Clifford D. Simak 2 страница

Sedě l na soudku, kouř il a pozoroval, jak televize vysí lá v ná dherný ch barvá ch.

»Ví š, Hirame, « ř ekl, »kolikrá t jsem o tom př emý š lel, ale nikdy jsem se nedostal k tomu, abych s tí m ně co udě lal. Má m v tová rně starý poč í tač, který budeme muset zlikvidovat, protož e zabí rá mí sto, co potř ebujeme. Je to jeden z naš ich první ch modelů, vlastně to byl experiment, který se vů bec nevydař il. Je to vá ž ně divná vě c. Nikomu nikdy moc neposlouž il. Zkouš eli jsme na ně j jí t pá r způ soby, ale asi jsme to vzali za š patný konec – anebo mož ná ani to ne, jenom jsme to prostě neumě li dotá hnout do konce. Už to stojí v koutě lé ta a mě l jsem to dá vno vyhodit. Ale ně jak se mi do toho nechce. Ř í kal jsem si, jestli bys ho nechtě l – jen tak na hraní. «

»No, já neví m, « př emý š lel Taine.

Henry se zatvá ř il velkoryse. »Bez zá vazků, samozř ejmě. Mož ná, ž e s tí m nic nesvedeš – ř eknu ti na rovinu, ž e by mě př ekvapilo, kdybys ně co svedl, ale za zkouš ku nic nedá š. Tř eba se rozhodneš, ž e to rozebereš na souč á stky. Je v tom zař í zení za ně kolik tisí c dolarů. Vě tš inu z toho bys asi mohl ně jak využ í t. «

»Mož ná by mě to zají malo, « př ipustil Taine a dal si pozor, aby to nezně lo moc nadš eně.

»Prima, « zaradoval se Henry s takový m nadš ení m, které dokonale nahradilo nedostatek Tainova. »Zejtra ř eknu hochů m, aby ti to sem hodili. Je to dost tě ž ký. Poš lu ti pá r lidí, aby ti to pomohli vylož it, dá t do suteré nu a zapojit. «

Henry se opatrně postavil a oprá š il si z klí na popel z doutní ku.

»A ř eknu kluků m, aby zá roveň vzali tu televizi, « ozná mil. »Budu muset Abbie namluvit, ž es to ješ tě nespravil. Kdybych si to pustil do domu, když to takhle funguje, už bych jí vod toho nikdy neodtrhnul. «

Henry se tě ž ce vyš krabal po schodech nahoru a Taine ho vyprovodil ze dveř í do letní noci.

Taine stá l ve stí nu a sledoval Henryho potemně lou postavu, př echá zejí cí př es dvorek vdovy Taylorové do vedlejš í ulice za jeho domem. Zhluboka se nadechl svě ž í ho noč ní ho vzduchu a zatř epal hlavou, jako by se snaž il proč istit si huč í cí mozek. Huč ení vš ak neustalo.

Př ihodilo se toho moc, ř ekl si. Na jeden jediný den až nad hlavu – nejdř í v ten strop, a potom televize. Až se poř á dně vyspí, snad bude ve formě, aby se s tí m popral.

Towser se vynoř il zpoza rohu a vlekl se nahoru po schodech, aby se postavil k pá novi. Byl zablá cený od hlavy až k patě.

»Ty sis dneska př iš el na svý, jak tak kouká m, « oslovil ho Taine. »Ř í kal jsem ti, ž e toho sviš tě nedostaneš. «

»Huf, « ř ekl smutně Towser.

»Jsi stejnej jako vě tš ina z ná s, « pokrač oval vá ž ně Taine. »Stejnej jako já a Henry Horton a vš ichni ostatní. Za ně č í m se ž eneš a myslí š si, ž e ví š za č í m, ale ve skuteč nosti to neví š. A co je na tom nejhorš í, nemá š nejmenš í př edstavu, proč se za tí m ž eneš. « Towser zabuš il unavený m ocasem o schů dky. Taine otevř el dveř e a poodstoupil stranou, aby mohl Towser dovnitř, pak veš el sá m.

