Clifford D. Simak 1 страница

Clifford D. Simak

Velký př ední dvorek

Hiram Taine se probudil a posadil se na posteli.

Towser š tě kal a š krá bal do podlahy. »Buď ticho, « okř ikl Taine psa.

Towser nastraž il smě š né uš i a dal se znovu do š tě ká ní a š krá bá ní. Taine si promnul oč i. Rukou si prohrá bl vrabč í hní zdo, které mě l na hlavě. Zapř emý š lel o tom, ž e by si znovu lehl a př etá hl př es sebe peř inu. Jenž e s Towserový m š tě ká ní m to nepů jde.

»Co to s tebou ksakru je? « zeptal se Towsera, ale bez stopy hně vu.

»Huf, « odpově dě l Towser a dá l pilně š krá bal do podlahy.

»Jestli chceš ven, « radil mu Taine, »musí š si jenom otevř í t prosklené dveř e. To př ece umí š. Dě lá š to poř á d. «

Towser př estal š tě kat a tě ž ce se posadil. Pozoroval př itom, jak se jeho pá n hrabe z postele.

Taine si oblé kl koš ili a natá hl kalhoty, s botami se vš ak neobtě ž oval.

Towser se př esunul do kouta, př itiskl č enich k prknu na podlaze a vlhce zač enichal.

»Má š tam myš? « ptal se Taine.

»HUF, « odpově dě l nanejvý š procí tě ně Towser.

»To si teda nepamatuji, ž e bys kdy nadě lal takovejch krá mů kolem ně jaký myš i, « kroutil hlavou Taine. »Jako bys to ani nebyl ty. «

Bylo krá sné letní jitro. Otevř ený m oknem proudilo dovnitř slunce.

Den jako stvoř ený k rybař ení, pomyslil si Taine. Pak si vzpomně l, ž e ž á dné rybař ení nebude, protož e si bude muset dojí t na Woodman Way prohlé dnout tu starou javorovou postel, co o ní tuhle slyš el. Nejspí š za ni budou chtí t dvakrá t tolik, než jakou má skuteč ně cenu, napadlo ho. Č lově k už dneska pomalu nemů ž e vydě lat poctí vej dolar, pomyslil si. Vš ichni ohromně rozumě jí starož itnostem.

Vstal z postele a zamí ř il do obý vá ku.

»Pojď, « zavolal na Towsera. Towser se za ní m loudal, zastavoval se v koutech, slí dil a č enichal u podlahy.

»Š patně, hochu, « ř ekl Taine.

Mož ná krysa, ř í kal si. Dů m pomalu stá rne.

Otevř el prosklené dveř e a Towser vybě hl ven.

»Nech toho sviš tě dneska na pokoji, « radil mu Taine. »Je to prohraná bitva. Nikdy ho nevyš ť ourá š. «

Towser zmizel za rohem.

Taine si vš iml, ž e se ně co stalo s tabulkou, která visela na sloupku u př í jezdové cesty. Jeden z ř etě zů byl vyhá knutý a tabulka se volně pohupovala.

Př elezl př es cementovou cestu a př es trá vu, ješ tě vlhkou od ranní rosy, a š el to spravit. Tabulka byla ú plně v poř á dku, až na ten vyhá knutý ř etě z. Mož ná to udě lal ví tr, uvaž oval Taine, mož ná ně jaký darebá k, co š el kolem. I když to asi ne. S dě tmi vychá zel dobř e. Nikdy ho neotravovaly, jako jiné lidi ve vsi. Tř eba banké ř e Stevense. Tomu poř á d ně co prová dě ly.

Poodstoupil, aby se př esvě dč il, ž e tabule teď visí rovně.

Velký mi pí smeny na ní stá lo: ZRUČ NÝ MUŽ

A pod tí m, už menš í m pí smem: Spraví m cokoliv A ješ tě pod tí m: PRODEJ STAROŽ ITNOSTÍ

Co má te na prodej?

