zaklepal. Zají malo ho, zda vů bec kdy ně kdo pozoroval roztoč ené ho vlč ka a veš el do pohá dkové země. A byl zvě dav, pokud tomu tak bylo, co se s nimi stalo.

Sprá vce obchodu to neudě lal, tí m si byl jistý, protož e mu ř ekl, ž e se nikdy nezají mal, kam mů ž ou pruhy mizet. Pouze sedě l, pozoroval vlč ka a naslouchal hví zdá ní.

Zají malo ho, proč prá vě on ze vš ech lidí mohl nají t cestu. A byl zvě davý, zda by také zač arované ú dolí nemohlo bý t souč á stí pohá dkové země a zda nemohl ně jaký m způ sobem projí t s dí vkou neviditelnou brá nou. Ú dolí, které si pamatoval, urč itě nebylo to, který m krá č el dnes rá no.

Existoval jen jediný způ sob, jak to zjistit. Zí skat vlč ka.

Ale ovš em, on mě l vlč ka. Dokonce i když ho š í leně shá ně l, už jednoho mě l. Drž adlo by se mohlo narovnat a bude potř ebovat trochu oleje, aby odstranil rez a bude ho muset nabarvit.

A pravdě podobně bude lepš í než jiný, které ho by mohl sehnat, protož e je to originá lní vlč ek, se který m proš el již jednou př edtí m – a potě š ilo ho př emý š let o tom, ž e má speciá lní vlastnosti, jistou mystickou funkci, kterou nemá ž á dný jiný vlč ek.

Byl rá d, ž e ho napadlo, ž e tam lež í, podruhé zapomenutý, v př ihrá dce na rukavice, kam ho hodil, když ho v obilnici naš el.

Doš el ulicí k ž elezá ř ství. „Chci ně jakou barvu, “ ř ekl Vickers. „Nejjasně jš í, nejlesklejš í barvu, kterou má te. Č ervenou, zelenou a ž lutou. A ně jaké malé š tě teč ky, který mi to nabarví m. “

Domyslel si (podle toho, jak na ně j ten muž koukal), ž e si myslí, ž e se zblá znil.

22.

Z hotelové ho pokoje zavolal Ann, protož e po obě de mu zů stalo jen devadesá t centů.

Vypadala utrá peně. „Jayi, kde jsi? Kam jsi, proboha, odejel? “

Ř ekl jí, kde je.

„Ale proč jsi tam, “ zeptala se ho, „co se s tebou dě je? “

„Se mnou se nedě je nic š patné ho, “ odvě til Vickers. „To ale nic není. Jsem v souč asné době uprchlí k. Utekl jsem z Cliffwoodu. “

„Ty jsi co? “

„Př ipravovali se mě lynč ovat. Ně jak si vzali do hlavy, ž e jsem zabil č lově ka. “

„Teď ví m, ž e jsi blá zen. Nezabil bys ani mouchu. “

„Samozř ejmě, ž e ne. Ale nemohl jsem jim to vysvě tlit. Nemě l jsem š anci. “

„Proč, “ ř ekla Ann, „mluvila jsem s Ebem…“

„S ký m jsi mluvila? “

„Ví š, s tí m muž em z gará ž í. Vzpomně la jsem si, ž e jsi o ně m mluvil. Hledala jsem tě na vš ech mož ný ch mí stech. Celé dny jsem se po tobě shá ně la. Volala jsem ti domů a tam to nikdo nebral, tak jsem si vzpomně la, ž e jsi mluvil o Ebovi z gará ž í a pož á dala jsem spojovatelku, aby mě s ní m spojila a – “

„Co ř ekl Eb? “

„Neř ekl nic. Ř ekl, ž e si tě nikde nevš iml a ž e neví, kde jsi. Ř ekl mi, ať se netrá pí m. “

„To byl on, kdo mě varoval. Pově dě l mi, ž e se zač í nají domlouvat, ž e mě zabijí, dal mi auto a ně jaké pení ze a navedl mě ven z mě sta. “

„Taková hloupost. Kdo to byl, koho jsi mě l zabí t? “

„Horton Flanders. Starý muž, který se ztratil. “

„Ale ty jsi ho nemohl zabí t. Ř ekl jsi, ž e to je milý stař ec. Sá m jsi mi to ř ekl. “

„Podí vej, Ann, nikoho jsem nezabil. Ně kdo ty chlapce zkrá tka navedl. “

„Ale ty se teď nemů ž eš vrá tit do Cliffwoodu. “

„Ne, “ pronesl Vickers. „Nemohu se vrá tit do Cliffwoodu. “

„Co hodlá š dě lat, Jayi? “

„Neví m. Myslí m, ž e se prostě budu dá l schová vat. “

„Proč jsi mi hned nezavolal? “ nalé hala Ann. „Co dě lá š na cestě na zá pad? Mě l bys jet rovnou do New Yorku. Pro toho, kdo se chce schovat, je New York tí m nejskvě lejš í m mí stem. Mohl jsi mi aspoň zavolat. “

„Teď chvilku poč kej. Volá m ti, ne? “

„Jistě. Volá š mi, protož e jsi na dně a chceš ze mě vyž dí mat ně jaké pení ze a – “

„Ješ tě jsem tě nepož á dal o pení ze. “

„Ale udě lá š to. “

„Ano, “ ř ekl, „obá vá m se, ž e ano. “

„Nezají má tě, proč jsem se tě pokouš ela hledat? “

„Trochu, “ odvě til Vickers. „Protož e jsi nechtě la, abych se ti vymkl zpod palce. Ž á dný agent nechce, aby mu utekl jeho nejlepš í autor – “

„Jayi Vickersi, “ pronesla Ann, „jednoho dne tě ukř iž uji a pově sí m u cesty jako varová ní. “

„Budu tí m nejdojemně jš í m Kristem. Nemohla sis vybrat lé pe. “

„Volá m ti, “ ř ekla Ann, „protož e Crawford té mě ř š í lí. Nebere to konce. Nadhodila jsem fantastickou č á stku a on se ani nezachvě l. “

„Myslel jsem, ž e jsme s panem Crawfordem skonč ili, “ namí tl Vickers.

„Neskonč il jsi s Crawfordem. “

Ann se odmlč ela a na drá tech se na chví li rozhostilo ticho.

„Ann! Ann, co se dě je? “

Její hlas byl tichý, ale napjatý. „Crawford je oš klivě vystraš ený. Nikdy jsem nevidě la nikoho tak dokonale vydě š ené ho. Př iš el ke mně. Př edstav si to! Neš la jsem k ně mu. Př iš el do mé kancelá ř e, odfukoval a oddechoval a já se bá la, ž e nemá m dost pevnou ž idli, aby ho unesla. Ale vzpomí ná š si na tu starou dubovou v rohu, na ten starý š palek? Byl to jeden z první ch kusů ná bytku, který jsem si kdy do své kancelá ř e koupila. Mě la jsem ji tam ze sentimentu. Tak, a jí se to podař ilo. “

„A co? “

„Udrž ela ho, “ ř ekla Ann triumfá lně. „Vš echno ostatní by jednoduš e rozdrtil. Vzpomeň si, jak je velký. “

„Tlustý, “ podotkl Vickers, „to jsi chtě la ř í ct. “

„Ř ekl: ‘Kde je Vickers? ‘ A já odvě tila: ‘Proč se ptá te mě, já Vickerse nehlí dá m. ‘ A on ř ekl: ‘Jste jeho agent, je to tak? ‘ A já odpově dě la: ‘Ano, naposled tomu tak bylo, ale Vickers je velmi ná ladový č lově k, není s ní m ž á dná ř eč. ‘ On ř ekl: ‘Musí m mí t Vickerse. ‘ A tak jsem mu ř ekla: ‘Dobř e, tak za ní m jdě te, najdete ho ně kde poblí ž. ‘ On ř ekl: ‘Nekladu ž á dná omezení, vyslovte cenu, jakou chcete, stanovte termí ny, jaké chcete. ‘“

„Ten č lově k je cvok, “ ř ekl Vickers.

„Na peně zí ch, které nabí zí, není nic ztř eš tě né ho. “

„Jak ví š, ž e má pení ze? “

„Dobř e, to neví m. Je to tak, ž e to neví m urč itě. Ale musí je mí t. “

„Když mluví me o peně zí ch, “ nadhodil Vickers, „nemá š zbyteč ně se povalují cí stovku? Nebo ř ekně me aspoň padesá tku? “

„Mů ž u to zař í dit. “

„Poš li mi to př í mo sem. Vrá tí m ti ji. “

„V poř á dku, hned to udě lá m, “ ř ekla. „Není to poprvé, kdy za tebe platí m kauci, a doká ž u si př edstavit, ž e ani ne naposled. Ale ř ekneš mi jednu vě c? “

„Co je to? “

„Co hodlá š dě lat? “

„Hodlá m prové st jeden experiment. “

„Experiment? “

„Magický pokus. “

„O č em to mluví š? O magii neví š nic. Ví š toho o magii asi jako š palek dř eva. “

„Já ví m. “

„Prosí m tě, ř ekni mi, “ pronesla, „co má š v ú myslu udě lat? “

„Jakmile se s tebou př estanu bavit, “ prohlá sil Vickers, „dá m se do malová ní. “

„Domu? “

„Ne, vlč ka. “

„Č eho? “

„Vlč ka. Hrač ky, s kterou si hrají dě ti. Toč í se na podlaze. “

„Teď mě poslouchej. Nech hraní a vrať se domů k Ann. “

„Po experimentu. “

„Pově z mi o ně m, Jayi. “

„Pokusí m se dostat do pohá dkové země. “

„Př estaň poví dat hlouposti. “

„Už jsem to jednou př edtí m udě lal. Dvakrá t. “

„Poslouchej, Jayi, to je vá ž ná vě c. Crawford se bojí a já také. A to tu ješ tě je ta zá lež itost s lynč ová ní m. “

„Poš li mi pení ze, “ pož á dal Vickers.

„Rovnou. “

„Uvidí me se za pá r dní. “

„Zavolej mi, “ zaprosila. „Zavolej mi zí tra. “

„Zavolá m ti. “

„A, Jayi… dej na sebe pozor. Neví m, co má š za lubem, ale dej na sebe pozor. “

„To také udě lá m, “ slí bil Vickers.

23.

Narovnal drž adlo, který m se vlč ek roztá č el, a př edtí m, než vyznač il tuž kou spirá ly, vyleš til kov. Vypů jč il si olej na š icí stroje a naolejoval zá vit na drž adle, aby š el hladce. Potom se zač al zabý vat malová ní m.

Neš lo mu to, ale pracoval se zarytou ú porností. Opatrně naná š el barvy – č ervenou, potom zelenou, potom ž lutou a doufal, ž e jsou sprá vně, protož e si nemohl vzpomenout, jak př esně byly. Ač koli poř adí barev nebude př í liš dů lež ité, jen aby byly jasné a bě ž ely do spirá ly.

Umazal si od barvy ruce a š aty. Vlč ka polož il na ž idli. Plechovku č ervené barvy shodil na zem, ale zvedl ji opravdu rychle, takž e barva nestač ila vyté ct na koberec.

Nakonec byl s prací hotov a vý sledek nevypadal š patně.

Bá l se, jestli to do rá na uschne, ale př eč etl si ná lepky na plechovká ch a ty slibovaly, ž e barva schne rychle, takž e se mu ulevilo.

Teď byl př ipravený vstř ebat vš e, co nalezne, až roztoč í vlč ka. Mů ž e to bý t pohá dková zem a nemusí to bý t nic. Spí š to nebude nic. K toč ení vlč ka se mohly př idat dalš í vě ci – mysl, tajemství a č istá dě tská prostota. A tu nemě l už dlouho.

Vyš el ven, zavř el za sebou dveř e a zamkl je. Potom seš el po schodech. Mě sto a hotel byly př í liš malé na to, aby mě ly vý tah. Ač koli ne tak malé jako vesnič ka, která byla pro ně j v dě tství „mě stem“, malá vesnič ka, kde starci stá le sedě li na lavici př ed obchodem, po oč ku se na tebe dí vali a poklá dali ti nestydaté, slí divé otá zky, ze který ch se splé tá sí ť pomluv.

Poť ouchle se usmá l př i pomyš lení, co ř eknou, až se k nim pomalu donese – způ sobem, jak se do malé ho mě sta zprá vy dostá vají – jak utekl z Cliffwoodu př ed hrozbou lynč ová ní.

Př í mo je slyš el, jak se baví.

„Je lstivý, “ ř eknou. „Vž dycky byl prohnaný a neumě l konat dobro, ač koli jeho matka a otec byli opravdu dobř í lidé. K č ertu, jak se ně kdy syn zkazí, dokonce i když matka a otec byli č estní lidé. “

Proš el halou a dveř mi ven na ulici.

Zastavil se na več eř i a objednal si š á lek ká vy. „Krá sná noc, ž e, “ pronesla serví rka.

„Ano, to je, “ ř ekl.

„Chcete ně co ke ká vě, pane? “

„Ne, “ ř ekl Vickers. „Jen ká vu. “ Mě l teď pení ze – Ann je poslala dost rychle – ale bez př ekvapení shledal, ž e nemá ž á dnou chuť, vů bec netouž í po jí dle.

Popoš la př ed pult a utě rkou setř ela imaginá rní skvrny.

Vlč ek, pomyslel si. Jak s tí m souvisí? Mě l by vzí t vlč ka do domu a tam ho roztoč it a dozvě dě l by se jednou provž dy, zda to byla pohá dková země – tedy, ne, ne př esně takhle. Dozvě dě l by se, jestli se mů ž e vrá tit zpě t do pohá dkové země.

A dů m. Jak s tí m souvisí ten dů m?

A souvisí s tí m vů bec dů m nebo vlč ek?

A pokud s tí m nemají nic společ né ho, proč Horton Flanders napsal: „Vrať te se a projdě te se po cestá ch, po který ch jste krá č el jako dí tě. Mož ná tam najdete ně co, co potř ebujete – nebo ně co, co vá m chybí. “ Př á l si, aby si vzpomně l, jaká slova Flanders př esně už il, ale nemohl.

Takž e se vrá til a naš el vlč ka a ješ tě ně co naví c, vzpomně l si na pohá dkovou zem. A proč, ptal se sá m sebe, si za vš echny ty roky od svý ch osmi nikdy nevzpomně l na prochá zku v pohá dkové zemi?

Nebylo pochyb, ž e to na ně j mohutně zapů sobilo, když si i teď na to vzpomně l a vidě l to jasně a ostř e, jako by se to udá lo př ed nedá vnem.

Ale ně co ho př inutilo na to zapomenout, snad ně jaký mentá lní blok. Ně co ho př inutilo nevzpomenout si. A ně co ho př inutilo, aby si uvě domil, ž e ta myš z kovu chtě la bý t chycena. A ně co ho př inutilo, aby instinktivně odmí tl Crawfordovu nabí dku. Ně co.

Serví rka se vrá tila za pult a opř ela se o lokty.

„V Grandu dnes več er zač í ná promí tá ní nové ho filmu, “ pronesla dí vka. „Rá da bych ho vidě la, ale nemohu odejí t z prá ce. “

Vickers neodpově dě l.

„Má te rá d filmy, pane? “ zeptala se dí vka.

„Neví m, “ ř ekl Vickers. „Chodí m na ně zř í dka. “

Její tvá ř prozrazovala, ž e sympatizuje s kaž dý m, kdo to tak nedě lá. „Já pro ně prostě ž iji, “ ř ekla. „Jsou tak př irozené. “

Podí val se na ni a uvidě l tvá ř, kterou nosil Kaž dý. Byla to tvá ř ž eny, která se bavila v autobuse na sedadle za ní m; byla to tvá ř Leslie, která mu ř í kala: „Ně kteř í z ná s hodlají založ it klub Př edstí rač ů …“ Byla to tvá ř tě ch lidí, kteř í se neodvá ž ili posadit se a bavit se spolu, lidí, kteř í nemohli bý t ani minutu osamoceni, lidí, kteř í byli unavení, aniž o tom vě dě li a bá li se, aniž vě dě li, ž e se bojí.

A, ano, také to byla tvá ř manž ela paní Leslie, jenž ve své m neplodné m ž ivotě jen shromaž ď oval ž eny a pití. V její m oblič eji byla ta potlač ovaná ú zkost, která se stala vš udypř í tomnou a mimo jiné způ sobovala, ž e lidé utí kali př ed bombami nejistoty do psychologický ch ulit.

Veselí už neú č inkovalo, skonč ila doba cynismu a lehkomyslnost nebyla nikdy ví c než jen doč asný š tí t. Tak nyní lidé utí kali k omamné mu klamu, ztotož ň ovali se s jiný m ž ivotem v jiné m č ase a na jiné m mí stě, unikali do kin nebo k televizní obrazovce nebo k hnutí Př edstí rač ů. Jak dlouho jste byl ně ký m jiný m, tak dlouho jste nemusel bý t sá m sebou.

Dopil ká vu a vyš el na tichou ulici.

Nad hlavou se mu mihlo tryskové letadlo, proletě lo ní zko a reptá ní trysek se odrazilo ode zdi. Sledoval svě tla kreslí cí dvojitou č á ru ohně nad noč ní m horizontem a potom se š el projí t.

24.

Když Vickers otevř el dveř e své ho pokoje, uvidě l, ž e vlč ek je pryč. Nechal ho na ž idli – nově nabarvený pů sobil kř iklavě – a teď nebyl ani na ž idli ani na podlaze. Klekl si a podí val se pod postel a tam také nebyl. Nebyl ani na toaletě ani venku v hale.

Vrá til se nazpá tek do pokoje a sedl si na okraj postele.

Po tom vš em trá pení a plá nová ní vlč ek zmizel. Kdo ho mohl ukrá st? Co by kdo dě lal s otluč ený m vlč kem?

Co by s ní m chtě l dě lat on sá m?

Vypadalo to teď, když sedě l na kraji postele v cizí m hotelové m pokoji a poklá dal si tyto otá zky, trochu smě š ně.

Myslel si, ž e s vlč kem zí ská vstup do pohá dkové země. Teď, v bí lé zá ř i stropní ho svě tla, se divil své mu blá znivé mu a š aš kovské mu chová ní.

Zaslechl, jak se za ní m otevř ely dveř e, a otoč il se.

Ve dveř í ch stá l Crawford.

Byl ješ tě mohutně jš í, než si ho Vickers pamatoval. Vyplnil dveř ní prostor a stá l bez pohnutí, bez jediné ho pohybu kromě pomalé ho mrká ní ví č ek.

Crawford pozdravil: „Dobrý več er, pane Vickersi. Nepozvete mě dá l? “

„Jistě. Č ekal jsem, ž e zavolá te. Nikdy bych si nepomyslel, ž e osobně podstoupí te potí ž e s cestová ní m sem. “

Byla to samozř ejmě lež, protož e telefon neoč eká val.

Crawford vsunul mohutné tě lo do pokoje. „Tato ž idle vypadá dost solidně, aby mě udrž ela. Doufá m, ž e nic nenamí tá te. “

„Není to moje ž idle. Jen se klidně posaď te a znič te ji. “

Nerozpadla se. Zaskř í pala a zasté nala, ale vydrž ela.

Crawford se uvolnil a povzdychl si. „Vž dy se cí tí m o hodně lé pe, když má m pod sebou dobrou, silnou ž idli. “

„Odposlouchá val jste Ann telefon, “ pravil Vickers.

„Á, jistě. Jak jinak bych vá s naš el? Vě dě l jsem, ž e jí dř í ve nebo pozdě ji zavolá te. “

„Vidě l jsem, jak př ilé tá letadlo. Kdybych vě dě l, ž e jste to vy, jel bych vá s př iví tat. Musí m si s vá mi ně co vyř í dit. “

„O tom nepochybuji. “

„Proč jste mě l dal má lem lynč ovat? “

„Já bych vá s nenechal lynč ovat, “ opá č il Crawford. „Př í liš vá s potř ebuji. “

„Na co mě potř ebujete? “

„Neví m. Myslel jsem, ž e to mož ná ví te. “

„Já to ale neví m, “ prohlá sil Vickers. „Ř ekně te mi, Crawforde, na co to vš echno je? Když jsem byl u vá s př edtí m, neř ekl jste mi pravdu. “

„Ř ekl jsem vá m pravdu nebo př inejmenš í m č á st pravdy. Neř ekl jsem vá m vš echno, co ví me. “

„Proč ne? “

„Nevě dě l jsem, kdo jste. “

„A teď to ví te? “

„Ano, teď to ví m, “ potvrdil Crawford. „Jste jední m z nich. “

„Jední m z nich? “

„Jeden z tě ch, kteř í mají co do č ině ní s vyná lezy. “

„Proč si, k č ertu, tohle myslí te? “

„Analyzá tory. Tak jim ř í kají chlapci z psychologie. Analyzá tory. Nezvyklé vě ci jsou zá hadné. Neoč eká vá m, ž e jim porozumí m. “

„A ty analyzá tory prohlá sily, ž e na mně je ně co nezvyklé ho? “

„Ano, “ ř ekl Crawford. „Tak se vě ci mají. “

„Pokud jsem jední m z nich, proč jste za mnou př iš el? “ zeptal se Vickers. „Pokud jsem jední m z nich, bojujete se mnou. Pamatujete se? Svě t zá dy u zdi. Jistě si vzpomí ná te. “

„Neř í kejte ‘pokud‘, “ pronesl Crawford. „Vy jste jední m z nich, dobř e, ale př estaň te se chovat, jako bych byl nepř í tel. “

„Nejste? “ zeptal se Vickers. „Pokud jsem tí m, ký m ř í ká te, jste nepř í telem. “

„Vy mi nerozumí te. Vezmě me si to na př í kladu. Vrať me se do č asů, kdy se Kromaň onci nahrnuli do teritoria Neandrtá lců …“

„Neukazujte to na př í kladu. Ř ekně te mi, co má te na mysli. “

„Nelí bí se mi celá tahle situace, “ pronesl Crawford. „Nelí bí se mi způ sob, jak se vě ci utvá ř ejí. “

„Zapomně l jste, ž e neví m, jaká je situace. “

„To jsem se vá m pokouš el uká zat na př í kladu. Vy jste Kromaň onec. Má te luk a š í py a oš tě py. Já jsem Neandrtá lec. Má m pouze kyj. Vy má te nů ž z hlazené ho kamene, já má m neotesaný pazourek, nalezený v ř eč iš ti. Vy má te obleč ení z vydě lané ků ž e a kož eš in, já jen svoje vlasy a chlupy. “

„Neví m, “ pravil nejistě Vickers.

„Nejsem si jistý, “ opatrně pokrač oval Crawford. „Nejsem v tomhle oboru na vý š i. Mož ná, ž e jsem dal Kromaň onci př í liš a Neandrtá lci mé ně, než jim ná lež í. Ale to není podstatné. “

„Vš í má m si podstaty. Jak pokrač ujeme? “

„Neandrtá lci bojují. A co se s nimi stane? “

„Vyhynou. “

„Mohli vymř í t kvů li spoustě jiný ch vě cí, než je oš tě p nebo š í p. Snad nemohli zí skat potravu v soutě ž i s lepš í rasou. Snad byli vytlač eni ze svý ch loviš ť. Snad odtá hli a hladově li. Snad vymř eli, zdolá ni hanbou – pozná ní m, ž e jsou zaostalí, ž e jsou š patní, ž e jsou ve srovná ní s Kromaň onci jen o má lo ví c než š elmy. “

„Pochybuji, “ pronesl Vickers suš e, „ž e Neandrtá lce rozruš il pocit mé ně cennosti. “

„Nesmí te to aplikovat na Neandrtá lce. Použ ijte to na ná s. “

„Pokouš í te se mě př inutit, abych postř ehl hloubku tě ch rozdí lů. “

„To př esně dě lá m, “ odvě til mu Crawford. „Neuvě domujete si hloubku nená visti, rozpě tí v inteligenci a v mož nostech. Také si neuvě domujete, jací jsme zoufalí.

Kdo jsou ti zoufalci? Ř eknu vá m, kdo to je. Jsou to ú spě š ní lidé, tová rní ci, banké ř i, obchodní ci, profesioná lové, kteř í jsou v bezpeč í a na dů lež itý ch pozicí ch, kteř í se dostali do sociá lní ch kruhů, jež charakterizují veliké rozdí ly v naš í kultuř e.

Dlouho si své pozice neudrž í, pokud je př evezmou vaš i lidé. Budou jako Neandrtá lci př ed vaš imi Kromaň onci. Budou jako Homé rovi Ř ekové š oupnutí do komplexní technologie naš eho století. Př ež ijí, samozř ejmě, fyzicky. Ale stanou se domorodci. Jejich hodnoty, které v bolestech vytvoř ili, budou rozmetá ny, bude znič eno vš e, podle č eho ž ili. “

Vickers potř á sl hlavou. „Nehrajme si na schová vanou, Crawforde. Pojď me na chví li zkusit bý t č estní. Dovedu si př edstavit, ž e si myslí te, ž e ví m ví c, než opravdu ví m. Dě lal jsem – choval jsem se vychytrale a př esvě dč il vá s, abyste si myslel, ž e ví m vš echno. Bojoval jsem s vá mi. Dostal jsem vá s. Ale ně jak nemá m srdce to dě lat. “

„Já ví m, ž e toho moc neví te. Proto jsem vá s chtě l zastihnout co nejdř í ve. Jak to vidí m, nejste ješ tě ú plný m mutantem, ješ tě jste se nezbavil kukly obyč ejné ho č lově ka. Je ve vá s ješ tě hodně normá lní ho. Tendence bý vá posouvat se smě rem k mutací m – dnes jsou zř etelně jš í než vč era, zí tra budou vě tš í než dnes. Ale dnes več er mů ž eme v tomhle pokoji spolu mluvit jako č lově k s č lově kem. “

„Od samé ho zač á tku jsme spolu mohli mluvit. “

„Ne, nemohli, “ prohlá sil Crawford. „Pokud byste byl ú plný m mutantem, cí til bych vaš i odliš nost. Bez rovnosti neexistuje zá klad pro rozhovor. Pochyboval jsem, ž e snadno pochopí te moji logiku. Dí val jste se na mě se stí nem pohrdá ní. “

„Než jste sem př iš el, “ ř ekl Vickers, „jsem má lem př esvě dč il sá m sebe, ž e to byly vš echno př edstavy…“

„To nejsou př edstavy, Vickersi. Mě l jste vlč ka, vzpomí ná te si? “

„Vlč ek je pryč. “

„Není pryč. “

„Vy ho má te? “

„Ne, “ př iznal Crawford. „Ne, já ho nemá m. Neví m, kde je, ale je stá le ješ tě ně kde v tomto pokoji. Ví te, př iš el jsem sem dř í ve než vy a otevř el si zá mek. Mimochodem, velmi neú č inný zá mek. “

„Mimochodem, “ pronesl Vickers, „to je velmi podlý trik. “

„To uzná vá m. Ale než s tí m mý m poví dá ní m skonč í m, spá chá m dalš í neč estné uskoky. Ale zpě t, otevř el jsem si zá mek a veš el do pokoje, uvidě l vlč ka a divil se a – prostě, já – “

„Pokrač ujte, “ vyzval ho Vickers.

„Podí vejte, Vickersi, když jsem byl dí tě, mě l jsem také takové ho vlč ka. To je už velmi, velmi dá vno. Ž á dné ho jsem už lé ta nevidě l, takž e jsem ho roztoč il a dí val se. Jen tak bezdů vodně. Dobř e, mohl jsem k tomu mí t dů vod. Mož ná to byl pokus vrá tit se do dě tský ch č asů. A vlč ek…“

Odmlč el se a př í sně zí ral na Vickerse, jako by hledal ná znaky vý smě chu. Když opě t promluvil, mě l té mě ř neformá lní hlas.

„Vlč ek zmizel. “

Vickers neř ekl nic.

„Co to bylo? “ zeptal se Crawford. „Co to bylo za vlč ka? “

„Neví m. Dí val jste se na ně j, když zmizel? “

„Ne. Domní vá m se, ž e jsem zaslechl ně koho v hale. Na okamž ik jsem se ohlé dl. “

„Nezmizel by, “ ř ekl Vickers. „Nezmizel by, pokud byste ho sledoval. “

„S tí m vlč kem to byl zá mě r, “ pronesl Crawford. „Nabarvil jste ho. Byl ješ tě trochu mokrý a na stole jsou plechovky barvy. Nepodstupoval byste vš echny tyhle problé my, aniž byste k tomu nemě l dů vod. Na co byl ten vlč ek, Vickersi? “

Vickers mu to ř ekl. „Byl tu proto, abych se dostal do pohá dkové země. “

„Mluví te v há danká ch. “

Vickers potř á sl hlavou. „Jednou jsem tam byl – fyzicky – když jsem byl dí tě. “

„Př ed deseti dny bych ř ekl, ž e jsme oba blá zni. Vy, protož e to ř í ká te a já, ž e vá m to vě ř í m. Teď to ř í ci nemohu. “

„Stá le mů ž eme bý t poš etilci nebo př inejlepš í m dvojice blá znů. “

„Nejsme ani blá zni ani potř eš tě ní. Jsme lidé, dva muž i, ne zcela stejní a od hodiny jiní, ale jsme stá le lidmi a to je dostateč ný zá klad pro srozumě ní. “

„Proč jste sem př iš el, Crawforde? Neř í kejte mi to, jen si o tom pohovoř me. Jste př í liš podezř í vavý. Dal jste Ann do telefonu š tě nici, abyste zjistil, kam jsem odeš el. Vloupal jste se do mé ho pokoje a roztoč il vlč ka. K tomu jste mě l dů vod. Zají malo by mě, co to bylo. “

„Př iš el jsem, abych vá s varoval. Abych vá s varoval, ž e lidé, které zastupuji, jsou zoufalí, ž e je nic nezastaví. Nenechají se znič it. “

„A co když nemají jinou mož nost? “

„Mají š anci. Bojují s tí m, co mají. “

„Neandrtá lci bojují cí s kyji. “

„Druh homo sapiens je na tom stejně. Kyje proti vaš im š í pů m. Proto chci s vá mi hovoř it. Proč bychom se nemohli vy a já posadit a pokusit se nají t odpově ď? Musí existovat oblast, ve které se shodneme. “

„Př ed deseti dny, “ ř ekl Vickers, „jsem sedě l ve vaš í kancelá ř i a bavil se s vá mi. Popsal jste situaci a byl jste ohromen, vyveden z kontextu. Nemě l jste ani potuchy, co se dě je. Když vá s po tomhle teď poslouchá m, proč jste mi lhal? “

Crawford se posadil, nepohyboval se, byl jako bez ž ivota, vý raz jeho tvá ř e se nemě nil. „Použ ili jsme na vá s př í stroj, pamatujete si? Analyzá tor. Chtě li jsme zjistit, kolik toho ví te. “

„Kolik jsem toho vě dě l? “

„To není podstatné. Vš e, co jsme zjistili, bylo, ž e jste latentní mutant. “

„Tak proč jste si mě potom vybrali? “ dož adoval se Vickers. „Mimo vaš eho poví dá ní o zvlá š tnostech ve mně nemá m jediný dů vod, abych uvě ř il, ž e jsem mutant. Nezná m ž á dné mutanty. Nemohu mluvit jejich jmé nem. Jestliž e chcete smlouvu, jdě te a chyť te si pravé ho mutanta. “

„Vybrali jsme si vá s, “ ř ekl Crawford, „z jednoduché ho dů vodu. Jste pro ná s jediný dosaž itelný mutant. Vy a ješ tě jeden – a ten druhý si je toho vě dom dokonce ješ tě mé ně než vy. “

„Ale musí bý t i dalš í. “

„Samozř ejmě, ž e jsou. Ale nemů ž eme je chytit. “

„Mluví te jako lovec, Crawforde. “

„Snad jí m i jsem. Ti ostatní – mů ž ete je chytit a zmá č knout jedině tehdy, když se chtě jí oni setkat s vá mi. Jinak jsou poř á d mimo. “

„Mimo? “

„Zmizí, “ vysvě tloval Crawford nevrle. „Stopovali jsme je a č ekali na ně. Volali jsme a č ekali. Zvonili jsme u dveř í a č ekali. Nikdy jsme je nenaš li. Veš li do dveř í, ale v mí stnosti nebyli. Hodiny jsme na ně č ekali a potom jsme zjistili, ž e nejsou na mí stě, kam jsme je vidě li jí t, ale ně kde jinde, mož ná mí le daleko. “

„Ale já – mě jste vystopovali. Já jsem nezmizel. “

„Ješ tě ne. “

„Mož ná jsem debilní mutant. “

„Nevyvinutý. “

„Vybrali jste si mě, “ pronesl Vickers. „Myslí m, ž e na první m mí stě. Podezí rali jste mě dř í v, než jsem se zač al podezí rat sá m. “

Crawford se neznatelně pousmá l. „Vaš e knihy. Byla v nich ně jaká divná vlastnost. Naš e psychologické oddě lení si toho vš imlo. Takový m způ sobem jsme naš li i jiné. Pá r umě lců, architekta, sochař e, jednoho nebo dva spisovatele. Neptejte se mne, jak to ti chlapci dě lají. Snad na to mají č uch. Nebuď te tak vydě š ený, Vickersi. Když organizujete svě tový prů mysl, má te – ve smyslu peně ž ní ch prostř edků a lidské sí ly – vý borné vybavení, s ní mž lze vykonat straš livý kus vý zkumné prá ce – nebo č ehokoliv jiné ho, podle toho, kam tuto sí lu např ete. Byl byste př ekvapen, kolik prá ce jsme vykonali, jak velké ú zemí jsme pokryli. Ale to nestač í. Asi jsem vá m neř ekl, ž e jsme byli v kaž dé m kole poraž eni. “

„Takž e se nyní chcete dohodnout. “

„Já ano. Ostatní ale ne. Domní vá m se, ž e se nebudou chtí t dohodnout nikdy. Bojují, což pak nechá pete, za svě t, který vybudovali bě hem mnoha krvavý ch let. “

A v tom to je, pomyslel si Vickers. To je ten pravý dů vod. Teď to vyslovil. Bě hem mnoha krvavý ch let.

Horton Flanders se posadil na verandě a houpal se. Svě té lko zapá lené cigarety se vzdalovalo a př ibliž ovalo. Mluvili jsme o vá lce a proč se vlastně neodehrá la tř etí svě tová vá lka. Ř ekl, ž e mož ná opakovaně ně kdo nebo ně co zasá hlo, aby tomu zabrá nilo. Byl to zá krok, ř ekl a pomalu se houpal.

„Svě t, který vybudovali, “ zdů raznil Vickers, „není př í liš dobrý. Byl postaven krví a bí dou, do malty bylo př idá no př í liš mnoho kostí. V celé minulosti tě ž ko najdeme rok bez ná silí – organizované ho, oficiá lní ho ná silí – ně kde na Zemi. “

„Ví m, co myslí te, “ ř ekl Crawford. „Myslí te si, ž e by se to celé mě lo př eorganizovat. “

„Ně co v tom smyslu. “

„Tak s tí m vystupte, “ navrhl Crawford. „Pokuste se to sprovodit ze svě ta. “

„To nemů ž u. Nemá m ž á dné dů kazy a nemá m autoritu. Dokonce jsem ani nikdy mutanty nekontaktoval ani jimi nebyl kontaktová n – pokud to jsou opravdu mutanti. “

„Stroje ř í kají, ž e to jsou mutanti. Analyzá tor ř ekl, ž e jste mutant. “

„Jak si mů ž ete bý t jistý? “ zeptal se Vickers.

„Vy mi nevě ř í te, “ prohlá sil Crawford. „Myslí te si, ž e jsem odpadlí k. Domní vá te se, ž e jsem jasně uvidě l prohru a př ibě hl má vaje bí lou vlajkou, ž e se snaž í m doká zat svou oddanost nadchá zejí cí mu poř á dku. Ž e se snaž í m o klid pro sebe a o peklo pro vš echny ostatní. Mož ná si mě mutanti nechají jako maskota nebo domá cí zví ř á tko. “

„Jestliž e je to, co ř í ká te, pravda, pak jste vy i zbytek ostatní ch už prohrá li a nezá lež í na tom, co dě lá te. “

„Neprohrá li jsme ú plně. Mů ž eme ú der opě tovat. Mů ž eme zplodit mnoho zla. “

„Č í m? Vzpomí ná te si, Crawforde, má te jenom kyje. “

„Jsme zoufalí. “

„A to je vš echno? Jen kyje a zoufalost? “

„Má me tajnou zbraň. “

„A ostatní ji chtě jí použ í t. “

Crawford př iký vl. „Ale není dost dobrá, proto jsem tady. “

„Zů stanu s vá mi ve styku, “ ř ekl Vickers. „Slibuji. To je jediné, co mohu udě lat. Když a pokud vů bec zjistí m, ž e má te pravdu, zů stanu s vá mi ve styku. “

Crawford se zvedl ze ž idle. „Udě lejte to co nejrychleji, “ pož á dal. „Nemá me moc č asu. Nemů ž u je odrazovat donekoneč na. “

„Bojí te se, “ odhadl Vickers. „Jste nejvydě š eně jš í muž, které ho jsem kdy vidě l. Bá l jste se už první den, kdy jsem vá s uvidě l, a stá le se bojí te. “

„Bojí m se od té doby, kdy to zač alo. Kaž dý m dnem se to zhorš uje. “

„Dva vystraš ení muž i, “ ř ekl Vickers. „Dva desetiletí chlapci prchají cí temnotou. “

„Vy také? “

„Samozř ejmě. Nevidí te, jak se chvě ji? “

„Ne, není to vidě t. Svý m způ sobem jste, Vickersi, ten nejchladnokrevně jš í muž, které ho jsem kdy potkal. “

„Ješ tě jedna vě c, “ př ipomně l Vickers. „Ř ekl jste, ž e existuje ješ tě jeden mutant, které ho mů ž ete chytit. “

„Ano, to jsem vá m ř ekl. “

„Má m š anci, ž e mi poví te, kdo to je? “

„Bez š ance, “ odvě til Crawford.

„Nepř edpoklá dal jsem, ž e bych ně jakou mě l. “

Př edlož ka na podlaze se na okamž ik rozmazala a pak tam najednou byl. Pomalu se toč il, pak v divoké m zakolí sá ní upadl, hukot, který vydá val, ustal, barvy se rozpily v nevypoč itatelný ch otá č ká ch. Vlč ek.

Stá li a dí vali se na ně j, dokud se nezastavil a nelež el na podlaze.

„Odeš el, “ pronesl Crawford.

„A teď se vrá til, “ zaš eptal Vickers.

Crawford za sebou zavř el dveř e a Vickers stá l ve studené m, jasné m pokoji s nehybný m vlč kem na podlaze a naslouchal Crawfordový m kroků m, jak se vzdalují halou.

25.

Když už neslyš el zvuk kroků, popoš el k telefonu, zvedl ho, navolil č í slo a potom č ekal na spojení. Slyš el operá torky na telefonní lince, jak př epojují okruhy; slabé, nezř etelné hlá sky v lá mané lhostejnosti.

Mě l by jí to ř í ci rychle. Nesmí ztratit moc č asu, protož e budou poslouchat. Musí jí to ř í ci rychle a ujistit se, ž e udě lá vě ci, které po ní bude chtí t. Musí bý t vylouč ena ze hry a odejí t dř í ve, než u ní zaklepají na dveř e.

Ř ekne: „Udě lá š pro mně ně co, Ann? Udě lá š to bez ptaní, bez slů vka proč? “

Ř ekne: „Vzpomí ná š si na to mí sto, kde jsi se ptala na kuchyň ský sporá k? Setká me se tam. “

A potom: „Odejdi z bytu. Odejdi a schovej se. Ztrať se z dohledu. Hned teď. Ne až za hodinu. Ne za pě t minut. Ne za minutu. Zavě s telefon a odejdi. “

Bude to muset bý t rychlé. Bude to muset bý t bezpeč né. Bude to muset bý t nená padné.

Nemů ž e ř í ci: „Ann, jsi mutant, “ potom jí vysvě tlovat, kdo jsou mutanti a jak na to př iš el a co to znamená, zatí mco ti, kdo celou dobu poslouchají, pů jdou k její m dveř í m.

Bude muset odejí t a slepě mu dů vě ř ovat. Ale bude?

Celý se zpotil. Vymý š lel, jaké argumenty by mohla použ í t, jak by nemusela chtí t odejí t bez vysvě tlení. Cí til, jak mu po ž ebrech sté ká pramí nek potu.

Telefon zazvonil. Pokusil se př edstavit si, jak vypadá její byt; telefon lež í na desce na konci pohovky a Ann jde pokojem, aby zdvihla sluchá tko. Za chvilku uslyš í její hlas.

Telefon zazvonil. A znova.