Prozkoumal lednič ku a naš el kousek roš tě nky, pá r plá tků lanč mí tu, vysuš enou kostku sý ra a pů l misky vař ený ch š paget. Uvař il si hrnek ká vy a o jí dlo se rozdě lil s Towserem.

Potom seš el dolů a vypnul televizi. Naš el zkouš eč ku, zapojil ji a nasví til si ú troby televize.

Se zkouš eč kou v ruce si dř epl a snaž il se rozluš tit, co se udalo s televizí. Vypadala jinak, jistě, ale bylo trochu obtí ž né př ijí t na to jak jinak. Ně kdo si hrá l s elektronkami a zkroutil je, tu a tam byly nastrká ny kostič ky bí lé ho kovu, způ sobem, který vypadal ú plně nahodile a nelogicky – i když, př ipustil Taine, v tom asi ž á dná nahodilost nebyla. A v obvodu byly, jak si vš iml, vymě ně ny drá ty a spousta dalš í ch př ibyla.

Nejpodivně jš í na tom ale bylo to, ž e to celé vypadalo narychlo sdrá tované – jako kdyby to ně kdo nahonem provizorně smontoval dohromady, aby to zase rychle fungovalo. Ně kdo! napadlo ho. A kdo byl ten ně kdo?

Př ikrč eně nahlí ž el do temný ch koutů suteré nu a cí til, jak se mu po tě le rozlé zá nespoč etný hmyz se spoustou nož ič ek.

Ně kdo sň al zadní kryt televize, opř el ho o ponk a š roubky, které ho drž ely pohromadě, ú pravně vyrovnal do ř ady na podlahu. A pak televizi narychlo sdrá toval a sdrá toval ji daleko lí p, než když byla v pů vodní m stavu.

A jestliž e tohle byla provizorní rychlovka, př emý š lel, jakpak by to asi vypadalo, kdyby mě li č as to udě lat v patř ič né m stylu?

Samozř ejmě, nemě li na to č as. Mož ná, ž e se vylekali, když se vrá til domů – vyruš il je dř í v, než stač ili naš roubovat zadní kryt zpá tky na televizi.

Postavil se a ztuhle couvl.

Nejdř í v ten strop rá no – a teď, več er, zase Abbiina televize.

A ten strop, když na to př ijde, nebyl jenom strop. Dalš í spojovací vrstva, jestli se tomu tak dá ř í kat, ze stejné ho materiá lu jako strop, byla podlož ená pod podlahu a vytvá ř ela tak uzavř ený prostor mezi spoji. Na tuhle vrstvu narazil, když se pokouš el provrtat skrz podlahu.

A co když, ptal se sá m sebe, je takový celý dů m?

Na to vš echno existovala jen jedna odpově ď: Ně co s ní m bylo v domě!

Towser tohle ně co slyš el, nebo vyč muchal, nebo prostě ně jak jinak vycí til a š í leně hrabal u podlahy, aby to vyhrabal, jako kdyby to byl sviš ť.

Až na to, ž e tohle, ať už to bylo cokoli, urč itě sviš ť nebyl.

Odlož il zkouš eč ku a vyš el nahoru.

Towser lež el stoč ený v obý vá ku na dece vedle kř esla a zdvoř ile má chal pá novi ocasem na pozdrav.

Taine zů stal stá t a upř eně psa pozoroval. Towser opě toval jeho pohled spokojeně ospalý ma oč ima, potom si psí m způ sobem povzdechl a uvelebil se ke spaní.

Ať už Towser dnes rá no slyš el nebo cí til cokoli, bylo evidentní, ž e v tuto chví li si to neuvě domuje.

Potom si Taine vzpomně l ješ tě na ně co.

Nalil do konvice vodu na ká vu a postavil ji na sporá k. Zapnul hoř á k a ten hned na poprvé fungoval.

Nemusel do sporá ku kopnout, aby zač al hoř et.

Vzbudil se rá no a ně kdo mu drž el nohy. Rychle se posadil, aby zjistil, co se dě je.

