Clifford D. Simak 3 страница

Taine upustil lopatu a krumpá č. Ná ř adí zazvonilo o š tě rk na cestě. Zakryl si oblič ej rukou a promnul si oč i, jako kdyby si je chtě l oč istit od ně č eho, co snad ani nemohlo existovat.

A když ruku stá hl, nic se ani o pí ď nezmě nilo.

Dů m nemě l prů č elí.

Potom obí hal kolem domu, ale ani to nevní mal, uvnitř mu hlodal strach, co ž e se to stalo s jeho vlastní m domem.

Ale zadní č á st domu byla v poř á dku. Vypadala naprosto stejně jako odjakž iva.

Př ihnal se ke schů dků m, Beasly a Towser bě ž eli v tě sné m zá vě su za ní m. Rozrazil dveř e a vpadl dovnitř, proletě l po schodech do kuchyně a tř emi kroky ji př ebě hl, aby zjistil, co se to stalo s př edkem domu.

Ve dveř í ch vedoucí ch z kuchyně do obý vá ku se zarazil a rukama se musel opř í t o zá rubeň dveř í, jak v ú ž asu zí ral na okna obý vací ho pokoje.

Venku byla noc. O tom nebylo pochyb. Vidě l př ece v kř oví a v trá vě probleskovat svě tluš ky, poulič ní lampy byly rozsví cené a zá ř ily hvě zdy.

Jenž e okny obý vá ku se do pokoje dralo sluní č ko a za okny se rozprostí rala krajina, která nebyla Willow Bendem.

»Beasly, « zalapal po dechu, »podí vej se z oken! «

Beasly se podí val.

»Co je to za mí sto? « zeptal se.

»To bych taky rá d vě dě l. «

Towser si naš el svoji misku a strkal ji č umá kem po podlaze v kuchyni, č í mž Tainovi naznač oval, ž e je č as ně co pojí st.

Taine př eš el pokoj a otevř el př ední dveř e. Gará ž, jak zjistil, tu byla. Pickup stá l obrá cený č umá kem k otevř ený m vratů m od gará ž e a vů z uvnitř byl v bezpeč í.

S př edkem domu se nic nestalo.

Ale to bylo také to jediné, co bylo v poř á dku.

Protož e př í jezdová cesta byla ná hle utnutá jen pá r stop za zadkem pickupu a nebyl tam už ž á dný dvorek, ani lesy, ani silnice. Jenom pouš ť – plochá, daleko ubí hají cí pouš ť, rovná jako praví tko, jen tu a tam naruš ená hromadami kamení a ná hodný mi trsy vegetace, vš e pokrý valy oblá zky a pí sek. Ohromné oslň ují cí slunce viselo tě sně nad horizontem, který se zdá l až př í liš vzdá lený, a divné bylo to, ž e to slunce sví tilo na severu, kde ž á dné poř á dné slunce nemá co dě lat. A také mě lo podivně bí lou barvu.

Beasly vyš el na verandu a Taine si vš iml, ž e se klepe jako vystraš ený pes.

»Mož ná bude nejlí p, « oslovil ho Taine laskavě, »když se vrá tí š dovnitř a udě lá š ná m ně co k več eř i. «

»Ale, Hirame —«

»To je v poř á dku, « konejš il ho Taine. »Musí to bý t v poř á dku. «

»Když to ř í ká š, Hirame. «

Zaš el dovnitř, dveř e se za ní m zabouchly a za chví li už ho Taine slyš el z kuchyně.

Vů bec Beaslymu nemů ž u vyč í tat, ž e se klepe, př ipustil si. Byl to př ece š ok: vyjí t z vlastní ch dveř í př í mo do ně jaké nezná mé země. Č lově k by si na to mož ná i zvykl, ale asi by to chví li trvalo.

Seš el ze schů dků a př eš el kolem vozu a kolem stě ny gará ž e, a když zahnul za roh, byl tak napů l př ipraven, ž e zase vejde do staré zná mé Willow Bend – protož e když př ece zaš el do zadní ch dveř í, Willow Bend tam ješ tě byla.

Ale nic takové ho nespatř il. Vš ude byla pouš ť, ohromně velká pouš ť.

Obeš el dů m, ale dů m nemě l ž á dný zadek. Zadní č á st domu teď vypadala stejně, jako př edtí m př ední – stejná hladká kř ivka spojují cí konce domu dohromady.