Nezvedala to.

Operá torka ř ekla: „Nikdo to nezvedá, pane. “

„Tak zkuste tohle, “ dal operá torce č í slo Ann do kancelá ř e.

Opě t č ekal a naslouchal vyzvá ně ní.

„Nikdo to nezvedá, pane. “

„Dě kuji vá m. “

„Má m to zkusit znova? “

„Ne. Zruš te ten hovor, prosí m. “

Musí se zamyslet a př ipravit. Musí se pokusit vydedukovat, co se dě je. Př edtí m bylo lehké hledat ú toč iš tě ve ví ř e, ž e to vš e je jen fantazie, ž e on i svě t jsou napů l š í lení, ž e vš echno bude v poř á dku, jen pokud bude ignorovat vš echno, co se stane.

Tenhle způ sob ví ry se už nedal udrž et.

Teď musí vě ř it tomu, č emu vě ř il př edtí m, musí uznat hodnotu př í bě hu, jenž mu vyprá vě l Crawford, když sedě l v tomto pokoji – s tí m jeho masivní m objemem – jak tam sedě l na ž idli s nemě nnou tvá ř í a nudně monotó nní m hlasem, který m proná š el slova bez modulace a bez ž ivota.

Musí uvě ř it v existenci lidský ch mutací a v rozdě lený a znesvá ř ený svě t. Dokonce musí vě ř it i v pohá dkovou zemi své ho dě tství, protož e kdyby byl mutant, tak by to pohá dková země potvrzovala, byla by jední m z klí č ů, pomocí nichž mohl poznat sá m sebe a bý t pozná n ostatní mi lidmi.

Pokouš el se pochopit skrytý smysl Crawfordova př í bě hu, pochopit, co to vš e mohlo znamenat, ale bylo v tom př í liš mnoho vě tví, př í liš mnoho ná hodný ch č initelů, př í liš mnoho nezná mé ho.

Byl svě t mutantů, muž ů a ž en, kteř í byli ně č í m lepš í m než obyč ejní muž i a ž eny. Byly to osoby, které jistě mě ly lidské nadá ní a urč itě lidské porozumě ní – takové, jaké obyč ejní lidé nikdy nepoznali nebo pokud ho poznali, naprosto ho nedoká zali využ í t, neboť byli neschopní inteligentně použ í t mocné sí ly, dř í mají cí v jejich mozcí ch.

Znamenalo to dalš í krok smě rem vzhů ru. Byla to evoluce. Tak postupovala lidská rasa.

„A bů h ví, “ pronesl Vickers v prá zdné mí stnosti, „ž e už to potř ebovalo vzestup. Teď ví c než kdy jindy. “

Tlupa mutantů, pracují cí ch společ ně, ale ukrytý ch př ed normá lní m svě tem, který by se na ně, pokud se prozradí, vrhl s tesá ky a drá py kvů li jejich rozdí lnosti.

A jaké jsou ty rozdí ly? Co mohou dě lat, v co doufají, ž e s tí m provedeme?

O pá r vě cech vě dě l – vě č ná auta a neznič itelné ž iletky, ž á rovky, které neprasknou, a syntetické karbohydrá ty, co utiš í hlad a pomohou udrž et vá lku pod kontrolou, daleko od zranitelné ho lidstva.

Ale co dá l? Urč itě toho bylo ví c.

Intervence, ř ekl Horton Flanders, když se houpal na verandě. Ně jaká forma zá kroku, která pomohla svě tu v postupu a potom odvrá tila, ně jaký m způ sobem, kruté, straš né, š patně použ ité plody pokroku.

Horton Flanders byl tí m muž em, který mu to mohl vysvě tlit, uvě domil si Vickers. Ale kde je vlastně Horton Flanders?

„Dají se tě ž ko chytit, “ ř ekl Crawford. „Zvoní te u dveř í a č eká te. Ozná mí te svoje jmé no a č eká te. Stopujete je a č eká te. A nikdy nejsou tam, kde si myslí te, ale ně kde jinde. “

Zaprvé, pomyslel si Vickers a plá noval v té hř e dalš í tahy, se musí m odsud dostat a musí bý t tě ž ké mě chytit.

Zadruhé – nají t Ann a postarat se, aby se schovala.

Zatř etí – nají t Hortona Flanderse a pokud nebude chtí t mluvit, vyrazit to z ně j.

Zvedl vlč ka a seš el po schodech. Odevzdal klí č. Recepč ní vytá hl ú č tenku.

„Má m pro vá s zprá vu, “ sá hl dozadu do př ihrá dky na klí č e. „Dal mi to pá n, který byl prá vě př ed chví lí u vá s, ješ tě než odeš el. “ Podal mu obá lku. Vickers ji roztrhl a vytá hl slož ený lí stek.

„To je podivné, “ podotkl recepč ní. „Vž dyť s vá mi prá vě mluvil. “

„Ano, “ ř ekl Vickers. „To je velmi divné. “

Ve zprá vě stá lo:

„Nepouž í vejte vá š vů z. Ať se stane cokoli, drž te jazyk za zuby. “

Bylo to velmi divné.

26.

Jel vstř í c ú svitu. Dá lnice byla opuš tě ná a auto ují ž dě lo, jako by prchalo, bez hluku, jen s hví zdá ní m pneumatik, jak v zatá č ká ch př ilé haly k vozovce. Vedle ně j se podle vý kyvů auta vesele př evaloval pomalovaný vlč ek.

Dvě vě ci dě lal š patně, dvě bezprostř ední vě ci:

Mě l zastavit u domu Prestonový ch.

Nemě l použ í vat tohle auto.

Obojí bylo samozř ejmě poš etilost. Peskoval se, ž e na ně ho myslí a stlač il pedá l plynu k podlaze. Hví zdá ní pneumatik zesí lilo a př i projí ž dě ní zatá č ek př eš lo v ječ ivý skř í pot.

Mě l zastavit u domu Prestonový ch a vyzkouš et vlč ka. To, jak si sá m ř ekl, plá noval. Hledal v mysli dů vody, které ho k tomu př inutily, ale ž á dné nenaš el. Protož e jestli vlč ek funguje, bude fungovat kdekoliv. Pokud vlč ek funguje, tak funguje a to je vš e – nezá lež í na tom kde, př estož e hluboko uvnitř mu ně co naš eptá valo, ž e na mí stě zá lež í. Protož e na domu Prestonový ch bylo ně co zvlá š tní ho. Byl to klí č ový bod – musí to bý t klí č ový bod pro zá lež itosti mutantů.

Nemohu ztrá cet č as, ř ekl si. Nemohu si tady hrá t. Není č asu nazbyt. První ú kol je dostat se co nejrychleji do New Yorku, nají t Ann a uklidit ji z dohledu.

Co se tý č e Ann, ř ekl si sá m pro sebe, musí bý t jiný mutant, ač koli si zase, tak jako s Prestonový m domem, nemohl bý t ú plně jistý. Nemě l ž á dný pá dný dů kaz, ž e Ann Carterová je mutant.

Dů vod, uvaž oval. Dů vod a dů kaz. Co to je? Nic ví c než uspoř á daná logika, na které č lově k vystavě l svů j svě t. Mohl by bý t uvnitř č lově ka jiný smysl, jiné mě ř í tko, jiný standard, podle které ho by mohl ž í t, ně co, co odsune podstatu dů vodu a dů kazu jako dě tský způ sob uvaž ová ní, kdysi dost dobrý, ale teď př inejmenš í m neobratný? Mohl by existovat způ sob pozná ní š patné ho od dobré ho, zla od dobra bez nekoneč né ho zdů vodň ová ní a tupé př ehlí dky dů kazů? Intuice? To je ž enský nesmysl. Př edtucha? To je pově ra.

A př ece, jsou to opravdu nesmysly a pově ry? Po lé tech vý zkumu ná s znepokojuje mimosmyslové vní má ní, š estý smysl, který má č lově k uvnitř, ale je neschopný použ í t ho naplno.

A jestliž e je mimosmyslové vní má ní mož né, potom lze uvaž ovat o spoustě dalš í ch schopností – psychokinetické ovlá dá ní objektů jen pomocí vů le, schopnost pohlé dnout do budoucnosti, pozná ní č asu jako ně č eho jiné ho, než je pohyb ruč ič ek na hodiná ch, schopnost poznat a manipulovat neč ekaný mi rozš í ř ený mi rozmě ry č asoprostorové ho kontinua.

Pě t smyslů, pomyslel si Vickers – zrak, sluch, č ich, hmat a chuť. Tě chto pě t znal č lově k odpradá vna, ale znamená to, ž e to jsou opravdu vš echny, které má? Č ekají dalš í v jeho mysli na vý voj, tak jako se vyvinul palec naproti vš em ostatní m prstů m, tak jako se ujalo vzpř í mené drž ení tě la a tak jak se bě hem doby lidské existence vyvinulo logické myš lení? Č lově k se vyví jel pomalu. Slezl ze stromů, změ nil se z roztř esené bytosti ve zví ř e s kyjem, v ž ivoč icha, jenž umí rozdě lat oheň. Vyrobil, první ze vš ech, nejjednoduš š í ná stroje, potom slož itě jš í ná ř adí a nakonec ná stroje tak slož ité, ž e se nazý valy stroje.

Vš echno se dě lo jako vý sledek vý voje inteligence; nebylo tedy mož né, ž e vý voj inteligence, vý voj lidský ch smyslů, nebyl ješ tě u konce? A pokud to byla pravda, proč ne š estý nebo sedmý nebo osmý smysl? Nebo libovolný poč et dalš í ch smyslů, které se př irozeně vyvinou s lidskou rasou?

Stalo se snad, uvaž oval Vickers, ž e se u mutantů ná hle rozvinuly dalš í, jen napů l podezř elé smysly? Nebyla mutace sama o sobě logická – vě c, kterou bylo lze oč eká vat?

Prolé tl malý mi vesnič kami, ješ tě spí cí mi na rozhraní noci a ú svitu, a v první ch paprscí ch z vý chodní ho konce oblohy projel kolem podivně opuš tě ný ch farem.

Nepouž í vejte vů z, stá lo v Crawfordově dopisu. To bylo také poš etilé, protož e nebyl jediný dů vod, proč by nemě l použ í t auto. Ž á dný jiný dů vod než psaní od Crawforda. A kdo je Crawford? Nepř í tel? Snad, ač koli př edtí m se tak nechoval. Muž, jenž se bojí porá ž ky, o které ví, ž e jistě př ijde, a bojí se snad ví ce aktu pokoř ení než porá ž ky samotné.

Zase dů vod.

Nemě l dů vod, proč nepouž í vat auto. Ale byl trochu neklidný.

Nemě l dů vod zastavit u domu Prestonový ch. A př ece srdcem cí til, ž e udě lal chybu, když tam nezastavil.

Nemě l dů vod vě ř it, ž e Ann Carterová je mutant, avš ak byl si jistý, ž e je.

Jel rá nem, ze vš ech ř í č ek, př es které př ejel, stoupala mlha, na vý chodě zrudla obloha a psi a kluci se hnali za kravami a na silnici zač alo bý t ruš no.

Najednou si uvě domil, ž e má hlad a je nevyspalý, ale nemohl zastavit, aby se vyspal. Musel pokrač ovat. Až bude nebezpeč né ř í dit, tak se vyspí, ale př edtí m a ješ tě dlouho od té to chví le ne.

Př esto bude muset ně kde zastavit a nají st se. Nají se v dalš í m mě stě, do které ho př ijede, pokud bude dostateč né veliké a pokud bude mí t otevř eno ně kde, kde se bude moci nají st. Snad jeden nebo dva š á lky ká vy zaž enou spá nek.

27.

Mě sto bylo veliké a mě lo mnoho mí st, kde se mohl nají st. Na ulicí ch lidé – pracují cí – v š est hodin na cestě do tová rny, kde jim v sedm zač í nala pracovní smě na.

Vybral si mí sto, které nevypadalo tak š patně, kde doufal, ž e bude mé ně š vá bů než jinde, a zpomalil, hledal mí sto na zaparková ní. Naš el ho blok nad restaurací.

Zaparkoval, vystoupil a zamkl dveř e. Stá l na chodní ku a vdechoval ranní vzduch. Ješ tě byl č erstvý, klamavě chladný př ed horký m letní m dnem.

Mě l by si dá t sní dani. Ně jakou dobu bude jí st, dá si chvilku oddech, nechá ze sebe spadnout ú navu z cesty.

Mož ná by mě l zase zkusit zavolat Ann. Mož ná by ji dnes rá no zastihl. Cí til by se bezpeč ně jš í, kdyby byla ukrytá. Mož ná, ž e by mí sto schů zky s ní m mě la jí t na mí sto, kde prodá vají domy, tam jim celou situaci vysvě tlit – snad by jí pomohli. Ale než by Ann vysvě tlil, co má udě lat, trvalo by to př í liš dlouho. Musí jí to ř í ci rychle a ujistit se, ž e mu vě ř í.

Vrá til se ulicí a zatoč il ke dveř í m restaurace. Uvnitř byly stoly, ale vypadaly, ž e je nikdo nepouž í vá. Vš ichni strá vní ci se tiskli u pultu. Ně kolik sedá tek bylo ješ tě volný ch a Vickers si na jedno sedl.

Na jedné straně mohutný dě lní k ve vybledlé koš ili a kombiné ze hlasitě jedl z misky ovesnou kaš i, hlavu ní zko skloně nou nad miskou, rychle nabí ral kaš i, stá le lž í ci ponoř oval a zvedal, té mě ř jako by chtě l vytvoř it do svý ch ú st neustá lý proud jí dla. Na druhé straně sedě l muž v modrý ch kalhotá ch a bí lé koš ili s ú hledný m č erný m motý lkem. Mě l brý le a č etl noviny. Od pohledu to byl ú č etní nebo ně co podobné ho, muž, který je hrdý na to, ž e se vyzná ve sloupcí ch č í sel.

Př iš la č í š nice a š pinavou utě rkou ometla mí sto př ed Vickersem.

„Co to bude? “ zeptala se neosobně; vyslovila tu vě tu tak, jako by to bylo jen jedno slovo.

„Bochá nek, “ pož á dal Vickers, „se š unkou. “

„Ká vu? “

„Ká vu, “ souhlasil.

Př inesla mu sní dani a on jedl, nejdř í ve rychle, cpal si vidlič kou do ú st velké kusy sladké ho peč ené ho bochá nku s mnoha plá tky š unky, potom již pomaleji, protož e nejvě tš í hlad již zaž ehnal.

Muž v kombiné ze se zvedl a odeš el. Jeho mí sto zaujala ú tlá dí vka s pokleslý mi ví č ky. Ně jaká unavená sekretá ř ka, pomyslel si Vickers, jež spala po protanč ené noci jen jednu nebo dvě hodiny.

Už skoro dojedl, když uslyš el venku na ulici volá ní a potom zvuky bě ž í cí ch nohou.

Dí vka vedle ně ho se na sedá tku otoč ila a podí vala se vý lohou ven.

„Vš ichni utí kají, “ ř ekla. „Zají malo by mě, co se dě je. “

Do dveř í vstoupil muž a zaječ el: „Naš li jedno z tě ch vě č ný ch aut! “

Strá vní ci seská kali ze stolič ek a tlač ili se ke dveř í m. Vickers je pomalu ná sledoval.

Naš li vě č né auto, vykř ikoval ten muž. Jediné, které mohli nají t, bylo to, co zaparkoval prá vě na té to ulici.

Př evrhli vů z a odkutá leli ho doprostř ed ulice. Stá li v kruhu okolo ně j, kř ič eli a bouchali do ně j pě stmi. Ně kdo na ně j hodil ká men nebo cihlu a zvuk př edmě tu nará ž ejí cí ho na kov se v č asné m rá nu rozezně l ulicí jako vý stř el z kanó nu.

Ně kdo cosi zvedl a hodil proti dveř í m ž elezá ř ství. Ně kdo jiný vnikl rozbitou vý lohou dovnitř a odemkl dveř e. Lidé se nahrnuli do krá mu, a když opě t vyš li ven, nesli palice a sekery.

Dav se rozestoupil a vytvoř il ulič ku. Palice a sekery se blý skaly v š ikmý ch sluneč ní ch paprscí ch. Udeř ily, a znovu. Ulice zvonila ú dery kladiv o kov. S tř í š tivý m zvukem se rozbilo sklo, ná sledovalo ř inč ení kovu.

Vickers stá l vedle dveř í restaurace, sví ral se mu ž aludek a mozek mě l ochromený ně č í m, co mohlo př erů st ve strach, ale nyní to byl jen ú ž as a slepá otupě lost.

Crawford napsal: Nepouž í vejte vě č né auto.

A myslil tí m tohle.

Crawford vě dě l, co se stane s vě č ný m autem, když ho na ulici najdou.

Crawford to vě dě l a pokusil se ho varovat.

Př í tel? Nepř í tel?

Vickers natá hl ruku a plochou dlaní se opř el o drsnou cihlovou zeď budovy.

Dotyk té zdi a její hrubá omí tka mu prozradily, ž e je to skuteč nost, ž e to není sen, ž e opravdu stojí př ed restaurací, ve které prá vě posní dal, a vidí dav, š í lený zuř ivostí a nená vistí, jak mu rozbí jí vů z.

Ví to, domyslel si.

Lidé se to nakonec dozvě dě li. Ř ekli si o mutantech.

A nená vidě li je.

Samozř ejmě, ž e je nená vidě li.

Nená vidě li je, protož e existence mutantů je odsunula na druhou kolej. Neandrtá lci, ná hle př epadeni lidmi s luky a oš tě py.

Otoč il se a vrá til se do restaurace, š el mě kce, př ipraven ke skoku a ú tě ku, kdyby ně kdo za ní m ná hle vykř ikl nebo mu poklepal na rameno.

Obrý lený muž s č erný m motý lkem nechal vedle talí ř e noviny. Vickers je zvedl a klidně proš el podé l pultu. Zatlač il na lé tací dveř e do kuchyně. Nikdo tam nebyl. Rychle proš el kuchyní a vyš el zadní mi dveř mi do ulič ky.

Proš el ulič kou, naš el dalš í ú zkou ulič ku mezi dvě ma budovami, jež vedla na protě jš í ulici. Proš el ji, a když se dostal na ulici, tak ji př eš el a pokrač oval dalš í ulič kou mezi dvě ma bloky a vstoupil do dalš í ulič ky.

„Budou bojovat, “ ř ekl Crawford, když sedě l př edeš lou noc v hotelové m pokoji a jeho tě lo př eté kalo př es ž idli, „budou bojovat tí m, co mají. “

Takž e nakonec bojovali, vraceli ú dery tí m, co mě li. Zvedli kyje a vraceli ú dery.

Dorazil do parku, proš el jí m a doš el k lavič ce chrá ně né př ed ulicí skupinou keř ů. Sedl si na ni a rozlož il noviny, které vzal v restauraci. Otá č el strá nky, dokud nenaš el př ední stranu.

Tam to bylo.

28.

Titulky hlá saly:

BYLI JSME PODVEDENI! A podtitulek: SPIKNUTÍ SUPERLIDÍ ODHALENO.

A pod tí m: Superlidé jsou mezi ná mi; Zá hada vě č ný ch holicí ch ž iletek vyř eš ena.

Č lá nek:

WASHINGTON (Od zvlá š tní ho zpravodaje) – Nejvě tš í nebezpeč í, jaké mu kdy lidská rasa bě hem let své existence č elila – nebezpeč í, které ná s vš echny mů ž e uvrhnout do otroctví – bylo dnes veř ejnosti odhaleno ve společ né m prohlá š ení Federá lní ho vyš etř ovací ho ú ř adu (FBI), vojenské ho velitele vrchní ho velení a washingtonské kancelá ř e Meziná rodní ho ú ř adu pro ekonomii.

Společ né prohlá š ení bylo vydá no na tiskové konferenci svolané prezidentem.

Podobná prohlá š ení byla vydá na ve vš ech vý znamný ch svě tový ch metropolí ch, v Londý ně, Moskvě, Pař í ž i, Madridu, Ř í mě, Ká hiř e, Pekingu a v tuctu dalš í ch mě st.

Prohlá š ení odhaluje nově vyvinutou rasu lidský ch bytostí, nazý vaný ch mutanti, kteř í se spojili ve snaze zí skat nadvlá du nad celý m svě tem.

Mutant, ve vý znamu, v jaké m se toto slovo použ í vá, je lidská bytost, která proš la promě nou, tak jako se dě ti odliš ují od dospě lý ch, a postavila se tak na odpor postupný m změ ná m, pomocí nichž se lidská rasa vyvinula v souč asnou podobu. Změ na v tomto př í padě není zjistitelná fyziká lně, což znamená, ž e mutanta nelze odliš it od ostatní ch lidí pouze zrakem. V prohlá š ení se ř í ká, ž e změ na byla duš evní, mutanti mají urč ité vlastnosti, které normá lní č lově k nemá – urč ité „divoké nadá ní “.

(viz sousední sloupec, který plně vysvě tluje mutaci)

V prohlá š ení (plné zně ní ve sloupci 4) se praví, ž e mutanti rozpoutali kampaň na znič ení svě tové ho ekonomické ho systé mu pomocí vý roby urč itý ch vě cí jako jsou vě č né holicí ž iletky, vě č né ž á rovky, vě č ná auta, nové prefabrikované domy nebo dalš í polož ky, obyč ejně prodá vané v takzvaný ch „obchodech s vyná lezy. “

Odhalená skupina mutantů byla zkoumá na rů zný mi vlá dní mi a nezá vislý mi institucemi ně kolik let. Zjiš tě né skuteč nosti nepochybně ukazují, ž e kampaň smě ř uje k podrobení celé ho svě ta. O formá lní m sdě lení o situaci se ř í ká, ž e bylo zadrž ová no tak dlouho, dokud nebylo ž á dný ch pochyb o vě rohodnosti zprá v.

Prohlá š ení ž á dá obč any svě ta, aby se spojili v boji proti spiknutí. Souč asně prosí o normá lní pokrač ová ní vš ech č inností a varuje př ed hysterií.

„Neexistuje ž á dná př í č ina k obavá m, “ praví se v prohlá š ení. „Byla podniknuta urč itá protiopatř ení. “ Když se noviná ř i pokouš eli na ně zeptat, mluvč í prohlá sil, ž e jde o tajné informace.

Aby kaž dý obč an pomohl vlá dá m svě ta v jejich kampani proti zá mě rů m mutantů, mě l by se chovat podle ná sledují cí ch instrukcí:

1 – Zachová vejte klid. Nepropadejte hysterii.

2 – Upusť te od použ í vá ní zbož í vyrobené ho mutanty.

3 – Odmí tejte kupovat zbož í vyrobené mutanty. Př esvě dč ujte ostatní, aby je nepouž í vali ani nekupovali.

4 – Okamž itě informujte FBI o jaký chkoliv podezř elý ch skuteč nostech tý kají cí ch se dané situace.

V prohlá š ení je uvedeno, ž e první podezř ení jaké hokoliv pokusu

(Pokrač ová ní na str. 11)

Vickers neotoč il na strá nku jedená ct. Mí sto toho prohlí ž el zbytek př ední strany.

Bylo zde pojedná ní, které vysvě tlovalo mutace, a kompletní text prohlá š ení. Dá le č lá nek podepsaný profesorem biologie, který př edklá dal pravdě podobné ú č inky mutací a jejich mož né dů sledky.

Naš el také pů l tuctu zprá v. Zač al je č í st:

NEW YORK (AP) – Dnes se př ehnaly mě stem davy ozbrojené sekerami a ž elezný mi tyč emi. Vpadli do obchodů s vyná lezy, znič ili zbož í, rozbili instalovaná zař í zení. Podle vš eho v obchodech nikoho nenaš li. Jeden muž byl zabit, protož e mu neuvě ř ili, ž e nepatř í k obchodu.

WASHINGTON (UP) – Brzy rá no dav napadl a zabil muž e jedoucí ho ve vě č né m autě. Vů z byl rozbit.

LONDÝ N (INS) – Vlá da dnes postavila silně vyzbrojenou strá ž okolo ně kolika rozestavě ný ch objektů, sestá vají cí ch z prefabrikovaný ch domů, př isuzovaný ch mutantů m.

„Lidé, kteř í koupili tyto domy, “ stojí ve vysvě tlení doprová zejí cí m tento př í kaz, „je koupili v dobré m ú myslu. Nejsou ž á dný m způ sobem spojeni nebo propojeni se spiklenci. Strá ž í m bylo rozká zá no chrá nit tyto nevinné lidi a jejich sousedy proti pomý lené mu veř ejné mu ná silí. “

Č tvrtá:

ST. MALO, FRANCIE (Reuter) – Dnes za ú svitu bylo nalezeno tě lo muž e, visí cí ho na lampě. Vpř edu na koš ili mě l př ipí chnutý plaká t s ná pisem „Mutant. “

Vickersovi vypadly noviny z ruky a vytvoř ily nad zemí otrhaný stan.

Upř eně hledě l př es park. Ranní doprava plynula po silnici o blok dá le. Chlapec š el sá m na vychá zku a hrá l si s mí č em. Ně kolik holubů krouž ivě slé tlo ze stromů, naparovalo se na trá vní ku a jemně vrkalo.

Normá lní, napadlo ho. Normá lní lidské rá no, lidé jdou do prá ce, dě ti si hrají venku a holubi si vykrač ují po trá vní ku.

Ale pod tí m je proud brutality. Skryta za vš í m, skryta za pozlá tkem civilizace se v jeskyni krč í př í tomnost, lež í a č í há na př ichá zejí cí budoucnost. Lež í a č eká na ně j, na Ann a Hortona Flanderse.

Dí ky bohu, ž e nikoho nenapadlo spojovat ho s autem. Snad, pozdě ji, to ně kdo udě lá. Mož ná si ně kdo vzpomene, ž e ho vidě l z ně j vystupovat. Snad ně kdo bude mí t v podezř ení muž e, který se na rozdí l od vš ech ostatní ch nepř ipojil k davu okolo auta.

Ale na chví li byl v bezpeč í. Jak dlouho v bezpeč í zů stane, to byla jiná vě c.

Co teď?

Uvaž oval.

Ukrá st auto a pokrač ovat ve vý letu?

Nevě dě l, jak ukrá st auto, pravdě podobně by to zpackal.

Ale bylo tu ješ tě ně co jiné ho – ně co jiné ho, co potř eboval udě lat prá vě teď. Musel zí skat vlč ka.

Nechal ho v autě a mě l by se pro ně j vrá tit.

Ale proč riskovat krk pro vlč ka?

Nedá valo to př í liš smysl. Když o tom tak př emý š lel, nedá valo to vů bec ž á dný smysl. Př esto vě dě l, ž e to udě lat musí.

Crawfordovo varová ní, aby nejezdil autem, mu v době, kdy jej č etl, také nedá valo ž á dný smysl. Nerespektoval ho a znepokojovalo ho, ž e navzdory veš keré logice vě dě l, ž e ně co dě lá š patně, když mu nevě noval pozornost. A př inejmenš í m v tomhle konkré tní m př í padě se logika mý lila a jeho pocity – př edtucha, podezř ení č i intuice, nazý vejte to jak chcete – mě ly pravdu.

Př emý š lel, jestli by nemohl existovat urč itý smysl, který by se vyrovnal logice a rozumu, jestli by nemohl mí t č lově k uvnitř mozku dalš í duchovní schopnost, jež by vyř adila ze hry staré ná stroje logiky a rozumu. Mož ná, ž e to bylo ono. Mož ná, ž e to bylo jedno ze zvlá š tní ch nadá ní, které mutanti mě li.

Mož ná, ž e prá vě tenhle smysl mu bez dů vodu, bez logiky sdě lil, ž e musí vlč ka zí skat zpá tky.

29.

Ulice byla pro dopravu uzavř ena a okolo stá li policisté, př estož e vš e nasvě dč ovalo, ž e jich nebude potř eba – dav se choval uká zně ně. Uprostř ed ulice lež elo otluč ené auto s promá č knutou kapotou. Vypadalo jako mrtvá krá va na kukuř ič né m poli. Podé l chodní ku bylo rozhá zené roztř í š tě né sklo; kř upalo lidem pod nohama. Pneumatiky vozu byly proraž eny a kola zohý bá na. Okolo stá li lidé a civě li na vů z.

Vickers se vmí sil do davu a prodí ral se blí ž k autu. Uvidě l, ž e př ední dveř e ně kdo rozmlá til, nechal je otevř ené a zaklí nil je o chodní k. Mě l ješ tě š anci – jak si ř í kal – ž e tam vlč ek ješ tě mů ž e bý t.

Pokud tam je, bude muset vymyslet ně jaký způ sob, jak ho zí skat. Snad by si mohl kleknout a př edstí rat, ž e ho jednoduš e zají má kontrolní panel nebo ovlá dá ní. Popsal by okolostojí cí m, jak se ovlá dací panel liš í od toho v normá lní m autě a snad by mohl natá hnout ruku, ukrá st vlč ka a schovat ho pod kabá tem, aniž by se o tom kdokoliv dozvě dě l.

Š oural se k vraku, hledě l na ně j s vý razem, který, jak doufal, byl lí ně zvě davý, a prohodil s ostatní mi divá ky pá r baná lní ch pozná mek.

Pokrač oval, dokud se nepropracoval ke dveř í m, podř epl a podí val se dovnitř do auta. Vlč ka nevidě l. Setrvá val v pokleku, rozhlí ž el se a natahoval krk, poví dal nejbliž š í m okolostojí cí m o ovlá dací m panelu, podivoval se nad ř adicí pá kou, ale celou dobu hledal vlč ka.

Ale vlč ek tam nebyl.

Opě t vstal a vmí sil se do davu, prohlí ž el si chodní k, protož e vlč ek mohl z auta vypadnout a odkutá let se od ně j pryč. Mož ná se skutá lel do strouhy a lež el tam. Prohledal strouhy na obou straná ch ulice a př idal chodní k, ale ani tam vlč ek nebyl.

Takž e vlč ek byl pryč ješ tě dř í ve, než ho mohl vyzkouš et. Teď se už nikdy nedozví, jestli ho mohl př ené st do pohá dkové země.

Dvakrá t byl v té pohá dkové zemi – kdysi jako dí tě a pak znovu, když krá č el ú dolí m s dí vkou, jež se jmenovala Kathleen Prestonová. Prochá zel s ní zač arovaný m ú dolí m, které nemohlo bý t nič í m jiný m než jinou pohá dkovou zemí. Potom, co se vrá til a chtě l ji vidě t, mu ř ekli, ž e odeš la. Otoč il se zá dy ke dveř í m a vlekl se po verandě.

Poč kat, ř ekl si sá m pro sebe.

Opravdu se otoč il zá dy ke dveř í m a vlekl se po verandě?

Pokusil si vzpomenout a opě t to nejasně vidě l. Muž s tlumený m hlasem mu ř ekl, ž e Kathleen je pryč a potom prohlá sil: „Ale nechcete jí t dovnitř, mlá denč e? Má m tady ně co, co byste mě l vidě t. “

Veš el dovnitř a stá l v monumentá lní hale vyplně né mohutný mi stí ny, s obrazy na stě ná ch a s masivní mi schody vedoucí mi vzhů ru do patra a ten muž ř ekl –

Což e to ř ekl?

Vlastně, stalo se to vů bec?

Proč se takový zá ž itek, tato udá lost, na kterou by si mě l okamž itě vzpomenout, k ně mu vrací až po letech zapomně ní, tak jako se mu po tak dlouhé době vrá tily vzpomí nky na chlapeckou vý pravu do pohá dkové země?

A bylo to skuteč né nebo ne?

Bylo, ř ekl si pro sebe, neexistuje způ sob, jak by to mohl rozhodnout.

Otoč il se a š el ulicí, minul policistu, který se opí ral o zeď a pohupoval obuš kem a usmí val se na dav.

Na volné m prostranství si hrá la skupinka kluků. Zastavil se a sledoval je. Kdysi si také tak hrá val, nepř emý š lel o č ase nebo osudu, nepř emý š lel o nič em a prož í val š ť astné hodiny plné slunce a mě l radost ze ž ivota. Č as neexistoval a jeho cí le byly jen chvilkové nebo nanejvý š hodinové. Kaž dý den trval vě č ně a neexistoval konec ž ivota…

Jeden chlapec sedě l oddě leně od ostatní ch a mě l ně co v klí ně, otá č el tí m dokola, obdivoval se tomu, š ť astný, ž e vlastní bá ječ nou hrač ku.

Najednou to vyhodil do vzduchu a opě t to chytil. Ve sluneč ní m svitu zazá ř ila duha barev a Vickers, když uvidě l, co to je, ztratil na chví li dech.

Byl to ztracený vlč ek.

Sestoupil z chodní ku a loudal se kolem.

Hoš i, zabraní do hry, ho nezpozorovali nebo si ho spí š e nevš í mali, jak to č asto hrají cí si mlá dež dě lá – dospě lí pro ně neexistují nebo nejsou nic ví c než stí ny osob v jiné m, neskuteč né m a nespokojené m svě tě.

Vickers stá l nad chlapcem, jenž drž el vlč ka.

„Ahoj, chlapč e. “

„Ahoj. “

„Co to má š? “

„Naš el jsem to. “

„Je to hezké, “ pronesl Vickers. „Rá d bych to od tebe koupil. “

„Není to na prodej. “

„Dá m ti hodně, “ lá kal Vickers.

Chlapec se zá jmem vzhlé dl. „Bude to na nové kolo? “

Vickers sá hl do peně ž enky a vytá hl př elož ené bankovky.

„Fí ha, pane…“

Koutkem oka vidě l Vickers policistu, stojí cí ho na chodní ku, jak ho sleduje. Policista volný m krokem zamí ř il k nim.

„Tady, “ ř ekl Vickers.

Popadl vlč ka a hodil slož ené bankovky chlapci do klí na. Narovnal se a utí kal k ulič ce.

„Hej, vy! “ vykř ikl policista.

Vickers bě ž el dá l.

„Hej, vy, zastavte nebo budu stř í let! “

Zvuk vý stř elu a Vickers zaslechl tenké, vysoké vrně ní kulky, letí cí okolo jeho hlavy. Policista ani neuvaž oval, kdo to je nebo co dě lá, ale zprá vy v ranní ch noviná ch musely kaž dé ho vystraš it maximá lně.

Dostal se k rohové budově a zahnul okolo ní.

Vě dě l, ž e nemů ž e v ulič ce zů stat, protož e policista by doš el za roh budovy a on by byl jako kachna na vejcí ch.

Vtrhl do prů chodu mezi dvě ma budovami a okamž itě zjistil, ž e zahnul na š patnou stranu, protož e prů chodem se musí vrá tit na ulici, kde lež í znič ené a rozmlá cené auto.

Uvidě l v suteré nu otevř ené okno a okamž itě, bez př emý š lení vě dě l, ž e je to jeho jediná š ance. Odhadl vzdá lenost a vrhl se nohama např ed do okna.

Zá dy se uhodil o parapet, ucí til palč ivou bolest po celé m tě le, potom do ně č eho narazil hlavou. V suteré nu byla tma a miliony hvě zdič ek.

Spadl s vyraž ený m dechem jak š iroký tak dlouhý. Vlč ek mu vypadl z rukou a ská kal po podlaze.

Vyš krá bal se do kleku a utí kal za vlč kem. Naš el kus vodovodní trubky, pevně ji uchopil a narovnal se. Na jednom mí stě zad ho pá lilo a v hlavě mu huč elo od prudké ho ú deru. Ale byl na malou chví li v bezpeč í.

Naš el schody, vyš plhal se po nich a zjistil, ž e je v zadní mí stnosti ž elezá ř ství. Mí sto bylo plné ná hodně navrš ený ch rolí drá tě né ho pletiva, papí ru na stř echy, kartonů, ž oků drá tů do vá zací ch strojů, kusů rour od kamen, zabalený ch kamen a kotouč ů lana z manilské ho konopí.

Slyš el lidi, jak vpř edu př echá zejí, ale nikdo nebyl v dohledu. Sehnul se za zabalená kamna a z okna nad hlavou na ně j dopadl proud sluneč ní ch paprsků, takž e se krč il v kaluž i svě tla.

Slyš el, jak venku v ulič ce ně kdo probě hl okolo a z dá lky zaslechl vý stř ely. Sedl si na paty, vmá č kl se tě sně k drsný m prknů m bedny a pokouš el se ovlá dnout dech, protož e se bá l, ž e kdyby ně kdo do mí stnosti veš el, mohl by zaslechnout jeho sí pá ni.

Mě l by si vymyslet ně jakou ú nikovou cestu. Vě dě l, ž e kdyby tady zů stal, nakonec ho najdou. Policie a obč ané mě sta zač nou proč esá vat okolí. A teď už budou vě dě t, koho honí. Chlapec jim ř ekne, ž e naš el vlč ka lež et poblí ž auta a ně kdo si potom mů ž e vzpomenout, ž e ho vidě l, jak s autem parkuje a mů ž e si na ně j vzpomenout i serví rka z restaurace. Z mnoha malý ch kousků se dozví, ž e jejich uprchlí k je muž, které mu patř í vě č né auto.

Nebyl si jist, co by se mu stalo, kdyby ho naš li. Vzpomně l si na zprá vu z St. Malo o muž i s cedulí na krku, pově š ené m na lampě.

Ale odtud nemohl. Byl v pasti a nemohl dě lat nic moc. Nemohl se vyplí ž it do ulič ky, protož e tam ho hledali. Mohl se vrá tit do suteré nu, ale tam to nebylo o nic lepš í. Mohl se př esunout do obchodu a chovat se jako zá kazní k, nakonec se vyloudat na ulici a co nejlé pe se tvá ř it jako obyč ejný obč an, který sem př iš el, aby se podí val na ně jakou vzá cnou stř elnou zbraň nebo na ná stroj, který si př eje koupit. Ale pochyboval, ž e se mu to povede.

Nakonec se mu nelogické chová ní nevyplatilo. Logika a dů vod byly stá le ješ tě ví tě zi, č initeli, které ovlá daly ř á d lidské ho ž ivota.

Z tohoto sluncem zaplavené ho hní zda za zabalený mi kamny není ú niku.

Není ú niku, ledaž e –

Opě t naš el vlč ka. Mě l s sebou vlč ka.

Není ú niku – ledaž e by vlč ek zapracoval.

Polož il vlč ka š pič kou na podlahu a pomalu ho tlakem na drž adlo roztoč il. Když vlč ek nabral rychlost, zatlač il prudč eji. Nechal ho toč it se a hví zdat. Sedl si do dř epu př ed ně j a dí val se na barevné pruhy. Vidě l, jak vznikají, a prová zel je pohledem do nekoneč na a divil se, kam odchá zejí. Zamě ř il veš kerou svoji pozornost na vlč ka, klopil pohled, dokud nevidě l jen jeho.

Nefungovalo to. Vlč ek kolí sal a tak Vickers natá hl ruku a zastavil ho.

Zkusil to znova.

Musí mu bý t osm let. Musí se vrá tit do dě tství. Musí vyč istit mysl, zapudit veš keré dospě lé myš lenky, vš echny starosti dospě lý ch, vš echny slož itosti. Musí se stá t dí tě tem.

Př emý š lel o hraní v pí sku, o zdř í mnutí pod stromy, o tom, jak cí til pí sek pod nahý mi chodidly. Zavř el oč i a soustř edil se, zachytil vizi dě tství, jeho barvu a vů ni.

Otevř el oč i a sledoval pruhy, mysl plnou ú divu a otá zek o jejich existenci, kam jdou, když mizí.

Nefungovalo to. Vlč ek se rozký val a on ho zastavil.

Do vě domí se mu vklí nila š í lená myš lenka. Nemá moc č asu. Musí pospí chat.

Opě t se oprostil od myš lenek.

Dí tě nemá př edstavu o č ase. Pro dí tě trvá č as vě č ně a vě č ně. Byl malý m klukem a mě l veš kerý č as, který existoval, a vlastnil nové ho ú ž asné ho vlč ka.

Opě t ho roztoč il.

Uvě domoval si pohodlí domova a milují cí matku a hrač ky rozhá zené po podlaze a pohá dkové kní ž ky, ze který ch mu č etla babič ka, když př iš la na ná vš tě vu. A sledoval vlč ka s malý m, dě tský m ú divem – sledoval pruhy, jak jdou vzhů ru a mizí, jdou vzhů ru a mizí, jdou vzhů ru a mizí –

Ucí til š ť ouchnutí a pů du pod nohama. Sedel na vrcholu kopce a př ed ní m se rozprostí rala na mí le a mí le daleko prá zdná zem s vlní cí se trá vou, há ji keř ů a v dá lce se zč eř enou vodou.

Sklopil oč i a uvidě l vlč ka, jak se pomalu dotá č í a ký vá a ustá vá v pohybu.