Ale nemusel se vů bec znepokojovat; to jen Towser si k ně mu vlezl do postele a natá hl se mu př es nohy.

Pes tiš e zakň uč el a zahrabal zadní ma nohama, jak ve snu honil krá lí ky.

Taine vytá hl nohy zpod psa, posadil se a natá hl se pro š aty. Bylo sice ješ tě brzy, ale Taine si najednou vzpomně l, ž e ná bytek, který si vč era př ivezl, zů stal na voze a ž e by ho mě l př ené st dolů a zač í t na ně m pracovat. Towser spal dá l.

Taine se dopotá cel do kuchyně a vyhlé dl z okna. A venku, na zadní verandě, sedě l Beasly, Hortonovic poskok. Taine š el k zadní m dveř í m, aby se podí val, co se dě je. »Skoncoval jsem s nima, Hirame, « ozná mil mu Beasly. »Celej den mě provokovala, neudě lal jsem jí nic po chuti, tak jsem se sebral a š el jsem pryč. «

»No tak pojď dá l, « vybí dl ho Taine. »Myslí m, ž e bys docela ně co zakousnul a dal si kafe. «

»Tak jsem si, Hirame, ř í kal, jestli bych u tebe tř eba nemohl zů stat. Jenom př echodně, do ty doby, než si najdu ně co jiný ho. «

»Pojď se nejdř í v nasní dat, « odpově dě l Taine. »Pak to promyslí me. «

To se mi nelí bí, ř í kal si. Vů bec se mi to nelí bí. Za ně jakou to hodinku se sem př iř í tí Abbie a zač ne povykovat, ž e jim Beaslyho odloudil. Protož e př es Beaslyho tupost se mu nedá upř í t, ž e zastal spoustu prá ce a nechal si hodně lí bit, a ve mě stě neexistoval nikdo, kdo by pracoval pro Abbii Hortonovou.

»Tvoje má ma mi vž dycky dá vala kolá č ky, « ř ekl Beasly. »Tvoje má ma byla fakticky dobrá ž enská, Hirame. «

»Jo, to byla, « souhlasil Taine.

»Moje má ma poví dala, ž e vy sté byli kvalitka, ne jako ty ostatní lidi z mě sta, co ze sebe dě lali bů hví co. Poví dala, ž e vaš e rodina byla mezi první ma osí dlenci. Je to fakt pravda, Hirame? «

»Myslí m, ž e se nedá ř í ct, ž e by byli ú plně mezi první ma, ale tenhle dů m tu stojí už skoro stovku let. Mů j tá ta ř í ká val, ž e za celý ty roky nebylo noci, kdy by pod jeho stř echou nespal aspoň jeden Taine. Na takovejch vě cech si tá ta ohromně zaklá dal. «

»To musí bejt fajn, « zasnil se Beasly, »mí t takovej pocit. Urč itě ses na ten dů m hrdej, Hirame. «

»Ani ne moc hrdej, spí š jsem s ní m spjatej. Nedoká ž u si př edstavit, ž e bych ž il v jiný m domě. «

Taine zapá lil hoř á k a naplnil konvici. Když ji nesl zpá tky, kopl do sporá ku. Ale to vů bec nebylo zapotř ebí, hoř á k se už rozž havoval.

Dvakrá t za sebou, pomyslel si Taine. Ta vě c je č í m dá l tí m lepš í!

»Jé, Hirame, « rozzá ř il se Beasly, »to je bá ječ ný rá dio. «

»Je k nič emu, « odpově dě l Taine. »Nehraje. Ješ tě jsem nemě l č as ho spravit. «

»To se mi nezdá, Hirame, teď jsem ho prá vě zapnul. Zač í ná se zahř í vat. «

»Zač í ná se co – dej mi to! « zař val Taine. Beasley mluvil pravdu. Lampy slabě huč ely. Ozval se hlas, který nabý val na intenzitě, jak se př ijí mač zahř í val. Mluvil ně jakou hatmatilkou. »Co je to za ř eč? « ptal se Beasly.