Obrá til se a vracel se k prů č elí, vš ude kolem se rozprostí rala pouš ť. Př edek byl zatí m ješ tě stá le v poř á dku. Vů bec se nezmě nil. Vů z stá l na useknuté př í jezdové cestě, gará ž byla otevř ená a uvnitř stá lo auto.

Taine zaš el kousek do pouš tě, sehnul se a nabral si hrst oblá zků. Byly to jenom oblá zky.

Dř epl si na bobek a nechal si oblá zky proté kat skrz prsty.

Ve Willow Bend byly zadní dveř e a ž á dný př edek. Tady, ať už je to tady kdekoliv, tady byly př ední dveř e, ale zato ž á dné zadní.

Postavil se, odhodil zbytek kamí nků a ruce od pí sku si oprá š il o kalhoty.

Koutkem oka zachytil jaký si ná znak pohybu na verandě – tady je tedy mě l.

Ř ada malinký ch ž ivoč ichů, pokud to byli ž ivoč ichové, pochodovala po schodech dolů, jeden za druhý m. Byli vysocí př ibliž ně č tyř i palce, š li po č tyř ech, ač koli bylo zř etelné, ž e jejich př ední konč etiny jsou vlastně ruce, ne nohy. Mě li jakoby krysí oblič eje, vzdá leně lidské, z nichž vystupoval dlouhý a š pič atý nos. Zdá lo se, ž e mají mí sto ků ž e š upiny, protož e jak š li, jejich tě lí č ka se př i tom vlnivé m pohybu leskla. A vš ichni mě li ocas, který se ná padně podobal spirá lovité mu drá tě né mu ocasu u ně který ch hrač ek, a ty ocá sky jim rovně trč ely vzhů ru a př i chů zi se lehce chvě ly.

Seš li husí m pochodem dolů po schodech, v perfektní m vojenské m zá stupu s rozestupy asi pů l stopy.

Seš li dolů a namí ř ili si to do pouš tě, pochodovali př í mo kupř edu bez jediné odchylky, jako kdyby naprosto př esně vě dě li, kam jdou. Mě li v sobě cosi smrtelně ú č elné ho, ale př esto nespě chali.

Taine jich napoč í tal š estná ct. Pozoroval jejich pochod pouš tí tak dlouho, až mu má lem zmizeli z oč í.

Tady mizejí ti, jež se mnou ž ili, ř í kal si. To jsou ti, co mi upravili strop, spravili Abbiinu televizi a dali do poř á dku sporá k a rá dio. A je ví c než pravdě podobné, ž e jsou to i ti, kteř í na Zem př iletě li tí m zvlá š tní m vyná lezem z mlé č né ho skla, ukrytý m v lese.

A jestli tí m v lese opravdu př iletě li, co potom bylo tohle mí sto zač?

Vylezl zpá tky na verandu, otevř el dveř e a spatř il ú hledný kruh velký š est palců, který vytvoř ili jeho odchá zejí cí hosté ve dveř í ch, když opouš tě li dů m. V duchu si poznamenal, ž e jednou, až bude mí t č as, to musí spravit.

Veš el dovnitř a prá skl za sebou dveř mi.

»Beasly! « zavolal.

Ž á dná odpově ď.

Towser se omluvně vyplí ž il zpod kř esla.

»To je dobrý, kamará de, « uklidň oval ho Taine. »Mě ta jejich vizá ž taky vydě sila. «

Sel do kuchyně. Slabé svě tlo lustru ozař ovalo př evrž enou ká vovou konvici, rozbitý hrní č ek uprostř ed na podlaze, př evrá cenou misku s vejci. Jedno rozbité vejce se na linoleu rozlilo a vytvoř ilo ž lutobí lý flek.

Sestoupil ke vchodu a zjistil, ž e dveř e jsou nenapravitelně rozbité. Zarezlá sí ť ovina byla protrž ená, spí š by se dalo ř í ci roztrž ená vý buchem a č á st rá mu byla roztř í š tě ná.

Taine na to pohlí ž el s neskrý vaný m ú divem.

»Chudá k blá znivá, « ř ekl si. »Rovnou proletě l dveř mi, ani je neotevř el. «

Natá hl se po vypí nač i a seš el dolů po schodech do suteré nu. V pů li cesty se zastavil v naprosté m ú ž asu.

Po levé ruce mě l stě nu – stě nu ze stejné ho materiá lu, ze které ho byl i strop.

Zastavil se a vidě l, ž e stě na protí ná suteré n po celé dé lce, od podlahy až ke stropu, a oddě luje č á st slouž í cí jako dí lna.