30.

Země byla nedotč ená a prostá vš ech zná mek lidské č innosti, byla to země neobdě lané pů dy a nebe; dokonce i divokost vě tru jako by chtě la naznač it, ž e tato zem je nezkrocená.

Z vrcholku kopce vidě l Vickers skupinky pohybují cí ch se tmavý ch stí nů, mě l urč ité tuš ení, ž e jsou to buvoli. Dokonce zpozoroval tř i vlky, jak bezcí lně stoupají po vrchu. Když ho spatř ili, zavá hali a zahnuli dolů z kopce. Na modré kopuli nebe, rozklenuté ho od horizontu k horizontu, se osamě le pohyboval mrak ptá ků. Ptá ci z vý š ky prozkoumá vali zemi a kř ič eli. Jejich vř í ská ní dolehlo k Vickersovi jako vysoký, tenký zvuk filtrovaný oblohou.

Vlč ek ho př enesl skrz. Byl v bezpeč í v holé zemi s vlky a buvoly.

Vylezl na vrchol hř ebene a podí val se na rozprostř enou zemi trá vy a há jů a ř ek blyš tí cí ch se ve slunci. Nevidě l ž á dné zná mky lidské ho osí dlení – ž á dné cesty, ž á dné nitky kouř e stoupají cí k obloze.

Podí val se za sluncem a udivilo ho, na jaké straně je zá pad. Vě dě l, ž e pokud má pravdu, je dopoledne. Ale pokud se mý lí, je odpoledne a za pá r hodin padne tma. A než temnota př ijde, mě l by vymyslet, jak strá ví noc.

Chtě l jí t do pohá dkové země a tohle, samozř ejmě, pohá dkový kraj nebyl. Kdyby o tom př estal př emý š let, ř ekl si, poznal by, ž e bý t ani nemů ž e, protož e mí sto, kam se dostal jako dí tě, také nemohlo bý t pohá dkovou zemí. Toto byl nový a prá zdný svě t, osamě lý a snad hrozivý, ale bylo to lepš í než zadní mí stnost obchodu se ž elezá ř ský mi potř ebami v ně jaké m nezná mé m mě stě a s chlapí ky, kteř í ho chtě jí zabí t.

Vyš el ze staré ho dů vě rně zná mé ho svě ta do nové ho, cizí ho. Pokud je tento svě t zcela bez lidí, potom patř í jemu.

Sedl si, vyprá zdnil kapsy a prohlé dl si, co má k dispozici. Pů l balí č ku cigaret, tř i balí č ky zá palek – jeden skoro prá zdný, druhý plný, tř etí plný až na pá r sirek, kapesní nů ž, kapesní k, peně ž enku s ně kolika dolary, pá r drobný ch centů, klí č k vě č né mu autu, krouž ek na klí č e s klí č em k domu a dalš í m ke stolu a pá r dalš í ch klí č ů, které nemohl nikam zař adit, mechanickou tuž ku, ně kolik listů papí ru, př elož ený ch, aby se veš ly do kapsy. Mě l v ú myslu dě lat si pozná mky, kdyby vidě l ně co, co by za to stá lo – a to bylo vš e. Ně co na rozdě lá ní ohně, ná stroj s ostř í m na ř ezá ní a pá r bezcenný ch kousků kovu – to byl vý č et vš eho, co mě l.

Pokud je tento svě t neobydlený, bude mu muset č elit sá m. Musí se sá m ž ivit a brá nit, nají t ú kryt a č asem také vymyslet ně jaký způ sob, jak se oblé kat.

Zapá lil si cigaretu a pokouš el se př emý š let, ale myslel jen na to, ž e s cigaretami musí opatrně, protož e má jen pů l krabič ky, a když mu cigarety dojdou, nebude mí t už ž á dné jiné.

Nepř á telská země – ale ne ú plně, protož e to byla opě t Země, stará dobrá Země, nezjizvená lidský mi ná stroji. Mě la vzduch jako Země a trá vu a oblohu jako Země a dokonce vlci a buvoli byli stejní jako ti narození na staré Zemi. Tř eba je to Země. Vypadala ze vš ech svě tů tak, jak mohla vypadat pů vodní Zem př ed dotykem lidské ruky, př edtí m, než ji Č lově k chytil, zkrotil a uzavř el do ohrady své vů le, př edtí m, než ji Č lově k rozdě lil na kousky, vyraboval a vybral vš echny její poklady.

Nebyla to nepř á telská zem – vlč ek ho nepř enesl do nepř á telské ho prostř edí. Ač koli za to samozř ejmě vlč ek nemohl. Nemě l s tí m nic společ né ho. Vlč ek byl jednoduš e vě cí, na kterou soustř edil svoji pozornost, jednoduché zař í zení pro hypnó zu, které pomá halo mysli v prá ci. Vlč ek mu pomohl dostat se do té to země, ale byla to jeho mysl a ně jaká jeho zvlá š tnost, která mu umož nila odejí t ze staré dobré Země na toto zvlá š tní, prvotní mí sto.

Bylo to ně co, o č em slyš el nebo č etl…

Hledal to, prohrabá val se š í lený mi mentá lní mi prsty hlubinami mozku.

Mož ná zprá vy. Nebo ně co, o č em slyš el. Nebo ně co, co vidě l v televizi.

Nakonec na to př iš el – př í bě h o muž i v Bostonu – doktor Aldridge, zdá lo se mu, ž e si vzpomí ná – který ř ekl, ž e mů ž e bý t ví ce svě tů než jen jeden, ž e mů ž e bý t př ed naš í m svě tem druhý a za ní m ješ tě jeden a za ní m dalš í a ješ tě dalš í a dalš í a dalš í, dlouhá ř ada svě tů ubí hají cí ch jeden za druhý m jako když lidé bě ž í ve sně hu a jeden č lově k klade nohy do š lé pě jí druhé ho a tak dá le ř adou.

Nekoneč ný ř etě z svě tů, jeden za druhý m. Prstenec okolo Slunce.

Vzpomně l si, ž e ten př í bě h nedoč etl. Ně co ho vyruš ilo a on noviny odlož il. Dokouř il cigaretu až na malinký zbyteč ek a př á l si, aby č lá nek př eč etl celý. Protož e Aldridge mohl mí t pravdu. Za starou, dobrou Zemí mohl existovat dalš í svě t, dalš í č lá nek v nekoneč né m ř etě zu Zemí.

Pokusil se vystopovat logiku v takové m prstenci svě tů, ale vzdal to, protož e nemě l ani zdá ní, proč by tomu tak mě lo bý t.

Ř ekně me tedy, ž e toto je Země. No. Země č í slo dvě, dalš í za originá lní Zemí, kterou nechal za sebou. Ř ekně me také, ž e se Země budou v topografický ch vlastnostech podobat jedna druhé, snad nebudou př esně stejné, ale budou si velmi podobné, s malý mi odchylkami tady a tam, s kaž dou dalš í Zemí se budou odchylky zvě tš ovat, až snad v desá té Zemi v poř adí se stanou zjistitelný mi. Ale tohle zde byla teprve druhá v poř adí a snad se její rysy změ nily jen má lo. Byl ně kde v Illinois a tohle, jak si ř ekl, by mohl bý t kus staré ho Illinois.

V osmi jako chlapec odeš el do Země, kde byla zahrada a dů m v há ji. A Země, kterou navš tí vil potom, byla mož ná opravdová Země. Pozdě ji krá č el zač arovaný m ú dolí m a také to mohla bý t Země. Pokud to byla pravda, potom byl dalš í dů m Prestonů na té to pravé Zemi př esně stejný jako ten, který tak hrdě stá l v Zemi jeho dě tství.

Je tady š ance, pravil sá m pro sebe. Malá, ale jediná, kterou mě l.

Mě l by zamí ř it k domu Prestonů, smě rem na severozá pad, vrá tit se pě š ky mnoho mil, jež ujel od doby, kdy opustil mí sta své ho dě tství. Vě dě l, ž e má slabý dů vod vě ř it, ž e najde dů m Prestonů, slabý dů vod myslet si ně co jiné ho, než ž e byl chycen v prá zdné m, osamě lé m svě tě. Ale uzavř el mysl logický m dů vodů m, protož e jediné, co mě l, byla nadě je.

Zkontroloval slunce a uvidě l, ž e se vyš plhalo na nebi vý š e. A to znamenalo, ž e je dopoledne a ne odpoledne a podle toho vě dě l, který m smě rem je zá pad, a to bylo vš e, co potř eboval.

Vyrazil na cestu, vykrač oval si z kopce, mí ř il na severozá pad – smě rem k jediné nadě ji, kterou na celé m svě tě mě l.

31.

Př ed soumrakem si vybral mí sto na př enocová ní – há j, jí mž proté kal potok.

Sundal si koš ili, př ivá zal ji k tyč i a vytvoř il tak primitivní rybá ř skou sí ť, kterou ponoř il do malé tů ně v potoce. Po pá r experimentech zjistil, jak sí ť použ í vat, a po hodině mě l pě t dost veliký ch ryb.

Oč istil ryby kapesní m nož em, jednou sirkou zapá lil oheň a pogratuloval si ke své mu zá lesá ctví.

Upekl jednu rybu a sně dl ji. Nebylo to jednoduché, protož e nemě l sů l a ve vař ení zrovna nevynikal, jedna č á st ryby byla sež ehnutá plameny, zbytek byl syrový. Ale byl hladový jako vlk a dokud neukojil hlad, nechutnala ryba tak š patně. Dojí st zbytek už potom bylo tě ž š í, ale př inutil se, protož e vě dě l, ž e bude č elit tě ž ký m dnů m, a aby je př ekonal, musí mí t plné bř icho.

Mezití m se zeš eř ilo. Schoulil se poblí ž ohně, pokouš el se př emý š let, ale byl př í liš unavený. Jakmile si sedl, př istihl se, ž e dř í me.

Spal, a když se probudil, oheň té mě ř vyhasl a ješ tě byla tma. Se studený m potem po tě le obnovil oheň. Oheň mě l na ochranu stejně jako na zahř á tí a na vař ení. Za celý den pochodu nevidě l jen vlky, ale také medvě da a jednou, když prochá zel podé l keř ů, mihl se v nich ž lutohně dý stí n. Pohyboval se na ně j moc rychle, takž e nestač il urč it, co to bylo.

Probudil se znovu, když sví talo. Ož ivil oheň a upekl zbytek ryb. Sně dl jednu a kus, zbytek ryb, tak jak byly š pinavé, strč il do kapsy. Vě dě l, ž e bě hem dne bude potř ebovat jí dlo a nechtě l ztrá cet č as zastavová ní m a rozdě lá vá ní m ohně.

Prohledal okolní kř oví a naš el tlustý, rovný klacek, potě ž kal ho a usoudil, ž e je poř á dný. Bude stač it, kdyby byl nucen se brá nit. Zkontroloval kapsy, aby se př esvě dč il, ž e tady nic nenechal. Mě l kapesní nů ž a zá palky. Byly to dů lež ité vě ci. Peč livě zabalil zá palky do kapesní ku, potom si sundal tí lko a kapesní k jí m omotal. Kdyby ho zastihl dé š ť nebo kdyby upadl př i př echá zení ř í č ky, obaly by mu pomohly uchovat sirky suché. Zá palky potř eboval. Vá ž ně pochyboval, ž e by umě l rozdě lat oheň kř esá ní m pazourkem nebo pomocí luku tř ení m dř eva o dř evo.

Vyrazil dř í ve, než vyš lo slunce. Usilovně pochodoval na severozá pad, ale š el pomaleji než vč era, protož e zjistil, ž e je dů lež itě jš í vý drž než rychlost. Bylo by hloupé vyč erpat se v první ch dnech chů zí.

Ztratil ně jaký č as oklikou okolo sluš ně veliké ho stá da buvolů. Na noc se zastavil v dalš í m há ji. Byl zde př ibliž ně o hodinu dř í ve, aby pomocí své sí tě z koš ile a tyč e chytil v proudu dalš í zá sobu ryb. V lesí ku naš el ostruž iní s ně kolika plody, takž e mě l k rybá m dezert.

Vyš lo slunce a on opě t pokrač oval v chů zi. Slunce zaš lo. A zač al dalš í den a on pokrač oval. A dalš í a dalš í.

Nachytal si ryby. Nasbí ral ně jaké bobule. Nalezl č erstvě zabité ho jelena. Nebylo pochyb o tom, ž e ho zabilo ně jaké zví ř e, které vydě sil svou př í tomností. Vytá hl kapesní nů ž a odř ezal tolik kusů jelení ho masa, kolik mohl uné st. Dokonce i bez soli bylo maso po rybá ch ví tanou změ nou. Nauč il se sní st ho i trochu syrové ho. Jak š el, uř ezá val jednotlivá sousta a metodicky je ž vý kal. Když už bylo tak zamř elé, ž e se nedalo jí st, musel zbytek vyhodit.

Ztratil pojem o č ase. Nemě l př edstavu, kolik mil uš el nebo jak je daleko od mí sta, kam mí ř il, dokonce ani jestli ho vů bec mů ž e nají t.

Rozbily se mu boty. Vycpal je suchou trá vou a dí ry svá zal pruhy lá tky, nař ezané z nohavic.

Jednoho dne si klekl, aby se napil kř iš ť á lově jasné vody, a uvidě l, jak se na ně j dí vá podivný zjev. Otř esen zjistil, ž e ta medvě dí tvá ř je jeho vlastní zarostlý a š pinavý oblič ej, poznamenaný stopami ú navy.

Dny př ichá zely a odchá zely. Pohyboval se stá le na severozá pad. Zvykl si klá st nohu př ed nohu v pravidelné m kroku, pohyboval se té mě ř automaticky. Nejdř í ve jej slunce spá lilo, potom mě l ků ž i hně dou a opá lenou. Na klá dě př ekonal š irokou a hlubokou ř eku. Dostat se na druhou stranu trvalo dlouho a v jednu chví li ho klá da má lem shodila, ale doká zal to.

Pokrač oval v pochodu. Nemě l na vybranou.

Proš el prá zdnou zemí bez zná mek osí dlení, ač koli krajina byla pro č lově ka velmi vhodná. Pů da byla ú rodná a trá va rostla vysoká a hustá, stromy podé l vodní ch toků a mezi kř oví m se tyč ily k obloze, byly rovné a č ně ly vysoko do nebe.

Potom, jednoho dne zrovna př ed zá padem slunce, dosá hl vrcholu stoupá ní. Uvidě l pů du klesat od jeho nohou ke vzdá lené stuze ř eky, o ní ž se domní val, ž e ji pozná vá.

Ale jeho pozornost neupoutala ř eka, ale odlesk zapadají cí ho slunce na velké kovové ploš e daleko dole pod svahem.

Zvedl ruku a zastí nil si oč i př ed sluneč ní m svě tlem. Pokusil se rozeznat, co to je, ale bylo to př í liš daleko a zá ř ilo to př í liš jasně.

Slé zal dolů po ú boč í a nevě dě l, zda má bý t rá d nebo se bá t, kradmo se dí val na vzdá lené kovové zá blesky. Chví lemi, když zaš el do dolí ku, je ztratil z dohledu, ale když opě t vylezl, byly znovu vidě t, takž e vě dě l, ž e jsou skuteč né.

Nakonec byl schopný rozpoznat, ž e jsou to budovy – kovové budovy lesknoucí se ve slunci. Vidě l, ž e se ve vzduchu nad nimi pohybují divné stí ny, a zaregistroval okolo pohyb, zná mky ž ivota.

Ale nebylo to mě sto. Bylo to př í liš kovové. A naví c k tomu nevedly ž á dné cesty.

Jak př ichá zel blí ž, rozpozná val ví ce a ví ce detailů a nakonec, když byl jen jednu nebo dvě mí le daleko, se zastavil, podí val se pozorně a zjistil, co to je.

Nebylo to mě sto, ný brž tová rna. Gigantická, na velké ploš e rozprostř ená tová rna. Postupně mu doš lo, ž e lé tají cí vě ci jsou pravdě podobně letadla, ale vypadala spí š e jako lé tají cí ná kladní auta. Vě tš ina jich př ichá zela ze severu a ze zá padu. Vě ci lé taly ní zko, nepř í liš rychle a př istá valy na ú zemí, kam nevidě l, protož e mu vý hled clonily budovy.

Tvorové, kteř í se pohybovali mezi budovami, nebyli lidé – nebo nevypadali jako lidé, ale ně jak jinak, jako kovové vě ci, lesknoucí se v zá ř i zapadají cí ho slunce.

Vš ude okolo budov stá ly na veliký ch vě ž í ch disky miskovité ho tvaru o prů mě ru mnoha stop. Vš echny disky byly natoč eny ke slunci a uvnitř ž hnuly, jako by v nich byl oheň.

Pomalu krá č el smě rem k budová m. Když př iš el blí ž e, poprvé si uvě domil jejich obrovitost. Zabí raly mnoho akrů a č ně ly do vý š ky mnoha pater. Vě ci, které mezi nimi pobí haly na č etný ch pochů zká ch, nebyly lidé nebo ně co jim podobné ho, ale samostatně pohá ně né stroje.

Ně kolik strojů doká zal poznat, ale vě tš inu ne. Vidě l ná kladní stroj, jak se prohnal kolem s ná kladem dř í ví v bř iš e, a veliký jeř á b, který svý mi ocelový mi č elistmi tě ž il dř evo rychlostí tř iceti mil za hodinu. Ale byly tu ješ tě dalš í, které vypadaly jako mechanická straš idla, a vš echny se hnaly kolem, jako by mě ly př í š erně naspě ch.

Naš el ulici, nebo pokud to nebyla ulice, tak otevř ený prostor mezi dvě ma budovami. Sel po ní smě rem k centru, kam asi spě chaly stroje. Drž el se blí zko stě ny jedné z budov, jako by na tom zá lež el jeho ž ivot.

Doš el k otvoru v budově, z které ho vedla do ulice rampa. Opatrně se vyš plhal na rampu a podí val se dovnitř. Vnitř ek byl osvě tlen, i když nedoká zal postř ehnout, odkud svě tlo vychá zí. Dí val se na dlouhou ř adu strojů v pilné prá ci. Zmá tlo ho, ž e v hale nebyl ž á dný hluk. Mí sto bylo kromě kovový ch zvuků, jak se samoč inné stroje mí haly ulicí, naprosto tiché.

Slezl z rampy a pokrač oval v chů zi po ulici okolo budovy. Doš el na okraj letiš tě, kde př istá vala a odlé tala vzduš ná ná kladní auta.

Pozoroval, jak stroje př istá valy a vyvrhovaly ná klad – velké hromady zá ř ivé ho, č erstvě nař ezané ho dř eva, které ihned uchopily dopravní stroje a rozvá ž ely je vš emi smě ry pryč; vidě l ř etě z ná kladů rudy, pravdě podobně nejen ž elezné, vyklá dané př í mo do jí cnu dopravní ch strojů, které Vickersovi př ipadaly jako peliká ni.

Jakmile bylo ná kladní auto vylož eno, znova vystartovalo – odletě lo bez jediné ho zvuku, jako by se ho zmocnil ví tr a vynesl ho do vý š ky.

Lé tají cí vě ci př ichá zely v nekoneč né m ř etě zu, vyklá daly nekoneč nou dá vku ná kladu, o kterou bylo té mě ř ihned postará no. Nic nezů stalo na hromadě. Za chví li stroje vzlé tly do oblak. Ná klad, který slož ily, byl odvezen tam, kde po ně m byla shá ň ka.

Jako lidé, př emý š lel Vickers, ty stroje jsou jako lidé. Jejich pů sobení nebylo automatické, protož e aby bylo automatické, musela by bý t kaž dá operace provedena na urč ité m mí stě v urč ený č as – a vš echny lodě nepř istá valy na př esně stejné m mí stě ani č asové ú seky mezi jejich př istá ní mi nebyly stejné. Ale pokaž dé, když loď př istá la, byl po ruce vhodný dopravní stroj, aby vylož il její ná klad.

Jako inteligentní bytosti, pomyslel si Vickers. Když o tom tak př emý š lel, uvě domil si, ž e jimi opravdu jsou. Vě dě l, ž e tyto stroje jsou roboti, kaž dý zkonstruovaný, aby se staral o svů j konkré tní ú kol. Ne podobní lidem, jak si roboty obyč ejně př edstavujeme, ale praktické stroje s inteligencí a urč ený m cí lem.

Slunce zapadlo. Vickers stá l v rohu budovy. Podí val se nahoru na vě ž e, natoč ené ke slunci. Pomalu se otá č ely nazpá tek smě rem k vý chodu, takž e až slunce rá no vyjde, budou zase k ně mu č elem.

Sluneč ní energie, pomyslel si Vickers. A kde to jen slyš el o solá rní energii? Př ece v domech mutantů. Malý elegantní obchodní k jemu a Ann vysvě tloval, jak se se sluneč ní mi č lá nky budou moci obejí t bez př í vodu elektř iny.

A tady opě t využ í vali sluneč ní energii. Také tady byly stroje, které se pohybovaly bez sebemenš í ch zvuků, jako vě č né auto se neopotř ebová valy, ale př etrvá valy mnoho generací.

Stroje mu nevě novaly ž á dnou pozornost. Bylo to, jako by ho nevidě ly, jako by nemě ly podezř ení, ž e je tady. Ani jeden z nich neklopý tl, když se hnal okolo ně j, ani jeden neuhnul z cesty, aby se mu zdaleka vyhnul. Ani se hrozivě nepohnul smě rem k ně mu.

Po zá padu slunce bylo mí sto osvě tlené, ale opě t nemohl urč it zdroj. Tma prá ci nezastavila. Stá le př ilé tala veliká hranatá ná kladní auta podobná vylepš ený m krabicí m, vyklá dala ná klad a znova odlé tala. Stroje neustá valy v pohybu. Dlouhá ř ada strojů uvnitř budov pokrač ovala ve své bezhluč né prá ci.

Byl zvě dav, zda lé tají cí ná kladní auta jsou také roboti. A zdá lo se, ž e pravdě podobně ano.

Bloudil kolem, tiskl se ke zdi a uhý bal z cesty.

Naš el mohutnou naklá dací ploš inu, kde se vysoko kupily krabice př iná š ené sem stroji. Stroje je naklá daly do lé tají cí ch ná klaď á ků, které vytrvale odlé taly na mí sta urč ení. Protá hl se na ploš inu a blí ž e se podí val na pá r krabic. Pokouš el se urč it, co obsahují, ale byly označ eny jen pí smeny a č í sly. Zapř emý š lel, ž e by jednu otevř el a podí val se dovnitř, ale nemě l ž á dné ná stroje a trochu se bá l to udě lat, i když mu stroje stá le nevě novaly ž á dnou pozornost; mož ná by zač aly, kdyby př eká ž el.

O ně kolik hodin pozdě ji vyš el na druhé straně z rozlehlé ho ú zemí tová rny a krá č el pryč, potom se otoč il a hledě l na tová rnu. Vidě l, jak sá lá podivný m svě tlem a zachytil zná mky č innosti.

Dí val se na tová rnu a lá mal si hlavu nad tí m, co se zde vyrá bí. Domní val se, ž e to uhodl. Pravdě podobně ž iletky a zapalovač e a mož ná ž á rovky a snad domy a vě č ná auta. Mož ná vš echno.

Protož e tohle, vě dě l urč itě, je tová rna nebo aspoň jedna z tová ren, kterou Crawford a North American Research marně hledali.

Není se co divit, pomyslel si, ž e neuspě li.

32.

Pozdě odpoledne doš el k ř ece plné ostrovů pokrytý ch stromy a vinnou ré vou, ucpané ná nosy pí sku. Dí ky zlově stné mu klokotá ní a sykotu posouvané ho pí sku si byl jistý, ž e to musí bý t ř eka Wisconsin, která se po př ekoná ní horní ho toku vlé vá do Mississippi. A pokud mě l pravdu, vě dě l, kam jde. Odkud se dostane na mí sto, kam smě ř uje.

Teď se bá l, ž e nenajde ú dolí, které zná, ž e v té to krajině nebude ž á dný dů m Prestonů. Spí š e se ocitl v podivné zemi, kde nebyli lidé, ale jen roboti, komplexní civilizace robotů, kde Č lově k nehrá l ž á dnou roli. V tová rně nebyl jediný č lově k, tí m si byl jist, protož e to mí sto bylo př í liš sobě stač né, př í liš si jisté svý m ú č elem, než aby potř ebovalo lidské ruce nebo mozek.

Když se setmě lo, utá boř il se na bř ehu ř eky a dlouhou dobu př edtí m, než š el spá t, sedě l a dí val se na stř í brné zrcadlo vody osvě tlené mě sí cem, cí til, jak se do ně j zabodá vá pocit osamě losti, hlubš í a krutě jš í pocit osamě losti, než jaký poznal kdykoliv př edtí m.

Až nastane rá no, pů jde dá l bude si proš lapá vat cestu ke své mu zaprá š ené mu konci a najde mí sto, kde by mě l stá t dů m Prestonů. Pokud zjistí, ž e ž á dný takový dů m není, co udě lá?

O tom nepř emý š lel. Nechtě l na to myslet. Nakonec usnul.

Rá no seš el k ř ece a když se prodí ral kř oví m, prostudoval př í krý již ní bř eh. Byl si jistý, ješ tě ví ce než př edtí m, ž e bř eh pozná vá a ví, kde se nalé zá.

Sledoval ř eku po proudu a nakonec uvidě l mlhavě modrý srá z, tyč í cí se na ř í č ní m soutoku, a tenké fialové linky kamenů na druhé straně vě tš í ř eky. Vyš plhal na jeden z kamenů a porozhlé dl se po ú dolí, které hledal.

Na noc se utá boř il už v ú dolí. Dalš í rá no jí m pokrač oval a naš el odboč ku, která by ho mě la dové st k domu Prestonů.

Př edtí m, než ú dolí poznal, urazil znač nou č á st cesty a vidě l urč itá seskupení kamenů a stromů, která mu př ipadala podobná jiný m, která vidě l již dř í ve.

Narů stalo v ně m podezř ení a nadě je a nakonec jistota, ž e krá č í po zná mé pů dě.

Tady bylo to zač arované ú dolí, který m prochá zel př ed dvaceti lety!

A teď, pomyslel si, ješ tě jestli je tady ten dů m.

Př i př edstavě, ž e dosá hne konce ú dolí a uvidí mí sto, kde by mě l stá t, a on tam nebude, pocí til slabost a mdloby.

Protož e kdyby se tak stalo, vě dě l by, ž e poslední nadě je zmizela, ž e byl vydě dě n z rodné Země.

Naš el cestu a pokrač oval po ní. Vidě l ví tr; vá l nad loukou, až se zdá lo, ž e trá va je voda a svě tlé stonky bí lé př epadá vají cí č epič ky pě ny. Uvidě l skupinu jabloní. Nekvetly, na to bylo př í liš pozdní roč ní období, ale jinak byly stejné, jako když je vidě l kvé st.

Cesta se zatoč ila kolem kopce a Vickers se zastavil a dí val se na dů m. Cí til, jak pod ní m podklesá vají kolena. Rychle se podí val jinam a pomalu se otá č el, aby si byl jistý, ž e to nebylo š á lení, ž e dů m tam opravdu je.

Opravdu tam byl.

Vystartoval po cestě k domu a zjistil, ž e bě ž í. Př inutil se zpomalit do rychlé chů ze. A potom se znovu rozbě hl a už se nepokouš el zastavit.

Vybě hl kopec, na ně mž dů m stá l; teď š el o pozná ní pomaleji, pokouš el se nabrat ztracený dech a př emý š lel, jaký je na ně ho pohled po tý dnech, kdy se neholil a neč esal, kdy si roztrhal a zmuchlal š aty, s botami rozpadlý mi na cá ry a př ivá zaný mi k chodidlů m prouž ky lá tky odtrž ený mi z kalhot, s roztř epený mi zbytky kalhot vlají cí mi ve vě tru a odhalují cí mi boulovitá, pruhy š pí ny pokrytá kolena.

Doš el k bí lé mu plotu a zastavil se u brá ny. Opř el se o ni a podí val se na dů m. Vypadal př esně tak, jak si ho př edstavoval, č istý, udrž ovaný, s upravený m trá vní kem a se zá ř ivý mi kvě ty v ú hledný ch truhlí cí ch, dř evo nově natř ené a cihly barvou doklá dají cí roky slunce, silné ho vě tru a deš tě.

„Kathleen, “ ř ekl, ale nevyslovil její jmé no př í liš zř etelně, protož e mě l rty vysuš ené a drsné. „Vrá til jsem se. “

Zamyslel se, jak by po tě ch letech vypadala. Varoval sá m sebe, ž e nemů ž e oč eká vat sedmná ctiletou nebo osmná ctiletou dí vku, kterou kdysi znal, ale ž enu př ibliž ně jeho vě ku.

Uvidí ho stá t v brá ně a př es vousy a š aty, roztrhané tý dny cestová ní, ho pozná, otevř e dveř e a sejde na cestu, aby ho uví tala.

Dveř e se otevř ely. Protož e mě l v oč í ch slunce, nevidě l ji, dokud nevyš la z verandy.

„Kathleen. “

Ale Kathleen to nebyla.

Byl to ně kdo, koho př edtí m nikdy nevidě l – muž, jenž na sobě nemě l té mě ř vů bec ž á dné š aty a tř pytil se ve slunci, když krá č el po cestě. Obrá til se na Vickerse a pravil: „Pane, co pro vá s mohu udě lat? “

33.

Ně co se mu nezdá lo na tř pytu toho muž e v ranní m slunci. Na způ sobu, který m krá č el, bylo ně co divné ho a způ sob, který m mluvil, mu také př ipadal trochu divný. A nemě l ž á dné vlasy. Mě l naprosto holou hlavu a hruď nemě l zarostlou. Také jeho oč i byly podivné. Stejně jako on se celé tř pytily. Vypadal, ž e nemá ž á dné rty.

„Jsem robot, pane, “ prohlá sil tř pytivý muž, když uvidě l popletené ho Vickerse.

„Aha. “

„Jmenuji se Hezekiah. “

„Jak se má š, Hezekiahu? “ zeptal se Vickers nejistě, protož e nevě dě l, co ř í ci.

„Má m se dobř e, “ odvě til Hezekiah. „Poř á d se má m dobř e. Nemů ž e se mi stá t nic š patné ho. Dě kuji za optá ní, pane. “

„Doufal jsem, ž e zde ně koho najdu, “ pronesl Vickers. „Sleč nu Kathleen Prestonovou. Není ná hodou doma? “

Pozoroval robotovy oč i a nic v nich nevidě l.

Robot se zeptal: „Nepů jdete dovnitř a nepoč ká te tam, pane? “

Otevř el mu brá nu a Vickers proš el dovnitř. Krá č el po cestě z vybledlý ch cihel a vš iml si, jak jsou i cihly na domě vybledlé po lé tech pů sobení slunce, vě tru a deš tě. Vidě l, ž e tohle mí sto je velmi dobř e udrž ované. Nedá vno umytá okna zá ř ila č istotou, okenice visely rovně, okapy byly natř ené a trá vní k vypadal, jako by nebyl posekaný, ale oholený. Ve veselý ch truhlí cí ch bez plevele vyrů staly kvě tiny a tyč ky plotu, natř ené lesklou bě lobou, stá ly svoji vě č nou strá ž okolo domu rovné jak dř evě ní vojá ci.

Doš li blí ž e k domu, robot se otoč il a vyš el po schodech na malou verandu vedoucí k boč ní mu vchodu, zatlač il na dveř e a podrž el je otevř ené, aby mohl Vickers projí t.

„Jako doma, pane, “ ř ekl Hezekiah. „Sedně te si a poč kejte. Pokud budete ně co potř ebovat, na stole je zvonek. “

„Dě kuji, Hezekiahu, “ ř ekl Vickers.

Na č eká rnu byl pokoj velký. Byl vesele vytapetovaný a nad ř í msou mramorové ho krbu bylo zrcadlo. Ve vzduchu viselo ticho celé ho pokoje, oficiá lní ticho, jako by zde č lově k oč eká val dů lež ité udá losti.

Vickers si sedl do kř esla a č ekal.

Co oč eká val? Kathleen, jak vyrazí z domu a sebě hne po schů dká ch ho uví tat, celá š ť astná po dvaceti letech, kdy o ně m neslyš ela? Potř á sl hlavou. Ž il svý mi sny. Tí mhle způ sobem to nefunguje. Nebylo by to logické.

Ale byly i jiné vě ci, skuteč ně nelogické, a př esto fungovaly. Nebylo logické, ž e by mě l v jiné m svě tě nají t tento dů m a on ho nejenom naš el, ale teď sedí pod jeho stř echou a č eká. Nebylo logické, ž e by mě l nají t vlč ka, na které ho si nepamatoval, a když ho naš el, ž e by mě l zjistit, k č emu ho použ í t. Ale naš el ho a použ il a teď byl tady.

Tiš e sedě l a poslouchal zvuky v domě.

Z pokoje vedle jeho č eká rny se ozý val š epot. Uvidě l, ž e dveř e jsou na jeden nebo dva palce otevř ené.

Ž á dné jiné zvuky se neozý valy. Dů m byl po rá nu tichý.

Zvedl se z kř esla, př istoupil k oknu a od okna se vrá til zpě t k mramorové mu krbu.

Kdo je ve vedlejš í m pokoji? Proč č eká? Koho by uvidě l, kdyby proš el dveř mi, a co by mu oni ř ekli?

Prochá zel se po pokoji, naš lapoval lehce, té mě ř plí ž ivě. U dveř í se zastavil, otoč il se zá dy ke zdi, zadrž oval dech a naslouchal.

Z š eptá ní se stá vala slova.

„…bude š ok. “

Drsný hluboký hlas ř ekl: „Pokaž dé je to š ok. Nemů ž ete tomu nijak zabrá nit. Ať se na to dí vá te jakkoli, pokaž dé je to poniž ují cí. “

Jiný hlas pomalu prohlá sil: „Bohuž el to musí me dě lat tí mto způ sobem. Je š patné, ž e jim nemů ž eme nechat jejich vlastní tě la. “

Dalš í hlas byl př esný, ú seč ný, byl to hlas obchodní ka. První hlas ř ekl: „Vě tš ina androidů to př ijme dost dobř e. Dokonce i když ví, co to znamená, berou to dobř e. Vysvě tlí me jim to. A samozř ejmě, jeden ze tř í má vž dy š tě stí a mů ž e ž í t dá l ve své m souč asné m tě le. “

„Má m pocit, “ ř ekl drsný hlas, „ž e jsme s Vickersem zač ali mož ná př í liš brzy. “

„Flanders ř ekl, ž e musí me. Myslí si, ž e jen Vickers si bude vě dě t rady s Crawfordem. “

A Flandersů v hlas pronesl: „Jsem si jistý, ž e mů ž e. Zač al sice pozdě ji, ale př iš el rychle. Dali jsme se do ně j poř á dně. Nejdř í ve chytil neopatrnou š tě nici. To ho př imě lo př emý š let. Potom jsme naaranž ovali hrozbu lynč ová ní. Potom naš el ná mi vyrobené ho vlč ka a spojil si to dohromady. Ješ tě ho jednou nebo dvakrá t postrč te…“

„Co takhle ta dí vka, Flandersi? Ta… jak se jmenuje? “

„Ann Carterová, “ ř ekl Flanders. „Trochu jsme jí napově dě li, ale ne tolik jako Vickersovi. “

„Jak se s tí m vyrovnají, “ zeptal se jiný hlas, „až zjistí, ž e jsou androidi? “

Vickers se odklonil ode dveř í, pohyboval se mě kce a tá pal rukama, jako by krá č el temnou mí stností př eplně nou ná bytkem, nastavě ný m mu do cesty.

Dostal se ke dveř í m vedoucí m do haly, chytl se rá mu a už se nepustil.

To jsem potř eboval, pomyslel si.

Nejsou ani lidé.

„K č ertu s tebou, Flandersi, “ pronesl.

Nejenom on, ale i Ann – nejsou mutanti a už vů bec ne vý jimeč ná stvoř ení, nejsou ani druh lidí. Androidi!

Musí uté ct, ř ekl si sá m pro sebe. Musí se dostat pryč a schovat. Musí nají t mí sto, kde se ukryje, zhroutí a vylí ž e si rá ny, uklidní mysl a naplá nuje, co mě l v ú myslu.

Protož e by mě l ně co udě lat. Nemů ž e to takhle zů stat. Sá m se sebou by se dohodl a hned si také podř í zl vě tev.

Pohyboval se podé l zdí haly, doplí ž il se ke dveř í m, pootevř el je a podí val se, jestli je venku klid. Trá vní k byl prá zdný. Nikdo nebyl v dohledu.

Vyš el ze dveř í a zlehka je za sebou zavř el. Seskoč il z malé verandy a dopadl do bě hu. Př eskoč il plot a když dopadl, opě t se rozbě hl.

Ohlé dl se, až když zabě hl mezi první stromy. Dů m stá l klidně, majestá tně, na vrcholu kopce na konci ú dolí.

34.

Takž e byl android, umě lý muž, tě lo mě l vyrobené z hrstky chemiká lií a vytvarované chytrostí lidské mysli a kouzelnou lidskou technologií – ale pro obyč ejné ho normá lní ho č lově ka pochá zejí cí ho z rodné Země chytrost mutantské mysli ztrá cela svoje kouzlo. Pouze mutant a nikdo jiný mohl vyrobit androidy tak dokonale a tak chytř e, ž e si ani on sá m nemohl bý t jistý. A umě lé ž eny také – jako Ann Carterovou.

Mutanti mohli vyrobit androidy a roboty a vě č ná auta a vě č né ž iletky a spoustu dalš í ch souč á stek, vš echny navrž ené k tomu, aby znič ily ekonomiku rasy, z ní ž pochá zeli. Mě li syntetizované karbohydrá ty za potravu a proteiny na vý robu tě l svý ch androidů a vě dě li, jak cestovat z jedné Země na druhou, na vš echny Země, které zmizely v propadliš ti č asu. Vě dě l, ž e tohle vš e dovedou a také to dě lají. Nemě l poně tí o tom, co mohou dě lat dalš í ho. Ani potuchy o vě cech, o který ch sní nebo které plá nují.

„Jste mutant, “ ř ekl mu Crawford, „nevyvinutý mutant. Jste jední m z nich. “ Crawford mě l chytrý př í stroj, jenž mohl slí dit v jeho mysli, a ř í ci své mu majiteli, na co myslí. Ale v posledku se př í stroj uká zal jako hlupá k, protož e neumě l rozeznat opravdové ho č lově ka od faleš né ho.

Není mutant, jen poslí č ek mutantů. Ani ne č lově k, ale jen jeho umě lá kopie.

Kolik ostatní ch, napadlo ho, je na tom stejně? Kolik bytostí jeho druhu se mů ž e potulovat po Zemi a konat př edem urč ené ú koly pro své mutantní pá ny? Kolik bytostí jeho druhu Crawfordovi lidé vystopovali a sledovali bez podezř ení, ž e nestopují a nesledují mutanty, ale vý robky jejich tová ren? Hlavní rozdí l, př emý š lel Vickers, mezi normá lní m č lově kem a mutantem je v tom, ž e obyč ejný č lově k se mohl zmý lit a považ ovat mutantí ho straš á ka za mutanta.

Mutanti ho vyrobili, vypustili ho a sledovali ho. Dovolili lidem vyvinout a instalovat vý zvě dná zař í zení nazý vaná š tě nice, který mi ho sledovali. Jako tř eba malou mechanickou myš, již mohl rozbí t tě ž í tkem na papí r.

A ve vhodný č as mu způ sobili psychický otř es. Ale proč? Vzbouř ili př á telské mě sto, takž e musel uté ci př ed lynč ová ní m, zař í dili, aby naš el dě tskou hrač ku a č ekali, jestli hrač ka nevyvolá vzpomí nky z dě tství. Umož nili mu, aby ř í dil vě č né auto, i když vě dě li, ž e jí zda s takový m vozem mu způ sobí na ulici problé my.

A potom, co ho vydě sili, co se mu stane potom?

Co se stane androidů m, když splní cí l, pro který byli vyrobeni?

Slí bil Crawfordovi, ž e až bude vě dě t, co se dě je, znovu si s ní m promluví. A teď už ně co vě dě l. Crawforda by to velmi zají malo.

A ješ tě ně co jiné ho – v mysli mu vř elo bolestné pozná ní, pokouš elo se vyplout na povrch. Ně co, co vě dě l, ale nemohl si na to vzpomenout.

Proš el lesem s masivní mi stromy, tlustou vrstvou plí sně, spoustou vě tví na zemi, s mechem a kvě tinami a divný m tichem naplň ují cí m les bezstarostností a pohodou.

