Clifford D. Simak 4 страница

K smrti ubitý ú navou, klopý tají cí a usí nají cí i př i chů zi dosel zpá tky k autu.

Opř el se o ně j a snaž il se vzí t rozum do hrsti. Nemě lo smysl, aby takhle dá l pokrač oval. Musí se trochu prospat. Musí se vrá tit do Willow Bend, doplnit ná drž a vzí t si benzí n do kanystru, aby mohl dá l hledat Towsera v pouš ti.

Nemů ž e tu psa nechat – to bylo naprosto nemyslitelné. Ale musí si vš echno naplá novat, musí jednat inteligentně. Tí m, ž e by se tu v tomhle stavu potá cel, by Towserovi nijak nepomohl.

Nasoukal se do auta a namí ř il si to zpá tky do Willow Bend.

Jel po stopá ch, které tu a tam zanechaly pneumatiky jeho vozu v pí seč ný ch pá sech, a bojoval se smrtelnou ospalostí, jež se mu snaž ila zapeč etit oč i.

Když projel kolem onoho vyš š í ho kopce, na které m stá ly ty mlé č ně skleně né vě ci, zastavil a š el se protá hnout, aby neusnul za volantem. Teď, jak vidě l, jich spoč í valo ve svý ch kolé bká ch jenom sedm.

To pro ně j v tu chví li ovš em nic neznamenalo. Jediné, co mě lo vý znam, bylo nepoddat se ú navě, jež se nad ní m stahovala, pevně se drž et volantu, př ekonat ú spě š ně mí le dě lí cí ho od Willow Bend, tam se vyspat a potom se sem zase vrá tit a pá trat po Towserovi.

Kousek za polovinou cesty proti sobě ná hle spatř il auto, pozoroval ho v ně mé m ú ž asu, protož e vů z, který teď sá m ř í dil, a jeho auto v gará ž i byly jediné dva vozy na té to straně jeho domu.

Zastavil pickup a vypotá cel se ven.

Auto u ně j zastavilo a z ně j č ile vyskoč ili Henry Horton, Beasly a ně jaký muž s hvě zdou.

»Dí ky bohu, ž e jsme tě naš li, chlape! « volal Henry, když si to k Tainovi rá zoval.

»Já jsem se neztratil, « zaprotestoval Taine. »Vrací m se domů. «

»Je celý umlá cený, « poznamenal ten s tou hvě zdou.

»Tohle je š erif Hanson, « př edstavil ho Henry. »Jeli jsme po stopá ch. «

»Ztratil se mi Towser, «zabruč el Taine. »Musel jsem se vrá tit a nechat ho tam. Mě nechtě bý t, jeď te hledat Towsera. Já už to domů zvlá dnu. «

Natá hl se a zachytil se dví ř ek pickupu, aby neztratil rovnová hu.

»Vyrazil jsi mi dveř e, « obrá til se na Henryho. »Vloupal ses mi do domu a ukradls mi auto –«

»Museli jsme to udě lat, Hirame. Bá li jsem se, ž e by se ti ně co mohlo stá t. Z toho, co ná m vyprá vě l Beasly, vstá valy vlasy hrů zou na hlavě. «

»Radš i mu pomozte do auta, « naká zal š erif. »Já ten vů z odvezu zpá tky. «

»Ale já musí m nají t Towsera! «

»Nemů ž ete nic, dokud si trochu neodpoč inete. « Henry ho popadl za ruku a vedl ho do auta. Beasly př idrž el zadní dví ř ka.

»Má š poně tí, co je tohleto za mí sto? « zaš eptal mu Henry spiklenecky.

»Ješ tě to př esně neví m, « zamumlal Taine. »Myslí m, ž e ně jaký jiný –«

Henry se rozkaš lal. »No, to vlastně ani není dů lež itý. Ať je to, co chce, dostalo ná s to na mapu. Mluví se o ná s ve vš ech zprá vá ch, noviny o ná s pí š ou palcovejma titulkama a mě sto se jen hemž í reporté rama a filmař ema a chystají se k ná m velký pá ni. No, paneč ku, poví m ti, Hirame, ž e tohle z ná s udě lá –«

Hiram vš ak už neslyš el. Tvrdě usnul ješ tě dř í v, než dopadl na sedadlo.