Napadlo ho, ž e by si mož ná mě l poř í dit dvě tabule, jednu pro svoji dí lnu, druhou pro obchod se starož itnostmi. Ně kdy, až mu vyjde chvilka, si namaluje dvě nové. Po kaž dé straně cesty bude jedna. To bude moc fajn.

Otoč il se a zahledě l se př es cestu na Turner's Woods. Hezký pohled, ř í kal si. Takový poř á dný kousek lesa hned na kraji mě sta. Bylo to mí sto jako stvoř ené pro ptá ky, krá lí ky, sviš tě a veverky a taky mí sto plné bunkrů, které tu vystavě ly celé generace kluků z Willow Bend.

Jednoho dne ovš em i tohle mí sto koupí ně jaký chytrá k a zač ne tu se stavební m rozvojem nebo takový m podobný m nesmyslem, a až k tomu dojde, odř í znou mu tí m zá roveň ze ž ivota velký krají c jeho vlastní ho dě tství.

Towser vyš el zpoza rohu. Plí ž il se a č enichal tě sně u země kolem boč ní ch zdí, uš i pozorně nastraž ené.

»Ten pes je blá zen, « poznamenal Taine a zaš el do domu. Vydal se do kuchyně, jeho bosé nohy pleskaly o podlahu. Napustil do konvice vodu, postavil ji na sporá k a zapá lil hoř á k. Zapnul rá dio – zapomně l, ž e nehraje.

Když se nic neozvalo, vzpomně l si a znechuceně ho zase vypnul. Takhle to chodí, pomyslel si. Spravuje vě ci cizí m lidem, k tomu, aby si opravil svoje vlastní, se nikdy nedostane.

Zaš el do lož nice, obul si boty a ustlal postel.

V kuchyni zase nefungoval sporá k. Hoř á k pod konvicí byl stá le studený.

Taine to zjistil a kopl do sporá ku. Zvedl konvici a dlaň podrž el nad hoř á kem. Po pá r vteř iná ch ucí til teplo.

»Funguje, « ř ekl si.

Ale vě dě l, ž e jedno kopnutí do kamen nepomů ž e. Až se to stane zase, bude se na to muset podí vat. Asi to bude jen uvolně ný kontakt.

Postavil konvici zpá tky na hoř á k.

Zvenč í se ozý valy ně jaké zvuky a Taine vyš el, aby se podí val, co se dě je.

Beasly, Hortonovic posluhovač, š ofé r, zahradní k a holka pro vš echno v jedné osobě, couval se starý m rachotivý m ná klaď á kem po př í jezdové cestě. Vedle ně j sedě la Abbie Hortonová, manž elka H. Henryho Hortona, nejdů lež itě jš í obč anka vesnice. Vzadu na voze stá la mamutí televize, př ivá zaná provazy a č á steč ně chrá ně ná kř iklavou č ervenofialovou dekou. Taine ji znal odedá vna. Byla už dobrý ch deset let zastaralá, a př esto podle vš ech mě ř í tek poř á d vedla jako nejdraž š í televize, kterou se kdy honosila ně jaká domá cnost ve Willow Bend.

Abbie vyskoč ila z ná klaď á ku. Byla to energická, uspě chaná a panovač ná ž enská.

»Dobré rá no, Hirame, « prohlá sila. »Mů ž ete mi zase spravit tu televizi? «

»Ješ tě jsem nevidě l nic, co bych nemohl spravit, « poznamenal Taine, ale př esto pohlí ž el na př ijí mač s mí rný m rozladě ní m. Nebylo to poprvé, kdy si s ní m mě l pohrá t, a vě dě l, co ho č eká.