Musí nají t Ann Carterovou. Musí jí ř í ci, co se dě je a oba dva společ ně se tomu ně jak postaví.

Zastavil se u velké ho dubu. Zí ral na listy a pokouš el se vyč istit si mysl, zbavit se chaotický ch myš lenek, aby mohl znovu zač í t př emý š let.

Dvě vě ci jsou dů lež itě jš í než vš echno ostatní:

Musí se vrá tit zpě t na rodnou Zemi.

Musí nají t Ann Carterovou.

35.

Vickers muž e neuvidě l, dokud nepromluvil.

„Dobré rá no, cizinč e, “ prohlá sil ně kdo a Vickers se rozhlé dl. Pouze ně kolik stop od ně j stá l veliký, vysoký a silný muž obleč ený př evá ž ně jako pomocná sí la na farmě nebo dě lní k ve fabrice, kdyby nebylo zá ř ivé ho ptač í ho pera vetknuté ho do veselé, š pič até č apky.

Navzdory hrubosti obleč ení nebylo na muž i nic venkovské ho. Vypadal, ž e si vystač í sá m, což Vickersovi př ipomně lo ně koho, o kom č etl, a pokusil se rozpomenout, kdo to mohl bý t, ale př irovná ní mu uniklo.

Př es ramena mě l ř emen; drž el toulec plný š í pů, a v ruce tř í mal luk. Na opasku mu viseli dva mladí než iví krá lí ci. Jejich krev mu umazala nohavice kalhot.

„Dobré rá no, “ pronesl Vickers krá tce.

Nelí bila se mu př edstava muž e vynoř ují cí ho se odnikud.

„Jste dalš í z nich, “ ř ekl muž.

„Kdo dalš í? “

Muž se vesele zasmá l: „Potká vá me ně které ho z vá s kaž dou chví li, “ ř ekl. „Vž dycky ná hodou pronikne skrz a neví, kde je. Č asto př emý š lí m, co se s stalo s tě mi, kteř í př iš li, než jsme se tu usí dlili, nebo co se stane s tě mi, kteř í projdou daleko od naš í osady. “

„Neví m, o č em mluví te. “

„Dalš í vě c, kterou neví te, “ prohlá sil muž, „je, kde se nachá zí te. “

„Má m svoji teorii, “ ř ekl Vickers. „Toto je druhá Země. “

Muž se uš klí bl. „Skoro jste se trefil do č erné ho, “ ř ekl. „Jste lepš í, než vě tš ina z tě ch ostatní ch. Akorá t plá cají a vzdychají a nevě ř í ná m, když jim ř ekneme, ž e tohle je Země č í slo dvě. “

„To je pě kné, “ pronesl Vickers. „Země č í slo dvě, tedy? A co takhle č í slo tř i? “

„Je tady, č eká, až ji budeme potř ebovat. Nekoneč ně svě tů č eká, až je budeme potř ebovat. Mů ž eme je prozkoumá vat celé generace. Jestli bude potř eba, pro kaž dou generaci nová Země, ale ř í kají, ž e je nebudeme potř ebovat tak rychle. “

„Kdo? “ vyzval ho Vickers. „Kdo to ř í ká? “

„Mutanti. Mí stní ž ijí ve Veliké m domě. Nevidě l jste Veliký dů m? “

Vickers ustaraně potř á sl hlavou.

„Musel jste ho minout, když jste lezl na hř eben. Veliký dů m z cihel s bí lý m plotem a s dalš í mi budovami, které vypadají jako stodoly, ale stodoly to nejsou. “

„Nejsou? “

„Ne, “ ř ekl muž. „Jsou to laboratoř e a budovy pro experimenty. Jedna budova je zař í zena pro poslouchá ní. “

„Proč mají mí sto pro poslouchá ní? Př ipadá mi, ž e mů ž ete poslouchat té mě ř kdekoliv. Vy i já slyš í me a nemusí me mí t na to speciá lně uzpů sobené mí sto. “

„Naslouchají hvě zdá m, “ pově dě l mu muž.

„Naslouchají …“ zač al Vickers, a vtom si vzpomně l na Flanderse, jak sedě l v Cliffwoodu na verandě, houpal se v kř esle a ř í kal, ž e ve hvě zdá ch existují velké zá sobá rny znalostí, ž e jsou tam k dispozici a ž e nepotř ebujete rakety, abyste je zí skali, ale mů ž ete se na ně dostat pomocí mysli. Musí te jen tř í dit a prosé vat a najdete tolik, kolik využ ijete.

„Telepatie? “ zeptal se Vickers.

„To je ono. Ve skuteč nosti neposlouchají hvě zdy, ale lidi, kteř í na hvě zdá ch ž ijí. Ale stejně je to ta nejmé ně pravdě podobná vě c, o které jste kdy slyš el, co? Poslouchat hvě zdy! “

„Ano, myslí m, ž e ano. “

„Zí ská vají od tě ch lidí ná pady. Myslí m, ž e s nimi nemluví. Akorá t je poslouchají. Pochytili od nich ně jaké vě ci, na které myslí, a ně co, co znají. Spoustu toho umí použ í t a hodně toho nedá vá vů bec ž á dný smysl. Ale je to pravda, jako je bů h nade mnou, pane. “

„Jmenuji se Vickers. Jay Vickers. “

„Dobř e, tě š í mě, ž e vá s pozná vá m, pane Vickersi. Mé jmé no je Asa Andrews. “

Pokroč il kupř edu a např á hl ruku a Vickers ji uchopil. Její stisk byl silný a jistý.

A najednou vě dě l, kde o tom muž i č etl. Př ed ní m stá l americký pioný r, č lově k, který lovil v Kentucky dlouhou puš kou. Zde stá l, ztě lesně ní nezá vislosti, dobré vů le a dů vtipu, neochvě jné sebejistoty. Zde, v lesí ch Země č í slo dvě, byl znovu prů kopní k, silný a nezá vislý a dobrý př í tel.

„Ti mutanti musí bý t lidmi, kteř í vyrá bě jí vě č né ž iletky a vš echno ostatní zbož í do obchodů s vyná lezy, “ ř ekl Vickers.

„Př iš el jste na to rychle. Za den nebo dva pů jdeme nahoru k Veliké mu domu a vy si s nimi budete moci promluvit. “

Př endal si luk z jedné ruky do druhé. „Podí vejte, Vickersi, opustil jste tam ně koho? Ž enu nebo snad dě ti? “

„Nikoho. Ani ž ivou duš i. “

„Tak to je v poř á dku. Kdyby se tak stalo, hned bychom š li do Veliké ho domu a ř ekli jim o tom a oni by to napravili a př enesli by také vaš i ž enu a dě ti. Na tomto mí stě platí jediná vě c – jakmile jste jednou tady, není cesty nazpá tek. Ač koli si nedovedu př edstavit, proč by se ně kdo chtě l vracet zpá tky. Co já ví m, nikdo nechtě l. “

Prohlé dl si Vickerse od hlavy k patě, rty mu poš kubá val ú smě v.

„Jste celý vyzá blý. Nejedl jste moc dobř e. “

„Jen ryby a ně jaké srnč í maso, které jsem naš el. A bobule. “

„Manž elka bude mí t ně jaké potraviny. Dá me vá m do ž aludku ně jaké jí dlo a ostř í há me vlasy, dě ti vá m ohř ejí vodu a vy se vykoupete. Potom si mů ž eme sednout a pohovoř it si. Má me si toho dost co ř í ci. “

Š el první, prodí ral se hustý m lesem z hř ebene dolů, Vickers ho ná sledoval.

Vyš li na kraji ú hledné ho zelené ho kukuř ič né ho pole.

„Tam je mé obydlí. Tam dole na konci ú dolí. Mů ž ete spatř it kouř. “

„Má te př ekrá sné pole, “ ř ekl Vickers.

„Do č tvrté ho bude kukuř ice vysoká po kolena. A tam, na druhé straně, to patř í Jakeovi Smithovi. Pokud se podí vá te dů kladně, uvidí te dů m. A hned za tí m pahorkem vidí te pole Johna Simmona. Má me i jiné sousedy, ale odsud nejsou vidě t. “

Př elezli plot z ostnaté ho drá tu a š li př es pole, krá č eli mezi ř á dkami kukuř ice.

„Je to tady jiné, “ ř ekl Andrews, „než na Zemi. Pracoval jsem v tová rně a bydlel na mí stě vhodné m stě ž í pro vepř e. Potom tová rna zkrachovala a nebyly pení ze. Š el jsem za lidmi s karbohydrá ty a oni ž ivili mou rodinu. Potom ná s domá cí vyhodil. A protož e lidé, co ná m dá vali karbohydrá ty byli hodní, š el jsem za nimi a ř ekl jim, co se stalo. Samozř ejmě jsem nevě dě l, co mohou udě lat. Snad jsem ani neč ekal, ž e budou ně co dě lat, protož e mi už pomohli ví c, než jsem ž á dal. Ale jak vidí te, byli jediní, o kom jsem vě dě l, ž e se na ně mohu obrá tit. Takž e jsem š el k nim a za pá r dní se jeden z nich u ná s zastavil a ř ekl ná m o tomto mí stě – samozř ejmě, ž e neř ekl, kde opravdu je. Ř ekl jen, ž e ví o mí stě, kde hledají osadní ky. Ř ekl, ž e je to nová oblast otevř ená pro nově př í chozí a ž e je tam volná pů da a ž e ná m pomohou postavit se na vlastní nohy. Mohl bych tam mí t dů m mí sto dvoupokojové ho bytu pro č tyř i v zapá chají cí m č inž á ku. A já ř ekl, ž e pů jdeme. Varoval mě, ž e pokud odejdeme, nebudeme se moci vrá tit. A já se ho zeptal, kdo se zdravý m rozumem by chtě l. Ř ekl jsem, ž e nezá lež í, kde to je, ž e pů jdeme. A jsme tady. “

„Nikdy jste toho nelitoval? “ zeptal se Vickers.

„Byla to ta nejš ť astně jš í vě c, která ná s kdy potkala. Zdravý vzduch pro dě ti, k jí dlu vš echno, co chcete a mí sto na bydlení bez ně jaký ch domá cí ch, kteř í vá s vyhazují. Neplatí te ž á dné poplatky a ž á dné zlodě jské daně. Př esně jako v historický ch knihá ch. “

„V historický ch knihá ch? “

„Jistě. Ví te, jako když byla objevena Amerika a nahrnuli se tam pioný ř i. Volná pů da. Bohatství pů dy. Ví c pů dy, než mů ž e kdokoliv využ í t. Ú rodné pů dy. Tak ú rodné, ž e stač í do ní udě lat mě lké rý hy a nahá zet do nich semena a má te ú rodu. Stač í zem, do které lze sá zet a dř evo, z které ho lze stavě t a které lze spá lit. V noci mů ž ete vyjí t ven a podí vat se na nebe. Obloha je plná hvě zd a vzduch je tak č istý, ž e má te pocit, ž e vá m poraní nos, když ho vdechnete. “

Andrews se otoč il a podí val se na Vickerse, oč i mu zá ř ily.

„Byla to ta nejlepš í vě c, která se mi kdy př ihodila, “ ř ekl, jako by vyzý val Vickerse, aby mu odporoval.

„Ale ti mutanti, “ zeptal se Vickers, „nepletou se vá m do ž ivota? Nevlá dnou vá m? “

„Nic nedě lají, jenom ná m pomá hají. Když jsme potř ebovali pomoc, poslali ná m roboty, aby ná m pomohli s prací a také poslali roboty, kteř í s ná mi ž ijí devě t mě sí ců v roce, aby uč ili naš e dě ti. Jeden robotí uč itel do kaž dé rodiny. No, není to ně co? Vá š vlastní soukromý uč itel. Jako když si bohatí lidé na staré Zemi najmou pro sebe drahé ho domá cí ho uč itele. “

„A vy k mutantů m necí tí te odpor? Necí tí te, ž e jsou lepš í než vy? Nená vidí te je, ž e toho umí ví ce než vy? “

„Pane, “ ř ekl Asa Andrews, „nechtě jte, aby vá s ně kdo zaslechl, když o tě chto vě cech takhle mluví te. Jsou schopni vá s pově sit. Když jsme poprvé př iš li, vš echno ná m vysvě tlili. Mají speciá lní š kolu – š koly – “

„Speciá lní š kolení. “

„To je ono. Ř ekli ná m, jaké jsou podmí nky. Ř ekli ná m, jaká jsou pravidla; není jich mnoho. “

„Jako tř eba nevlastnit stř elné zbraně. “

„To je jedno z nich, “ př ipustil Andrews. „Jak to ví te? “

„Loví te lukem. “

„Dalš í z nich je, ž e pokud se dostanete s ně ký m do sporu a nemů ž ete se v mí ru dohodnout, musí jí t oba do Veliké ho domu a tam vá s rozsoudí. A pokud onemocní te, dá te jim hned vě dě t a oni vá m poš lou doktora a vš echno, co potř ebujete. Vě tš ina pravidel je pro vaš e vlastní dobro. “

„A co prá ce? “

„Prá ce? “

„Musí te vydě lá vat ně jaké pení ze, ne? “

„Ješ tě ne, “ ř ekl Andrews. „Mutanti ná m dali vš e, co jsme chtě li nebo potř ebovali. Vš e, co dě lá me je, ž e obdě lá vá me zemi a pě stujeme potravu. Oni to nazý vají … poč kejte chvilku… co to bylo za slovo – a, jo, oni tomu ř í kají země dě lsko – feudá lní období. Slyš el jste ně kdy taková slova? “

„Ale musí mí t tová rny, “ nedal se odradit Vickers, ignoruje dotaz. „Mí sta, kde vyrá bě jí ž iletky a ostatní zbož í. Budou potř ebovat lidi, aby v nich pracovali. “

„Použ í vají roboty. Nedá vno zač ali s vý robou aut, která vydrž í navě ky. Tová rna není odsud daleko. Ale na veš kerou prá ci použ í vají roboty. Ví te, co je to robot. “

Vickers př iký vl. „Je tu dalš í vě c, “ ř ekl. „Má m na mysli domorodce. “

„Domorodce? “

„Jistě, lidi z té to země. Pokud jsou v té hle zemi lidé. “

„Nejsou. “

„Ale ostatní je stejné jako na Zemi. Stromy, ř eky, zví ř ata…“

„Nejsou tady ž á dní domorodci, “ prohlá sil Andrews. „Ž á dní indiá ni, nikdo. “

Tak tady, zamyslel se Vickers, byl rozdí l od té první Země, drobná odchylka, jež vytvoř ila rozdí lný svě t. Daleko v minulosti byl jaký si malý rozdí l, který zabrá nil č lově ku ve vý voji, bezpochyby ně jaký mé ně dů lež itý incident, selhá ní jiskry intelektu. Zde se neodehrá lo kř esá ní ohně pomocí pazourku nebo sevř ení kamene, který se tak stal zbraní; ve zví ř ecí m mozku se nezrodila myš lenka – zá blesk, který by se v pozdě jš í ch letech stal pí sní nebo kresbou nebo jední m odstavcem skvě lé ho spisu nebo bá sní s vytř í bený m stylem…

„Jsme té mě ř doma, “ ř ekl Andrews.

Př elezli plot na kraji kukuř ič né ho pole a př eš li př es pastvinu smě rem k domu.

Ně kdo vykř ikl veselé př iví tá ní a pů l tuctu dě tí se rozbě hlo dolů z kopce, ná sledová no pů l tuctem š tě kají cí ch psů. Do dveř í domu vybudované ho z oloupaný ch klá d vyš la ž ena a mž ourala na ně, rukou si clonila oč i proti slunci. Zamá vala jim a Andrews jí zamá val na odpově ď a potom se k nim vrhli dě ti a psi v kř ič í cí m a ř voucí m š ť astné m klubku.

36.

Lež el v posteli na pů dě nad kuchyní a naslouchal vě tru š elestí cí mu na š indelech pouze stopu nad jeho hlavou. Otoč il se a zavrtal hlavu do polš tá ř e z husí ho peř í. Matrace vycpaná slupkami z kukuř ič ný ch klasů pod ní m š ustě la v temnotě.

Byl č istý, vykoupaný ve vaně za domem ve vodě ohř á té v konvici na venkovní m ohni. Zatí mco Andrews sedě l na nedaleké m pař ezu a vyprá vě l, Vickers se mydlil. Dě ti si hrá ly na dvoř e a psi spali na slunci a š kubali sebou, aby odehnali mouchy.

Sně dl dva denní př í dě ly takové ho jí dla, na které zapomně l ve dnech, kdy se ž ivil napů l uvař ený mi rybami a napů l shnilý m srnč í m masem. Jedl chlé b a javorový sirup a mladé krá lí ky osmaž ené na pá nvi s nový mi bramborami s má slem a zeleninou. Dě ti vybě hly ven a společ ně u potů č ku natrhaly ř eř ichu na salá t a k več eř i př inesly č erstvá vejce př í mo z hní zda.

Andrews ho posadil na pař ez a obklopen kruhem dě tí mu nů ž kami př istř ihl vousy. Pak se Vickers oholil.

A potom sedě l s Andrewsem na schodech a poví dali si, dokud nezaš lo slunce. Andrews ř ekl, ž e ví o mí stě, které př í mo volá po domě – ukryté na druhé straně kopce, s pramenem jen pá r kroků a s rovinkou nad potokem, kde si mů ž e založ it pole. Je tam dost dř eva na dů m, skvě lé, vysoké a rovné stromy, a Andrews prohlá sil, ž e mu pomů ž e je poká cet. Až budou hotové klá dy, př ijdou sousedé a vztyč í je a Jake př inese naví c ješ tě vař enou kukuř ici a Ben vezme svoje housle a až bude dů m hotov, udě lají si tancovač ku. Pokud by potř eboval pomoci ví c, než na co stač í sousedi, jediné, co musí udě lat, je poslat vzkaz nahoru do Veliké ho domu a mutanti jim poš lou partu robotů. Ale to nebude pravdě podobně nutné, mí nil Andrews. Prohlá sil, ž e sousedi jsou velmi ochotní a vž dy př ipravení pomoci. Budou také š ť astní, ž e se sem nastě hovala dalš í rodina.

Jakmile bude dů m hotov, pravil Andrews, Simmons má dcery na vdá vá ní a Vickers se na ně mož ná bude chtí t podí vat, ač koli by si mohl vybrat bez dí vá ní, protož e jsou si hodně podobné. Andrews rý pl loktem Vickerse pod ž ebra a hlasitě se smá l. Jeho ž ena Jean, která na chví li vyš la a sedla si k nim, se na ně j plaš e usmá la a potom se otoč ila, aby sledovala dě ti dová dě jí cí na dvoř e.

Po več eř i mu Andrews s pý chou uká zal knihy na polič ce v obý vací m pokoji a prohlá sil, ž e je př eč etl, což nikdy př edtí m nedě lal a dě lat nechtě l, i když na to mě l č as. Vickers se podí val na knihy a naš el Homé ra a Shakespeara, Montaignea a Austenovou, Thoreaua a Steinbecka.

„Chcete snad ř í ci, ž e jste č etl tyhle? “ zeptal se.

Andrews př iký vl. „Př eč etl jsem je a vě tš inou je má m rá d. Obč as shledá m, ž e je př í liš tě ž ké se jimi prokousat, ale př esto je doč tu. Jean se nejví ce lí bí Austenová. “

Ž ije se tady dobř e, ubezpeč oval ho Andrews, je to nejlepš í ž ivot, který jsem kdy poznal. Jean se souhlasně usmí vala a dě ti prohrá ly v debatě, zda si mohou vzí t psy dovnitř a spá t v noci s nimi v posteli.

Ž ije se tu dobř e, tiš e souhlasil Vickers. Tady byla vlastně stará americká hranice, tolikrá t popsaná a zidealizovaná, se vš emi její mi vý hodami a bez hrů zy a nesná zí. Opravdu tu panovalo země dě lsko – feudá lní období. Veliký dů m na kopci je hradem shlí ž ejí cí m na pole, kde ž ijí š ť astní lidé, jejichž obž iva pochá zí z vlastní pů dy. Kaž dý má č as na odpoč inek a nabrá ní sil. Tady je mí r. Tady se nemluví o vá lce, o daní ch na vá lku nebo o tom, ž e je nutno mí r vybojovat.

Tady panovalo – jak to Andrews ř ekl? – země dě lsko-feudá lní období. A jaké období př ijde po ně m? Země dě lsko-feudá lní období je jako stvoř ené pro odpoč inek a př emý š lení, dobré k tomu, aby si srovnal myš lenky a znovu zí skal vztah k pů dě, bylo to období, ve které m se př ipravuje cesta k vý voji lepš í kultury, než jakou prá vě opustil.

Tohle byla jedna Země z mnoha. Kolik jich ná sleduje, v zá vě su za ní: stovky, milió ny? Země tě sně za Zemí a teď jsou mu vš echny Země otevř ené.

Pokusil se nad tí m zamyslet a ná hle spatř il model, který mutanti naplá novali. Byl jednoduchý a brutá lní, ale fungoval.

Země mě la chybu. Ně kde na dlouhé cestě, vedoucí od č asů opic, lidé na jedné odboč ce zahnuli š patný m smě rem a do dneš ní ho dne cestovali po dlouhé cestě bí dy. Byla v nich brilantnost a dobrota a schopnosti, ale ty strhly jejich nadá ní a inteligenci na cestu nená visti a domý š livosti. Jejich domý š livost propukla v sobectví.

Byli i dobř í lidé a ti stá li za zá chranu, stejně jako lze zachrá nit opilce nebo kriminá lní ka. Ale abyste je zachrá nil, musí te je odtrhnout od sousedů, se který mi ž ijí, odtá hnout je pryč z bahna lidský ch myš lenek a postupů. Neexistuje jiný způ sob, jak jim dá t š anci, než zpř etrhat jejich staré zvyky, vytvoř ené generacemi nená visti, chamtivosti a zabí jení.

Abyste to mohl udě lat, musí te rozbí t svě t, v ně mž ž ijí, a k tomu musí te mí t plá n a potom, co bude svě t rozbit, musí te mí t program, jenž povede k lepš í mu svě tu.

Ale nejdř í ve musí te mí t plá n té akce.

Nejdř í ve tedy rozbijete ekonomický systé m, na ně mž byla Země postavena. Roztř í š tí te ho pomocí vě č ný ch aut a neznič itelný ch ž iletek a syntetický ch karbohydrá tů, které nakrmí hladové. Znič í te prů mysl jednou provž dy vý robou vě cí, které lidé nedoká ž í napodobit, a vedle který ch je souč asný prů mysl zastaralý. A když se rozpad prů myslu dostane do urč ité ho stá dia, vá lka se stane nemož ností a polovina lidstva ztratí prá ci. Nakrmí te je karbohydrá ty a mezití m se je budete snaž it lá kat do dalš í ch Zemí, které na ně č ekají. Pokud nebude dost mí sta na Zemi č í slo dvě, poš lete ně jaké do Země tř i a snad i č tyř i, takž e se nikde nevytvoř í tlač enice a bude dost mí sta pro vš echny. Na nové Zemi zač ne vš e od zač á tku, bude š ance vyhnout se vš em chybá m a obejí t nebezpeč í, která uvrhla starou Zemi na nepoč í taně století do krvavé lá zně.

V nový ch svě tech budete moci vybudovat jaký koliv typ kultury, který si budete př á t. Mů ž ete dokonce i trochu experimentovat, pomoci jedné kultuř e na druhé Zemi a trochu jinak jiné na č í sle tř i a ješ tě jinak na č tyř ce. A asi za tisí c let mů ž ete ty kultury porovnat, poznat, která je nejlepš í, poradit se s ž oky dat, které jste nasbí ral a vypí chnout vš echny omyly v kaž dé konkré tní kultuř e. Č asem tak mů ž ete př ijí t na vzorec nejlepš í lidské kultury.

Tady, na té to Zemi, byla země dě lsko – feudá lní kultura pouze první m krokem. Bylo to mí sto pro odpoč inek, mí sto na uč ení, urč ené k osí dlení. Vě ci se mohou změ nit nebo bý t změ ně ny. Syn muž e, v jehož domě lež í, postaví lepš í dů m a pravdě podobně bude mí t roboty, aby mu pracovali na poli a starali se o jeho ž ivobytí, zatí mco on sá m bude ž í t a mí t volný č as a lidé s volný m č asem pod dobrý m vedení m dojdou rá je na Zemi – nebo na mnoha Zemí ch.

To rá no – bylo to jen př ed pá r dny? – č etl v noviná ch č lá nek, ve které m stá lo, ž e ú ř ady jsou znepokojeny hromadný m mizení m; celé rodiny, ř í kalo se tam, mizí bez zjevné př í č iny. Vš ichni mají společ ný rys – chudobu. Samozř ejmě, ž e první se berou ti, kteř í ž ijí v nejhorš í chudobě – bezdomovci, nezamě stnaní a nemocní. A ti osí dlí země, které v temné a krvavé stopě ná sledují za Zemí obý vanou č lově kem.

Brzy zbude na tmavé a krvavé Zemi jen hrstka lidí. Brzy, za tisí c let nebo mé ně, pů jde Země na své neklidné cestě osamocená, ků ž i oč iš tě nou od plení cí ho rodu, který ji vyjedl, vykuchal, potloukl a uchvá til. Tentý ž rod se pod lepš í m vedení m usadí na ostatní ch Zemí ch, aby sá m pro sebe stvoř il lepš í ž ivot.

Ná dherné, pomyslil si. Ná dherné – avš ak byla tu ta zá lež itost s androidy.

Zač nu od poč á tku, ř ekl si pro sebe. Vyjdu z první ch faktů, pokusí m se vysledovat jejich logiku, abych zjistil postup mutantů.

Mutanti byli vž dy. Kdyby nebyli, č lově k by stá le byl malý m hopkají cí m stvoř ení m schovaný m v dž ungli nebo ve strachu na stromech.

Probě hly mutace palce, který se postavil proti ostatní m prstů m. Uvnitř malé ho mozku probě hly mutace, které způ sobily lidskou chytrost. Jiné, nezaznamenané mutace, zajaly a zkrotily oheň. Dalš í mutace vynalezly kolo. Ješ tě jiné př iš ly na luk a š í py. A tak vš e v prů bě hu let pokrač ovalo. Mutace za mutací vybudovaly ž ebř í k pro š plhají cí lidstvo.

S tí m rozdí lem, ž e stvoř ení, které ukoř istilo oheň, nevě dě lo, ž e je mutantem. A nevě dě l to ani č len rodu, který vymyslel kolo, ani první luč iš tní k. Bě hem č asu ž ili nepodezř elí a nepodezř í vaní mutanti – lidé, kteř í byli ú spě š ně jš í než druzí, velké postavy obchodu, skvě lí stá tní ci, velcí spisovatelé, umě lci, muž i, kteř í stá li vysoko nad stá dem svý ch lidí a v porovná ní s nimi se zdá li giganty.

Snad nebyli vš ichni mutanti, ač koli vě tš ina jich bý t musela. Ale jejich mutace je svý m způ sobem mrzač ila, protož e byli nuceni sami sebe omezovat, př izpů sobovat se sociá lní m a ekonomický m zvyků m nemutantské společ nosti. To, ž e byli schopni se sami pomocí menš í ch ú prav př izpů sobit i př es svoji neobvyklost, ž e byli schopni vychá zet s muž i, kteř í znamenali mé ně než oni a př itom stá le vynikali nad ostatní, bylo ve své podstatě mě ř í tkem jejich mutace.

Ač koli jejich ú spě ch byl ve srovná ní s normá lní mi lidmi obrovský, jejich mutace se nemohla rozvinout, vlastně se nikdy neprojevila v ú plnosti, a také proto se ti lidé nikdy nedozvě dě li, č í m jsou. Pouze byli o trochu chytř ejš í nebo zruč ně jš í nebo v ně č em lepš í než zbytek lidstva.

Ale lze se domní vat, ž e by si č lově k mohl uvě domit, ž e je mutant? Př edpoklá dejme, ž e se to dozvě dě l dí ky ně jaké mu nepopiratelné mu dů kazu – co by se stalo potom?

Př edpoklá dejme, např í klad, ž e by jeden č lově k zjistil, ž e mů ž e dosá hnout ke hvě zdá m a mů ž e zachytit myš lenky a ná pady myslí cí ch bytostí, které ž ijí na planetá ch krouž í cí ch okolo vzdá lený ch sluncí – to by byl př esvě dč ivý dů kaz, ž e je mutant. A pokud by doká zal z hledá ní ve hvě zdá ch zí skat urč ité ekonomicky cenné informace – ř ekně me stroj bez tř ení – potom by bez ptaní vě dě l, ž e má mutantské nadá ní. Jakmile by to poznal, nebyl by schopen se tak pohodlně a domý š livě uvelebit do své ulity tak jako lidé, kteř í sice mutanty byli také, ale nikdy se to nedozvě dě li. Jakmile by se to dozvě dě l, mě l by pocit velikosti a chtě l by se vydat svou vlastní cestou a ne cestou vyš lapanou.

Asi by byl trochu zdě š en vě cmi, které by se z hvě zd dozvě dě l, a byl by hrozně osamocený. Mož ná by mimo prá ce s informacemi č erpaný mi z hlubin vesmí ru pochopil i nutnost spoluprá ce s dalš í mi lidmi.

Takž e by hledal dalš í mutanty a dě lal by to chytř e. Mohlo by trvat dlouho, než by ně jaké naš el. Musel by se na ně obracet obezř etně, vyhrá t nad jejich nedů vě rou a nakonec jim ř í ci, co obsahuje jeho mysl. Potom už by byli dva mutanti spolu v jedné skupině a s postupem doby by hledali a nachá zeli dalš í mutanty. Samozř ejmě, ž e naprosto ne vš ichni by byli schopni posí lat své myš lenky ke hvě zdá m, ale byli by schopni dě lat jiné vě ci. Ně kteř í by té mě ř instinktivně a ve vě tš í m rozsahu než normá lní č lově k po letech tré ninku rozumě li elektronice, jiní by mohli mí t smysl pro zvlá š tní př ekrý vá ní č asu a prostoru, jež umož ň uje existenci ví ce svě tů ná sledují cí ch jeden za druhý m ve velkolepé m, vě č né m prstenci.

Dalš í mutanti by byli ž eny a k mutantů m nově objevený m by se př idaly dě ti. Asi za dvacet let by zde vznikla mutantí organizace č í tají cí, ř ekně me, ně kolik stovek osob, sdruž ují cí ch svá nadá ní.

Z informací zí ská vaný ch z hvě zd plus ze schopností ně který ch z nich by vyvinuli a dodali na trh urč ité souč á stky, které by jim zajistily nezbytné pení ze pro pokrač ová ní jejich prá ce. Kolik dnes bě ž ný ch, denně ve svě tě použ í vaný ch, té mě ř prozaický ch souč á stek je vý robkem rasy mutantů?

Ale č asem se př ihodí, ž e se organizace mutantů a jejich prá ce stanou tak vý znač ný mi, ž e neprojdou nepovš imnuty a oni budou hledat mí sto, kde by se schovali – bezpeč né mí sto, kde budou moci pokrač ovat v prá ci. A mů ž e bý t jiné bezpeč ně jš í mí sto než jedna z dalš í ch Zemí?

Vickers lež el na matraci vycpané kukuř ič ný mi slupkami, zí ral do temnoty a př emý š lel o ukvapenosti svý ch př edstav, ale mě l neodbytný pocit, ž e to nejsou jen př edstavy, ž e to vš e zná. Ale jak by to mohl vě dě t?

Snad je to ulož eno v jeho androidí mysli. Nebo to jsou skuteč né znalosti, zí skané v jaké msi období ž ivota, které mu bylo vymazá no z mysli, stejně jako byl vymazá n č as, kdy v osmi letech odeš el do pohá dkové země. Nyní se vě domosti stejně jako vzpomí nky na ná vš tě vu v pohá dkové zemi opě t vracely. Nebo je to pamě ť jeho př edchů dců.

Snad specifická pamě ť př edá vaná rodič i dí tě ti – ale tady narazil na jednu potí ž. Jako android nemě l rodič e.

Byl bez rodič ů, bez své rasy a lidé se mu vysmí vali, byl vytvoř en pro ú č el, který dokonce ani neznal.

Na co ho mutanti mě li? Jaké nadá ní skrý val, ž e pro ně byl už iteč ný? Na co ho použ í vají?

Ta vě c ho trá pila – ž e mů ž e bý t použ í vaný a neví o tom, ž e Ann mů ž e mí t ně jaký ú kol, který jí dokonce ani nepř ijde na mysl.

Prá ce mutantů mě la vě tš í dosah než jen pouhé vyná lezy, u který ch se jim zachtě lo, aby se objevily, byla dů lež itě jš í než vě č ná auta a neznič itelné ž iletky a syntetické karbohydrá ty. Jejich prací byla zá chrana a opě tovné založ ení lidské rasy – nový zač á tek oš klivě zmatené rasy. Byl to vý voj svě ta nebo svě tů, kde nebude vá lka jen trestná, ale př í mo nemož ná, kde vá m strach nikdy nepř eroste př es hlavu a kde bude mí t pokrok jiný vý znam než má v dneš ní m lidské m svě tě.

A jak do tohoto programu zapadá Jay Vickers?

V domě, kde lež el, vš e zač í nalo. Byl to syrový, ale solidní poč á tek. Za dalš í dvě nebo tř i generace budou lidé z té to rodiny př ipraveni na stroje a pokrok, který je pro ně urč en. A až budou př ipraveni na pokrok, pokrok už na ně bude č ekat.

Mutanti vezmou lidské rase smrtí cí hrač ky a uchovají je, dokud č lově k nevyspě je z dě tský ch let a bude dost starý na to, aby si s nimi neublí ž il nebo nezranil souseda. Vezmou tř í letý m, kteř í si hrají nebezpeč ně, hrač ky pro dvaná ctileté a zjemně né jim je vrá tí, až jim bude dvaná ct.

A kultura budoucnosti nebude pod mutantí m dohledem jen kulturou mechanickou, ale také kulturou sociá lní, ekonomickou, umě leckou a duchovní. Mutanti vezmou pokř ivené ho č lově ka a vrá tí mu rovnová hu. Roky, které tí m ztratí, se lidstvu zú roč í v ná sledují cí ch letech.

Ale to jsou jen spekulace, sně ní s otevř ený ma oč ima v době, kdy ješ tě není nic hotovo. Teď zá lež elo na tom, co si Jay Vickers, android, umí ní, ž e s tí m udě lá.

Př edtí m, než bude moci jakkoliv jednat, musí se dozvě dě t ví ce o tom, co se stalo, bude muset zí skat solidní fakta. Potř ebuje informace a ty nezí ská, pokud bude lež et na pů dě nad kuchyní neopioný rské ho domova na matraci vycpané kukuř ič ný m š ustí m.

Existuje pouze jediné mí sto, kde se mů ž e dozvě dě t vš echno, na co se ptá.

Potichu sklouzl z postele a zaš á tral ve tmě, aby naš el své rozedrané obleč ení.

37.

Dů m byl tmavý a v mě sí č ní m svitu spal. Na prů č elí se mu rý sovaly dlouhé stí ny stromů. Vickers stá l ve stí nu za př ední brankou a dí val se na ně j, vzpomí nal, jak ho kdysi vidě l v mě sí č ní m svě tle, kdy brá nou vedla cesta. Ale teď zde ž á dná cesta nebyla. Vzpomně l si, jak mě sí č ní svě tlo dopadalo na bě lostné sloupy a propů jč ovalo jim straš idelnou krá su. Př ipomně l si slova, která si ř ekli, když stá li a sledovali mě sí č ní svě tlo, rozlité na sloupech.

Ale to vš echno teď už bylo mrtvé a dokonané, ukonč ené a pohř bené, ze vš eho zbyla hoř kost pozná ní, ž e není č lově k, ale jen imitace. Otevř el branku, vystoupal schody na verandu a př eš el ji. Zvuk jeho kroků byl v mě sí č ní m tichu tak hlasitý, ž e cí til, jak ho celý dů m urč itě slyš í.

Naš el zvonek, př ilož il na ně j palec a stiskl. Potom stá l a č ekal, tak jako již jednou př edtí m. Ale nyní zde nebyla Kathleen, aby ho př iš la ke dveř í m př iví tat.

Č ekal. V hlavní hale se rozsví tilo svě tlo a př es sklo uvidě l postavu podobnou lidské, jak jde tá pavě ke dveř í m. Dveř e se otevř ely a Vickers vstoupil dovnitř. Př ed ní m se poně kud prkenně uklonil lesklý robot a pronesl: „Dobrý več er, pane. “

„Př edpoklá dá m, ž e jsi Hezekiah. “

„Hezekiah, pane, “ potvrdil robot. „Sezná mil jste se se mnou dnes rá no. “

„Š el jsem se projí t. “

„A teď bych vá m snad mohl uká zat vá š pokoj. “

Robot se otoč il a vyš el po toč ité m schodiš ti, Vickers ho ná sledoval.

„Je hezká noc, pane, “ ř ekl robot.

„Velmi hezká. “

„Jedl jste, pane? “

„Ano, dě kuji. “

„Pokud jste nejedl, mohu vá m nahoru př iné st ně co k zakousnutí, “ nabí dl Hezekiah. „Má m pocit, ž e tam ješ tě zů stalo kus kuř ete. “

„Ne. Ale stejně ti dě kuji. “

Hezekiah strč il do dveř í a rozsví til. Potom ustoupil, aby mohl Vickers projí t.

„Snad, “ ř ekl Hezekiah, „byste se chtě l ně č eho napí t. “

„To je dobrý ná pad, Hezekiahu. Skotskou, jestli ji má š po ruce. “

„Za chvilič ku, pane. Pyž amo najdete ve tř etí zá suvce odshora. Mož ná bude trochu velké, ale snad si s tí m poradí te. “

Naš el pyž amo; bylo dost kř iklavé, ale té mě ř nové a vypadalo o trochu vě tš í, ale bylo to lepš í než nic.

Mí stnost byla př í jemná, s velkou postelí pokrytou bí lou proš í vanou pokrý vkou a s bí lý mi zá vě sy na oknech, do který ch se opí ral noč ní vá nek.

Posadil se do kř esla a č ekal na Hezekiaha s pití m. Poprvé za mnoho dní si uvě domil, jak je unavený. Mě l by se napí t a vlé zt do postele a rá no sebě hnout ze schodů a hledat dů kazy.

Dveř e se otevř ely.

Nebyl to Hezekiah, ale Horton Flanders v karmí nové m ž upanu, tě sně upjaté m u krku, a v trepká ch, které, když př echá zel pokoj, pleskaly o podlahu.

Př eš el pokoj, sedl si na druhé kř eslo a napů l s ú smě vem se podí val na Vickerse. „Takž e jste se vrá til, “ ř ekl.

„Vrá til jsem se, abych poslouchal. Mů ž ete zač í t s vyprá vě ní m hned teď. “

„Ale jistě. Proto jsem vstal, jakmile mi Hezekiah ř ekl, ž e jste př iš el. Vě dě l jsem, ž e si budete chtí t promluvit. “

„Nechci si poví dat. Chci, abyste mluvil vy. “

„Ano, jistě. Má m vá m co ř í ci. “

„A nemluvte o zá sobá ch znalostí, o který ch umí te tak krá sně vyprá vě t. Radě ji o jistý ch praktický ch vě cech, které jsou poně kud mé ně kosmické. “

„Jako tř eba? “

„Jako proč jsem android a proč je Ann Carterová android. A zda ně kdy ž ila osoba, jež se jmenovala Kathleen Prestonová, nebo je to pouhá historka vpravená do mé mysli? A pokud zde ně kdy osoba jmé nem Kathleen Prestonová byla, kde je teď? A nakonec, na co se hodí m a co má te v ú myslu udě lat? “

Flanders poký val hlavou. „Velmi pozoruhodná sada otá zek. Je mezi nimi pá r, které neumí m zodpově dě t k vaš í spokojenosti. “

Vickers prohlá sil: „Př iš el jsem vá m ř í ci, ž e mutanti stvoř ení v jiné m svě tě jsou proná sledová ni a zabí jeni, ž e obchody s vyná lezy byly znič eny a spá leny, ž e normá lní lidé koneč ně vracejí ú dery. Př iš el jsem vá s varovat, protož e jsem si myslel, ž e jsem také mutant…“

„Jste mutant. Mohu vá s ubezpeč it, Vickersi, ž e jste velmi speciá lní druh mutanta. “

„Mutantí android. “

„Je to slož ité, “ ř ekl Flanders. „Nechte svoji trpkost – “

„Samozř ejmě, ž e jsem zatrpklý, “ ť al Vickers. „Kdo by nebyl? Č tyř icet let jsem si myslel, ž e jsem č lově k a teď jsem zjistil, ž e tomu tak není. “

„Vy blá zne, “ pronesl smutně Horton Flanders, „vy neví te, kdo jste. “

Hezekiah zaklepal na dveř e a veš el s podnosem. Polož il ho na stů l. Na tá cu byly dvě sklenič ky, soda, kbelí k s ledem a pě t lá hví liké rů.