Když se vzbudil, lež el klidně ve své posteli v tiché m a chladné m pokoji se zataž ený mi roletami.

Je to př í jemné, pomyslel si, probudit se v pokoji, který č lově k zná – který zná od narození, a v domě, který byl domem Tainů už té mě ř celé století.

Potom ho udeř ila vzpomí nka a vymrš tila ho z postele.

A teď to slyš el – neutuchají cí mumlá ní zvenč í.

Vyletě l z postele a vytá hl jednu roletu. Vykoukl ven a spatř il kordon vojá ků, který zadrž oval dav lidí na jeho zadní m dvorku a vzadu za ní m.

Nechal sjet roletu zase dolů a zač al hledat boty, protož e jinak byl ú plně obleč ený. To ho asi Henry s Beaslym hodili do postele, stá hli mu boty a jinak ho nechali tak, jak byl. Vů bec na nic se vš ak nedoká zal rozpomenout. Musel padnout jako podť atý, nevě dě l o svě tě od té chví le, co ho Henry usadil dozadu do auta.

Boty objevil za postelí na podlaze. Posadil se na pelest a obul se. A myslí mu letě lo, co musí zař í dit.

Ně jak si bude muset opatř it benzí n, naplnit ná drž ve voze a dá t si dozadu ješ tě jeden dva kanystry naví c. A musí si vzí t ně jaké jí dlo a vodu, mož ná i spacá k, protož e se nevrá tí, dokud nenajde své ho psa.

Pevně si zavá zal boty. Potom př eš el do obý vá ku. Nikdo v ně m nebyl, ale z kuchyně se ozý valy hlasy.

Vyhlé dl z okna, venku se prostí rala pouš ť. Vš iml si, ž e se slunce vyš plhalo na obloze o ně co vý š, ale na jeho př ední m dvorku bylo stá le dopoledne.

Podí val se na hodinky a ty ukazovaly š est. Podle toho, jak se protahovaly stí ny, když vykoukl z okna lož nice, usoudil, ž e to znamená š est hodin več er. Provinile si uvě domil, ž e musel prospat té mě ř celý den. Tak dlouho spá t nechtě l. Nechtě l tam nechat Towsera tak dlouho samotné ho.

Zamí ř il do kuchyně, v ní ž sedě li tř i lidé – Abbie a Henry Hortonovi a ně jaký chlap ve vojenské m.

»Tady jste! « vykř ikla potě š ené Abbie. »Ř í kali jsme si, kdypak se asi vzbudí te. «

»Nemá te tu ně jakou ká vu, Abbie? «

»Ale ano, plnou konvici. A udě lá m vá m k tomu ně co na zakousnutí. «

»Stač í topinka, « ř ekl Taine. »Nemá m moc č asu. Musí m jet hledat Towsera. «

»Hirame, « ozval se Henry, »tohle je plukovní k Ryan z Ná rodní gardy. Jeho hoš i jsou venku. «

»Jo, vidě l jsem je z okna. «

»Jsou tady ú plně nepostradatelní, « prohlaš oval Henry. »Absolutně nepostradatelní. Š erif to nedoká zal zvlá dnout. Lidi se sem vrhli a udě lali by tady z toho ků lnič ku na dř í ví. Tak jsem zavolal guverné rovi. «

»Taine, « oslovil ho plukovní k, »sedně te si. Chci s vá mi mluvit. «

»Jistě, « odpově dě l Taine a př itá hl si ž idli. »Nezlobte se, ž e tak pospí chá m, ale mě tam venku zů stal pes. «

»Tato zá lež itost, « prohlá sil nadutě plukovní k, »je daleko zá važ ně jš í než ně jaký pes. «