»Mohlo by to stá t ví c, než jakou má ta televize cenu, « varoval ji. »Vy byste spí š potř ebovali novou. Tahle stá rne a –«

»Př esně tohle ř í ká Henry, « odsekla. »Henry si chce poř í dit ně jakou tu barevnou. Ale já se s touhle nerozlouč í m. To totiž není jen tak ně jaká televize, ví te? Je kombinovaná s rá diem a gramofonem a barvou dř eva a provedení m se př esně hodí k naš emu ostatní mu zař í zení, a kromě toho –«

»Jo, jo, já ví m, « př eruš il ji Taine, který tohle vš echno už znal.

Chudá k starej Henry, pomyslel si. Co ten musí mí t za ž ivot.

Celý den v té své tová rně na poč í tač e, aby tam vš echno ohlí dal a vš em př ikazoval, co dě lat, a pak vleze domů, kde se na ně j snese malicherná tyranka.

»Beasly, « poruč ila Abbie svý m uká zkový m hlasem poruč í ka, prová dě jí cí ho vý cvik, »hned vylez nahoru a rozvaž to. «

»Jo, pani, « ř ekl Beasly. Byl to vyč ouhlý, jakoby rozplizlý chlapí k, který nepů sobil moc chytrý m dojmem.

»A dá vej pozor. Ne abys to celé poš krá bal. «

»Jo, pani, « souhlasil Beasly.

»Já ti pomů ž u, « nabí dl se Taine.

Vylezli oba na vů z a zač ali tu starou monstró zní vě c vyproš ť ovat z popruhů.

»Je tě ž ká, « varovala Abbie. »Dá vejte na ni vy dva pozor. «

»Jo, pani, « ř ekl Beasly.

Byla tě ž ká a š patně se s ní manipulovalo, ale Beasly s Tainem ji nakonec ú spě š ně dovlekli za dů m a nahoru po schů dká ch a zadní mi dveř mi po schodech dolů do suteré nu, s Abbiiný m ostř í ž í m zrakem v zá dech, č ekají cí m na sebemenš í š krá bnutí.

Suteré n Tainovi slouž il jako kombinace dí lny a obchodu se starož itnostmi. Jedna č á st byla zaplně ná ponky, ná ř adí m, př í stroji a krabicemi př eté kají cí mi nejrů zně jš í mi vě cič kami, hromady č isté ho harampá dí se vá lely vš ude mož ně. V druhé č á sti mí stnosti byla vystavena sbí rka rozviklaný ch ž idlí, pokř ivený ch pelestí, stař ič ký ch ná vě stidel, stejně starý ch komod, obstarož ní ch uhlá ků natř ený ch nazlato, tě ž ký ch ž elezný ch zá stě n ke krbů m a spousty dalš í ch vě cí, které se mu podař ilo nashromá ž dit ze š iroké ho daleké ho okolí za nejniž š í mož nou cenu.

Polož ili s Beaslym televizi opatrně na zem. Abbie je ze schodů pozorovala jako ostř í ž.

»Ale Hirame, « nadchla se, »vy jste si udě lal v suteré nu strop. Vypadá to takhle daleko lí p. «

»Což e? « zeptal se Taine.

»Ten strop. Poví dá m, dal jste si sem nový strop. «

Taine obrá til hlavu vzhů ru – co ř í kala, byla pravda. Nový strop, který ale on nedě lal.

Trochu polkl a sklonil hlavu, pak ji znovu rychle zvrá til vzhů ru a podí val se ješ tě jednou. Strop nezmizel.

»A není panelový, « ř ekla Abbie s neskrý vaný m obdivem. »Vů bec nejsou vidě t ž á dné spoje. Jak se vá m to podař ilo? «

Taine znovu polkl a vrá til se mu hlas. »Tak mě ně co napadlo, « prohlá sil slabě.

»To ná m budete muset př ijí t udě lat do suteré nu taky. Ná š suteré n, to je podí vaná! Beasly udě lal strop ve společ enské mí stnosti, ale Beasly je vrtá k. «

»Jo, pani, « souhlasil zkrouš eně Beasly.