„Teď, “ ř ekl o hodně veseleji Flanders, „bychom mohli zkusit mluvit trochu rozumně. Neví m, v č em to je, ale když dá te č lově ku do ruky sklenič ku, má te sklony ho zuš lechtit. “

Sá hl do kapsy ž upanu, vytá hl balí č ek cigaret a podal je Vickersovi. Vickers si je vzal a když uvidě l stoupají cí dý m, zjistil, ž e se mu tř ese ruka. Do té doby si nevš iml, jak je napjatý.

Flanders š krtl zapalovač em a podal mu oheň. Vickers si př ipá lil.

„To je dobré, “ ř ekl. „Po č tyř ech dnech jsem dostal chuť si zakouř it. “

Sedě l v kř esle, př emý š lel, jak př í jemná je chuť tabá ku a cí til, jak se mu nervy uklidň ují. Sledoval Hezekiaha zaneprá zdně né ho př í pravou pití.

„Rá no jsem tajně naslouchal, “ promluvil. „Př iš el jsem sem dnes rá no a Hezekiah mě uvedl dovnitř. Poslouchal jsem, když jste se vy a ně kolik dalš í ch bavili v pokoji. “

„Ví m, ž e jste to udě lal. “

„Kolik toho bylo nahrané ho? “

„Vš echno, “ ř ekl Flanders rozmarně. „Kaž dé zatracené slovo. “

„Chtě l jste, abych se dozvě dě l, ž e jsem android. “

„Chtě li jsme. “

„Nasadili jste na mě myš? “

„Museli jsme ně co udě lat, abychom otř á sli vaš í m fá dní m ž ivotem, “ pravil Flanders. „A myš slouž ila speciá lní mu ú č elu. “

„Doná š ela na mě. “

„Nesmí rně dobř e. Myš byla vý konný m udavač em. “

„Vě c, která mě opravdu trá pí, je, ž e jste př inutili celý Cliffwood si myslet, ž e jsem vá s oddě lal. “

„Museli jsme vá s odtamtud dostat a vrá tit vá s do krajiny vaš eho dě tství. “

„Jak jste vě dě l, ž e pů jdu do kraje, kde jsem prož il dě tství? “

Flanders odpově dě l: „Př í teli, př emý š lel jste ně kdy o sí le ná znaků? Nemyslí m tí m slabá tuš ení, která jsou použ í vá na př i zá vodech k urč ení ví tě ze, nebo há dá ní, zda bude prš et nebo ne nebo zda se uskuteč ní jiná drobná udá lost… ale schopnost př edví dat v celé š í ř i. Mů ž ete ř í ci, ž e zí skat vý sledek z dané ho poč tu faktorů nebo bez př emý š lení rozeznat, co se stane, je otá zkou instinktu. Je to té mě ř stejné jako mrknout se do budoucnosti. “

„Ano, “ ř ekl Vickers, „př emý š lel jsem o tom. Bě hem poslední ch ně kolika dní vlastně neustá le. “

„Hloubal jste o tom? “

„Do urč ité mí ry. Ale co…“

„Snad, “ ř ekl Flanders, „jste si domyslel, ž e to mů ž e bý t schopnost, kterou lidé nikdy nevyvinuli, ž e o ní stě ž í ví me a nikdy jsme se s ní netrá pili, nebo ž e to mů ž e bý t jedna z tě ch schopností, u který ch trvá vý voj př í liš dlouho, ž e je to jaké si eso v ruká vu lidstva, které č eká, až na ně j budou lidé př ipraveni nebo až ho budou potř ebovat. “

„To mě napadlo, nebo př inejmenš í m č á st z toho, ale…“

„Nadeš el č as, kdy ho potř ebujeme, “ opě t ho Flanders př eruš il. „A to vysvě tluje vá š dotaz. Naznač ili jsme vá m, ž e byste se mě l vrá tit. “

„Nejdř í ve jsem si myslel, ž e za to mohl Crawford, ale on prohlá sil, ž e nikoli. “

Flanders potř á sl hlavou. „Crawford by to neudě lal. Př í liš vá s potř eboval. Crawford by vá s nezaplaš il. Vaš e tuš ení se v tomhle př í padě moc nevyznamenalo. “

„Myslí m si, ž e ani nefunguje. “

„Vaš e tuš ení nefunguje, “ pousmá l se Flanders, „protož e jste mu nedal š anci. Stá le ješ tě zá pasí te se svě tem př í č in. Stá le se, stejně jako lidská rasa od doby, kdy opustila jeskyně, spolé há te na staré zabě hlé uvaž ová ní. Berete v ú vahu kaž dou mož nost a vš echna hlediska udrž ujete v rovnová ze, př ič í tá te a odebí rá te, jako kdybyste ř eš il aritmetický problé m. Nikdy jste nedal tuš ení š anci. To je vá š problé m. “

A to je problé m, zamyslel se Vickers. Mě l tuš ení, ž e by mě l roztoč it vlč ka na verandě domu Prestonů. Kdyby to udě lal, uš etř il by si dny pochodu divoč inou druhé ho svě ta. Mě l podezř ení, ž e by mě l vě novat pozornost Crawfordově pozná mce a nejezdit s vě č ný m autem. Kdyby uposlechl, vyhnul by se spoustě problé mů. A tuš ení, ž e by mě l zí skat zpě t vlč ka, které ho uposlechl, se mu nakonec vyplatilo.

„Kolik toho ví te? “ zeptal se Flanders.

Vickers potř á sl hlavou. „Doopravdy toho neví m moc, “ př ipustil. „Ví m, ž e existuje organizace mutantů. Existuje jeden, který to př ed lety spustil a má co do č ině ní s vykolejení m lidské rasy z obvyklé drá hy, jak jste o tom mluvil tu noc v Cliffwoodu. A organizace se ukryla sem, na jiné svě ty, protož e její pů sobení se stá valo př í liš rozsá hlý m a př í liš zř etelný m, aby dá l unikalo pozornosti. Má tová rny, které vyrá bě jí mutantí souč á stky, jež použ í vá te pro znič ení prů myslu ve staré m svě tě. Jednu z nich jsem vidě l. Ř í zená roboty. Ř ekně te mi, ř í dí ji roboti nebo…“

Flanders se pousmá l. „Ř í dí ji roboti. Pouze jim ř ekneme, co chceme. “

„Potom je tady ta zá lež itost s poslouchá ní m hvě zd. “

„Tí mto způ sobem jsme zí skali mnoho dobrý ch ná padů, “ ř ekl Flanders. „Neumí me to dě lat vš ichni. Pouze ně kteř í, kteř í jsou př irozený mi telepaty. A jak jsem vá m ř ekl v naš em rozhovoru tu noc, ne vš echny ná pady umí me použ í t. Ně kdy dostaneme jen tip a dá l ho rozví jí me. “

„A kam smě ř ujete? Kam má te v ú myslu dojí t? “

„To vá m nemů ž u př esně zodpově dě t. Za celý č as se nahromadilo tolik nový ch mož ností, otevř elo se tolik volný ch cest! Jsme blí zko mnoha velký ch objevů. Např í klad nesmrtelnosti. Je jeden slyš í cí …“

„Mí ní te tí m, “ zeptal se Vickers, „vě č ný ž ivot? “

„Proč ne? “

Samozř ejmě, zamyslel se Vickers, proč ne? Když má te vě č né ž iletky a vě č né ž á rovky, proč ne vě č ný ž ivot? Proč nerozš í ř it pole pů sobnosti?

„A androidi? “ zeptal se. „Kam se hodí androidi jako jsem já? Jistě, android nemů ž e bý t tak dů lež itý. “

„Má me pro vá s prá ci, “ ř ekl Flanders. „Vaš í m ú kolem je Crawford. “

„Co má m s Crawfordem udě lat? “

„Zastavit ho. “

Vickers se rozesmá l. „Já? Ví te, kdo za Crawfordem stojí? “

„Ví m, kdo stojí za vá mi. “

„Pově zte mi o tom, “ ř ekl Vickers,

„Tuš ení – nejvyš š í, nejvyvinutě jš í schopnost, která kdy byla u lidské bytosti zaznamená na. Nejvyš š í registrovaná a nejmé ně podezř elá, a z tě ch, co zná me, nejmé ně použ í vaná. “

„Poč kejte chvilku. Zapomí ná te, ž e nejsem lidské stvoř ení. “

„Kdysi jste byl. A opě t jí m budete. Ješ tě dř í ve, než si vezmeme vá š ž ivot. “

„Vezmete mů j ž ivot! “

„Podstatu ž ivota, “ vysvě tlil Flanders, „mysl, myš lenky, dojmy a reakce, které dohromady vytvá ř ejí Jaye Vickerse – pravé ho Jaye Vickerse – osmná ctileté ho. Jako když voda proudí z jedné ná doby do druhé. Př elili jsme vá s z vaš eho tě la do tě la androida a chrá nili jsme a stř ež ili vaš e tě lo pro dobu, kdy vá s budeme moci př elí t nazpá tek. “

Vickers napů l vstal.

Flanders na ně j má vl rukou. „Seď te. Chystal jste se mě zeptat proč. “

„A vy jste se chystal mi odpově dě t. “

„Jistě, ž e vá m odpoví m. Když vá m bylo osmná ct, nebyl jste si vě dom své schopnosti. Nebyl způ sob, jak vá s o tom zpravit. Nedě lalo by dobrotu, kdybychom vá m to ř ekli nebo se pokusili vá s tré novat, protož e jste si tu schopnost musel vypě stovat sá m. Spoč í tali jsme, ž e to bude trvat patná ct let. Trvalo to dvacet let a stá le si jí nejste vě dom tak, jak byste mě l. “

„Ale já jsem nemohl…“

„Ano, “ ř ekl Flanders, „musel jste dospě t k uvě domě ní ve vaš em vlastní m tě le, kromě toho je ješ tě dalš í faktor – zdě dě ná pamě ť. Vaš e geny nesou č initel zdě dě né pamě ti, dalš í mutace, která se objevuje stejně vzá cně jako naš i telepatič tí slyš í cí. Dř í ve, než Jay Vickers zač ne s plození m dě tí, chtě li jsme, aby si byl zcela vě dom své schopnosti př edtuchy. “

Vickers si vzpomně l, jak spekuloval, když več er lež el v Andrewsově domě na matraci z kukuř ič né ho š ustí, o mož nosti dě dit pamě ť. Zdě dě ná pamě ť, kde vzpomí nky př echá zely z otce na syna. Jeho otec o dě dě ní pamě ti vě dě l, takž e to také uhá dl. Vě dě l o tom nebo si př inejmenš í m vzpomí nal na dobu, kdy si to uvě domil, když dorů stal – tá pal po vhodné m slově – do uvě domě ní.

„Takž e takhle to je. Chcete, abych Crawfordovi př edal př edtuchu a také chcete mé dě ti, protož e budou mí t také schopnost tuš ení. “

Flanders př iký vl. „Myslí m, ž e nyní si rozumí me. “

„Ano. Jsem si jist, ž e ano. Nejdř í ve po mně chcete, abych zastavil Crawforda. Tak je to naprosto v poř á dku. Co když si za to nasadí m cenu? “

„Má me nabí dku, “ ř ekl Flanders. „Tu nejatraktivně jš í. Myslí m, ž e vá s bude zají mat. “

„Zkuste to. “

„Ptal jste se na Kathleen Prestonovou. Ptal jste se, zda ž ila taková osoba a já vá m mohu ř í ci, ž e ano. Mimochodem, jak jste byl starý, když jste ji znal? “

„Bylo mi osmná ct. “

Flanders lí ně př iký vl. „Skvě lý vě k. “ Podí val se na Vickerse. „Nesouhlasí te? “

„Jde o to s č í m. “

„Miloval jste ji. “

„Miloval jsem ji. “

„A ona milovala vá s. “

„Myslí m si to. Nejsem si jist, když o tom teď př emý š lí m, nejsem si samozř ejmě jist. Ale myslí m, ž e ano. “

„Mohu vá s ujistit, ž e vá s milovala. “

„Ř eknete mi, kde je? “

„Ne, “ odvě til Flanders. „To neudě lá m. “

„Ale vy…“

„Až udě lá te svoji prá ci, vrá tí te se opě t do svý ch osmná cti. “

„To je vaš e nabí dka, “ ř ekl Vickers. „A moje odmě na. Dostanu zpě t tě lo, které bylo pů vodně moje. Bude mi znovu osmná ct. “

„Př itahuje vá s to? “

„Ano, myslí m, ž e jo. Ale asi to nepochopí te, Flandersi. Sen o osmná cti letech je pryč. Byl zabit ve č tyř icetileté m androidí m tě le, Nejde jen o fyzický ch osmná ct let – je v tom ně co jiné ho. Jsou to slibné roky př ed vá mi a divoké, nepraktické sně ní o tě chto letech a lá ska, která na jař e ž ivota vedle vá s krá č í. “

„Osmná ct, “ nabí dl Flanders. „Osmná ct a dobré vyhlí dky na nesmrtelnost a Kathleen Prestonovou, opě t sedmná ctiletou. “

„Kathleen? “

Flanders př iký vl.

„Př esně, jak to bylo př edtí m, “ ř ekl Vickers. „Ale nebude to ú plně stejné, Flandersi. Ně co je š patně. Ně co mi uniklo. “

„Př esně jako to bylo př edtí m, “ nepř estal na ně j nalé hat Flanders. „Jako by vš echny ty roky nikdy nebyly. “

38.

Takž e byl po tom vš em mutantem, ale na první pohled vypadal jako android. A pokud ně kdy zastaví Crawforda, bude osmná ctiletý m mutantem zamilovaný m do sedmná ctileté mutantky. A je tady š ance, ž e ješ tě dř í ve, než zemř ou, slyš í cí zjistí tajemství nesmrtelnosti. A kdyby se to podař ilo, potom by se mohl s Kathleen prochá zet kouzelný m ú dolí m navě ky a mě li by mutantní dě ti, které by mě ly velkolepou schopnost př edtuchy a vš ichni by ž ili ž ivotem pohanský ch bohů ze staré Země, ke který m lidé vzhlí ž eli s bá zní.

Odhodil př ikrý vku, zvedl se z postele a doš el k oknu. Stá l a dí val se na zač arované ú dolí v mě sí č ní m svitu, kde kdysi př ed dá vnou dobou už jednou krá č el. Vidě l, ž e ú dolí je prá zdný m mí stem a zů stane prá zdné, ať udě lá cokoliv.

Hý č kal svů j sen ví c než dvacet let a teď, když se zač í nal naplň ovat, poznal, ž e bě hem celé té doby ztratil svů j lesk, ž e cesta zpá tky do roku 1966 neexistuje, ž e se č lově k nemů ž e vrá tit k vě cem, které kdysi opustil, aniž by se nezmě nily.

Nemů ž ete vymazat lé ta ž ivota, nemů ž ete je ú hledně srovnat do kouta, odejí t a nechat je tam. Mohou bý t z vaš í mysli vymazá ny a mohou bý t zapomenuty, ale ne navž dy. Př ijde den, kdy se opě t př ipomenou. A tehdy si uvě domí te, ž e jste než il v jedné lž i, ale ve dvou.

Problé m tkvě l v tom, ž e minulost nemů ž ete schovat.

Dveř e se se skř í potem otevř ely a Vickers se otoč il.

Ve dveř í ch stá l Hezekiah. Od jeho kovově plastikové pokož ky se odrá ž elo matné svě tlo a blyš tě lo se v š eru.

„Nemů ž ete spá t? “ zeptal se Hezekiah. „Snad s tí m mohu ně co udě lat. Snad prá š ek na spaní nebo…“

„Ně co udě lat mů ž eš, “ ř ekl Vickers. „Existuje zá znam, který chci vidě t. “

„Zá znam, pane? “

„Ano, zá znam. Mů j rodinný zá znam. Musí š ho tady ně kde mí t. “

„V kartoté ce, pane. Mohu ho vzí t rovnou odtamtud. Stač í, když jen poč ká te. “

„A také zá znam Prestonů, “ dodal Vickers. „Zá znam rodiny Prestonů. “

„Ano, pane. Bude to chvilku trvat. “

Vickers rozsví til lampič ku u postele a posadil se na její kraj. Vě dě l, co musí udě lat.

Zač arované ú dolí bylo prá zdný m mí stem. Mě sí č ní svě tlo rozlité na bí lý ch sloupech byla bezbarvá, než ivotná vzpomí nka. Vů ni rů ž í v dlouhé č ervnové noci odvá ly vě try minulé ho roku.

Ann, ř ekl si v duchu. Př í liš dlouho jsem se k ní choval jako poš etilec. „Co ty na to, Ann? “ pronesl polohlasně. „Př eli jsme se a há dali a využ í vali jsme há dky a tř enice, abychom zakryli lá sku, kterou jsme oba cí tili. Kdyby nebylo mě a mý ch dá vno vychladlý ch – jak jsem si nikdy neuvě domil – snů o ú dolí, již dá vno bychom si vyjasnili, jak to s ná mi opravdu je. “ Vzali ná m, pomyslel si, ná m dvě ma, prá vo, s který m jsme se narodili, prá vo prož í t ž ivot v tě le, ve které m jsme poprvé poznali svě t. Neudě lali z ná s ani muž e ani ž enu, ale ně co, co muž e i ž eny obeš lo a my nyní krá č í me ulicí ž ivota jako chvě jivé stí ny na zdi. A teď ná m vezmou dů stojnost smrti a pozná ní, ž e naš e ú loha skonč ila a ž e ná s př imě li ž í t ve lž i – mě jako androida pohá ně né ho ž ivotní energií jiné ho č lově ka a tebe, která ž iješ ž ivot, jenž není tvů j vlastní.

„K č ertu se vš í m, “ pronesl. „K č ertu se vš í m tí m dvojitý m ž ití m, s tě mito vyrobený mi bytostmi. “

Vrá tí se zpě t na jinou Zemi a najde Ann Carterovou a ř ekne jí, ž e ji miluje. Ne tak, jak miloval vzpomí nky na mě sí č ní svit a rů ž e, ale jako muž miluje ž enu, když zmizí př í val mlá dí, a spolu budou prož í vat vš e, co jim ž ivot ponechal. On bude psá t své knihy a ona bude pokrač ovat ve své prá ci a oba zapomenou, tak nejlé pe, jak to jen pů jde, na zá lež itost s mutanty.

Naslouchal domu, slabé mu š umu domu v noci, jenž je ve dne, kdy je dů m plný lidský ch zvuků, nezjistitelný. Napadlo ho, ž e kdybyste poslouchali pozorně ji a kdybyste znali jazyk, dů m by vá m ř ekl vš echny historky, které byste si př á li slyš et, mohl by vá m popsat vý raz tvá ř e a způ sob, který m byla slova vyř č ena a co č lově k dě lal nebo nad č í m př emý š lel, když byl sá m.

Ze zá znamu se nedozví př í bě h, který chce zná t, nedozví se celou pravdu, kterou doufá, ž e najde, ale ř ekne mu, jaký byl on sá m. A sdě lí mu ně co o odrané m farmá ř i a jeho ž eně, jeho otci a matce.

Dveř e se otevř ely a dovnitř vcupital Hezekiah s fasciklem pod paž í. Podal spis Vickersovi a ustoupil stranou.

Vickers chvě jí cí mi se prsty otevř el fascikl a na jedné strá nce to naš el.

Vickers, Jay, n. 5. srp. 1947, ž. p. 20. č ervna 1966, s. p., č., z. p., lat.

Prostudoval ř á dku a nedá vala mu smysl. „Hezekiahu. “

„Ano, pane. “

„Co to celé znamená? “

„Co myslí te, pane? “

„Tady tahle ř á dka, “ ř ekl Vickers a uká zal na linku. „Ta pí smena ž. p. a zbytek. “

Hezekiah se naklonil a č etl: „Jay Vickers, narozený 5. srpna 1947, ž ivot př eveden 20. č ervna 1966, schopnost př edtuchy, vní má ní č asu, zdě dě ná pamě ť, latentní mutace. Tí m se myslí, pane, ž e jste si toho nebyl vě dom. “

Vickers se zbě ž ně podí val na ř á dku nahoř e a naš el jmé na spojená slož ený mi zá vorkami, jež naznač ovaly manž elství, od který ch vedla č á ra k jeho jmé nu.

Charles Vickers, n. 10. led. 1917, kont. 8. srp. 1938, je si vě d. č., el., z. p., p. ž. 6. ú n. 1971.

A také:

Sarah Grahamová, n. 16. srp. 1920, kont. 12. zá ř í 1937, je si vě d. ind. comm., č., z. p., p. ž. 9. bř ez. 1970.

Jeho rodič e. Dva odstavce symbolů. Pokusil se je pochopit.

„Charles Vickers, narozen 10. ledna 1917, kontrolová n, ne, to nebude dobř e…“

„Kontaktová n, pane, “ ř ekl Hezekiah. „Kontaktová n 8. srpna 1938, je si vě dom: vní má ní č asu, elektronika. “

„Vní má ní č asu? “

„Vní má ní č asu, pane. Ostatní svě ty. Ví te, ž e zá lež í na č ase. “

„Ne, neví m, “ ř ekl Vickers.

„Není ž á dný č as, “ pravil Hezekiah. „Ne ve smyslu normá lní ho lidské ho chá pá ní č asu. Neexistuje nepř etrž itý č asový proud, ale č as je uzavř en v zá vorká ch, kdy druhá ná sleduje za první. A protož e nejsou sekundy, taková vě c neexistuje, samozř ejmě č as nelze mě ř it. “

„Ví m, “ pronesl Vickers. A on to vě dě l. Nyní se mu vš e vrá tilo, vý klad o ostatní ch, ná sledují cí ch svě tech, kdy kaž dý je zapouzdř en v č asové m momentu, v ně jaké m divné m a libovolné m dí le č asu, kaž dý svě t má své č asové zá vorky, ale kde ten svě t stojí, zda vzadu nebo vpř edu, to nikdo neví ani netuš í.

Ně kde uvnitř se zmá č kla tajná spouš ť a objevila se zdě dě ná pamě ť, jako by tam byla odjakž iva, ale stejně jako jeho schopnost př edtuchy skrytá v nevě domosti.

Hezekiah ř ekl, ž e není ž á dný č as. V normá lní m lidské m myš lení neexistuje taková vě c jako č as. Č as je uzavř en v zá vorká ch. A kaž dá z jeho zá vorek obsahuje jedno stadium vesmí ru, které je v pomě ru k lidské mu chá pá ní tak obrovské, ž e rychle svá dí k nemož nosti celé si ho př edstavit.

A č as samotný? Č as je nikdy nekonč í cí prostř edek, rozprostř ený do budoucnosti i minulosti – mimo toho, ž e není ž á dná budoucnost a minulost, ale nekoneč ná ř ada zá vorek, tá hnoucí se na dvě strany, kde kaž dá zá vorka je jední m stadiem Vesmí ru.

Na staré Zemi existovaly spekulace o cestová ní č asem, o vracení se do minulosti nebo o cestá ch do budoucnosti. A teď Vickers vě dě l, ž e to nelze, ž e tentý ž č asový okamž ik zů stane navž dy uzavř en uvnitř vš ech zá vorek, ž e lidská Země prochá zí od doby své ho vzniku stejnou bublinou jednoho č asové ho okamž iku a ž e ve stejné m okamž iku také zemř e a nezbude z ní nic.

Samozř ejmě lze cestovat v č ase, ale nebude ani vč erejš ek ani zí tř ek. Ale pokud se drž í te urč ité ho č asové ho smyslu, mů ž ete prorazit z jedně ch zá vorek do druhý ch. A když tak uč iní te, nenaleznete vč erejš ek ani zí tř ek, ale jiný svě t.

A to bylo př esně to, co udě lal, když roztoč il vlč ka, vyjma toho, ž e vlč ek s tí m nemě l co dě lat – byla to pouze pomů cka.

Vrá til se na ř á dek.

p. ž. „Co to je p. ž., Hezekiahu? “

„Př eruš ení ž ivota, pane? “

„Mů j otec a má matka? “

„V př eruš ení ž ivota, pane. Č ekají na den, kdy mutanti nakonec zí skají nesmrtelnost. “

„Ale oni zemř eli, Hezekiahu. Jejich tě la…“

„Tě la androidů, pane. Musí me bý t v zá znamech poctiví. Jinak by ná s normá lní podezř í vali. “

Pokoj byl jasný a studený a nahý v hrozné nahotě pravdy.

Př eruš ení ž ivota. Jeho matka a otec č ekají v př eruš ení ž ivota na den, kdy budou moci dostat nesmrtelnost!

A co s Jayem Vickersem, pravý m Jayem Vickersem? Urč itě ne př eruš ení ž ivota, protož e tomu jediné mu pravé mu Jayovi Vickersovi ž ivot sebrali a on sedě l v androidí m tě le v té to mí stnosti a ve dvou androidí ch ruká ch drž el zá znamy o rodině.

„Kathleen Prestonová? “ zeptal se Vickers.

Hezekiah potř á sl hlavou. „Neví m o Kathleen Prestonové, “ ř ekl.

„Ale má š zá znamy o rodině Prestonů. “

Hezekiah znovu potř á sl hlavou. „O Prestonový ch nejsou ž á dné zá znamy! Proš el jsem index, pane. Není v ně m ani zmí nka o Prestonový ch. Nikde nejsou ž á dní Prestonovi. “

39.

K ně č emu se rozhodl a to rozhodnutí teď, př i vzpomí nce na obě tvá ř e, nebylo dobré. Zavř el oč i a vzpomně l si na matku, vybavil si kaž dý rys její tvá ř e, trochu zidealizovaný, ale snad př evá ž ně pravdivý, jak byla zdě š ena jeho cestou do pohá dkové země a jak si s ní m tá ta promluvil a jak vlč ek zmizel.

Ovš em, ž e vlč ek zmizel. Samozř ejmě, ž e mu tvrdili, ž e má př í liš velkou př edstavivost. Koneckonců, nemě li dostatek č asu, aby na ně j poř á d dohlí ž eli a vě dě li, kde je, i když zrovna neputoval do ostatní ch svě tů. A uhlí dat osmileté ho bý vá tě ž ké i na jednom svě tě, což teprve na stovce.

Vzpomí nka na matč inu tvá ř a otcovu ruku na jeho rameni, na prsty s muž skou ně ž ností vtiš tě né do masa, to byly vě ci, ke který m se č lově k nemohl otoč it zá dy.

Č ekali v naprosté dů vě ř e, vě dě li, ž e až je zachvá tí temnota, nebude to jejich konec, ale zač á tek ješ tě vě tš í ho dobrodruž ství, než v jaké doufali, když se př ed tolika lety spojili s malou skupinkou mutantů.

Pokud chovají tak velikou dů vě ru v uskuteč ně ní plá nu mutantů, mohl by ji snad on sá m mí t menš í?

Mohl by odmí tnout podí let se na založ ení svě ta, pro který toho oni tolik udě lali?

Sami poskytli, co mohli – zahrnují ce prá ci, kterou vynalož ili, a ví ru, kterou mě li – a to vš e teď musí bý t použ ito tě mi, které zde zanechali, k realizaci plá nu. A on byl jední m z nich. A vě dě l, ž e je nesmí zklamat.

Co to bude za svě t, podivil se.

Př edpoklá dejme, ž e mutanti slyš í cí budou nakonec schopni zí skat tajemství nesmrtelnosti. Jaký svě t potom budou mí t?

Př edpoklá dejme, ž e brzy př ijde doba, kdy Č lově k nebude muset umř í t. Ale bude moci ž í t vě č ně a navě ky?

Svě t potom nebude stejný. Bude jiný, s jiný m ž ebř í č kem hodnot a jiný mi motivy.

Co bude zapotř ebí k založ ení nesmrtelné ho svě ta? Jaké podmí nky a popudy budou nutné, aby vydrž el? Jaké mož nosti a zá jmy se postupně rozvinou, aby se svě t zachrá nil ze slepé ulič ky nudy?

Co budete v nesmrtelné m svě tě potř ebovat?

Př edně neomezené ekonomické mož nosti. A zde budou neomezené ekonomické mož nosti. Od nyně jš ka jsou vš echny ná sledují cí i př edchá zejí cí svě ty otevř ené. A pokud by jich nebyl dostatek, je zde vesmí r se vš emi svý mi slunci a sluneč ní mi systé my, protož e jestliž e za jednou Zemí, za jedinou planetou ná sledují a př edchá zejí dalš í Země, potom se musí kaž dá hvě zda a kaž dá planeta v celé m vesmí ru opakovat nekoneč ně.

Vezmě te vesmí r a vyná sobte ho nezná mý m č í slem, vezmě te vš echny svě ty ve vesmí ru a vyná sobte je nekoneč nem a dostanete odpově ď. Mí sta bude dost, dost navě ky.

Budete potř ebovat nekoneč né mož nosti a nekoneč ně ú kolů, a v tě ch svě tech lež í tolik př í lež itostí a č eká tolik vý zev, ž e ani vě č ný č lově k je nemů ž e vyč erpat.

Ale ješ tě nejste u konce, bude také nekoneč ný č as a nekoneč ný prostor. Č asem vzniknou nové techniky, nové vě dní obory a nové filozofie, takž e vě č ný č lově k nikdy nepocí tí nedostatek ú kolů nebo myš lenek.

A jakmile budete mí t nesmrtelnost, na co ji využ ijete?

Použ ijete ji ke zvě tš ení své sí ly. Dokonce i když vá š rod bude malý a porodnost nevelká, dokonce i když se noví č lenové vaš eho rodu objevují nepravidelně, stá le, pokud nikdo nezemř e, si budete jisti jeho vzrů stem.

Použ ijete nesmrtelnost pro zachová ní schopností a znalostí. Pokud nezemř e ani jeden č lově k, mů ž ete poč í tat s nekoneč nou silou, znalostmi a schopnostmi kaž dé ho č lena vaš eho rodu. Když č lově k zemř e, jeho schopnosti umř ou s ní m a jeho vě domosti do urč ité mí ry také. Ale to není vš e. Ztratí te nejen jeho souč asné schopnosti a znalosti, ale také jeho znalosti a mož nosti budoucí.

Jaké znalosti, napadlo Vickerse, nyní Země postrá dá, protož e urč itý č lově k zemř el o ně kolik let dř í ve? Ně jaké znalosti, samozř ejmě, se opě t zí skají z pozdě jš í ch prací ostatní ch lidí, ale urč itě bylo mnoho vě cí, které se nikdy neobnoví, př edstavy, o který ch nelze opě t sní t, ná vrhy, které byly smrtí č lově ka, v jehož mozku se prá vě probouzely k ž ivotu, navž dy ztraceny.

V nesmrtelné společ nosti se taková vě c nemů ž e nikdy stá t. Nesmrtelná společ nost si bude jistá ú plný mi schopnostmi a znalostmi svý ch jedinců.

Vezmě te schopnost odposlouchá vat vě dě ní z hvě zd, vezmě te zá lež itost se zdě dě nou pamě tí, vezmě te technické znalosti, které se staly vě č ný m zbož í m – a př idejte nesmrtelnost.

To byl vzorec – č eho? Př ichá zejí cí ho ž ivota? Vrcholné inteligence? Podstaty bož ství?

Vrať te se zpě t o stovky tisí c let. Př edstavte si stvoř ení, č lově ka. Dejte mu oheň, kolo, luk a š í py, domestikovaná zví ř ata a rostliny plus rodovou organizaci a slabou př edstavu č lově ka jako vlá dce Země. Př edstavte si tento model a co dostanete?

Zač á tek civilizace, vznik lidské kultury. Př esně tohle.

A jako vzorec tvoř ený ohně m, kolem a domestikovaný mi zví ř aty je také model nesmrtelnosti, vní má ní č asu a zdě dě né pamě ti.

Vě dě l, ž e formule mutantů je jednoduš e dalš í krok smě rem vzhů ru, tak jako byl př ed sto tisí ci lety raný m krokem vzhů ru vzorec oheň –kolo–pes.

Mutantí formule není koneč ný m vý sledkem lidské ho snaž ení ani lidské inteligence a vě domostí, je to jen jeden krok. Už proš ly jiné kroky. V budoucnosti budou dalš í. V lidské mysli stá le dlí mož nosti ješ tě delš í ch kroků, ale pro Jaye Vickerse jsou tak nepochopitelné, jako byla př edstava č asové struktury spojený ch svě tů nepochopitelná pro muž e, který objevil oheň nebo zkrotil psa.

Stá le jsme divochy, pomyslel si. Stá le se krč í me ve své jeskyni, civí me ven př es č adivý oheň, který chrá ní vstup do naš í jeskyně proti neomezené temnotě, lež í cí nad svě tem.

Jednoho dne tmu prozkoumá me, ale teď ne.

Nesmrtelnost bude pomocný m ná strojem – a to je vš e. Jednoduchý m, obyč ejný m ná strojem.

Co je v temnotě za ú stí m jeskyně?

Lidská nevě domost o tom, č í m je č lově k nebo proč existuje, jak vznikl a jaký je jeho ú č el a jeho konec. Staré, vě č né otá zky.

Snad bude moci č lově k s ná strojem nesmrtelnosti tyto otá zky zodpově dě t, snad porozumí uká zně né mu pokroku a straš né logice, která utvá ř í a pohybuje vesmí rem hmoty a energie.

Dalš í krok mů ž e bý t duchovní, mů ž e jí t o nalezení a porozumě ní duchovní ho modelu, podle které ho se ř í dí celý vesmí r. Mů ž e č lově k nakonec nalé zt, ve své veš keré poní ž enosti, univerzá lní ho Boha – Bož stvo, které nyní lidé uctí vají ve své nevě domosti a silné lidské ví ř e? Najde nakonec č lově k alespoň př edstavu o bož ství, která bez ptaní a sloví č kař ení vyplní straš nou lidskou potř ebu ví ry – tak zř ejmě a neomylně, jako nyní existují otá zky a pochyby; nalezne č lově k př edstavu o bož ství a lá sce, s ní ž se bude moci ztotož nit tak, ž e nebude potř ebovat ví ru, ale ta bude nahrazena pozná ní m a nekoneč nou jistotou?

A pokud se č lově k zbaví smrti, pomyslel si Vickers, a jestliž e se brá na smrti uzavř e pro poslední zjevení a vzkř í š ení, potom musí č lově k urč itě nají t odpově di, nebo se z ně ho stane ztracená, plač í cí vě c navž dy putují cí mezi galaxiemi…

S ná mahou Vickers vrá til myš lenky do př í tomnosti.

„Hezekiahu, “ zeptal se, „jsi si jist? “

„Č í m, pane? “

„Prestonový mi. Jsi si jist, ž e tam nejsou ž á dní Prestonové? “

„Urč itě, “ ř ekl Hezekiah.

Ale jak si mohl bý t tak jistý?

Pamatoval si na ni.

Flanders mu ř ekl, ž e takový č lově k existuje.

Ale jeho pamě ť a zrovna tak Flandersova mohly bý t upravené.

Kathleen Prestonová nemusela bý t nič í m jiný m než citový m faktorem zavedený m do jeho mozku, který by ho poutal k tomuto domu, vhodný m prostř edkem, který by mu nedovoloval odejí t, u které ho nezá lež í na tom, kam jde nebo č í m se mů ž e stá t, který by ho prese vš echno př ipoutá val k tomuto domu.

„Hezekiahu, “ zeptal se Vickers, „kdo je to Horton Flanders? “

„Horton Flanders, “ ř ekl robot, „je android prá vě tak jako vy. “

40.

Takž e od ně ho se oč eká valo, ž e zastaví Crawforda.

Př edpoklá dalo se, ž e mu vnukne tuš ení.

Ale nejdř í ve by si mě l vyjasnit ú hel pohledu. Musí vzí t č initele a uspoř á dat je vzá jemně do rovnová hy, jeden vedle druhé ho, podí vat se, kde jsou slabá a kde silná mí sta. Musel vzí t v ú vahu sí lu prů myslu. Ne jednoho prů myslové ho odvě tví, ale sí lu prů myslové ho komplexu celé ho svě ta. Potom zde byla skuteč nost, ž e Crawford a prů mysl vyhlá sili mutantů m vá lku. A naví c je tady ješ tě ta zá lež itost s tajnou zbraní.

„Zoufalství a tajná zbraň, “ ř ekl Crawford, když sedě l v hotelové m pokoji. Ale tajná zbraň, dodal, není dost dobrá.

Nejprve musí Vickers zjistit, co je to za zbraň. Dokud se to nedozví, nemů ž e zač í t spř á dat plá ny.

Lež el v posteli, zí ral na strop, tř í dil si fakta, kladl je do vyrovnaný ch ř ad a dá l je zkoumal. Potom s nimi trochu ž ongloval, mě nil jejich pozice, zamě ň oval jeden ú daj za druhý a vyrovná val sí ly normá lní ho č lově ka proti silá m mutantů. Existovalo mnoho oblastí, kde se vzá jemně ruš ily a existovalo mnoho př í padů, kde byli jedni vpř edu, nenapadnutelní a nezruš itelní.

Tí mhle způ sobem se vů bec nikam nedostal.

„A samozř ejmě, ž e se takhle nikam nedostanu, “ ř ekl nahlas. „Takhle normá lně, postaru, nemotorně to dě lají lidé. Vš e logicky zdů vodnitelné. “

Vtip byl v tuš ení.

Ale jak použ í t tuš ení?

Smetl faktory, vymazal je z mysli, polož il se na postel, upř eně se dí val do temnoty, kde se vzná š el strop, a pokouš el se nepř emý š let.

Cí til, jak mu fakta nará ž ejí do mozku, společ ně se srá ž ejí, potom prchají od ostatní ch. Snaž il se je nerozliš ovat.

Př iš el ná pad: Vá lka.

Př emý š lel o tom a ono to narostlo a zmocnilo se ho to.

Vá lka, ale jiný druh vá lky, než svě t kdy poznal. Jaká byla ta frá ze ze staré historie 2. svě tové vá lky? Př edstí raná vá lka. A př ece nepř edstí rá na vá lka.

Bylo zneklidň ují cí př emý š let o ně č em, co neš lo nikam zař adit – mí t tuš ení – ano, mí t v sobě hlodají cí př edtuchu a nevě dě t, co znamená.

Pokouš el se o ní př emý š let a ona mu zmizela. Př estal s př emý š lení m a opě t se vrá tila.

Př iš la dalš í př edstava: Chudoba.

A chudoba byla ně jaký m způ sobem svá zá na s vá lkou a on si uvě domoval dvě př edstavy; krouž ily jako kojoti kolem jeho tá boř iš tě, cenily zuby a vrč ely jedna na druhou v temnotě za porozumě ní m.

Pokusil se je ú plně vyhnat z hlavy do temnoty, ale ony neodeš ly.

Po č ase si na ně zvykl a zdá lo se, ž e oheň pobliká vá ní ž a př edstavy – kojoti nebě hají tak rychle ani nechň apají tak zlomyslně.

Je ješ tě dalš í faktor, ř ekla mu jeho ospalá mysl. Mutanti mají nedostatek pracovní sí ly. Proto mají roboty a androidy.

Budou existovat způ soby, jak se mů ž ete vypoř á dat s nedostatkem sil. Mů ž ete vzí t jeden ž ivot a rozdě lit jej do mnoha. Mů ž ete vzí t jeden mutantí ž ivot a mů ž ete jej rozdě lit na malé kousky, ty natá hnout a př inutit je ž í t dé le a na cestě ž ivota dojí t dá l. V hospodař ení s lidský mi silami mů ž ete udě lat spoustu vě cí, když ví te, jak na to.

Kojoti nyní krouž ili ješ tě pomaleji a oheň pohasí nal a já tě, Crawforde, zastaví m, zí ská m odpově ď a ty jeden necitlivej č lově č e, já tě zastaví m, Ann, já tě miluji a –

Potom, aniž si to uvě domil, usnul. Když se probudil, prudce se na posteli posadil.

Vě dě l to!

Tř á sl se v chladu letní ho ú svitu. Vystrč il nohy zpod pokrý vky a na nahé ků ž i ucí til dotek studené podlahy.

Vickers době hl ke dveř í m, š kubnutí m je otevř el a vyš el ke schodů m, vedoucí m dolů do haly pod ní m.

„Flandersi! “ zakř ič el.

„Flandersi! “

Odně kud se objevil Hezekiah a stoupaje po schodiš ti, volal: „Co se dě je, pane? Chcete snad ně co? “

„Chci Hortona Flanderse! “

Dalš í dveř e se otevř ely a v nich stá l Horton Flanders. Pod lemem noč ní koš ile mu č ouhaly kostnaté kotní ky a na hlavě mu té mě ř trč ely ř í dké vlasy.