»Já neví m, « ř ekl Taine, který zač í nal propadat panice. Nejdř í v televize, pak sporá k a teď rá dio! Zatoč il vylaď ovací m knoflí kem a ruč ič ka se pomalu š inula po pá smech, mí sto toho, aby se prudce toč ila, jak si to pamatoval z dř í vě jš ka, stanice za stanicí se ozý vala a zase mizela.

Vyladil hned ná sledují cí stanici – i ta vysí lala v podivné m jazyce – a v tu chví li se mu rozbř esklo, co ž e to vlastně má.

Mí sto rá dia za 39, 50 dolarů tu mě l př ijí mač, který zachycuje vš echna pá sma, takový, jaký inzerují v lepš í ch č asopisech.

Narovnal se a otoč il se k Beaslymu: »Snaž se nají t ně jakou stanici, kde budou mluvit anglicky. Já popojedu s vají č kama. « Zapá lil druhý hoř á k a vytá hl pá nvič ku. Dal ji na sporá k, a v lednici naš el vají č ka a slaninu.

Beasly vyladil stanici, kde hrá l ně jaký orchestr. »Co ř í ká š tomuhle? « zeptal se.

»Dobrý, « pochvá lil ho Taine.

Towser se s protahová ní m a zí vá ní m vyhrabal z lož nice. Stoupl si ke dveř í m a dal najevo, ž e chce ven. Taine ho pustil.

»Na tvý m mí stě, « oslovil psa, »bych toho sviš tě nechal bý t. Vž dyť rozhrabeš celý les! «

»Ale on nevyhrabá vá ž á dné ho sviš tě, Hirame, « namí tl Beasly.

»Tak teda krá lí ka, no. «

»Ani krá lí ka. Vč era sem na chví li vyklouz, když sem mě l klepat koberce. Proto se Abbie tak č ertila. Vyklouzl sem a š el sem se podí vat za Towserem. Mluvil jsem s ní m a on mi ř í kal, ž e to není ani sviš ť, ani krá lí k. Ř í kal, ž e je to ně co jiný ho. Tak sem se zapojil a pomohl sem mu hrabat. Podle mý ho naš el ně jakej starej tank pohř benej tady v lesí ch. «

»Towser by ž á dnej tank nevyhrabá val, « protestoval Taine. »Kromě krá lí ka nebo sviš tě by mu vš ecko ostatní bylo ú plně fuk. «

»Makal na tom jak ď as, « namí tl Beasly. »Vypadalo to, ž e je celej bez sebe. «

»Tř eba si pod tí m starý m tankem, nebo co to je, udě lal ten sviš ť dí ru. «

»Tř eba, « př ipustil Beasly. Hrá l si s rá diem. Naladil diskž okeje, který za nic nestá l.

Taine hodil vejce se slaninou na talí ř e a donesl je ke stolu. Nalil do dvou velký ch hrnků ká vu a zač al si mazat topinku má slem.

»Pusť se do toho, « pobí dl Beaslyho.

»Ty seš hodnej, Hirame, ž e ses mě takhle ujal. Nezů stanu ani o chví li dý l, jen co si najdu prá ci. «

»No, já jsem neř ekl, ž e –«

»Ně kdy má m chví le, « pokrač oval Beasly, »kdy si ř í ká m, ž e nemá m ani jediný ho př í tele, a pak si vzpomenu na tvou má mu, jak na mě byla hodná a tak vů bec –«

»No dobrá, dobrá, « ř ekl Taine.

Vě dě l, kdy je poraž en.

Př inesl si ješ tě topinku a sklenici marmelá dy, posadil se ke stolu a pustil se do jí dla.

»Mož ná bych ti s ně č í m mohl pomoct, « nabí zel se Beasly a hř betem ruky si utí ral bradu.