»Až budu mí t č as, « slí bil Taine. Byl by schopný jim naslibovat cokoliv, jen aby odsud rychle zmizeli.

»Mě l byste daleko ví c č asu, « otoč ila se k ně mu kysele Abbie, »kdybyste se v jednom kuse nepotloukal celý m krajem a neshá ně l ty vaš e polorozpadlé krá my, který m ř í ká te starož itný ná bytek. Mož ná oš á lí te lidi z mě sta, co si sem vyjedou, ale mě ne. «

»Ně co z toho mi vyná š í sluš ný pení ze, « odpově dě l jí Taine nevzruš eně.

»A na ostatní m prodě lá te koš ili i spodky, « odsekla.

»Má m tu starý porcelá n, př esně ten typ, co shá ní te, « ř ekl Taine. »Př ivezl jsem ho ani ne př ed dvě ma dny. Byla to dobrá koupě. Mů ž ete ho mí t lacino. «

»Nemá m zá jem, « odpově dě la a pevně sevř ela rty.

Otoč ila se a vyš la zpá tky po schodech nahoru.

»Dneska ji to zasejc drž í, « poznamenal Beasly. »To bude den pod psa. Dycinky je to tak, dyš jí to chytne hned po rá nu. «

»Nevš í mej si jí, « radil Taine.

»Snaž im se, ale nejde to. A vá ž ně nepotř ebujete ně koho k ruce? Já bych pro vá s dě lal za babku. «

»Bohuž el, Beasly. Ale ně co ti poví m – zajdi ně kdy naveč er a zahrajeme si spolu dá mu. «

»Urč itě př ijdu, Hirame. Jste jedinej, kdo mě kdy k sobě pozve. Vostatní se mi buď smě jou, nebo na mě ř vou. «

Zhora se rozvř eš tě l hlas Abbie. »Tak, Beasly, jdeš už koneč ně? Nebo tam chceš stá t celý den? Musí me vyklepat potahy. «

»Jo, « ř ekl Beasly a vydal se po schodech nahoru.

U vozu se Abbie rozhodně zahledě la na Taina. »Spraví te tu televizi rychle? Jsem bez ní ú plně ztracená. «

»Rychle, « slí bil Taine.

Stá l a dí val se za nimi, potom se poohlé dnul po Towserovi, ale pes zmizel. Nejspí š byl už zase u sviš tí dí ry, v lesí ch za cestou. Je pryč, pomyslel si Taine, a taky bez sní daně.

Když se Taine vrá til do kuchyně, konvice už zuř ivě vř ela. Nasypal do ká vovaru ká vu a zalil ji vodou. Pak sebě hl dolů.

Strop tam stá le byl.

Rozsví til vš echna svě tla, proš el suteré nem a upř eně na ně j zí ral.

Byl z oslnivě bí lé ho materiá lu a vypadal prů svitný – tedy, do jisté mí ry. Bylo do ně j vidě t, ale nebylo vidě t skrz ně j. A vů bec nebyly vidě t spoje. Pě kně a pevně obepí nal vodovodní trubky i ná stropní svě tla.

Taine vylezl na ž idli a tvrdě do ně j udeř il klouby. Zazvonilo to jako zvonek, asi jako kdyby ť ukl do pohá ru z tenké ho skla.

Slezl se ž idle a zamyš leně vrtě l hlavou. Celé to př ekrač ovalo meze jeho chá pá ní. Vč era strá vil č á st več era v suteré nu, když spravoval banké ř i Stevensovi sekač ku na trá vu, a ž á dný strop tam ješ tě nebyl.