„Co se dě je? “ mumlal, jazyk ztě ž klý spá nkem. „Nač vš echen ten hluk? “

Vickers dlouhý mi kroky př eš el halu, popadl ho za rameno a dož adoval se: „Kolik ná s tady je? Do kolika androidů byl rozdě len ž ivot Jaye Vickerse? “

„Pokud mnou př estanete tř á st – “

„Př estanu, když mi ř eknete pravdu. “

„Rá d, “ odvě til Flanders. „Jste tř i. Jste vy a já a …“

„Vy? “

„Jistě. Př ekvapuje vá s to? “

„Ale jste o hodně starš í než já. “

„Udě lali jsme poř á dný kus prá ce na syntetické m masu, “ ř ekl Flanders. „Nevidí m dů vod, proč byste mě l bý t př ekvapen. “

A jak si Vickers najednou uvě domil, př ekvapen nebyl. Bylo to, jako by si toho byl vž dycky vě dom.

„Ale co tř etí? “ zeptal se Vickers. „Ř ekl jste, ž e jsou tř i. Kdo je dalš í? “

„Zatí m vá m to neř eknu, “ pravil Flanders. „Neř eknu vá m, kdo to je. Už teď jsem vá m ř ekl př í liš. “

Vickers uchopil př ední č á st Flandersovy noč ní koš ile a zkroutil tkaninu, až se Hortonovi tě sně ovinula okolo hrdla.

„Tohle vá m nepomů ž e, “ ř ekl Flanders. „Ná silí není mož né. Projevuje se pouze proto, ž e jsme se dostali do krize dř í v, než jsme oč eká vali. Nebyl jste př ipraven na takové množ ství informací. Nebyl jste př ipraven je poznat. Ná hodou jsme využ ili š ance a postrč ili vá s př í liš rychle. Pravdě podobně vá m nemohu ř í ci ví c. “

„Nebyl př ipraven k pozná ní! “ opakoval Vickers divoce.

„Nebyl jste př ipraven. Mě l jste mí t ví ce č asu. A odpově dě t vá m teď na vaš e otá zky, ř í ci vá m to nyní prostě není mož né. To – vá m vytvoř í komplikace. Oslabí to vaš i vý konnost a zmenš í vaš i hodnotu. “

„Ale já odpově ď už zná m, “ ř ekl mu Vickers rozzlobeně. „Př ipraven nebo ne, zná m odpově ď pro Crawforda a jeho př á tele a to je ví c, než zbytek vá s udě lal za celý ten č as, co jste na tom strá vili. Má m nyní odpově ď, vš e, v co jste doufal. Zná m tajnou zbraň a ví m, jak ji paralyzovat. Ř ekl jste, ž e bych mě l zastavit Crawforda a to já mohu. “

„Jste si tí m jistý? “

„Zcela jistý, “ ř ekl Vickers. „Ale ta dalš í osoba, ta tř etí …“

V mysli se mu objevilo plí ž ivé, dě sivé podezř ení.

„Musí m to vě dě t, “ ř ekl.

„Nemohu vá m to ř í ci, prostě vá m to nemohu ř í ci, “ opakoval Flanders.

Vickersovo sevř ení noč ní koš ile povolilo, teď nechal ruku spadnout dolů. Neodbytné podezř ení mu trhalo a muč ilo mysl, straš ně, stá le ví c ho muč ilo. Pomalu se otoč il.

„Ano, jsem si jistý, “ ř ekl Vickers znovu. „Jsem si jist, ž e zná m vš echny odpově di. Zná m je, ale k č emu to k č ertu je. “

Veš el do své ho pokoje a zavř el dveř e.

41.

V jednu chví li vidě l svů j osud př ed sebou jasně a zř etelně. Uvě domil si skuteč nost, ž e Kathleen Prestonová nemohla bý t nič í m ví c než upravenou osobou, která ho lé ta dí ky implantované vzpomí nce na prochá zku v zač arované m ú dolí zaslepovala a brá nila mu milovat Ann Carterovou lá skou, kterou k ně mu ona urč itě cí tila, lá skou zahalenou v jejich hloupé m sloví č kař ení a trpké m dohadová ní.

K tomu ješ tě př iš lo pozná ní, ž e jeho rodič e už roky spí v př eruš ení ž ivota a č ekají na př í chod svě ta mí ru a porozumě ní, které mu tolik obě tovali.

A on nebyl schopen obrá tit se k nim zá dy.

Snad, jak si ř ekl, k tomu př istoupil nyní i dalš í faktor – ví ce ž ivotů z jednoho.

Byla to rozumná metoda a snad i sprá vný postup, protož e mutanti potř ebovali pracovní sí lu a když potř ebujete pracovní ky, provedete s tí m, co má te k dispozici, to nejlepš í, co lze. Do rukou robotů vlož í te prá ci, kterou jim lze př enechat. Vezmete ž ijí cí muž e a ž eny a z kaž dé ho ž ivota vytvoř í te ně kolik ž ivotů, které ubytujete v tě lech vaš ich androidů.

Nebyl popravdě ř eč eno plnoprá vný č lově k, ale č á st jiné osoby, tř etina z originá lní ho Jaye Vickerse, jehož tě lo lež í a č eká na den, kdy se k ně mu opě t ž ivot navrá tí.

A také Ann Carterová nebyla plnoprá vný m č lově kem, ale č á stí dalš í ho č lově ka. Snad č á stí – a poprvé dovolil své mu podezř ení, aby se z ně j stala jasná a straš ná myš lenka – snad č á stí Jaye Vickerse, a sdí lí s ní m a s Flandersem ž ivot pů vodně jedné osoby.

Nyní se dě lí o jeden ž ivot tř i osoby: on a Flanders a ješ tě ně kdo. Ta otá zka ho muč ila, š eptala v jeho mysli. Kdo mů ž e bý t ten tř etí?

Tř i osoby spojené společ nou mí chou, která z nich té mě ř dě lá jediné ho č lově ka. Tř i osoby musí nechat své ž ivoty vplynout zpě t do tě la pů vodní ho Jaye Vickerse. A když se tak stane, napadlo ho, který z nich bude pokrač ovat jako Jay Vickers? Nebo snad nikdo z nich – bude to rovnocenné smrti a pokrač ová ní vě domí pů vodní ho Jaye Vickerse? Nebo se vš ichni tř i smí sí, takž e ož ivený Jay Vickers bude divnou trojitou osobností, kombinují cí jeho a Flanderse a ně koho nezná mé ho?

A lá ska, kterou choval k Ann Carterové? Tvá ř í v tvá ř mož nosti, ž e Ann mů ž e bý t ta nezná má, co s ně ž ností, kterou k ní najednou ucí til po letech mě sí č ní ho svě tla a rů ž í? Co teď s tou lá skou?

Vě dě l, ž e taková lá ska bý t nemů ž e. Pokud by Ann byla tř etí, nemohla by mezi nimi existovat lá ska. Nemů ž ete milovat sá m sebe stejně jako ně koho jiné ho. Nemů ž ete milovat svů j odlesk stejně, jako nemů ž e vá š odlesk milovat vá s. Nemů ž ete milovat č lově ka, který je vá m bliž š í než sestra nebo matka…

Dvakrá t poznal lá sku ž eny a dvakrá t pochá zela z ně j samotné ho. Teď byl v pasti, nezbý vala mu ž á dná jiná š ance, než udě lat prá ci, která mu byla urč ena.

Ř ekl Crawfordovi, ž e když se dozví, co se dě je, vrá tí se a ř ekne mu to a spolu se pokusí nají t kompromis.

Ale teď poznal, ž e ž á dný kompromis neexistuje.

Ne, pokud byla jeho domně nka sprá vná.

A Flanders prohlá sil, ž e domně nky jsou lepš í než zdů vodň ová ní, ž e jsou vyzrá lejš í m, dospě lejš í m způ sobem nachá zení odpově dí a ř eš ení problé mů. Je to metoda, jak Flanders ř ekl, která skoncovala s nerovnou cestou zdů vodň ová ní, kterou lidská rasa použ í vala dlouhá lé ta své ho vý voje.

Protož e tajnou zbraní byla stará myš lenka promyš lené vá lky, vedené s matematický m cynismem a vykalkulovanou př esností.

A kolik vá lek, pomyslel si, mohla lidská rasa ješ tě př ež í t? A odpově ď pravdě podobně zně la: Pouze jednu vá ž ně jš í vá lku.

Mutanti byli faktorem pro př ež ití lidské rasy. Nezbý valo mu nic, ani Kathleen, ani Ann, a dokonce snad ani nadě je na osobní lidství – musí pracovat co nejlé pe, aby o kousek poponesl nejlepš í nadě ji lidské rasy.

Ně kdo zaklepal na dveř e.

„Ano, “ ř ekl Vickers. „Vstupte. “

„Sní daně už bude hotová, pane, “ pronesl Hezekiah, „hned, jak se obleč ete. “

42.

Flanders č ekal v jí delně, než Vickers sejde ze schodů.

„Ostatní odeš li, “ pravil Flanders. „Mají svoji prá ci. A vy a já př ipravujeme spiknutí. “

Vickers neodpově dě l. Př isunul si ž idli a posadil se naproti Flandersovi. Sluneč ní svě tlo padalo oknem Flandersovi na ramena, jeho hlava vytvá ř ela proti sklu zř etelný relié f a vlasy nejasnou aureolu. Vickers vidě l, ž e š aty má stá le trochu oš untě lé a vá zanka pamatovala lepš í dny, ale poř á d byla č istá. Vydrhnutá tvá ř zá ř ila č istotou.

„Vidí m, ž e vá m Hezekiah naš el š aty. Neví m, co bychom si bez ně j poč ali. Stará se o ná s. “

„Také pení ze, “ ř ekl Vickers. „Balí č ek lež el na š atní ku spolu koš ilí a kravatou. Nemě l jsem č as je spoč í tat, ale vypadá to na ně kolik tisí c dolarů. “

„Samozř ejmě, Hezekiah myslí na vš echno. “

„Ale já nechci ně kolik tisí c dolarů. “

„Ale jdě te, “ pronesl Flanders. „Má me jich ž oky. “

„Ž oky! “

„Jistě. Vyrá bí me je. “

„Myslí te padě lá te? “

„Ne, proboha, ne. Ač koli ná s to č asto napadlo. Dalš í vlá kno do tě tivy naš eho luku, ř ekně me. “

„Mí ní te zaplavit normá lní svě t padě laný mi peně zi? “

„Nebudou padě lané. Umí me pení ze př esně duplikovat. Vypusť te do svě ta stovky miliard dolarů nový ch peně z a nastane ve finanč ní m svě tě peklo. “

„Stá le v tom nevidí m smysl, “ prohlá sil Vickers. „Diví m se, ž e jste to neudě lali. “

Flanders se na ně j pronikavě zahledě l. „Má m pocit, ž e naš e jedná ní neschvalujete. “

„Do urč ité mí ry, “ pronesl Vickers.

Hezekiah př inesl tá c s vysoký mi sklenkami pomeranč ové ho dž usu, talí ř e s mí chaný mi vejci a slaninou, toasty namazané má slem, sklenici dž emu a konvici ká vy.

„Dobré rá no, pane, “ pozdravil Vickerse.

„Dobré rá no, Hezekiahu. “

„Vš imli jste si, “ zeptal se robot, „jak je dneska rá no hezky? “

„Zpozoroval jsem to, “ souhlasil Vickers.

„Poč así je tu neobyč ejně př í jemné, “ podotkl Hezekiah. „Tvrdí m, ž e je lepš í, než na Zemi př ed ná mi. “

Naserví roval jí dlo a lé tací mi dveř mi odeš el do kuchyně, odkud byly slyš et zvuky obvyklé ranní prá ce.

„Jsme humá nní, “ ř ekl Flanders, „tak humá nní, jak to jen jde. Ale má me svoji prá ci a obč as ně koho klepneme př es prsty. Mož ná, ž e jsme nyní trochu hrubš í, ale tlač í na ná s. Kdyby to Crawford a jeho parta brali trochu mé ně vá ž ně, bylo by vš e v poř á dku a my bychom nemuseli nikomu ubliž ovat. Za deset let to bude snazš í. Za dvacet let to bude jistá vě c. Ale teď to není ani jisté ani lehké. Nyní to znamená té mě ř revoluci. Kdybychom mě li dvacet let č asu, byla by to evoluce.

Dejte ná m č as a my př evezmeme nejenom svě t prů myslu a financí, ale také vlá du. Ale oni ná m č as nedají. Krize př iš la př í liš brzy. “

„Co teď potř ebujeme, “ prohlá sil Vickers, „je krizi zruš it. “

Flanders jako by ho neslyš el. „Založ ili jsme stí nové společ nosti, “ pokrač oval. „Založ ili bychom jich ví c, ale chybí ná m lidé dokonce i do souč asný ch obchodů. Dejte ná m lidi a daleko ví ce rozvineme vý robu urč itý ch zá kladní ch souč á stek. Ale potř ebovali jsme mí t pá r lidí na tolika jiný ch mí stech – v urč itý ch krizový ch bodech nebo na hledá ní ostatní ch mutantů, aby se př ipojili k naš í skupině. “

„Musí bý t mnoho mutantů, “ ř ekl Vickers.

„Je jich mnoho, “ souhlasil Flanders, „ale velké procento jich je natolik zapleteno do zá lež itostí normá lní ho svě ta, ž e je nemů ž ete vyhnat. Vezmě te si mutantí ho muž e ž enaté ho s normá lní ž enou. Jednoduš e nemů ž ete, ve jmé nu humanity, rozbí t š ť astné manž elství. Ř ekně me, ž e ně které jejich dě ti jsou mutanty – co s tí m asi mů ž ete udě lat? Nemů ž ete dě lat nic. Jednoduš e je pozorujete a č eká te. Když vyrostou a odejdou si za svý m, mů ž ete je kontaktovat. Ale př edtí m ne.

Vezmě te si banké ř e nebo prů myslní ka, na jehož ramenou lež í celé ekonomické impé rium. Ř ekně te mu, ž e je mutant, a on se vá m vysmě je. Naš el své mí sto v ž ivotě, je spokojený. Veš keré jeho idealistické nebo liberá lní smý š lení zmizelo pod maskou tvrdé individuality. Je oddá n ž ivotní mu stylu, který vytvoř il, a my nemů ž eme nabí dnout nic, co by ho zají malo. “

„Mohli jste zkusit nesmrtelnost, “ navrhoval Vickers.

„Nemá me nesmrtelnost. “

„Mě li jste zaú toč it na vlá dní ú rovni. “

Flanders potř á sl hlavou. „Nemohli. Trochu jsme to zkusili, ale ne moc. Kdybychom mě li tisí ce dů lež itý ch postů ve vlá dá ch celé ho svě ta, udě lali bychom to rychle a lehce. Ale nemě li jsme tisí ce mutantů, které bychom mohli tré novat na vlá dní a diplomatickou prá ci.

Pomocí rozlič ný ch metod jsme odvraceli krizi za krizí. Karbohydrá ty ná s zbavily situace, která by vyú stila ve vá lku. Př ed lety jsme pomohli Zá padu zí skat vodí kovou bombu, abychom zadrž eli Vý chod, prá vě když byl př ipraven udeř it. Ale nebyli jsme dost silní a nemě li jsme dost č asu na provedení dobř e definovaný ch dlouhotrvají cí ch programů, takž e jsme museli improvizovat. Zač ali jsme s vyná lezy, protož e to byla jediná rychlá cesta, kterou jsme znali, jak oslabit socio–ekonomický systé m na Zemi a samozř ejmě také proto, ž e dř í ve nebo pozdě ji budeme č elit sí le spojené ho pozemské ho prů myslu. “

„Co jiné ho byste mohl oč eká vat? “ zeptal se Vickers. „Vmě š oval jste se…“

„Myslí m, ž e ano, “ ř ekl Flanders. „Ř ekneme, Vickersi, ž e jste chirurg a má te pacienta trpí cí ho rakovinou. Ve snaze pacientovi ulehč it nebudete vá hat s operací. Budete co nejhorlivě ji zasahovat do pacientova tě la. “

„Př edpoklá dá m, ž e budu. “

„Lidská rasa, “ pronesl Flanders, „je ná š pacient. Má zhoubný ná dor. My jsme chirurgové. Pro pacienta to bude bolavé, bude ná sledovat období zotavová ní, ale př inejmenš í m bude pacient ž í t. Má m ty nejvá ž ně jš í obavy, ž e by lidská rasa nepř ež ila dalš í vá lku. “

„Ale ná silné metody, jež použ í vá te! “

„Ne, poč kejte chvilku, “ namí tl Flanders. „Myslí te si, ž e musí existovat dalš í způ soby a já s vá mi souhlasí m, ale vě tš ina z nich by se stejně protivila lidskosti. A staré lidské metody byly odmí tnuty již dá vno. Lidé volali po mí ru a ká zali o lá sce k lidem, ale mí r nebyl, jen bohosluž by. Chtě l byste po ná s, abychom poř á dali konference?

Nebo bychom mě li jí t př ed lid, př ed hlavy stá tů a ř í ci jim, ž e jsme nové mutace rasy a ž e naš e schopnosti a znalosti jsou vě tš í než jejich a oni by mě li nechat vš e na ná s, ž e př ineseme svě tu mí r? Co by se potom stalo? Mohu vá m ř í ci, co by se stalo. Nená vidě li by ná s a vyhnali by ná s. Takž e nemá me mož nost volby. Musí me pracovat v utajení a napadat klí č ové body. Nic jiné ho nefunguje. “

„Vš e, co jste ř ekl, “ pravil Vickers, „mů ž e bý t pravda, co se tý ká ‘lidí ‘, ale co osoba, jedinec? Co takhle kamará d, který by dostal do zubů? “

„Byl tady rá no Asa Andrews, “ odvě til Flanders. „Poví dal, ž e jste byl u ně j a pak jste zmizel, mě l starost, co se s vá mi stalo. Ale to jen mimochodem. Co chci, je zeptat se: ř ekl byste, ž e Asa Andrews je š ť astný m č lově kem? “

„Nikdy jsem nevidě l nikoho š ť astně jš í ho. “

„A př ece jsme u ně j zasá hli. Vzali jsme mu prá ci – prá ci, která musela už ivit jeho rodinu, oš atit je a zabezpeč it jim stř echu nad hlavou. Hledal prá ci a nemohl ž á dnou nají t. Když nakonec př iš el pož á dat o pomoc, vě dě li jsme, ž e mů ž eme za to, ž e ztratil prá ci, ž e jsme ho nakonec donutili se vystě hovat a stá t na ulici a nevě dě t, kam si jeho rodina dnes v noci lehne. Tohle vš echno jsme způ sobili, ale nakonec je š ť astný. Po celé Zemi jsou tisí ce dalš í ch, u který ch jsme zasá hli a teď jsou š ť astní. Š ť astní, musí m tvrdit, dí ky naš emu zá sahu. “

„Ale nemů ž ete popř í t, “ tvrdil Vickers, „ž e je vaš e š tě stí zadarmo. Nemyslí m tí m ztrá tu zamě stná ní, ž ivot z milosti, ale co př iš lo potom. Usí dlili jste je zde, na Zemi, v ně č em, co tak rá di nazý vá te země dě lsko – feudá lní období, ale sebehezč í jmé no nemů ž e popř í t fakt, ž e usí dlení m zde ztratili mnoho z hmotný ch vý hod lidské civilizace. “

„Vzali jsme jim, “ ř ekl Flanders, „jen o trochu ví c než nů ž, který m podř í znou sousedovi hrdlo. Vš e, co jsme jim vzali, se jim č asem v plné m rozsahu vrá tí a s fantastický m ú rokem. Protož e doufá me, pane Vickersi, ž e př ijde doba, kdy budou vš ichni jako my, ž e celá rasa bude moci mí t vš echno, co má me my.

Nejsme podiví ni, chá pejte, ale lidské bytosti, dalš í krok v evoluci. Jsme pouze den nebo dva vpř edu, krok nebo dva př ed ostatní mi. Aby č lově k př ež il, musel se změ nit, musel imitovat, musel se stá t ně č í m lepš í m. Jsme pouze první př edchů dci mutací pro př ež ití. A protož e jsme první, musí me bojovat a zdrž ovat. Musí me zá pasit o č as, aby ná s dohonili i ti ostatní. Nehleď te na ná s jako na skupinu privilegovaný ch osob, neboť jsme vš ichni lidé. “

„Lidé, “ ř ekl Vickers kysele, „jak to tak vypadá, mají na vá š boj o č as a na jejich zá chranu rozdí lný ná zor. Nahoř e, na naš em svě tě, rozbí její obchody s vyná lezy, proná sledují mutanty a vě š í je na lampy. “

„Proto jste př iš el, “ zdů raznil Flanders.

Vickers př iký vl. „Prostě po mně chcete, abych zastavil Crawforda. “

„Ř ekl jste, ž e mů ž ete. “

„Mě l jsem tuš ení, “ ř ekl Vickers.

„Vaš e př edtuchy, mů j př í teli, jsou př esně jš í, než vyzrá lé uvaž ová ní. “

„Budu potř ebovat pomoc, “ pronesl Vickers.

„Vš e, o co si ř eknete. “

„Chci ně jaké pioný ry – muž e jako je Asa Andrews, poslat nazpá tek, aby pracovali jako misioná ř i. “

„Ale to nemů ž eme, “ protestoval Flanders.

„Ať také bojují, “ ř ekl Vickers. „Nemohou oč eká vat, ž e budou jen sedě t a nepohnou ani palcem u nohy. “

„Pracovat jako misioná ř i? Chcete, aby se vrá tili a vyprá vě li o tě chto ostatní ch svě tech? “

„To př esně chci. “

„Ale nikdo jim neuvě ř í. Př i souč asné situaci na Zemi se jich zmocní dav a zlynč uje je. “

Vickers potř á sl hlavou. „Jedna skupina jim vě ř it bude – Př edstí rač i. Nevidí te, ž e Př edstí rač i utí kají od reality? Př edstí rají, ž e se vrá tili zpě t a ž ijí ve staré m Londý ně a v mnoha dalš í ch minulý ch é rá ch, ale i tam nachá zejí jisté omezují cí vlivy, urč ité zasahová ní do jejich vlastní svobodné vů le a bezpeč nosti.

Ale tady je ú plná svoboda a bezpeč í. Tady se mohou vrá tit k prostotě, k nekomplikované mu ž ití, po které m touž í. Nezá lež í na tom, jak fantasticky to zní, Př edstí rač i se té š ance chytí. “

„Jste si tí m opravdu jist? “ zeptal se Flanders.

„Stoprocentně. “

„Ale to není vš e. Má te ješ tě ně co jiné ho? “

„Je toho ví c, “ ř ekl Vickers. „Kdyby se vyskytla okamž itá potř eba karbohydrá tů, mohli byste ji splnit? “

„Myslí m, ž e mohli. Mů ž eme př estavě t naš e tová rny. Jsou nyní zamě ř ené na obchod se souč á stkami a také na karbohydrá ty. K rozdí lení karbohydrá tů jsme museli vytvoř it ně co na způ sob č erné ho trhu. Kdybychom vystupovali otevř eně, Crawford se svou skupinou by naš i distribuci rozbil. “

„Poprvé snad ano, “ souhlasil Vickers. „Ale ne nadlouho. Zvlá š tě, když by desí tky tisí c lidí byly př ipraveny bojovat, aby dostaly své karbohydrá ty. “

„Když budou karbohydrá ty potř eba, “ ř ekl Flanders, „budou na mí stě. “

„Př edstí rač i uvě ř í, “ prohlá sil Vickers. „Jsou zralí pro ví ru, pro jaký koliv druh fantastické ví ry. Pro ně to bude kř í ž ová vý prava do př edstavivosti. U normá lní populace jsme bez š ancí, ale zí ská me velikou č á st lidí, kteř í prchají př ed nemocemi své ho svě ta. Vš echno, co potř ebují, je jiskra, slovo – ně jaký druh slibu, ž e mimo duš evní ho ú niku existuje š ance na ú nik reá lný. Mnoho lidí bude chtí t jí t do druhé ho svě ta. Jak rychle je sem mů ž ete př ené st? “

„Tak rychle, jak budou př ichá zet, “ odvě til Flanders.

„Mohu se na to spolehnout? “

„Mů ž ete se na to spolehnout. “ Flanders potř á sl hlavou. „Neví m, co plá nujete. Doufá m, ž e vaš e tuš ení je sprá vné. “

„Ř ekl jste, ž e je, “ prohlá sil Vickers.

„Ví te, proti č emu jdete? Ví te, co zamý š lí Crawford? “

„Myslí m, ž e př ipravuje vá lku. Ř ekl, ž e jde o tajnou zbraň, ale jsem př esvě dč en, ž e jde o vá lku. “

„Ale vá lka…“

„Podí vejte se na vá lku, “ ř ekl Vickers, „trochu jinak, než se na ni dí vá te, trochu jinak, než ji vidí historikové. Podí vejte se na ni jako na obchod. Protož e vá lka, v urč itý ch aspektech, je př esně byznys. Když jde zem do vá lky, znamená to, ž e dě lní ci, prů mysl a vý robní prostř edky jsou mobilizová ny a kontrolová ny vlá dou. Obchodní k hraje stejně dů lež itou roli jako vojá k. Banké ř a prů myslní k jsou v sedle stejně jako generá l.

Pů jdeme ješ tě o krok dá l. Př edstavte si vá lku, která probí há pouze kvů li obchodu – kvů li jasné mu obchodní mu plá nu zí skat a udrž et kontrolu nad ohrož ený mi oblastmi. Vá lka by znamenala, ž e systé m nabí dky a poptá vky se zastaví a urč ité civilní vě ci se př estanou vyrá bě t a ž e vlá da mů ž e znič it kaž dé ho, kdo by se je pokusil prodá vat…“

„Tř eba auta, “ ř ekl Flanders, „a zapalovač e a dokonce ž iletky na holení. “

„Př esně, “ odpově dě l mu Vickers. „Tí mto způ sobem mohou zí skat č as, protož e oni potř ebují č as stejně nalé havě jako my. Pod vojenskou zá minkou se naprosto zmocní kontroly nad svě tovou ekonomikou. “

„Podle toho, co ř í ká te, “ pravil Flanders, „plá nují, ž e po dohodě zahá jí vá lku. “

„Jsem o tom př esvě dč en, “ ř ekl Vickers. „Budou to drž et na minimu. Snad jedna bomba na New York jako odplata za jednu bombu na Moskvu a dalš í na Chicago za bombu na Leningrad. Pochopil jste – vá lka omezená gentlemanskou dohodou. Bojová ní jen tolik, aby vš echny př esvě dč ili, ž e vá lka je reá lná.

Ale ať je to jakkoliv př edstí rané, spousta lidí zemř e a stá le bude trvat nebezpeč í, ž e se ně kdo opravdu rozzlobí a mí sto jedné bomby na Moskvu poš le dvě. Nebo jinak – ně jaký admirá l mů ž e bý t př í liš nadš ený a př esný a potopí loď, o které nebyla v dohodě ř eč, nebo ně jaký generá l – “

„To je př epjaté, “ ř ekl Flanders.

„Zapomně l jste, ž e jsou ú plně zoufalí. Zapomně l jste, ž e vš ichni – Rus, Američ an, Francouz, Polá k i Č ech bojují za způ sob ž ivota, který na Zemi vytvoř il č lově k. Musí me jim př ipadat jako nejzvrhlejš í nepř í tel, které mu kdy lidstvo č elilo. Pro ně jsme lidož ravou obludou a zlomyslný mi skř ety z dě tský ch pohá dek. Hodně se bojí. “

„A vy? “ zeptal se Flanders.

„Vrá tí m se zpě t na starou Zemi, až na to, ž e jsem ztratil vlč ka. Neví m kde, ale…“

„Nepotř ebujete vlč ka. Ten byl pouze pro nová č ky. Musí te pouze chtí t proniknout do dalš í ho svě ta. Jakmile se vá m to jednou povede, je to hrač ka. “

„A když se budu potř ebovat s vá mi spojit? “

„Vaš í m muž em je Eb, “ ř ekl Flanders. „Jdě te za ní m. “

„Poš lete Asu a ostatní zpě t? “

„Udě lá me to. “

Vickers se zvedl a např á hl ruku.

„Ale, “ pronesl Flanders, „nemusí te odchá zet hned teď. Sedně te si a dejte si dalš í š á lek ká vy. “

Vickers potř á sl hlavou: „Bojí m se, co se dě je. “

„Roboti vá s mohou okamž itě doné st do New Yorku, “ navrhl Flanders. „Odtamtud se mů ž ete vrá tit na starou Zemi. “

Vickers ř ekl: „Chci č as na rozmyš lenou, musí m si ujasnit ně které plá ny – vy byste ř ekl tuš ení. Ale myslí m, ž e budu radě ji chtí t zač í t př í mo odsud než z New Yorku. “

„Kupte si auto, “ poradil Flanders. „Hezekiah vá m nechá dostatek hotovosti, abyste si koupil vů z a ješ tě vá m zbylo. Eb bude mí t dalš í, kdybyste potř eboval. Cestovat jiný m způ sobem nebude bezpeč né. Budou poklá dat pasti na mutanty. Celou dobu vá s budou sledovat. “

„Budu opatrný, “ slí bil Vickers.

43.

Pokoj byl zaprá š ený a plný pavuč in. Prá zdný vypadal o hodně vě tš í než ve skuteč nosti. Ze zdí se odlupovaly tapety a popraskaná omí tka vytvá ř ela klikaté rý hy, které př ipomí naly blesky bě ž í cí ze stropu na podlahu.

Ale bylo vidě t, ž e tapety byly kdysi plné barev, ozdobené kytič kami a motivy pastý ř ů hlí dají cí ch kudrnaté ovce. Pod ná nosem prachu bylo vidě t dř evě né oblož ení, stá le ješ tě navoskované, př ipravené opě t zazá ř it, až bude zachrá ně no ze zapomně ní.

Vickers se uprostř ed pokoje pomalu otoč il a uvidě l, ž e dveř e i okna jsou na svý ch mí stech stejně jako v tom druhé m pokoji, kde prá vě po sní dani vstal ze ž idle. Ale tady byly dveř e do kuchyně otevř ené a okna temná zavř ený mi okenicemi.

Udě lal pá r kroků a spatř il, ž e zanechal v prachu otisky nohou. Š lá poty zač í naly vprostř ed mí stnosti. Ž á dné stopy nevedly doprostř ed pokoje. Prostě tam jen zač í naly.

Stá l, prohlí ž el si pokoj a pokouš el si ho vybavit, jak ho znal – ne př ed mé ně než š esti sekundami, ale když ho uvidě l poprvé, př ed dvaceti lety.

Nebo to byla jen fantazie? Byl už ně kdy ve skuteč nosti v tomto pokoji? Byla zde ně kdy Kathleen Prestonová?

Vě dě l, ž e rodina Vickersova, chudá farmá ř ská rodina, ž ila ne ví ce než mí li od mí sta, kde stá l. Př emý š lel o nich – ž ena, stateč ná ve svý ch rozedraný ch š atech a š edavě hně dé m svetru; muž s ž alostně malou polič kou knih u postele, jenž mě l ve zvyku sedat ve vybledlé m pracovní m obleku a př í liš veliké koš ili a č í st knihy v kalné m ž luté m svě tle petrolejové lampy; chlapec, roztě kané dí tě, jež mě lo př í liš mnoho př edstavivosti a jednou veš lo do pohá dkové země.

Maš kará da, pomyslel si – trpká maš kará da, naslouchací stanoviš tě postavené pro vyzví dá ní nepř á telský ch hovorů. Ale byla to jejich prá ce a dě lali ji dobř e, sledovali, jak jejich syn roste, a podle způ sobu dospí vá ní poznali, ž e nebyl vrž en zpě t, ale je jední m z nich.

Oni dva, kteř í po celé roky pů sobili jako osamě lí farmá ř i, nyní č ekali, schouleni v obyč ejné m ú krytu, se který m se pro ně nikdy nepoč í talo, na den, kdy budou moci zaujmout zá konné mí sto ve společ nosti, pro kterou stá li jako př edsunutá hlí dka velké ho cihlové ho domu stojí cí ho hrdě na své m kopci.

Nemohl se k nim obrá tit zá dy. Teď již ani nemusel – protož e mě l jedinou mož nost.

Př eš el jí delnou a halou k zavř ený m domovní m dveř í m. Za sebou nechá val v prachu stopy.

Venku za dveř mi už vě dě l, ž e nic neexistovalo – nebyla Ann ani Kathleen ani jeho domov, nic, jen studené ostř í služ by ž ivotu, který si zvolil.

Malá vesnič ka sní cí v hluboké m lé tě; jí zdní kola a sklá pě cí ná kladní vozy; stí n stromů podé l ú zký ch cest k domovu; první nač ervenalá raná letní jablka v ovocný ch sadech; př á telské duně ní veliký ch ná kladní ch aut, když prosviš tě la po dá lnici; způ sob, jaký m se na vá s usmá la dí vka za pultem, když jste zastavili na odpoč í vadle na š á lek ká vy – to vš e na malou chví li způ sobilo, ž e když Vickers ucí til dobrotu a laskavost vyzař ují cí z tě chto vě cí, jež vidě l, slyš el a cí til, na malý okamž ik zapochyboval.

Není nic š patné ho, ř ekl si pro sebe, na malé vesnič ce nebo na ná klaď á cí ch nebo na dí vce, která se usmí vá. Lidský svě t byl př í jemný m a plodný m mí stem, kde lze ž í t.

Potom se mutanti se svý mi plá ny zdá li bý t noč ní mů rou vytrž enou z ně jaké nedě lní novinové př í lohy. Když jel krajem, divil se, proč jednoduš e nesjede z cesty a neopustí auto a sá m neodejde do š ť astné ho ž ivota, jejž vidě l na kaž dé m kroku. Urč itě by se naš lo mí sto pro muž e jako je on, ně kde na rovinatý ch polí ch kukuř ice, kde osady př ilé hají ke kaž dé zatá č ce cesty, kde mů ž e č lově k nají t mí r a bezpeč í.

Ale neochotně př ipustil, ž e tyto vě ci nehledá jen sá m pro sebe. Hledal mí sto, kde by se ukryl př ed vě cmi, které visely ve vzduchu. Vě dě l, ž e v touze opustit auto u cesty a odejí t by reagoval na stejný hluboký strach jako Př edstí rač i, když citově utí kali do jiný ch č asů a mí st. Snaha uprchnout ho nutila opustit vů z a nají t mí sto schované v klidu kukuř ič ný ch polí.

Ale dokonce ani zde, v země dě lské m srdci kontinentu, nebyl opravdový mí r a bezpeč í. Bylo tu hmotné zajiš tě ní a chví lemi urč itá mí ra bezpeč nosti – pokud jste nikdy neč etl noviny ani neposlouchal rozhlasové vysí lá ní a nemluvil s lidmi. Protož e, jak zjistil, zná mky ztracené ho bezpeč í lze nalé zt kdekoliv, kam dopadnou sluneč ní paprsky, na kaž dé m schodu př ede dveř mi, na kaž dé m domově, v krá mu na kaž dé m rohu.

Př eč etl si noviny. Zprá vy byly š patné. Poslouchal rá dio a komentá toř i hovoř ili o nové a hlubš í krizi, než jaké kdy svě t č elil. Naslouchal lidem baví cí m se ve vestibulech hotelů, kde se zastavil na noc, nebo v jí delná ch, v nichž bě hem cesty jedl. Mluvili a potř á sali hlavami, bylo vidě t, jak jsou ustaraní.

Poví dali: „Č emu nerozumí m, je to, jak se vš e mohlo změ nit tak rychle. Jen př ed jední m nebo dvě ma tý dny to vypadalo, ž e se Vý chod a Zá pad spojí proti mutantů m. Koneč ně mají dů vod, proč bojovat společ ně mí sto vzá jemné vá lky, ale teď se vš e obrací a je to horš í než kdy jindy. “

Ř í kali: „Pokud se zeptá te mě, tak celou zá lež itost s mutanty rozví ř ili komouš i. Dejte na mě, jsou za tí m vš í m. “

Poví dali: „To snad není mož né. Dnes več er sedí me miliony mil daleko od vá lky a vš e je klidné a plné mí ru. A zí tra…“

A zí tra a zí tra a zí tra.

Ř í kali: „Kdyby to bylo na mně, spojil bych se s tě mi mutanty. Vyhrnou si ruká vy a poš lou ty komouš e př í mo do pekla. “

Poví dali: „Jak jsem ř í kal už př ed č tyř iceti lety, nikdy jsme nemě li na konci druhé svě tové vá lky ruš it mobilizaci. Mě li jsme na ně potom udeř it. Srazili bychom je na kolena za mě sí c nebo za dva. “

Ř í kali: „Př í š erné na tom je, ž e nikdy nic neví te př esně. Nikdo vá m nikdy neř ekne vš echno a pokud to udě lá, není ně co v poř á dku. “

Poví dali: „Neztrá cel bych ani jednu proklatou minutu. Nalož il bych ně jaké bomby a hodil je na ně. “

Naslouchal jejich ř eč em, v nichž neexistoval kompromis nebo porozumě ní. Nevyskytovala se nadě je, ž e by vá lka mohla bý t odvrá cena.

„Jestliž e ne teď, “ ř í kali, „př ijde vá lka za pě t nebo deset let, takž e se s tí m radě ji vypoř á dejme hned. Uhoď me první. Ve vá lce, jako bude tahle, nejsou druhé š ance. Buď my, nebo oni…“

A tak dokonale pochopil, ž e i tady, v srdci ná roda, na farmá ch, v malý ch vesnič ká ch a jí delná ch u cesty, vř e nená vist. Takové bylo, ř ekl si pro sebe, mě ř í tko kultury vybudované na Zemi – kultury založ ené na nená visti a straš né pý š e, na podezř í vá ní kaž dé ho, kdo nemluví stejný m jazykem nebo nejí stejná jí dla nebo se neoblé ká stejně jako vy.

Byla to pokř ivená mechanická kultura rachotivý ch vá leč ný ch strojů, technický svě t, poskytují cí pohodlí, ale ne lidskou spravedlnost nebo bezpeč nost. Byla to kultura, jež pracovala s kovem, pronikla do nitra atomu, ovlá dla chemiká lie a vybudovala komplikované a nebezpeč né stroje. Byla zamě ř ená na techniku a ignorovala obecně platné zá kony, takž e č lově k mohl stisknout tlač í tko a znič it vzdá lené mě sto, aniž vě dě l nebo se dokonce staral o ž ivoty a zvyky, myš lenky a nadě je a ví ru lidí, které zabil.

Pod ú lisný m povrchem bez š petky lidské ho porozumě ní bylo slyš et varovné duně ní strojů, soukolí, ozubený ch kol, hnací ch ř etě zů a generá torů, které zde stá ly jako milní ky na cestě ke katastrofě.

Ř í dil, jedl a opě t ř í dil. Jedl a spal a ř í dil. Pozoroval kukuř ič ná pole a č ervenají cí jablka v ovocný ch sadech, slyš el pí sně seká č ů a cí til vů ni jetele, dí val se do nebe a pociť oval hrozný strach, který na obloze visel. Vě dě l, ž e Flanders mě l pravdu, když ř í kal, ž e č lově k, aby př ež il, musel zmutovat, a př ež ivš í mutace musí zví tě zit dř í ve, než vypukne bouř e nená visti.

Ale sloupce denní ho tisku a zuř ivé č tvrthodinovky komentá torů nevyplň ovaly pouze zprá vy o blí ž í cí se vá lce.

Stá le tu byla hrozba mutantů a nená vist k nim, pokrač ovalo nabá dá ní lidí, aby neustá vali v hledá ní mutantů. Vyskytovaly se nepokoje a lynč ová ní, hoř ely obchody s vyná lezy.

A ješ tě ně co jiné ho:

Zemí se š í ř ily š eptané zprá vy, které se vyprá vě ly na rozí ch obchodů, na zaprá š ený ch kř iž ovatká ch a na temný ch mí stech vě tš í ch mě st – zprá vy, ž e existuje dalš í, zcela nový svě t, kde mů ž e kaž dý zač í t znovu, kam lze uniknout př ed tisí ce let hromadě ný mi chybami souč asné ho svě ta.

Tisk se zpoč á tku choval ostraž itě, potom vydal opatrné zprá vy s velmi malý mi titulky. Komentá toř i vypadali ze zač á tku stejně obezř etní, ale nakonec se do toho obuli. V ně kolika má lo dnech stá ly vedle sebe v jednom š iku zprá vy o blí ž í cí se vá lce se zprá vami plný mi nená visti k mutantů m a se zprá vami o jiné m svě tě, o divný ch lidech se zá ř í cí ma oč ima, kteř í mluvili s ně jaký mi jiný mi lidmi (vž dy s jiný mi lidmi), kteř í prohlaš ovali, ž e př iš li odtamtud.