A v dí lně – což e?

Proboha, vzpomně l si, poč í tač, který mi dnes rá no Henry poslal. Tř i auta, poví dal Beasly – tř i plná auta vybavení dodané ho jim př í mo do spá rů!

Taine si nemohoucně sedl na schody.

Museli si myslet, napadlo ho, ž e s nimi spolupracuje! Mož ná si domý š leli, ž e ví, o co jim jde, a jede v tom s nimi. Anebo si tř eba mysleli, ž e jim platí za opravení televize, sporá ku a rá dia.

Ale vš echno pě kně popoř adě. Proč opravili televizi, sporá k a rá dio? Jako ně jakou splá tku ná jemné ho? Jako př á telské gesto? Anebo to byla jen zkouš ka, př i ní ž zjiš ť ovali co mož ná nejví c o technice tohoto svě ta? Chtě li tř eba zjistit, jak př izpů sobit jejich techniku materiá lů m a podmí nká m, které objevili na té hle planetě?

Taine natá hl ruku a zabuš il klouby do zdi podé l schodiš tě, hladký bí lý povrch udě lal pink pink pink.

Př ilož il ucho ke stě ně a peč livě poslouchal. Zdá lo se mu, ž e slyš í hluboké huč ení, ale bylo tak slaboulinké, ž e nemohl tvrdit na sto procent, ž e je skuteč né.

Dole stá la sekač ka na trá vu, patř í cí banké ř i Stevensovi, a spousta dalš í ch vě cí č ekají cí ch na opravu. Stá hnou ze mě ků ž i, pomyslel si, hlavně banké ř Stevens. Stevens byl drsný chlapí k – Beasly musel bý t napů l pominutý strachy, pomyslel si. Když uvidě l, jak ty vě cič ky vylé zají ze suteré nu, vystř elil, jako kdyby mu za zadkem hoř elo. Proletě l př í mo dveř mi, aniž by se obtě ž oval je otevř í t, a teď byl už jistě ve vesnici a vyklá dal vš echno kaž dé mu, kdo se zastavil a vě noval mu pozornost.

Obvykle Beaslyho nikdo moc neposlouchal, ale pokud by mlel dostateč ně dlouho a patř ič ně divoce, asi by se po tom, co ř í ká, mohl ně kdo zač í t pí dit. Vtrhli by sem, př evá lcovali by to tu a zí rali by vyvaleně na to, co by tu objevili, a dř í v nebo pozdě ji by si ně kdo z nich naš el cestič ku, jak se tady nad tí m ujmout velení.

A př itom jim po tom nic není, ř ekl si palič atě Taine. Jeho vž dy př í tomný obchodnický smysl se dral na povrch. Okolo byla spousta pů dy, na tom jeho př ední m dvorku, a jediný způ sob, jak se k ní dostat, bylo projí t domem. Jestliž e je tomu tak, pak ovš em dá rozum, ž e vš echny tyto pozemky patř í jemu. Mož ná, ž e byly k nič emu. Mož ná na nich nic nebylo. Ale než se mu sem nahrne stá do lidí, radě ji si to nejdř í v sá m zkontroluje na vlastní oč i.

Vyš el nahoru po schodech a ven do gará ž e.

Slunce ješ tě poř á d stá lo tě sně nad severní m obzorem a nikde se nic nehý balo.

Naš el v gará ž i kladí vko, pá r hř ebí ků a ně kolik krá tký ch planě k a odnesl je do domu.

Towser, jak zjistil, využ il situace a usnul ve zlatě polstrované m kř esle. Taine ho nevyruš oval.

Zavř el za sebou zadní dveř e a zatloukl je pá r prký nky. Zamkl kuchyň, zavř el okna do lož nice a také př es ně nabil plaň ky.

Tohle vesnič any na chví li zdrž í, ř ekl si, až se sem zač nou dobý vat, aby se podí vali, co se to tu dě je.

Vzal si ze skř í ně puš ku, krabič ku patron, dalekohled a starou polní lá hev. Lá hev si v kuchyni naplnil vodou a do pytlí ku nasklá dal jí dlo na cestu pro sebe i pro Towsera, protož e teď nemě l č as na to, aby se s jí dlem zdrž oval.

Potom se vrá til do pokoje a vyš ť ouchal Towsera ze zlatě polstrované ho kř esla.