Prohrá bl se krabicí a naš el vrtač ku. Vytá hl menš í vrtá k, nasadil ho a strč il š ň ů ru do zdi. Vylezl na ž idli a vyzkouš el vrtá k na stropu. Roztoč ená ocel se divoce smý kala po stropě sem a tam, ale na povrchu nezů stala ani stopa. Vypnul vrtač ku a zadí val se zblí zka na strop. Ani č á rka. Zkusil to znovu, zatlač il na vrtač ku vš í silou. Vrtá k udě lal pink a zlomený konec př eletě l suteré nem a odrazil se od zdi.

Taine slezl ze ž idle. Naš el si dalš í vrtá k a př ipevnil ho na vrtač ku. Pomalu š el po schodech nahoru a snaž il se př itom př emý š let. Ale nato, aby mohl uvaž ovat, byl př í liš zmatený. Ten strop tam nemě l co dě lat, př esto tam ale byl. A pokud se ú plně nezblá znil, pokud mu nevypově dě la pamě ť, on tam ž á dný strop rozhodně nedá val.

V obý vá ku odhrnul roh oš untě lé ho a vybledlé ho koberce a zapojil vrtač ku. Spustil se na kolena a zač al vrtat do podlahy. Vrtá k hladce projel starou dubovou podlahou a pak se zarazil. Taine př itlač il a vrtač ka se naprá zdno protoč ila.

Pod tí m dř evem nemě lo nic bý t! Nic, co by zastavilo vrtač ku. Jakmile by projela dř evem, mě la skonč it ve vzduchu mezi trá my.

Taine vypnul vrtač ku a odlož il ji stranou.

Př eš el do kuchyně, ká va už byla hotová. Ale než si ji nalil, zaš á tral v š uplí ku a vyndal kapesní baterku. V obý vá ku si posví til do dí ry, kterou vyvrtal.

V otvoru se cosi lesklo.

Vrá til se do kuchyně, objevil vč erejš í koblihy a nalil si ká vu. Sedě l v kuchyni, ukusoval koblihu a př emý š lel, co má dě lat.

V tu chví li se ovš em zdá lo, ž e toho moc nenadě lá. Mohl se v tom celý den š ť ourat a snaž it se př ijí t na to, co se mu to stalo se suteré nem, a zř ejmě nebý t o nic moudř ejš í, než je teď.

Jeho yankeejská duš ič ka, zamě ř ená na vydě lá vá ní peně z, se bouř ila proti takové mu mrhá ní č asem.

Ješ tě je tu ta javorová postel, ke které se potř ebuje dostat dř í v, než si k ní nekale pomů ž e ně jaký nezá sadový mě stský starož itní k. Takový kousek, domyslel si, by se mohl př i troš e š tě stí prodat za sluš nou cenu. Mohl by z toho koukat hezouč ký zisk, stač ilo jenom, aby si to dobř e promyslel.

Mož ná, ž e by ji mohl zí skat i vý mě nný m obchodem, uvaž oval. Má tu př ece ten model televize, který loni v zimě vymě nil za pá r bruslí. A ti lidé z Woodman Way by mož ná docela rá di vymě nili postel za opravenou televizi, která je jako nová. Nakonec, tu postel asi stejně nepouž í vali, a jak pevně doufal, vů bec netuš ili, jakou má cenu.

Spě š ně dojedl koblihy a hodil do sebe ješ tě jeden hrnek ká vy. Towserovi př ichystal na talí ř zbytky a dal mu ho př ed dveř e. Potom seš el do suteré nu, vzal televizi a nalož il ji do dodá vky. Př idal ješ tě opravenou brokovnici, která by mohla moc dobř e slouž it, pokud by ji ovš em č lově k nenabí jel tě mi silný mi ná boji s dlouhý m dostř elem, a k tomu ješ tě pá r drobností, které by se mohly š iknout př i obchodová ní.