»To jenom dokazuje, plukovní ku, ž e nezná te Towsera. Je to nejlepš í pes, jaké ho jsem kdy mě l – a ž e jsem jich mě l pě knou ř á dku. Vychoval jsem ho ze š tě ně te a celé ty roky to byl vý borný kamará d –

»No dobrá, dobrá, « př eruš il ho plukovní k, »ale př esto s vá mi musí m mluvit. «

»Jenom se posaď te a hovoř te, « pobí zela Taina Abbie. »Upeč u pá r kolá č ků a tady Henry př inesl klobá sky, ty, co mí vá me ze statku. «

Otevř ely se zadní dveř e a dovnitř vklopý tal Beasly za doprovodu hrozivé ho kovové ho lomozu. V jedné ruce tá hl tř i prá zdné pě tigalonové kanystry na benzí n a v druhé dalš í dva a př i kaž dé m jeho kroku do sebe kanystry nará ž ely a lomozily.

»Ř ekně te mi, « zař val Taine, »co se to tu dě je! «

»No no, jenom se nerozč iluj, « klidnil ho Henry. »Nemá š ani poně tí, jaký má me potí ž e. Chtě li jsme tudy protá hnout velkou ná drž, ale nepovedlo se ná m to. Chtě li jsme strhnout zadní stě nu kuchyně, ale neš lo ná m –«

»Co ž e jste chtě li? «

»Chtě li jsme strhnout zadní stě nu kuchyně, « vysvě tloval mu nevzruš eně Henry. »Normá lní ma dveř mi ty velký ná drž e prostě neprojdou. Ale když jsme to zkouš eli, zjistili jsme, ž e celej dů m je vyztuž enej zevnitř tí m samý m materiá lem, cos dal do suteré nu. Praš tí š do toho sekerou a ono to ztupí ocel –«

»Henry, tohle je ale mů j dů m a nikdo nemá prá vo sem př ijí t a zač í t ho strhá vat! «

»Ono by to ani neš lo, « podotkl plukovní k. »Já bych ale rá d vě dě l, Taine, co je to za materiá l, ž e jsme se skrz ně j nemohli dostat? «

»Jen klid, Hirame, « uklidň oval ho Henry. »Tam venku na ná s č eká nový velký svě t –«

»Neč eká na vá s ani na nikoho jiný ho! « zaječ el Taine.

»A musí me ho prozkoumat a k tomu potř ebujeme zá sobu benzí nu. Takž e když tam nedostaneme ná drž, shromaž ď ujeme co mož ná nejví c kanystrů a pak tudy protá hneme hadici –«

»Henry, ale –«

»Byl bych ti vdě č nej, « prohlá sil Henry př í sně, »kdybys mi poř á d neská kal do ř eč i a nechal mě dokonč it vě tu. Neumí š si vů bec př edstavit, jakou koordinaci to bude vyž adovat. Omezují ná s tu ty normované dveř e. Musí me ven dostat zá soby a musí me zajistit dopravu. S autama a ná klaď á kama to ješ tě docela pů jde. Ty mů ž em rozebrat na souč á stky a pak je zase dá t dohromady, ale letadlo, to bude problé m. «

»A teď poslouchej ty mě, Henry. Tudy nikdo stě hovat letadlo nebude. Tenhle dů m patř í naš í rodině už skoro sto let, já ho vlastní m a má m na ně j prá vo – a ty si nemů ž eš jen tak př ijí t a zač í t mi tudy stě hovat krá my. «

»Ale, « vysvě tloval bezelstně Henry, »Když my to letadlo vá ž ně straš ně potř ebujeme. Ví š, s letadlem pokryješ o tolik vě tš í ú zemí. «

Beasly proš el se svý mi lomozí cí mi kanystry př es kuchyň do pokoje.