»Venku na cestě má m na ná klaď á ku ně jakej ná bytek. Š iknul by se mi pomocní k, který by mi s tí m pomohl do suteré nu. «

»Rá d to udě lá m, « zazá ř il Beasly. »Jsem dobrej a silnej. Prá ce mi vů bec nevadí. Jenom nemá m rá d, když si na mě lidi otví raj hubu. «

Dosní dali a potom př enosili ná bytek dolů do suteré nu. Mě li troš ku potí ž e s guverné rem Winthropem, protož e byl neskladný a š patně se s ní m manipulovalo.

Když ho koneč ně dostali dolů, Taine poodstoupil a zadí val se na ně j. Ten č lově k, co napatlal zelenou barvu na to krá sné tř eš ň ové dř evo, by se za to mě l zodpoví dat.

Beaslymu ř ekl: »Tady z toho musí barva dolů. Musí me to ale udě lat opatrně. Vem si na to odbarvovač, kolem š pachtle si omotej kousek hadř í ku a jenom lehce s tí m př ejí ž dě j po povrchu, abys to dostal pryč. Zkusí š to? «

»Jasně. Ř ekni, Hirame, co budem mí t k obě du? «

»Ješ tě neví m, « odpově dě l Taine. »Ně co splichtí me. Neř í kej mi, ž e má š hlad. «

»No, docela mi to dalo zabrat, vš echno to nanosit sem dolů. «

»Na polici v kuchyni jsou v mí se kolá č ky. Bě ž si ně jaký vzí t, « pobí dl ho Taine.

Když Beasly odeš el, Taine pomalu př eš el suteré nem. Strop, jak vidě l, zů stal nezmě ně ný. Vš echno ostatní se zdá lo bý t nedotč ené.

Tř eba ta televize, rá dio a sporá k mě lo bý t ně co jako ná jem, který mi takhle zaplatili. A pokud tomu tak skuteč ně bylo, je ví c než ochotný je tady dá l nechat, ať už jsou kdokoliv.

Ješ tě trochu se porozhlé dl, ale nenaš el ž á dné zá vady.

Š el nahoru a zavolal na Beaslyho do kuchyně.

»Př ijď do gará ž e, tam má m barvy. Vyš trachá me ně jakej odbarvovač a uká ž u ti, jak se s tí m zachá zí. «

Beasly se zá sobou kolá č ků v ruce ochotně poskakoval za Tainem.

Když obeš li roh domku, zaslechli Towserů v tlumený š tě kot.

Když ho Taine poslouchal, zdá lo se mu, ž e zač í ná chraptě t. Tř i dni, pomyslel si – nebo snad č tyř i?

»Jestli s tí m ně co neprovedeme, « prohlá sil, »ten blá znivej pes se uš tě ká. «

Zaš el do gará ž e a vynoř il se se dvě ma lopatami a s krumpá č em.

»Tak pojď, « obrá til se na Beaslyho. »Musí me to zarazit, jinak nebudeme mí t pokoj. «

Towser provedl pará dní vý kop. Skoro ho nebylo vidě t. Jedině ř á dně ucouraný ocas vyč ní val z dí ry, kterou vyhrabal v lesní m podrostu.

Beasly mě l s tankem pravdu. Jedna jeho hrana vyč ní vala po straně z já my.

Towser vycouval ven a tě ž ce se posadil, z fousků mu odpadá val jí l a jazyk mě l vyplazený.

»Poví dá, ž e je nejvyš š í č as, ž e sme se tu voká zali, « ozná mil Beasly.

Taine obeš el dí ru a poklekl. Natá hl dolů ruku, aby oč istil vyč ní vají cí hranu Beaslyho tanku. Jí l drž el pevně a nechtě l ustoupit. Na dotek se vš ak zdá lo, ž e tank je z tě ž ké ho kovu.

Taine vzal lopatu a udeř il do tanku. Tank zaduně l.

Dali se do prá ce, odhá zeli asi stopu povrchové hlí ny, která př edmě t pokrý vala. Byla to tě ž ká prá ce a př edmě t se uká zal bý t vě tš í, než tuš ili. Trvalo jim hodnou chví li, než jej odkryli, aspoň zhruba.