Vrá til se pozdě, den ubě hl ruš ně a pomě rně uspokojivě. Nejen ž e si v dodá vce př ivezl postel, zí skal ješ tě houpací kř eslo, krbovou zá stě nu, š tos starý ch č asopisů, staromó dní soudkovou má selnici, komodu z oř echové ho dř eva a guverné ra Winthropa, na které ho ně jaký poš etilý natvrdlý laký rní k napatlal zelenou barvu. Na vý mě nu padla televize, brokovnice a pě t dolarů. A co ho na tom nejví c bavilo, Woodmanovic se teď nejspí š prohý bali smí chy, jak ho napá lili.

Troš ku se za to stydě l – byli to takoví př á telš tí lidé. Chovali se k ně mu ú ž asně mile, pozvali ho na več eř i a dlouho si s ní m poví dali, taky ho provedli po farmě a nabí dli mu, aby se zastavil, až zase bude mí t cestu kolem.

Sice celý den promarnil, což ho mrzelo, ale mož ná stá lo za to, aby si v tomhle smě ru udě lal jmé no jako č lově k, které mu mě kne mozek a nezná cenu dolaru. Tak by mož ná mohl ješ tě ně kdy v sousedství udě lat ně jaký ten obchů dek.

Když otevř el zadní dveř e, uslyš el, jak uvnitř hraje televize, hlasitě a č istě. Ř í til se do suteré nu ve stavu blí zké m panice. Teď, když vymě nil svů j model televize, byla jedinou televizí v suteré nu ta Abbiina, a ta př ece nehrá la.

Abbiina televize, jasně. Stá la př esně na tom mí stě, kam ji s Beaslym toho rá na polož ili, a nic jí nebylo – vů bec nic. Vysí lala dokonce barevně.

Barevně!

Zastavil se pod schody a opř el se o zá bradlí.

Televize dá l klidně vysí lala barevně.

Taine ji obhlí ž el zezadu i zepř edu.

Zadní panel televize byl odmontová n a opř en o ponk, který stá l za př ijí mač em, a Taine pozoroval, jak vnitř nosti televize spokojeně ž hnou.

Dř epl si na podlahu a pokradmu pokukoval po ž hnoucí ch č lá ncí ch. Vypadaly podstatně jinak, než by mě ly. Opravoval tenhle př í stroj už mockrá t a myslel si, ž e má dost př esnou př edstavu o tom, jak by mě ly jeho souč á stky vypadat. A teď se zdá lo, ž e jsou vš echny jiné, ač koli nedoká zal ř í ct, č í m se liš í.

Na schodech se ozvaly tě ž ké kroky a rozhlaholil se srdeč ný hlas.

»Kouká m, Hirame, ž e už to má š spravený. «

Taine se vymrš til jako pé ro a zů stal stá t beze slova jako př imraž ený.

Na schodech se spokojeně tyč il Henry Horton a tvá ř il se nesmí rně potě š ené.

»Poví dal jsem Abbie, ž e to ješ tě nebudeš mí t, ale Abbie ř í kala, abych za tebou stejně zaš el – hej, Hirame, ona je barevná! Jak se ti to, č lově č e, povedlo? «

Taine se kysele zakř enil. »Trochu jsem si s tí m pohrá l, « ř ekl.

Henry majestá tně seš el až dolů a zastavil se př ed televizí, s rukama založ ený ma za zá dy, a upř eně ji pozoroval svý m nejlepš í m pohledem vý konné ho č initele.

Pomalu zavrtě l hlavou. »Nikdy by mě nenapadlo, « rozvaž oval, »ž e jde ně co takové ho udě lat. «

»Abbie ř í kala ně co o tom, ž e bys chtě l barevnou. «

»To jo. Jasně ž e jsem chtě l barvu. Ale ne u tý hle starý televize. Ani by mě nenapadlo chtí t barvu u tyhle televize. Jak jsi to, Hirame, udě lal? «

Taine ř ekl pravdu pravdoucí. »Vlastně to ani nedoká ž u př esně vysvě tlit, « odpově dě l.

Henry objevil ocvoč kovaný soudek a odvalil si ho př ed starou televizi. Unaveně se posadil a pohodlně se rozvalil.