Plukovní k si povzdechl. »Já jsem, pane Taine, doufal, ž e pochopí te, jak se vě ci mají. Mně př ipadá, ž e je vaš í př irozenou vlasteneckou povinností spolupracovat s ná mi v té to zá lež itosti. Vlá da by samozř ejmě mohla uplatnit nezadatelné vlastnické prá vo a zač í t to tu zabí rat, ale radě ji by k tomuto opatř ení nesahala. Já samozř ejmě mluví m neoficiá lně, ale myslí m, ž e mohu klidně ř í ci, ž e vlá da by daleko radě ji př istoupila na př á telskou dohodu. «

»Pochybuji, « zač al blufovat Taine, který o tom dohromady nic nevě dě l, »ž e by se tady dalo uplatnit nezadatelné prá vo. Já tomu rozumí m tak, ž e se vztahuje na budovy a cesty –«

»Tohle je cesta, « př eruš il ho plukovní k nevzruš eně. »Cesta, která vede př í mo vaš í m domem do jiné ho svě ta. «

»Za prvé, « prohlá sil Taine, »by vlá da musela proká zat, ž e je to vě c veř ejné ho zá jmu a ž e vlastní kovo odmí tnutí vzdá t se ná roku by naruš ilo č innost vlá dy a –«

»Myslí m, « nechal se slyš et plukovní k, »ž e vlá da mů ž e snadno doká zat, ž e se jedná o vě c veř ejné ho zá jmu. «

»A já myslí m, « rozč ilil se Taine, »ž e si radě ji vezmu prá vní ka. «

»Jesli to s tí m prá vní kem myslí š vá ž ně, « nabí zel se Henry, vž dy ochotný pomoci, »a jestli chceš ně jaké ho opravdu dobré ho, což př edpoklá dá m, ž e chceš – rá d ti doporuč í m kancelá ř, která bude tvoje zá jmy zastupovat nanejvý š kvalifikovaně a př itom bude i cenově dostupná. «

Plukovní k se naž haveně vztyč il. »Budete toho muset ješ tě hodně zodpově dě t, Taine. Vlá du bude zají mat spousta vě cí. Př edevš í m to, jak jste to tady zař í dil. Jste př ipraven jim to ř í ct? «

»Ne, « odpově dě l Taine. »Myslí m, ž e ne. «

A poplaš eně si pomyslel: Oni si myslí, ž e jsem to udě lal sá m, a vrhnou se na mě jako smeč ka vlků, jen aby př iš li na to, jak jsem to doká zal. Př edstavil si FBI a ministerstvo vnitra a Pentagon, a př estož e sedě l, cí til, jak se mu podlamují kolena.

Plukovní k se otoč il a ztuhle vypochodoval z kuchyně. Vyš el zadní mi dveř mi ven a prá skl za sebou dveř mi.

Henry spiklenecky zamrkal na Taina.

»Myslí š to vá ž ně? « zeptal se. »Vá ž ně se jim chceš postavit? «

»Už mě to š tve, « prohlá sil Taine. »Př ece si sem nemů ž ou jen tak př ijí t a zabrat si to tu, a př itom se mě ani nezeptat. Je mi fuk, co si o tom kdo myslí, tohle je zkrá tka mů j dů m. Narodil jsem se v ně m a ž iju v ně m celý ž ivot a má m to tady rá d a –«

»Jasně, « souhlasil Henry, »je mi ú plně jasný, jak ti je. «

»Asi je to ode mě dě tinský, ale myslí m, ž e by mi to tolik nevadilo, kdyby uká zali dobrou vů li sednout si a popoví dat si o tom, co by tady chtě li dě lat, až to tady zaberou. Ale jak to tak vypadá, zř ejmě se nikdo nebude obtě ž ovat ani s tí m, aby se mě zeptal, co si o tom vš em myslí m. A já ti ř eknu, Henry, tohle je ně co jiný ho, než se zdá. Tohle není země, kam mů ž eme jen tak napochodovat a zabrat si to, ať už si o tom Washington myslí, co chce. Tam venku ně co je a my bysme si radš i mě li dá t sakramentskej pozor —«