»Jen pojď, Towsi, « pobí dl ho. »Pů jdem na obhlí dku. «

Zkontroloval benzí n v pickupu, ná drž byla té mě ř plná.

Vlezl se psem do vozu a puš ku si ulož il tak, aby ji mě l na dosah. Potom vycouval, prudce vů z otoč il a vyrazil kupř edu, na sever, např í č pouš tí.

Bylo to snadné cestová ní. Pouš ť byla rovná jako letiš tě. Č as od č asu povrch zdrsně l, ale nebyl o nic straš ně jš í než vě tš ina vedlejš í ch cest, po který ch se kodrcal za svý mi starož itnostmi.

Scé na se nemě nila. Tu a tam se objevovaly ní zké kopeč ky, ale pouš ť se vě tš inou neodchylovala od své nenaruš ené roviny, splý vají cí se vzdá lený m horizontem. Taine jel stá le na sever, př í mo za sluncem. Dostal se do ně kolika pí seč ný ch pá sů, ale pí sek byl pevný a tvrdý a neč inil ž á dné obtí ž e.

Po pů lhodině jí zdy dostihl ty tvoreč ky – vš ech š estná ct – kteř í opustili jeho dů m. Stá le se drž eli v ř adě a pochodovali stejnomě rný m tempem.

Taine zvolnil a chví li s nimi drž el krok, ale nemě lo to smysl; š li dá l svou cestou a neohlí ž eli se ani vlevo, ani vpravo.

Taine př idal plyn a nechal je za sebou.

Slunce setrvá valo nehybně na severu, a na tom bylo jistě ně co divné ho. Tř eba, uvaž oval Taine, se tenhle svě t otá č í kolem své osy daleko pomaleji než Země a den je tady delš í. Podle toho, ž e slunce jako by stá lo zcela nehybně, patrně o mnoho delš í.

Jak sedě l př ikrč ený za volantem a zí ral do nekoneč na se rozbí hají cí pouš tě, poprvé si naplno uvě domil celou podivuhodnost situace.

Tohle byl jiný svě t – o tom nebylo pochyb – jiná planeta krouž í cí kolem jiné hvě zdy, a kde se nachá zela ve skuteč né m vesmí ru, o tom nemohl mí t nikdo na Zemi ani nejmenš í poně tí. A př esto, ně jaký mi podivný mi machinacemi tě ch š estná cti vě cič ek pochodují cí ch za ní m v př esně vyrovnané ř adě, existovala i př í mo př ede dveř mi jeho domu.

Př ed ní m se z pouš tní roviny zdvihl poně kud vyš š í kopec. Když se k ně mu blí ž il, spatř il ř adu zá ř í cí ch př edmě tů tá hnoucí ch se podé l jeho hř ebene. Po chví li zastavil a vystoupil z auta s dalekohledem v ruce.

Dalekohledem zjistil, ž e ty zá ř ivé vě ci jsou stejné jako onen mlé č ně skleně ný vyná lez, který se skrý val u nich v lesí ch. Napoč í tal jich osm, blý skají cí ch se ve slunci a trů ní cí ch v kamenitě š edivý ch kolé bká ch. Okolo byly i dalš í kolé bky – prá zdné.

Sundal si dalekohled z oč í a chví li jen tak postá val a rozvaž oval, jestli by bylo rozumné vylé zt na kopec a prozkoumat ty vě ci zblí zka. Ale pak zavrtě l hlavou. Na to si najde č as pozdě ji. Radě ji by mě l popojet dá l. Tohle nebyla ž á dná prů zkumná vý prava, ale jenom rychlé sezná mení se s teré nem.

Vlezl do vozu a jel dá l, př ič emž nepř está val sledovat ukazatel ná drž e. Až se ruč ič ka př iblí ž í k polovině, bude se muset otoč it k domovu.

Př ed sebou spatř il mdlou bě lost nad rozmazanou linkou obzoru, pozoroval ji př ivř ený ma oč ima. Č as od č asu pobledla a pak zase zazá ř ila, ale ať už to bylo, co chtě lo, byl od toho tak daleko, ž e nemohl nic bliž š í ho rozeznat.

Podí val se na ukazatel benzí nu. Ruč ič ka se klonila k polovině. Zastavil pickup a vylezl s dalekohledem ven.

Když př echá zel k př ední č á sti vozu, zarazilo ho, jak pomalu a unaveně hý bá nohama, ale pak mu to doš lo – mě l bý t už ně kolik hodin v posteli. Pohlé dl na hodinky. Ukazovaly dvě hodiny, což znamenalo, doma na Zemi, dvě hodiny nad rá nem. Byl už na nohou dé le než dvacet hodin a naví c vě tš inu č asu vč era strá vil tou otroč inou, když vykopá val tu vě c v lese.