»Já má m hlad, « stě ž oval si Beasly.

Taine sjel pohledem na hodinky. Byla už skoro jedna hodina.

»Zabě hni zpá tky do domu, « ř ekl Beaslymu. »Ně co najdeš v lednici a k pití je tam mlí ko. «

»Ale co ty, Hirame? Copak ty nemá š vů bec nikdy hlad? «

»Mů ž eš mi sem doný st sendvič a povohlí dni se tam taky po lopatce. «

»Na co chceš lopatku? «

»Chci z toho seš krá bat š pí nu a zjistit, co to vlastně je. «

Př idř epl si k té vě ci, kterou odkryli, a dí val se za Beaslym mizí cí m mezi stromy.

»Towsere, « ř ekl, »tohle je to nejpodivně jš í zví ř e, jaký jsi kdy ulovil. «

Č lově k by si z toho spí š mě l dě lat legraci – tř eba jen proto, aby zahnal strach.

Beasly strach nemě l, samozř ejmě. Beasly nemě l smysl pro to, aby ho taková hle vě c vylekala.

Š í ř ka dvaná ct stop, dé lka dvacet, tvar ová lný. Velikost sluš né ho obý vá ku, pomyslel si. Ve Willow Bend jakž iv tank takové ho tvaru a rozmě rů nebyl.

Vylovil z kapsy zaví rací nů ž a zač al oš krabá vat v jednom mí stě hlí nu z povrchu té vě ci. Když se mu podař ilo oč istit asi tak jeden č tvereč ní palec, objevil se kov naprosto nepodobný jaké mukoli kovu, který kdy v ž ivotě vidě l. Vypadalo to docela jako sklo.

Pokrač oval v oš krabá vá ní, až mě l č isté mí sto velikosti roztaž ené dlaně.

Nebyl to ž á dný kov. Na to by skoro př í sahal. Vypadalo to jako kouř ové sklo – jako mlé č né sklo, z ně hož se dě laly pohá rky a misky, po jaký ch se vž dycky pí dil. Existovala spousta lidí, kteř í po nich byli ú plní blá zni a byli ochotni zaplatit za ně horentní sumy.

Zavř el nů ž a dal ho zpá tky do kapsy. Př idř epl a peč livě pozoroval ová lnou vě c, kterou Towser objevil.

A narů stalo v ně m př esvě dč ení: ať už to bylo cokoli, co s ní m ž ilo, urč itě to př ijelo prá vě tí mhle vyná lezem. Z vesmí ru nebo z č asu, myslel si, a ta myš lenka ho samotné ho udivila, protož e nikdy př edtí m takhle neuvaž oval.

Zvedl lopatu a dal se znovu do kopá ní, tentokrá t smě rem dolů, sledoval zakř ivenou stranu té mimozemské vě ci ulož ené v zemi. A jak tak kopal, napadaly ho rů zné vě ci. Komu by o tom mě l ř í ct – a mě l by vů bec ně co ř í kat? Mož ná, ž e by bylo nejchytř ejš í to znovu zahrabat a v ž ivotě se o tom ž ivé duš i ani slovem nezmí nit.

Beasly by o tom př irozeně vš ude vyklá dal. Ale nikdo ve vesnici nepř iklá dal tomu, co ř í kal Beasly, vá hu. Vš ichni ve WilloW Bend vě dě li, ž e je poš ahaný.

Beasly se koneč ně vrá til. Nesl s sebou tř i neumě le vyrobené sendvič e, zabalené ve starý ch noviná ch, a asi litrovou lá hev skoro plnou mlé ka.

»Ty sis ale dal na č as, « poznamenal trochu rozladě ně Taine.

»Mě to zají malo, « vysvě tlil Beasley.