»Trochu jsem př emý š lel, « ř ekl Henry, »jak jsem tady tak sedě l, a myslí m si, ž e tvů j př í stup je velice chvá lyhodnej a ž e si zasluhuje podporu. Napadlo mě, ž e by ode mě nebylo vů bec sousedský, kdybych tu dá l jen tak sedě l a nechal tě, abys bojoval sá m. Mů ž em si společ ně najmout poř á dnej š ik prá vní ků a vzí t se za tu vě c – a mezití m vytvoř it pozemkovou a stavební společ nost, a tak zajistit, aby byl ten tvů j novej svě t využ í vanej prá vě tak, jak má bejt.

Dá rozum, Hirame, ž e ti budu stá t po boku i v tyhle zá lež itosti, vž dyť už jsme vlastně stejně partnerama s tou televizí. «

»Co je s tou televizí? « vyjela Abbie a prá skla talí ř em kolá č ků př ed Taina.

»No tak, Abbie, « zahá jil trpě livě Henry, »už jsem ti př ece vysvě tloval, ž e televize je teď souč á stí ty př í č ky v suteré nu a ž e se nedá ř í ct, kdy ji odtud zase dostanem. «

»Jo, to ví m, « odsekla Abbie, př inesla talí ř klobá s a zač ala nalé vat ká vu.

Z obý vací ho pokoje se vynoř il Beasly a odklá til se dozadu. »Nakonec, « snaž il se Henry kout ž elezo, »ř ekl bych, ž e v tom má m taky svů j dí l. Pochybuju, ž e bys toho moc zmohl bez toho poč í tač e, co jsem ti sem poslal. «

A zase je to tady, pomyslel si Taine. I Henry je př esvě dč ený, ž e je to jeho dí lo.

»Ale copak ti to Beasly nepově dě l? «

»Beasly toho napoví dal, ale zná š ho. «

To bylo ono, jak jinak. Pro vesnič any to samozř ejmě není nic jiné ho, než jen dalš í Beaslyho poví dač ka – dalš í bá chorka, kterou si vysnil. Nikdo nevě ř il ani slovu z toho, co ř í kal Beasly.

Taine popadl hrnek a hodil do sebe ká vu, př itom se snaž il sesumí rovat si odpově ď, ale ž á dná odpově ď neexistovala. Kdyby vyš el s pravdou ven, zně lo by to ješ tě neuvě ř itelně ji, než jaká koliv lež, kterou by si vymyslel.

»Mně to mů ž eš, Hirame, ř í ct. Jsme př ece partneř i. « Dě lá ze mě vola, pomyslel si Taine. Myslí si, ž e utá hne na vař ené nudli, koho si zamane.

»Nevě ř il bys mi, kdybych ti to ř ekl, Henry. «

»No, « zdvihl se Henry rezignovaně, »myslí m, ž e to mů ž e poč kat. «

Beasly s lomozem proš el kuchyní s nový m ná kladem kanystrů.

»Budu potř ebovat ně jaký benzí n, « ř ekl Taine, »až pojedu hledat Towsera. «

»O to se hned postará m, « slí bil hladce Henry. »Poš lu ti sem Errueho s cisternou a mů ž em tudy protá hnout hadici a naplnit tyhle kanystry. A podí vá m se, jestli by s tebou ně kdo mohl jet. «

»To není tř eba. Mů ž u jet sá m. «

»Kdybysme mě li vysí lač ku. Abysme mohli zů stat ve spojení. «

»Jenomž e ji nemá me. A Henry, já už dá l nemů ž u č ekat. Towser se tam ně kde toulá –«

»Jasně, ví m, jak moc ti na ně m zá lež elo. Jestli myslí š, ž e musí š, tak ho jed' hledat a já se zatí m postará m o tu druhou zá lež itost. Sež enu ně jaký prá vní ky a dá me dohromady pá r ustavovací ch listin pro naš i pozemkovou –«

»A Hirame, « ozvala se Abbie, »udě lal byste pro mě ješ tě ně co, prosí m vá s? «

»Ale jistě, « ř ekl Hiram.