Př ilož il k oč í m dalekohled a prchavá bí lá linka, kterou pozoroval, se uká zala bý t ve skuteč nosti horský m hř ebenem. Nad pouš tí se tyč ila obrovská modrá skalnatá masa se sně hovou zá ř í na vrcholcí ch a hř ebenech. Hory se zvedaly v takové dá li, ž e ani silné č oč ky jeho dalekohledu z nich nerozezná valy ví c než jen mlhavou modř.

Zaostř oval pomalu tam a zpá tky, hory se tá hly až daleko za obzor.

Sjel dalekohledem z hor dolů a zkoumal pouš ť, která se př ed ní m rozprostí rala. Ta vypadala naprosto stejně jako ta, kterou už projel – tatá ž letiš tní rovina, tyté ž př í lež itostné pahorky, tatá ž drsná vegetace.

A dů m!

Roztř á sly se mu ruce. Spustil dalekohled, potom si ho zase Př ilož il k oč í m a podí val se ješ tě jednou. Opravdu, byl to dů m.

Zvlá š tní domek, stojí cí na ú patí jednoho z kopeč ků, který ho č á steč ně zastiň oval, takž e č lově k ho pouhý m okem zahlé dnout nemohl.

Zdá lo se, ž e je to dost malý domek. Stř echa vypadala jako hrubý kornout. Stá l tě sně u země, jako kdyby ji objí mal, nebo se k ní tulil. Rozezná val ová lný otvor, zř ejmě slouž í cí jako dveř e, ale po oknech nebylo ani pamá tky. Znovu sklopil dalekohled a upř eně se zadí val na kopeč ek. Asi tak č tyř i pě t mil odsud, uvaž oval. Benzí n mu na takovou vzdá lenost vydrž í, a i kdyby ná hodou ne, mohl by poslední ch pá r mil do Willow Bend dojí t pě š ky.

To je ale zvlá š tní, př emí tal, takhle opuš tě ný domek na takové m mí stě. Za vš echny ty mí le, které projel pouš tí, nespatř il ž á dnou zná mku ž ivota, až na tě ch š estná ct krysí ch tvoreč ků, pochodují cí ch v ř adě; nevidě l ani jedinou umě lou stavbu, až na oně ch osm mlé č ně skleně ný ch vyná lezů, trů ní cí ch ve svý ch kolé bká ch.

Nastoupil do auta a zař adil rychlost. Za deset minut na to dorazil k domku, který se ukrý val ve stí nu kopce.

Vystoupil z vozu a vytá hl puš ku. Towser seskoč il na zem a zů stal stá t se zjež enou srstí. Z hrdla mu vychá zelo temné vrč ení.

»Copak se dě je, chlapč e? « zeptal se Taine.

Towser znovu zavrč el.

Dů m př ed nimi tiš e stá l. Vypadal opuš tě ně.

Taine si vš iml, ž e zdi byly zbudová ny z hrubé ho zdiva, jen tak sesazené ho dohromady. Drž ela je pohromadě drolivá, blá tivá hmota použ itá mí sto malty. Stř echa byla pů vodně hlině ná, a to vypadalo opravdu podivně, protož e š iroko daleko se v té to rozlehlé pouš ti nevyskytovalo nic podobné ho hlí ně. Teď, když mohl č lově k rozpoznat, jak byly jednotlivé pruhy spojeny, vyš lo najevo, ž e to není nic jiné ho než hlí na speč ená sluneč ní m ž á rem.

Sá m dů m nič í m nevynikal, nebyly na ně m vů bec ž á dné ozdoby, nikdo se nepokusil změ kč it tvrdou ú č elnost domku jako př í stř eš í. Byla to stavba, jakou by si mohl splá cat ně jaký ná rod pastevců. Vypadala velice stař e; ká men byl poč así m oš lehaný a vydrolený.

S puš kou pod ramenem vykroč il Taine k domku. Doš el ke dveř ní mu otvoru a nahlé dl dovnitř, kde vlá dla nehybná tma.

Ohlé dl se po Towserovi, ale ten si zalezl pod auto a jen vykukoval ven a vrč el.