»Tak to chodí, « prohodil. »Existujou lidi jako ty, ale je jich jenom pá r. Jen yankeejš tí kutilové. Hraješ si s vě cmi, ně co zkusí š tady, ně co zase tam, a než se nadě ješ, má š tu ně co nové ho. «

Sedě l na soudku a zí ral na obrazovku.

»Je to moc hezká vě cič ka, to je jistý, « poznamenal. »Je lepš í než ty barevný televize, co je maj v Minneapolisu. Posledně, když jsem tam jel, stavě l jsem se v pá r obchodech, ž e se podí vá m po ně jaký barevný televizi. A ř eknu ti na rovinu, Hirame, tý hle se tam ani jedna nevyrovnala. «

Taine si otř el č elo do ruká vu. Zdá lo se, ž e je v suteré nu ně jak tepleji. Pot z ně j jen lil.

Henry naš el v kapse velký doutní k a podal ho Hiramovi.

»Ne, dí ky. Já nekouř í m. «

»Asi má š pravdu, « př ipustil Henry. »Je to hroznej zlozvyk. «

Strč il si doutní k do pusy a vá lel ho sem tam.

»Kaž dé mu podle chuti, « vyhlá sil velkoryse. »Když dojde na takovouhle vě c, ty jsi na to ten pravý. Vypadá to, jako bys uvaž oval v mechanickejch hejblá tká ch a elektronickejch obvodech. Já, já o tom neví m ani ň. Ani u tě ch poč í tač ovejch her neví m, vo co krá č í, nají má m si lidi, co to vě dí. Neumí m dokonce ani upilovat prkno, ani zatlouct hř ebí k. Ale doká ž u organizovat. Pamatuješ, Hirame, jak se vš ichni poš klebovali, když jsem zač al s tová rnou? A nepustilo je to, dokud jsem neprodal pá r tuctů a nedostal zaká zky na rok dva dopř edu. «

Vylovil z kapsy zapalovač a opatrně si zapá lil doutní k, oč i př itom nespouš tě l z televize.

»Má š ně co, « pronesl uvá ž livě, »co stojí za straš ný prachy. Taková ně jaká malá ú prava, co by se hodila na kaž dou televizi. Když mů ž eš dostat barvu z tyhle starý ruiny, dostaneš ji z kaž dý jiný televize. «

Vyprskl kolem sebe zvlhlý tabá k. »Kdyby lidi z RCA vě dě li, co se tu teď dě je, rovnou by š li a podř ezali si krky. «

»Ale já neví m, co jsem udě lal, « protestoval Taine.

»To vů bec nevadí, « usadil ho v aré ně Henry. »Zí tra vezmu tu televizi do tová rny a př idě lí m to pá r chlapců m. Než jim skonč í š ichta, budou vě dě t, co jsi s tí m provedl. «

Vytá hl z pusy doutní k, peč livě ho prozkoumal a pak si ho zase vlož il zpá tky.

»Už jsem ti ř í kal, Hirame, ž e tohle je ten rozdí l mezi ná mi. Ty to umí š udě lat, ale nedoká ž eš to využ í t. Já to neumí m udě lat, ale když je to hotový, doká ž u vš echno zorganizovat. Než s tí mhle skonč í me, budeš se po kolena brodit v dvacetidolarovká ch. «

»Ale já ne-«

»Nestarej se. Nech to vš echno na mně. Já má m tová rnu a peně z, kolik jen budeme potř ebovat. Vž dyť se dohodneme. «

»To je od tebe hezký, « ř ekl Taine mechanicky.

»Ale to nestojí za ř eč, « má vl Henry velkoryse rukou. »Není to nic jiné ho než mů j podnikavej, chamtivej smysl pro zisk. Mě l bych se stydě t, ž e se do toho tak tlač í m. «

⇐ Предыдущая 1 2 345 6 7 8 9 Следующая ⇒