»Promluvil byste s Beaslym? To, co provedl, nemá smysl. Nedali jsme mu ž á dnou př í č inu, aby se sebral a odeš el od ná s. Mož ná jsem k ně mu byla troš ku př í krá, ale když on je tak jednoduchý, ž e to až č lově ku bere nervy. Utekl a strá vil pů l dne tí m, ž e pomá hal Towserovi vyhrabá vat toho sviš tě a –«

»Já s ní m promluví m, « slí bil Taine.

»Dě kuju, Hirame. Vá s poslechne. Jste jediný, na koho dá. Taky š koda, ž e jste neopravil tu televizi dř í v, než se rozpoutalo tohle vš echno. Jsem bez ní ú plně ztracená. Bez ní je prostě v pokoji dí ra. Moc se mi totiž hodila k ná bytku, to ví te. «

»Ano ví m, « ř ekl Taine.

»Jdeš už, Abbie? « dož adoval se ode dveř í Henry.

Zdvihl ruku a dů vě rně pokynul Tainovi na rozlouč enou. »Uvidí me se pozdě ji, Hirame. Já zatí m vš echno zař í dí m. «

O tom vů bec nepochybuju, pomyslel si Taine.

Když odeš li, vrá til se ke stolu a tě ž ce dosedl na ž idli.

Prá skly př ední dveř e a dovnitř vrazil zadý chaný Beasly, rozruš ení m celý bez sebe.

»Towser se vrá til! « kř ič el. »Vrá til se a má toho nejvě tš í ho sviš tě, jaký ho svě t vidě l! «

Taine vyskoč il.

»Sviš tě! Ale to je cizí planeta. Tam př ece ž á dní sviš ti než ijou! «

Beasly se obrá til a zase vystř elil ven, Taine mu bě ž el tě sně v patá ch.

Skuteč ně se to silně podobalo sviš ti – tedy sviš tí velikosti č lově ka. Nebo snad spí š sviš ti z pohá dkový ch kní ž ek, protož e to krá č elo jen po zadní ch a pokouš elo se to o dů stojný vý raz, př i č emž ale neustá le koutkem oka nepř está valo bedlivě pozorovat Towsera.

Towser si za mohutný m sviš tě m udrž oval bezpeč nou vzdá lenost asi sta stop. Nasadil vý raz spolehlivé ho ovč á cké ho psa, př ikrč ené ho a ve stř ehu, hotové ho okamž itě vyrazit, kdyby se snad sviš ť o ně co pokusil.

Sviš ť doš el až k domu a tam se zastavil. Udě lal č elem vzad, takž e stá l obrá cený oblič ejem k pouš ti, a pak si dř epl.

Otoč il masivní hlavou, aby si pozorně prohlé dl Beaslyho a Taina, a v jeho kř iš ť á lově prů zrač ný ch oč í ch uvidě l Taine ně co ví c než jen pohled zví ř ete.

Taine sviž ně doš el k psovi, zdvihl ho do ná ruč í a pevně si ho k sobě př itiskl. Towser otoč il hlavou a mokrý m jazykem olí zl své ho pá na po tvá ř i.

Taine stá l se svý m psem v ná ruč í a pozoroval toho velké ho sviš tě a př itom pociť oval nesmí rnou ú levu a maximá lní vdě č nost.

Tak teď je vš echno v poř á dku, pomyslel si. Towser se mi vrá til.

Zamí ř il do domu a rovnou do kuchyně. Postavil Towsera na zem, vzal hluboký talí ř a pod kohoutkem do ně j natoč il vodu. Polož il ho na podlahu, Towser do ně j ž í znivě zaboř il č umá k a voda odletovala až na linoleum. »Jen pomalu, « klidnil ho Taine, »abys to nepř ehnal. « Prohledal lednič ku a zbytky, které v ní objevil, nalož il Towserovi na talí ř.