»Drž se tady blí zko, « napomenul ho Taine. »Nikam mi neuteč. «

S puš kou namí ř enou př ed sebe vstoupil Taine do tmy. Stá l chví li na mí stě, dokud si jeho oč i nepř ivykly na š ero.

Koneč ně rozeznal obrysy mí stnosti, v ní ž se nachá zel. Byla prostá a hrubá, u jedné stě ny stá la drsná kamenná lavice a v jiné se tmě ly nefunkč ní podivné vý klenky. V rohu stá l jaký si rozvrzaný dř evě ný kousek ná bytku, ale Taine nedoká zal př ijí t na to, k č emu by mohl slouž it.

Staré a opuš tě né mí sto, pomyslel si, opuš tě né už př ed dá vný mi č asy. Mož ná tu kdysi dá vno ž ili ně jací pastevci, když tahle plá ň byla ješ tě bohatou pastvinou plnou š ť avnaté trá vy.

Jaké si dveř e vedly do dalš í mí stnosti. Když do nich vstoupil, zaslechl slabý, vzdá lený dunivý zvuk a taky ješ tě cosi dalš í ho – zvuk prudké ho deš tě! Otevř ený mi dveř mi vedoucí mi dozadu se do ně ho opř el poryv slané ho vě tru. Taine zů stal stá t jako př imraž ený uprostř ed druhé mí stnosti. Dalš í!

Dalš í dů m, který vedl do dalš í ho svě ta! Pomalý m krokem se vydal kupř edu, tá hlo ho to k otevř ený m dveř í m. A vstoupil do podmrač ené ho temné ho dne, plné ho deš tě ř inoucí ho se z divoce letí cí ch mraků. Pů l mí le odsud, za polem vš elijak pohá zený ch, ocelově š edivý ch bludný ch kamenů, duně lo moř e, zuř ivě dorá ž ejí cí na pobř ež í a vysoko do vzduchu hně vivě chrlí cí gejzí ry vody.

Vyš el ze dveř í ven a zahledě l se na oblohu, do oblič eje mu s bodavou zuř ivostí padaly kapky deš tě. Ve vzduchu byl cí tit chlad a vlhkost a celé mí sto obestí rala tajuplnost – byl to svě t, který jako by vystoupil rovnou ze starobylé gotické pově sti plné skř í tků a duchů.

Rozhlé dl se kolem sebe, ale nevidě l nic, protož e dé š ť ú plně zahalil svě t lež í cí za pobř ež í m, ale př esto za stě nou deš tě cí til, nebo se mu jen zdá lo, ž e cí tí, č í si př í tomnost, ze které mu naskakovala husí ků ž e. Strachy zalapal po dechu, otoč il se a vklopý tal zpá tky do domku.

Jeden svě t naví c mi ú plně stač í, pomyslel si; dva svě ty už jsou na č lově ka trochu moc. Zachvě l se s pocitem naprosté odlouč enosti, který mu zabubnoval v mozku. Dá vno opuš tě ný domek se mu stal nesnesitelný m a Taine z ně j vyrazil ven.

Venku jasně sví tilo slunce a vzduch byl teplý. Š aty mě l zmá č ené deš tě m a na hlavni puš ky se tř pytily drobné kapič ky vlá hy. Rozhlí ž el se po Towserovi, ale nikde po ně m nebylo ani stopy. Nelež el pod autem, nebyl nikde v dohledu.

Taine zavolal, ale ž á dné odpově di se mu nedostalo. Jeho hlas zně l v prá zdnu a tichu osamě le a dutě.

Hledal psa za domem, ale dů m nemě l ž á dné zadní dveř e. Hrubé kamenné boč ní stě ny se spojovaly v onom podivné m zakř ivení a domu chybě la zadní č á st.

To ale Taina nezají malo; vě dě l, jak to asi bude vypadat. Teď zrovna hledal své ho psa a cí til, jak se ho zmocň uje panika. Najednou mu př ipadlo, ž e je straš ně daleko od domova.

Strá vil tak tř i hodiny. Zaš el zpá tky do domu, ale Towsera tam nenaš el. Veš el znovu do toho druhé ho svě ta a hledal mezi bludný mi kameny, ale Towsera nenaš el. Vydal se zpá tky do pouš tě, obeš el kopeč ek, vyš plhal se na jeho hř eben, vytá hl dalekohled, ale nevidě l nic, jenom než ivou pouš ť, prostí rají cí se vš emi smě ry do nekoneč né dá lky.

⇐ Предыдущая 1 2 3 4 567 8 9 Следующая ⇒