Bylo cí tit, ž e svě t balancuje na hraně a je strnulý jako ná hlé, pronikavé zazvoně ní telefonu uprostř ed než ivé noci.

44.

Setmě lý Cliffwood voně l po domovu. Vickers jel ulicemi a když pomyslel na to, jak př emý š lel, ž e se zde usadí a strá ví lé ta psaní m, kdy bude klá st hluboké vnitř ní myš lenky na papí r, sevř elo se mu hrdlo lí tostí.

Tady stá l jeho dů m s jeho ná bytkem, rukopisy a hrubě otesaný mi policemi drž í cí mi tí hu knih. Ale domov tu už delš í dobu nebyl. Teď vě dě l, ž e už nikdy nebude. A to není vš echno, pomyslel si. Země, pů vodní lidská Země – Země s velký m Z – už pro ně j také nepř edstavovala domov a už nikdy př edstavovat nebude.

Nejdř í ve by se mě l podí vat za Ebem a potom jí t do své ho domu a vzí t rukopisy. Napadlo ho, ž e mohl dá t pozná mky Ann; schovala by mu je.

Vzá pě tí ho napadlo, ž e bude muset nají t ně jaké jiné mí sto na bydlení, protož e nechtě l vidě t Ann – ač koli to nebyla ú plně pravda. Chtě l ji vidě t, ale vě dě l, ž e by nemě l, protož e nyní mezi nimi lež elo té mě ř nezvratné pozná ní, ž e on i ona jsou č á stmi jednoho ž ivota.

Dojel s autem na parkoviš tě př ed Ebový m domem a chví li jen sedě l a rozhlí ž el se, př ekvapen č istotou domu a dvora, protož e Eb ž il sá m, bez ž eny a dě tí, a nebylo obvyklé, aby osamocený muž udrž oval domov tak uklizený.

Strá ví s Ebem jen minutku, ř ekne mu, co se stalo, co se chystá, dohodne se, jak s ní m zů stat v kontaktu a nauč í se od ně j cokoliv, co za to bude stá t.

Zavř el dveř e auta a př eš el př es chodní k, š má tral po zá voř e u branky do dvora. Skrz listí stromů padalo mě sí č ní svě tlo a vytvá ř elo na cestě skvrny stí nů. Zamí ř il k verandě a až teď si uvě domil, ž e se v domě nikde nesví tí.

Zaklepal na dveř e, protož e z pokerový ch sezení a dalš í ch nepravidelný ch ná vš tě v vě dě l, ž e Eb nemá zvonek.

Nic se neozvalo. Č ekal a nakonec znovu zaklepal. Potom se otoč il ode dveř í a seš el dolů na chodní k. Mož ná je Eb ješ tě v gará ž i, kde pracuje př es č as na ně jaké nalé havé zaká zce, nebo mů ž e bý t v hospodě a dá vá si jedno s chlapci.

Sedne si do auta a poč ká na Eba. Pravdě podobně by nebylo bezpeč né jí t do obchodní ho centra mě steč ka, kde by ho poznali.

Kdosi se zeptal: „Hledá te Eba? “

Vickers se otoč il za hlasem. Uvidě l, ž e u plotu stojí soused z vedlejš í ch dveř í.

„Ano. Hledal jsem ho. “

Pokouš el si vzpomenout, kdo mů ž e bý t ta osoba za plotem. Ně kdo, koho znal, ně kdo, kdo ho mohl poznat?

„Jsem jeho starý př í tel, “ prohlá sil Vickers. „Prá vě projí ž dí m mě stem a myslel jsem si, ž e se zastaví m a pozdraví m ho. “

Muž proš el mezerou v plotě a krá č el po trá vní ku.

Zeptal se: „Jak dobř e jste znal Eba? “

„Ne moc dobř e, “ odvě til Vickers. „Nevidě l jsem ho deset nebo patná ct let. Vyrů stali jsme spolu jako dě ti. “

„Eb je mrtvý, “ pravil soused.

„Mrtvý! “

Soused si odplivl. „Byl jední m z tě ch zatracený ch mutantů. “

„Ne, “ protestoval Vickers. „Ne, nemohl jí m bý t. “

„Byl. Mě li jsme tu ješ tě dalš í ho, ale utekl. Vž dycky jsme mě li podezř ení, ž e ho Eb varoval. “

Krutost a zá š ť sousedový ch slov naplnily Vickerse pocitem naprosté hrů zy.

Dav zabil Eba. Ti lidé by zabili i jeho, kdyby vě dě li, ž e se vrá til do mě sta. A za chví li se to dozví, za minutu ho soused pozná – teď už Vickers poznal, kdo je to. Obé zní individuum, které pracovalo na masné m trhu v jednom z mnoha mě stský ch obchodů. Jmenoval se – ale na tom doopravdy nezá lež elo.

„Př ipadá mi, “ prohlá sil soused, „ž e jsem vá s už ně kde vidě l. “

„Musí te se mý lit. Nikdy př edtí m jsem na Vý chodě nebyl. “

„Vá š hlas…“

Vickers udeř il s veš kerou silou, kterou mě l, vyrazil pě stí zdola a zaú toč il spodní m há kem, stoč il tě lo za pě stí a vlož il do ú deru celou svoji vá hu.

Zasá hl muž e do tvá ř e, ucí til ná raz masa na maso, kosti na kost, ozval se zvuk jako š lehnutí bič e a muž š el k zemi.

Vickers neč ekal. Otoč il se a bě ž el jako o zá vod k brance. Má lem vyrval dveř e auta z pantů, jak se pokouš el dostat dovnitř. Divoce otoč il starté rem, dupl na plyn a auto vyrazilo ulicí, zasypá valo keř e š tě rkem odletují cí m od vydě š ený ch kol.

Ruku mě l od silné ho ú deru necitlivou a když ji polož il př ed osvě tlenou př í strojovou desku, uvidě l, ž e má kotní ky rozbité a kape z nich krev.

Mě l ně kolikaminutový ná skok – tak dlouho mů ž e sousedovi trvat, než si uvě domí, co se stalo. Ale jakmile se postaví na nohy a dostane se k telefonu, zač ne proná sledová ní. Budou kř ič et a honit ho na ječ í cí ch pneumatiká ch s brokovnicemi, puš kami a lany.

Musí uniknout. Teď byl sá m.

Eb byl mrtvý, napaden bez varová ní, s jistotou, bez š ance na ú tě k do dalš í Země. Eb byl zastř elen nebo zbič ová n nebo ukopá n k smrti. A Eb byl jeho jediný m kontaktem.

Teď už nebyl nikdo než on a Ann.

A Ann, dal-li bů h, dokonce ani nevě dě la, ž e je mutant.

Narazil na dá lnici a sjel do ú dolí, protož e mu dochá zel benzí n.

Vzpomně l si, ž e ně jaký ch deset mil po dá lnici je stará zapomenutá cesta. Tady š lo schovat auto, poč kat, až bude bezpeč no a vyrazit na druhou stranu. Ač koli cesta zpá tky nebude př í liš bezpeč ná.

Mož ná by bylo lepš í uté ct do kopců a skrý t se, dokud se lovci nepř ež enou.

Ne, ř ekl sá m pro sebe, nic není bezpeč né.

A nemě l č asu nazbyt.

Musí se dostat ke Crawfordovi a odvrá tit ho od jeho nejlepš í ch zá mě rů. A musí to udě lat sá m.

Na opuš tě nou cestu narazil v pů lce dlouhé ho strmé ho kopce. Zatoč il s autem a kodrcal se asi sto stop, potom vystoupil a vrá til se na rozcestí.

Schovaný za skupinou stromů pozoroval projí ž dě jí cí a skř í pají cí auta, ale neexistoval způ sob, jak poznat, které ho proná sleduje.

Potom uvidě l starý rozvrzaný ná klaď á k; pomalu š plhal do kopce a motor vyl.

Sledoval ho a v mysli mu dozrá val ná pad.

Když se vů z dokodrcal až k ně mu, uvidě l, ž e ná kladní prostor je vzadu zakonč en jen postranicemi.

Vybě hl do jí zdní ho pruhu a bě ž el podé l, zachytil se a vyskoč il. Prsty dosá hl na horní hranu postranic, vytá hl se nahoru a vyš krá bal se př es kupu krabic, nasklá danou na korbě.

Skrč il se a upř eně zí ral na cestu za sebou.

Jak lovené zví ř e, napadlo ho, zví ř e proná sledované lidmi, kteř í kdysi byli jeho př á teli.

Po deseti mí lí ch cesty ně kdo ná klaď á k zastavil.

Hlas se zeptal: „Nevidě l jste cestou ně koho? Tř eba jak š el? “

„K č ertu, ne, “ prohlá sil ř idič ná kladní ho auta. „Nevidě l jsem ani duš i. “

„Hledá me mutanta. Poč í tá me, ž e musel ně kde odstavit auto. “

„Myslel jsem, ž e jsme se jich už vš ech zbavili, “ ř ekl ř idič.

„Ne vš ech. Mož ná, ž e utekl do kopců. Pokud ano, tak ho dostaneme. “

„Zase vá s zastaví, “ ř ekl dalš í hlas. „Telefonovali jsme na oba smě ry. Zř izují silnič ní zá tarasy. “

„Budu mí t oč i otevř ené, “ ř ekl ř idič.

„Má te zbraň? “

„Ne. “

„Dobř e, př esto se dí vejte. “

Když se ná klaď á k odvalil, uvidě l Vickers na cestě dva muž e. Puš ky, které nesli, se tř pytily v mě sí č ní m svě tle.

Obezř etně se pustil do prá ce, posunul pá r krabic a vyrobil si tak ú kryt.

Nemusel se obtě ž ovat.

Ná kladní auto bylo zastaveno ješ tě na tř ech dalš í ch zá tarasech. Na ž á dné m z nich neudě lal nikdo nic jiné ho, než posví til do kabiny. Hledali lhostejně, byli př esvě dč eni, ž e takhle lehce mutanta nají t nemohou, snad si mysleli, ž e už zmizel, tak jak to udě lalo již tolik mutantů varovaný ch př edem.

Ale Vickers si nemohl dovolit takhle uté ci. Mě l na Zemi prá ci.

45.

Vě dě l, co v obchodě najde, ale stejně tam š el, protož e to bylo jediné mí sto, o které m si myslel, ž e tam mů ž e navá zat kontakt. Ale obrovská vý kladní skř í ň byla rozmlá cená a dů m byl tak rozbitý, jako by př eká ž el v cestě cyklonu.

Dav se tady vyř á dil.

Stá l př ed dí rou v rozbité m okně a zí ral na zbytky domu. Vzpomí nal na den, kdy š li s Ann na autobusovou zastá vku a zastavili se tu. Dů m, jak si vzpomně l, mě l na stř eš e korouhvič ku ve tvaru letí cí kachny a ve dvoř e sluneč ní hodiny a ve vjezdu stá lo auto, ale teď zmizelo. Bylo pravdě podobně vytaž eno do ulice a rozbito stejně jako jeho vů z v malé m mě stě v Illinois.

Odvrá til se od vý lohy a pomalu krá č el ulicí. Sá m pro sebe si ř ekl, ž e by bylo poš etilé jí t do vý stavní mí stnosti, ale byla to urč itá š ance – ač koli malá. Ale vě dě l, ž e takové jsou vš echny jeho š ance.

Na rohu zaboč il. Na zaprá š ené kř iž ovatce stá l př es ulici dost veliký dav. Lidé naslouchali ně komu, kdo vyš plhal na lavič ku z parku a promlouval k nim.

Vickers lí ně př eš el př es ulici a zastavil se naproti davu.

Muž na lavič ce si sundal kabá t, vyhrnul ruká vy a povolil kravatu. Mluvil té mě ř konverzač ní m tó nem, ač koli se jeho slova jasně nesla př es park k mí stu, kde stá l Vickers.

„Až př iletí bomby, “ zeptal se muž, „co se stane? Ř í kají: nebojte se. Ř í kají: zů staň te ve své m zamě stná ní a nebojte se. Ř ekli vá m, abyste zů stali a nebá li se, ale co udě lají, až tady budou bomby? Pomohou vá m potom? “

Udě lal pauzu a dav byl strnulý, napjatý ve straš né m tichu. Byly cí tit zauzlované svaly, tě sně sevř ené pě sti a ruce, tisknoucí srdce tak dlouho, dokud celé tě lo nevychladne. A byl cí tit strach –

„Nepomohou, “ prohlá sil ř eč ní k schvá lně pomalu. „Nepomohou vá m, protož e bude na veš kerou pomoc pozdě. Budete mrtví, př á telé. Mrtví ve slunci, které vzplane nad mě stem, jako desetitisí ce jiný ch. Mrtví, změ ně ní v nic, v pá r atomů.

Zemř ete…“

Z dá lky se ozval zvuk siré ny a dav se nepokojně, skoro nazlobeně pohnul.

„Zemř ete, “ prohlá sil ř eč ní k, „a to nemusí te, protož e jsou dalš í svě ty, které na vá s č ekají.

Klí č em k jiný m svě tů m je chudoba. Chudoba je vaš í m lí stkem na cestu tam. Vš echno, co potř ebujete, je skonč it s vaš í prací a dá t pryč vš e, co vlastní te – odhodit vš e, co má te. Mů ž ete jí t jen s prá zdný ma rukama…“

Houkač ky se ozvaly blí ž e a dav zaš umě l, zabouř ilo v ně m, jako kdyby se ně jaké velké zví ř e probouzelo ze spá nku. Zvuk jeho hlasu se nesl př es ná mě stí jako ná hlý š elest listů ve vě tru, který se zvedne př ed bouř í.

Ř eč ní k opě t zvedl ruku a okamž itě nastalo ticho.

„Př á telé, “ ř ekl, „proč nedá vá te pozor? Dalš í svě ty na vá s č ekají. Chudí pů jdou první. Chudí a zoufalí, ti, pro které svě t, na které m stojí te, už nemá smysl. Mů ž ete jí t pouze jako naprosto chudí, s prá zdný ma rukama, bez majetku.

V tě ch dalš í ch svě tech nejsou ž á dné bomby. Tam se zač í ná znova. Zcela nový svě t, té mě ř stejný jako tenhle, kde jsou stromy a trá va a ú rodná zem a zvě ř v lesí ch a v ř eká ch ryby. Mí sto, o které m jste snili. A je tam mí r. “

Nyní se ozvalo ví ce siré n. Blí ž ily se.

Vickers sestoupil z chodní ku a rozbě hl se na druhou stranu ulice.

Na rohu zahoukal policejní vů z, poskakoval, jak se snaž il vyrovnat smyk, pneumatiky na silnici hví zdaly a siré na kví lela, jako by byla v agó nii.

„Promiň te? “

Už té mě ř na obrubní ku Vickers zakopl a upadl jak š iroký, tak dlouhý. Instinktivně natá hl ruce a nohy a vrhl rychlý pohled stranou, aby uvidě l policejní vů z, jak se k ně mu rychle blí ž í. Vě dě l, ž e to nemů ž e stač it, ž e než stač í vstá t, auto bude na ně m.

Odně kud se natá hla ruka, uchopila ho za rameno a trhla jí m. Cí til, jak je vleč en z ulice na chodní k.

Na rohu se ve smyku objevilo dalš í policejní auto. Namá hané pneumatiky protestovaly, té mě ř jako by se první vracela, aby udě lala mí sto pro druhou.

Rozehnaný dav zoufale prchal.

Ruka, která ho až dosud vlekla za rameno, Vickerse postavila a on poprvé spatř il muž e v rozedrané m svetru a se starý mi jizvami po nož i na tvá ř í ch.

„Rychle, “ pronesl muž. Stopy po nož i se kroutily podle slov, jež vyslovoval. Tvá ř mě l ohranič enou licousy a jak promluvil, zableskly se mu zuby.

Strč il Vickerse do ú zké ulič ky mezi dvě ma budovami. Vickers celý nahrbený utí kal mezi cihlový mi zdmi, tyč í cí mi se na obou straná ch. Za sebou cí til oddychová ní toho muž e.

„Vpravo, “ ř ekl muž. „Dveř e. “

Vickers uchopil kliku a otevř el dveř e vedoucí do potemně lé haly.

Muž vstoupil za ní m a zavř el dveř e. Stá li spolu ve tmě, oddychovali, bylo slyš et jen nepravidelné buš ení uvě zně né ho srdce.

„To bylo tě sné, “ prohlá sil muž. „Ti poldové jsou č í m dá l tí m bdě lejš í. Neudě lá te nic jiné ho, než zahá jí te mí tink a oni…“

Nedokonč il vě tu. Mí sto toho natá hl ruku a dotkl se Vickersova ramene.

„Ná sledujte mě, “ ř ekl. „Pozor. Schody. “

Vickers š el za ní m, tá pal a slé zal po skř í pavý ch schodech, které byly kaž dý m krokem stá le ví ce cí tit sklepem a plí sní.

Dole muž odhrnul jaký si zá vě s a oba vstoupili do matně osvě tlené ho pokoje. V jednom rohu bylo staré, rozbité piá no a v dalš í m hromada krabic. Ve stř edu stá l stů l, okolo ně hož sedě li č tyř i muž i a dvě ž eny.

Jeden z muž ů pronesl: „Slyš eli jsme siré ny. “

Zjizvená tvá ř př iký vla. „Charleymu se zrovna dař ilo. Dav zač í nal kř ič et. “

„Kdo je tvů j př í tel, Georgi? “ zeptal se dalš í.

„Utí kal, “ ř ekl George. „Má lem ho dostalo policejní auto. “

Podí vali se se zá jmem na Vickerse.

„Jak se jmenuješ, př í teli? “ zeptal se George.

Vickers jim to ř ekl.

„Je v poř á dku? “ zeptal se ně kdo.

„Byl tam, “ namí tl George. „Utí kal. “

„Ale je bezpeč né …“

„Je v poř á dku, “ prohlá sil George, ale Vickers zpozoroval, ž e to ř ekl př í liš prudce, př í liš tvrdoš í jně, jako by si nyní uvě domil, ž e mož ná udě lal chybu, když sem př ivedl ú plné ho cizince.

„Napijte se, “ ř ekl jeden z muž ů. Př istrč il Vickersovi př es stů l lá hev.

Vickers si sedl na ž idli a vzal si lá hev.

Jedna z ž en, ta hezč í, mu s ú smě vem ř ekla: „Jmenuji se Sally. “

„Jsem rá d, ž e vá s pozná vá m, Sally, “ odvě til Vickers.

Rozhlé dl se kolem stolu. Nikdo ze zbytku nevypadal, ž e by se chtě l př edstavit.

Zvedl lá hev a napil se. Trochu se zakuckal.

Sally ř ekla: „Jste aktivista? “

„Prosí m? “

„Aktivista nebo purista? “

„Je to aktivista, “ ř ekl George. „Byl př í mo tam, mezi ostatní mi. “

Vickers vidě l, ž e se George trochu potí, bojí se, ž e udě lal chybu.

„K č ertu, nevypadá jako jeden z nich, “ ř ekl jeden z muž ů.

„Jsem aktivista, “ ř ekl Vickers. protož e vidě l, ž e chtě jí, aby jí m byl.

„Je jako já, “ ř ekl Sally. „Je z principu aktivistou, ale ze zá liby puristou. Není to tak? “ zeptala se Vickerse.

„Ano, “ pravil Vickers. „Asi je to tak. “

Znovu se napil.

„Jakou má te dobu? “ zeptala se Sally.

„Má doba, “ pronesl Vickers. „Ó, ano, má doba. “

A vzpomně l si na bí lou, vá š nivou tvá ř Leslie, když se ho ptala, jaké historické období si myslí, ž e by mohlo bý t nejvzruš ivě jš í.

„Karel Druhý, “ ř ekl.

„Trochu vá m to trvalo, “ ř ekl podezř í vavě jeden z muž ů.

„Trochu jsem si pohrá val, “ pronesl Vickers. „Fuš oval, ví te. Chví li mi trvalo, než jsem naš el to, v které m se mi lí bí. “

„Ale usí dlil jste se v období Karla Druhé ho, “ ř ekla Sally.

„Tak je to. “

„Moje je, “ ř ekla mu Sally, „Azté kové. “

„Ale Azté kové …“

„Já ví m, “ ř ekla. „Není to ú plně v poř á dku, ž e? Doopravdy toho není o Azté cí ch moc zná mo. Ale takhle si to mohu postupně vymý š let. Je to tak mnohem zá bavně jš í. “

George ř ekl: „Je to vš echno zatracené blá zně ní. Mož ná bylo v poř á dku pidlat se s dení ky a př edstí rat, ž e jste ně kdo jiný v době, kdy nebylo nic jiné ho na prá ci. Ale teď musí me udě lat ně co jiné ho. “

„George má pravdu, “ př iký vla druhá ž ena.

„Vy aktivisté se mý lí te, “ př ela se Sally. „Podstatou př edstí rá ní je schopnost pozvednout se do jiné ho č asu a prostoru, vrhnout se do nové é ry. “

„Teď poslouchejte. “ prohlá sil George. „Já …“

„Souhlasí m, “ ř ekla Sally, „ž e musí me pro dalš í svě ty ně co udě lat. Jsou př í lež itostí, kterou jsme chtě li od zač á tku. Ale to neznamená, ž e bychom se mě li vzdá t…“

„Skonč ete s tí m, “ ř ekl jeden z muž ů, veliký chlapí k na konci stolu. „Př estaň te s tí m brebentě ní m. Tady na to není mí sto. “

Sally ř ekla Vickersovi: „Má me dnes več er schů zi. Chtě l byste př ijí t? “

Zavá hal. V chabé m svě tle vidě l, jak se na ně j ostatní dí vají.

„Jistě, “ ř ekl. „Jistě. S radostí. “

Natá hl se pro lá hev a znova se napil, potom ji podal Georgeovi.

„Teď se chvilku nebude nikdo bouř it, “ ř ekl George, „dokud policisté trochu nevychladnou. “

Napil se a podal lá hev dá l.

46.

Když Sally a Vickers dorazili, schů ze zrovna zač í nala.

„Bude tady George? “ zeptal se Vickers.

Sally se trochu usmá la. „George, tady? “ zeptala se.

Vickers potř á sl hlavou. „Př edpoklá dá m, ž e není ten sprá vný typ na schů ze. “

„George je divoch, “ ř ekla Sally. „Bouř livá k. Rozený organizá tor. Jak unikl komunismu, to se nikdy nedozví m. “

„A vy? A ostatní jako vy? “

„Jsme propagandisté. Chodí me na setká ní. Mluví me k lidem. Vzbuzujeme jejich zá jem. Dě lá me misioná ř skou prá ci a zí ská vá me obrá cené na ví ru, kteř í pak odejdou a ká ž ou. Jakmile je zí ská me, př edá me je lidem, jako je George. “

Matró na za stolem poklepala otví rač em dopisů, jejž použ í vala jako kladí vko.

„Prosí m, “ ř ekla ukř ivdě ný m hlasem. „Prosí m. Tato schů zka probí há v poklidu. “

Vickers podrž el Sally ž idli, potom si sedl sá m. Ostatní v mí stnosti se ztiš ili.

Mí stnost, jak Vickers vidě l, byla doopravdy tvoř ena dvě ma pokoji – obý vací m pokojem, jí delnou a skleně ný mi dveř mi mezi nimi, které teď byly otevř ené, takž e ve skuteč nosti tvoř ily jeden celek.

Horní stř ední vrstva, pomyslel si. Dost elegantní, aby nebyli vulgá rní, ale postrá dají grá cii a vkus opravdu bohatý ch. Na stě ná ch opravdové obrazy, provensá lský krb a ná bytek, který byl pravdě podobně ze stejné ho období, a dalš í vě ci, které nedovedl pojmenovat.

Rozhlé dl se po tvá ř í ch kolem sebe a pokusil se je zař adit. Odhadoval, ž e tamhleten je pracují cí č lově k – př edstavitel tová rní ch dě lní ků. A ten, co potř eboval ostř í hat, mů ž e bý t malí ř nebo spisovatel, ač koli neú spě š ný. A opá lená ž ena s ocelově š edivý mi vlasy je ví c než pravdě podobně č lenkou ně jaké jezdecké společ nosti.

Ale vě dě l, ž e na tom nezá lež í. Zde, v ná jemní m domě s uniformovaný m vrá tný m, byla vyš š í stř ední tř í da, zatí mco na druhé straně mě sta bude dalš í setká ní v č inž á ku, který nikdy nepoznal vrá tné ho. A v malý ch vesnič ká ch a menš í ch mě stech se budou schá zet snad v bance nebo u holič e. A v kaž dé m př í padě budou ť ukat na stů l a ř í kat, ž e tahle schů zka probí há v poklidu, prosí m. Na vě tš ině setká ní bude také muž nebo ž ena jako Sally, kteř í č ekají, až budou moci mluvit se č leny a doufají, ž e ně koho obrá tí na ví ru.

Matró na prá vě ř í kala: „Sleč na Stanhopeová je první m č lově kem na seznamu, který bude dnes v noci č í st. “

Potom si opě t sedla, spokojená, ž e je koneč ně utiš ila a ž e setká ní mů ž e zač í t.

Sleč na Stanhopeová se zvedla a Vickers uvidě l, ž e je ztě lesně ní m frustrované ho ž enské ho tě la a mysli. Odhadl, ž e je jí č tyř icet, je bez muž e a udrž ela si prá ci, která jí v dalš í ch patná cti letech zajistí finanč ní nezá vislost – a př ece se honila za př í zrakem, hledala azyl za plá š tí kem cizí osobnosti z minulosti.

Mě la zř etelný a silný hlas, ale sklony k hihň á ní. Č etla s bradou zdviž enou, se studentskou vý slovností, která způ sobovala, ž e její krk vypadal vychrtlejš í, než doopravdy byl.

„Moje doba, jak si vzpomí ná te, “ ř ekla, „je Americká obč anská vá lka, a umí stě ní na jihu. “

Č etla:

13. ř í jna 1862 – Dnes pro mě poslala paní Hamptonová svů j koč á r, koč í rovaný Nedem, jední m z má la sluhů, kteř í jí zbyli, zatí mco vě tš ina ostatní ch utekla a zanechala ji docela bez prostř edků v situaci, ve které se ná s nachá zí hodně …

Utí ká, př emý š lel Vickers, utí ká pryč do vě ku krinolí n a rytí ř ství, do vá lky, která smetla š pí nu, krev a muka a udě lala ze svý ch ž alostný ch ú č astní ků – ať už ž en nebo muž ů – figury č isté romantické nostalgie.

Č etla: …Isabella tam byla a já se tě š ila, ž e ji vidí m, protož e od naš eho setká ní tenkrá t v Alabamě uplynuly roky…

Ú tě k, samozř ejmě. A naví c; ú tě k se dnes změ nil v bě ž nou pomů cku př i ká zá ní evangelia dalš í ho svě ta, mí rumilovné ho druhé ho svě ta za unavenou a krvavou Zemí.

Tř i tý dny, pomyslel si. Nepotrvá to ví c než tř i tý dny a budou organizovaní. Georgeové budou stř í let a bě hat a obč as umí rat a Sally budou zajiš ť ovat tajnou prá ci.

A př ece, dokonce i s vizí dalš í ho svě ta, dokonce i se slibem ž ivota, který hledají, stá le lpí na starý ch nostalgický ch rituá lech minulosti, voní cí po magnó lií ch. Byly na nich poznat pochyby a zoufalství, které je nutilo odmí tnout vzdá t se svý ch snů ze strachu, ž e skuteč nost, pokud se po ní natá hnou, se rozpustí pod stiskem jejich prstů, zmizí s dotekem.

Sleč na Stanhopeová pokrač ovala ve č tení: Sedě la jsem, hodinu u postele staré paní Hamptonové a č etla „Vanity Fair“ – knihu, kterou má rá da. Č etla jsem ji pro sebe a pro ni v době její nemoci ví cekrá t, než si pamatuje.

I když ně kteř í stá le lpí na navoně ný ch snech, jsou tu ostatní, mezi ně ž patř í i George, „aktivisté “, kteř í budou bojovat za př í slib druhé ho svě ta. A kaž dý m dnem bude ví ce a ví ce tě ch, kdo rozpoznají př í slib a pů jdou a budou na tom pracovat.

Rozptý lí se po svě tě a až se ozvou siré ny, uniknou policii, skryjí se v temný ch sklepí ch a opě t vylezou, až policie zmizí.

Svě t je v bezpeč í, pomyslel si Vickers. Vlož en do rukou, které ho budou chrá nit a zvelebovat a neudě lají nic zlé ho.

Sleč na Stanhopeová pokrač ovala ve č tení. Stará matró na sedě la za stolem, hlavu trochu ospale nakloně nou, pevně sví rala otví rač na dopisy. Vš ichni ostatní poslouchali, ně kteř í ze sluš nosti, ale vě tš ina s mimoř á dný m zá jmem. Až č tení skonč í, budou klá st otá zky na podstatu její ho bá dá ní a vyjasní si dalš í body a podají ná vrhy na opravy dení ku a slož í sleč ně Stanhopeové pochvalu za její skvě lou prá ci. Potom vstane ně kdo jiný a bude č í st o své m ž ivotě v ně jaké m jiné m č ase a na jiné m mí stě a zase budou vš ichni sedě t a poslouchat a opakovat celé př edstavení.

Vickers cí til zbyteč nou, mrtvou, ž alostnou beznadě j. Bylo to, jako by pokoj byl po mnoho let vyplně n vů ní magnó lií, rů ž í a koř ení.

Když sleč na Stanhopeová skonč ila a pokoj zač al vř í t vyř č ený mi a oč eká vaný mi otá zkami, potichu se zvedl ze ž idle a vyš el na ulici.

Vš iml si, ž e sví tí hvě zdy. A to mu ně co př ipomně lo.

Zí tra pů jde a setká se s Ann Carterovou.

Vě dě l, ž e nedě lá dobř e. Nemě l by Ann Carterovou vidě t.

47.

Zazvonil na zvonek a č ekal. Když uslyš el její kroky, vě dě l, ž e by se mě l otoč it od dveř í a uté ci. Nemě l prá vo sem př ijí t a vě dě l, ž e k tomu nemě lo dojí t – mě l nejdř í ve udě lat prvoř adé vě ci. Nemě l vů bec ž á dný dů vod ji vidě t, protož e sen o ní byl mrtvý stejně jako sen o Kathleen.

Ale musel př ijí t, doslova musel. Dvakrá t se zastavil př ede dveř mi č inž á ku a potom se otoč il a opě t odeš el. Tentokrá t se neotoč il, nemohl, veš el dovnitř a teď byl zde, př ed její mi dveř mi, a naslouchal zvuku její ch kroků př ichá zejí cí ch k ně mu.

A co, horeč ně zapř emý š lel, jí ř ekne, až se dveř e otevř ou? Co potom udě lá? Vejde dovnitř, jako by se vů bec nic nestalo, jako by byl stejnou osobou a i ona byla stejnou osobou jako byli, když se naposled potkali?

Mě l by jí ř í ci, ž e je mutantka, ba dokonce ješ tě ví ce, androidka, umě le vyrobená ž ena?

Dveř e se otevř ely a v nich stá la ž ena, stejně rozkoš ná, jak si ji pamatoval, natá hla ruku, vtá hla ho dovnitř a zavř ela za ní m dveř e, takž e stá l zá dy k nim.

„Jayi, “ ř ekla. „Jayi Vickersi. “

Pokusil se promluvit, ale nemohl. Pouze tam stá l a dí val se na ni a př emý š lel.

„To není pravda. Je to lež. To jednoduš e nemů ž e bý t pravda. “

„Co se stalo, Jayi? Ř ekl jsi, ž e mi zavolá š. “

Př emohlo ji nutká ní a rozpř á hla ruce k pozdravu. Rychle a té mě ř zoufale se k ně mu př itiskla. Drž el ji, té mě ř ji objí mal. Oba stá li a vypadali, jako by se naposled utě š ovali př ed bí dou, o které vě ř ili, ž e o ní ten druhý nemá poně tí.

„Nejdř í ve jsem si myslela, ž e jsi se trochu zblá znil, “ ř ekla mu. „Vzpomí nala jsem na vě ci, které jsi mi telefonoval z toho mě sta ve Wisconsinu. Byla jsem si té mě ř jistá, ž e se s tebou ně co stalo – ž e jsi se trochu pomá tl. Potom jsem si vzpomí nala na vě ci, bezvý znamné malič kosti, které jsi pronesl nebo napsal, a…“

„Neber si to tak, Ann, “ ř ekl. „Nemusí š mi to ř í kat. “

„Jayi, napadlo tě ně kdy, jestli jsi ú plný č lově k? Jestli v tobě nemů ž e bý t ně co, co není zcela normá lní, ně co nelidské ho? “

„Ano, “ odvě til, „č asto jsem o tom př emý š lel. “

„Jsem si jistá, ž e nejsi. Myslí m opravdový č lově k. A to je v poř á dku. Protož e já také nejsem č lově k. “

Po tě ch slovech ji k sobě př itiskl. Cí til její ruce a koneč ně vě dě l, ž e jsou dva, ž e navzá jem patř í k sobě, jsou dvě zbloudilé duš e ztracené v moř i lidstva. Ani jeden z nich nemě l nikoho jiné ho, jen toho druhé ho. Dokonce i kdyby se nemilovali, stá le by museli bý t jako jeden a společ ně č elit svě tu.

Zabzuč el telefon. Stě ž í ho vní mali.

„Miluji tě, Ann, “ ř ekl a č á st mozku, která nebyla jeho, ale chladné ho, oddě lené ho, nezá vislé ho pozorovatele, mu př ipomí nala, ž e ví, ž e ji nemů ž e milovat, ž e je nemož né, nemorá lní a absurdní milovat ně koho, kdo k vá m má blí ž e než sestra, jehož ž ivot byl zcela jistě č á stí vaš eho ž ivota a jednoho dne se smí sí v jiné osobnosti, která si jich mož ná nebude ani vě doma.

„Vzpomně la jsem si na ně co, “ pronesla Ann neurč itý m a vzdá lený m hlasem. „A nepochopila jsem to. Mož ná bys mi mohl pomoct. “

Zeptal se, rty ztuhlé obavami: „Na co sis vzpomně la, Ann? “

„S ně ký m jsem se prochá zela. Nemohu si vzpomenout na jeho jmé no, i když jsem to zkouš ela a př estož e si po tě ch vš ech letech pamatuji jeho tvá ř. Š li jsme ú dolí m z veliké ho cihlové ho domu, stojí cí ho na kopci na konci ú dolí. Š li jsme ú dolí m a bylo jaro, protož e kvetly plané jabloně a zpí vali ptá ci. Nejlegrač ně jš í na celé vě ci je, ž e ví m, ž e jsem na té prochá zce nikdy nebyla, ale pamatuji si ji. Jak si mů ž eš ně co pamatovat, Jayi, když ví š, ž e se to nikdy nestalo? “

„Neví m, “ pravil Vickers. „Snad fantazie. Ně co, co jsi kdysi č etla. “

Ale vě dě l, ž e tohle je ono. Tohle dokazovalo jeho podezř ení.

Byli tř i. Flanders mluvil o tř ech androidech, vyrobený ch z jednoho lidské ho ž ivota. Musel to bý t on, Flanders a Ann Carterová. Protož e Ann si pamatovala zakleté ú dolí stejně tak jako on – on byl muž em, jenž krá č el se ž enou Kathleen Prestonovou, a Ann ž enou, která se prochá zela s muž em, na jehož jmé no si nedoká zala vzpomenout. Kdyby si vzpomně la, samozř ejmě by to nevychá zelo. Protož e kdyby on potom s ně ký m š el, nebyla by to dí vka jmé nem Kathleen Prestonová, ale dí vka s ně jaký m jiný m jmé nem.

„A to není vš echno, “ ř ekl Ann. „Ví m, ž e si ostatní lidé myslí, ž e jsem…“

„Ann, prosí m, “ prohlá sil.

„Teď když jsem zjistila, ž e má m tu schopnost, pokouš í m se nevě dě t, co si ostatní myslí. Ač koli teď ví m, ž e to dě lá m, ví ce nebo mé ně vě domě, poř á d, celé roky. Př edví dá m, co lidé ř eknou. Zmocní m se jich. Zná m jejich ná mitky dokonce dř í ve, než je vysloví. Ví m, co na ně udě lá dojem. Byla jsem dobrá agentka, Jayi, a to mož ná proto, ž e mohu vniknout do myslí ostatní ch lidí. Dě lala jsem to i jindy. Když jsem poprvé zjistila, ž e to umí m, schvá lně jsem to zkouš ela, jen abych si ově ř ila, ž e mohu. Nebylo to lehké a ani teď v tom nejsem moc dobrá. Ale mohu to dě lat! Jayi, já mohu…“

Př itiskl ji k sobě pevně ji a př emý š lel: Ann má telepatické schopnosti, mů ž e se dostat velmi daleko, až ke hvě zdá m.

„Co jsme, Jayi? “ zeptala se. „Ř ekni mi, co jsme. “

Vykř ikl na ně telefon.

„Pozdě ji, “ pronesl. „Není to tak hrozné. V urč itý ch ohledech je to bá ječ né. Vrá til jsem se, protož e tě miluji, Ann, pokouš el jsem se nevrá tit, ale neš lo to. Protož e to není pravda…“

„Je to pravda, “ ř ekla. „Jayi, to je ta nejopravdově jš í vě c, která kdy existovala. Modlila jsem se, aby jsi se ke mně opě t vrá til. Když jsem poznala, ž e ně co není v poř á dku, bá la jsem se, ž e se nevrá tí š – ž e toho mož ná nebudeš schopen, ž e se ti př ihodilo ně co straš né ho. Modlila jsem se a modlení bylo š patné, protož e mi bylo cizí a já se cí tila pokrytecky a hrozně …“

Zvoně ní nepř está valo.

„Telefon, “ uvě domila si.

Nechal ji odejí t. Š la k pohovce, posadila se a zvedla sluchá tko z vidlice, zatí mco on stá l a dí val se na pokoj a pokouš el se uvé st Ann i pokoj do souladu se svý mi vzpomí nkami na ni.

„To je pro tebe, “ ř ekla.

„Ano. “

„Jayi, ten telefon. Vě dě l ně kdo, ž e jsi sem š el? “

Potř á sl hlavou, ale š el a vzal si sluchá tko. Stá l se sluchá tkem v ruce, pokouš el se s tí m vyrovnat a uhodnout, kdo mu mů ž e volat a proč mů ž e volat.

Okamž itě vě dě l, ž e se bojí, a potil se v podpaž dí, protož e vě dě l, ž e na druhé m konci telefonní ho drá tu mů ž e bý t jen jeden č lově k.

Hlas prohlá sil: „Tady je neandrtá lec, Vickersi. “

„Kyj a nic ví c? “ zeptal se Vickers.

„Kyj a nic ví c, “ ř ekl Crawford. „Má me kosti na ž vý ká ní. “

„Ve vaš í kancelá ř i? “

„Venku je taxí k. Č eká na vá s. “

Vickers se zasmá l. Bylo to zlomyslně jš í, než zamý š lel. „Jak dlouho jste mě stopoval? “

Crawford se pousmá l.

„Od doby, kdy jste byl v Chicagu. Mě li jsme zemi oblož enou analyzá tory. “

„Zí skaly hodně materiá lu? “

„Pá r zbloudilců sem a tam. “

„Stá le jste si jistý tajnou zbraní? “

„Jistě, jsem si jistý, ale…“

„Ale jdě te, “ pravil Vickers. „Mluví te s př í telem. “

„Ř eknu vá m to, Vickersi. Opravdu vá m to poví m. Ale př ijď te sem rychle. “

Zavě sil. Vickers odtá hl sluchá tko od ucha a chví li na ně j zí ral. Potom ho polož il.

„To byl Crawford, “ ř ekl Ann. „Chce se mnou mluvit. “

„Jayi, je vš echno v poř á dku? “

„Vš echno je v poř á dku. “

„Vrá tí š se? “

„Vrá tí m se, “ prohlá sil Vickers.

„Ví š, co dě lá š? “

„Teď ano. Ví m, co teď dě lá m. “

48.

Crawford uká zal na ž idli vedle psací ho stolu. Vickers si poplaš eně uvě domil, ž e je to stejná ž idle, ve které sedě l, když pouze př ed tý dnem př iš el s Ann do té to kancelá ř e.