»Zají malo co? «

»No, byly tam tř i velký ná klaď á ky a sklá daly dolu do suteré nu spoustu tě ž kejch vě cí. Dvě nebo tř i velký skř í ně a spoustu jinejch krá mů. A ví š co udě lali s Abbiinou televizí? Odvezli jí. Ř í kal sem jim, ž e to by teda nemě li, ale oni si ji stejně vzali. «

»Zapomně l jsem, « zamrzel se Taine. »Henry poví dal, ž e mi poš le ten poč í tač, a já na to zapomně l jak na smrt. «

Taine sně dl sendvič e, rozdě lil se o ně se zablá cený m Towserem, který byl vdě kem bez sebe.

Když Taine dojedl, vstal a sebral lopatu.

»Tak se do toho zase dá me, « ř ekl.

»Ale v suteré nu ti lež í vš echny ty vě ci. «

»Ty mů ž ou poč kat, « odpově dě l Taine. »Ale tohle musí me dodě lat. «

Už se š eř ilo, když koneč ně skonč ili.

Taine se unaveně opř el o lopatu.

Dvaná ct stop na dvacet a do hloubky dalš í ch deset – a to celé, kaž dič ký kousek, z toho materiá lu, který vypadal jako mlé č né sklo a rozezně l se jako zvonky, když jste do ně j udeř ili lopatou.

Musí bý t dost malí, uvaž oval, jestli jich ví c mě lo ž í t na tak malé m prostoru, zvlá š ť jestli v ně m museli ž í t hodně dlouho. To by souhlasilo, protož e kdyby nebyli malí, nemohli by teď ž í t mezi spoji v jeho suteré nu.

Pokud tam skuteč ně ž ili, pomyslel si. Pokud to vš echno není jenom ř ada domně nek.

Mož ná, uvaž oval, ž e i když v domě byli, už tam nejsou – protož e Towser je slyš el, nebo vyč muchal, nebo ně jak jinak vycí til vč era rá no, ale več er jim už nevě noval vů bec ž á dnou pozornost.

Taine si hodil lopatu př es rameno a zvedl krumpá č.

»Tak pojď, « ř ekl. »Má me za sebou tě ž kej den. «

Prodrali se porostem a vylezli na cestu. Ve tmě lesa se rozsvě covaly a zase zhasí naly svě tluš ky a poulič ní sví tilny se zachví -valy v letní m vá nku. Hvě zdy sví tily tvrdě a jasně.

Tř eba jsou ješ tě poř á d v domě, napadlo Taina. Mož ná, ž e když zjistili, ž e Towserovi vadí, zař í dili to tak, aby o nich už dá l nevě dě l.

Asi byli vysoce př izpů sobiví. Dá valo by to aspoň smysl. Netrvalo jim to dlouho, zachmuř il se, než se adaptovali na lidský dů m.

Př ichá zeli s Beaslym tmou po š tě rkové př í jezdové cestě ke gará ž i, aby ulož ili ná ř adí, a dě lo se tu ně co podivné ho, protož e tam ž á dná gará ž nebyla.

Nebyla tam ž á dná gará ž a dů m nemě l ž á dný př edek, cesta byla ná hle ukonč ena a dá l nebylo nic, jenom zakř ivená zeď toho, co zř ejmě bý valo koncem gará ž e.

Doš li k zakř ivené zdi, zastavili se a nevě ř í cně pomrká vali v letní m š eru.

Nebyla tu ž á dná gará ž, ž á dná veranda, vů bec ž á dné prů č elí. Vypadalo to, jako by ně kdo vzal dva protilehlé rohy prů č elí a ohnul je k sobě, až se dotý kaly, takž e př edek domu zmizel uvnitř prostoru vytvoř ené ho ohnutý mi rohy.

Taine teď vlastnil dů m se zakř ivený m prů č elí m. I když vlastně zase tak jednoduché to nebylo, protož e zakř ivení neodpoví dalo tomu, co by ve skuteč nosti př i takové m vý konu nastalo. Kř ivka byla dlouhá a ladná a spí š nená padná. Vypadalo to, jako kdyby byl př edek domu eliminová n a zů stala jen iluze zbytku domu, která mě la maskovat jeho zmizení.

⇐ Предыдущая 1 2 3 456 7 8 9 Следующая ⇒