Towser se psí m nadš ení m vrtě l ocasem. »Sprá vně bych tě mě l dá t na ř etě z, když mi takhle utí ká š, « podotkl Taine.

Beasly se př iloudal do kuchyně.

»Ten sviš ť je moc milej č lově k, « ozná mil. »Na ně koho tady č eká. «

»To je hezký, « odvě til Taine, aniž poslouchal, co Beasly ř ekl. Mrkl na hodiny.

»Pů l osmý, « ký vl. »Mohli bysme si poslechnout zprá vy. Zapneš to, Beasly? «

»Jasně. Ví m př esně, kde to je. Ta stanice, co hlá sí z New Yorku. «

»Vý borně, « pochvá lil ho Taine.

Veš el do obý vací ho pokoje a vyhlé dl z okna. Velký sviš ť se ani nepohnul. Sedě l opř ený zá dy o dů m a dí val se smě rem, odkud př iš el.

Prý na ně koho č eká, poví dal Beasly. Skuteč ně to tak vypadalo, ale stejně je to nejspí š vš echno ně jaký Beaslyho vý mysl.

A kdyby na ně koho opravdu č ekal, kdo by ten ně kdo asi byl? Nebo co by byl? Teď už se jistě rozneslo, ž e je tu vstup do jiné ho svě ta. A kolik takový ch dveř í, myslel si, už bylo v historii otevř eno?

Henry ř í kal, ž e tam venku č eká velký nový svě t na to, aby se tam nahrnuli pozemš ť ané. Ale ono to tak není. Je to př esně naopak.

Zpravodajů v hlas se prudce vynoř il z rá dia uprostř ed vě ty:

»…koneč ně nabyl platnosti. Dnes več er rá dio Moskva ohlá silo, ž e sově tská delegace bude zí tra v OSN prosazovat internacionalizaci tohoto nové ho svě ta a brá ny, která do ně j vede.

Př í mo od té to brá ny, kterou tvoř í dů m pana Hirama Taina, nemá me ž á dné zprá vy. Bylo zajiš tě no naprosté uzavř ení prostoru a kordon jednotek vytvoř il pevnou ochrannou stě nu kolem domu, která udrž uje dav v patř ič né vzdá lenosti. Pokusy dotelefonovat se do rezidence jsou bloková ny strohý m hlasem oznamují cí m, ž e tato stanice nepř ijí má ž á dné hovory. A Taine zatí m z domu nevyš el. «

Taine se vrá til do kuchyně a posadil se.

»Mluví o tobě, « ř ekl Beasly dů lež itě.

»Dnes rá no proskoč ily zprá vy, ž e se Taine, tichý venkovský opravá ř a starož itní k, až do vč erejš ka vcelku nezná mý č lově k, koneč ně vrá til z cesty, kterou podnikl do nezná mé nové země. Ale co zjistil, pokud vů bec ně co, to zatí m nemů ž e nikdo ř í ci. Neexistují ani ž á dné jiné informace o nové m svě tě, kromě toho, ž e se jedná o pouš ť, zatí m bez ž ivota.

Menš í pozdviž ení vč era več er způ sobil ná lez jaké hosi podivné ho objektu v lese za silnicí vedoucí kolem rezidence, ovš em i tato oblast byla rychle uzavř ena kordonem vojá ků a do té to chví le plukovní k Ryan, velitel jednotek, neozná mil, co bylo vlastně nalezeno.

Zá hadnou postavou v celé m př í padu je jaký si pan Henry Horton, který, jak se zdá, je jedinou neoficiá lní osobou, která má volný př í stup do domu pana Taina. Pan Horton na dotazy noviná ř ů, vznesené bě hem dneš ka, nemě l mnoho co ř í ci, ale zanechal za sebou atmosfé ru velké ho spiklenectví. Naznač il, ž e jsou s Tainem partnery v jaké msi zá hadné m podniku a ž e se s Tainem spolupodí lel na otevř ení tohoto nové ho svě ta.

⇐ Предыдущая 1 2 3 4 5 678 9 Следующая ⇒