„Je hezké, ž e vá s opě t vidí m, “ př iví tal ho Crawford. „Jsem rá d, ž e jsme se seš li. “

„Vaš e plá ny vá m musejí vychá zet, “ ř ekl Vickers. „Jste př í vě tivě jš í než př i poslední m setká ní. “

„Jsem př í vě tivý vž dycky. Obč as ustaraný a vydě š ený, ale vž dy př í vě tivý. “

„Nezadrž el jste Ann Carterovou. “

Crawford potř á sl hlavou. „Nemě l jsem k tomu dů vod. Ješ tě ne. “

„Ale sledujete ji. “

„Sledujeme vá s vš echny, kteř í jste odeš li. “

„Kdykoliv budeme chtí t, staneme se nepozorovatelný mi. “

„O tom nepochybuji, “ př ipustil Crawford, „ale proč se tady potlouká te? Kdybych já byl mutant, nedě lal bych to. “

„Protož e jsme nad vá mi vyhrá li a vy jste jední m z tě ch, kteř í to vě dí, “ prohlá sil Vickers. Př á l si, aby si byl aspoň z poloviny tak jistý, jak doufal, ž e to zně lo.

„Mů ž eme zahá jit vá lku, “ ř ekl Crawford. „Vš e, co pro to musí me udě lat, je natá hnout prst. A zač ne stř í lení. “

„Nemů ž ete. “

„Hrajete př í liš tvrdě. Př í liš jste na ná s zatlač ili. Nyní to musí me udě lat – je to naš e poslední obrana. “

„Myslí te tí m dalš í svě ty. “

„Př esně, “ ř ekl Crawford.

Sedl si a upř eně hledě l na Vickerse bledě modrý ma oč ima, mž ourají cí ma ze zá hybů ků ž e.

„Co si myslí te, ž e udě lá me? “ zeptal se. „Budeme tiš e stá t a nechá me se vá mi př evá lcovat? Zkusili jste to s obchody s vyná lezy a my vá s zastavili. Př izná vá m, ž e poně kud ná silný mi metodami. Ale teď jste nasadili dalš í vě ci. Vyná lezy neú č inkovaly, takž e jste zkusili myš lenku kombinovanou s ná bož enství m a kusem fanatismu na lavič ká ch v parku – ř ekně te mi, Vickersi, jak tuhle zá lež itost nazý vá te? “

„Upř í mná pravda, “ ř ekl Vickers.

„Ať je to cokoliv, je to dobré. Př í liš dobré. Budeme potř ebovat vá lku, abychom to zastavili. “

„Př edpoklá dá m, ž e to nazvete podvratnou č inností. “

„Je to podvratné, “ ř ekl Crawford. „Už po pá r dnech, co to zač alo, se uká zaly vý sledky. Lidé odchá zeli ze zamě stná ní, opouš tě li domovy, zahazovali pení ze. Chudoba, ř í kali, je klí č em k druhé mu svě tu. Co jste to zimprovizoval, Vickersi? “

„Co se stalo tě m lidem? Tě m, kdo odeš li ze zamě stná ní a zahodili pení ze. Zkontroloval jste, co se s nimi stalo? “

Crawford se na ž idli naklonil kupř edu. „To ná s prá vě dě sí. Ti lidé zmizeli. Dř í v, než jsme je mohli sehnat dohromady, zmizeli. “

„Odeš li do jiné ho svě ta, “ pravil Vickers.

„Neví m, kam š li, ale ví m, co by se stalo, kdybychom tomu nechali volný prů bě h. Naš i dě lní ci by ná s opustili. Nejdř í ve by odeš lo jen pá r lidí a potom ví c a nakonec…“

„Pokud chcete zahá jit vá lku, zač ně te se natahovat po tlač í tku. “

„Nenechá me vá s to dě lat, “ ř ekl Crawford. „Ně jak vá s zastaví me. “

Vickers vstal a naklonil se př es psací stů l. „Jste vyř í zený, Crawforde. Nenechá me vá s a vá š svě t pokrač ovat. My jsme ti…“

„Sedně te si, “ ř ekl Crawford.

Chví li na ně j Vickers zí ral, potom se uvolnil a pomalu si sedl na ž idli.

„Je ješ tě dalš í vě c, “ ř ekl Crawford. „Pouze jediná. Pově dě l jsem vá m o analyzá torech v té to mí stnosti. Nejsou jen zde. Jsou vš ude. Na ž eleznič ní ch a autobusový ch ná draž í ch, ve vestibulech hotelů, v jí delná ch…“

„Myslel jsem si to. Tak jste mě vyhmá tli. “

„Už jednou jsem vá s varoval. Neopovrhujte ná mi, protož e jsme jen lidé. S organizací svě tové ho prů myslu mů ž ete udě lat mnoho vě cí a prové st je hrozně rychle. “

„Př echytrač il jste se, “ pronesl Vickers. „Dí ky analyzá torů m jste zjistil spoustu vě cí, které byste radě ji ani nechtě l vě dě t. “

„Jako tř eba? “

„Tř eba, ž e mnoho prů myslní ků a banké ř ů a ostatní ch lidí ve vaš í organizaci je ve skuteč nosti mutanty, se který mi bojujete. “

„Ř ekl jsem, ž e jsem musel dostat vá s. Mohl byste mi ř í ci, jak jste je tam dostali? “

„Neposadili jsme je tam, Crawforde. “

„Vy jste…“

„Vezmě me si to od zač á tku, “ ř ekl Vickers. „Nechte mě, abych vá m vysvě tlil, co je to mutant. “

„Proč, př edpoklá dá m, ž e je to obyč ejný č lově k, který má zvlá š tní nadá ní, lepš í porozumě ní, pochopení pro urč ité vě ci, které my ostatní nechá peme. “

„A př edpoklá dejme, ž e č lově k byl mutantem a nevě dě l o tom, ale považ oval se za obyč ejné ho č lově ka. Co potom? Kde by se uplatnil? Jako doktor, prá vní k, ž ebrá k, zlodě j? Zamí ř il by ně kam na vrchol hromady. Byl by skvě lý m doktorem nebo chytrý m prokurá torem nebo umě lcem nebo velmi ú spě š ný m redaktorem nebo spisovatelem. Dokonce by mohl bý t i prů myslní kem nebo banké ř em. “

Z Crawfordovy tvá ř e upř eně hledě ly modré koule oč í.

„Vy, “ ř ekl Vickers, „stojí te v č ele jedné z nejlepš í ch skupin mutantů v dneš ní m svě tě. Lidí, na které my nemů ž eme, protož e jsou př í liš ú zce spjati s normá lní m svě tem. Co s tí m hodlá te udě lat, Crawforde? “

„Urč itě ne jedno. Nepů jdu a neř eknu jim to. “

„Potom to udě lá m já. “

„Ne, vy ne, “ prohlá sil Crawford. „Protož e vy osobně jste splá chnutý. Jak myslí te, ž e jste mohl ž í t tak dlouho navzdory vš em analyzá torů m, které má me? Nechal jsem vá s. Proto. “

„Myslel jste si, ž e mů ž eme spolu uzavř í t dohodu. “

„Snad. Ale teď už ne. Nyní jste aktivista. Teď jste nebezpeč ný. “

„Př edhodí te mě vlků m? “

„To prá vě dě lá m. Na shledanou, pane Vickersi. Bylo hezké vá s poznat. “

Vickers se zvedl. „Ješ tě se uvidí me. “

„O tom, “ pravil Crawford, „pochybuji. “

49.

Vickers jel vý tahem dolů a horeč ně př emý š lel.

Crawfordovi bude trvat asi pů l hodiny, než rozhlá sí, ž e Vickers je nechrá ně ný, ž e ho kaž dý mů ž e č estně zastř elit jako kachnu v rá kosí.

Kdyby byl jen sá m, bylo by vš echno lehké, ale byla tady Ann.

Ann teď bezpochyby také byla ve hř e, kde figurovala i smrt. Kostky byly vrž eny a Crawford nepatř í k lidem, kteř í teď budou hrá t podle pravidel.

Musí se dostat k Ann. Musí ji zastihnout a rychle jí vš e ř í ci, nepustit ji ke slovu a donutit ji porozumě t.

V př í zemí vystoupil spolu s ostatní mi lidmi. Odchá zel a uvidě l, ž e operá tor nechal vý tah otevř ený a vrhl se k telefonní budce.

Podá vá o mně zprá vu, pomyslel si Vickers. Ve vý tahu byl analyzá tor, který vydá val signá ly, neviditelné pro kaž dé ho mimo operá tora. A vš ude byly dalš í analyzá tory. Crawford mluvil o ž eleznič ní ch a autobusový ch ná draž í ch a o jí delná ch – kdekoliv, kam mů ž e č lově k jí t.

Jakmile analyzá tor zaznamenal mutanta, mohl o tom podat zprá vu – snad zá sahové jednotce – a ta mutanta uloví. Mož ná ho zjistí kapesní mi analyzá tory. Nebo existují jiné způ soby, jak ho detekovat. A jakmile si ho vš imnou, vš echno skonč í.

Skonč í, protož e mutant to ani nebude vě dě t, nebude varová n př ed smrtí, která se za ní m bude plí ž it. Kdyby byl varová n, mě l by okamž ik na soustř edě ní se a mohl by zmizet, tak jako zmizeli mutanti, když se je Crawfordovi muž i pokouš eli stopovat, aby si s nimi pohovoř ili a podebatovali.

Co to Crawford ř ekl? „Zazvoní te na zvonek a č eká te. Sedí te v pokoji a č eká te. “

Ale u dveř í nikdo nezazvonil.

Zastř elí vá s ze zá lohy. Udeř í z temnoty. Ví, kdo jste. Jste označ en ná lepkou smrti. A nemá te ž á dnou š anci, protož e nejste varová n.

Takhle zemř el Eb a vš ichni ostatní. Udeř ili na ně nemilosrdně, protož e ani Crawford ani jeho muž i si nemohli dovolit dá t mutantovi označ ené mu k zabití okamž ik š ance. Př edtí m vž dy existovala vý jimka. Když byl zpozorová n Jay Vickers, znali ho jako jednoho z má la, které neobtě ž ovali – jeho, Ann a snad pá r dalš í ch.

Ale teď to bude jiné. Teď byl pouze dalš í m mutantem, lovenou krysou, stejnou jako vš ichni ostatní.

Vyš el na chodní k př ed domem. Chví li stá l a rozhlí ž el se na obě strany ulice.

Taxí k, napadlo ho, ale v taxí ku mohl bý t analyzá tor. Ač koli pokud š lo o tohle, analyzá tory mohly bý t vš ude. Jeden musí bý t v domě Ann, jak jinak by Crawford vě dě l tak rychle, ž e tam př ijel?

Neexistoval způ sob, jak se jim vyhnout, jak se jim schovat a zabrá nit jim poznat, kam pů jde.

Postoupil na kraj chodní ku a zamá val na projí ž dě jí cí taxi. Auto zastavilo, Vickers nastoupil a dal ř idič i adresu.

Muž se na ně j vydě š eně ohlé dl.

„Nedě lejte si starosti, “ ř ekl Vickers. „Dokud ně co nezkusí te, nebudete mí t potí ž e. “

Ř idič neodpově dě l. Vickers se hrbil na okraji sedadla.

„V poř á dku, ká mo, “ pronesl nakonec ř idič. „Nebudu nic zkouš et. “

„To je sprá vný, “ pravil Vickers. „Teď jeď. “

Sledoval mí hají cí se bloky, nespouš tě l ř idič e z oč í, sledoval kaž dý jeho pohyb, který mohl signalizovat, ž e v taxi je mutant. Ž á dný nezahlé dl.

Hlavou mu bleskl ná pad, který jí m otř á sl. Co když č ekají v bytě u Ann? Co když tam š li okamž itě, naš li ji a teď na ně j č ekají?

Rozhodl se, ž e to bude muset risknout.

Taxí k zastavil př ed budovou. Vickers otevř el dveř e a vyskoč il. Ř idič s autem vystř elil, ani neč ekal na jí zdné.

Vickers popobě hl ke dveř í m, ignoroval vý tah a s buš í cí m srdcem stoupal po schodech.

Dostal se ke dveř í m Ann, uchopil knoflí k a pootoč il jí m, ale hladký kov mu proklouzl pod prsty. Bylo zamč eno. Zazvonil a nic se nestalo. Zazvonil znova a znova. Potom se vrá til k protě jš í zdi a rozbě hl se chodbou a vrazil ramenem do dveř í. Cí til, ž e nepatrně povolily. Znovu to zkusil. Na tř etí pokus zá mek povolil a on upadl.

„Ann, “ vykř ikl, zvedaje se.

Ž á dná odpově ď.

Probě hl pokoji a nikoho nenaš el.

Chví li stá l, kapal z ně j pot.

Ann byla pryč! Mě l tak má lo č asu a Ann byla pryč!

Vyrazil ze dveř í a se slzami v oč í ch sebě hl po schodiš ti.

Když vybě hl na chodní k, stá la na silnici tř i auta a dalš í dvě na protě jš í straně ulice. Vyská kali z nich muž i, a ti muž i nesli zbraně.

Pokusil se prudce otoč it a vrhnout se zpě t do dveř í a jak se otoč il, do ně koho narazil.

Byla to Ann, v rukou taš ky s ná kupem, z jedné vyč ní vala celerová nať. „Jayi. Jayi, co se to tady dě je? Kdo jsou ti lidé? “

„Rychle, “ ř ekl, „vstup do mé mysli. Tak, jak to dě lá š u ostatní ch. Způ sobem, jaký m pozná š, jak lidé myslí. “

„Ale…“

„Rychle! “

Cí til, jak mu proniká do mysli, tá pe mu v myš lenká ch a př imyká se k nim.

Ně co narazilo př esně nad jejich hlavami do kamenné zdi budovy a se zvukem muč ené ho kovu se rozpadlo na kusy.

„Pevně se drž, “ ř ekl. „Jdeme odsud. “

Zavř el oč i a př á l si dostat se na dalš í Zemi tak nalé havě, jak jen byl schopen. Cí til zá chvě vy mysli Ann a potom uklouzl a upadl. Udeř il hlavou do ně č eho tvrdé ho. Př ed oč ima se mu roztanč ily hvě zdič ky, ně č í m si roztrhl ruku a ně co lež elo na ně m.

Slyš el zvuk vě tru vanoucí ho mezi stromy. Otevř el oč i. Okolo nebyly ž á dné budovy.

Lež el na zá dech, u nohou š edivý balvan ze ž uly. Taš ka se zeleninou s chomá č em celerové natě mu lež ela na ž aludku.

Posadil se.

„Ann, “ zavolal.

„Tady jsem. “

„Jsi v poř á dku? “

„Fyzicky ano, ale duš evně ne. Co se stalo? “

„Spadli jsme na tenhle balvan, “ odpově dě l jí Vickers.

Vstal a natá hl ruku, aby jí pomohl na nohy.

„Ale ten balvan, Jayi. Kde jsme? “

„Jsme ve druhé m svě tě. “

Stá li vedle sebe a rozhlí ž eli se po krajině – divoké, opuš tě né, s lesy, rozptý lený mi kameny a ž ulový mi poklič kami př ilepený mi ke svahů m kopců.

„Druhý svě t, “ opakovala Ann. „Ty blá znivé hlouposti z novin? “

Vickers dů stojně př iký vl. „Není na tom nic blá znivé ho, Ann. Ten svě t existuje. “

„Dobř e, nezá lež í na tom, kde jsme, “ ř ekla Ann, „př inesli jsme si s sebou obě d. Pomoz mi sesbí rat zeleninu. “

Vickers klesl na vš echny č tyř i a sbí ral brambory, vypadlé ze sá č ku. Př i pá du na balvan se totiž sá č ek hodně natrhl.

50.

Byl to prehistorický Manhattan, nedotč ený svě t. Takhle musel vypadat př edtí m, než př iš el bí lý muž a vytvoř il zde napů l zá zrak a napů l monstrum.

„A př ece, “ pravil Vickers, „tady musí ně co bý t. Mutanti tady musí mí t ně jaké skladiš tě na materiá l, který proudí do New Yorku. “

„A když nemají? “ zeptala se ho Ann.

Podí val se na ni a kysele se zaš klebil.

„Co ř í ká š vý letu? “

„Až do Chicaga? “

„Dá l než do Chicaga. A pě š ky. Ač koli, až narazí me na ř eku tekoucí zá padní m smě rem, mů ž eme si vyrobit vor. “

„Budou i jiná centra mutantů. “

„Př edpoklá dá m, ž e ano, ale nemusí me mí t dost š tě stí a prá vě o jedno zakopnout. “

Zavrtě la hlavou: „Vš echno je tak zvlá š tní. “

„Zvlá š tní ne, “ ř ekl. „Jen neč ekané. Kdybychom mě li č as, vysvě tlil bych ti to. Ale nemá me č asu nazbyt. “

„Jayi, stř í leli na ná s! “

Vickers trpce př iký vl. „Gentlemani, kteř í chtě jí nechat vš e př i staré m. “

„Ale jsou to lidské bytosti, Jayi. Jako my. “

„Jako my ne, “ odvě til Vickers. „Jsou pouze lidmi. V tom je jejich problé m. Dnes nestač í bý t jen č lově kem. “

Zvedl dva nebo tř i kousky dř eva na oheň. Potom se otoč il k Ann. „Pojď sem, “ ř ekl. „Pů jdeme. “

„Ale Jayi, zač í ná se stmí vat. “

„Já ví m. Pokud se na tomto ostrově ně co nachá zí, uvidí me z kopce svě tla. Pokud nespatř í me nic, vrá tí me se zpě t. Rá no se mů ž eme podí vat znova. “

„Jayi, “ ř ekla, „v urč itý ch ohledech je to jako piknik. “

„Nemá m rá d há danky. Ř ekni mi, proč je to jako piknik. “

„Proč. Oheň a jí dlo pod otevř ený m nebem a…“

„Zapomeň te na to, sleč no, “ ř ekl jí Vickers. „Nejsme na pikniku. “

Vykroč il a hledal cestu mezi houš tinami a balvany. Ná sledovala ho tě sně za ní m. Noč ní ptá ci nad nimi ví ř ili vzduch, jak se pů vabně vrhali dolů a chytali hmyz. Z dá lky se ozý vali mý vali. V keř i tancovalo ně kolik svě tluš ek. Rozsvě cely se a zhasí naly.

Vylezli na nevysoký, ale strmý kopec. Když se dostali na vrchol, uvidě li daleko na konci ostrova svě tla.

„Je to tam, “ prohlá sil Vickers. „Myslel jsem si, ž e to tam musí bý t. “

„Je to poř á dný kus cesty. Budeme tam muset jí t pě š ky? “

„Mož ná ne. “

„Ale jak…“

„A to jsi telepat, “ ř ekl Vickers.

Potř á sla hlavou.

„Zkus to, “ pravil Vickers. „Prostě si zkus s ně ký m tam dole promluvit. “

A potom si vzpomně l na Flanderse, jak se houpal na verandě a mluvil o vzdá lenostech, které pro telepata nejsou ž á dnou př eká ž kou, ž e není nejmenš í rozdí l mezi mí lí a svě telný m rokem.

„Jayi, ty se domní vá š, ž e to zvlá dnu? “

„Neví m. Ale nechceš jí t pě š ky, viď? “

„Ne tak daleko. “

Tiš e stá li a dí vali se ve vzrů stají cí tmě smě rem k malé, osvě tlené oblasti. Pokusil se rozeznat rů zná mí sta. Na staré Zemi se tamhle nachá zelo Rockefeller Centre a tam nahoř e Central Park a tam dole, kde se zatá č ela East River, opuš tě ná stavba United Nations. Ale tady byla vš ude trá va a stromy, ž á dná ocel nebo beton.

„Jayi! “ Napjatě a vzruš eně š eptala.

„Ano, Ann. “

„Myslí m, ž e ně koho má m. “

„Muž e nebo ž enu? “

„Ne, myslí m, ž e je to robot. Ano, ř í ká, ž e je robot. Ř í ká, ž e ně koho poš le – ne ně koho – ale ně co – pro ná s. “

„Ann…“

„Ř í ká ná m, abychom tady poč kali. Hned tady bude. “

„Ann, zeptej se ho, jestli mohou vyrá bě t filmy. “

„Filmy? “

„Jistě. Pohyblivé obrá zky. Filmy. Mají kamery a podobné př í stroje? “

„Ale co…“

„Prostě pokrač uj a zeptej se ho. “

„Ale pohyblivé obrá zky? “

„Má m ná pad, jak ješ tě mů ž eme vyzrá t na Crawforda. “

„Jayi, nehodlá š se vrá tit! “

„Zcela urč itě. “

„Jayi Vickersi, já tě nenechá m. “

„Nemů ž eš mě zastavit, “ pravil Vickers. „Tady si sedneme a poč ká me, až ná s vyzvednou. “

Sedli si vedle sebe.

„Má m pro tebe př í bě h, “ ř ekl Vickers. „Je o jednom chlapci. Jmenoval se Jay Vickers a byl velmi mladý …“ ná hle př estal.

„Pokrač uj. Pokrač uj s tí m svý m př í bě hem. “

„Ně kdy jindy. Ř eknu ti ho ně kdy pozdě ji. “

„Proč ne teď? Chci ho slyš et hned teď. “

„Ne, když vychá zí mě sí c, “ odvě til Vickers. „To není č as na př í bě hy. “

Poprvé se pokusil uzavř í t mysl a vztyč it barié ru proti její m stá le ješ tě nedokonalý m telepatický m silá m. Teprve potom se cí til bezpeč ně a mohl př emý š let: Mohu jí ř í ci, ž e jsme si bliž š í, než si myslí, ž e pochá zí me z jednoho ž ivota a vrá tí me se do jednoho tě la a ž e nemů ž eme milovat jeden druhé ho?

Naklonila se k ně mu, polož ila si hlavu na jeho rameno a dí vala se na oblohu.

„Vyjasň uje se, “ ř ekla. „Už tady není tak divně. A vypadá to, ž e je vš echno v poř á dku. Ať už je to jakkoliv podivné, zdá se to bý t v poř á dku – tento jiný svě t a zvlá š tní schopnosti, které má me, a vš echny ty divné vzpomí nky. “

Polož il jí ruku kolem ramen, natoč il jí hlavu a rychle, z ná hlé ho podně tu, ji polí bil.

„Budeme š ť astní, “ ř ekla. „My dva v tomto nové m svě tě. “

„Budeme š ť astní, “ př itakal Vickers.

A v tomto okamž iku poznal, ž e jí to nikdy nebude moci ř í ci. Mož ná se to brzy dozví, ale on nebude ten, kdo jí to ř ekne.

51.

V telefonu se ozval dí vč í hlas a Vickers se zeptal na Crawforda.

„Pan Crawford je na konferenci. “

„Ř ekně te mu, ž e volá Vickers. “

„Pan Crawford nemů ž e… Ř ekl jste Vickers? Jay Vickers? “

„Př esně tak. Má m pro ně j novinky. “

„Za minutku, pane Vickersi. “

Č ekal a př emý š lel, kolik mů ž e mí t č asu, protož e analyzá tor v telefonní budce musel vyzvá ně t jako na poplach. Teď už musí bý t př í sluš ní ci zá sahové jednotky na cestě.

Crawfordů v hlas ř ekl: „Haló, Vickersi. “

„Odvolejte své psy, “ prohlá sil Vickers. „Plý tvají svý m i vaš í m č asem. “

Uslyš el v Crawfordově hlase vztek. „Myslel jsem, ž e jsem vá m ř ekl – “

„Neberte si to tak. Když mě vaš i muž i zahnali do kouta, nemě li př í lež itost mě zastř elit. Takž e když mě nemů ž ete zabí t, radš i byste se se mnou mě l dohodnout. “

„Dohodnout? “

„To jsem ř ekl. “

„Poslouchejte, Vickersi, já ne…“

„Samozř ejmě, ž e to udě lá te, “ pravil Vickers. „Ta zá lež itost s dalš í m svě tem se teď doopravdy rozjí ž dí. Př edstí rač i jí pomá hají. Shromaž ď ujeme sí ly na rozhodují cí ú der. Je na č ase si rozumně promluvit. “

„Moji š é fové mě omezují, “ prohlá sil Crawford.

„Tak dobř e. Př esně s nimi chci vlastně mluvit. “

„Vickersi, nechtě toho. Nikdy se vá m nepodař í uniknout. Nezá lež í na tom, co plá nujete, nikdy se vá m nepodař í odejí t. Nikdy se z toho nedostanete ž ivý. Ať už udě lá m cokoliv, nebudu vá s moci zachrá nit, jestliž e budete pokrač ovat ve svý ch poš etilostech. “

„Jdu nahoru. “

„Má m vá s rá d, Vickersi. Neví m proč. Nemá m k tomu ž á dný dů vod…“

„Jdu nahoru. “

„Dobř e, “ potvrdil Crawford unaveně. „Krev padá na vaš i hlavu. “

Vickers zvedl krabici s filmem a vyš el z budky. Vý tah už č ekal. Vickers k ně mu rychle vykroč il a př itom ho trochu zamrazilo v zá dech, jako by oč eká val kulku do zá tylku.

„Tř etí poschodí, “ ř ekl.

Muž obsluhují cí vý tah ani nemrkl. Analyzá tor teď buď nevydá val signá l nebo obsluha pravdě podobně dostala instrukce, tý kají cí se pasaž é rů jedoucí ch do tř etí ho patra.

Vickers otevř el dveř e od kancelá ř í North American Research. Crawford na ně j č ekal v př ijí mací mí stnosti.

„Pojď te. “

Zahnul a pochodoval první, Vickers ho dlouhou halou ná sledoval. Podí val se na hodinky a rychle v duchu poč í tal. Probí halo to lé pe, než si myslel. Stá le mě l rezervu dvou nebo tř í minut. Př esvě dč it Crawforda netrvalo tak dlouho, jak oč eká val.

Ann zavolá za deset minut. Na dě ní v př í š tí ch deseti minutá ch bude zá viset ú spě ch nebo neú spě ch celé akce.

Crawford zastavil př ed dveř mi na konci haly.

„Ví te, co dě lá te, Vickersi? “

Vickers př iký vl.

„Protož e jednou uklouznete, “ ř ekl Crawford, „a…. “ Vyloudil mezi rty syč ivý zvuk a př ejel si prstem př es hrdlo.

„Rozumí m. “

„Ti muž i uvnitř jsou zoufalí. Ješ tě mů ž ete odejí t. Neř eknu jim, ž e jste tady byl. “

„Nechte té př etvá ř ky, Crawforde. “

„Co tam má te? “

„Ně jaké dokumentá rní filmy. Pomohou mi s vysvě tlová ní m. Má te tam promí tač ku? “

Crawford př iký vl. „Ale ž á dné ho operá tora. “

„Budu ji obsluhovat sá m. “

„Dě lá te si legraci? “

„Ne, to je ř eš ení. “

„Potom je to v poř á dku. Pojď me dovnitř. “

Zá vě sy byly zataž ené a v pokoji panovalo š ero. Dlouhý stů l, u ně hož muž i sedě li, se zdá l bý t ně č í m ví c než ř adou bí lý ch tvá ř í, obrá cený ch k Vickersovi.

Ná sledoval Crawforda na druhou stranu pokoje, nohy se mu boř ily do tě ž ké ho koberce. Podí val se na muž e okolo stolu a uvidě l, ž e mnoho z nich jsou veř ejně zná mé osoby.

Po Crawfordově pravici byl banké ř. Muž za ní m byl opakovaně volá n do Bí lé ho domu, a tam mu byla svě ř ová na napů l diplomatická poslá ní. Byli zde i dalš í, které poznal, avš ak bylo zde také mnoho lidí, které neumě l zař adit. Ně kolik muž ů bylo obleč eno v nezvyklé m odě vu cizí ch zemí.

Takž e tohle bylo to ř í dí cí stř edisko North American Research a tito lidé ř í dili osud do boje př ipravený ch normá lní ch proti mutantské hrozbě. Tohle byli Crawfordovi zoufalí muž i.

„Pá nové, staly se podivné vě ci, “ promluvil Crawford. „Velmi nezvyklé vě ci. Má me mezi sebou mutanta. “

V tichosti se bí lé tvá ř e obrá tily na Vickerse, potom se zase pohledy vrá tily a Crawford pokrač oval.

„Pana Vickerse již urč itou dobu zná te. Vzpomenete si, ž e jsme o ně m už dř í ve mluvili. V jednu chví li jsme doufali, ž e mož ná bude schopen ná m pomoci smí ř it se s rozdí ly mezi obě ma vě tvemi lidské rasy.

Ochotně př iš el mezi ná s a naznač il mi, ž e má snad mož né ř eš ení. Neř ekl mi, v č em spoč í vá, tak jsem ho sem př í mo př ivedl. Je samozř ejmě jen na vá s, zda chcete slyš et, co musí ř í ci. “

„Urč itě, “ pronesl jeden z nich. „Nechme ho mluvit. “

A dalš í ř ekl: „Bude ná m potě š ení m. “

Ostatní souhlasně ký vli.

Crawford ř ekl Vickersovi: „Má te slovo. “

Vickers doš el k č elu stolu a př itom př emý š lel – č í m dá l, tí m lí p. Teď jen aby vyš el zbytek. Pokud neš lá pnu vedle a neuklouznu. Protož e na tom zá visela vý hra nebo prohra, neexistovalo nic mezi tí m, ani ž á dná zadní vrá tka.

Postavil krabici s filmem na stů l, usmá l se a pravil: „Není to ž á dná pekelná zbraň, pá nové, ale film, který vá m, s vaš í m dovolení m, za chvilku uká ž u. “

Neusmá li se. Jednoduš e sedě li a dí vali se na ně j. Ve tvá ř í ch se jim nic nezrač ilo, ale cí til jejich chladnou nená vist.

„Jste na poč á tku vá lky, “ pravil. „Setkali jste se zde, abyste se rozhodli, zda má te po tomto prostř edku sá hnout a zač í t…“

Zdá lo se, ž e bí lé tvá ř e se př edklonily a vš echny se napjaly. Jeden z nich ř ekl: „Buď jste stateč ný muž, Vickersi, nebo ú plný blá zen. “

„Př iš el jsem sem, “ prohlá sil Vickers, „ukonč it vá lku dř í ve, než zač ne. “

Sá hl do kapsy a rychlý m pohybem vyndal ně jaký př edmě t a polož il ho na stů l.

„To je vlč ek, “ ř ekl. „Vě c, se kterou si hrají dě ti – nebo se s ní dá hrá t v poně kud jiné m mě ř í tku. Chci vá m minutu poví dat o vlč ku. “

„O vlč ku? “ ř ekl ně kdo. „Co je to za blá znovství? “

Ale banké ř po jeho pravici se upamatoval: „Mě l jsem vlč ka, když jsem byl chlapcem. Už je nedě lají. Ž á dné ho jsem už roky nevidě l. “

Natá hl ruku, zvedl vlč ka a na stole ho roztoč il. Ostatní natá hli krky, aby se na ně j podí vali.

Vickers mrkl na hodinky. Stá le podle plá nu. Teď jen aby se nic nepokazilo.

„Vzpomí ná te si na vlč ka, pane Crawforde? “ zeptal se Vickers. „Jak jsem ho mě l tu noc v pokoji? “

„Vzpomí ná m si na ně j, “ ř ekl Crawford.

„Roztoč il jste ho a on zmizel, “ pravil Vickers.

„A vrá til se zase zpě t. “

„Crawforde, proč jste roztá č el toho vlč ka? “

Crawford si nervó zně olí zl rty. „Proč? Ve skuteč nosti ani neví m. Mohl to bý t pokus zachrá nit si dě tství, nutká ní bý t opě t chlapcem. “

„Zeptal jste se mě, na co je ten vlč ek. “

„Ř ekl jste mi, ž e je na cestová ní do pohá dkové země. Ř ekl jsem, ž e ješ tě př ed tý dnem bych si myslel, ž e jsme oba blá zni – vy, protož e takové vě ci ř í ká te, a já, ž e jim naslouchá m. “

„Ale př edtí m, než jsem veš el dovnitř, roztoč il jste vlč ka. Ř ekně te mi, Crawforde, proč jste to udě lal? “

„Pokrač ujte, “ pobí zel ho banké ř. „Ř ekně te mu to. “

„Proč jsem to udě lal, “ pronesl Crawford, „prá vě jsem vá m ř ekl dů vod. “

Za Vickersem se otevř ely dveř e. Otoč il hlavu a uvidě l sekretá ř ku, jak gestikuluje na Crawforda.

Př esně, pomyslel si. Pracuje jako hodinky. Ann zatelefonovala a Crawford byl odvolá n z mí stnosti, aby si s ní mohl promluvit. Takhle to Vickers naplá noval, protož e kdyby byl Crawford v mí stnosti, plá n by nemě l nadě ji na ú spě ch.

„Pane Vickersi, “ prohlá sil banké ř, „zají má mě ta zá lež itost s vlč kem. Jak souvisí vlč ek s problé mem, př ed který m stojí me? “

„Je zde jistá analogie, “ odpově dě l Vickers. „Existují jisté zá kladní rozdí ly mezi normá lní mi a mutanty. Nejlé pe je mohu vysvě tlit použ ití m vlč ka. Ale př edtí m, než tak uč iní m, rá d bych, kdybyste se podí vali na mů j film. Potom budu pokrač ovat a vy porozumí te mé mu poví dá ní. Pokud mi pá nové dovolí. “

Zvedl krabici s filmem ze stolu.

„Jistě, “ ř ekl banké ř. „Pokrač ujte. “

Vickers př istoupil ke schodů m vedoucí m do projekč ní kabiny, otevř el dveř e a veš el dovnitř.

Bude muset pracovat rychle a jistě, protož e Ann nemů ž e drž et Crawforda u telefonu př í liš dlouho. Musí ho udrž et mimo mí stnost př inejmenš í m pě t minut.

Nasadil film do drž á ku, tř esoucí mi se prsty ho provlé kl mezi č oč kami a uchytil na spodní cí vku. Pak rychle zkontroloval, co udě lal.

Vš e vypadalo v poř á dku.

Naš el spí nač e a zapnul je. Vyskoč il kuž el svě tla, proletě l nad konferenč ní m stolem a na promí tací m plá tně př ed stolem se objevil zá ř ivě zbarvený vlč ek. Toč il se, pruhy klouzaly vzhů ru a mizely, klouzaly vzhů ru a mizely –

Nahrá vka ř í kala: Zde vidí te vlč ka, jednoduchou hrač ku, v souč asnosti také ale jednu z nejví ce matoucí ch iluzí …

Vickers vě dě l, ž e slova jsou sprá vná. Robotí experti vybrali ta pravá, ve sprá vné m poř adí je vzá jemně propletli, dali jim tu sprá vnou bombastič nost a maximá lní sé matickou hodnotu. Slova zaujmou obecenstvo, upoutají pozornost na vlč ka a udrž í ji tam alespoň pá r první ch vteř in.

Potichu seš el po schodech a š el ke dveř í m. Kdyby se Crawford vrá til, mohl by ho zdrž et do doby, než se zá mě r uskuteč ní.

Zvukový zá znam, bě ž el dá l: Teď, když se budete dí vat pozorně, uvidí te, ž e se zdá, ž e barevné č á ry se pohybují vzhů ru po tě le vlč ka a potom mizí. Dí tě sledují cí barevné linky by se mohlo divit, kam odchá zejí. Nejenom dí tě …

Pokouš el se poč í tat sekundy. Zdá lo se, ž e se vleč ou, ž e jsou nekoneč né.

Nahrá vka mluvila č í m dá l nalé havě ji: Teď se dí vejte pozorně – sledujte je pozorně – stoupají nahoru a mizí – stoupají nahoru a mizí – stoupají nahoru a mizí –

Nyní už kolem stolu nebylo tolik lidí, sedě li tu jen dva nebo tř i a ti sledovali film tak pozorně, ž e si dokonce ani nevš imli, ž e ostatní zmizeli. Mož ná, ž e tito dva nebo tř i zbudou. Jen tihle dva nebo tř i ze vš ech nejsou podezř elí z mutantství.

Vickers tiš e otevř el dveř e, vyklouzl ven a dveř e za sebou opě t zavř el.

Dveř e ztlumily mě kký hlas filmové nahrá vky: stoupají nahoru a mizí – pozorně se dí vejte – stoupají nahoru a…

Crawford se tě ž ce vlekl halou.

Uvidě l Vickerse a zastavil se.

„Co chcete? “ zeptal se. „Proč jste tady venku? “

„Má m otá zku, “ pravil Vickers. „Tu, kterou jste mi uvnitř nezodpově dě l. Proč jste roztoč il vlč ka? “

Crawford potř á sl hlavou. „Nerozumí m tomu, Vickersi. Nedá vá to ž á dný smysl, ale já jsem byl v pohá dkové zemi. Prá vě tak jako vy, jako dí tě. Vzpomí ná m si, jak jsem jednou sedě l na podlaze a sledoval roztoč ené ho vlč ka a divil se, kam mizí pruhy – ví te, jak stoupají a mizí. Vž dy se vyhoupne nahoru dalš í a zase zmizí. Divil jsem se, kam odchá zejí, a napadlo mě, ž e je musí m ná sledovat. Ví m, ž e jsem byl v pohá dkové zemi a byla tam spousta kvě tin a já jednu utrhl a když jsem se vrá til, ješ tě jsem ji mě l a tak jsem vě dě l, ž e jsem byl opravdu v pohá dkové zemi. Ví te, byla zima a ž á dné kvě tiny nekvetly a když jsem ji uká zal matce…“

„To stač í, “ př eruš il ho Vickers. V hlase se mu ozvalo radostné vzruš ení. „Ví c nepotř ebuji. “

Crawford na ně j zí ral. „Vy mi nevě ř í te? “

„Vě ř í m. “

„Co je s vá mi, Vickersi? “

„Je mi dobř e, “ usmá l se Vickers.

Nakonec to nebyla Ann Carterová!

Flanders a on a Crawford – ti tř i dostali ž ivot z tě la Jaye Vickerse!

A Ann?

Ann v sobě mě la ž ivot dí vky, která s ní m krá č ela ú dolí m – dí vky, kterou si pamatoval jako Kathleen Prestonovou, ale která se jmenovala jinak. Protož e Ann si pamatovala, jak š la s ně ký m po boku jarní m ú dolí m.

Mohlo existovat ví ce bytostí, nejen Ann. Mohly bý t tř i Ann, prá vě tak jako on existoval tř ikrá t, ale na tom také nezá lež elo. Mož ná, ž e Ann byla ve skuteč nosti Ann Carterovou a on byl opravdu Jayem Vickersem. Snad to znamenalo, ž e až jejich ž ivoty znovu naplní zá konná tě la, př ež ije vě domí jeho i Ann.

A teď bylo v poř á dku milovat Ann. Protož e ona byla oddě lenou osobou, ne jeho č á stí.

Ann – jeho Ann – se vrá tila zpě t na Zem do telefonní budky, aby dostala Crawforda z mí stnosti, protož e on mohl rozpoznat nebezpeč nost vlč ka roztoč ené ho na promí tací m plá tně, a teď, když byla hrozba zaž ehná na, by se mě la vrá tit zpě t do druhé ho svě ta.

„Vš echno je v poř á dku, “ ř ekl Vickers. „Vš echno je prostě ná dherné. “

Brzy se sá m vrá tí zpě t. Ann na ně j bude č ekat. A potom budou š ť astní, tak jako byli š ť astní, když sedě li na manhattanské m vrš ku a č ekali na roboty.

„Tak dobř e, “ pravil Crawford. „Pojď me se vrá tit. “

Vickers natá hl ruku, aby ho zastavil. „Nemá smysl chodit dovnitř. “

„Nemá smysl? “

„Vaš i š é fové tam nejsou, “ ř ekl Vickers. „Jsou v druhé m svě tě. V tom, jestli si vzpomí ná te, o které m ká ž í Př edstí rač i na rozí ch ulic po celé m mě stě. “

Crawford na ně j zí ral. „Vlč ek! “

„Ano. “

„Zač neme znova, “ ř ekl Crawford. „Dalš í velení, dalš í …“

„Nemá te č as. Tahle Země je u konce. Lidé odchá zejí. A ti, kteř í zů stanou, vá s nebudou poslouchat, nebudou pro vá s bojovat. “

„Zabiju tě. Zabiju tě, Vickersi. “

„Ne, to neudě lá š. “

Stá li tiš e a strnule tvá ř í v tvá ř.

„Ne, “ poddal se Crawford. „Ne, myslí m, ž e to neudě lá m. Mě l bych, ale nemů ž u. Proč tě nemů ž u zabí t, Vickersi? “

Vickers se dotkl ruky velké ho muž e.

„Pojď, př í teli, “ ř ekl mě kce. „Nebo ti má m ř í kat bratř e? “

Př eklad Tomá š Holub

⇐ Предыдущая 123 4 5 6 7 8 9 Следующая ⇒